Přejít k obsahu webu

Pohané Vlčího věku (1. díl)

2 května, 2021

Mattias Gardell

Konec devadesátých let 20. století zaznamenal vzestup rasistického pohanství, jež se stalo jedním z nejdynamičtějších náboženských projevů White Power kultury. Tato skutečnost by neměla čtenáře uvést v omyl, že rasismus je pohanství vlastní, nebo že všichni pohané jsou rasisté. Vytváření  klasifikačních kategorií “rasy” a “národa” jsou produkty modernity a pohanským kulturám předkřesťanské Evropy pravděpodobně nebyly známy. Současní pohané však žijí v sociálních realitách, kterým již dlouho vládnou tyto klasifikační kategorie jakožto principy organizace, tudíž není možné se jim vyhnout. Věčný konflikt mezi současnými pohany se vlastně týká rozdílného chápání toho, co je pohanství a pro koho je určitá tradice vhodná. Je nutné být pro praktikování původního amerického náboženství americkým indiánem, nebo by se mohl stát šamanem každý? Může se Afroameričan stát součástí společenství Asatrú, nebo je severské náboženství pouze pro ty, kteří si nárokují severoevropský původ? V této otázce současné pohanství zastává tři odlišná stanoviska: nerasistické, či dokonce antirasistické, otevřeně rasistické a etnické hledisko.

Pro ilustraci, Ásatrú či ódinismus jsou pohanská prostředí zabývající se obnovou předkřesťanských tradic severní Evropy. Nerasističtí Ásatrú je polyteistická duchovní cesta, jež vítá jakoukoliv osobu s vážným zájmem, bez ohledu na rasu či etnikum. Rasistické hledisko, odmítající nerasistické Ásatrú jakožto změkčilý New Age úpadek, definuje Ásatrú/ódinismus jakožto vyjádření árijské rasové duše a tedy výlučnou víru otevřenou pouze bílým. Mnozí, ale ne všichni stoupenci rasistického stanoviska ve skutečnosti spíše upřednostňují označovat svou válečnou stezku duchovní politiky jako “ódinismus” či germánský “wotanismus”, než by riskovali, že budou házeni do jednoho pytle s nerasistickými vyznavači Ásatrú. Ve snaze pokročit za otázku rasy definuje třetí stanovisko Ásatrú jako etnické náboženství, původní pro severní Evropu a proto “přirozené” Američanům severoevropského původu. Smysl pro “organickou” vazbu mezi etnicitou a náboženstvím jasně naznačuje předpoklad, že genetika nějak určuje duchovní smýšlení člověka. V souladu s tím, ačkoliv většina má výhrady vůči rasismu, stoupenci etnického stanoviska sdílí určité předpoklady s rasistickým pohanstvím. Tento nevyřešený prvek filosofické nejednoznačnosti ponechal etnocentrické Ásatrú otevřené vůči kritice jak nerasistických, tak rasistických pohanů. Etničtí Ásatú, zároveň osočovaní jako rasisté i zrádci rasy, tvrdí, že nejsou ani jedno a trvají na tom, že přívrženci by měli z pohanských aktivit vypustit svou politiku. Početně se zdá být nerasistické stanovisko nejsilnější, ačkoliv nejsou dostupné žádné spolehlivé statistiky. Vyzýváme čtenáře, aby na to během následující  prezentace rasistického pohanství nezapomínal. Stejně jako aktivity křesťanských aktivistů Ku Klux Klanu nečiní všechny křesťany rasisty, ani existence rasistických pohanů by neměla poskvrňovat všechny pohany.

Nárůst rasistického pohanství se pojí s procesem radikalizace White Power kultury. Jedná se o pokračování popírání křesťanství, které se uchytilo v árijském undergroundu v osmdesátých letech 20. století. Mnoho rasistických pohanů ve shodě s ikonoklastickou rétorikou Kreativity zdůrazňují křesťanství jako klíč k vnímanému úpadku bílé síly a západní civilizace. Rasističtí pohané nicméně mají sklon k nespokojenosti s v podstatě ateistickým názorem Církve Stvořitele [Church of the Creator].(1) Ve snaze nahradit křesťanství alternativou, jež je pro bílé lidi původní, vnímají rasističtí pohané budoucnost v minulosti a zaměřují se na rekonstrukci některé tradice starověké Evropy jakožto“pravého” náboženství bílého člověka.

Tento projekt nicméně může mít různé, ačkoliv ne nutně výlučné formy a  kultura bílé síly oplývá symboly, božstvy a mytologiemi nalézajícími se mezi archeologickými zbytky starověkých evropských kultur (např. řecké, slovanské, římské, etruské, keltské, saské, manské či skandinávské). Protože se dosud nejživěji projevily snahy vzkřísit předkřesťanské tradice severní Evropy, zaměříme se zde na tento projekt.

Rasistické pohanství, s důležitými předchůdci mezi rasistickými mystiky a filosofy v pangermánském völkisch prostředí pulzujícím v kontinentální Evropě na přelomu 19. století,  se objevilo ve dvou vlnách; jednou na konci šedesátých let a začátku sedmdesátých let a druhou na konci osmdesátých let a v devadesátých letech. Během éry hippies byli rasističtí Američané stále velmi křesťanští a hlavně uchváceni klanovým projektem stoprocentního amerikanismu, zatímco většina kontra-kulturních pohanů inklinovalo k levicově smýšlejícím hippies. Poměrně více rasistických pohanů se objevilo s druhou vlnou, kdy hippies udělali cestu reakčnějším proudům Reaganovy/Bushovy éry a mnoho bílých rasistů přešlo na undergroundovou White Power scénu. (2 ) Prostředí rasistického pohanství tvoří početné skupiny, klany, jednočlenné skupiny a sítě, z nichž většina má životnost krátkou jako denní světlo na severní obloze v zimě. Namísto představení souhrnného katalogu rasistických pohanských organizací,  které by se datovaly před tiskem tohoto pojednání, umožníme pochopení rasistického pohanství zaměřením se na jeden významný prostředek rasistického pohanství  každé vlny: Ódinistického společenství [Odinist Fellowship] a Wotansvolku.

Else Christensenová (1913 – 2005)

Ódinistické společenství, založené roku 1969, je nejstarší existující organizací na severské pohanské scéně. Primárně vykonávalo duchovní úřad prostřednictvím pošty a dlouho se nacházelo v mobilním domě své zakladatelky Else Christensenové v Crystal River na Floridě. Dnes je přemístěno do jejího malého přívěsu v Parksville na Vancouver Island v Britské Kolumbii. Christensenová, jakožto babička rasistického ódinismu, zavedla dlůržité prvky, které později přejalo mnoho rasistických pohanů, včetně rozpoznání severského pohanství jako “rasové duše ” árijského lidu, jejího jungovského pohledu na pohanské bohy a bohyně jako rasove specifické, geneticky vštípené archetypy, její politiky “kmenového socialismu” a jejího zaměření na duchovní službu ve věznicích jako primární cestu k náboru členů. Mnoho současných ideologů Ásatrú a ódinismu se poprvé seznámili se severskými tradicemi prostřednictvím Christensenové, ačkoliv mnozí se později vydali nezávislou cestou. Zatímco někteří vyjadřují nespokojenost s jejím důrazem na nízký politický profil,  jiní hlouběji zkoumali rituální a magické stezky, po nichž měla Christensenová menší sklon se ubírat.

Narodila se v Dánsku roku 1913, začala jako anarchistka, než konvertovala k nacionálně-bolševistickému (strasserovskému) křídlu nacistického hnutí. Její manžel Aage Alex Christensen byl nadporučík  v nepatrné dánské Nacioníálně-socialistické dělnické straně. Byl vypuzen spolu se strasserovskou frakcí, později uvězněn, když Německo obsadilo Dánsko, a strávil šest měsícu v internačním táboře. Po válce se Christensenová přestěhovala o kanadského Toronta a rozvinula kontakty s vynořující se White Power scénou za hranicemi. Mezi její bližší společníky patřil klíčový populistický antisemita Willis Carto a organizátor Americké nacistické strany James K. Warner. Warner, později vlivný pastor Identity Christian a vůdce Klanu, učinil neúspěšný pokus spustit ódinismus jako náboženskou dimenzi revolučního nacionálního socialismu. Zklamán neúspěchem svého

Odinist Religion, Inc. (Sons of Liberty), předal Warner Christensenové svůj severský materiál, včetně brožury australského právníka a zakladatele Church of Odin [Ódinovy církve], Alexandera Rud Millse, s názvem Call of Our Ancient Nordic Religion [Volání našeho nordického náboženství].

