Přejít k obsahu webu

Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 13

17 října, 2020
tags:
by

Hospodářská svoboda není základním kamenem ekonomického úspěchu a nedokáže vysvětlit rozdíly mezi národy

Jedním z nabízených vysvětlení vyspělosti některých národů je hospodářská svoboda či svoboda v širším smyslu (Mises, Hayek, Friedman). Ekonomická svoboda má být cestou k hospodářské podnikavosti a inovativnosti, k rentabilitě a odpovědnosti. Produktivní faktory jsou alokovány a poptávka je uspokojována optimálně za účelem efektivity a zisku. Ceny jsou tvořeny nabídkou a poptávkou, což dává nejlepší informace o tom, co a jak je nejlepší vyrábět, o co je zájem. Každý podnikatel je sám odpovědný za své úspěchy či neúspěchy, čímž je rovněž motivován k efektivitě. Zároveň mu hospodářská svoboda dává volný prostor rozhodovat co nejlépe. Hospodářská svoboda je založena na soukromém vlastnictví, umožnění podnikání a jeho malé regulaci, nízkých daních. Když pak jednotlivci a firmy maximalizují svůj soukromý zisk v zásadě z egoistických důvodů, prospívá to nakonec celé společnosti, neboť ta tak i celkově bohatne, modernizuje se, rozvíjí se technologie a stát má pak více prostředků i na plnění svých funkcí a veřejně prospěšné výdaje. Volný obchod má zároveň podporovat spolupráci a mír mezi národy, svobodná ekonomika v lidech posiluje racionalitu, odpovědnost a podnikavost. Celkově má svoboda dávat prostor a podněcovat k aktivitě, iniciativě, inovativnosti, kreativitě, dávat lidem možnost volně rozvíjet a uplatňovat vlohy a nadání.

Dostupná empirická data skutečně ukazují velkou míru provázanosti mezi mírou hospodářské svobody a HDP na hlavu – podle více studií korelace 0,6 až 0,7, zkoumáno ve 160 až 180 zemích (Rindermann, 2018, s. 169). Lze to vidět i na srovnání ekonomik stejných národů rozdělených politickými událostmi a se systémy s rozdílnou mírou hospodářské svobody: Jižní vs Severní Korea, západní vs východní Německo. I dlouhodobě hospodářsky svobodnější země vykazují vyšší míru bohatství, vyspělosti a rozvoje.

Rindermann (2011, s. 1): „Empiricko-statistický výzkum tuto tezi podporuje: hospodářsky svobodné země jsou bohatší (r=0.76, N=88 národů; Rindermann, 2008a) a hospodářská svoboda zvyšuje bohatství: přechod od uzavřené k otevřené ekonomice přidává kolem 1.5 % k ročnímu růstu (Jamison, Jamison & Hanushek, 2007).“

Svoboda je jen prostředek k projevení vrozených kvalit

I když zmíněná data vypadají jasně a jednoznačně, realita je složitější. Ekonomická svoboda je ve skutečnosti jen prostředek k projevení a uplatnění kvalit a nadání lidí, které jsou ale vrozené. Svoboda jim jen poskytuje volnost a prostor pro to, aby je mohli uplatit, projevit a rozvíjet v podobě hospodářské aktivity a iniciativy. I proto jsou méně inteligentní populace většinou méně hospodářský svobodné, ale i méně hospodářsky úspěšné. Důkazem, že vhodné prostředí je pouhý vnější rámec, který jen populace s vyššími vrozenými kvalitami dokáže pořádně využít, je skutečnost, že rozdíl ve výši HDP mezi svobodnými a socialistickými ekonomikami se zvětšuje s rostoucím IQ populace – tedy čím talentovanější populace je, tím lépe dokáže využívat volného prostoru a příležitostí, které jim tržní ekonomika oproti socialistické nabízí (podle Lynna začne být rozdíl markantní nad IQ 90). U populací s nízkým IQ rozdíl není příliš velký, protože nemají dostatek vnitřních vloh k využití příležitostí ve svobodné ekonomice.

Hospodářská svoboda je až projev vrozených kvalit

Navíc sama hospodářská svoboda nevzniká jen tak, sama od sebe, automaticky. Podle čtyř výzkumů koreluje národní IQ a hospodářská svoboda na úrovních 0,49, 0,51, 0,61 a 0,76 (in Lynn a Becker, 2019, s. 237). Mezi komplexnějším ukazatelem hospodářské svobody (EFR) (definovaném výší daní, mírou regulací a také právní ochranou soukromého majetku) a národním IQ byla nalezena korelace o hodnotě 0,606. Vlastnická práva (respekt k vlastnictví a jejich garance státem) v jednotlivých národech také výrazně korelují s národním IQ – obvykle od 0,5 do více než 0,7. Hospodářská svoboda podporující ekonomický i celkový rozkvět společnosti je tedy převážně až projevem určitých vrozených kvalit přítomných především u nadprůměrně inteligentních národů. Inteligentnější národy zaujímají racionálnější stanoviska v uspořádání společnosti a jsou celkově svobodomyslnější, což se projevuje i v jejich hospodářských politikách.

Proto také nejlépe a efektivně přejaly ze Západu instituci soukromého vlastnictví a svobodné ekonomiky inteligentní a talentované národy patřící k severoasijské rase (Japonsko, Hong Kong, Tajwan atd.), jinde se to už tak dobře nepodařilo.

