Chetité – první vyspělý indoevropský národ

I.Původ Chetitů a rasové složení nejstaršího maloasijského obyvatelstva

Chetité byli prvním indoevropským národem, který rozvinul vlastní vyspělou kulturu a zanechal po sobě četné písemné památky.

Příchod Chetitů z východu do Malé Asie (Anatolie) se odehrál někdy okolo 2300-2000 pnl. (1) a nepochybně souvisel s velkou vlnou stěhování nordických kmenů odněkud z jejich pradávné domoviny v jihocentrálním Rusku. O tom svědčí jejich indoevropský jazyk, znalost železa, užívání koní, vozů s koly a indoevropský panteon bohů. Bič (1990, s. 87) nebo Klíma (1977 , s. 12) explicitně poznamenávají, že všechny indoevropské kmeny (včetně těch na východě, k nimž vedle Mitannců, Peršanů, Médů a Árijců patří i Chetité) patřily do jedné rodiny národů společně s Kelty, Germány, Slovany, atd., což původně byli nepochybně nordici.

Coon (1939, kap. VI., podkap. 8., 3. odst.) na základě kosterních nálezů potvrzuje, že původním nositelem i-e jazyků (a kultury) byl nordický rasový typ: „Zásadním bodem (…) je, že indoevropské jazyky byly kdysi spojeny s jediným (…) rasovým typem, a že tento rasový typ byl starodávný nordik. To jsme určili na základě studia kosterních pozůstatků lidí, o nichž víme že mluvili těmito jazyky v čase přímo nebo téměř odpovídajícímu době migrace z jejich několika center“.

Heyerdahl (1983, s. 129) píše o spojitosti dávných seveřanů s pláněmi pod Kavkazem, které sousedily právě s Malou Asií, která se stala domovem Chetitů: „Plaví lidé jsou často mylně spojováni pouze se severní Evropou, kde tvoří dominantní složku dnešního obyvatelstva. Avšak moderní antropologové souhlasí se severskou ságou a uznávají, že dávní seveřané přišli z kavkazských plání sousedících s Malou Asií. Je dobře známo, že plavovlasí a zvláště rusovlasí lidé pocházejí z této oblasti. (…) Tyto zdánlivě ‚nordické‘ rysy byly proto nepochybně ve středozemském světě domovem dávno předtím, než se dostaly do Skandinávie“.

Spojitost Chetitů s dávnými nordiky sídlícími původně někde na pláních mezi Černým a Kaspickým mořem potvrzují některé literární památky.

Bič (1990, s. 89) píše: „O to cennější údaj máme zachycený v modlitbě krále Muvatalliše (kolem 1300 pnl.) k božstvu Slunce. Liturgické texty zpravidla zachovávají svou podobu, i když se vnější okolnosti dávno změnily. Král oslovuje Slunce vystupující z moře. To znamená, že moře je na východní straně modlitebníkova stanoviště. Z polohy maloasijského sídla králova je to nevysvětlitelné. Neodpovídá to ani žádnému místu jinde v Předním Orientě. Zato odpovídá zkušenosti modlitebníka, který stál na západním břehu Kaspického moře a hleděl k východu na Slunce vystupující z vln. Tudy pravděpodobně Chetité táhli, než přešli Kavkaz do svých nových sídlišť“. (2)

Výše uvedené ale neznamená, že příchozí Chetité byli sami čistě nordického typu. Nordičtí byli pouze jejich nejstarší předkové, kteří však během své cesty z východu absorbovali značnou příměs armenoidních (subarejsko-churrijských) a alpinských elementů (o tomto viz dále Hrozný). Nicméně, i u pozdějších Chetitů, kteří dorazili do Malé Asie, byl nordický prvek stále patrný.

Skutečnost, že jazyk, náboženství, vojenské technologie a částečně politické uspořádání zdědili Chetité od dávných nordiků, kteří jsou jejich částečnými předky, také v žádném případě nenaznačuje nadřazenost nordického rasového typu. Víme, že většina chetitské kultury byla dílem až pozdějších již smíšených nordicko-armenoidních Chetitů a že některé aspekty své kultury převzali od původních mediteránních obyvatel Malé Asie a od bílých obyvatel Mezopotámie, kteří byli mediteránního a armenoidního typu.

 Když do Anatolie přišli Chetité společně s příbuznými kmeny Lúitů, Néšanů a Palájců, narazili na již usedlé a ne příliš početné maloasijské obyvatelstvo složené z mediteránních a asi i nějakých armenoidních a alpinských rasových typů.

Otázka původního předchetitského obyvatelstva je poměrně komplikovaná, protože bylo poměrně různorodé. Už Řekové označili Malou Asii jako „smetiště národů“. Část obyvatel tvořili tzv. Chattijci, od nichž převzali svůj název Chetité. Kromě toho zde žily i jiné protochetitské kmeny. Celkově se zdá, že většina předchetitského obyvatelstva Malé Asie byla mediteránního typu.

Hrozný (1949) uvádí: „Kostry, nalezené v Ališaru z této doby, jsou dlouholebé nebo středolebé rázu středozemního, což platí ostatně i o většině koster, jinde v Malé Asii nalezených. My sotva pochybíme, budeme-li považovati toto obyvatelstvo Ališaru a Kappadokie vůbec za Chattijce, tudíž za obyvatelstvo předindoevropské“.

Rasové složení zdejšího obyvatelstva  té doby však není úplně jasné – např. Pressová (1978, s. 25) píše: „V Malé Asii převládali krátkolebci alpského nebo armenoidního typu“.

Zamarovský (1961, s. 229) píše o nálezu dlouholebých a středolebých lidí, čímž má určitě na mysli tytéž lidi, o nichž píše Hrozný (viz výše). Tito lidé pohřbívali své zemřelé ve skrčené poloze do kamenných či dřevěných skříněk. Zbyla po nich ze 4. tisíciletí jen keramika, nalezená v Ališaru a Aladža-Höyükü – černá, šedá  nebo šedožlutavá s jednoduchým geometrickým zdobení nebo s rytinami, ze 3. tisíciletí je opatřena červenou polevou s červenohnědým lineárním pomalováním.

Coon (1939, kap. V., podkap. 2., 3. odst.) rovněž potvrzuje toto demografické složení na nálezech koster. Nejstarší chalkolitické obyvatelstvo Malé Asie náleželo převážně k dunajskému mediteránnímu typu, který byl v té době rozšířen v dalších kulturách ve střední a východní Evropě (oblast Dunaje, Anau, Mariupolu či Kyjeva). Jak potvrdily studie deseti lebek a koster, které pocházely z doby 2600-2300, šlo o lidi menší postavy, dlouholebé či středolebé, s vysokou klenbou lebky a malým obličejem. (Dunajský mediteránní typ byl i prvním nositelem zemědělství do oblasti střední Evropy a tvořil první zemědělce v oblasti Kavkazu a Černého moře.) Další dvě nalezené lebky, více protáhlé, mohly patřit k vyššímu a robustnějšímu megalitickému či „šňůrovému“ (anglicky Corded – tzv. lid se šňůrovou keramikou) mediteránnímu typu.

 V oblasti existovaly i roztroušené asyrské kupecké osady, jejichž střediskem byla Kaneš ve centrální Anatolii (pozdější Kappadokii). To by naznačovalo opět přítomnost mediteránů, armenoidů a navíc možná i semitů. Od těchto asyrských obchodníků pocházejí nejstarší písemné památky – jejich obchodní záznamy z 20-19. století. Tuto oblast také dobyli okolo 2350 pnl. Akkadové za vlády Sargona I., což opět mohlo znamenat přiliv semitských typů.

 Zdá se, že příchod prvních Chetitů do Anatolie proběhl někdy okolo roku 2300. Tomu nasvědčuje jak první nálezy koster a lebek chetitského typu v Ališaru v této době (Coon, 1939, kap. V., podkap. 2., 4. odst.), tak nálezy nového druhu keramiky z téhož času rovněž v Ališaru, která se zde od 23. st. začíná vyskytovat ve větším počtu – je to ručně opracovaná keramika s černavě žlutou politýrovanou polevou pomalovanou purpurově hnědými lineárními výkresy (Hrozný, 1949). Hrozný dále píše, že jde snad o první nalezené kulturní projevy „hieroglyfických“ Chetitů pronikajících ze Zákavkazí a severní Sýrie, možná s nimi přicházeli i první Lúité a „klínopisní“ Chetité.

Hrozný dodává, že mezi 2200-1200 se zejména ve střední Anatolii (Kappadokii) vyskytuje tzv. malovaná keramika kappadocká. Ručně zhotovovaná, opatřená červenavě žlutavou, červenou nebo hnědou polevou a s černým, hnědým nebo bílým pomalováním geometrického rázu. Útvary jsou seřazeny v pásech, které jsou příčně propojeny. Mezi motivy jsou malé zavěšené spirály, kříže a svastiky. Hlavní rozkvět tato keramika zažila ve starším chetitském období mezi 2200-1900, později byla zatlačena jednobarevnou chetitskou keramikou. Zbytky kapadocké keramiky byly rovněž nalezeny východně od Anatolie, např. v Arménii v Šamiramalti, a na anatolském západě známa není, což svědčí pro to, že šlo starou chetitskou keramiku, kterou vyráběli kočující předkové Chetitů už kdysi na východě a donesli ji do Malé Asie až z oblasti Kavkazu.

