Režimy antireality

“Realita”: svět či stav věcí, jak skutečně existují.

Výstižným způsobem, jak charakterizovat západní “demokracie” je, že ve všech svých různých projevech jsou to režimy antireality. Pro začátek, ve skutečnosti nejsou, jak se zbožně nazývají  — “demokraciemi” — v žádné přijaté definici termínu. Vlády těchto zemí jsou klikou oligarchů, kteří využívají politické strany jako zástěrku pro prosazování zájmů v zákulisí, hráčů spojených s penězi. Volby jsou hrou jako “kupky” s voliči jako barvami, zinscenované tak, aby je pobavilo a odvedlo jejich pozornost od podivování se, proč šéfové nehrají dle pravidel a proč jejich přátelé a následovníci jsou zvýhodňováni.

Kalifornský guvernér Gavin Newsom

Ve Spojených státech fungují dvě tajně spolupracující politické strany jako spolky výlučně zaměřené na ochranu zájmů svých členů s ideologickou agendou “rozmanitost je naše síla”, jejímž cílem je udržovat sociální hierarchii, založenou na propůjčení statusu oběti. Kamala Harrisová, která nemohla nalézt téměř žádné demokraty, kteří by pro ni hlasovali v prezidentských primárkách roku 2020, byla na lístku jmenována na pozici viceprezidentky, protože je černoška. Poslední volné místo u Nejvyššího soudu bylo vyhrazeno pro černošku. Guvernér Kalifornie přislíbil jmenovat černošku, aby nahradila churavějící židovskou senátorku Dianne Feinsteinovou, kdyby snad rezignovala. Zdá se, že černošky se dostaly na vrchol hierarchie ctnostných obětí v ideologickém útoku spolků proti reálnému světu.

Udržování hierarchie oběti na podpoře života je tím, co v “naší demokracii” pohání motor politiky klient-patron. Oběti jsou jakožto klienti patrony selektovány, vypulírovány a obletovány — politiky, kteří je odměňují přízní výměnou za jejich hlasy a trestají neklienty, když se opováží si stěžovat. Když roku 2018 Hillary Clintonová spílala Trumpovým podporovatelům do “ubohých nádob” a “nenapravitelných”, upevňovala svůj status Císařovny Patronky a připomínala své koalici klientů, že Trumpovi klienti jsou šmejdi — “naštěstí, ne součást Ameriky”, aby nenechala žádné pochybnosti, jak bude jejich budoucnost po lednu 2017 vypadat.

Tyto spolky si vybírají morálně flexibilní, narcistické typy osobností, které vědí, co říkat, aby si získaly souhlas zpravodajských médií, zábavního průmyslu, politických akčních výborů (PACs) a nevládních, od daní osvobozených organizací (NGOS, jako např. Sorosova Open Society)[1] —  tedy zdroje moci, které utvářejí veřejné mínění a darují peníze. Utváření mínění a vytváření správného image je drahé, a tak se členové spolků musejí zodpovídat těm, kdo poskytují finance na astronomicky vysoké náklady volebních kampaní na národní úrovni, kde tvůrci obrazů uplatňují své dovednosti. Např. Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti (AIPAC) se na svých webových stránkách chlubí: “AIPAC přispěl 17.4 miliony dolarů na podporu proizraelských kandidátů; 98% AIPACem podporovaných kandidátů ve svých všeobecných volbách zvítězilo; pomohli jsme porazit 13 kandidátů, kteří by vztah mezi USA a Izrealem podkopali.” Ne zrovna jemná nápověda pro ambiciozní aspiranty ze spolků: “My platíme, tak vy můžete hrát.”

To, jaké skutečné výhody mají průměrní Američané ze “vztahu USA a Izraele” se během volebního cyklu nikdy neobjeví. Jeho méně než povznášející specifika jsou bezpečně skryta před zraky uvnitř hlásaného mdlého public relations obrazu Izraele jakožto věrného a obleženého spojence Ameriky —  “majáku demokracie” v samozřejmě nepřátelském muslimském světě  — spolu s neustálým připomínáním “Holocaustu”, vždy psaného s velkým počátečním písmenem pro odlišení od jeho menších verzí.

