Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 14

Náboženství není určujícím faktorem identity, celkové úrovně ani osudu civilizací

Někteří připisují rozhodující roli při konstituci a vývoji civilizace fenoménu náboženství.  Například Huntington (1996) ve svém modelu osmi hlavních světových civilizací do značné míry vycházel z představy výrazné nebo i rozhodující role náboženství v jejich utváření. Při hlubším pohledu je však tento přístup neudržitelný. Ve vzniku a utváření kultury či civilizace hraje hlavní roli to, jací lidé ji vytvářejí, jaké mají vrozené sklony a mentalitu a jak moc (nebo málo) jsou celkově schopní a nadaní.

Náboženství neřídí vývoj a cykly civilizací   

Náboženství zjevně není vliv, který prokazatelně určoval osud té či oné civilizace, zejména pokud srovnáme náboženský stav té či oné civilizace a její vývoj v čase nebo takto porovnáme jednotlivé civilizace mezi sebou.

Křesťanství doprovázelo vzestup Evropy ve středověku a novověku, ale v Římské říši naopak úpadek probíhal souběžně s jeho šířením. Mnohé oblasti Východu upadaly už před příchodem islámu, ještě když byly křesťanské. Islámský svět zažil vzestup moci a civilizační rozkvět (zvláště v některých místech) a pak zase úpadek, i když je od svých začátku až dodnes stále vyznáván dosti náruživě. V Byzantské říši, kde bylo křesťanství silné od začátku do konce, došlo k civilizačnímu vzestupu a poté úpadku. Hinduistická Indie byla kdysi vyspělou civilizací, ale pak upadla. V jihovýchodní Asii existovaly vyspělé budhistické kultury, které však později zanikly. Odlišný vývoj civilizace můžeme sledovat dokonce i v rámci oblastí s určitou náboženskou vírou. Zatímco kolem roku 1000 křesťanská Evropa zahájila dynamický vzestup, křesťanská Byzanc se v té době dala na dráhu pozvolného, ale nezadržitelného úpadku. Na počátku 2. tisíciletí začala zvolna upadat také východní část islámského světa, ale zároveň islámské státy v severní Africe a také maurská Andalusie zažily v oněch časech éry rozkvětu a prosperity. Náboženská vyznání tedy nemají zásadní vliv na osudy civilizací.

Teorie o stěžejním vlivu náboženství nesedí i pokud jde vývojovou křivku civilizací ani časově ani prostorově. Islámský svět s velkým náboženským zápalem zažil civilizační rozkvět, dnes opět sledujeme cosi jako obrodu a vzestup islámu, ale v civilizační rovině si islámský svět nevede dobře. Stejně je tomu z regionálního, prostorového hlediska: jednou byla tato oblast vyspělá a nyní je ta stejná oblast zase zaostalá, i když tehdy i dnes zde panovala náruživá íslámská víra a vzestup islámu.

Náboženství nejen neurčuje vyspělost či zaostalost lidských kultur, ale ani jejich specifickou identitu a rysy 

Shodná náboženství jsou přítomna v zemích s velmi odlišnou civilizační úrovní a kulturní identitou, a naopak rozdíly v náboženství neurčují rozdíly v civilizační příslušnosti

Těžko může někdo tvrdit, že náboženství je tak důležitý vliv, když spatřujeme velké rozdíly mezi regiony se stejnou vírou. Křesťanství je v Evropě a USA, ale také v Latinské Americe, a dokonce i v některých zemích subsaharské Afriky. Přitom existují velké kulturní rozdíly mezi převážně křesťanskými zeměmi v těchto regionech. Stejné náboženství nemění nic na tom, že jde o zcela odlišné sociální světy. Také v rámci islámského světa existují velké rozdíly mezi různými národy a etniky, pokud jde o jejich kulturu, zvyklosti, celkový ráz společnosti (např. srovnejme Saúdskou Arábii, Írán, muslimskou část Indie a Indonésii). Není vlastně ani možné tvrdit, že existuje něco jako jednotná islámská civilizace.  

Když se podíváme kupříkladu na to, v kterých oblastech se nachází západní civilizace, tak je rozšířena tam, kde je sídlí téměř výhradně nebo alespoň převažuje bílá rasa. Naopak s křesťanstvím její rozšíření zas tolik nesouvisí. Evropa už dnes moc křesťanská není a mnohé nezápadní regiony jsou výrazně křesťanštější. Na tomto příkladu je jasně vidět, že hlavní je při určování charakteru té či oné civilizace rasa, ne náboženství. Křesťanství bylo spjato (a do jisté míry stále je) se západní civilizací proto, že historickou shodou okolností se v určité době rozšířilo do Evropy osídlené bílou rasou a ta ho pak souběžně s vlastní expanzí za dob objevů a kolonialismu šířila dál do světa. A zároveň ho jaksi začlenila do vlastní společnosti a kultury, ovšem s tím, že si ho časem přizpůsobila vlastní mentalitě a nikdy se nestalo ničím víc než poněkud povrchnějším kulturním vlivem, který nikdy nebyl stěžejním faktorem vyspělosti, úspěchů a elementární identity západní civilizace. 