Je možné, že původní hlavní město Chetitů Kuššar je totožné s nynějším Aladža-Höyükem, kde byly nalezeny známky příchodu nového obyvatelstva. Byly zde totiž nalezeny knížecí a královské vyzděné hrobky s kostrami ve skrčené poloze. Obsahovaly bohatou výbavu (zlaté, stříbrné a bronzové nádoby i jiné předměty) a o indoevropské kultuře svědčí nálezy kovových a kultických loveckých standard se spirálami a svastikami, dále nálezy zvířecích koster a železných předmětů. V jednom hrobě ležela kostra na kmenných deskách zbarvených červeným okrem. Tyto hrobky svým celkovým rázem, bohatou výbavou, užitím okru mimo jiné silně připomínají šlechtický okrový hrob v Maikopu v Kubansku v severozápadním Kavkaze z 22. století. A právě v těchto hrobkách v Aladža-Höyüku leží kostry chetitského typu (viz dále).

Hrozný také poznamenává, že na rozdíl od dřívějších pohřbů ve skrčené poloze byli v chetitské době lidé pohřbíváni v natažené poloze a že někdy byli zemřelí spalováni. Žárový pohřební ritus opět svědčí o kultuře kočovných indoevropských společenstev, z nichž Chetité vzešli.

II.Rasové složení chetitského národa a jeho vývoj

Jak již bylo naznačeno, původní příchozí Chetité byli zřejmě nordicko-armenoidního či nordicko-alpinsko-armenoidního typu. Z tohoto hlediska znamenali pro vznik Chetitské říše prvotní státotvorný element a rovněž tak byli prvotními původci chetitské kultury a těmi, kteří do maloasijské oblasti přinesli indoevropský jazyk. Nad původním obyvatelstvem zřejmě vytvořili ne příliš početnou vládnoucí vrstvu – zpočátku výrazně vojenského charakteru, pro niž byl typický spartánský vojenský styl a odmítání orientálního přepychu. Nicméně je možné, že s usedlým mediteránním obyvatelstvem začali původní časem Chetité splývat a to začalo postupně pronikat i do vyšších vrstev. Kulturně, jazykově a nábožensky se obě skupiny navzájem ovlivňovaly – Chetité například převzali některá božstva původního chattijského obyvatelstva do svého panteonu. Na druhou stranu jistá míra separatismu se mezi Chetity a Chattijci udržovala stále – původní Chattijci si například udrželi svůj jazyk.

Hrozný (1949) popisuje antropologický původ Chetitů a původního obyvatelstva takto: „Byly-li v Aladža-Höyüku nalezeny právě v těchto knížecích hrobech kostry krátkolebé, kdežto v jiných hrobech tamže byly konstatovány kostry dlouholebé nebo středolebé, pak zdá se mi býti velmi pravděpodobným, třebaže to zní paradoxně, že tu máme již co činiti s první předzvěstí obyvatelstva indoevropského, smíšeného do značné míry s krátkolebým a velkonosým obyvatelstvem subarejským či churrijským původu armenoidního či snad spíše alpského, podobně jako je tomu v případě Chetitů klínopisných a Proto-Indů. Nejstarší indoevropští národové vystupují v Orientě v symbióze s obyvatelstvem subarejsko-churrijským, jehož územím musili při svém vnikání ze severu projíti. Tak i v Kuššaru vládne – zdá se – tenká vrstva krátkolebých, indoevropských (?) dobyvatelů, snad již hieroglyfických „Chetitů“, smíšených se Subarejci-Churrity, dlouholebému obyvatelstvu chattijskému.“

Bič (1990, s. 89) uvádí: „(…) kosterní zbytky v odkrytých hrobech nevydávají spolehlivé svědectví, protože vykazují rysy různých ras navzájem smíšených. Nově příchozí prostě splynuli se starousedlíky“. Dále Hrozný uvádí, že mezi 2200-1200 se krátkolebý chetitský element vyskytoval vedle lidí dlouho- a středolebých zejména ve střední a východní části Malé Asie a tvořil asi polovinu obyvatelstva.

Bič se také zmiňuje o výrazném armenoidním elementu mezi Chetity na dobových vyobrazeních (1990, s. 88): „Nápadné byly zvláště podoby lidí s velkým ohnutým nosem, šikmým čelem a krátkou lebkou. Egyptské reliéfy, např. z doby Ramessa II., ukazující chetitskou pěchotu v bitvě u Kadeše, potvrdily totožnost Chetitů s oněmi lidmi armenoidního (nebo také chetitského) typu“.

Podrobnější výklad poskytuje i s odkazem na Hrozného Zamarovský (1961, s. 240-241), který poněkud zpochybňuje věrohodnost egyptských vyobrazení v Ramesseu a naznačuje, že i mezi pozdějšími smíšenými Chetity byl patrný nordický element: „Jak vypadali tito Chetité, jež Hrozný nazývá ‚jakýmisi našimi strýci‘? Zachovaly se nám jejich obrazy na reliéfech a pečetích, na nichž se zpodobnili sami, zachovaly se nám jejich obrazy z rukou egyptských umělců, zachovaly se nám jejich kostry. Postavy byly spíš nízké, podsadité, v ramenou byli širocí, nohy měli silné, paže svalnaté a čichový orgán tak vyvinutý, že některé jejich portréty se zdají téměř karikaturami. Egyptské kresby nám ovšem někdy nezachycují ‚typické Chetity‘; tzv. chetitská pěchota na karnackém Ramesseu je pravděpodobně vojskem některého vazala nebo spojence Chetitů; na reliéfech v Haremhebově hrobce jde zřejmě o syrské zajatce. Lepší představu o vzhledu Chetitů nám poskytují nástěnné obrazy, kde jim egyptští umělci přimalovávají dokonce světlé vlasy, jimiž se jako Indoevropané jistě nápadně odlišovali od černovlasých Semitů a Hamitů. ‚Rasově jsou ovšem tito Indoevropané,‘ píše Bedřich Hrozný, ‚již silně smíšeni s krátkolebými a velkonosými živly subarejskými či churrijskými, jak na to poukazují především nálezy koster‘“.

Z uvedeného je patrné, že Chetité byli nordicko-armenoidní či nordicko-alpinsko-armenoidní mix. Bič (1990, s. 260) shrnuje: „(…) tento lid, jazykově náležející k veliké rodině národů indoevropských, i když rasově silně poznamenaný rysy armenoidními, (…) se usadil ve střední části Malé Asie (…)“.

Krátkolebost, velké zahnuté nosy, podsaditá stavba těla a menší postava (ovšem podle Coona byli Chetité naopak spíše vyšších postav – viz dále), které u Chetitů převládaly, by naznačovala, že podíl armenoidního (či alpinského) prvku byl u nich převažující, na druhou stranu blondismus Chetitů, zachycený na egyptských malbách, o němž se zmínil Zamarovský, naznačuje, že podíl nordické krve u nich byl stále patrný.

Na vyobrazení z jedné egyptské hrobky z cca 1325 jsou zachyceni dva chetitští zajatci s rovnými nosy a celkově značně „evropským“ vzezřením.

Coonovy (1939, V. kap., 2. podkap., 4.,5.,6. odst.) antropologické nálezy rovněž potvrzují příchod lidí chetitského typu a jejich nejednoznačný (tj. smíšený) antropologický typ. V časném bronzovém věku (2300-1500) se v Ališaru objevuje nový typ lidí, který přetrvával celé období chetitské říše až ke sklonku 2. tisíciletí. Jejich lebky jsou krátké, velké a s nízkou klenbou. Jejich krátkolebost ale nebyla příliš výrazná, jejich obličeje byly středně dlouhé a užší a postava vyšší. Antropologické charakteristiky tohoto typu lidí celkem odpovídají smíšení armenoidního a nordického typu (např. krátká lebka, nízká klenba vs užší obličej, vyšší postava) a určitě představuje etnické Chetity. (3)

Coon (1939, kap. V., podkap. 2., 6. odst.) navíc explicitně potvrzuje, že Chetité rozhodně nebyli čistí armenoidi, což naznačuje, že u nich nordické přimíšení patrné bylo: „Praví armenoidi a dinárové zřejmě nebyli běžní v časných dobách“.

Později Chetité možná absorbovali i nějaké mediteránní elementy z původního obyvatelstva.

Podle nálezů Coona však nebyl chetitský typ jediný, který do Anatolie pronikal – během doby Chetitů v Anatolii početně narůstal (zřejmě imigrací z východu) i další dlouholebý mediteránní typ s nižší a delší klenbou než starší dunajský mediteránní typ, který v pozdním období početně převýšil krátkolebý chetitský typ – ovšem až v době dlouho po pádu Chetitské říše – v době invaze Frýgů v 8 století. Coon ho označuje jako zvláštní „kappadocký“ mediteránní typ, který se mj. vyznačoval i zahnutým nosem podobně jako klasický chetitský typ. Je tedy možné, že v pozdějších obdobích jistou část chetitského obyvatelstva tvořil i tento nově příchozí mediteránní typ. (Možná šlo o další bílý mediteránní typ, možná mohlo jít o semitský „mediteránní“ typ související s pronikáním Aramejců, event. Asyřanů – to bohužel není upřesněno. Čistě z kosterního hlediska jsou bílí mediteráni a semité dost podobní. Teprve moderní genetické výzkumy ukázaly odlišnost obou skupin.)

Otázka semitizace, která vedla ke konečnému zmizení Chetitů, není ostatně zcela jasná, pokud mluvíme o době, kdy Chetitská říše ještě existovala. Míšení Chetitů se semity mohlo v menší míře probíhat už za jejích časů. Za prvé mohlo souviset s určitým množstvím semitů, potomků Akkadů, kteří část Malé Asie obývali ještě před příchodem Chetitů. Za druhé mohlo souviset se zatahováním otroků ze Sýrie a Mezopotámie a s pronikáním Asyřanů z jihu v době, když Chetitský stát už existoval (mezi Asyřany a otroky z těchto oblastí nějací semité asi byli). Zásadní změnu v rasové demografii chetitské populace však kvůli omezenému počtu tyto populační vlivy patrně nezpůsobily.

