Prázdnota demokracie

Jsou to zrovna volby, kdy se nejvíce ukazuje prázdno demokratického systému. Ten systém je otevřený každému, zákony jsou všeobecně obcházeny, takže každý si může dovolit, co chce. Není to náhoda, ten systém je takto nastavený, je to považováno za „svobodné jednání“, kdy má na to každý „právo“. Tím je systém zranitelný, protože v tom případě moc se nenalézá v rukou státu, ale leží doslova na ulici.
Jak v rámci zdejších firem tak i ve fungování státu, jsou zákony nahrazovány firemními kodexy, případně jsou prohlášení vlády povýšeny nad platnými zákony. Nicméně i toto vše není pro demokratické vládce závazné (!!). Dokud demokracie měla nějaký střed kolem, kterého se toto vše točilo (společná idea, zakladatel toho režimu nebo společný nepřítel), přes veškerý demokratický nepořádek byl tento režim schopný držet pohromadě. Nejvíce je to poznat na americké demokracii: V okamžiku, kdy došlo ke zpochybnění víry v Boha, platnost Bible, úcta k americké vlajce se obrátila v hanobení tohoto symbolu a v neposlední řadě víra v naplnění amerického snu, tak tehdy započal současný rozklad, ke kterému by stejně asi došlo.

Státní konstituce totiž musí stát na něčem víc než je nějaká idea, musí to být společenství lidí, kteří něco vlastní (tj. Krev a Půda), kteří se o něco zasloužili, bojovali nebo jsou státem nějak zavázani. Kdy „šéf“ státu je skutečně jeden z nich a je ten nejlepší.

Dříve voják bojoval za císaře a jeho rodinu, nyní tato naprosto konkrétní věc je už delší dobu výměněna za měnitelné idee demokracie, kdy si každý jednotlivý člen/občan může ji pojímat jak chce. Hlavně, že je „demokrat“ (!!). Vůbec nezáleží těmto lidem, jak prázdný je to termín. (Islám považuje demokracii kompatibilní systém se svým a to taky úspěšně praktikuje.)

Demokraty děsí jakýkoliv despota, který je schopný nést odpovědnost za své činy. Je to jejich naprostý protiklad a demokracie toto používá především ke strašení lidu, aby tak režim sám sebe deklaroval jako lepší než nedemokratické. Jenže tak jak tyran se musí zavděčit alespoň elitě, kterou se obklopuje, demokraté po té, co zjistili, že lid může mít i jiné názory, rozhodli se, že prostě místní lid vymění za jiné, co je bude volit. Aniž by si ale zároveň uvědomili, že i oni mohou být vyměněni.

Socialisté, kteří používají demokracii pro svou moc, v podstatě samotnou demokracii nenávidí, místo aby dali místo diskusi, kdy se ve volbách určí, která myšlenka či postoj bude většinový (!!), snaží tuto diskusi ovládat, očerňovat kritiky (neboť nemají „demokratické názory“), a to natolik, že je pokládají za něco, co do lidského společenství ani nepatří. Demokracie je snad jediný systém, který si vědomě udržuje své nepřátele, tzv. „opozici“ a je to jediný systém, který přes všechny krásné fráze je ochoten provádět genocidu na vlastním národu, případně likvidovat své nepřátele, neboť to nejsou „lidé“. Tím, že demokratům nezáleží na lidech, kteří de facto tuto vrchnost živí, takto se manifestuje prázdnota tohoto rádoby svobodného systému. Každý je vyměnitelný, vše se dá koupit.

Ještě původní demokracie, Řecko, Řím a podobné principy vedení státního celku (viz severské země za dob vikingů) vždy ctily dodržování pravidel, uznávaly hierarchii, kdy se respektovalo postavení jakékoliv člověka. Právě to činilo každého člena důležitého/potřebného a to bylo jeho právo tuto pozici vykonávat, tj. pravý opak „lidských práv“ se svým vágním pojetím. (Porušení zákona bylo bráno nikoliv jako „výjimka, která potvrzuje pravidlo“, ale jako něco, co oslabuje moc a suverenitu národa.) V hierarchické společnosti nikdo s nikým si není naprosto roven, protože každý člen společnosti dělá a odpovídá za něco. Současný režim už velice dlouho pracuje na umenšování vlády suveréna, ale i suverenity a vlastnictví. Pro socialismus je vlastněný majetek jedincem noční můra, protože to není to, o čem se hlasuje. Proto je demokracie v rukou socialistů prázdný pojem. (Není náhoda, že se v mnoha demokratických zemí staly volby prázdnou fraškou.)

Smutné je, že se tato „flexibilita“ systému promítá i do obyčejného života, kdy zákoník práce, bezpečnostní předpisy, stejně tak i momentálně úřední řeč na pracovišti je obcházena, přes veškeré ujišťování v jaké to svobodné společnosti žijeme, aby to vše bylo nahrazeno jediným pravidlem, a tím je všeovládající touha po zisku. Politici takto jsou buď jako hokynáři nabízející zboží a nebo jsou spíše aktivisté, protože neumí vládnout a rozhodovat, protože to je pro ně něco jako „komunistický přežitek“.
Moc, která přináležela kdysi králi, je teď rozdrobena mezi nespočet politických subjektů, takže prakticky nikdo nemusí nést odpovědnost. Zároveň je to důvod, proč se tak bojí nástupu suveréna, který by smetl tento režim ze stolu: museli (třeba) konečně nést odpovědnost za své činy.