Hospodářská svoboda pozitivně koreluje i s ukazateli jako míra demokratičnosti, politická svoboda nebo vláda zákona. To může vyvolat zdání, že hospodářská svoboda je příčinou pozitivních trendů a ukazatelů i v dalších oblastech. Proto dokonce existují myšlenky, že ekonomická svoboda je jakýmsi obecnějším základem vyspělosti a úspěchů společnosti i v dalších oblastech. Ve skutečnosti je to však spíše paralelismus – tedy inteligentní populace díky svým kvalitám mají větší tendenci k vytváření svobodnějšího prostředí pro hospodářskou aktivitu, čímž si zlepšují podmínky pro uplatnění svých vysokých vloh v hospodářské oblasti, a zároveň díky svým kvalitám utvářejí i další úspěchy jako je vyspělá věda a technika nebo vláda zákona. Proto také s hospodářskou svobodou korelují i pozitivní ukazatele, u nichž je jasné, že nemohou mít základ v hospodářské svobodě (nijak logicky s ní nesouvisejí) jako míra meziosobní důvěry nebo nízká kriminalita. Je to všechno jen komplex pozitivních ukazatelů, které společně plynou z vysokých kvalit určitých národů a populačních skupin (a mezi nimi samotnými není kauzální souvislost) – a mezi tyto pozitivní ukazatele patří i hospodářská svoboda. Hospodářská svoboda samozřejmě může i sama mít pozitivní vliv třeba na vědeckotechnický rozvoj, ale je to až sekundární faktor.

Rozhodující jsou genetické kvality, ne hospodářská svoboda – fakta a důkazy

Při analýze celkového rozvoje jednotlivých zemí, kde se zohledňuje úspěšnost ve více ohledech, se ukazuje, že ekonomická svoboda je jen sekundární nástroj pomáhající progresu, nikoli však primární a hlavní základ úspěchu národů a civilizací.

Primární pro ekonomický úspěch není volné pole a lepší podmínky, ale vnitřní schopnosti a kvality lidí, jako výše inteligence, kompetence a obratnost při výkonu práce, schopnost se učit, kreativita, přizpůsobivost, schopnost improvizace, schopnost racionálně rozhodovat a plánovat, odpovědnost, iniciativa, odvaha, disciplína, pracovitost, schopnost dodržovat dohody, morální integrita a spolehlivost.

HDP, tempo růstu HDP (a mnohé další ukazatele o hospodářské vyspělosti a výkonnosti) značně korelují s IQ národů. Korelace mezi národním IQ a výší HDP na hlavu se pohybuje zhruba od 0,60 do více než 0,80. Také koreluje s mírou celkového hospodářského růstu (obvykle kolem 0,40 až 0,50). V dolarech vyjádřený hospodářský růst národů v letech 1500–2000 koreluje s jejich IQ na hodnotě 0,709. Národní IQ značně koreluje i s dalšími pozitivními ukazateli svědčícími o hospodářské vyspělosti a prosperitě, což jasně dokazuje, že právě IQ obyvatelstva a další kvality jsou pro hospodářský úspěch primární, nikoli ekonomická svoboda sama o sobě. Národní IQ koreluje pozitivně například s mírou inovací (0,83), s počtem patentů (od 0,40 do 0,55), s hi-tech exporty (0,52), s produktivitou (0,67), s mírou investic jako podílu na HDP (0,61), s mírou úspor (0,48) nebo s podílem osob samostatně výdělečně činných (0,49). Naopak, IQ národů silně negativně koreluje s ukazateli naznačujícími hospodářskou zaostalost a neúspěšnost: s mírou zaměstnanosti v zemědělství (dle dvou studií –0,70 a –0,71), s procentuálním výskytem chudoby (–0,63), s podvýživou (– 0,50) a s mírou nezaměstnanosti (–0,76). (Údaje z publikací Lynna, Vanhanena a Beckera)

Můžeme shrnout: populace a národy s vyšší úrovní kvalit jsou inteligentnější, kompetentnější, kreativnější, produktivnější, efektivnější, podnikavější, iniciativnější, pracovitější, disciplinovanější, spořivější atd. – a naopak. Právě tyto vrozené rozdíly jsou hlavní příčinou rozdílů v hospodářské úrovni a bohatství národů i celých regionů.

Při srovnání důležitosti hospodářské svobody a kognitivních schopností elity (horních 5 % populace s nejvyšším IQ) se ukazuje naprosto jasná převaha kognitivních schopností: zatímco s hospodářskou svobodou koreluje HDP jen na úrovni 0,13, s kognitivní schopností elity na úrovni 0,78. Obecnější a dlouhodobější náhled ukazuje podstatně menší rozdíl, i tak je ale evidentní, že intelektové schopnosti obyvatelstva jsou důležitější: hospodářská svoboda koreluje na úrovni 0,15, kognitivní schopnosti obyvatel 0,31. (Rindermann, 2018) 

Průměrný efekt hospodářské svobody je poloviční ve srovnání s efektem kognitivního lidského kapitálu. Hospodářská svoboda a vláda zákona mají znatelný efekt na rozvoj a bohatství, ale jakožto sekundární vlivy se nemohou rovnat s efektem vrozených kvalit, které jsou primárním faktorem: kognitivní schopnosti populace a schopnosti kognitivní elity (horních 5 % lidí s nejvyššími kognitivními schopnostmi) mají na HDP zhruba 2x až 4x silnější efekt (Rindermann, 2018).