Z knihy Johna Mearsheimera a Stephena Walta The IsraeliLobby and U.S. Foreign Policy [Izraelská lobby a zahraniční politika USA]:

Ze všech skupin, které [izraelskou] lobby tvoří,  právě AIPAC drží klíč ovlivňování Kongresu, což je fakt, který je široce uznáván politiky z obou stran. Bill Clinton jednou AIPAC popsal jako “neskutečně efektivní ” a “v lobbování lepší než kdokoliv jiný v tomto městě”, zatímco bývalý mluvčí sněmovny Newt Gingrich [sám nabitý penězi od AIPAC] jej nazval “nejefektivnější skupinou všeobecného zájmu [sic] . . . na celé planetě.’ . . . Za svůj úspěch AIPAC z velké části vděčí své schopnosti odměňovat zákonodárce a kandidáty do Kongresu, kteří podporují jeho agendu, a trestat ty, kdo ne, především na základě své schopnosti ovlivňovat příspěvky na kampaň.[2]

Zatímco Mearsheimer a Walt to nevyjadřují, ani to v knize výslovně neříkají, je jasné, že Izrael má Kongres Spojených států na své výplatní listině, a jak kniha v bohatých detailech dokazuje, ty peníze za to stojí. Někdy se izraelské vlastnění amerických politiků symbolicky předvádí nepopsatelnou arogancí.

Jonathan Pollard (vlevo)

Usvědčený americký špion Pollard přilétá do Izraele, Netanyahu ho vítá na letišti

Jonathan Pollard přiletěl soukromým letadlem, které poskytlo americký kasínový magnát [držitel dvojího občanství] Sheldon Adelson, miliardářský podporovatel jak izraelského premiéra Benjamina Netanyahu, tak amerického prezidenta Donalda Trumpa.

Jonathan Pollard, jenž strávil 30 let v americkém vězení za špionáž pro Izrael, do Izraele přijel . . . vítězoslavně políbil zemi, když vystoupil z letadla, čímž vyvrcholila desítky let dlouhá aféra, která na dlouho poznamenala vztahy mezi dvěma blízkými spojenci.

. . . na izraelském mezinárodním letišti byl uvítán premiérem Benjaminem Netanyahu. Izraelský vůdce jásavě předal Pollardovi a jeho manželce Esther izraelské průkazy totožnosti, jež jim zaručují občanství.

“Teď jste doma,” řek Netanyahu a zarecitoval hebrejské požehnání díků. “Jaká to chvíle.  Jaká to chvíle.” (kurzíva přidána)

Usvědčený špion Jonathan Pollard s manželkou Esther

Ano, mimořádná  chvíle. Bibiho okázalé přijetí jednoho z nejškodlivějších špionů v dějinách USA bylo ohromující gesto opovržení, hodno mafiánského dona, jako by pozvedl prostředníček k americkému lidu a ukázal jim, kdo je v tomto zvláštním “vztahu” skutečným bossem.

Bossové politické strany a jejich opisovatelé, kteří řídí masmédia, se také horlivě věnují tomu, co bych nazval “managementem reality”. Tj, že určují, jaká jsou “akceptovatelná” témata peo politický diskurs, a kdo o nich může mluvit. Např. “probouzející se korporace” by nebylo povoleno. Steve Sailer by nikdy nebyl dotazován ze CNN či MSNBC , aby se podělil o svůj průzkum povahy a míry černošské kriminality. Slovníky členů spolku, kteří soupeří o hlasy, jsou přísně sledovány, zda neobsahují odchylky, a nyní jsou pod drobnohledem dokonce zájmena. “Nenávistné projevy”, “dezinformace” a “konspirační teorie ” jsou metapolitice obušky, bezostyšně používané k stigmatizaci těch, kteří se odchýlí od “poselství”. Pro ony bázlivé duše, které se nikdy neodváží vykročit za vyhloubené hranice pokrytí mainstreamovými médii, je “realita” scénář mainstreamových médií, sestavený a neustále revidovaný tak, aby “dobří chlapi” vypadali vždy dobře a kdo je kdo “špatných chlápků ” zůstávalo aktuální.

Zdá se, že režimy antireality jsou nyní agresivnější při cílení na realisty jakožto “nepřátele lidí”, zvláště od vypuknutí pandemie a řízeného mučednictví George Floyda. Věřím, že k znepokojivému posunu zde ve Spojených státech došlo už po vítězství Donalda Trumpa ve 2016, protože on členem spolku nebyl, nepředpokládalo se, že zvítězí, a jehož klienti — bílí Američané z dělnické třídy — se nenacházeli nikde v hierarchii oficiálně utlačovaných. Vetřelec musel pryč. Ergo: Hitlerova alchymie, transformace tohoto realitního magnáta, playboye a uzurpátora v největšího fašistického diktátora světa, čímž se z těch, co ho podporovali, stali… . . . No a máte celý obrázek. Od instalace Bidena do Bílého domu roku 2021, a protože Trump byl u bílých voličů oblíben, jsou dnes největší hrozbou “naší demokracie” shodou okolností “bílí supremacisté”. Ve “stavu věcí, jak skutečně existují” to nedává žádný smysl, než si uvědomíte, že “bílého supremacistu” režim používá jako vynesení falešné karty, díky čemuž se odtrhnou oči barev (dobrých bělochů) od peněžní karty (reality) — což je další verze podvodu s kupkami.

Bílé nadřazenectví je jedno z mnoha šípů v Bidenově toulci režimní antireality, kdy jsou některým dalšími “systémový rasismus”,  “genderová proměnlivost”, katastrofa z “klimatické změny” a “na pravidlech založený mezinárodní řád”, vynucovaný “obranným” establišmentem, jak se nejvíce zaměstnává svrháváním zahraničních vlád a bombardováním civilistů.

Juvenal

Jak mohly západní režimy získat tak nezdolnou averzi k realitě? Jeden důležitý aspekt, co stojí za zmínku, má co dočinění s fenoménem, který v rané Římské řiši pozoroval velký satirik Juvenal: “Lid, který kdysi uděloval velení, titul konzula, legie a vše ostatní, se již nevměšuje a dychtivě touží jen po dvou věcech — chlebu a hrách!”[3]

“Chléb a cirkusy,” čili Panem et circenses, byla Juvenalova zkratka pro to, jak vládnoucí třída odváděla lid od svých zkorumpovaných lumpáren a rozpadu sociální soudržnosti. “Cirkusová” část této soudobé americké společnosti je obrovský zábavní průmysl.

Statistika 20 nejvíce se rozvíjejícího amerického mediálního a zábavního průmyslu [2023]: Největší zábavní odvětví

Americký mediální a zábavní průmysl je obrovský. Celková velikost amerického mediálního a zábavního průmyslu je 717 miliard dolarů, což je více než HDP 162 zemí světa. To je důvod, proč je tento průmysl s 1,4 miliony zaměstnanců tak široce rozšířeným a významným zaměstnavatelem.

Cirkus zasahuje hluboko do každodenního života a hlav Američanů a — jak to mám říct? — hodně si s nimi hraje. Dnes, kdy technologie umožňují doručovat zábavu non-stop přímo na vaše zařízení, můžete být v cirkuse, kdykoliv se vám zachce.

Bob Iger

Moderní cirkus se posunul za hranice odvádění pozornosti k výrobě světonázorů a věřících správného druhu. Kapitáni onoho odvětví — např. Bob Iger od Disneyho — proměnili filmy, televizi, sporty a hudbu v prostředky probuzené propagandy. Američané po zábavě touží, a pokud strávíte nějakou dobu na Netflixu, Amazon Prime, ESPN či většině dalších zábavních podniků, nemusíte být Marshall McLuhan, abyste přišli na to, jaké je podprahové sdělení: vyšší ctnost utlačovaných à la Adorno a Marcuse. Ono sdělení prostupuje každou populární uměleckou formou, kterou si Američané dopřávají, a  rozhodující je si uvědomit, že se nejedná o obraz “stavu věcí, jak skutečně existují” — což samozřejmě ne — ale že technologie, které tyto prostředky poskytuje, jsou dostatečně mocné, aby rozvrátily vědomé uvědomění a učinily nereálné sdělení skutečným. Jednoduše: jako vězeň v Platónově alegorii o jeskyni, který věří v realitu mihotajících se stínů na zdi, divák Hulu uvěří, že ctnostní černoši a zlovolní běloši, které vidí na své obrazovce, jsou odrazem skutečné Ameriky.

Zábavní průmysl je zřejmě nejmocnější podvratnou rukou režimu nereality. Jeho úkolem je vytváření alternativní reality, která výhodně soutěží s tou, v níž jsme žili. Právě ona stanovila limity toho, co fungovalo, a selháním trestala ty, kteří se proti nim provinili. Svět zábavy dává těm, kteří jsou v něm ponořeni, vzniknout jakési logice, že: Co by měla být pravda, co chceme, aby byla pravda, pravda je. Podmínka  lidské rovnosti by měla být skutečná, a tak je skutečná. Chlapec, který chce být dívkou, je dívkou. Tlustá, ošklivá žena, která chce být hezká, je hezká. Občané v režimu nereality si stále více navykají víře, že realitou stanovená omezení, jsou svévolná a nespravedlivá, a proto nezávazná. Jejich překročení je formou osvobození bez jakýchkoli nevýhod, s výjimkou vypořádání se s odpůrci. Selhání odpůrců pochopit logiku antimorálky je činí nemorální — jak mají někteří sklon říkat, “nenapravitelnými”.

Tolik antireality se tedy na nás valí. Může to pokračovat?  Ne, ale kdy a jak se věci rozpadnou, je samozřejmě otázka spekulací.

Přeloženo z: https://counter-currents.com/2023/06/anti-reality-regimes

Poznámky:

[1] Rusko vyhostilo Sorosovo podnikání ze země jakožto “hrozbu vůči základům ruského ústavního pořádku a národní bezpečnosti.”

[2] John J. Mearsheimer & Stephen M. Walt, The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy (New York: Farrar, Straus & Giroux, 2007), Kindle edition, str. 153-4.

[3] Juvenal, The Sixteen Satires, Digireads.com Publishing, Kindle Edition, str. 65.