Zato destrukce země kvůli invazi mořských národů a povstání otroků vedly k dalekosáhlým demografickým změnám a následným migračním posunům, které znamenaly pro chetitský národ skutečnou pohromu. Populační úbytek chetitského obyvatelstva kvůli útokům mořských národů a povstání, úbytek obyvatel pozdějších chetitských státečků kvůli útokům Asyřanů a zmizení zbytků etnických Chetitů smíšením s narůstající masou semitských   Aramejců, která pronikala do Malé Asie, znamenaly konec chetitského národa (o zániku národa Chetitů kvůli poklesu obyvatelstva, imigraci a změnám v rasové demografii podrobně viz dále kap V.).

III.Civilizace předchetitské Anatolie

Víme, že původní převážně mediteránní obyvatelstvo bylo rozděleno na jednotlivé kmeny, k čemuž přispěl členitý hornatý terén. Do počátku 3. tisíciletí žilo v prvobytně pospolném řádu a živilo se lovem, pastevectvím a primitivním zemědělstvím (pluh ještě neznalo). Na druhé straně byla Anatolie jednou z oblastí, kde se zemědělství vyvinulo velmi brzy. Maloasijská města Chatal-Höyük v Tauru na jihu střední Anatolie (vznik cca 6800 pnl. – druhé nejstarší město na světě po Jerichu) a Hacilar vytvořené původními bělochy patří k nejstarším na světě. V Chatal-Höyüku žilo v období 6500-5650 na rozloze 12,5 hektaru přibližně 10 000 lidí. Lidé se zde již věnovali převážně řemeslům a obchodu, nikoli zemědělství. Doložena je výroba keramiky a první doložená výroba plsti.

V asi čtyřiceti nalezených svatyních byla uctívána Velká matka – bohyně a její mužský protějšek byl zobrazován s hlavou berana nebo býka. Náboženské kulty z Chatal-Höyüku jsou zajímavé hned ze dvou důvodů. Uctívání bohyně – Matky byl kult v nějaké podobě rozšířený u zřejmě všech mediteránních bělochů ve starověku od Středomoří až po Indii a vypovídá o jejich společném původu. Býčí hlava u jejího mužského partnera napovídá možnosti existence širší středomořské kultury v dávných dobách, která se uctíváním býka vyznačovala (témuž koneckonců nasvědčuje i zmíněná široká rozšířenost kultu bohyně – Matky). (O tomto viz dále závěr kap. IV.) V Hacilaru na západ od Chatal-Höyüku se našly domy s pravoúhlým půdorysem, což je nejstarší doklad tohoto druhu na světě, a jejich stěny byly zřejmě omítnuty. Od roku 5600 se zde začala zhotovovat červeně malovaná keramika s krémovým podkladem.

Ze 3. tisíciletí je z Anatolii společně s Mezopotámií doložena nejstarší výroba bronzu.

Od druhé poloviny 3. tisíciletí máme archeologické doklady o existenci prvních politických útvarů – drobných městských států, kde existovaly značné sociální rozdíly, což naznačuje už poměrně vyspělou sociálně diferencovanou společnost. Zdaleka nejslavnějším z nich se později stala legendární Trója (Ilion). O bohatství místních vládnoucích vrstev a potažmo o existenci vyspělé řemeslné výroby svědčí např. výbava hrobek (zbraně, kovové nádoby, šperky, sošky) nalezených v Alaca-Höyüku ve střední Anatolii nebo tzv. Priamův poklad z Tróje obsahující zlaté šperky, bronzové zbraně, nádoby ze zlata, stříbra i bronzu. Byl objeven v areálu mohutné pevnosti, v níž stály vedle panovníkova paláce i bohaté domy příslušníků horní vrstvy. Později docházelo i k četným válkám mezi jednotlivými městskými státy, které vedly i ke vzniku prvních větších státních útvarů. Předchetitští bílí obyvatelé Malé Asie rozhodně nebyli zaostalými barbary.

IV.Chetitská civilizace a dějiny

Příchod Chetitů do Anatolie byl poměrně poklidný. Zdá se, že šlo o více migračních vln za sebou. Podle Hrozného byl příchod Chetitů rozložen do několika vln a trval celkově několik století – snad v období 2300 – 2000. (4)  Výraznější část obyvatelstva kvůli postupnému rázu imigrace začali Chetité tvořit asi až později – snad okolo 2000. K bojům mezi nově příchozími a starousedlíky zřejmě nedocházelo. Naproti tomu počátky později vzniknuvšího chetitského státu, které nejsou zcela jasné, jsou spojeny s urputnými boji. Okolo roku 1900 zřejmě došlo ke konfliktům o nadvládu jak mezi nejmocnějšími chetitskými kmeny, tak s nejmocnějším kmenem z původního obyvatelstva, Chattijci.

Hlavním středisky Chetitů byly Néšaš, Zalpa a Kuššar, centrem Chattijců byla Chattušaš. V čele těchto měst byl náčelníci, kteří byli již někdy označováni za krále. Nejmocnějším byl král Kuššaru Anittaš, který sjednotil chetitské kmeny (zda diplomaticky či silou není známo) a někdy okolo 1800 zaútočil na Chattušaš a srovnal ji se zemí. Od počátku 18. století pnl. tak ze tří dříve samostatných částí (Lúvija, Palája a Chatti) vzniká jednotný chetitský stát s prvním králem Anittašem (prvním z 29) a s hlavním městem Kuššar. Centrum chetitského státu se nacházelo zhruba v centrální části Malé Asie – Kappadokii. Dalšími významnými městy byly např. Aladža Hüyük, Ališar, Kültepe nebo Maraš.

Období tzv starochetitské říše se datuje od cca 1700 do 1380. Nejvíce ji upevnil a zkonsolidoval Tabarnaš (1640-1620) a jeho jméno se stalo titulem chetitských velkokrálů. Zahájil éru chetitské expanze do zahraničí – dobyl jižní oblast až k moři a zmocnil se Arzavy, tj, západní Kilikie. Jeho následník Chattušiliš I. přeložil hlavní město do Chattušaše, předchozího centra Chattijců, a napadl Sýrii. Muršiliš I. si podmanil Chalpu (Allepo), porazil Churrijce, z nichž udělal svoje spojence a roku 1531 dobyl Babylón. Po jeho zavraždění následovalo období vnitřních rozbrojů a několik dalších králů bylo rovněž zavražděno. Okolo 1460 zavedl Telipin reformy (právní úprava následnictví, zachovány výsady šlechty). Stát byl zase upevněn, ale za jeho nástupců krize vypukla opět. Chattušiliš II. ztratil vazalský stát Kizvatnu, což byl příznak úpadku chetitské moci. Brzy nato vtrhli do země z východu Kaškové s četnými spojenci a král Arzava z jihu a vnitřně ji úplně rozvrátili. Města i vesnice byly pustošeny a obyvatelé odvlékáni do otroctví. Dobyta a zničena byla i Chattušaš. Tehdy se k moci prodral Šupiluliumaš I., který se postavil do čela ozbrojeného odporu vůči cizincům a dokázal vybudovat nové vojsko, pomocí něhož je vyhnal ze země.

Od 1380 do 1190 se tak datuje novochetitská říše, která znamená největší vzestup chetitské moci. To je také argument proti environmentálním teoriím vzestupu a pádu civilizací – i přes všeobecnou zkázu dokázal chetitský národ a jeho civilizace znovu povstat – nebyla totiž zničena jeho populace ani narušena jeho etnická homogenita.

V osobě Šupiluliumaše I. se k moci dostal skutečný velkokrál schopný v oblasti vojenství, politiky i diplomacie. Vládl v letech 1380-1346 a dovedl zemi k novému mocenskému rozmachu. Upevnil ústřední královskou moc, dobyl velkou část Malé Asie, zejména na jihu, dobyl část severní Mezopotámie, v Sýrii pronikl až k Damašku (pevnostní města Karchemiš a Alalak) a podrobil si říši Mitanni. Zamarovský (1961, s. 250) uvádí: „(…) 3100 let před Napoleonem dosazuje své bratry, švagry a syny na trůny v blízké i větší vzdálenosti od Chattušaše, aby obratnou kombinací zbraní, sňatků, hrozeb a darů vytvořil říši, která má jižní hranice za Aleppem, východní u Karchemiše a je obehnána kordonem satelitních království (…)“. Jednomu z jeho synů se téměř podařilo skrze sňatek se vdovou po Tutanchamonovi získat i egyptskou korunu, avšak Egypťané ho zavraždili. Od časů jeho vlády nastaly i kontakty Chetitské říše s indoevropskými Achájci v Řecku – někdy přátelské, někdy nepřátelské. Jeho následník Muršiliš II. (cca 1345-1315) vedl úspěšné boje na východě i na západě a pokračoval v expanzi na anatolský jih, na sever Mezopotámie a do syropalestinské oblasti. Muvatalliš (1315-1290) v bitvě u Kadeše (cca 1285 nebo cca 1292) úspěšně odrazil egyptskou ofenzívu vedenou Ramessem II. Velikým, která byla zakončena první oficiální mírovou smlouvou na světě. V té době také začali chetitští králové rozvíjet diplomatické styky. S Egypťany uzavřeli alianci o vzájemné pomoci při napadení (1270), což první dochovaná smlouva tohoto druhu, a s Babylónií uzavřeli spojenectví namířené proti rozpínavosti Asyrské říše, která v té době překročila Eufrat a začala říši Chatti ohrožovat z jihu. Na sklonku 13. století se napětí mezi oběma státy vystupňovalo a schylovalo se k vojenskému střetnutí.