Ještě více roli kognitivních schopností zdůrazňuje fakt, že větší efekt na ekonomickou úspěšnost (bohatství) a technologický progres (míra inovací) mají právě schopnosti horních 5 % populace než kognitivní schopnosti populace jako celku, tedy průměrné IQ (korelace 0,71 vs 0,68; Rindermann a Coyle, 2015). Vysoce kompetentní a kreativní elita je důležitější než míra celkových schopností obyvatelstva. Rozdíl však není příliš velký, obojí je zjevně velmi důležité a pro hospodářský úspěch rozhodující.

V ekonomicky svobodnějších zemích existuje jen o něco silnější korelace mezi schopnostmi kognitivních elit a produkcí inovací či nových technologií, tedy je opět vidět, že hospodářská svoboda jen sekundárně zlepšuje prostor pro uplatnění vrozených schopností, které jsou ale základem pro hospodářské úspěchy. Když se míra úspěchů v mezinárodních testech, technologiích, inovacích, míře bohatství a HDP dá do souvislosti s kognitivní schopností elity, najdeme velmi vysoké korelace. A pokud testované země srovnáme z hlediska hospodářské svobody a jsou vyrovnány podle úrovně kognitivní schopností elit, rozdíly v korelacích nebudou nijak velké. Méně svobodné země jsou na tom o něco hůře, ale evidentně je pro ekonomické a technologické úspěchy mnohem důležitější inteligence populace, a hlavně jejího vysoce inteligentního segmentu. Hospodářská svoboda je jen podružný faktor, který o něco lépe umožňuje lidem uplatnit vrozené vlohy a dá více vyniknout talentovaným lidem. Korelace shrnující souvislost pět ukazatelů vyspělosti, inovativnosti a bohatství s kognitivní schopností elity je u zemí s vysokou mírou hospodářské svobody 0,73, u zemí s nízkou mírou 0,61. Konkrétně: míra inovací 0,86 vs 0,72; vědeckotechnická excelence/STEM 0,54 vs 0,53; kompetentnost 0,70 vs 0,53, HDP za rok 2010 0,84 vs 0,70; úroveň bohatství za rok 2013 0,69 vs 0,55. (Rindermann a Coyle, 2015)

Rindermann konstatuje (2018, s. 489): „Hospodářská svoboda je důležitá, ale kognitivní schopnosti jsou stěžejní.“

„Hospodářská svoboda a vláda zákona mají obě pozitivní efekty na roční produkci, ale silnější efekt má úroveň schopností intelektuálních tříd.“ (s. 376)

„Nepříjemně udivující pro zastánce klasické ekonomie je spíše menší dopad ekonomické svobody; přesněji: jen menší část mezinárodních rozdílů v HDP na hlavu je statisticky vysvětlitelný mezinárodními rozdíly v hospodářské svobodě. (…) … průměrný efekt hospodářské svobody na HDP je jen poloviční ve srovnání s efektem kognitivního lidského kapitálu. Vzorec je vždy stejný, ať si vybereme průměrnou kognitivní schopnost celé populace, schopnosti intelektuální třídy nebo míru excelentních vědeckotechnických úspěchů (Rindermann, 2012): kognitivní efekty jsou důležitější.“ (s. 377)

O rozhodujícím vlivu vnitřního nadání obyvatelstva svědčí případy, které představě, že ekonomická úspěšnost a míra hospodářské svobody jdou ruku v ruce, úplně neodpovídají. Například ve Švédsku se míra inovací udržuje na vysoké úrovni a jeho ekonomiku můžeme stále považovat za vyspělou, ačkoli zde panuje poměrně výrazná role státu v ekonomice a vysoké zdanění. Vlohy obyvatelstva jsou evidentně primární a ekonomický systém a míra státního zasahování jsou až sekundární faktor s omezeným vlivem. Naopak třeba v Irsku stát do ekonomiky příliš nezasahuje a daně jsou tu nízké, ale přesto je to poměrně chudá země a nevykazuje schopnost autonomního progresu v technologicky pokročilých oborech. Svobodná ekonomika je nástroj pro uplatnění vloh, ekonomický progres a prosperitu, který umí plně využívat jen vnitřně nadaná populace, a naopak horší podmínky odklánějící se od principů hospodářského liberalismu jen do jisté míry zhoršují hospodářskou úroveň a efektivitu, ale ne rozhodujícím způsobem (s výjimkou plně státně řízených ekonomik, které dokážou zásadním způsobem poškodit ekonomiku i u nadaných národů).

Nakolik je intelektuální kompetence pro ekonomiku důležitá, lze vidět i na tom, že velmi záleží na obsahu práce a zdaleka ne jen na jejím objemu. Prosperity mohou dosáhnout jen národy, které pracují nejen dostatečně usilovně, ale dokáží vytvořit pokročilé obory vyžadující kvalifikovanou práci. Pokud některé národy třetího světa pracují sice docela usilovně, ale jen v rámci nekvalifikovaných oborů v zaostalé ekonomice, bohatství a vysoká úroveň z toho nevzejde. 

Vysoká míra genetické podmíněnosti kvalit nutných pro hospodářský úspěch

Kognitivní schopnosti, klíčové pro hospodářský úspěch, jsou geneticky determinovány velmi silně. Úroveň pracovní morálky, disciplinovanosti v práci je dána převážnou měrou rovněž genetickými kvalitami populace. Svědomitost jako obecnější psychologický rys (zahrnující i pracovní morálku, disciplínu atd.) je podmíněna geneticky zhruba ze dvou třetin. Obecně rysy osobnosti zahrnující i pracovitost jsou dány geneticky zhruba z poloviny nebo i o něco více. Společně s kognitivními schopnostmi tak u nadaných populací tyto rysy vedou k hospodářským úspěchům: nejen vysoká inteligence, schopnost učení se nebo tvořivost, ale i pracovitost, snaživost nebo sebekázeň jsou pro hospodářskou prosperitu nezbytné. Navíc díky těmto vrozeným sklonům se u národů s těmito kvalitami někdy objevují i konkrétní kulturní vzorce oceňující pracovní úsilí a disciplínu – jako u bělochů protestantská pracovní etika nebo obdobné vzorce u severoasijské rasy, které mohou hospodářskou dynamiku svým působením ještě více podpořit. U skupin s nižší úrovní těchto žádoucích vrozených tendencí takovéto kulturní vzorce nevznikají. 

Špatná hospodářská situace národů s vysokým IQ je vždy dočasná

Jediným zdánlivě smysluplným argumentem proti stěžejní roli vrozených kvalit a průměrného IQ obyvatelstva by mohly být národy s vysokým IQ, které jsou na tom hospodářsky špatně, což na první pohled jasně odporuje tezi silné provázanosti národního IQ a hospodářské úrovně zemí. Typickým příkladem je Severní Korea. Evidentně je to však pouze důsledek velmi neefektivního a špatného hospodářského systému, která opravdu dokáže ekonomicky rozvrátit i talentované a pracovité národy. Avšak jde to pouze systémový defekt a nadané obyvatelstvo se po eliminaci tohoto vadného systému dokáže zase vzpamatovat díky vrozeným kvalitám, které jsou trvalým a pevným garantem hospodářských úspěchů v delším časovém horizontu. Z druhé strany však vidíme, že sebelepší ekonomické reformy a opatření nedokážou nedostatečně inteligentní populace povznést na úroveň vyspělých zemí – jak to vidíme třeba na Indii, která přijala prospěšné liberalizační reformy a vskutku vstoupila do éry výrazného hospodářského rozvoje, avšak doprovázeného problémy a bez jakékoli naděje na srovnání se s vyspělými zeměmi (zdá se ostatně, že už pomalu začíná narážet na meze svých možností dané nízkým IQ obyvatelstva a s dysgenickým regresem, který tu jako v celém světě probíhá, se nakonec obrátí zpět k úpadku). 

Důležitá synergie – úroveň kvalit a kvalita prostředí

Je to tedy tak, že inteligentní populace jsou jak inovativnější, kreativnější, ekonomicky výkonnější a aktivnější, tak si zároveň vytvářejí více liberální a příznivější podmínky v ekonomické oblasti, čímž si dále zlepšují podmínky pro uplatnění svých vloh a nadání. Tedy obojí primárně vyvstává z úrovně genetických kvalit populace a ne že by prosperita vyplývala přímo z hospodářské svobody a příznivých podmínek pro ekonomické aktivity jako takových a ty jaksi libovolně mohou vzniknout nebo být arbitrárně nastoleny v libovolné populaci a jsou univerzálně přenositelné.

Konkrétní příklad: hospodářská svoboda podporou ekonomické prosperity může mít zpětný pozitivní efekt na kognitivní schopnosti populace (např. díky tomu, že je pak více prostředků na školství). Rindermann (2018) našel korelaci 0,33 mezi vývojem bohatství zemí od roku 1970 a kognitivními schopnostmi jejich obyvatel v roce 2010. Otázkou však je, do jaké míry je to kauzální vztah (tj. že příčinou zlepšení kognitivních schopností je růst bohatství) a do jaké míry paralelismus, tedy že inteligentnější populace v oné době vykázaly zároveň větší růst kognitivních schopností i růstu bohatství. Hospodářská svoboda tedy může mít efekt i na míru schopností obyvatelstva, ovšem ty jsou z největší části dány geneticky a tento vliv nemůže být rozhodující. Navíc vznik příznivého prostředí přejícímu rozvoji kognitivních schopností a jeho efektivní využití nakonec také odvisí od vnitřní kvality a inteligence obyvatel.

Méně inteligentní populace mají menší schopnost utvářet vhodné svobodné prostředí pro ekonomiku, a navíc stimul skrze ekonomickou svobodu je u nich menší, protože nemají dostatek schopností ji naplno využít. I synergický efekt je u nich tudíž mnohem menší než u inteligentních populací, kde panuje mocná synergie mezi vnitřními schopnosti, hospodářskou svobodou a využíváním těchto schopností v jejím rámci.

V hospodářsky svobodné společnosti tedy bývají lepší životní podmínky a vyšší úroveň a vnitřní kvality lidí mají lepší možnosti k uplatnění a aktivním projevení, a to nejen v ekonomické oblasti samotné (možnost podnikat, možnost využívat kvalitní infrastruktury a moderních technologií, garance soukromého vlastnictví atd.), nýbrž i v jiných souvisejících oblastech jako školství, technologický výzkum, věda, inženýrství, což zpětně také podporuje právě ekonomický progres.

Ekonomická svoboda skrze bohatství zlepšuje i celkové životní podmínky (jako lepší strava a stimulativnější prostředí v podobě více informací, knih atd.) a ty pak zase vedou k lepšímu rozvoji kognitivních schopností populace, k větší ekonomické aktivitě a uplatnění schopností i v hospodářské sféře. To je další sekundární efekt svobodné ekonomiky. Ovšem i tak jsou primární vrozené kvality – ty vedou ke vzniku svobodné ekonomiky, k efektivnímu využití této svobody k ekonomické aktivitě vytvářející bohatství a rovněž jen vnitřně kvalitní populace může tento efekt lepších životních podmínek dobře využívat. 

I celkově ekonomická svoboda vede k vyššímu progresu, který se projevuje i mimo hospodářskou sféru: pak je k dispozici více finančních prostředků i na vědu, kulturu, vzdělání atd. Opět jsou však primární vrozené kvality lidí – jak pro samo vytváření bohatství v podmínkách svobodné ekonomiky, tak i proto, aby toto bohatství bylo dobře využito. Jen nadaní lidé dokážou dobře využívat třeba efektivně organizované a dobře materiálně vybavené školství nebo jiné vzdělávací instituce, a také si je jen díky vlastním kvalitám dokážou dobře zorganizovat a materiálně vybavit. Hospodářská svoboda patrně i nepřímo přispívá k větší aktivitě a podnikavosti lidí i v neekonomických činnostech a oblastech; omezuje sklon lidí k pasivitě a letargii. Základní je však pro jakékoli úspěchy vnitřní sklon lidí k aktivitě a iniciativě.   

Inteligentnější populace mívají větší sklon k udržování celkově dobrých podmínek, stability, klidu a přiměřeným, pozvolným změnám, méně často generují negativní události a fenomény. což prospívá i ekonomice. Naopak méně inteligentní populace mají i větší sklon k jednorázovým negativním efektům zhoršujícím hospodářskou situaci jako občanské rozbroje, války, politická nestabilita a převraty, epidemie HIV atd. 

Hospodářská svoboda je užitečný nástroj pro vědeckotechnický progres, ale není jeho primární příčinou

Ekonomická svoboda se nevztahuje jen k hospodářské prosperitě, ale podporuje i s ní související vědeckotechnický progres a vyspělost tím, že firmy mají vhodné podmínky pro rozvoj a racionální rozhodování, takže spíše jsou ochotny investovat i do výzkumu a nových technologií. Ekonomická aktivita, příznivé podmínky pro ni a zisky podněcují i k technickým inovacím. Navíc i sám stát má díky prosperující ekonomice více prostředků na podporu státního vědeckého a technologického výzkumu. Svobodnější prostředí i celkově stimuluje racionalitu, zvídavost, snahu o zlepšování a objevování. Avšak opět je evidentní, že prvotním nezbytným předpokladem pro jakoukoli vyspělou vědu nebo technologický pokrok jsou lidé dostatečné inteligence a nadání – primární jsou i v tomto případě vrozené vlohy obyvatelstva, které jen nacházejí lepší uplatnění v prostředí rozvinuté a bohaté ekonomiky. Lepší podmínky jim jen zlepšují možnosti a prostor pro to, aby své vnitřní schopnosti mohli lépe rozvinout a uplatnit (když se firmám daří dobře mají větší chuť a prostředky k inovacím a i stát má pak může poskytnout více prostředků na vědu). Jak dostatek finančních prostředků, tak celkově volnější prostor a příznivější prostředí pro výzkum a zlepšování technologie jsou jen nástroje – a i ty plynou nakonec z vysoké úrovně kvalit určitých populačních skupin, které jsou schopny takovéto příhodné prostředí vytvářet a utvořit si svobodnou ekonomiku, v níž mohou své vlohy dobře uplatnit, dosáhnout vysoké úrovně bohatství a tím pak zajistit dostatek prostředků na vědu a technologii.

Jen nadaní lidé také dokážou (mají-li dostatek prostředků) díky vlastním kvalitám dobře zorganizovat a materiálně vybavit vědecký a technický výzkum – státní ústavy a instituce, výzkumné sekce v soukromých firmách. A zároveň jen nadaní lidé dokážou efektivně organizovaný a dobře materiálně vybavený výzkum náležitě využívat.

Technologický progres není tedy na ekonomický progres vázán jako na prvotní příčinu, nýbrž nepřímo a ne úplně. I v zemích s horší hospodářskou situací může být dosaženo úspěchů ve vědě a technice, pokud mají nadané obyvatelstvo (jako jsme viděli na sovětských úspěších v kosmickém výzkumu). Proto také už v minulosti dosahovaly úspěchů ve vědě nebo technice i společnosti v nižších civilizačních stadiích, z dnešního pohledu chudé a s nerozvinutou ekonomikou. Navíc talentované národy dosahují úspěchů i v dalších oblastech invence a kreativity, které nejsou vázané na ekonomickou efektivitu, jako umění, kultura, politická organizace nebo pokrok v oblasti humanity a svobodnějších forem vládnutí (příčinou těchto úspěchů určitě není hospodářská svoboda).

Synergický efekt kvalit skrze meritokratickou orientaci

Vrozené kvality působí v ekonomické oblasti zesíleně a synergicky, protože utvářejí ve společnosti určitou obecnou atmosféru, jak je pojímán přístup k práci, což dále na jedince v dané společnosti dále působí. Populace oceňující práci, snahu a aktivitu více utvářejí prostředí, které lidi více motivuje, a naopak populace s „pohodovějším“ přístupem k práci jedince spíše demotivují. 

Zároveň populace s vysokým IQ ve svých společnostech utvářejí atmosféru oceňující i intelektuální schopnosti, kompetenci, vzdělání, inovativnost, což lidi motivuje k vyšším výkonům i na poli intelektu a podporuje ekonomickou dynamiku – a naopak u málo inteligenmtních i tento motivující efekt v zásadě chybí. Jak píše Rindermann (2018, s. 249), inteligentnější národy a populace značně více tendují k meritokratické orientaci než ty méně inteligentní; tuto orientaci můžeme definovat jako oceňování pracovní etiky, úsilí, vzdělání, profesní kompetence a úspěšnosti. 