Tehdy Christensenovou velmi ovlivňoval Spengler a jeho nacionálně-socialistický překladatel Francis Parker Yockey, jehož Imperiumse stalo jádrem White Power kultury. Následujíc Yockeye, Christensenová usoudila, že árijská civilizace dosáhla své “fáze senility”, způsobené kombinovanými důsledky křesťanství, kapitalismu a komunismu. Křesťanství prosazuje“nepřirozenou myšlenku“, že všichni lidé si jsou rovni, a “všeobecné bratrství”; kapitalismus podporuje individuální obohacení před solidárností lidu a pro krátkodobý zisk vykořisťuje přírodu; a komuismus svým voláním po třídním boji a mezinárodní solidaritou ničí organickou jednotu rasy. Následujíc Millse, Christensenová v rozhovoru z roku 1998 agrumentovala za duchovní nápravu: obnovu severského pohanství; identifikaci ódinismu jako prvotního projevu árijské “duše lidu”,  chápané v jungovských termínech jako geneticky přenášené kolektivní nevědomí. Pro Christensenovou (1984) je “primární zdroj” ódinismu biologický: “jeho geneze spočívá v naší rase, jeho principy jsou zakódovány v našich genech.”

Christensenová, přesvědčená, že jakákoliv otevřeně rasistická agenda přitáhne nechtěnou pozornost, v rozhovoru z roku 1998 mluví o výhodě pohanského přístupu: “Musíte vstoupit zadními dveřmi! Musíte plynout s větrem . . . Nemyslím si, že by někdo mohl nesprávně pochopit mé názory, jak jsme je napsali v The Odinist, ale nikdo nemůže dát ruku do ohně za to, co jsme řekli, protože jsme to řekli tak, aby se na to nedalo upnout. Musíme to tak dělat stále.” Jak tvrdí Christensenová, pečlivě zahalené poselství rasistického pohanství zvítězí tam, kde jiní neuspějí: “Metzger si myslel, že může Židům kroutit nos, ale to dělat nemůžete, proto padl. Prostě se rozložil. Totéž s Klassenem . . . Nemůžete opakovat chybu, které se dopustil Hitler . . . Každý ví, že proklatému světu vládnou Židé, takže nemůžete bojovat proti jejich spojené moci. Musíte na své kroky dávat pozor.”

Akorát by se dalo zpochybňovat, jak pečlivě “zahalené” poselství skutečně bylo. Několik nerasistických ódinistů obvinilo editory plátku Odinist Christensenové, že “prokazují pohanství medvědí službu prosazováním náboženského zanícení ve formě politiky, zvláště ‘nacistické politiky’ a [tištění článků s] urážlivými rasovými podtóny.” Editor Odinist se roku 1985 při vyvracení důkazů vyjádřil, že “Obvinění z nacismu je nejlevnější ze všech levných útoků, které lze učinit vůči komukoliv, kdo říká, že shledává na nacionálním socialismu něco pozitivního.” “Pokud nějakého ódinistu zahanbují ‘rasové podtóny’ toho být Árijec, zasazovat se o árijská práva, pak se divíme, proč taková lekavá osoba vůbec kdy chtěla být ódinistou,” tvrdil redakční článek.“My, jakožto ódinisté, budeme pokračovat v našem boji za árijské náboženství, árijskou svobodu, árijskou kulturu, áríjské uvědomění a árijské právo na sebeurčení” (“Odinism” 1985).

Christensenová pobízí americké rasisty, aby se učili z historie fašismu. Christensenová, vzdávající poctu rané levicově orientované ultranacionalistické ideologii Mussoliniho Fasci, tvrdí, že Mussolini věc zradil  “kolaborací s kapitalistickým elementem”. Podobně lituje, že nikdy nedošlo k realizaci  “pravého, socialistického a národoveckého potenciálu” nacionálního socialismu, protože Hitler hnutí zbavil nacionálně-bolševické frakce a spojil se s extrémní pravicí. Klíč k historickému selhání fašismu byl pro Christensenovou jeho centralizovaný totalitarismus. V tomto argumentu prosvítají anarchistické sklony jejího mládí. Anarchismus usiluje o rozpad autoritářské vlády, decentralizaci odpovědnosti a nahrazení států a podobných monolitických forem politické správy radikálne decentralizovanou federalistickou organizací společnosti. Toto “navrátí” suverenitu jedinci a lokální komunitě ve společnosti řízené přímou demokracií. Christensenová se svým důrazem na primát rasy vzdaluje hlavnímu proudu anarchistických filosofií. Zatímco soudobá anarchistická scéna je obecně antifašistická a antirasistická, Christensenová anarchismus charakterizuje jako v zásadě árijskou ideologii. Věří, že anarchismus má počátek v “přirozenosti” árijského člověka a požaduje decentralizovanou společnost, založenou na dobrovolné spolupráci svobodných árijských jedinců. Christensenová prosazuje jako ideál decentralizovaný národovecký komunalismus, modelovaný dle soběstačných komunit, jako jsou amišové nebo ranní národsní syndikalisté ve Španělsku, a charakterizovaný jako snahu ”sjednotit anarcho-syndikalistické ideály s nacionalistickým duchem”, jenž byl později potlačen “reakčním frankovským autoritářstvím ” (“Aryan” 1983; rozhovor z Christensenovou 1998).

Christensenová promítá své ideály zpátky do legendárních dob a tvrdí, že předkřesťanská severská společnost praktikovala “kmenový socialismus”, systém, jenž prý kombinoval “svobodu sebevyjádření”, “osobní podnikavost” a “podporu každého člena kmene v dosažení jeho co nejplnějšího potenciálu” se socialistickými zájmy sdílení zdrojů, odpovědností a péče o mladé, staré a nemohoucí členy kmene. “Rasově uvědomělá ” svobodná společnost bude klást “zájem o rasovou komunitu nad zájmy jednotlivce”, protože “jednotlivci zemřou [kdežto] Rasa má nesmrtelný potenciál” (“Neo-Tribalism 1979; “Racial  Consciousness” 1984). Christensennová (rozhovor 1998) prohlašuje, že to nemá“nic společného s fantaziemi o bílé nadřazenosti”. Doktrína nadřazenosti, pokračuje v argumentaci, vždy vede k ambicím ovládnout svět a tedy k soužití ras a rasové míšení. Lepčí je pak udržovat rasy od sebe, aby se rozvíjely dle své jedinečné duše rasy s ohledem na své různé ekologické domovy.

Christensenová spojuje imperativ rasového uvědomění s nutností ekologického vědomí. Věří, že materialismus, spotřebnictví a kapitalistické vykořisťování přírody, které vedly k ekologické krizi globálního řádu, lze zvrátit pouze zavedením pohanského programu návratu k zemi, kmenové obnovy a ekologicky udržitelné produkce. Filosofií Christensenové se vine rys zaujetí čistotou, příznačný pro  nacionálně-socialistickou verzi zájmu o ekologii. Řetěz idealizovaných čistých bytostí spojuje makrokosmos i mikrokosmos a zdůrazňuje předpokládanou vzájemnou závislost čistoty mysli-těla-rasy-prostředí. Čistý jedinec tedy utváří čistou mysl v čistém těle a žije v čistotě se stejně čistým partnerem v čistém, tj. heterosexuálním a jednorasovém vztahu. Tato čistá rodina zajišťuje prospěšné prostředí pro výchovu čistých a zdravých dětí a je základním stavebním kamenem čistého rasového organismu žijícího v harmonii s čistým, neznečištěným ekologickým systémem.

Christensenová si v souladu  celoamerickou touhou po jednoduchém způsobu života svobodného sedláka za “starých dobrých časů” představuje budoucí návrat k “maloměstské Americe” bez obrovských měst a industriálního znečistění. Malé rodinné farmy by nahradily agropodnikání a osvobodily od federální tyraie, bílí Američané by zabezpečili štěstí jednotlivce svou přirozenou pílí v jeffersonovské — přesto národovecko-pohanské — utopii. Aby se toho dosáhlo, Christensenová nastiňuje dlouhodobou strategii zřizování malých záměrných komunit rasistických pohanů, kteří by se udržováním nízkého politického profilu měli vyhýbat federální pozornosti. Regionální sítě nezávislých národoveckých komunit by pak mohly sloužit jako odrazový můstek k smysluplnému aktivismu. Jak navrhuje Christensenová, soběstačné, ekologicky udržitelné jednorasové kmeny by byly praktickou cestou k předefinování amerického federalismu s cílem zřídit ódinistickou unii árijských republik.

Na počátku osmdesátých let 20. století začala Christensenová s duchovní službou ve věznicích. Během několika let se jí podařilo, že ódinismus byl ve státě Florida oficiálně přijat jako legitimní náboženství, což jí umožnilo zasílat tam literaturu a pořádat bohoslužby. Se službou v sedmi floridských věznicích s ódinistickou kongregací od 5 do 50 členů se stala Christensenová předchůdcem, jejíž příklad napodobovaly jiní rasističtí pohané. Roku 1993 byla Christensenová odsouzena k pěti letům odnětí svobody za nelegální obchod s drogami — což byl trest, který považovala rasistická pohanská komunita za politický — a byla deportována do Kanady. Po svém propuštění Christensenová přijala ještě politicky užší nízký profil. Členové obnoveného Ódinistického společenství nyní musí podepisovat prohlášení, v němž potvrzují, že mají v úmyslu se pohybovat “v rámci právních zákonů země” svého pobytu, a Společenství se ve veřejné komunikaci vyhýbá používání slova “Árijec”. Distancujíc se tak tedy od rasistického pohanského prostředí, které částečně utvářela, by Christensenová byla spíše uctívanou ikonou, než aby se vrátila do frontové linie; prapor radikálního rasistického pohanství budou dále nést více otevření ideologové, včetně Wotansvolku.

(dokončení příště)

Poznámky:

1) Kreativita je duchovní dítětem floridského obchodníka s nemovitostmi ukrajinského původu Bena Klassena  (1918–1993), samozvaného Potifa Maxima Církve Stvořitele (COTC), založené roku 1973. Ačkoliv byl Klassen v zásadě ateistou, všiml si, že náboženství je konstantním rysem všech známých lidských kultur a usoudil, že jediná přijatelná volba je mezi  “špatným” a “dobrým” náboženstvím, definovaným dle role v prosazování rasové věrnosti a přežití v nepřátelském světě. “Co je dobré pro Bílou Rasu, je nejvyšší ctností, co je spatné pro Bílou Rasu, je největším hříchem.” Klassen učil, že bílý člověk si musí uvědomit, že “(a) Jsme zataženi do rasové války o přežití na planetě Zemi. (b) Všechny bahno-rasy jsou v tomto boji za přežití našimi nepřáteli. (c) Tuto válku proti nám vedou a organizují Židé.; a (d) Křesťanské církve jsou nejhorlivějším spojencem a nejmocnější zbraní”. Křesťanství pro Klassena představovalo “židovský výtvor”, “navržený k zmatení a rozrušení intelektu bílých nežidů”  prosazováním sebevražedných rad k ‘milování svého nepřítele’, ‘nastavení druhé tváře’ a ‘soucitu’ se slabými; “teologie masového šílenství”, založené na pověrečných vírách ve “strašáky na nebi ” a nepodložených teoriích o životě po smrti. Klassen nastínil základní učení Kreativity ve třech “svatých knihách ”, Nature’s Eternal Religion [Přirozené náboženství přírody] (1973), White Man’s Bible [Bible bílého člověka](1981) a Salubrious Living [Zdraví prospěšný život](1982) a bohaté produkci sekundárních spisů. V souladu s všeobecnými zdravotními výstřelky osmdesátých let 20. století Klassen vydal program “zdraví prospěšného života”. Aby Klassen zabezpečil zdravý život bez rakoviny a dalších chorob, předepisoval půst, tělesná cvičení, dostatečný odpočinek a frutariánskou dietu z organicky pěstovaného nevařeného a nezpracovaného ovoce, zeleniny, zrna a ořechů. S bitevním pokřikem RaHoWa (Racial Holy War) [rasová svatá válka] Klassen doufal, že jeho zdravá rasistická elita zažehne celosvětovou bílou revoluci za “expanzi Bílé Rasy, úbytek barevných ras, dokud se Bílá Rasa nestane svrchovaným obyvatelem Země”. Realita Církve Stvořitele stojí v ostrém kontrastu s velkolepými vizemi svého Pontifa Maxima. Klassen roku 1982 investoval podstatnou část svého osobního jmění do zřízení “World Creativity Center” [Světového centra Kreativity] v Otto na Blue Ridge Mountains v Severní Karolině, založil plátek Racial Loyalty a rozšiřoval své knihy (často zadarmo). Poštou zasílaný seminář nabízel členům, aby se za malý poplatek stali reverendy. V  ústředí se nabízelo pokračování vzdělávání a vojenský výcvik v polovojenských Bílých baretech. Na konci osmdesátých a počátku devadesátých let začala COTC upoutávat pozornost nové generace árijských aktivistů. V členstvu, které se šířilo činy spojenými s White Power hudební scénou, stále více začaly převládat mladí, skinheadi a vězni. Misionářské aktivity COTC v zahraničí vedly ke vzniku poboček v západní Evropě, Austrálii, Novém Zélandu a Jižní Africe. Přesto COTC zůstala nepatrnou se svým  celosvětovým členstvem čítajícím ani ne 5000 lidí, z nichž pár set bylo jmenováno pastory. Organizačně snažení v neposlední řadě bránily finanční těžkosti a Klassenova tvrdohlavá neochota přenášet moc a odpovědnost. Roku 1993 Klassen usoudil, že svou práci završil. Bible bílého člověka doporučuje  sebevraždu jako důstojný způsob smrti, mnohem vhodnější než prodlužování života, jenž nemá cenu žít.  Po smrti svého zakladatele se COTC rozštěpilo do několika soupeřících frakcí. V červenci 1996 započal studentem práv Matt Halem, jakožto novým Pontifem Maximem Světové církve Stvořitele, nepříliš úspěšný proces znovubudování.

2) Pro detailní historii tohoto procesu viz Gardell 2003; Devi 1958; Serrano 1978; 1984; 1991; Goodwin 1996 a Goodrick-Clarke 1998.

 

 

One Comment leave one →
  1. 2 května, 2021 13:21

    Děkuji za článek, ta Christensenová mě zaujala. Je to totiž docela vzácný jev, aby ženská takto smýšlela a aby se tak málo mýlila ve svých názorech ohledně ideologie a taktiky boje. Její „rituální a magické stezky“ by možná byly zajímavé i pro etnické pohany, v článku jsou zmíněny jen letmo… :-)
    Nicméně si neodpustím dvě poznámky.
    1) Suverenita jedince ve smyslu sebepoznání, nastolení pořádku ve své psychice, ukotvení ve svém vlastním duchovním světě apod.: nic zvenčí ji jedincovi nenavrátí, je to práce jen pro něho samotného. Z toho pak vyplyne pocit svobody úplně jiného typu. Očekávat toto od politiky či sociálního uspořádání státu je velmi naivní, zvláště pak za dnešních poměrů.
    2) Autorita vlády nemusí vycházet z politiky a ze světských a silových resortů. Za určitých okolností ji lze přesunout o úroveň výš (nebo o dvě) a byla by daleko přirozenější, o to autoritativnější a ve smyslu donucování by jako autorita nebyla vůbec vnímána. A pochopitelně by se centralizovala, neboť centralizace by v tu chvíli už nevadila, naopak by byla prospěšná i geneticky neobdařenému jedinci. Myslím, že vše už bylo vymyšleno po našem způsobu a není tedy nutné hledat inspiraci u anarchistů.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: