Přejít k obsahu webu

Válka na Ukrajině z širší perspektivy naší upadající civilizace III (závěr)

20 listopadu, 2022
tags:
by

Válka na Ukrajině je jen dalším symptomem neschopnosti naší civilizace řešit skutečné hrozby a celkového zatemnění rozumu

V širším a obecnějším náhledu je to samozřejmě další doklad hloubky neschopnosti, pomatenosti a ignorance, do níž bílá rasa upadla. Jak je vidět, že není dno, kam by ještě neklesla. Už si bez většího odporu nechala vnutit destruktivní pseudoprogresivismus se všemi jeho potrhlostmi jako třeba popírání rozdílů mezi muži a ženami a jehož určitě nejzávažnější součástí je otevření hranic třetímu světu za účelem „obohacení a diverzity“ a ve jménu „solidarity a odčiněné koloniální viny“, které znamená zničení naší civilizace během několika generací. Ani radikální zvýšení imigrace od roku 2015 nevzedmulo žádnou vážnější vlnu odporu. Dále vcelku bez odporu přistoupila na státy a vládami rozehranou covid-frašku v podobě nic neřešících lockdownů a vakcinační hysterie, které nic pozitivního nepřinesly a jen způsobily ohromné hospodářské, společenské a politické (posílení moci státu) škody. Do toho nastoupil poblouzněný fanatický ekologismus, už dříve se projevující otravnými nesmysly jako zákazy žárovek nebo omezování výkonu domácích spotřebičů a později už otřesnými zničujícími stupiditami jako instalací neefektivních solárních panelů likvidujících krajinu nebo větrníků zabíjejících spousty ptactva a likvidací jaderné energetiky v některých zemích, jediného dostatečně výkonného a zároveň fakticky zcela ekologického zdroje energie. A nyní se nevyhnutelností asi stává šílený Green Deal zavedený kvůli nesmyslné představě, že současné mírné oteplení (neznamenající žádnou hrozbu), které je jen součástí přirozeného kolísání klimatu, bylo způsobeno člověkem. Ten bude mít, pokud se od něj neustoupí, vážné dopady na ekonomiku, energetiku a životní úroveň. Realitou se stávají takové nesmysly a despotické nehoráznosti jako zákaz výroby benzínových aut nebo zákaz prodeje nemovitostí, pokud nesplní energetické normy, které si vymysleli ničím nevolení byrokraté v Bruselu. A zdá se, že odpor opět skoro nikdo neklade. 

A jako by to všechno nestačilo, tak nyní tohle: nesmyslná vnitroevropská válka. Ještě ve 20. letech 21. století se bílá rasa nechala přemrštěným nacionalismem a mocenskými zájmy strhnout do dalšího bratrovražedného konfliktu, byť doufejme tentokrát jen lokálního. Jako by zkušenost předcházejících staletí včetně toho relativně nedávno uplynuvšího 20. nestačila. „Interní“ války minulých dob naší civilizaci zjevně v ničem neprospěly, jen ji poškozovaly a oslabovaly. A to není všechno. Zatímco na jedné straně se oslabuje vnitřním hašteřením kvůli vypjatému nacionalismu, tak na druhé straně pod vlivem kosmopolitismu, multikulturalismu a dokonce i povrchně kulturalistickému výkladu nacionalismu (jehož krédo lze vyjádřit zhruba takto: „každý odkudkoli se může stát příslušníkem našeho národa, jen když se naučí jazyk a něco o naší historii, bude slavit naše svátky a oblékat se jako my“) si nechá do svých historických domovin migrovat masy lidí odlišné rasové a kulturní identity a eliminuje tím původní bílé obyvatelstvo, úhelný kámen své identity a sebezáchovy.

Zatímco plýtvá energií na řešení pseudoproblémů a nesmyslů, což ji jen poškozuje, tak nyní dokonce připustila další éru dělení na dva znepřátelené bloky, což jí bude působit škody rovněž, o tom, že by řešilo to skutečně osudové, imigraci z třetího světa nahrazující původní bílé obyvatelstvo a snižování jeho počtů a genetického potenciálu, si můžeme nechat jen zdát. To jsou skutečně osudové problémy a hrozby. Ani jeden z těchto mocensko-ideologických bloků nevěnuje pozornost silám rasy, genetiky a demografie, které řídí osudy civilizací a neobtěžují se řešit fatální trendy, které z působení těchto sil za současných okolností vyplývají. Oba neřeší nebo zčásti i přímo podporují procesy, které ničí biologické základy jejich identity a civilizační úrovně, které tak postupně erodují a výsledkem bude nahrazení původního obyvatelstva masami třetího světa a celkový dysgenický rozvrat – což znamená zánik jejich národů i celé jejich svébytné civilizace a pád na úroveň třetího světa. Není nejmenší důvod se stavět na stranu jednoho nebo druhého bloku a nějak nekriticky mu „fandit“. 

