Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 23

Další rasový element stojící za zlatým věkem islámu – bílá arabská aristokracie

Je však třeba zdůraznit, že islámský zlatý věk nebyl výhradním dílem bílých nearabských obyvatel oblastí, které upadly pod arabsko-islámskou nadvládu, jak někteří zastánci teorie, že islám byl příčinou fatálního úpadku Orientu tvrdí a chtějí tak naznačit, že vzdělanost a kultura zlatého věku byla jen dědictvím dřívějších dob, které pod vládou islámu jen jaksi přežívalo a doznívalo a že islámští dobyvatelé jen tyto výdobytky přejímali a čerpali z nich. 

Rozkvět islámské civilizace samozřejmě neexistoval díky islámu, ale nelze tvrdit, že existoval pouze jemu navzdory a že tu vlastně probíhalo jen jakési dočasné přežívání dědictví předislámské kultury. Islám byl v oněch místech a časech vitální vírou a s civilizačním rozkvětem zde skutečně koexistoval. A rozkvět trval kontinuálně několik set let.

Nelze přijmout ani tvrzení, že mnozí učenci islámského zlatého věku ani nebyli věřící nebo byli ve víře vlažní. Mnohé velké osobnosti této éry byli Arabové a silně věřící muslimové, jako Alkindus, který Alláha považoval za tvůrce, příčinu a účel všeho bytí a metafyzika měla sloužit poznání jeho božské podstaty, nebo Alhazen, který byl sunita hlásící se ašaritské škole prosazující ortodoxní dogmatické pojetí islámu. I mnozí nearabští učenci byli silně věřící – jako přední osobnost zlatého věku Avicenna, který sice zpochybňoval některá islámská dogmata, ale jinak byl náruživý věřící, který znal nazpaměť korán a dodržoval každodenní povinnost modliteb. Celkově většina tehdejších osobností islámské vědy a kultury byla věřícími muslimy.

Jistě existovali i významní intelektuálové, kteří nebyli věřícími muslimy. Jedním z nich byl Al-Razi, perský lékař, filosof a učenec z Íránu. Ten napsal tři knihy zaměřené proti islámu i náboženství obecně. Nešetřil kritikou náboženství, obzvláště těch, která o sobě tvrdila, že byly zjeveny skrze zkušenosti proroků. Dokonce prohlásil, že k nejvyšší pravdě může dospět pouze filosofie, nikoli náboženství. Ale těchto jedinců byla jen část. Tento fakt navíc jen dokazuje, že islám nebyl rozhodující pozitivní civilizační vliv, ale nedokazuje, že byl rozhodující negativní (že nebyl ani negativní dokazuje existence učenců a velkých osobností zlatého věku, kteří zapálenými muslimy naopak byli). Jen to ukazuje, že jako každé jiné náboženství islám není rozhodující faktor ani v jednom směru.

Prvotní rozkvět islámské civilizace byl evidentně spojen s přílivem arabské aristokracie, která ještě nějakou dobu navíc početně narůstala, a byla kompletně náruživé islámské víry, dokonce až fanatické. Vzhledem k jejímu vnitřnímu nadání však islám zjevně nebyl na překážku tomu, aby civilizaci povznesla v místech, kam přišla.

Stoddard píše (1935, s. 207): „Tato divoká dobyvačná bouře byla předehrou skvostného kulturního rozkvětu napříč celým Blízkým východem. Tito Arabové byli vrozeným nadáním obdařenou rasou, dychtící po učení a vnímaví k darům starších civilizací, které jim spadly do klína. Výsledkem byla nová civilizace – saracénská civilizace, v níž starověké kultury Řecka, Říma a Persie byly revitalizovány arabským elánem a islámským duchem. Až zhruba do roku 1000 byla říše islámu nejcivilizovanější a nejprogresivnější částí světa. Se svými nádhernými městy, skvostnými mešitami a tichými univerzitami, v nichž byla uchovávána a s úctou respektována moudrost starověkého světa, muslimský Východ představoval ostrý kontrast oproti křesťanskému Západu, jenž upadl do noci Temného věku.“

Lewis (1997 233-4): „Přínos středověké islámské vědy nespočíval pouze v zachování řecké vzdělanosti a vědeckého poznání starobylých východních kultur. Muslimští učenci předali dnešnímu světu dědictví, které obohatili vlastním přičiněním o mnoho nového. Řecká věda obecně inklinovala k teorii, zatímco středověcí učenci Blízkého východu byli zaměřeni mnohem praktičtěji a v medicíně, chemii, astronomii a agronomii rozvinuli a doplnili klasický odkaz vlastními experimenty a pozorováním. Vhodný příklad nejdeme v matematice. Takzvané arabské číslice – hodnocené pozičně se znakem pro nulu – pocházejí z Indie, ale teprve muslimští matematici z nich vyvodili v 9. století a možná ještě dřív novou aritmetiku. Islámská geometrie vycházela z řecké a ovlivnilo ji indické učení, ale muslimští matematici k ní přidali mnoho nového jak v teorii, tak v praxi. Jejich poznatků se využívalo při vyměřování pozemků, při stavebních konstrukcích a při zdokonalování zbraní. Blízký východ má značnou zásluhu na rozvoji trigonometrie, ale skutečný věhlas mu přinesla algebra. Mezi slavné novátory patřil algebraista Umar (nebo také Omar) Chajjám …, který se na Východě proslavil svými matematickými pracemi…“

Nadaní lidé z původního obyvatelstva k rozkvětu začali přispívat ve větší míře až později, navíc i tak většina z nich už v té době konvertovala k islámu.

Některé velké osobnosti islámské zlaté éry se tedy rekrutovaly z řad Arabů, nepocházely vždy z nearabského původního obyvatelstva. Ovšem pocházely z bílé arabské aristokracie, která představovala jeden reliktů dříve dominantního bílého osídlení Orientu – například Alkindus, Alhazen, Abulcasis, Al-Battání nebo Al-Maʿarri. O tom existují i přímé doklady.

Mnozí příslušníci arabské aristokracie, duchovní a kupci se usazovali ve městě Kajruvánu, založeném Araby roku 670 a později proslulém skvělou architekturou. Básník Ibn Rašík píše o rozkvětu Kajruvánu a mimoděk dosvědčuje, že místní výkvět představovali bílí lidé (in Brett, 1989, s. 60): „Kolik v něm bylo urozených a vznešených, s bílou pletí… …doktoři, které jste mohli požádat, aby svými znalostmi zákona, vytříbeným jazykem a objasňováním rozehnali mraky… Díky nim Kajruván uznávali, neboť množství jejich kazatelů hovořilo o rozkvětu země, zářil nad Egyptem, jak se jimi honosil, předstihoval Bagdád.“

U časné arabské aristokracie za dob zrodu islámu máme zprávy o jejích bělošských rysech. Sám zakladatel islámu Mohammed byl popisován jako světlé pleti a rusovlasý (Guillaume, 1987, s. 726). Dodnes jsou rusé vlasy a vousy jako součást Mohamedova vzezření muslimy ctěny (von Schwerin, 1960, s. 27). Jeho manželka Aisha byla popisována jako světlá, rusovlasá, event. i blond (Baltzer, 1934, s. 206; Lewis, 1990, s. 36; Vollers, 1910, s. 91). Abu Bakr, otec Aishy a první islámský chalíf, byl popisován jako štíhlý a světlé pleti (Günther, 1930, s. 163). Chalíf Ali, první Mohamedův bratranec a zakladatel šíitské větve islámu, byl proslulý svými blond vlasy (Grant, 1981, s. 84-85; Lewis, 1990, s. 36).

Diference na arabskou bílou aristokracii a tmavší masy běžných Arabů se projevovala už od počátku dějin islámu a jeho expanze – ve skutečnosti to bylo tak, že napřed migrovaly spíše ne příliš početné arabské elity, které byly převážně bělošské, a i díky jejich nadání (vedle Berberů a jiných potomků původních bílých obyvatel Středomoří a Orientu) vstoupil zpočátku islámský svět do éry rozkvětu. Teprve později je následovaly početnější masy méně inteligentních tmavších Arabů.

O tom píše Wolf (1984, s. 36-7): „První migrace Arabů z obou původních center v Arábii začaly v 7. století n. l., ale byly poměrně málo početné: stěhovalo se převážně jen městské obyvatelstvo, obchodníci, kněží, učitelé apod. Teprve na počátku 2. tisíciletí migrovaly velké etnické skupiny kočovných kmenů. Tato stěhování pokračovala zejména ve 13. – 15. století a znamenala definitivní ovládnutí nových území Araby, a to zejména v severní a severovýchodní Africe a na Předním východě.“ 

Hrbek et al. (1966, s. 362): „Arabská okupace nepřinesla podstatné změny do etnické skladby Maghribu; arabská vojska byla početně nevelká a kromě vojáků přicházeli do Afriky jen nečetní úředníci, kupci a duchovní, kteří se usazovali hlavně v Kajruwánu a ve velkých městech. Podle odhadu některých badatelů přišlo do Maghribu od první invaze až do konce 8. století přibližně 150 000 Arabů… Arabizace širokých mas Berberů nastala až mnohem později, za vpádu hilálských kmenů v 11. století.“

Coon (1939, kap. XI, sekce 10): „Arabské invaze do severní Afriky mohou být rozděleny do dvou vln, první … přišla krátce po smrti Proroka a přivedla rodiny aristokratických Arabů z Hidžazu a Jemenu. Tito příchozí přišli převážně bez manželek, ženili se s berberskými ženami a založili města a dynastie. Ačkoli obrátili většinu venkova na islám, nedonutili Berbery přijmout arabský jazyk, který v onom čase zůstal omezen na města. V 11. století přišla druhá arabská invaze, která byla mnohem početnější a zásadnější. To byla invaze … kmenů … ze syrské pouště… Tento hilálský element přinesl první … významnou infúzi arabské krve do severní Afriky.

Coon objevil dokonce ještě v moderní době mezi Araby světlé typy, obvykle zastoupené mezi vyššími vrstvami (1939, kap. XI, sekce 2): „Nordicky vypadající lidé se obvykle vyskytují v sociální vrstvě, z níž pocházejí civilní úředníci a náboženští vůdcové, a není jen náhoda, že uznaní potomci Proroka jsou světlejší pleti a vykazují větší evidenci blondismu než zbytek populace. Mohli by možná být nordickým elementem spojeným se svatými rodinami, které vstoupily do regionu z Hidžazu v časných postislámských časech.“

„Běžní Arabové obývající města jsou jen málo odlišní od jejich pasteveckých a zemědělských krajanů, ale toto pravidlo rozhodně neplatí pro aristokratické rodiny. Tito princové-obchodníci jsou někdy blond a nordického vzhledu; další z nich vypadají jako aristokraté z Mekky v Arábii.“ (1939, kap. XI, sekce 14)

Mnoho příslušníků arabské aristokracie však jistě tvořil také o něco tmavší bílý mediteránní typ, jak to naznačuje ještě dnes jeho přítomnost ve městech Jemenu, kde tvoří nadanější a aktivnější část obyvatelstva, přičemž Jemen je spjat s arabskou aristokracií, která od 7. století přicházela do severní Afriky. Stejně tak v ní byly asi přítomny i starší svrchně paleolitické typy (kromaňonské a pozdější z nich odvozené alpinské), které jsou rovněž dodnes k vidění v přímořských oblastech Arábie (často právě v Jemenu) nebo severoafrických městech. Přítomen byl patrně i bílý armenoidní typ, dnes ještě patrný u Arménů nebo indických Pársů.

Hoskins poukazuje na stěžejní roli bílého mediteránního typu při prvotním rozmachu arabské civilizace za časů expanze pod vlajkou islámu (1961, s. 12): „Po uplynutí mnoha let se zbytky mediteránní rasy, zfanatizované učením Mohameda, vynořily z izolace arabských pouští a vydaly se dobýt svět. Tito arabští mediteránní učedníci Mohamedovi obdařili svět krásnou architekturou, rytectvím, písemnictvím a učeností, než … zmizeli, zanechávaje po sobě krásné monumenty jako němou připomínku slávy jejich zmizelé rasy.“ 

Umajjovci a Abbásovci

Tyto dvě sunnitské dynastie pocházely z časné bílé arabské aristokracie – ale i obecně byla část obyvatelstva území, kde vládly, tvořena lidmi bílé rasy, na nichž především stál všeobecný rozkvět těchto prvních arabských chalífátů. Za Umajjovců nastala první konsolidace a rozkvět islámského světa. Byla zakládána města, kde se soustředil obchod a řemesla, zlepšila se zemědělská výroba, reorganizovala se státní správa, byly raženy nové mince. Rozkvétalo stavitelství a umění – byly stavěny krásné paláce, rozvíjelo se malířství, řezbářství a poezie. Když byli Umajjovci svrženi Abbásovci, odešli nakonec až daleko na západ do Hispánie, kde založili Córdobský emirát. Zde Umajjovci vstupovali i do sňatků a mísili se s berberskou bílou aristokracií a také s bílými otrokyněmi ze severu. Pozdější Córdobský chalífát zažil éru nebývalého rozkvětu hlavně díky místnímu převážně bílému obyvatelstvu Hispánie. 

Abbásovská dynastie svůj původ odvozovala od al-Abbáse, strýce proroka Mohameda. Opět zjevně pocházela se bílých živlů tvořících starou arabskou šlechtu. Ovšem od konce 10. století se ve správě a vojsku jejich říše zcela prosadily bílé elementy z řad Peršanů a Turků. Většina abbásovských vládců bylo syny bílých arabských aristokratů nebo i bělochů s perskou či tureckou krví a bílých otrokyň z řad Slovanů, Řeků, Turků, Berberů, Kurdů – tedy etnik, která byla zcela nebo částečně bělošského původu. Kulturní a hospodářský rozkvět za Abbásovců pokračoval, zejména Bagdád se stal velkolepým obchodním, kulturním a intelektuálním centrem islámského světa. Zvelebovalo se zemědělství a vzkvétalo zahradnictví, probíhal intenzivní těžba, rozvíjela se řemesla a výroba, zvláště textilní, ale i výroba šperků, papíru a řezbářství. Dále se vzmáhal vnitřní i zahraniční obchod. Peněžnictví bylo v rukou Židů a Peršanů. Rozvíjela se vzdělanost a věda – matematika, geometrie, medicína, právo, dějepisectví, poezie, malířství, architektura. V mnohém se ovšem navazovalo na Řeky a Byzanc a hodně se prosazovali opět Peršané. 

Fátimovci a Ajjúbovci

Roku 969 do Egypta vtrhla fátimovská armáda, čímž v Egyptě nastalo delší období nadvlády Fátimovců trvající až do roku 1171. Fátimovský stát vznikl počátkem 10. století v Tunisku. V této západnější a odlehlejší části severní Afriky se v těch dobách ještě v obyvatelstvu udržoval silný podíl bílé krve díky přežívajícímu berberskému obyvatelstvu (v němž tehdy byl přítomen bělošský živel) a rovněž Arabové, kteří sem za prvních století migrovali, byli tvořeni především tehdejším výkvětem arabského etnika (učenci, duchovní, obchodníci, vojevůdci) s převahou bílé krve. Samotní Fátimovci odvozovali svůj původ od Mohammedovy dcery Fátimy a čtvrtého chalífy Alího, přičemž tato časná arabská aristokracie byla prokazatelně bělošského původu (a jeho stopy jsou patrné ještě v dnešní době). Zřejmě tu nějaký význam měly i další bílé živly z Evropy, které se v těchto neklidných dobách pohybovaly v celém Středomoří a často se dostaly až do severní Afriky. Zde se tedy zrodila schopnými a energickými bílými elementy založená Fátimovská říše rychle expandující po celé severní Africe. 

Posledního chalífu al-Ádida snadno svrhl slavný Salláhuddín (Saladin), který byl kurdského původu; zde je na místě zmínit, že mezi Kurdy tehdy existoval významný bělošský element a patrný je dokonce i v dnešní době, vzácností nejsou ani modroocí a světlovlasí Kurdové. Saladin, považovaný za rytířský vzor udatnosti a šlechetnosti, se stal zakladatelem ajjúbovské dynastie vládnoucí v Egyptě v letech 1171–1250. Saladin byl popisován jako vysoký, pohledný, světlé pleti i vlasů (Fossier, 1968, s. 315; Günther, 1927, s. 151; Weyl, 1967, s. 41). Robert Gayre (1972, s. 97): „Saladin a mnoho jeho následovníků mají kurdskou a severskou krev, což vysvětluje jejich světlejší zbarvení… “ 

Existují však i zobrazení, kde je Sladin tmavovlasý a tmavooký, nicméně je světlé pleti bílých rysů.Za Ajjúbovců došlo i k dalšímu rozkvětu kultury a vzdělanosti, protože bylo založeno množství teologických učilišť (madrasy) se školami a ubytovnami pro učitele a studenty. Hlavním záměrem jejich zřizování bylo trvalé obnovení sunnitské tradice. Madrasy se tak staly významnými středisky pozdního rozvoje kultury a vzdělanosti v jinak už zcela upadlém Egyptě.