Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 1

Jak rasa, genetika a demografie utvářejí a řídí lidské společnosti a jak tyto principy mohou být využity pro trvalý rozkvět civilizace a vytvoření lepší společnosti budoucnosti

Úvodní slovo

Rozvoj vědeckého poznání týkajícího se toho nejdůležitějšího – samotného člověka a jeho přirozenosti – otevřel úplně nové náhledy na jeho kulturní a společenské bytí. Počátky tohoto poznání spadají do 19. století. Stále zřetelněji se vyjevovalo, že člověk není bezmocnou hříčkou v rukou prostředí, že větší váhu při jeho utváření mají síly dědičnosti, že mezi lidmi i celými populačními skupinami existují velké vrozené rozdíly a že tyto rozdíly mají zásadní vliv na lidské společnosti. Taková zjištění si žádala úplně nová stanoviska a přístupy při zaobírání se lidskými kulturami, při otázkách týkajících se jejich specifických rysů a obecné míry vyspělosti. Ne vnější prostředí a okolnosti, ale rasa, genetika a demografie jsou silami určujícimi osudy lidských kultur a civilizací. Další rozvoj vědeckého poznání v posledních desetiletích (navzdory přetrvávajícímu tlaku ideologie egalitarismu a environmentalismu) dále rozvinul a potvrdil poznatky, kterých dosáhli už první antropologové, psychologové, rasoví teoretikové, genetici a eugenici před více než 100 lety. Stejně tak se v naší ožehavé současnosti stále více potvrzují teze a předpovědi, které už kdysi na základě těchto poznatků formulovali. Nejde samozřejmě jen o strohé poznatky, ale o jejich spojení s širšími filosofickými a etickými otázkami – co se z jejich hlediska jeví jako správné a co jako nežádoucí, co by mělo a nemělo být na základě těchto poznatků činěno. Teprve ze spojení vědeckého poznání podstaty lidské přirozenosti a morálních hledisek vyvstává nová vitální moudrost spojující chladný rozum a dobrou vůli, která správným způsobem využívá to, čeho při zkoumání oné přirozenosti dosáhl.

Doposud se nikdo nepokusil ve vší komplexnosti, šíři a hloubce popsat ono naprosto zásadní poznání a z něho plynoucí vitální moudrost. Tento text je prvním pokusem obojí v zestručnělé podobě nastínit. Shrnutí základů této vitální filosofie, její obhajobě před soudem fakt a rozumu a podpoře rozvoje rasového, genetického a eugenického povědomí mezi lidmi je určena tato kniha.

Civilizace – vrcholný výtvor člověka

Vyspělá civilizace ztělesňuje to nejvyšší, čeho člověk může dosáhnout; je jakousi nejvyšší metou lidského osudu.

Jak píše Stoddard (1922, s. 1): „Civilizace představuje vrcholný, nejkrásnější projev lidského druhu. Je to věc jak nedávná, tak křehká a zranitelná. První záblesky skutečné civilizace se objevily teprve před osmi nebo deseti tisíci lety. To může vypadat jako dlouhý čas. Nejeví se však tak dlouze, když si uvědomíme, že před úsvitem civilizace leží nesmírné věky temnot barbarismu, divošství, brutální zvířeckosti, trvající snad celého půl milionu let, jež začaly v okamžiku, kdy se vzdálený předek člověka pomalu dovlekl ven z parného přítmí tropických pralesů a, zachmuřeně mžourajíce, pozvedl své oči ke hvězdám.

Civilizace je komplex. Zahrnuje existenci lidských komunit charakterizovaných politickou a sociální organizací; ovládajících a využívajících přírodní síly; adaptujících se na nové takto člověkem utvořené prostředí; disponujících vědomostmi, kultivovaností, uměním a vědami; a (nakonec, což je však nejvýznamnější) jsou složeny z jedinců schopných udržovat tento důkladně propracovaný komplex a obratně jej předávat svému schopnému potomstvu. Poslední zmíněné zjištění je ve skutečnosti klíčové jádro celého problému; tajemství skrývající předpoklad úspěchů, a stejně tak skrývající původ tragických pádů, jež matou a rmoutí studenta lidské historie.“

Vznik a rozkvět civilizace je obecně nejsvětlejším a nejvýznamnějším fenoménem v rámci lidské existence a dějin, stejně jako pády vyspělých civilizací jsou těmi nejtemnějšími a nejtragičtějšími událostmi lidské historie. Je-li civilizace něco natolik zásadního a sledujeme-li v dějinách oslňující rozmachy i tragické pády civilizací, jistě je na místě otázka, z čeho civilizace vyvstává, co ji utváří a co řídí její osudy, její vzestupy, rozkvěty i úpadky. Nejvíce pozornosti vzbuzuje fenomén úpadku a zániku velkých civilizací.

Environmentální teorie fatálních a trvalých pádů civilizací jsou chybné

Tyto teorie tvrdí, že pády civilizací způsobují nejrozličnější nepříznivé vnější faktory – jako přírodní pohromy, morální úpadek, pokles vzdělanosti a kultury, zchudnutí atd. Nejsou však pravdivé, protože je lze více argumenty vyvrátit. Stoddard píše (1922, s. 8-9): „Moderní civilizace není první civilizací. Je pouze poslední z dlouhé řady civilizací, které ve slávě vzkvétaly – a poté zamířily ke stagnaci, úpadku nebo zanikly úplně. Navíc, s výjimkou několika ojedinělých případů, kdy byly civilizace vyhlazeny primárně dobyvačným náporem zvenčí, základní příčina pohromy v podobě jejich pádu byla vždy vnitřní úpadek nebo zhroucení. To zjevně vzbuzuje k mnohým úvahám a přemýšlení. A jakožto významné skutečnosti jí věnovalo velké množství myslitelů své nejvážnější úvahy. (…) Pády civilizací byly připisovány luxusu, nemravnosti, městskému životu, bezbožnosti a mnohému dalšímu. Avšak všechny tyto teorie jaksi selhávají ve své přesvědčivosti. Mohou se ukázat jako spolupůsobící příčiny v jednotlivých případech, avšak nemohou být univerzálním vysvětlením pro fenomén úpadku civilizace.“

Předně je zjevné, že ať vezmeme kterýkoli z těchto faktorů, vždy najdeme i příklad civilizace, která ho úspěšně překonala. Vždy lze najít protipříklad a nemůže to tedy být ona univerzální a osudová příčina pádů civilizací.

Tyto faktory jsou také selektivní, částečné a dočasné. Vždy nakonec přejdou a nemohou tak způsobit trvalý pád civilizace. Jsou i povrchnější, často znamenají jen částečné narušení nějaké oblasti civilizace, ne její úplně zničení (např. úroveň morálky nebo vzdělanosti poklesne, ale úplně rozvráceny nejsou). A bývají často jen selektivní, tedy zasáhnou některou oblast civilizace, ale jinou ne (např. může být rozvrácena státní správa, ale ekonomika funguje dál).

Někdy dokonce environmentalistům stačí jako zdůvodnění právě tyto vnější projevy: civilizace začala upadat, protože hospodářství chudlo, úroveň vzdělanosti a kultury klesala, státní správa byla stále chaotičtější. Avšak to je hodně povrchní a nedomyšlený přístup. Není zde zodpovězena otázka, proč najednou tyto dekadentní trendy vypukly, když žádné nepříznivé okolnosti nepůsobily a předtím dlouho tyto sféry byly na vysoké úrovni, a dokonce se ještě rozvíjely.

Úvahy environmentalistů bývají nedomyšlené. Často jen dosti laxně dají do souvislosti úpadek s nějakým vnějším vlivem bez hlubšího vysvětlení a pochopení všech souvislostí. Třeba úpadek civilizací ve starověkém Orientu se mnohdy připisoval otrokářství, které mělo demotivovat od progresu a modernizace. Avšak i když v pozdním období užívaly tyto společnosti otroky ve větším měřítku, měly jich hodně už dříve, i v dobách největšího rozkvětu. Proč by tedy měl tento vliv začít působit až v určité době? Není zde ani objasněn mechanismus, proč by mělo mít užívání otroků na danou civilizaci tak všeobecný, fatální a trvalý vliv. Tento vliv navíc mohl negativně ovlivnit oblast hospodářství, ale ne třeba umění a vzdělanost. A navíc i tak velkou část ekonomiky stále tvořili svobodní lidé, otroci rozhodně netvořili všechnu pracovní sílu v zemi. Dokonce i tam, kde vskutku otrokářství mělo negativní vliv na hospodářský rozvoj země, jako tomu bylo na americkém Jihu zaostávajícímu značně za průmyslovým Severem, nedochází k trvalému pádu civilizace. Po zrušení otrokářství naopak zrychlil svůj rozvoj a dnes například Georgie patří nadprůměrně hospodářsky vyspělé americké státy. A třebaže v otrokářských dobách byl americký jih zaostalejší hospodářsky, nebyl zaostalejší po stránce politické nebo kulturní. Naopak jižanská plantážnická aristokracie se zdála být vzdělanější a kultivovanější než průmyslníci a bankéři amerického Severu.

Může se stát, že změna vnějších okolnosti zapůsobí na nějakou společnost či civilizaci trvale negativně, avšak to je jen externí nepříznivý vliv, který společnost jako takovou nezničí. Například s tím, jak koncem středověku postupně upadl obchod ve Středomoří, vytratily se zisky, které z něj měly městské obchodní republiky v severní Itálii. Přišly tedy o velký zdroj příjmů a ztratily na obchodním i politickém významu, kterému se dříve těšily. Avšak tato města existovala dál, nepodlehla zkáze.

Navíc často a nesporně nastávaly trvalé a fatální úpadky civilizací i bez oněch negativních vnějších faktorů. Některé civilizace začaly upadat bez zjevné vnější příčiny, v době rozkvětu, stability a míru (Římská říše, Egypt). Vidíme podivný rozpor: napřed tyto civilizace vznikly z ničeho, od píky, a pak najednou, i když byly vyspělé a jejich vyspělost (dosažené vědění a kultura, zavedená morálka, etablované instituce, prosperující hospodářství atd.) vlastně měla být příznivý environmentální faktor pro další progres, se i tak otočily k úpadku.

A jiné civilizace naopak dokázaly překonat velké krize a úpadky, velmi drastické negativní vnější okolnosti. Nabízí se i otázka, jak vůbec vzniká civilizace – vlastně z ničeho, tedy obecně z nepříznivých environmentálních podmínek, kdy ještě nic není. Přesto některé populace dokázaly z ničeho vytvořit vyspělou civilizaci (ale jiné ne). Civilizace tedy vyvstává primárně z přítomnosti určitých lidí, ne z vnějších okolností.

Pokud je tedy civilizace jen vnější projev sil rasy, genetiky a demografie, pak když dojde k narušení civilizace, je narušen právě jen onen vnější projev, což se dá vždy napravit – dokud existuje onen vitální základ (konkrétní rasa, etnikum, národ), z něhož civilizace vyvstala a z něhož může vyvstávat opakovaně i po přechodných civilizačních úpadcích.

Existují tři základní sféry civilizace, které mohou být poškozeny – ale škody lze vždy napravit

Můžeme rozlišit tři základní sféry civilizace, které mohou být nepříznivými environmentálními faktory narušeny: materiální (budovy, infrastruktura atd.), duchovní (dosažené vědění, zavedená morálka atd.) a organizační (organizované struktury jako státní správa, soudnictví atd.). Narušení ani jedné z nich (ani dvou nebo všech tří najednou) nikdy nemůže vést k trvalému pádu civilizace.

Materiální destrukce, ať už způsobená přírodou nebo lidmi, byla mnohokrát v historii úspěšně napravena. Příkladem přírodou způsobené destrukce mohou být mnohokrát záplavami zničená města harappské civilizace, která jejich obyvatelé vždy dokázali obnovit. Schreiberovi (1977, s. 217): „Velká splavná řeka představovala mezi Harappou a Mohéndžo-Dárem hlavní dopravní tepnu, zároveň však i neblahého ničitele, který obě metropole znovu a znovu postihoval obrovskými záplavami. Při stavbě města působila vždy největší starost ochrana proti nim a snad právě nutnost hledat pevný materiál k budování přehrad vytvořila z obyvatel Harappy tak dobré stavitele. Kdykoliv také řeka města zpustošila, lidé je obnovili na témže místě, jako by voda představovala živel, bez něhož by nemohli žít.“

Zbavitel píše o harappských městech (1985, s. 23): „… tato města se svými mnoha tisíci obyvateli žila prakticky beze změny a narušení po dlouhá staletí. Za celou tu dobu se nijak podstatně nezměnila a úspěšně zvládala i problémy, které přinášely povodně mohutného veletoku.“ Zbavitel se také jasně zmiňuje, že náplavy, nutící obyvatelstvo k stálému zvyšování podlah, probíhaly nepřetržitě po celou existenci harappské kultury včetně období její největší prosperity (1985, s. 32).

Schreiberovi dokonce referují o podivuhodné skutečnosti, že Mohendžo-Daro bylo záplavami 9krát zničeno(!) a vždy se stejnou kvalitou opět postaveno (1977, s. 215): „Ještě překvapivější je zjištění, že každá z devíti odkrytých vrstev nanesených obrovskými předhistorickými záplavami řeky na zbytcích Mohendžo-Dára jasně ukazuje, že nová výstavba navazovala na původní plán a dodržovala základní stavební principy. Představme si, že by zemětřesení nebo povodně opakovaně ničily nějaké evropské město, třeba Curych, Mnichov nebo Milán, a to by pak pokaždé bylo znovu vybudováno ve stejném stylu, takže by dodnes vypadalo jako za času Karla Velikého!“

Stejně tak lidmi způsobená destrukce materiální stránky civilizace může být vždy zase napravena. Jak píše o obnově měst zničených za válek s Peršany ve starém Řecku Zamarovský (1972, s. 473): „Bylo založeno několik set nových měst, byla dokončena obnova měst zničených za řecko-perských válek. V každém z nich byly postaveny nové chrámy, radnice, kolonády, divadla, ódeia, palaistry, gymnasia a stadióny. Nové veřejné budovy vyrostly také ve starých městech… K nim se přidružila výstavná obydlí bohatých soukromníků…“

V moderní době destrukce německých měst, průmyslu a infrastruktury za druhé světové války (spojená navíc s deprimující porážkou a dočasnou cizí nadvládou) nevedla k trvalému úpadku; naopak Německo brzy nastoupilo cestu dynamického zotavování, které nakonec přešlo v „hospodářský zázrak“ 50. a 60. let, který zastínil dokonce i vítězné mocnosti. V období 1950–1960 rostla německá ekonomika ročně o 8 % a nezaměstnanost klesla z 11 na 1,3 %. Reálný příjem na hlavu stoupl za 10 let o téměř 70 %. V roce 1955 vytvořilo Německo stejný HDP na hlavu jako Francie a už v roce 1952 v tomto směru překonalo vítěznou mocnost Anglii. (Sarrazin, 2012, s. 17)

Ani úpadek ve sféře psychologické nemůže být trvalou příčinou pádů civilizací. Obecně určitá momentální nálada, smýšlení, míra momentálního vědění, úrovně morálky je jen něco proměnlivého a povrchního – nemůže určovat dlouhodobé osudy civilizací. Tyto úpadky můžeme rozdělit na intelektuální, morální a obecně deprivační.

Příkladem vyvrácení intelektuálního a kulturního úpadku jako vlivu vedoucího pádu civilizace může být Doba Temna v raně středověké Evropě. Z drastického poklesu věd a kultury (tedy oblasti, která asi nejvíce vyjadřuje to, čím je definována civilizace) se dokázala evropská populace vzpamatovat a záhy zahájit mohutný rozmach na tomto poli. Carrel (1948, s. 221): „Nezapomínejme na obdivuhodné dílo, které se nám zdařilo od pádu římského impéria. Na malém okruhu západoevropských států udrželi jsme po celý středověk zbytky antické kultury navzdory neutuchajícím válkám, hladu a epidemiím. (…) A pak nastal zázrak. Z myslí, zbystřených scholastickými naukami, tryskla věda. A podivno, věda byla pěstována těmito muži Západu pro sebe samu, pro její pravdivost a krásu, bez jakýchkoliv vnějších zájmů. … tato věda ve čtyřech stech letech přetvořila svět. Naši otcové vykonali velkolepé dílo.“ Totéž, co popisuje Carrel ohledně vědy, se samozřejmě týkalo i západního umění, literatury a filosofie. Evropská bílá populace dokázala díky svým vlohám intelektuálně opět povstat z temnoty a záhy vytvořit nejvyspělejší civilizaci v dějinách. Stejně tak Čína se po staletích nepříznivých okolností (izolace, byrokratizace a ustrnutí, útoky západních koloniálních mocností, maoistické socialistické experimenty) dokázala vzpamatovat a nastoupit opět cestu civilizačního vzestupu. A ještě o mnoho dříve se z temných století barbarismu dokázalo vzpamatovat starověké Řecko po pádu mykénské civilizace v důsledku vpádů Dórů a mořských národů.

Totéž se týká morálního úpadku – i ten je dočasný a překonatelný; nevede k trvalému pádu civilizací. Gobineau uvádí příklad Francie (1942, s. 28-9): „… snížení mravní není nezbytně smrtelné, protože mezi nemocemi, které napadají společnost, jsou mnohé vyléčitelné, a to dosti rychle. Skutečně, svérázné mravy národa vykazují četné vlny podle údobí, jimiž historie takového národa prochází. (…) … v 11., 12., 13. století … tu stav mravní byl povšechně hodný obdivu; nebyloť v pojmech oněch dob těch okolků, jež od dobra oddalují toho, který k němu chce dospět. Století 14. a 15. byla politováníhodnými dobami zvrhlostí a sporů; loupežnictví převládalo; to byla doba úpadková na tisíc způsobů a v nejširším a nejpřísnějším slova smyslu; řekli bychom, že při takovém zpustlictví, vraždění, týrání, při úplném otupění citu slušnosti u šlechticů, kteří okrádali svoje nevolníky, u měšťanstva, jež prodávalo vlast Angličanům, u kléru zcela bezuzdného, že ve všech řádech společnost se hroutila a pod svými zříceninami pohřbívala tolik hanby a bídy. Ale společnost se nezhroutila, žila dál, bojovala, vzchopila se duševně, vyšla ze strázně. Šestnácté století, přes všecka krvavá šílenství, poněkud zmírněné to důsledky předešlého století, bylo daleko úctyhodnější nežli předešlé; a pro lidstvo Bartolomějská noc není hnusnější nežli řež Armagnaců. Konečně z tohoto údobí napůl polepšeného francouzská společnost přešla do jasných a čistých světel Fénelona, Bossueta a Montausiera. Tak, až po Ludvíka XIV. naše dějiny skýtají rychlá střídání dobra a zla, a životnost národu vlastní zůstává mimo stav jeho mravů. (…) Usuzuji …, že korupce mravů, jsouc konečně skutečností přechodnou a kolísavou, která se tu lepší, tam horší, nemůže být považována za nezbytnou a rozhodující příčinu zhouby států.“

Stejně tak ani obecná demoralizace, ztráta hrdosti, ochabnutí sebevědomí, deprivace – třeba kvůli cizí nadvládě – rovněž není něčím, co může zničit civilizaci. Gobineau (1942, s. 35): „Francie ve 14. století, takřka celá, úpěla pode jhem Anglie. Vyšla z toho jen silnější a skvělejší.“

Třetí oblast, kterou lze poškodit, je celková organizace dané civilizace. Avšak rozvrat a narušování sociální organizace, sociální nestabilita, ať už cizím vpádem nebo vnitřními spory, už vůbec nemůže být fatální vliv. Je to jen narušení struktur tvořených přímo lidmi a mohou si je proto hned zase zorganizovat – třeba chaos po vpádu Peršanů do Řecka byl rychle překonán a politická a obecná společenská organizace se poté hned obnovila. Gobineau jasně ukazuje, že v dějinách Evropy nebyla nikdy sociální nestabilita něčím, co by zásadně bránilo jejímu rozvoji (1942, s. 36): „Tak bývali ve středověku králové angličtí a francouzští v potyčkách se svými velkými vazaly, rolnictvo v zápase se svými vrchnostmi; tak v Německu první účinky svobodomyslnosti přivodily války občanské, války husitské, války s novokřtěnci a s tolika ostatními sektáři; a v době poněkud vzdálenější Itálie trpěla tolik rozdělením svrchovanosti, o niž se tahal císař s papežem, šlechta s městy, takže dav, nevěda koho poslouchat, neposlouchal konečně nikoho. Nu, a je společnost italská mrtva? Nikoli. Její civilizace nebyla nikdy skvělejší, její průmysl nikdy produktivnější, její vliv na venek nikdy nepopiratelnější.“ Navíc dezorganizace bývá mnohdy jen částečná a zasahující jen některou sféru civilizace – třeba státní správu, ale ne ekonomiku, která dál funguje.

Stejně tak například Japonsko v 15. století zažilo éru rozkvětu a prosperity, ačkoli bylo zmítáno sociální nestabilitou, nepokoji a vnitřními spory. Souyri (1999, s. 114): „V 15. století dosáhla japonská civilizace jednoho ze svých vrcholů díky zániku vrchnostenských statků (nahradily je vesnické občiny), technologickému pokroku v zemědělství i soukromému obchodu na moři, jenž často hraničil s pirátstvím. Ve starých aristokratických kruzích, u šógunského dvora i v prostředí rodící se buržoazie vznikaly nové umělecké formy: zenové zahrady a čajový obřad, architektonické skvosty a lyrické drama nó. Vývoj však doprovázely společenské nepokoje. Knížata z řad nižší šlechty bojovala o moc s provinčním panstvem. Lavinovitě se šířila rolnická povstání (ikki), někdy pod záštitou sekty Ikkó, takže šógun, z nějž se stala loutka vazalů, ztratil kontrolu nad středním Japonskem. Kupecké oligarchie v čele svobodných měst (džijú toši) se vymanily z feudálního područí. V roce 1534 se tedy Portugalci vylodili v prosperující, avšak vnitřními spory zmítané zemi.“

Jiným negativním vlivem týkajícím se sociální organizace jsou špatné, neefektivní, přebyrokratizované politické a ekonomické systémy. I ty ale dokázaly mnohé národy překonat, nepodlehly natrvalo jejich negativnímu působení. Můžeme se jen podívat na Čínu od pozdního novověku po 19. století, kdy se dostala pod nadvládu zkostnatělé a přebujelé byrokracie a zasáhlo ji hospodářské ustrnutí a zchudnutí. Přesto nyní opět prožívá hospodářský rozmach. Stejně tak mnohé země v Evropě přežily éru neefektivního, despotického reálného socialismu, vedoucí k hospodářskému úpadku a všeobecné byrokratizaci. I když dodnes nepřekonaly všechny jeho následky zcela, nedovedl je k zániku.

Ani vrcholné éry rozkvětu a jejich občasné negativní důsledky nemohou vysvětlit fatální úpadky civilizací

Environmentalisté někdy argumentují i opačně, tedy že civilizaci zahubilo právě to, že vzkvétala a že se jí dařilo až příliš dobře. Civilizace pak měly podléhat sebeuspokojení, zlenivění, změkčilosti, luxusu, zahleděnosti do sebe. Ani to ale nedokáže vysvětlit temný fenomén pádu civilizace. Mnohé národy prošly „zlatými věky“ velkého rozkvětu a nadbytku (jako renesanční severní Itálie, alžbětinská Anglie nebo Nizozemí 17. století) a nevedlo to u nich k trvalému fatálnímu úpadku kvůli nástupu pasivity, samolibosti, laxnosti a změkčilosti. Gobineau k blahobytným městům pozdně středověké severní Itálie uvádí (1942, s. 25): „Blahobyt (přepych) a změkčilost nejsou viníky osvědčenějšími… (…) … ve středověku Benátčané, Janované, Pisané proto, že hromadili ve svých skladištích, vystavovali ve svých palácích, že pluli loďmi po všech mořích s poklady celého světa, nebyli tím slabšími. Změkčilost a přepych nejsou tedy nutnými příčinami zeslábnutí a smrti.“

Jako protiargument nemáme k dispozici pouze příklady z historie; dokonce i principiálně můžeme namítnout, že toto zdůvodnění není pro vysvětlení pádů civilizací dostačující už ze své podstaty: dosažení vysokého stadia vyspělosti nebo zlatého věku a s nimi spojeného blahobytu a nadbytku sice může u lidí opravdu vést k určitému zpohodlnění, laxnosti, snížení iniciativy, samolibosti, zahleděnosti do sebe, přehnané zjemnělosti a jisté morální ochablosti, ale tyto povrchnější změny v mentalitě lidí nejsou dostačující pro to, aby vedly k pádu celé civilizace. Navíc právě v případě dočasných zlatých věků jsou tyto nežádoucí změny v mentalitě jen přechodné. Ale ani když dojde k jakémusi trvalejšímu vrcholnému rozkvětu civilizace, jakého dosáhl Západ v posledních dvou stoletích, tak s tím spojený vzestup jakési trvalejší změkčilosti či zpohodlnění zjevně není něčím, co by samo o sobě mohlo západní civilizaci zničit

V některých případech jsou navíc některé negativní faktory vedoucí ke konci zlatého věku vyloženě vnější a externí, které naprosto zjevně nejsou svou podstatou dostatečně hluboké a závažné, aby mohly vést k trvalému pádu civilizace. Tak tomu bylo v případě Holandska na konci jeho zlatého věku, kdy byl úpadek zčásti způsoben i nepříznivými ději a okolnostmi za hranicemi země, které přispěly k úpadku zisků z obchodu a řemeslné výroby. Storrs (1998, s. 121): „Do roku 1713 se dostala holandská ekonomika do potíží… Nizozemský obchod byl vážně narušen válkami o španělské dědictví i severní válkou. (…) Rozmach obchodního loďstva Francie a především Británie zbavil tyto země závislosti na holandských dovozcích, jejichž podíl na západoevropském i baltském obchodu drasticky poklesl. Ztráta zámořských trhů i nedostatek domácích zdrojů vedly k úpadku nizozemské výroby.“ Ovšem tyto problémy rozhodně nemohly vést k fatálnímu trvalému úpadku celého Holandska.

Éry velkého vzestupu civilizací mohou způsobit nanejvýš dočasné omezené úpadky

Nanejvýš je možné připustit, že vskutku existují případy relativního úpadku po odeznění zlatých věků národů a civilizací, avšak nikdy nebyl žádný zlatý věk příčinou skutečně trvalého, všeobecného a fatálního pádu civilizace. Ohromující rozkvět Nizozemí v 17. století, navíc spojený s masivním přílivem koloniálního zlata do země (přes Španělsko), nevedl k trvalému zlenivění, změkčilosti, úpadku a ochabnutí hospodářské aktivity, ačkoli ve století následujícím se situace v zemi vskutku znatelně zhoršila. Po vrcholné éře 17. století Nizozemí skutečně vstoupilo do období relativního úpadku vyznačujícího se nárůstem bezuzdného materialismu, pasivity a určité letargie, patrně i v důsledku možností do jisté míry čerpat z předcházejících úspěchů a kvůli celkovému sebeuspokojení; projevily se i další symptomy dekadence jako korupce nebo zvýšený výskyt nečestných praktik v podnikání. Meijer píše (1971, s. 152): „Osmnácté století má v historii Holandska špatné jméno… Bylo to období …, jež čerpalo a žilo ze zisků dosažených v předcházejícím století, věk stagnace a úpadku, falešných hodnot, korupce a podvodů… Slova užívaná k jeho popisu jsou obvykle hanlivé povahy, jako ochablost, pasivita, samolibost, dekadence, nebo je označováno výrazy ještě horšími. Pravda, v 18. století mnohé vypadá nevalně ve srovnání s energickou vitalitou projevenou v 17. století…“

Avšak po této přechodné éře stagnace a mírné dekadence se Holandsko opět vzpamatovalo, navázalo na úspěchy a úroveň dosaženou v 17. století, jeho obyvatelstvo v sobě znovu vzkřísilo svou energii, vrozené kvality a schopnosti, vykročilo znovu (byť pomalejším tempem) k dynamickému rozvoji a prosperitě a dnes stále patří mezi nejvyspělejší země světa – třebaže zlatý věk se už nikdy nevrátil. I zlato získané ze španělských kolonií bylo konstruktivně využito k podpoře hospodářského rozvoje. Ačkoli tedy působení pozitivních vnějších faktorů v podobě velké prosperity a bohatství někdy dokáže způsobit menší úpadek, je to dekadence ne příliš závažná a dočasná, z níž se národ opět vzpamatuje a setrvá na stezce vedoucí ke stále vyšším metám civilizace.

Podobně Japonsko rovněž zažívalo významný rozkvět v 17. století, který byl však vystřídán problémy, pohromami a úpadkem ve století 18. (časově velmi podobný scénář jako v případě Holandska), ale přesto japonská civilizace nezanikla a časem dekadenci překonala.

Acton et al. (2000, s. 247): „I když základním cílen togukawského režimu bylo zavést pořádek a stabilitu, právě mír, který se podařilo nastolit, nakonec podkopal všechno jeho snažení. Oficiální konfuciánská ideologie podpořila pohrdavý postoj vůči ignorovaným obchodníkům, zatímco ekonomický růst z nich udělala boháče a postupně – jak se u nich samurajové stále více zadlužovali – i mocipány. Tím, že prakticky neexistoval zahraniční obchod, byly zásoby potravin pro domácí spotřebu omezené. Vzhledem k tomu, že během 18. století počet obyvatel překročil 30 milionů, došla situace tak daleko, že vesničané zabíjeli novorozeňata, aby snížili počet hladových krků v rodině. Zvyšování daní nebo opakované neúrody občas doháněly rolníky ke krajním řešením: během období tzv. ‚togukawského míru‘ vypuklo kolem 3000 povstání. Mezitím se vládnoucí vrstva musela vyrovnat s takovými úkazy jako byly požáry, epidemie a zemětřesení, které byly mimo jejich kontrolu, nebo inflace, která byla pro změnu mimo jejich chápání. Na počátku 19. století nebyl již togukawský režim stabilní, nýbrž až nebezpečně zkostnatělý a dopouštěl se stále více chyb. Několikrát po sobě následující neúroda ve třicátých letech vyústila do velkého lidového povstání v Ósace (1837), pod vedením – a to bylo znepokojivé – bývalého vládního úředníka. Krizi se podařilo překonat…“

Argumentace, že civilizace upadají kvůli tomu, že napřed dosáhnou velkého rozkvětu, což následně vyvolá negativní proměnu v mentalitě lidí vedoucí k úpadku, se často vede ve dvou konkretizujících verzích. Jednou z nich je, že civilizace se stane velmi bohatou, poskytující velké bohatství a přepych, což pak vede ke zlenivění, změkčilosti, laxnosti, požitkářství a úpadku mravů. To by zhruba odpovídalo zmíněnému holandskému scénáři – a je vidět, že fatální úpadek to pro Nizozemí neznamenalo. Druhou verzí je úvaha, že dosažení velkého rozkvětu vede k pocitu sebestřednosti, samolibosti, pocitu výlučnosti a nadřazenosti nad ostatními, což vede k sebeuspokojení, spokojenosti s dosaženým stavem a úrovní a následnému zpohodlnění, ochabnutí aktivity a iniciativy, přemrštěnému konzervatismu, ustrnutí a izolaci. To zhruba odpovídá případu Číny od 18. století. Lévi píše (1999, s. 164): „Mandžuská dynastie přinese Číně obrovské území a vynikající vojenskou organizaci. Čchingové skutečně vládnou stepi. Čína, vybavená gigantickými nárazníkovými zónami a zajištěná na hranicích, prožívá období velké prosperity, k níž přispívá zhodnocení půdy a pěstování nových plodin, přivezených z Ameriky (arašídy, batáty, kukuřice). Takový blahobyt však nemůže být bez negativních následků. Prvním je prudký demografický růst: na začátku je sice blahodárný, stane se však těžkým handicapem v okamžiku, kdy tradiční společnost dosáhne prahu hospodářského růstu, stanoveného způsobem předprůmyslové produkce. Druhý problém je charakteru ideologického: euforie, vyvolaná prosperitou, má za následek zkornatění institucí a vedoucí pracovníci nejsou schopni prosadit jakoukoli reformu.“

„… nejdůležitějším faktorem je nepřizpůsobivost mandarínského systému a centrální správy předprůmyslové společnosti, … nelze zajistit potřebné změny.“ (s. 236)

Opět je však vidět, že ani tento scénář (navíc úpadek byl umocněn i nerovnováhou mezi hospodářskou produkcí a demografickým růstem) nevedl k trvalému pádu čínské civilizace. Po tomto úpadku i následných potížích vyvolaných sociálními otřesy, nátlakem západních velmocí, válkou s Japonskem, občanskou válkou a Maovými experimenty se Čína opět zotavila, otevřela se světu i západním inovacím a zahájila velký hospodářský vzestup.

Někdy po vrcholných obdobích rozkvětu nenásleduje ani dočasná éra úpadku

Navíc v některých případech po zlatém věku nějaký znatelný, byť relativní a dočasný, úpadek ani nevypukne. Jen doba vrcholného rozkvětu jaksi opadne a může dojít k jistému úpadku a potížím v některých oblastech. Británie i po všeobecném rozkvětu zlatého věku 16. století dále pokračovala v dynamickém vzestupu, vstoupila do počátků průmyslové revoluce, vytvořila koloniální impérium a dosáhla znatelných úspěchů ve vědě a technice, i když lesk anglické kultury a umění už poněkud pohasl, v politice se projevovaly nedostatky kvůli zastaralým přístupům a institucím a negativní vliv mělo i zadlužení koruny, inflace a vnitřní spory, nestabilita. I když tedy zářící zlatý věk 16. století zmizel v šeru minulosti a některé sféry zaznamenaly určitou stagnaci či zhoršení, Británie jako celek nesporně dále stoupala a sílila. Zlaté věky tedy nejen rozhodně nemohou způsobit fatální pády civilizací, ale často nevedou ani k dočasným úpadkům, nýbrž nanejvýš vrcholný zlatý věk jaksi opadne, ale civilizace si celkově udrží svou úroveň a pokračuje ve vývoji dál.

Patočka (1993, s. 55-6): „Vědecký a technický pokrok nebyl v Evropě rovnoměrný. (…) A mezi těmi nejlepšími byla v 17. a 18. století Anglie. Dynamika jejího hospodářství jí dávala nejlepší předpoklady k pevnému uchopení vlády na světových mořích a k vybudování největší koloniální říše v dějinách lidstva. V 18. století Anglie už nepochybně stála na první příčce žebříčku moci evropských států. Prodělávala dlouhodobý hospodářský rozkvět, zaznamenávala úspěchy v boji o světovládu, neustále rozšiřovala beztak už rozlehlé koloniální panství a mezi všemi konkurenty si nejlépe vedla v zahraničním obchodu. Se Španělskem se vypořádala už dávno… (…) Velmocenské ambice Velké Británie se prosadily i v Indonésii, dlouho ovládané Holanďany. (…) Energičtí angličtí kupci podporovaní silným vojskem se nakonec pevně usadili i v této významné kolonii a Holanďané se s nimi museli rozdělit o své koloniální panství. V polovině 18. století propukl konflikt Anglie s Francií o ovládnutí Indie. (…) Ve sporu zvítězila silnější Anglie. (…) Přes [pozdější] ztrátu v Severní Americe si Velká Británie zachovala svoje vedoucí postavení a zůstala nejsilnější velmocí na světě. Měla značný hospodářský předstih před evropskými státy a navíc rychle vstupovala do období průmyslové revoluce, která její ekonomiku ještě posílila.“

Nejenže zlaté věky a rozkvěty civilizací nemusí automaticky vést k následné stagnaci nebo dokonce úpadkům, ale dokud si národ či obecněji civilizace udržuje nadané obyvatelstvo, může dokonce rozkvět ještě v průběhu času nabírat na dynamice. Tak tomu po jistý čas bylo ve starém Řecku. Zamarovský (2000, s. 42): „… vzestup Řeků, jakkoli udivující, nebyl však rychlejší, než jsme mohli pozorovat u starých Egypťanů nebo Babylóňanů. Zásadně se však lišil svým trendem: zatímco tyto národy na dosažených výsledcích brzy ustrnuly, Řekové pokračovali a neustále zvyšovali tempo.“

Nakonec i zmíněná Británie ve zlatém věku 16. století pokračovala v mnoha oblastech (zejména v hospodářské sféře, v níž se stala průkopníkem průmyslové revoluce) i nadále a ještě zvyšovala dynamiku až do 19. století. Také technologický a vědecký progres, skoro se dá říci technologická revoluce, v Anglii probíhala ještě dále až do poloviny 17. století a byla v této oblastí vůdčí zemí světa až do poloviny 19. století. Zlatý věk tedy časem pohasne, ale to ani zdaleka neznamená, že musí přejít v byť jen dočasný omezený úpadek.

Dokonce se možná z obecnějšího hlediska dá říci, že Británie zažila hned několik zlatých století bez přerušení za sebou – jakýsi dlouhý zlatý věk od 16. až do poloviny 19. století, v němž se jen občas objevily v některých oblastech nějaké problémy a ochabnutí. V onom čase se její dějiny vyznačují velkolepými úspěchy a pozicí nejmocnější země světa. Evidentně tedy u kvalitních populací může dynamický rozkvět trvat dlouhá staletí a při udržování vrozených kvalit obyvatelstva vlastně navždy.

Spornost a zaujatost teorie úpadku civilizace kvůli předchozímu rozkvětu

I celkově argumentace, že civilizace upadly právě kvůli tomu, že vzkvétaly, je vnitřně sporná a nelogická. Proč by rozkvět civilizace, který vyjadřuje její vzestup a úspěchy, měl sám o sobě zároveň vést k jejímu fatálnímu úpadku a pádu? To je jasný rozpor, který navíc neobstojí v konfrontaci s fakty: velkolepý rozkvět západní civilizace v 19. a 20. století (kdy se stala nejúspěšnější civilizací v dějinách) ji evidentně sám o sobě nezničil. Pokud už nyní směřuje k fatálnímu úpadku, pak určitě z jiných důvodů (ačkoli je pravda, že tyto důvody s její prosperitou částečně souvisejí – jedním z hlavních důvodů fatálního úpadku je imigrace z třetího světa a tu přitahuje právě tato prosperita; to je i obecný princip, kdy během dějin prosperita civilizací tímto způsobem přispívala k jejich fatálnímu pádu, ovšem jen takto čistě nepřímo).

Argumentace úpadku civilizace kvůli tomu, že předtím prosperovala, je vlastně konkrétní příklad obecné argumentace environmentalistů, kdy se v některých případech snaží pády civilizací vysvětlit pozitivními vnějšími faktory. To ukazuje na zjevný rozpor v jejich argumentaci, protože většinou pády civilizací vysvětlují negativními vnějšími činiteli, což by přece jen dávalo větší logiku, protože když chceme vysvětlit úpadek a zánik civilizace, pak racionálně hledáme něco, co jí mohlo ublížit, co ji poškodilo. Ale někdy zdůvodňují pády civilizací právě naopak pozitivními faktory. Evidentně si tedy jak negativní, tak pozitivní vnější faktory vykládají účelově, jak se jim to hodí.