Samozřejmě jako jiné menší problémy (jako úpadek tradičních hodnot nebo bujení byrokracie) nebo vyložené pseudoproblémy (jako mírné oteplování klimatu způsobené přirozeným vlivy a ne člověkem) i tato válka navíc nepřímo negativně působí i v tom směru, že od oněch skutečně fatálních hrozeb odvádí pozornost a ještě více oddaluje možnost jejich reálného řešení do sféry nemožného. Naše civilizace zanikne, pokud bude zaplavena třetím světem, o jejím osudu určitě nerozhodne, zda se podaří obrodit některé prospěšné hodnoty – nebo zda bude Ukrajina samostatná či bude spadat pod Rusko.

Vypjatý nacionalismus vedoucí k dnešní válce jako součást širších mylných přístupů – povrchního kulturalismu a vlastenectví

Nelze se nezmínit i o tom, že ani řešení problémů, o nichž mluví mnozí rádoby zachránci naší civilizace, jako úpadek tradičních hodnot, vysoké daně, přebujelá byrokracie, úpadek školství nebo „islamizace“ (což je jen povrchnější proces v rámci obecnější migrační hrozby, jejíž podstatou není změna náboženství, ale změna rasového složení obyvatel) naši záchranu neznamenají. Tyto problémy naši civilizaci mohou poškozovat, ale nikdy ne úplně zničit. Dokonce ani oslabení povrchního vlastenectví, k němuž se tito lidé často hlásí, a pozvolné vytrácení se národních identit, což mají za fatální hrozbu, fatální hrozbou není. Zánik národů může civilizace jako celek přežít a časem mohou vykrystalizovat nové národy. Teprve zánik samotné rasy tvořící danou civilizaci i její jednotlivé národy a celkový dysgenický rozvrat znamená její smrt. A k takové smrti vede neschopnost tyto zásadní skutečnosti rozeznat a přijmout adekvátní kroky. Naše civilizace je smrtelně nemocná pasivitou, ignorancí, změkčilostí, pokryteckou zbabělostí a neschopností užít chladného rozumu k odlišení pseudoproblémů, méně vážných problémů a skutečně fatálních hrozeb, k přiznání si tvrdé reality a učinění tvrdých kroků k řešení toho, co je vskutku osudové. Její záchrana už je nemožná. 

V omezeném nacionalistickém pojetí, který hraje v současném rusko-ukrajinském konfliktu zásadní roli a který je tak častý mezi údajnými zachránci naší civilizace, jsou nejdůležitější povrchní aspekty sociokulturní identity jako jazyk, povrchnější kulturní zvyklosti nebo náboženské vyznání. Dokonce se někdy zdůrazňují i zcela pomíjivé a z hlediska civilizační identity nedůležité faktory jako dobové mocensko-politické či ekonomické zájmy konkrétního národa nebo aktuálně převažující ideologie a politicko-ekonomické uspořádání. Toto mylné omezené pojetí vede nejen ke zbytečnému mezinárodnímu vymezování, napětí i konfliktům mezi národy stejné rasy a civilizace, ale i k druhému a ještě fatálnějšímu názoru, že národní identita je vymezena výše zmíněnými povrchními kulturními fenomény a každý odkudkoli se může stát příslušníkem daného národa a vlastně i civilizace se vším všudy – jen když si osvojí jazyk a další kulturní povrchnosti. Nejobecnější a stěžejní rysy a míru vyspělosti kultur přitom určuje rasová příslušnost a geneticky podmíněné vlohy a tendence jejich obyvatel. To jsou nezměnitelné faktory, které nelze výrazněji ovlivnit působením vnějších vlivů jako je kultura a sociální prostředí. Tento chybný přístup vychází z mylného přesvědčení, že člověka lze libovolně měnit působením prostředí a není nijak ovlivněn silami genetiky. Stoddard (1927, s. 37): „Logickým důsledkem takových přesvědčení jsou stejné vrozené vlastnosti všech lidí; absence vrozených rozdílů jak mezi jednotlivci, tak rasami; a neomezená síla zákonů, institucí a dalších environmentálních faktorů k utváření lidských bytostí, bez ohledu na jejich původ a vrozené předpoklady.“

Vrozeně odlišní imigranti se nikdy nemohou stát úplně stejnými lidmi jako původní obyvatelé, plně se asimilovat a nenarušit identitu, jednotu a celkovou civilizační úroveň společnosti, do níž přicházejí. Bez ohledu na to, že si třeba osvojí jazyk, budou slavit svátky své nové domoviny nebo se naučí něčemu z její historie, ji stejně nakonec spontánním působením svých vrozených vlastností a inklinací změní v něco úplně jiného, kulturně odlišného a zaostalejšího. To však mnozí „vlastenci“ pasující se do role zachránců naší civilizace úplně ignorují, když zdůrazňují, že jim jde o národ a hodnoty, ale na rase podle nich nezáleží. Že se oblasti jednotlivých kultur a civilizací ve světě jednoznačně nejvíce překrývají s rozmístěním ras, samozřejmě okázale ignorují (nebo pro popření síly rasového faktoru používají různé sofistikované, ale lživé výmluvy).

Je tudíž příznačné, že v debatě o rusko-ukrajinském konfliktu se nekriticky a zaujatě na jednu či druhou stranu staví právě mnozí oni rádoby zachránci naší civilizace hlásící se k povrchnímu vlastenectví, kulturalismu a barvoslepému nacionalismu, které jsou ve skutečnosti omezené, škodlivé a vzato do důsledků zhoubné. Těmto lidem úplně chybí onen obecnější racionální náhled prizmatem faktorů rasy a genetiky, který nám jasně sděluje, že tento konflikt je de facto nesmyslný, zbytečný a bratrovražedný. Ve skutečnosti nemá smysl podporovat kteroukoli z obou stran. V jejich očích je však konflikt i sporem o záležitostech týkajících se hodnotové orientace (pokrokářství vs konzervatismus) a politického uspořádání, které však nejsou až tak důležité. Kvůli jejich povrchnímu, omezenému pohledu je však pro ně stěžejní právě tohle. Pro ně je důležitější než společná rasová příslušnost a vcelku podobná sociokulturní identita Rusů a Ukrajinců to, zda jedni chtějí západní demokracii a druzí autoritářské vládnutí ztělesněné Putinem, zda jedni chtějí novoty jako 70 pohlaví a druzí tradiční hodnoty. Je za horizontem jejich omezeného pohledu, že tento zbytečný konflikt by měl být překonán étosem celobělošské mezinárodní solidarity a sbližováním jednotlivých národů, že spory týkající kultury, hodnot a politiky nejsou až tak zásadní a je třeba je postupně překonávat racionálním duchem vybírajícím si z tradic i novot to, co je pro naši rasu a civilizaci prospěšné a zavrhnout to, co je škodlivé.(2) A respektovat menší odlišnosti mezi národy plynoucí z rozdílů v mentalitě jednotlivých větví bílé rasy, sociokulturních okolností a historického vývoje. 

Před vypjatým nacionalismem stejně jako kosmopolitismem podrývajícími klíčové povědomí o širší rasové solidaritě varoval už kdysi Stoddard (1924, s. 245): „Jedno z hlavních zel našeho … politického smýšlení je, že inklinujeme k oscilování mezi omezeným nacionalismem a nepraktickým internacionalismem. Obě doktríny ignorují nebo se staví proti rasovému principu, který logicky stojí mezi nimi, překonává národní vymezování se, avšak zároveň rozeznává distinkce, které příroda vytvořila mezi jednotlivými větvemi lidského druhu.“

„Tak se ještě jednou vracíme k základnímu principu rasy. (…) … selhání praktické realizace této základní pravdy není nikde předvedeno názorněji než na poli světové politiky v průběhu půlstoletí předcházejícího Velké Válce. Toto období bylo ovládnuto dvěma protichůdnými směry politického myšlení: národním imperialismem a internacionalismem. Rozkolísány nevyrovnaným duchem tehdejších časů, oba směry rozvinuly extrémní tendence; ta první stvořila monstrózní aberace jako pangermanismus a panslavismus, ta druhá vyvinula stejně chybné koncepty jako kosmopolitismus… (…) Obě přehlížejí zásadní význam rasy, společně s jeho bezprostředně souvisejícím principem, bytostnou solidaritou bílého světa.“ (1920, s. 72)

Jak je vidět, ani po 100 letech jsme se daleko neposunuli. A naše civilizace skončí v troskách jako všechny předcházející, ačkoli jako první v dějinách měla díky dostatečně hlubokému poznání jistých zásadních skutečností možnost svoji zkázu odvrátit.