Že náboženství není až tak důležité můžeme vidět i na příkladu zemí východní Asie (Japonsko, Jižní Korea, Čína), kde jsou rozšířena různá náboženství (konfucianismus, taoismus, šintoismus a budhismus) a přitom celkový ráz a charakter společností těchto zemí, jejich kulturní projevy jsou dosti obdobné, a to natolik, že de facto tvoří jednu civilizaci. Důvodem opět je, že tyto země jsou osídleny stejnou severoasijskou rasou s určitými vrozenými tendencemi a vlohami, což je základní kámen jejich civilizační identity, jejich vzájemné podobnosti i toho, že jsou civilizačně úspěšné a vyspělé. Podobně v zemích subsaharské Afriky je vyznáváno více náboženství, ale i tak je celková podoba a úroveň tamní společnosti ve všech těchto zemích bez ohledu na náboženství vcelku obdobná. Opět je to dáno tím, že jsou osídleny stejnou černou rasou.

Náboženství není podstatné ani pro celkovou vyspělost té či oné kultury. V Africe je přítomno více náboženství a celkově je civilizačně neúspěšná a zaostalá bez ohledu na to, kde je jaké náboženství vyznáváno. Civilizačně neúspěšné jsou arabské islámské země a nepříliš vyspělá je i křesťanská Latinská Amerika, avšak USA s velkou částí obyvatelstva křesťanského vyznání vyspělé jsou. Na Západě je jasně dominujícím náboženstvím křesťanství (i když zde už slábne) a je vyspělou civilizací, přičemž obdobně vyspělé jsou země východní Asie s velmi odlišnými náboženskými vyznáními. 

Náboženství je ze své podstaty příliš povrchní vliv

Pro objasnění faktu, že náboženství není rozhodující faktor v osudech civilizací, si stačí uvědomit, jaká je jeho podstata. Náboženství je systém konkrétních myšlenek, idejí, představ atd. – tedy nějaké konkrétní obsahy v mysli, ale není tím, co zásadně určuje vyspělost či zaostalost společností a kultur a ani to neurčuje jejich nejdůležitější, obecné a trvalé rysy. Tyto aspekty jsou určovány něčím silnějším, trvalejším a hlubším. a hlubšího, a tím jsou vrozené vlohy, tendence, temperament, výše inteligence a další charakteristiky lidí tvořících danou společnost. Náboženství spíše určuje nějaké povrchnější sociokulturní formy, fenomény a zvyklosti jako podobu svatostánků, podobu náboženské organizace v dané společnosti, ovlivňuje tematiku v umění atd. Ale neurčuje základní rysy mentality a celkovou vyspělost dané společnosti. Samozřejmě náboženství může výrazně ovlivňovat smýšlení lidí, pokud jde o konkrétní úvahy, zvyklosti a záměry – např. může mít vliv na uspořádání dané společnosti nebo může být motivem k válečné expanzi. Tím může výrazně ovlivňovat chod konkrétních událostí v dané společnosti a ovlivňovat její osud. Náboženství může například mít vliv na sociální vztahy a sociální rozvrstvení společnosti. Nebo třeba expanzí může daná společnost získat nová území, získat nějaké nové zdroje nebo získat přístup k novým výdobytkům, což ji může dočasně posílit. Dlouhodobě a celkově však o její podobě, elementárních sociokulturních rysech a celkové úrovni rozhoduje její rasové složení, celková míra kvalit jejích lidí a jejich vrozené tendence, vlohy a mentalita. A její osud dlouhodobě řídí změny v jejím rasovém složení, změny v genetických kvalitách a demografii.

Třeba Indie, jak ji známe dnes, by nebyla výrazně jinou společností, i kdyby zde nebyl vyznáván hinduismus. Je to jen povrchnější vliv. Hinduistická část společnosti v Indii a její islámská část se od sebe v zásadě příliš neliší, pokud jde o jejich celkovou civilizační úroveň a jakousi základní konstituci, její rysy, každodenní chod a myšlenkové klima. Liší se jen oněmi povrchnějšími rysy, které udávají obě náboženství, jako že v jedni mají chrámy a druzí mají mešity, jedni slaví určité náboženské svátky a druzí zase jiné. Pokud jsou v Indii nějaké rozdíly v celkové civilizační úrovni, tak ty zde jsou mezi rozvinutějším severem a zaostalejším jihem. To je však dáno rasou a genetikou (na severu je více zbývající bílé krve po běloších, kteří zde kdysi převažovali a tím i vyšší průměrné IQ obyvatelstva) a nemá to nic společného s náboženstvím.

Specifické rysy kultur a civilizací, které se jeví být dané náboženstvím a jsou přitom v rámci sociokulturní identity dané společnosti důležité a dlouhodobé, jsou ve skutečnosti spíše vyjádřením vrozené mentality obyvatel a náboženství tomu jen dává jakousi vnější konkretizující formu a zdůvodnění. Například inklinace k podřízenému postavení žen v islámském světě není dáno primárně islámem, ale tamní vrozenou mentalitou a i bez islámu by tam v této věci nebyly poměry o mnoho jiné. Islám je zde vykládán tak, aby tyto vrozené sklony zdůvodnil a je jim přizpůsoben, je jen vnější zástěrkou a povrchní kulturní formou zastřešující učitou vrozenou tendenci v tamní mentalitě. Proto i v hinduistické Indii není situace v tomto směru výrazně odlišná. Stejně jako v islámských zemích zde totiž žije obyvatelstvo s takto nastavenou vrozenou mentalitou. Konfucianismus je charakteristický důrazem na řád a úctu k autoritám, ovšem tyto rysy jsou ve společnostech východních Asiatů přítomny jaksi obecněji a dlouhodobě, i tam, kde konfucianismu vyznáván není. Jsou to tedy kulturní projevy dané spíše vrozenými sklony těchto lidí a konfucianismus vzniklý v Číně tyto sklony jen navenek vyjadřuje nábožensko-filosofickou formou.

Náboženství není zásadní vliv v konstituci civilizační identity – například církve, církevní organizace, křesťanské obřady a svátky jsou spíše jakousi povrchnější kulturní formou a neztělesňují danou civilizaci v její skutečně hluboké podstatě a identitě. Církevní organizaci, svátky a zvyklosti existují i v mnoha jiných částech světa se zcela odlišnou kulturní identitou a celkovou úrovní.

Můžeme shrnout: náboženství může určovat povrchní rysy civilizace jako náboženské svátky, obřady, náboženskou organizaci, to, jakým způsobem jsou vystavěny náboženské budovy; načas může i ovlivinit smýšlení, vzorce chování, hodnoty, vzdělanost obyvatelstva, může mít vliv na vzdělávací systém a jeho podobu, na ekonomiku, politiku, uspořádání společnosti. Ale neovlivní základní mentalitu, výši inteligence, vrozené vlohy a sklony obyvatelstva, což je onen elementární základ pro celkový dlouhodobý ráz a úroveň dané společnosti. 

Teorie o náboženství jako stěžejním faktoru vlastně spadá pod povrchní kulturalismus

Námitky proti teorii, že náboženství jako faktor ovlivňujícím smýšlení lidí řídí osudy civilizací, lze zahrnout i pod obecnější námitky vůči kulturalismu – tedy platí, že konkrétní myšlenkové vzorce a ideje nejsou při formování a dlouhodobém soudu civilizace rozhodující. A pokud existují nějaké skutečně trvale přítomné a stěžejní kulturní rysy dané civilizace, pak jsou dány spíše vrozenými vlohami jejích obyvatel.

Některé konkrétní pozitivní či negativní tendence a myšlenkové vzorce v jednotlivých náboženských naukách jsou až projev kvalit dané populace, která za podmínek, kdy zároveň vyznává určité náboženství, na toto náboženství naroubuje tyto tendence v podobě konkrétních kulturních vzorců, které mají navenek náboženskou formu, ale samo náboženství není primárním důvodem jejich vzniku. Například tendence k pracovitosti u bílé rasy, zvláště u její severnější části vedla ve spojení s křesťanstvím ke formulaci protestantské pracovní etiky. Postupné oslabení dogmatismu křesťanství, jeho humanizace (např. vystupování některých církevních představitelů proti otrokářství) a racionalizace (středověká scholastika mající víře poskytnou racionální zdůvodnění, myšlenka, že vědecké poznání světa jako božího díla je žádoucí) je zase příkladem toho, jak si ho bílá rasa přizpůsobila vlastním vrozeným sklonům a kvalitám.  Naopak v dnešním islámu přítomná tendence k pasivitě, malá schopnost určité liberalizace a humanizace poměrů a odmítání vědy či racionality je dána primárně arabskou mentalitou a nižší inteligencí. Myšlenka, že vše se děje z Alláhovy vůle a vše je tudíž jaksi už dáno a nemá smysl se o něco snažit nebo poznávat, je jen vyjádřením těchto obecnějších tendencí a vrozených charakteristik – konkrétně je vyjádřením arabské mentality a nižší inteligence. Dokonce i když je v náboženském učení něco jdoucí proti vrozené mentalitě dané skupiny, tak vrozené sklony nakonec převáží, a dokonce pak danou myšlenku vyloží tak, aby s ní byla v souladu. V protestantismu přítomná myšlenka predestinace nepochybně motivuje k pasivitě. Ale to nebylo v souladu s mentalitou energických severoevropských národů, a tak byla predestinace doplněna myšlenkou, že snaha a úspěch v životě jsou znamením, že člověk je vyvolen bohem ke spáse, takže nakonec pracovní úsilí a aktivita mají smysl. Evidentně jde o vliv vrozené mentality, protože i přes tuto interpretci stále platí teze předurčenosti, která by měla vést k pasivitě (i navzdory úspěchu stejně nemůžeme vědět, jak po smrti dopadneme). Vrozená mentalita si tak našla „kličku“, jak tuto tezi vyložit tak, aby nešla proti ní. Dawson píše (1997, s. 23): „Pesimismus a fatalismus kalvínské nauky však nevedl, jak bychom snad očekávali, ke ztrátě smyslu pro osobní odpovědnost, k podcenění praktické činnosti nebo k asketickému útěku ze světa. Naopak, kalvínství bylo školu mravní kázně a úsilí, jež vytvořila lidi činu spoléhající na sebe, kteří čelili nepřátelskému světu s pevným odhodláním plnit svou povinnost…“ 

Také třeba kolektivistické projevy související s náboženstvím jsou dány vrozenou mentalitou určitých skupin a náboženství je jen jakousi vnější kulturní formou, jíž se tyto vrozené sklony vyjadřují. To je příčinou trvalé existence různých náboženských klanů a skupin ve třetím světě. Třeba kasty v dnešní hinduistické Indii jsou přetransformovaným reliktem původního kastovnictví starých Árijců. Dnes jsou přetrvávající indické kasty fenoménem, který je vyjadřuje tribalistickou a kolektivistickou mentalitu tamního obyvatelstva.

Dokonce i když jdou konkrétní myšlenkové vzorce obsažené v určitém náboženství proti úrovni kvalit a vrozené mentalitě dané populace, tak vrozené vlivy nakonec vždy převáží. Křesťanství mělo ve středověku negativní vliv na vzdělanost skrze iniciaci určité míry tmářství, náboženského dogmatismu, omezení myšlenkového rámce a iracionality, zároveň nastolovalo étos upínání se k „onomu světu“ a menší zájem o skutečný svět a jeho poznávání. I tak však západní civilizace už tehdy zaznamenávala vzestup, růst prosperity a rozvoj vědy i kultury. A přesto, že v novověku náboženský dogmatismus a rigidita oproti středověku dokonce posílil, tak právě tehdy došlo ke zrodu moderní vědy a další vzestup zaznamenalo i filosofické myšlení, kultura a umění. A naopak pozitivní vlivy podporující vzestup civilizace v podobě určitých myšlenek a idejí v rámci nějakého náboženství (jako pozitivní hodnocení rozumu, vědeckého poznání) nemohou k tomuto vzestupu vést, pokud sama populace nemá dostatečné vnitřní vlohy na to, aby ji takový stimul skutečně pobídl k intelektuální aktivitě. V islámu ve skutečnosti existuje pozitivní přístup k rozumu, svobodnému myšlení a vědeckému poznání (dokonce ho vyjadřují i některé citáty samotného Mohameda), zpočátku tento přístup prosazovali mnozí islámští učenci a v islámském světě existovalo celé ucelené hnutí takto orientovaných motazelitů (po jistou dobu islámský svět také prožíval éru rozkvětu vzdělanosti a kultury). Avšak to byl jen projev vrozené mentality tehdy ještě převážně bílých a nadaných elit v islámském světě, které postupně zmizely. Většina tamní populace ale na akceptaci těchto podnětů neměla dostatek vloh a nadání a když se vytratila i inteligentní elita, islámský svět beznadějně upadl bez ohledu na to, že myšlenky podporující vědu a racionalitu jsou v islámu přítomny stále. Definitivně převážil vliv nízké inteligence tamního obyvatelstva, jeho sklon k absenci racionality, rigiditě a emotivní dogmatické religiozitě, což nevyhnutelně vyústilo ve stav trvalé zaostalosti a neúspěšnosti na poli vědy, poznání a civilizace. Islám tím prošel proměnou a natrvalo dostal podobu zpátečnické, netvůrčí, dogmatické víry bez touhy po vědění, poznání, užívání rozumu.