Někdy mezi 1200 a 1190 se však po moři i po souši z egejské oblasti přihnaly do Malé Asie jako ničivá bouře mořské národy a Chetitskou říši zničily. Jejich rasový původ není přesně znám, ale je možné, že šlo o skupinu nordických kmenů, vzhledem k tomu, že jedním z těchto kmenů byli Pelesteové (Filištíni) a podle různých náznaků (nordický „řecký“ profil na vyobrazeních, znalost železa a železné zbraně, koně, vozy s koly) byli tito nordici (Bartdke, 1990, s. 176-177). Podle některých názorů jejich nájezdy vzápětí vyvolaly i migrační vlnu semitských Aramejců (Geiss, 2005, s. 61), což se v následujících staletích dotklo i zbývajícího chetitského osídlení v Anatolii (viz dále kap. V.).

K vojenské síle útočníků se připojilo i povstání otroků a zatažených válečných zajatců z cizích národů, kteří využili příležitosti. Možná v povstání hráli roli i někteří potomci kmenů z předchetitského obyvatelstva.

Určité známky úpadku říše ale byly zřetelné již dříve. Boje na východě i západě vedly k demografickému oslabení říše, svou daň si asi vyžádaly i vpády cizinců z přelomu starého a nového chetitského období a z nepřímých náznaků z literárních památek víme, že vnitřně ji oslabovaly vzpoury „rebelů“ a „vůdců band“, tj. asi otroků složených z bílých cizinců, možná i semitů. V tomto nárůstu nestability mohla hrát roli i počínající semitizace populace či obecně narůst počtu deklasovaných živlů.

Přes zkázu, kterou mořské národy napáchaly, v některých regionech jihovýchodní Anatolie i poté zbytky Chetitů přežívaly v malých státečcích ještě dalších pět set let. (O nich podrobněji dále kap. V.)

Je třeba zmínit, že Chetité nebyli jednolitý národ, nýbrž společnost složená z různých kmenů píšících a hovořících různými jazyky. Nejstarší skuteční Chetité byli tzv. „hieroglyfičtí Chetité“ nazvaní podle monumentálních nápisů (měli zvláštní obrázkové písmo nepřesně označované jako hieroglyfy), které vytesávali do sklaních stěn. Tyto Hrozný označuje jako Kuššarity podle jejich nejstaršího města Kuššaru. Jejich blízcí příbuzní Lúité osídlili jihovýchod Malé Asie. Palájci pronikli až do severní Sýrie. „Klínopisní Chetité“ měli centrum v Néšaši. Původní obyvatelstvo se nazývalo Chattijci nebo Chattani. Jejich název se v pozměněné formě rozšířil na zmíněné pozdější kmeny, které byly souhrnně označeny jako Chetité. Tomu odpovídá i jazyková různorodost – néšili byl jazyk vlastních Chetitů, lúvili jazyk Lúitů, palaitština jazyk Palájců (tyto tři patřily do i-e jazykové skupiny) a chattili jazyk původního obyvatelstva. Kromě toho bylo široce rozšířené užívání sumerštiny, akkadštiny a churrijštiny, což dokládá silné jazykové a kulturní styky s mezopotámskou oblastí.

Výše uvedené mimo jiné znamená, že Chetité písmo v různých variantách znali už jako kočovníci – ještě v době před svým usazením v Anatolii.

Obyvatelstvo se dělilo na svobodné a nesvobodné. Svobodní byli jednak privilegovaná vrstva šlechty, úředníků a důstojníků a neprivilegovaná vrstva rolníků, řemeslníků, obchodníků a vojáků. Nesvobodní/otroci se dělili na „zajatce“ (namra), kterými byli deportovaní civilisté z dobytých území a na „chycené“ (appanteš), což byli zajatci z bitev (téměř všichni otroci tedy pocházeli z válek, koupených otroků bylo minimum). Chycení měli zpočátku lepší postavení než zajatci, ale později začaly obě skupiny splývat v jednolitou masu otroků. Většinou byli určeni pro obdělávání královských a chrámových pozemků, méně často pracovali v řemeslné výrobě, hornictví nebo v domácnostech.

Zatahování zotročených neloajálních cizinců hrálo později roli v destabilizaci říše a jejich povstání přispělo k neschopnosti ubránit se nájezdům mořských národů. Rasově však zřejmě šlo povětšinou o bělochy, i když je možné, že z válečných výprav na jihovýchod (Sýrie, Babylón) se do země mohl dostat jistý počet semitů.

Sociální rozvrstvení asi kopírovalo rasové složení obyvatelstva (o tom se zmiňuje i Hrozný – viz výše) vyšší vrstvy tvořili hlavně příchozí nordicko-armenoidní Chetité – zakladatelé státu, nižší vrstvy starousedlí Chattijci, asi převážně mediteránního typu. Do jaké míry se obě skupiny mísily zůstává otázkou.

Na rozdíl od většiny ostatních králů té doby nebyli chetitští vladaři absolutními vládci; jejich moc byla omezena. V chetitském uspořádání byly patrné pozůstatky kmenové a vojenské demokracie, s nimiž se setkáváme u starých Germánů, Slovanů, časných Římanů a Řeků heroické doby, což poukazuje na společný indoevropský vliv v těchto společnostech.

Moc krále, který se opíral o elitní vojenské sbory a úředníky, byla omezena dvěma státními orgány. První byla tulie, „rada“, která se skládala z jeho pokrevních příbuzných, synů a švagrů, dále z příslušníků nejvyšší kmenové a dvorní šlechty a náčelníka královy grady. Tulie omezovala právo krále k ukládání trestů jeho příbuzným. Král, který by dal svévolně popravit někoho z příbuzných, by mohl být z rozhodnutí tulie sám popraven. Zejména však byla poradním sborem krále ve věcech státní politiky, což je jeden z prvních známých posunů od absolutní monarchie ke konstitučnímu uspořádání. Významné postavení měla i králova manželka (tavannanna), která někdy zasahovala i do mezinárodní politiky a její moc nekončila smrtí manžela.

Druhým významným orgánem byl pankuš, „shromáždění“, který se vyvinul ze starobylého lidového shromáždění ve shromáždění vojáků. O času Telipinových reforem však jeho členy už nebyli všichni vojáci, nýbrž jen jejich privilegovaná část: králova garda, velitelé oddílů po tisíci mužích a šlechtičtí důstojníci. Později, jak se Chetité přizpůsobovali usedlému způsobu života, začali v pankuši převládat nad vojáky úředníci. Pankuš měl právo otevřeně mluvit o zločinech krále, ovšem jen v době míru. Kromě toho měl právo trestat i vlastní provinilé členy. V. V. Struve (in Zamarovský, 1961, s. 234) píše: „Vláda chetitských králů nebyla na rozdíl od vlády sumerských, akkadských a egyptských králů despotická“. Hrozný označoval chetitské panovníky jako „konstituční krále“. Téměř neomezenou moc měl chetitský král pouze v době války. (5 )

Toto uspořádání s prvky konstituční monarchie (s výjimkou Sumeru snad první mezi historicky doloženými státy) je jednou z prvních ukázek mentality bílého člověka – jeho sklonu k liberálnějším formám státní moci, který v průběhu dějin dal vzniknout vyspělejším formám vlády.

Kromě toho se Chetitská říše vyznačovala propracovaným systémem vztahů mezi centrem a jednotlivými regiony v říši. Nebyla unitárním státem; podrobení vazalští panovníci disponovali značnou míru autonomie ve vládnutí nad svým územím, ale zároveň byli dostatečně podřízení ústřední moci, aby říše Chatti mohla v mezinárodní politice vystupovat jako jednotný celek.

Zamarovský (1961, s. 235) shrnuje: „Uvědomme si: toto schéma státní a vojenské organizace, které můžeme bez potíží převést do naší terminologie, vytvořili Chetité sami a bez vzoru – tisíc let předtím, než se kladly základy klasické řecké demokracie a politické a vojenské moci Říma!“

Ekonomika Chetitů byla vyspělá, s jasně odlišenou vrstvou zemědělců a řemeslníků. V zemědělství převládal chov dobytka, mezků a koní, zřejmě dědictví kočovné minulosti chetitského národa, avšak značně vyspělé bylo i polní hospodářství, užívající zavlažovacích zařízení. Pěstovala se pšenice, ječmen, vinná réva; Chetité určitě znali pivo i víno.

Řemesla ve městech byla vysoce specializovaná, rozšířené bylo i hornictví a hutnictví; ve městech byl soustředěn i čilý obchodní ruch.

Pracovní nástroje byly většinou z bronzu, ale Chetité znali i výrobu železa jako první usedlý a vyspělý národ a vyráběli z něj jak nástroje, tak především zbraně. Chetitské hutnictví železa, jehož nejstarší doklady máme už ze sklonku 3. tisíciletí ze severozápadní Anatolie, se postupně rozšířilo do celého světa.

Chetité ovládali i výrobu skla a patrně jako první na světě vyráběli skleněné tabulky do oken (skleněné okenní tabulky se znovu objevují až v 1. století nl. v Římě a ve středověké Evropě v 10. století).

I když převládalo naturální hospodářství, byla už hodně rozšířená výroba zboží na prodej a peníze ve formě slitků stříbra.

V kulturní oblasti Chetité nejvíce vynikli v právu, řemeslech a architektuře.

Chetitské právo bylo vysoce vyspělé, v té době asi nejvyspělejší na světě – vyznačovalo se například jasným rozlišováním mezi vinou a nevinou, mezi činem způsobeným cíleně a neúmyslně, mezi odpovědností za činnost a opomenutím. To je pro národ, který existoval již 1200 let před Římany, mistry práva, a 2000 let před Justiniánovým kodexem, vrcholný výkon.

Taktéž byly užívány fakultativní tresty a náhrady škody (podle vůle poškozeného) a přihlíženo k objektivním a subjektivním trestných okolnostem činů.

Chetitské soudnictví bylo velmi složité – rozhodovalo se na základě protokolárně zjištěných skutečností a svědeckých výpovědí, strany se dovolávaly zákonných ustanovení a precedenčních rozsudků. Soudci byli skutečnými úředníky a profesionály.

Chetitský zákoník z 15.-14. století, zejména od své reformy ve 14. století, se vyznačoval na svou dobu značnou mírou humánnosti. Na rozdíl od brutálních zákonů Babylóňanů a Asyřanů se nepřipouštělo mučení, obvyklé byly tresty odnětí svobody a peněžní tresty; ochraně svých práv se těšily ženy stejně jako muži (např. při rozvodu se majetek dělil rovným dílem). Chetitské humánní zákonodárství se však nevztahovalo na otroky.

Vedle právních dokumentů se dochovaly i chetitské historické spisy, které se vyznačovaly strohým stylem, který je ale na druhou stranu velmi informativní a objektivní (neskrývá neúspěchy Chetitů v některých válkách, atd.). Nejstarší písemnou památkou Chetitů je tzv. Anittův text z 19. století, kde Anittaš, kuššarský král a pozdější zakladatel Chetitského státu, popisuje vítězství svého otce Pitchány nad néšašským králem.

Dochovalo se i něco málo z chetitské poezie a beletrie, na základě čehož můžeme usoudit že zejména chetitské básnictví mělo překvapivě vysokou úroveň.

Chetité literárně zpracovali i mezopotámské mýty (Epos o Gilgamešovi, mýtus o vzniku světa, aj.).

V oblasti matematiky, astronomie a lékařství Chetité pouze přejímali a překládali díla Babylóňanů a Asyřanů, čemuž se ovšem nelze divit, když uvážíme, jak vysoké úrovně u nich tyto obory – zejména u Babylóňanů, kteří navíc leccos zdědili po Sumerech – dosáhly.

Zamarovský (1961, s. 269) uvádí: „Jestliže si Chetité osvojili tyto vědomosti – a nemáme důvodu o tom pochybovat – byli beztak stejně daleko jako evropští matematikové do Descarta a Leibnize“.

Domy Chetitů (pokud nešlo o příslušníka nižší vrstvy, kteří žili v blátěných nebo dřevěných chýších), byly na venkově většinou pouze přízemní, ve městech alespoň zčásti poschoďové. Stály na solidních kamenných základech, měly omítnuté zdi z cihel, stropní nosníky ze dřeva, vnitřní dvůr a vždy rovnou střechu. K ulici byl obrácen zády a naopak byl orientován dovnitř – úzká zasklená okna hleděla spíše do dvora (to svědčí o smyslu pro soukromí). Sám dům se skládal z nepravidelně nakupených a postupně přistavovaných místností a neměl předsíň. Zařízení domu bylo prosté a bez zbytečných ozdob, zato však solidní, lehké a účelné – stůl, židle, postele, truhlice. Chetitské domy měly i jakousi chladničku – metr až dva vysoká nádoba, která se zakopávala do sklepa, udržovala potraviny v chladu a suchu. K vnitřnímu zařízení patřil i přenosný servírovací stolek a ohřívač jídel – plochá hliněná nádoba s horkou vodou a výstupky, na které se pokládaly talíře. Při jídle se sedělo (zvyk při jídle ležet se rozšířil z Orientu až v 6. století).

Ulice ve městech byly rovné (zřejmě postavené podle plánu a nikoli živelně) a dlážděné plochými uhlazenými valouny.

Největší obdiv ale vzbuzuje samotná podoba chetitských měst jako celku.

Zamarovský (1961, s. 30-31) popisuje objev pozůstatků Chattušaše roku 1834 francouzským cestovatelem a archeologem Charlesem F. M. Texierem: „Texier vystoupil na kopec – a nevěřil vlastním očím: leželo před ním moře rozvalin. Velká náhorní planina, uzavřená údolím, za kterým se zdvíhal rozeklaný útes, byla pokryta troskami. Nejpodivnějšími troskami, jaké kdy viděl: běloskvoucí kamenné linie se protínaly v pravidelných geometrických obrazcích, které tvořily půdorys mrtvého města a rovnými třídami a rozlehlými budovami (…) Kolem města hradby, na svahu pod nimi další pás hradeb. Uprostřed velký obdélník a pozůstatky sloupů – chrám, palác, fórum? (…)

Procházel mezi základy budov; místy byly několik centimetrů, místy několik metrů vysoké, někde metr, někde dva metry široké. Prohlížel stěny zbudované z gigantických, hrubě otesaných kvádrů. A z jejich síly usoudil, že mohly být jedině hradbami. Hradbami ve vnitřním městě? Přišel k bráně, střežili ji dva kamenní lvi v nadživotní velikosti (pozn.: tato Lví brána připomíná Lví bránu v Mykénách); jinou zas bojovník na krásně zachovalém reliéfu a v postoji, který zaujímají boxeři, když zazní gong; svým oděvem a přilbou připomínal římského legionáře nebo římského hoplitu – celý den mu nestačil, aby prošel komplexem těchto rozvalin: ‚Město jako Athény v době jejich největšího rozkvětu.‘

(…) Jaké to bylo město? Kdo je postavil? Jaký lid je obýval? (…) A když srovnával jeho rovné třídy s klikatými uličkami starých i nových měst Orientu, dospěl k závěru: Je to výraz evropského inženýrského génia. – Tavium!“

Jak naznačují vykopávky v Zindžirli, Tell Halafu, Karchemiši a dalších pevnostech, chetitští stavitelé a inženýři svému řemeslu rozuměli. Města byla obehnána důmyslným systémem hradeb. K němu patřily i četné předsunuté věže a velmi propracovaný systém vnitřních hradeb, který umožňoval obranu jednotlivých částí města i v případě, že hlavní opevnění bylo proraženo.

Zdá se, že většina chetitských měst nebyla přímo dobyta, ale vyhladověna.

Jak vlastně vypadala chetitská města? Podle vykopávek byla rozlehlá, zalidněná a svérázně výstavná. Na rozdíl od měst jiných kultur té doby byl geografickým, ideovým i mocenským centrem města hrad a nikoli chrám (což se podobá středověké Evropě). Jeho půdorys byl pravidelný, zdi měl hladké a rovné, věže ukončené zubatým cimbuřím. Uvnitř bylo množství obytných a skladištních místností. Chrámy byly taktéž zaplněny kombinací bohoslužebných, obytných a skladovacích místností. Chattušašský chrámový areál se podobal krétskému labyrintu v Knóssu.

V hlavním městě Chattušaši byla hlavní královská budova obklopena další stovkou budov – knihovnami, kancelářemi, sklady a obydlími hodnostářů, což svědčí o bohatství a vzdělanosti chetitské horní vrstvy.

Funkci náměstí, kde se soustředil veřejný život, plnily v chetitských městech velká nádvoří mezi hradbami. Zde nabízeli své zboží cizí obchodníci i domácí řemeslníci, zde pracovali směnárníci a veřejní písaři, zde se shromažďovalo vojsko před válečnou výpravou a zde bylo vítáno při návratu. Na tomto veřejném místě se také scházel pankuš.

Architektura veřejných i ostatních budov byla poměrně prostá a bez ozdob, zato však dospěla ke kolosálnosti, což odráží vzestup chetitské moci. Nestačila však dospět ke skutečné monumentalitě.

Ozdoby v podobě reliéfů lvů i sfing se dochovaly pouze kolem městských bran. Skalní chrám v blízkosti hlavního města  je vyzdoben řadou reliéfů, znázorňujících dlouhé průvody bohů i lidi. I když nesnesou srovnání s pozdějším klasickým uměním v Řecku, mají nespornou uměleckou hodnotu; je v nich vidět náznak snahy o realistické ztvárnění skutečnosti a nikoli jen dodržování předem daného stylu (což bylo typické třeba pro egyptské umění).

Náznaky realismu nesou i četné nalezené figurky a sošky lidí i bohů z bazaltu, bronzu a železa a ozdoby na keramice. Vynikající úroveň mají i nalezené nádoby a ozdobné předměty. Některé chetitské nádoby vypadají neuvěřitelně propracovaně a moderně – Zamarovský (1961, s. 282) dokonce píše: „Nedejme se mýlit tvary těchto nádob; jsou staré 2500 až 3000 let“.

Celkově lze říci, že v oblasti stavitelství, sochařství a ve výrobě keramiky i šperků Chetité dosáhli skutečně mistrovské úrovně.

Chetité vynikali i ve vojenských technologiích, koncepci armády a válečné taktice.

Chetité vozy, které převzali, zdokonalili tak, že tím způsobili úplnou revoluci ve vedení války. Chetitské vozy byly ve srovnání s těžkopádnými vozy Egypta, Asýrie a Babylónie neuvěřitelně lehké (5-10 kg), přesto však velmi pevné a dokázaly unést tříčlennou posádku – vozataj, střelec a štítonoš. To byla další výhoda, protože nepřátelské vozy měly posádku jen dvoučlennou posádku – vozataje a střelce, který se musel chránit sám.

Navíc Chetité poprvé nasadili svoji lehkou vozbu v mohutných formacích, což jí dávalo výhodu nad malými egyptskými a asyrsko-babylonskými oddíly.

To bylo umožněno i značně moderním přístupem k získávání rekrutů do vojska. Zatímco u Egypťanů, Asyřanů a Babylóňanů byla vozba výhradně zbraní šlechticů, u Chetitů se příslušníky vozby mohli stát všichni svobodní muži, neboť v chetitské společnosti si byli ve většině ohledů všichni svobodní lidé rovni. Rozhodují nebyl původ, ale schopnosti jednotlivce. Tento přístup zvyšoval při bitvách morálku a umožňoval, aby se Chetité podřídili výcviku ve velkých formacích a bojovali jako součást většího celku, čehož nepřátelští aristokraté nebyli schopni.

Chetitská válečná vozba měla vypracovanou taktiku i strategii – při bitvě pronikala hluboko do týlu nepřítele, podnikala překvapivé útoky odzadu, přepadala pochodující armády nepřítele. Pokud se jí podařilo prorazit nepřátelské šiky, prováděla obchvatné operace.

Výhodu v boji Chetitům poskytovala i znalost železa – bronzové zbraně a brnění nepřátel se nemohly rovnat železné chetitské výzbroji.

Vozba byla výhradně zbraní útočnou, určenou k ofenzívě na rovinách na cizím území a navíc u Chetitů nasazovanou masově – to se však ukázalo jako slabina, když do jejich země vtrhly mořské národy – nedokázali svojí vozbou určenou k velkým bitvám vzdorovat velkému množství roztroušených skupin barbarů, kteří vrhli na jejich vlastní území. To bylo navíc hornaté a masové soustředění vozů na jednom místě ani neumožňovalo. Proto také nemohla účinně zasáhnout proti vzpourám otroků, které vypukly po celé zemi.

Za zmínku stojí, že válečná tažená Chetitů se na rozdíl od jiných národů (zejména Asyřanů) nevyznačovala přílišnou krutostí – podobně jako jejich zákonodárství.

Velkou pozornost věnovali Chetité chovu a výcviku koní, což je nepochybně dědictvím jejich indoevropského původu. V chovu koní nepochybně patřili ke světové špičce. Mezi výčtem chetitské literatury nemůže chybět odborný spis o výcviku koní, jehož autorem je Kukkiliš, vrchní štolba chetitského krále (asi Šuppiluliumy). Sám nebyl původem Chetit, ale expert ze státu Mitanni, kterého si král najal, aby obeznámil chetitské štolby s nevyspělejšími metodami výcviku koní. (Mitannci byli další středovýchodní národ indoárijského původu – na rozdíl od Chetitů možná i v rasovém smyslu, tj. nordický.)

Spis vyznívá překvapivě moderně – odpovídá dnešním zásadám tzv. „anglické školy“. I jeho zpracování jasně napovídá, že jeho tvůrcem byl běloch.

Hrozný (in Zamarovský, 1961, s. 273) píše: „Jde zde o dílo překvapující svou neorientální metodičností, o dílo, jehož indoevropský původ je zřejmý. (…) V předpisech jsou četné výrazy původu arijsko-mitannského podobně jako dnes jsou v odborné řeči trainerské názvy anglické“.

Dnes již není nejmenších pochyb, že chetitský jazyk (i část chetitské kultury) je indoevropského původu, jehož zdroj sahá k dávným nordickým obyvatelům jihocentrálního Ruska.

Za toto zjištění vděčíme českému vědci Bedřichu Hroznému, který rozluštil chetitské písmo a odhalil indoevropský původ Chetitů. Před tímto významným objevem se mělo za to, že Chetité byli semité. K této domněnce přispěla četná vyobrazení Chetitů, kde jsou znázorněni s šikmým čelem a velkým zahnutým nosem, a tedy vypadají naprosto neindoevropsky/nenordicky; obecně – na vyobrazeních z profilu se nepodobají dnešním Evropanům. Jazyk i další kulturní indicie a archeologické nálezy však nesemitský indoevropský původ Chetitů jasně potvrdily.

Výzkum koster přinesl rovněž objasnění problému „semitského“ vzezření Chetitů na obrazech a reliéfech: bylo řečeno, že Chetité již nebyli čistí indoevropané v původním rasovém smyslu (tedy nordici), ale značně smíšeni s bílým armenoidním typem, který se v některých rysech (zvláště tvar nosu a čela) semitům podobá. Dobová vyobrazení Chetitů z profilu, která jsou poněkud zjednodušující, tak vedly k omylu – bílý armenoidně-nordický typ byl chybně považován za typ semitský. Kromě toho Chetité byli převážně krátkolebí, zatímco semité jsou spíše dlouholebí.

Mezi indoevropským jazykem Chetitů a nejrůznějšími současnými indoevropskými jazyky bylo nalezeno mnoho překvapivě blízkých podobností.

Chetitské vádár se podobá anglickému water, německému Wasser, ruskému voda i českému voda. Chetitské harmi je úplně stejné jako staroindické harmi a znamená to „jíst“. Chetitské eešmi se podobá staroindickému ásmi, staroslověnskému jesmi, řeckému eímí a českému jsem. Chetitské daai připomíná slovanské daj, davaj nebo latinské dare, chetitské para zní přesně jako řecké para a podobá se i českému pryč. Chetitské a-da-an-na znamenající „jíst“ se podobá staroindickému ádanam – „jídlo, píce“, a a-ku-wa-an-na znamenající „pít“ se zase podobá latinskému aqua – „voda“.

Dále můžeme citovat Hrozného (in Zamarovský 1961, s. 134): „Také celá řada chetitských zájmen se osvědčila býti indoevropskými. Na příklad chetitské uga(a) „já“, jež připomíná latinské ego, chetitské ammung(a) „mně“, jež připomíná řecké emege, chetitské zig(a) „ty“, jež připomíná řecké sege „tebe“, chetitské –miš „můj“, jež připomíná latinské meus „můj“, chetitské -tiš „tvůj“, jež připomíná latinské tuus „tvůj“, chetitské kuiš „kdo“, latinsky quis, chetitské kuit „co“, latinsky quid, chetitské kuiš kuiš „kdokoli“, latinsky quisquis, chetitské kuiški „někdo“ latinsky quisque, chetitské neutrum kuitki „něco“ latinsky quidque atd.

Ze slov chetitských, jež na první pohled jsou původu indoevropského, buďte zde jmenována: chetitské petar „křídlo“, staroněmecké fedara, novohornoněmecké Feder „pero“; chetitské dalugašti „délka, dlouhost“, staroslověnské dlgost; chetitské nebiš, české nebe, nebesa; chetitské mekki, „mnoho“, řecké megas „veliký“; chetitské vaššuvar „oblek“, latinské vestis „oblek“; chetitské ešmi „jsem“, indoevropské esmi, české „jsem“; chetitské špandi „obětuje“, řecké spendei; chetitské kittari „je položen, umístěn“, řecké keitai „leží“, atd.“

Ohledně jazyka stojí za zmínku, že poněkud překvapivě patřili mimo Evropu sídlící Chetité ke kentumové západní větvi i-e jazyků, nikoli východní satemové větvi – jejich jazyk se tedy řadí k západním i-e jazykům germánským a románským.

O indoevropském původu Chetitů vypovídají i druhy zábavy, kterým se věnovaly vyšší vrstvy – rozšířený byl lov (s luky a sokoly), střelba na dálku, závody na lehkých dvoukolových vozech a v jízdě na koni. V severní Sýrii dokonce Chetité pořádali závody plachetnic.

Chetitské náboženství je rovněž nepochybně odvozeno ze starého indoevropského/nordického základu. Jména hlavních chetitských bohů neznáme (jejich jména psali Chetité ideograficky), avšak povaha těchto božstev odkazuje na nebesa jako ostatní indoevropská náboženství.

Nejdůležitější byli bůh bouřky (obdoba řeckého Dia, severského Thora, indického Indry, slovanského Peruna, atd.), jeho manželka bohyně Slunce (obdoba řeckého Helia, severského Baldura nebo slovanského Svaroga), jejich synové také vládli bouřím. Známe jméno boha vegetace Telipinuše, bohem mužné síly byl Inar (řecky „muž“: anér), bohem ohně Agniš (latinsky „oheň“: ignis; zde je i podoba se slovanskými jazyky – rusky ogoň, česky oheň), bohem brány byl Apulun (přímý předchůdce řeckého Apolóna) a bohyně lovu Rutaš (zobrazovaná s jelenem jako řecká Artemis).

Stejně jako u jiných indoevropských náboženství Chetité nepovažovali své bohy za všemocné či bezchybné – jejich moc byla omezena na určitou oblast, trpěli vadami charakteru i chybami v úsudku, někteří bohové byli dobří, jiní zlí, atd.

Avšak k chetitským bohům se v jejich panteonu přimykají i četná další božstva asyrská, babylónská, sumerská, lúvijská, churrijská a zejména chattijská – to všechno je potvrzením vlivu původního obyvatelstva i mezopotamských národů na chetitskou kulturu. Je např. možné, že bůh vegetace Telipinuš je odvozen z předindoevropského náboženství původního mediteránního obyvatelstva Malé Asie – víme, že mediteránní obyvatelstvo ve Středomoří i v Indii uctívalo plodivou životní sílu přírody v různých podobách (bohyně plodnosti, bohyně – matka a umírající bůh jara). (6)

Chetité uctívali i některá zvířata jako posvátná – lva a zejména býka. Býčí kult, jak již bylo naznačeno, je u Chetitů zajímavý v souvislosti s teorií o tzv. širší středomořské kultuře uctívající býka, kterou možná vytvořili bílí kromaňonci a mediteráni v dávných dobách předtím, než byla středozemní oblast zalita mořem. Kult býka se totiž objevuje v mnoha různých středomořských kulturách – na Krétě, v časném Egyptě i právě u Chetitů, kteří ho možná převzali od dřívějšího mediteránního maloasijského obyvatelstva. Stopy po býčím kultu byly totiž nalezeny i v rozvalinách starodávného anatolského města Chatal-Höyüku (viz výše kap. III.). Dále víme o rozšířenosti kultu bohyně – Matky mezi starověkými mediterány a víme přitom, že mezi kromaňonci a mediterány v dávném Středomoří existoval původně matriarchát. (O tomto více viz Edward F. Malkowski, Před nástupem faraonů.)

V.Zánik Chetitů a jejich civilizace – populační úbytek a změny v rasové demografii

Prvními předzvěstmi úpadku chetitského národa byl nárůst počtu neloajálních otroků v říši, kteří se často bouřili a destabilizovali zemi zevnitř. Dále to možná byla i pozvolná semitizace populace kvůli zatahování otroků semitského původu. Není vyloučeno, že se všeobecným vzestupem životní úrovně narůstal v zemi počet deklasovaných živlů, jak se obvykle děje, když civilizace dosáhne určité životní úrovně. A nakonec, potíže možná vedle otroků působili i potomci předchetitských obyvatel Malé Asie.

Jisté oběti mezi Chetity si vyžádal vpád cizích vojsk na přelomu staré a nové Chetitské říše. Imperiální politika v zahraničí, zejména od dob Šupiluliumy I. a Muršila II., vedla také k velkým válečným ztrátám mezi Chetity. Tento populační úbytek Chetitskou říši v pozdním období začal oslabovat a možná i proto začali hledat  mezinárodní spojence. Byly to však právě spojenecké smlouvy s Egyptem a Babylónií namířené proti Asýrii, které vedly k největší populační pohromě, kterou Chetité utržili ve válce. Zamarovský  (1961, s. 256): „Opírajíce se o spojenectví s Egyptem cítili se chetitští králové bezpečni. Možná až příliš bezpečni – Chattušilův nástupce Tutchalijaš IV. (asi 1260-1230 pnl.) zakázal dokonce svým vazalům obchodovat s Asýrií a poskytl vojenskou pomoc vzbouřencům proti asyrskému králi v Mitanni a Babylóně (…). Ale asyrský král Tukulti-Ninurta I., jeden z nejkrvavějších panovníků této nejkrvavější říše starověku, srovnal Babylón se zemí, zničil mitannské povstalce a zlikvidoval i chetitskou intervenční armádu – 28 000 zajatými Chetity se chlubí na jednom ze svých nápisů. I když podle zvyku orientálních panovníků jistě přehání, není pochyb, že to byla pro chetitského krále velká rána“.

Tyto zajatce pak deportoval za Eufrat – svoji zemi už nikdy nespatřili.

Největší demografickou pohromu však znamenal pro Chetity až vpád mořských národů a povstání otroků uvnitř země. Těžko pochybovat, že vedle zničených měst, vesnic a státu celkově přišlo o život velké množství Chetitů, mnoho jich bylo zřejmě i odvlečeno do otroctví. Chetité, kteří přežili, již kvůli zmenšenému počtu nebyli schopni svůj stát obnovit.

Většinu Malé Asie později ovládly dva indoevropské (možná přímo nebo částečně nordické) národy – Frýgové a Lýdové.

I když populační ztráty ve válkách, nájezdy mořských národů a povstání otroků znamenaly pro chetitský národ těžké rány, které zničily jejich říši, neznamenaly konec Chetitů jako národa a populační skupiny. V některých izolovaných centrech Chetité v umenšených počtech existovali dál ještě půl tisíciletí. Šlo o města nebo malé státy, která povětšinou přežívaly ve vazalském poměru k sousedním či vzdálenějším státům. Podle dochovaných nápisů byly obývány potomky té části chetitského národa, která užívala obrázkové „hieroglyfické“ písmo. Nacházely se na jihovýchodě Anatolie a v severní Sýrii. V Kilikii to byly Tabal, Meliténé, Kommagéné, Hue, Hilakku a Gurgum, v Tauru Maraš a Azitavada, v severní Sýrii Kummuch, Hama, Aleppo, Uria, Melid, Unki-Patin, Samal, Chattina a na Eufratu Til Barsib a Karchemiš. I když doba mocné říše Chatti a válečné slávy byla již minulostí, po určitou dobu dokázaly s úspěchem bojovat s rozpínajícími se Aramejci.

Je však možné, že už v té době se Chetité v jisté míře se semity přicházejícími z jihovýchodu mísili. Svědčilo by pro to mezi Chetity se rozšiřující užívání aramejštiny v těchto časech. Někdy se tomuto období ostatně říká „syrskochetitské“.

Ať to bylo jakkoli, skutečně smrtelnou ránu znamenající definitivní zánik zbylých ostrůvků chetitského osídlení jim zasadily genocidní útoky Asyrské říše v 8. století, která vstoupila do nové fáze mocenského rozmachu, a následná asimilace malého počtu zbylých bílých Chetitů do rychle narůstajících mas semitských přistěhovalců směřujících do Malé Asie. Těmi byli zejména již zmínění semitští Aramejci, jejichž prvotní (a možná tehdy již do značné míry semitizovaní Asyřané. (7)

Nástupnické městské státy Chetitů byl totiž naneštěstí roztroušeny v jihovýchodní části Anatolie, kde se stávaly jak pro brutální válečnou expanzi Asyřanů, nejkrutějšího národa starověku, tak následnou nikým neomezenou imigraci semitských Aramejců z jihovýchodu snadným terčem. Obydleny nepříliš početným obyvatelstvem etnických Chetitů neměla tato chetitská knížectví proti brutálním válečným tažením Asyrské říše šanci.

Bič (1990, s. 62 a 64-65) uvádí: „Ve jménu hrůzu nahánějícího boha Aššura, běsnícího Ninurty a v bouři se řítícího Adada táhli asyrští králové do válek s okolními zeměmi a šířili všude děs. Od Churrijců převzali válečnou vozbu a za ni pochodovala tvrdé kázni podrobená pěchota. (…) Asyřané byli nelítostní vůči vnějším nepřátelům i vůči vnitřním protivníkům. (…) od 9. do 7. století naplňovali celý Přední Orient děsem. Lze říci, že nebylo krutějšího národa, než v jaký se vyvinuli Asyřané, zvyklí po staletí jen vraždit, plenit a pálit. (…) Byla to (…) krutá a nelítostná doba. Ve jménu boha Aššura byli poražení nepřátelé mučeni, naráženi na kůly, byla jim zaživa stahována kůže a sťaté hlavy vršeny do pyramid, ženy a děti byly upalovány v hořících městech nebo odvlékány do otroctví“.

A (s. 72) pokračuje: „Plných tři sta let se celý Přední Orient v hrůze chvěl před touto zemí, jejichž králové dokázali vyhubit nebo alespoň přesídlit celé kmeny a národy a měnit kvetoucí města v pustiny“.

Chetitské státečky a města se bohužel staly jednou z hlavních obětí nemilosrdné válečné mašinérie novoasyrské říše. Jeden po druhém byly Asyřany podmaňovány, ničeny a jejich obyvatelstvo deportováno či likvidováno.

Zamarovský (1961, s. 259) uvádí: „Poslední státy a státečky ‚hieroglyfických Chetitů‘ připravili o samostatnost Asyřané, kteří jejich obyvatelstvo z největší části odvlekli do otroctví a vyhubili. Adadnirari III., Aššuranarari V. a Tiglatpilesar III. se chlubí snadnými vítězstvími nad bezmocnými potomky kdysi mocných králů – a jejich anály jsou úmrtní knihou Chetitů“.

Poslední chetitská města padla na sklonku 8. století – roku 717 poslední velká pevnost Karchemiš a roku 712 Melid. Zůstaly po nich jen sutiny věnované převážně stavbám a pomníkům zemřelých. Pád Karchemiše se považuje za konec politické existence Chetitů.

Poslední demografické zbytky etnických „hieroglyfických“ Chetitů se během následujících staletí mísí se semitskými Aramejci, kteří do této oblasti ve stále větších počtech postupně migrují už od druhé poloviny 2. tisíciletí a přijímají jejich řeč. Mluvíme už nikoli o Chetitech, ale o Chetejcích.

Časem byli Chetejci narůstající masou Aramejců úplně pohlceni a poslední zbytky chetitské krve i kultury navždy zmizely ze světa.

Demografický kolaps chetitského národa se stal součástí širšího procesu, který proběhl v celé Přední Asii – pohlcení původně bílého obyvatelstva masami migrujících semitů, černých otroků a asijských nájezdníků, který znamenal zmizení vyspělých bělošských starověkých civilizací. Zbytky chetitských měst a další nalezené památky v dnešním Turecku jsou němými připomínkami dávno zmizelého národa.

VI.Žijící odkaz Chetitů

Chetité však díky svým městům, památkám a písmu zůstali v paměti historie jako první vyspělý indoevropský národ, který vytvořil velmi originální a vyspělou kulturu. Civilizační odkaz Chetitů nezanikl, neboť se podíleli na přenosu pochodně civilizace z Orientu do klasických kultur Řecka a Říma a možná ovlivnili i kultury Keltů a Etrusků. Měli tedy vliv na kultury, které se staly kolébkou Západní civilizace. Nepřímo se tak podíleli na jejím vzniku.

A přispěli do nich i vlastním dílem. Jak ukázaly vykopávky na Blízkém a Středním východě, část toho, co bylo považováno čistě za výtvor „génia starověké Hellas“, bylo zděděné a rozvinuté dědictví Sumerů, Babylóňanů, Asyřanů, Féničanů, Egypťanů – a také Chetitů. Těžko pochybovat o tom, že něco Řekové přejali právě od Chetitů, i když je obtížné určit, co přesně.