Poznámka:

2) Stejně tak nemá smysl chápat tento konflikt jako spor konzervatismus (zastupovaný Ruskem) versus progresivismus (ztělesněný Západem), kdy jedni jsou na straně toho prvního a druzí na straně druhého. Obojí má své světlé a stinné stránky a je třeba je racionálně vyhodnotit a vybrat si z obojího jen to pozitivní. Nemá smysl bez výhrad přijímat východní převážně konzervativní étos, který je v mnohém zpátečnický a omezený, stejně jako nemá smysl vítat západní progresivismus se všemi jeho nesmysly a absurditami. Konzervatismus jistě obnáší mnohé prospěšné principy, nicméně i progresivismus má některé kladné aspekty a ne vše je na něm zavrženíhodné.

Zachránit naši civilizaci by mohl jen skutečně racionální od emocí oproštěný přístup, který by hájil staré osvědčené principy a odmítal destruktivní novoty na základě toho, že jisté věci je nejlépe nechat jak jsou (a je to pro naši záchovu nezbytné), ale zároveň se nebránil novým dobře ověřeným poznatkům a z toho plynoucím adaptivním změnám, zejména zásadní důležitost genetiky a rasového principu žádající preferenci rasové identity před povrchně chápaným tradičním nacionalismem (vymezujícím národ jen na základě jazyka, dodržování jistých kulturních zvyklostí apod.) a existence dysgenického úpadku vyžadující rozvoj genetického výzkumu a aplikaci eugeniky. 

Jak psal už kdysi Stoddard (1926, s. 77): „… jednou z nejužitečnějších funkcí konzervatismu je zkoumání a testování nových myšlenek a metod. Klade břímě důkazu na jejich tvůrce a nutí k prověřování teoretických tvrzení. … celá metoda sociálního experimentování závisí na faktoru lidského konzervatismu, který klade a činí náročnými zkoušky, jimiž musí nové ideje projít. Na druhé straně vědecký přístup urychluje opouštění starých zavedených idejí, jejichž čas užitečnosti už minul a staly se svazujícími nebo negativně působícími. Odmítaje považovat jakoukoli zvyklost nebo instituci za posvátnou nebo věčnou, věda se dívá na všechny části společenské jevy objektivním nadhledem, pohlížejíc na ně jako na vědecké fenomény, které mají být zkoumány a hodnoceny bez předsudků. Tímto přístupem je racionální změna učiněna dosažitelnou bez upadnutí do emotivního chybování vyznačujícího se touhou po změně a inovaci pro ně samotné nebo z důvodů subjektivního uspokojení … bez ohledu na konečné důsledky.

Taková je vize trvale udržitelného, vyváženého progresu, otevřeného pro společnost skutečně inspirovanou vědeckým duchem a užívající vědeckých metod. Jak vnést tohoto ducha a tyto metody do našeho existujícího sociálního řádu; jak nasměrovat idealistickou vitalitu a intelektuální energii našeho věku do vskutku konstruktivních mantinelů; jak zformovat střetávající se, nekoordinované prvky Starého a Nového do harmonické vitální syntézy, to je ten nejzásadnější problém moderního života, na jehož řešení budoucnost naší civilizace závisí.“ 

„Lidský progres byl tedy odedávna jako série výlevů magmatu; nejprve se neuvážlivě pohybující se žhnoucí rychlostí, avšak brzy zchladnutím upadající do dogmatické rigidity… Dnes poprvé máme ve vědeckém duchu sílu schopnou udržovat pozvolný a konzistentní sociální progres. Jeho touha po nacházení pravdy nás může udržovat v pohybu, zatímco jeho trvání na důkazech a testování každého kroku … nám může poskytnout jistotu, že se budeme ubírat správným směrem. Společnost vybavená opravdovým vědeckým duchem a užívající vědeckých metod nemusí nikdy ustrnout ani se utrhnout ze řetězu. Měla by tudíž být schopna vyhnout se reakci stejně jako revoluci – oné nerozlučné dvojici zel, které tolik postihly lidstvo.“ (s. 72)

Advertisement
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: