Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 10

Teorie koloniálního vykořisťování

S teorií závislosti úzce souvisí teorie koloniálního vykořisťování; je to vlastně do značné míry od ní odvozená specifická varianta. Západní civilizace podle této teorie dosáhla rozkvětu díky svým koloniím a jejich vykořisťování (a třetí svět byl naopak kvůli tomu trvale uvržen do chudoby). Tato teorie souvisí s výše popsanou a vyvrácenou teorií závislosti a mocenské nerovnováhy, neboť kolonialismus měl být vlastně jedním z případů takové nerovnováhy, a navíc teorie závislosti je aplikována na současné rozdíly ve vyspělosti ve světě právě v souvislosti s tím, že tyto rozdíly jsou do značné míry právě dědictvím koloniální éry. Po dekolonizaci měl vzorec dominance a závislosti vlastně přetrvat nebo dokonce zesílit, protože nadnárodní korporace získaly značný podíl v tamní produkci, těžbě a využívání pracovních sil, a navíc bývalé kolonie dokonce získávaly méně zpracovaných produktů a peněz za své komodity než dříve.

Pokud jde o působení kolonialismu v negativním směru, tedy pokud mluvíme o zemích, u nichž měl vést skrze kořistění a útlak k trvalé chudobě, deprivaci a pasivitě, zde můžeme v zásadě zohlednit argumenty z předchozí kapitoly o teorii závislosti (která při vysvětlování neúspěšnosti třetího světa často odkazuje právě na kolonialismus). Především je třeba zdůraznit, že koloniální nadvláda nijak nemohla vést k trvalé neschopnosti vytvořit si domácí vyspělou ekonomiku. Neexistuje žádný mechanismus, jakým by mohla tato éra trvale zneschopnit obyvatele třetího světa a znemožnit jim ve vytváření vlastních podniků, spoření a investování, zakládání bank, výstavbě vyspělé infrastruktury, technologickém rozvoji, zahájení expanze do zahraničí prostřednictvím vývozu a investic (např. zmíněný pokles zisků nebo dovozu z dřívějších koloniálních mocností rozhodně dostačujícím vysvětlením; dokonce by se dalo argumentovat, že toto by mělo mít motivační efekt ve smyslu osamostatnění se skrze rozvoj domácí výroby).

Jedním z protiargumentů může být už zmíněný nesporný fakt, že země ve východní Asii, které byly jako jiné západním kolonialismem a imperialismem zasaženy, se dokázaly během několika desetiletí prodrat nahoru mezi bohaté a úspěšné státy. Pod britskou nadvládou dlouhou se nacházející Singapur a Hong Kong dnes patří mezi nejvyspělejší země světa. Éra kolonialismu je už navíc relativně dlouho minulostí. Těžko je možné ji ještě dnes vinit za všechny neúspěchy, nezdary a selhání v zemích třetího světa. Krom toho kolonialismus v konečných důsledcích znamenal pro zabrané země určitou modernizaci a import západních výdobytků. Byl jedním z hlavních činitelů relativního progresu třetího světa, společně s pozdějšími modernizačními vlivy skrze obchodní výměnu, investice, humanitární akce a další kontakty.

Stejně tak druhá a podstatnější část teorie koloniálního vykořisťování, tedy že Západ zbohatl díky kořistění a drancování v koloniích, je zcela vyvratitelná mnoha pádnými argumenty.

Na úvod můžeme říci, že vykořisťování kolonií naopak může mnohdy podporovat pasivitu a zaostávání, neboť je vlastně snazší kořistit na něčí úkor než něco vytvářet a produkovat vlastními silami. Ve Španělsku a Portugalsku kořistění bohatství v koloniích spíše demotivovalo od podnikání, iniciativy a modernizace, než že by těmto zemím pomáhalo – zato v nich probouzelo pohodlnost a marnotratnost (nicméně, jak bylo osvětleno výše, toto hlavní důvod jejich trvalého úpadku nebyl). Zde si také můžeme položit obecnou otázku: jak je možné, že v těchto dvou zemích kolonialismus k rozvoji ekonomiky nevedl, nýbrž naopak následoval jejich úpadek – když měl kolonialismus údajně vést k hospodářskému rozvoji evropských mocností? Navíc Španělsko prožívalo zřetelný hospodářský rozvoj právě před tím, než se stalo koloniální velmocí. V tomto kontextu stojí za zmínku i otrokářství v USA, byť zde nejde přímo o kolonie. Otrokářství bylo provozováno na americkém Jihu a zjevně vedlo k hospodářskému zaostávání, neboť konzervovalo archaickou strukturu ekonomiky a demotivovalo od modernizace. Naopak na Severu bez otrokářství parazitujícím na levné pracovní síle černochů probíhal velmi dynamický průmyslový rozmach. V každém případě je kořistění dočasná záležitost, která nemůže být základem pro trvalou prosperitu. Navíc poskytuje jen zdroje, nikoli však podnikatelský um, schopnost vytvářet technologie, organizační schopnosti a další dovednosti, bez nichž není dlouhodobý hospodářský rozkvět myslitelný.

Rindermann píše (2018, s. 174): „Jakákoli predátorská forma kapitalismu, krádeží a uchvacování neměla a nemá dlouhodobé pozitivní efekty na bohatství pro ty, kteří je praktikovali, např. Španělsko (drancování v Americe), Belgie (vykořisťování Konga skončilo v dluzích)…“

Kolonie nikdy nebyly pro ekonomický vzestup Evropy klíčové, a to ani v jednom smyslu – ani z hlediska importu a „vykořisťování“, ani z hlediska exportu pro průmysl. Pokud jde o ono údajné „drancování, díky kterému Evropa zbohatla“, kolonie nebyly jakožto zdroj klíčových surovin nikdy moc důležité – odtud do Evropy proudilo hlavně drahé kovy a luxusní a spotřební zboží – z Ameriky zlato, stříbro, tabák, káva, cukr, indigo, karmín; z Afriky bavlna a slonovina; z Asie bavlna, bavlněné látky, hedvábí, koření, čaj, porcelán a opium. Tyto komodity nebyly pro moderní hospodářský vzestup a vstup do průmyslového věku podstatné. Pro ten bylo důležité uhlí nebo průmyslové kovy – to vše se ale těžilo či vyrábělo převážně přímo v evropských zemích a využívalo pro rodící se průmysl (což byl také jeden z důvodů pro výstavbu železnic). A s těmito komoditami pak obchodovaly jen mezi sebou. Byly tedy na okolním světě a koloniích v těchto klíčových surovinách téměř zcela nezávislé. Například Graf píše (1939, s. 262): „… anglické otrokářské lodi přivážely na západoafrické pobřeží nejhorší, křesťanskou Evropou odložený brak, přivážely ozdoby ze skla, odpadkové zboží textilní a kořalku. Toto haraburdí vyměnily zde především za černou a bílou slonovinu. Otroci byli pak prodáváni plantážovým magnátům jižních států Severní Ameriky. Naloženy tamními produkty, bavlnou, tabákem, cukrem a rumem, vracely se lodi do Evropy domů.“ Koloniální obchod byl tedy do značné míry světem samotným pro sebe, v němž šlo o rychlý zisk založený na obchodu s luxusními komoditami, spotřebním zbožím, brakem a otroky. Nebyl podstatnou součástí průmyslového rozvoje Západu. Například zrod průmyslové revoluce v Británii byl dán téměř výhradně vnitřními faktory: velkými zásobami uhlí a železné rudy, zrušením vnitřních celních bariér, časným rozvojem bankovnictví umožňujícím koncentraci kapitálu a investice, brzkým zrušením nevolnictví uvolňujícím pracovní sílu pro průmysl a unikátní sítí splavných řek a kanálů.

I když určité množství užitečných surovin západní státy z kolonií získávaly, nebyl jeho objem pro hospodářský vzestup stěžejní. Především však se suroviny pro domácí průmysl, které doma chybí, dají získávat a dlouhodobě získávají obchodem a ne kořistěním, jak ukazují příklady USA nebo Japonska. I dřívější koloniální mocnosti dnes vše potřebné z ciziny prostě nakoupí; ztráta kolonií je, pokud jde o suroviny, nijak nepoznamenala. Kromě toho bylo pro hospodářský vzestup potřeba mnohem víc než jen suroviny. Bylo třeba i vyvíjet nové technologie, byly třeba nové vynálezy, vědecké objevy, podnikatelský um a iniciativa, organizační schopnosti. Nic z toho nemohly zaostalé kolonie vůbec evropským mocnostem poskytnout. V tomto všem se musely spolehnout čistě na vlastní síly.

Stejně tak ani pro export jako odbytiště a pro zisk a potažmo vzestup evropské ekonomiky nebyly koloniální državy a třetí svět moc důležité.  Například mezi roky 1800–1937 jen 10 % evropského produktu bylo určeno na export – z toho jen 17 % do třetího světa, a z toho jen 8–9 % do kolonií. Největší koloniální mocnost Velká Británie vyráběla na export jen 5 % produktu – a z toho jen 40 % šlo do třetího světa – tedy jen 2 % odbytu pro své zboží měla ve třetím světě a koloniích. Ztráta kolonií neznamenala pro evropský průmysl žádný problém, pokud jde o odbyt. Navíc beztak mohl export do příslušných zemí pokračovat i poté, co se staly nezávislými, což se také stalo.

Zajímavé rovněž je, že koloniální mocnosti produkty ve svých državách ani nevyráběly (jak by se mohli domnívat zastánci teorie závislosti, představujíc si, že evropské země nemyslely na nic jiného, než na maximum využít tamní levnou pracovní sílu a celkově podrobené země vykořisťovat), ale spíše je vyráběly doma, protože to bylo levnější a zaručovalo to vyšší kvalitu zboží poptávanou zákazníky. V koloniích byly špatné podmínky pro výrobu a tamní pracovní síla byla nevýkonná a nespolehlivá. Třeba Britové v Indii textil ani nevyráběli, nýbrž dovezli bavlnu z Indie do Británie, tam z ní vyrobili textil (a museli zaplatit tamním dělníkům vyšší mzdy) a část produkce pak vyvezli na prodej zpátky do Indie (Rindermann, 2018, s. 174).

Někdo může namítnout, že země nabývající s koncem kolonialismu samostatnost nebyly na nezávislost připraveny, nebyly schopny samostatnosti a nesení odpovědnosti za sebe sama. Avšak proti tomu lze snadno namítnout, že vyspělé země Západu a východní Asie nikdo nikdy nemusel na odpovědnost za sebe sama připravovat; jsou odjakživa autonomní a neměly se vzestupem k vyspělosti problém. Naopak i ve třetím světě jsou země jako Etiopie, které nikdy nebyly pod koloniálním jařmem; přesto se neukázaly jako schopné nést za sebe odpovědnost, a přitom být úspěšné. Zjevně se tedy schopnost samostatnosti a odpovědnosti za sebe sama odvíjí od toho, nakolik je která národní populace schopná a nadaná. Pokud někdo chce argumentovat tak, že až kolonialismus země třetího světa o schopnost samostatného úspěšného rozvoje připravil, neboť je uvrhl do závislosti a pasivity, pak je to vyvráceno jednak příkladem Etiopie (která tuto schopnost neměla nikdy, i když kolonií nikdy nebyla), a dále pak tím, že před příchodem koloniálních mocností byly země třetího světa ještě mnohem zaostalejší a nebyly v tomto směru schopné ani předtím. Nakonec pak lze namítnout, že třeba nizozemské provincie byly nějakou dobu pod nadvládou Španělska; stejně tak Singapur byl pod nadvládou Británie, ale o schopnost samostatného rozvoje a odpovědnosti vůbec neztratily; i pod touto nadvládou už prosperovaly a stejně tak i po jejím skončení. Kromě toho v dnešním komunikačně a dopravně propojeném světě není nic jednoduššího, než aby chudší země prostě a jednoduše politický a hospodářský model vyspělých zemí převzaly a zkopírovaly; ani nemusí nic samostatně vymýšlet. Ani toho však schopny příliš nejsou. Poslední námitkou ohledně nepřipravenosti na samostatnost může být, že závislost chudých zemí pokračuje skrze dominanci vyspělých zemí i po skončení koloniální nadvlády, což je dále udržuje v pasivitě a neschopnosti autonomního rozvoje, který by je samostatnosti a odpovědnosti mohl naučit. Na to lze odpovědět, že nic nebrání tento stav vlastními silami prolomit a vydat se na cestu samostatného progresu – tak jako se dokázaly z nevýhodné pozice vůči Západu vymanit východoasijské země.

Teorie koloniálního vykořisťování jako základu bohatství a rozvoje je jednoznačně vyvrácena i tím, že civilizace vznikají zcela bez kolonií a teprve později, kdy už dosáhnou vysoké úrovně, některé z nich nějaké získají. Obecně je vzestup civilizací fenoménem, který vůbec nesouvisí s vlastněním území a zdrojů někde za hranicemi, z nichž se pak kořistí – to přichází leda až jako důsledek jejich vzestupu, kterého však dosáhly vlastními silami. Během dějin měl tento přístup pro prosperitu civilizací okrajový význam, mnoho vzkvétajících civilizací državy za vlastními hranicemi vůbec nemělo a systematický kolonialismus je až záležitostí novověku. V mnoha případech zábor rozsáhlých držav za hranicemi nastal až v době, kdy civilizace dosáhla vrcholu rozkvětu, jako tomu bylo v případě Říma, nebo dokonce až v době prvních náznaků úpadku, jak tomu bylo v případě Egypta za éry Nové říše. Ani moderní kolonialismus a imperiální expanze není příčinou civilizačního rozvoje, nýbrž spíše až důsledkem vzestupu prosperity, moci, organizačního umu a technologické vyspělosti bílých národů. Typickým příkladem je ohromující expanze malého Nizozemska koncem 16. století, které právě díky předcházejícímu velkolepému vzestupu své ekonomiky, mořeplavby a vojenské síly získalo potenciál k plavbám a výbojům do zámoří.

Janáček (1962, s. 202-12): „Nepatrná země měla … největší hospodářský potenciál ze všech soudobých evropských států. Její ekonomická vyspělost byla dílem měšťanstva… V nizozemských provinciích vyrostl obchod a průmysl do mimořádných rozměrů a postavení Nizozemí bylo možno přirovnávat k postavení velkých městských republik v Itálii do 15. století, k Benátkám, Janovu, Florencii. (…) Jestliže dosud byly Antverpy velkým obchodním městem, nyní se staly … skutečným středem evropského velkoobchodu. Obchod však představoval jen jednu stránku hospodářského rozkvětu Nizozemí. Současně s jeho rozkvětem se projevoval i rozkvět řemeslné výroby, přecházející v mnoha odvětvích k výrobě manufakturní, do nedozírných rozměrů vyrůstalo bankovnictví a konečně neobyčejně silný podíl si Nizozemci získávali v dopravě zboží po moři a ve stavbě lodí. Pohled na vnitřní situaci Nizozemí těsně před revolucí tudíž ukazuje, že bylo ve skutečnosti hospodářskou velmocí již pod nadvládou Španělů. Více než 10 000 nizozemských lodí plulo v Atlantiku se zbožím kolem evropských břehů, prozatím se však žádná z nich neodvažovala plout veřejně dále… (…) Podmínky k … plavbám v Nizozemí nepochybně byly. Nizozemci měli nejlepší a nejpodrobnější informace o obchodní situaci na celém světě, vlastnili dokonalé obchodní a válečné loďstvo, mohli se pochlubit smělými a zkušenými námořníky. (…) Jestliže jsme dosud pozorovali, jak v jiných evropských státech nástup k častějším plavbám do zámoří probíhal pozvolna, nástup Nizozemců byl ve srovnání s tím úplnou smrští. Do otevřených dveří oceánu se obchodníci přímo hrnuli, navzájem se předhánějíce. Roku 1598 již plulo do Indie a Indonésie pod nizozemskou vlajkou ne méně než 20 obchodních korábů a na jejich vyzbrojení se podílelo hned několik obchodních společností. Čtyři z těchto korábů se dokázaly vrátit již za 15 měsíců do vlasti a rychlost jejich plavby vzbudila v Amsterodamu stejně velký obdiv jako bohatý náklad koření, protože předčily všechny dosavadní plavby Portugalců. Nebyl to však jediný významný úspěch, jímž se mohli Nizozemci za svého nástupu do zámoří chlubit. Takřka současně zaplavily jejich lodi guinejské pobřeží a již roku 1598 dokázaly obeplout Magalhaesovou cestou celý svět. Tak se během pěti let stalo Nizozemí velmocí v zámořském koloniálním obchodu. Ačkoli nebylo tajemstvím, že je hospodářsky mohutné a že má stále ještě ohromné rezervy výbojnosti, rychlost, s níž se zařadilo mezi přední velmoci, byla impozantní… Takovou podnikavost a obratnost neprojevil dosud žádný evropský stát…“

Podobně Velká Británie vstoupila do koloniální éry už jako velmi silná a vzkvétající země alžbětinské epochy, a právě její dříve a vlastními silami nabytá ekonomická síla byla pevnou základnou pro zámořské výboje. Patočka (1993, s. 40): „Koloniální expanze Anglie měla pevné zázemí v mimořádné výkonnosti anglického hospodářství, které bylo schopno produkovat levné a kvalitní zboží a vyvážet ho do celého světa. Silná ekonomika mateřské země byla zárukou dlouhodobé stability celé rozsáhlé koloniální říše, nad kterou slunce nezapadalo.“

A obdobně tomu bylo i u dalších koloniálních mocností jako Francie nebo Německo. V době, kdy získávaly kolonie, byly již na svou dobu vyspělými a silnými zeměmi. U Německa navíc teorie o koloniálním vykořisťování jako zdroji hospodářského vzestupu nesedí ani časově – ten se totiž odehrál v období pouhých zhruba 40 let, a tak náhlý a mohutný vzestup lze těžko vysvětlit ziskem kolonií; navíc nastal předtím, než nějaké kolonie Německo vůbec mělo. Z toho plyne další obecnější argument, který jasně teorii o kolonialismu jako základu pro vzestup západních národů vyvrací: je nesporným faktem, že první civilizace musely vzniknout zcela bez pomoci a závislosti na něčím vykořisťování, čistě na základě úsilí a schopností vlastních lidí. To samé se týká i západní civilizace, v jejíž kolébce – Evropě – civilizace a hospodářský rozvoj započaly celá staletí před koloniální érou.

Tvrzení o koloniích se dá vyvrátit i při bližším pohledu na situaci zemí Západu za časů kolonialismu. Předně je zjevné, že vzestup v oné době zažíval takřka celý Západ, avšak kolonie (alespoň ty výrazně rozsáhlé) ve skutečnosti vlastnila jen menší část evropských zemí. A k tomu hned můžeme připojit další pádný argument: ve skutečnosti si lépe vedly státy bez kolonií, jako USA, nebo jen s poměrně malými koloniemi jako Německo, než státy s velkými koloniálními impérii. Většinou totiž nakonec výdaje, úsilí a oběti vynaložené na budování, a především udržování a bránění kolonií přesahují profit, který z nich plyne, zvláště když jsou koloniální državy rozsáhlé. Příklady dvou svého času jednoznačně největších imperiálních mocností dějin, Británie a Francie, které nedokázaly zachytit nástup Spojených států a Německa, to jasně dokládají. Podle některých tvrzení by zbavení se kolonií kolem roku 1850 Británii přineslo úsporu ve výši čtvrtiny státních výdajů, které mohly být produktivně investovány třeba do domácí infrastruktury. Kolonie sice nabízely dobré možnosti pro investice, ale to de facto znamenalo ztrátu, protože bez kolonií by tyto prostředky mohly být investovány doma (i když by tyto investice třeba byly méně ziskové). Steingard píše (2008, s. 39-41): „Britské království začalo jako první projevovat známky vyčerpání. Rychlý vzestup z pozice malého ostrovního státu do role světové mocnosti způsobil, že Velká Británie přepjala své politické a ekonomické síly. Nově získaná teritoria v zámoří mohla působit exoticky a zvýšit mezinárodní prestiž – rentabilní však v mnoha případech nebyla. Vojenské dobývání nových kolonií stálo hodně peněz, udržení a spravování dobytého území také. Kdo věřil, že se velikost trhu dá měřit čtverečními kilometry dobytého území, těžce se zklamal. Význam Anglie v celosvětovém hospodářství klesal. Německo předběhlo Británii objemem své průmyslové výroby již v roce 1913. Německá říše představovala v soupeření mocností těžkou váhu… (…) Svou zeměpisnou polohou byla Německá říše sice v centru všech politických konfliktů, její obchod však prosperoval. Objem průmyslové výroby v Německu prudce stoupal a rychle zastínil průmyslový výkon okolních států. Během posledních předválečných let vytékalo z německých vysokých pecí více surové oceli, než kolik jí vyráběly Francie, Anglie a Rusko dohromady. Také nově zrozený chemický průmysl byl výstavním kouskem německé píle. Díky firmám jako Bayer, BASF a Hoechst pokrylo Německo kolem 90 % světové poptávky po průmyslových barvách. (…) Horlivě uskutečňovaná koloniální politika nepřinesla očekávané plody a nezajistila trvalý … blahobyt. Francie, druhá největší koloniální mocnost, patřila k poraženým již před vypuknutím války. Její imperiální teritorium se v letech 1871 až 1900 zvětšilo o 9 milionů čtverečních kilometrů, její podíl na světové výrobě však ve stejné době poklesl o 20 %. Francouzům se prostě nepodařilo přetavit územní zisky v ekonomickou sílu; jejich relativní význam se zmenšoval. (…) Podobně jako ostatní koloniální mocnosti vyměňovala Francie ekonomický kapitál za politickou prestiž. Činila tak v naději, že se to dlouhodobě vyplatí i hospodářsky, což se ovšem nestalo. Utrácela miliardy nejen v koloniích, ale i za své spojence ve všech koutech světa… (…) Žádná z těchto investic se pořádně nevyplatila, zúročení zahraničněpolitického kapitálu bylo mizivé. V předvečer první světové války představovala ekonomická síla Francie jen 40 % hospodářského potenciálu, jímž disponovalo Německo. Také v zemědělské výrobě, jež byla tradičně francouzskou doménou, dosahovalo Německo o třetinu vyšší výnos na hektar obdělávané půdy. V průběhu průmyslové revoluce se relativní postavení Francie ve srovnání s Německem a Spojenými státy zhoršilo.“ A podrobněji popisuje, jak Velká Británie, která vytvořila největší impérium všech dob, se tím vlastně jen oslabila, a to i hospodářsky (s. 42-3): „Zostřující se světová hospodářská válka znamenala úpadek především pro Velkou Británii. Již Adam Smith si uvědomoval, s jak velkými náklady je spojeno zajištění a spravování kolonií… Provincií, které nedokáží přispívat k uživení impéria, se Británie musí zbavit. (…) Britská koruna však o něčem takovém nechtěla ani slyšet. Blouznila dál v koloniální horečce, bez ohledu na to, že další vojenské výboje nahlodávaly dál její substanci. Vítězství, jichž Angličané dosahovali nad cizími národy, byla ve skutečnosti maskovanými porážkami, protože souběžně s nimi docházelo k erozi britského hospodářství. Co vlastně získali? Rozsáhlé pouště, horské hřebeny, neproniknutelnou džungli. A miliony nových poddaných, kteří byli pevně rozhodnuti odevzdávat imperiální koruně jen to nejnutnější. Mnozí členové britské elity ovšem měli dobré důvody pro to, aby se snažili udržet koloniální systém co nejdéle. Vojenským špičkám se dařilo výborně, správci kolonií se vyhřívali na výsluní moci a nahromaděného soukromého majetku. Obchodníci shrabovali zisky. Ale s vytvářením nových ekonomických hodnot to bylo podstatně slabší. Ve zpětném pohledu se zdá, jako by tenkrát Velká Británie opouštěla světovou scénu s potměšilou zlomyslností. Každý den znamenal malý krůček zpět do zákulisí. Pro samé hlídání, kontrolování, dozorování a potlačování neměli Angličané dost sil na to, aby rozmnožovali svůj blahobyt. Kdo chtěl vidět, mohl prohlédnout už tenkrát – model globalizace založené na podrobení si cizích národů a kontinentů s úmyslem vymačkat z nich co nejvíc se prostě nevyplácel. Počáteční investice nezbytné pro dobytí a ovládnutí cizího teritoria byly příliš vysoké. Ani pozdější náklady spojené s jeho udržováním a zajištěním nebyly právě zanedbatelné. Produktivita se v těchto zemích urputně udržovala na velmi nízké úrovni, protože ovládané národy byly vnitřně motivované ke všemu možnému, jen ne k práci. Nakonec už Britské impérium nedokázalo ani dobývat a omezilo se na bránění toho, co kdysi získalo. 350 milionů lidí žijících v koloniích už nemělo chuť podřizovat se 40 milionům Britů. Ve všech koutech bohatě rozvětveného impéria to hořelo, v Indii následovalo jedno povstání za druhým. (…) Britské impérium bylo zámožné, především však bohaté na konflikty. Britové se tvářili důležitě a hovořili o ‚trvalých zájmech‘. V čem ale spočívala podstata těchto zájmů? K čemu byly všechny ty půtky a šarvátky? Co všechno by Britové zbudovali pomocí peněz a sil, které vyplýtvali v koloniích! (…) Objevitelský duch, jemuž Britové vděčili za svůj pohádkový vzestup, mezitím zakrněl. Základní hnací síla kapitalismu, ona sféra ekonomiky, v níž se rodí epochální ideje vedoucí k technologickým skokům, zřetelně ztrácela náboj. Brzy se každý začal spoléhat na druhé. Na ostrovech vzhlíželi s nadějemi ke koloniím, v koloniích si zase slibovali pomoc z domova. Impérium … se proměnilo ve spolehlivý způsob, jak vytěžit z obrovských investic zoufalé minimum. (…) Britové získali další území, zároveň s tím se však tenčila jejich zásoba kreativních idejí. Světovou výstavu v roce 1851 lze považovat za milník, který označoval vrchol úspěchů a moci britské říše – a současně začátek jejího ústupu ze slávy. V londýnském Crystal Palace získaly britské výrobky prakticky všechny ceny, které se tu rozdělovaly. V roce 1867, na světové výstavě v Paříži, získaly britské exponáty jen 10 % cen. V produktivním jádru země již nehořel stejně silný oheň jako dřív. (…) Podíl Velké Británie na světové produkci se během několika desítek let snížil o polovinu a v předvečer první světové války činil už jen 14 %. Byla to země na ústupu, která neměla nic, čím by mohla konkurovat nové velmoci – Spojeným státům americkým. Američané převzali roli ‚dominantní světové ekonomiky‘… (…) Ekonomický výkon průměrného občana Spojených států rostl v letech 1870 až 1880 o 2,7 % ročně. Británie nedosahovala ani polovičního tempa. A tak to pokračovalo až do začátku první světové války. Během 30 let rostl tento ekonomický ukazatel v USA o 1,5 % ročně, zatímco ve Velké Británii to bylo pouhé jedno procento. Koncem 19. století předstihly USA svou nejdůležitější kolébku už i v absolutních číslech. Jejich vzestup byl zpočátku nenápadný, ale trvalý a stále zřetelnější.“

 

Celkové shrnutí a vyvrácení teorie závislosti a kolonialismu

Při hlubším uvážení a bližším pohledu jsou odlišná mocenská pozice a kolonialismus příliš povrchní a externí vlivy, které mohou pozitivně nebo negativně ovlivnit situaci jednotlivých skrze nadvládu nebo absenci nadvlády nad zdroji, sociální organizací dané země atd., ale nejsou dostatečně hluboké, všeobecně a důsledně působící, aby mohly být příčinami vzestupů a trvalých rozkvětů civilizací nebo naopak trvalou příčinou zaostalosti jiných kultur. Dlouhodobý rozkvět a prosperita může být utvořena jen vlastními silami, ne dominancí nad jinými a kořistěním, trvalá zaostalost a neúspěšnost nemůže být způsobena přechodnými érami cizí nadvlády a vykořisťování nebo povrchnějšími faktory jako nevýhodnou původní pozicí (kterou nadané národy dokážou překonat) nebo přítomností cizích firem. Stejně tak by bylo nesmyslné tvrdit, že zárukou vlastní trvalé prosperity mohou být výdaje nějaké cizí země na tuzemskou modernizaci nebo že naopak příčinou trvalého úpadku může být finanční a materiální zátěž vydávaná na dobývání a udržování kolonií.

Teorie mocenské asymetrie a kolonialismu je navíc omezená, protože dokáže nabídnout vysvětlení odlišné vyspělosti jen v hospodářské oblasti a částečně v oblasti vědy a techniky (ale beztak nepřesvědčivé) a nijak nevysvětluje radikálně odlišnou míru vyspělosti v kultuře a úrovni uměleckých projevů, pokročilosti v politické a sociální organizaci, míře morálního pokroku. Dominance nebo naopak nevýhodná pozice v mezinárodním obchodu by mohla vysvětlovat odlišnost v ekonomické síle zemí, ale jak by mohla ovlivnit třeba to, jak vyspělá umělecká nebo literární díla daná společnost vytváří. Externí a obecné vlivy jako hospodářská nebo politická nadvláda nedokáže zabránit, aby se projevovaly vrozené vlohy jednotlivých lidí v intelektuální sféře. Nizozemí zahájilo svůj zlatý věk, během něhož vyniklo v umění, vědě a dalších oblastech lidského intelektu, už pod španělskou nadvládou.

Ale dokonce i v hospodářské oblasti, je-li národ dostatečně nadaný, si nakonec dokáže vydobýt pozici navzdory nevýhodné původní situaci, chudobě, nepřátelských akcím nebo cizí nadvládě. Východoasijské země jako Japonsko nebo Jižní Korea se také dokázaly vymanit z chudoby a prosadit se navzdory západní dominanci ve světové politice a ekonomice. Dokonce i v rámci západní civilizace můžeme najít obdobné příklady. Nizozemí se stalo hospodářskou velmocí už za nadvlády Španělů, navzdory tomu, že na něj uvalili vysoké daně, vykořisťovali jej, narušovali jeho zámořský obchod blokádami a rekvizicemi jeho lodí (roku 1585 Španělé zabavili na 500 holandských lodí ve španělských a portugalských přístavech). Přesto prosperovalo a bohatlo stále více a brzy se samo stalo hospodářskou a koloniální mocností.

Je evidentní, že vyspělost a zaostalost národů musí být zapříčiněny nějakým hlubším, obecnějším faktorem, než je aktuální hospodářská situace zemí a konstelace rozložení sil.