Zamarovský (1961, s. 282) uvádí: „Nejde tu však jen o to, že Řekové se vracejí ze svých maloasijských výprav s helmou chetitského typu a že Arion se plaví z Malé Asie do Řecka s lyrou, kterou známe z chetitských reliéfů. Rodištěm řecké klasické kultury není přece pevninské Řecko, nýbrž maloasijské pobřeží s Efesem, Míletem, Halikarnassem, Knídem a ostrovy Chiem, Lesbem a Samem: ‚onen bohatý lem na velkém kusu látky‘ – někdejší chetitské říše. Výzkum řecké mytologie dokazuje, že její náplň čerpali Řekové z velké míry právě z tohoto zázemí. A když z něho čerpali náměty pro svou mytologii, proč by z něho nebyli čerpali i něco jiného? Třeba některé výrobní dovednosti (např. v hutnictví železa, jehož vynález připisuje řecká tradice Glaukovi z Chiu), fyzikálně matematické znalosti, astronomické a lékařské poznatky? I když nás o pramenech svých právě tak překvapivých jako náhle ovládnutých vědomostí neinformují?“

A Chetité navíc vytvořili most mezi Východem a Západem, když z upadajících kultur Orientu přecházela štafeta civilizace do rukou národů jižní Evropy.

Zamarovský (1961, s. 282-283) shrnuje: „Většina učenců spatřuje právě v tomto předávání štafety dřívějších vymožeností vědy Řekům – a přes ně ostatním národům Evropy – největší historickou zásluhu Chetitů. Bossert vidí v chetitské říši ‚most z Mezopotámie do Řecka‘ a zařazuje Chetity a jejich přímé dědice mezi ‚učitele našich učitelů‘, Řeků. Hrozný říká, že ‚staří Chetité, napojeni skvělou kulturou babylonskou, byli nejlepšími prostředníky mezi Asií a Evropou, oblastí egejskou, Řeckem a Římem‘. V. V. Struve se s těmito hodnoceními ztotožňuje: ‚Chetitská kultura měla velký dějinný význam, protože jak Chetité sami, tak i národy Malé Asie z pozdější doby, které přejímaly chetitské dědictví, byly významnými prostředníky, kteří předávali vymoženosti babylónské kultury národům tehdejší Evropy‘“.

V západní kultuře tak odkaz a zprostředkující vliv Chetitů stále žije.

Poznámky

(1) Doba příchodu Chetitů není zcela vyjasněná. Zamarovský uvádí dobu už kolem 3000 pnl., Souček období 2500-2000 pnl., jinak se ale často v publikacích uvádí až doba 2000-1900 pnl.

Avšak nálezy koster a keramiky z Ališaru svědčí, že první Chetité začali přicházet v době cca 2300 pnl. a že navíc šlo o pozvolnější příchod ve více vlnách než náhlou velkou invazi.

(2) Podrobněji popisuje propojenost nordického typu s indoevropskými jazyky a náboženstvím Smith a zmiňuje se i o Chetitech a Malé Asii (1932, s. 185-186): „Přihlédněme nyní k tomu, co je známo z raných dějin nordického lidu. První určitý průkaz lidí s plavými vlasy, bledou kůží a modrýma očima, jest dán na některých obrazech v egyptském chráme Sethi Velikého, vystavěném za XIX. dynastie, asi 1300 let př. Kr. V tomto chrámě v Abydu jsou znázorněny čtyři odrůdy lidstva. Kromě Egypťanů jsou zde Negři z jihu, Syřané z východu a světlovlasí, modroocí lidé z Lybie na severním pobřeží Afriky. Lybiové jeví nápadný kontrast proti všem ostatním. (…) Je to první určitý antropologický záznam, vytvořený člověkem, alespoň první pokus, který známe, o klasifikaci všech lidí, které umělec znal. První známý důkaz o užívání indoevropského jazyka nacházíme v Sýrii a Malé Asii ve čtrnáctém století př. Kr. (Pozn.: z Malé Asie jsou ale doklady o i-e jazyku podle novějších zdrojů známy už z doby okolo 2000.) Asi v téže době se dovídáme o skupině lidu, zvaný Mitanni, který se utkal se Syřany a lidem palestinským, a který mluvil touto řečí. Při vykopávkách, prováděných v posledních patnácti letech, kdy byly nalezeny záznamy psané chetitsky a pokud mohou být rozluštěny, zdá se, že obsahují jména různých bohů, kteří byli uctíváni v Indii asi o tisíc let později. (…) Nejstarší literatura indická sahá toliko do osmého století př. Kr., ale je zřejmo, že vypravování, obsažená v těchto Védách, jsou o několik staletí starší, ježto se dochovaly jako ústní podání.

Dále máme důkazy z Persie. Nejstarší perská literatura (Avesta) je psána indoevropským jazykem. Je mnohem pozdější nežli indická Rig-Veda, ale její příběhy náležejí do stejného okruhu, jako příběhy indické. Je tedy pravděpodobno, že lidé, kteří připutovali do Indie a kteří pronikli do Persie, byly členy téže skupiny.

Další důkazy se nalézají ve vyprávění Homérově, které, třebaže nebylo napsáno před r. 1000 př. kr., zachovává tradice o několik staletí starší. Zde slyšíme o světlovlasé, modrooké skupině lidí, známých jako Achájové, o kterých se myslí, že přišli do Řecka ze severu. To opětovně potvrzuje dojem, že světlovlasí přistěhovalci vnikli asi ve stejné době jako indoevropský jazyk do Řecka, severní Afriky, Malé Asie a snad i do Persie a Indie.

Máme zde tedy několik námětů, které jednotlivě nejsou příliš přesvědčivé, avšak společně tvoří působivý celek, který svědčí pro možnost, že v polovině druhého tisíciletí lidé se světlým vlasem, bledou kůží a modrýma očima se pohybovali na jih z nějakého místa na sever od moře Černého a Kaspického“.

(3) Přibližnou představu o tom, jak mohli Chetité vypadat, mohou představovat současní Arméni, kteří jsou asi poslední národ, v němž se ještě dnes hojně vykytuje armenoidní bílý typ a zároveň mají po svých indoevropských předcích znatelný podíl nordického přimíšení. Arménský genofond ovlivnili také nordičtí Skythové (Coon, 1939, kap. VI., podkap. 5, 21. odst.).

(4) Jiné teorie tvrdí, že Chetité ze své prastaré domoviny pod Kavkazem obešli Černého moře ze severu a přes Balkán přišli do Anatolie ze západu.

Turečtí nacionalističtí historikové tvrdí, že Chetité byli v Anatolii původním (autochtonním) obyvatelstvem a jsou tedy přímými předky dnešních Turků. Tato tzv. „sluneční teorie“ je dnes již naprosto neudržitelná.

(5) Podle některých názorů ale v pozdějším období vliv tulie a pankuše slábl a chetitští králové se stávali téměř neomezenými vládci.

(6) Náboženské rozdíly mezi původními usedlými bělochy a nordiky snad souvisí s rozdíly mezi místy jejich původu – širé pláně pod Kavkazem, odkud nordici pocházejí, jsou otevřenou krajinou a poskytují volný výhled na nebe i na fenomény, které se na něm vyskytují – bouře, hromy, blesky a slunce.

Předindoevropští běloši svoje náboženské kulty obraceli na rozdíl od indoevropanů vzhlížejících k nebesům spíše k zemi a vegetaci snad proto, že se už od časných dob zabývali zemědělstvím a proto, že v mnoha jimi obývaných oblastech byla krajina hodně lesnatá.

Svoji roli v tomto rozdílu ale mohla hrát i odlišná mentalita a životní styl – zatímco usedlí bílí lidé byli před příchodem indoevropanů spíše mírumilovní zemědělci uctívající poklidnou plodivou sílu přírody, pro bojovné kočovné nordiky byly přitažlivější majestátní nebesa a divoké bouře na nich.

V souladu s tím existovaly i další obecnější kulturní a sociální rozdíly mezi oběma společnostmi – matriarchát vs patriarchát, rovnostářská vs hierarchická společnost, usedlý vs kočovný životní styl, mírumilovné vs militarizované společenství, atd.

(7) Původně byli Asyřané směsicí bělochů (armenoidních, mediteránních, možná i nordických) a semitů. Semité později v populační skladbě asyrského národa převážili. Zda ve větších počtech tehdy imigrovali do Malé Asie i semitizovaní Asyřané a mísili se se zbytky Chetitů stejně jako Aramejci, není příliš známo. Zato víme o brutální likvidaci zbývajících Chetitů a jejich sídel asyrskými vojsky.

Literatura

Zamarovský, Vojtěch: Za tajemstvím říše Chetitů, Mladá fronta, Praha 1961.

Hrozný, Bedřich: Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty (4. vyd.), Melantrich, Praha 1949.

Bič, Miloš: Při řekách babylónských, Vyšehrad, Praha 1990.

Vidal-Naquet, Pierre et. al.: Dějiny lidstva, Mladá fronta – Argo, Praha 1999.

Oliphant, Margaret et al.: Guinessova encyklopedie historie světa, Volvox Globator, Praha 1998.

Kinder, Hermann a Hilgermann, Werner: Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998.

Souček, Jan: Dějiny pravěku a starověku, Vyd. a nakl. Práce, Praha 1997.

Sochrová, Marie: Dějepis I., Fragment, Havlíčkův Brod 1999.

Heyerdahl, Thor: Staré civilizace a oceán, Panorama, Praha 1983.

Smith, Grafton Elliot: Dějiny člověka, Jan Laichter, Praha 1932.

Klíma, Otakar: Sláva a pád starého Íránu, Orbis, Praha 1977.

Pressová, Ludwika: Stará Kréta, Panorama, Praha 1978.

Fagan, Brian M. et al.: Sedmdesát velkých vynálezů starověku, Nakladatelství Slovart, Bratislava 2005.

Bardtke, Hans: Příběhy ze starověké Palestiny, Vyšehrad, Praha 1990.

Geiss, Imanuel: Dějiny světa v souvislostech, Ivo Železný, Praha 2005.

Malkowski, Edward F.: Před nástupem faraonů, Volvox Globator, Praha 2007.

Internetové zdroje

Coon, Carleton Stevens: The Races of Europe, The Macmillan Company,  New York 1939.

link: http://carnby.altervista.org/troe/troe.htm

Napsal: Andreos

---