Vrozené kvality a efektivita a dopady státních zásahů do ekonomiky

Důležité rovněž je, že u inteligentnějších národů jsou i vlády více kompetentní, a to i v oblasti hospodářské politiky. Proto zásahy státu do ekonomiky jsou u talentovaných populací více racionální a kompetentní, takže u nich častěji dochází k zásahům, které mohu mít na ekonomiku i skutečně pozitivní efekty, anebo alespoň ekonomiku nepoškodí, i když jí ani příliš nepomohou. Zdá se, že některé zásahy státu ve východoasijských zemích (jako Japonsko nebo Jižní Korea) byly tamnímu hospodářskému růstu ku prospěchu. Naopak ale v zemích třetího světa snahy státu o zasahovní do hospodářství mívají téměř vždy negativní následky. Čím nižší je inteligence obyvatelstva, tím méně jsou kompetentní i politické elity, a to i v oblasti hospodářské politiky. 

Navíc, i pokud stát zasahuje do ekonomiky negativně, tak čím je populace nadanější, tím je její ekonomika bohatší a robustnější, takže dokáže zátěž negativních státních zásahů lépe překonávat a vyrovnávat se s nimi. Proto například značné zásahy státu a vysoké daně ve Skandinávii nevedly k razantnímu zhoršení tamní hospodářské výkonnosti, ačkoli určitý negativní efekt zde měly.

U inteligentních národů navíc mají lidé dostatek vnitřní motivace, sebedisciplíny a určité morální integrity, takže negativní efekty státního vlastnictví či zasahování, jak o nich hovoří teoretici hospodářského liberalismu, se neprojevují příliš mnoho. I když státní vlastnictví a celková existence státní byrokracie nemotivuje k efektivitě a naopak motivuje k neefektivním výdajům a zbytečnému bujení, v některých zemích s vysokým IQ jsou kvality lidí v úředních aparátech natolik vysoké, že i některé státní podniky jsou poměrně efektivní a výdaji není příliš plýtváno, sklon byrokracie ke zbytečnému rozrůstání není příliš velký a korupce zůstává poměrně nízká.

Ekonomický úspěch národů s vysokým IQ bez plné akceptace hospodářského liberalismu 

Poměrně rozsáhlý státní sektor a regulace ve vyspělých zemích jako Rakousko nebo Francie rovněž ukazuje, že určitá míra odklonu od principů hospodářského liberalismu je u inteligentních populací možná, aniž by byla zásadně narušena jejich ekonomická úroveň. 

Tato zjištění opět potvrzují, že pro ekonomickou úspěšnost jsou primární kognitivní schopnosti populace, zatímco hospodářská svoboda je až odvozený, sekundární faktor; je to až projev vrozených kvalit a zároveň až nástroj k uplatnění vrozených vloh v ekonomické sféře.

Rindermann poznamenává (2011, s. 1): „Ale úspěch východoasijských zemí s velkou rolí vlády v ekonomice odporuje libertariánské teorii.“

„Avšak případové studie Japonska, Tajwanu, Jižní Koreje, Singapuru nebo Číny ukazují, že nízká hospodářská svoboda (na jejich trzích) kombinovaná s vládními intervencemi může být úspěšná.“ (2018, s. 488)

Role státu ve východoasijských zemích je však v Rindermannových výkladech poněkud přeceňována; země jako Hong Kong nebo Japonsko jsou do značné míry svobodnými ekonomikami a i v zemích se silnější rolí státu, jako Singapur nebo Jižní Korea, nejde o tak silnou roli, aby bylo možné je charakterizovat jako polosocialistické nebo smíšené ekonomiky (navíc se zdá, že od 90. let vliv státu v ekonomice v těchto zemích spíše slábne). Nicméně to dokazuje, že určitá, a ne nevýznamná, míra zasahování státu do vývoje a chodu hospodářství vskutku není u inteligentních národů v rozporu s hospodářským úspěchem. 

Čína je ovšem zvláštní případ, kde má v hospodářství stát (navzdory liberalizaci) stále značnou a zdaleka ne jen pozitivní roli. Ačkoli kombinace vrozených kvalit její populace a státních zásahů podporujících růst HDP zatím vede k poměrně úspěšnému rozvoji, dlouhodobé efekty mnoha tamních státních intervencí jsou dlouhodobě negativní a v budoucnu se to také projeví. Částečně je její úspěch dán i okolnostmi a dočasnou situací ve světě. Rindermann píše (2018, s. 488): „Proti tomu lze říci, že autoritativně navozený růst může být dlouhodobě hůře udržitelný a jejich model může být fungovat jen tak dlouho, dokud Amerika má svobodnou ekonomiku (Weede, 2008). A jak se jednou Čína stane vůdčí ekonomikou, bude mít nižší růst, protože pro jakýkoli progres v čelní pozici je svoboda klíčová.“ 

Přece jen je třeba si pamatovat, že i když genetické kvality jsou pro hospodářský rozkvět nezbytný primární faktor, tak i přiměřená míra ekonomické svobody je pro ekonomický úspěch rovněž nezbytná. Bez přiměřené míry hospodářské svobody nemohou ani talentované národy dosáhnout dlouhodobé prosperity.

Nedostatek hospodářské (a politické) svobody není primární příčinou chudoby třetího světa

U méně nadaných národů třetího světa zastánci ekonomického liberalismu vysvětlují jejich poměrnou chudobu a zaostalost právě výhradně nedostatečnou mírou svobody v hospodářské oblasti, špatnými podmínkami pro podnikání nebo jeho nemožností, despotickým vládnutím, svazující byrokracií, intervencemi státu do ekonomiky, rozsáhlým státním vlastnictvím atd. To má bránit plnému rozvinutí podnikavosti, iniciativy, kreativity, uplatnění schopností lidí a jejich aktivitě. To je však nedostačující pojetí zohledňující to méně důležité – tedy systém, uspořádání hospodářských záležitostí. Není zde zohledněn onen trvalejší a zásadnější faktor určující úspěšnost národů v ekonomické sféře i všech jiných oblastech, tedy míru vrozených kvalit jeho obyvatel. Proto politické programy řídící se jejich radami dosahují ve třetím světě jen polovičatých úspěchů. Například Washingtonský konsenzus nebyl v Latinské Americe až tak efektivní, ačkoli jistého hospodářského progresu zde bylo díky němu dosaženo. Ne však takového, jak zastánci hospodářského liberalismu předpokládali a slibovali. Opomenuli právě onu klíčovou skutečnost, že tamní populace není natolik nadaná a schopná jako národy prvního světa, aby dokázaly hospodářskou svobodu naplno využít. To byla také voda na mlýn levicovým kritikům tohoto přístupu. Avšak nic lepšího k dispozici není: hospodářská svoboda poskytující volný prostor lidské iniciativě a chránící soukromé vlastnictví, ovšem s vědomím toho, že populační skupiny se liší ve vrozených kvalitách a tím i ve schopnosti těchto nástrojů využívat (i ve schopnosti tuto svobodu vytvářet) a jen některé mají dostatek vnitřních vloh tuto svobodu využívat naplno. Ještě mnohem hůře proto dopadly země třetího světa experimentující se státně řízenými, socialistickými hospodářskými systémy, jak se ukázalo v zemích jako Kambodža, Zimbabwe nebo nejnověji Venezuela. Zde došlo k rozvratu nejen ekonomiky, ale vlastě i celé společnosti. Dokonce i u vnitřně nadaných národů může důsledně uplatňovaný socialismus vést k rozvratu ekonomiky (jak se ukázalo u zemí východní Evropy nebo v KLDR) – ovšem ty se po opadnutí socialismu dokáží časem zcela hospodářsky zotavit.  

Další komplikací je, že i vysoká míra svobody je až projev vysokých kvalit populace a u méně inteligentních národů třetího světa tak i celkově nedochází k plnému rozvoji demokracie, omezení státní moci, je zde větší tendence k bezúčelnému bujení byrokracie, státní regulace, ke korupci atd. To často negativně ovlivňuje i ekonomiku.

Ovšem vysvětlení špatné hospodářské úrovně mnohých zemí třetího světa diktátorskými a autoritářskými vládami není přesvědčivé, neboť z minulosti i současnosti známe případy ekonomicky úspěšných zemí s autoritativními vládami (císařské Německo, Jižní Korea, Singapur). Autoritativní, ale obecně kompetenetní, dobře fungující a do ekonomiky nad přiměřenou míru nezasahující vláda není hospodářskému rozkvětu na obtíž, pokud vládne talentovanému obyvatelstvu.

Protekce, klanovost a nepotismus nejsou důvodem chudoby třetího světa

V méně vyspělých a více uzavřených ekonomikách (často s autoritativními vládami) bývá mnohdy pravidlem, že vzestup, uplatnění se a postavení firmy více závisí na příslušnosti k určité třídě, politické straně, známostech, nějakém klanu, vládnoucí skupině. Také se často udržuje zakonzervovaný stav, tedy etablované firmy si drží dominantní pozici a nepřipustí vznik efektivnějších konkurentů. To vede k nižší ekonomické efektivitě, protože pak měřítkem úspěšnosti není pouze zásluhovost, vlastní schopnosti, kvalifikace, iniciativa. Někdy se neúspěchy zemí třetího světa vysvětlují právě tímto. Ale ani tento vliv není, pokud jde o jeho roli v určování celkové hospodářské úrovně dané země, příliš velký. Je to opět jen další méně významný sekundární faktor často související s nižší mírou hospodářské svobody. Ve vyspělých východoasijských zemích je také častým jevem velká koncentrace ekonomické moci u omezeného počtu lidí a rodinných klanů (koncerny Zaibacu v Japonsku, čeboly v Jižní Koreji), velkou roli v jejich aktivitách hrají známosti a nepotismus; navíc tyto skupiny mají i velký vliv na politiku, neobvyklá není ani korupce. Celkovému rozvoji a vzestupu těchto zemí to však zjevně nezabránilo. Opět je zjevné, že vrozené kvality jsou mnohem důležitější (např. korelace IQ a HDP je o mnoho silnější než souvislost mezi výší HDP a nepotismem). Když pomineme některé východoasijské země, je nepotismus rozšířen znatelně více v zemích třetího světa s nižším IQ. Právě nižší úroveň schopností a kvalit je hlavní příčinou jejich chudoby; nepotismus je jen jeden z negativních fenoménů, který hodně souvisí právě s méně vyspělými klanovými společnostmi s nižším IQ, do značné míry je to projev nižší míry vrozených kvalit. Ten pak jen o něco málo dále zhoršuje hospodářské výsledky těchto zemí; hlavním problémem je však celková nižší míra vrozených kvalit jejich populací.  

Nejlepší volba i pro třetí svět – hospodářská svoboda, využitá však jen s částečným úspěchem

I u méně inteligentních populací je svobodná ekonomika nejlepší varianta, jak je vidět třeba na příkladu Indie, která po II. světové válce experimentovala se socialistickým modelem ekonomiky a byla to doba neúspěchů, avšak po liberalizaci zahájila znatelný (i když rozporný a problematický) hospodářský vzestup.

Ale neumí hospodářskou svobodu využít kvůli nižším kvalitám a schopnostem obyvatel lépe a naplno, tedy je zde méně podnikatelské iniciativy, racionálního rozhodování, nápadů, kreativity, pracovní morálky, disciplíny atd. Navíc nižší míra kvalit vede i k nižší efektivitě a schopnosti při vytváření rámce pro udržení a zajištění hospodářské svobody a výdobytků nutných k jejímu efektivnímu využívání – tedy třeba ochrana soukromého vlastnictví, politická stabilita, zákonnost, ochrana hospodářské soutěže, stíhání podvodů, udržování stabilní měny, kvalitní infrastruktura a školství, dobře fungující státní správa atd. Nic lepšího však pro národy s nižším IQ k dispozici není – jen s hospodářskou svobodou mohou dosáhnout maxima svých možností. Dokonce i u populací s nízkým IQ je to nejlepší volba, jak ukazuje příklad Botswany, která díky stabilní a poměrně liberální ekonomice a politickému uspořádání představuje v subsaharské Africe světlý bod relativní prosperity a klidu ve srovnání s okolní chudobou, násilím a chaosem.

Hospodářský liberalismus není úhelným kamenem a zárukou přežití civilizace

Důkazem, že ekonomický liberalismus je až sekundárním faktorem a nástrojem pro prosperitu je i fakt, že sám o sobě není garantem pro její udržení navždy. Ekonomický liberalismus nemůže jakoukoli zemi zachránit před úpadkem sám o sobě. Pokud populace ztrácí vrozené kvality, dochází i tak k úpadku ekonomiky i celé civilizace. Dnes to dobře vidíme třeba na příkladu USA, které si stále udržují poměrně svobodné poměry pokud jde o podnikání a ekonomickou aktivitu, ale i tak už zjevně nastoupily cestu úpadku, a to i po ekonomické stránce. I další země s poměrně liberální ekonomikou jako Švýcarsko, Dánsko nebo Austrálie čeká v budoucnu nevyhnutelný úpadek kvůli imigraci z třetího světa a dysgenické regresi.

Selektivita teorie hospodářského liberalismu

Hospodářský liberalismus je také vliv selektivní a ne univerzální, pomáhající k rozkvětu ekonomiky, ale ne civilizace jako celku. Přístup kladoucí důraz na míru hospodářské svobody je opět příliš omezený a selektivní. Hospodářská svoboda se přímo nevztahuje k dalším oblastem, jimiž definujeme úspěšnost a vyspělost civilizace, nezaručuje úspěchy v dalších oblastech jako umění, kultura, ani tolik nesouvisí s ukazateli jako úroveň všeobecné morálky či vzdělanosti, s úrovní kriminality apod. I ve vědě a technice je to jen částečný a sekundární vliv, protože i zde je na prvním místě nadání samotných lidí. Liberální hospodářství vědeckotechnický progres a úspěchy podporuje skrze více peněz (stát i soukromé firmy mají více prostředků k podpoře vědeckého výzkumu apod.), vyšší motivaci a většinou i lepší organizaci. Ale primární je pro úspěchy ve vědě a technice přítomnost lidí dostatečného intelektuálního kalibru. Navíc vědecký a technický progres do určité míry podporuje i politická svoboda skrze vyšší míru myšlenkové svobody a celkově svobodnější myšlenkové prostředí; hospodářská svoboda není pro vědu a techniku jediným stimulativním vlivem.

Samozřejmě prosperující ekonomika znamená i více peněz ze strany státu (může jich více vybrat na daních) k větší podpoře vědeckého výzkumu apod., a i samy soukromé podniky mají více peněz a motivace k technologickým inovacím. – Ale i ve státech s neefektivní státem řízenou ekonomikou může být dosaženo úspěchů ve vědě a technice, pokud vyčlení dostatek zdrojů podporu pro určité projekty a odvětví a dokáže dobře zorganizovat státní výzkum a instituce. A i v těchto zemích se mohou projevit talenty lidí, i zde, pokud jsou přítomni nadaní lidé, může být dosaženo velkých úspěchů ve vědeckém bádání nebo technologiích. Navíc i v ekonomicky liberálních státech je značná část vědeckého výzkumu zastřešená státem, jím organizovaná a financovaná – a i proto jsou tyto státy úspěšné, rozhodně ne jen díky svobodné ekonomice. Evidentně je tedy liberální ekonomika jen sekundární vliv k lepšímu rozvinutí talentů díky lepším podmínkám a větším finančním zdrojům. Hospodářský liberalismu tedy nemůže být klíčovým faktorem, který by měl být prvotním základem všeobecného vzestupu a rozkvětu civilizace.

Můžeme uzavřít: stejně jako politická svoboda a demokracie není primárním základem vyspělosti národů, tak jím není ani hospodářská svoboda. Jsou to jen nástroje a prostředky poskytující volný prostor a lepší podmínky k plnému projevení vnitřních kvalit lidí a k dosahování vyšších úrovní civilizace a prosperity. Jen dostatečně nadaní lidé mohou tento prostor a dobré podmínky náležitě využít. 

Rindermann shrnuje (2018, s. 169): „Racionální a autonomní občan je nezbytným předpokladem pro úspěch svobody, ať už hospodářské nebo politické.“ 

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: