Přejít k obsahu webu

Fascie: Jednota, Moc, Zákon

12 února, 2020
by

Fasces (lat. Fasces, „svazek“, „jednota“) či fašina [1] se ve starověkém Římě nazýval atribut státní moci – svazek březových nebo jilmových prutů stejné délky a šířky, svázaný červenou látkou nebo častěji koženým pásem. Podobný svazek  (spolu s k němu připevněnou sekerou (lat. securis)) symbolizoval sílu, jednotu lidí a zákon.

Původ této symboliky není jasně definován. Někteří ji odvozují  z perského barsmanu – svazku větví tamaryšku, který drželi v rukou kněží zoroastrianismu, jiní – ze státních symbolů starověkých Etrusků, další věří, že se jedná o čistě římský symbol, zatímco čtvrtí říkají, že ve fasciální symbolice se spojuje několik symbolických komponent různého původu, které se právě ve starém Římě spojily v to, co nazýváme fascie.

Liktor s fascií

Dnes se fascie často přímo spojuje s takovým fenoménem první poloviny 20. století, jako je fašismus (jeho název pocházel také z fascie) a režim Benitta Mussoliniho, který si vybral fascii jako hlavní symbol svého hnutí, ale je třeba říci, že symbolika svázaných prutů přece jen v očích současné světové veřejnosti nezískala takový negativní význam, který ze všem známých důvodů postihnul ještě starodávnější indoevropský symbol – svastiku.

Takzvaná plná, standardní fascie jako by byla vytvořena ze tří částí: svazku dřevěných prutů, nejčastěji kůže, jejich obvazové pásky, a sekery, která byla v závislosti na okolnostech buď připevněna k fascii, nebo do ní zaseknuta, pak chyběla. Každá z těchto složek byla obdařena vlastním významem a symbolizovala jeden nebo více aspektů symboliky fascie.
Ve starém Římě nosili fascii takzvaní liktoři [2] – někteří státní úředníci.

 

Fascie jakožto Jednota

Starověký řecký filozof, spisovatel a spisovatel bajek Ezop (cca 620 – 560 př.n.l.) popisuje význam a výhody jednoty v jedné ze svých bajek, která vypráví o otci a jeho pěti synech. Synové se neustále hádali mezi sebou, protože otec svázal několik dřevěných prutů do svazku a navrhl, aby každý ze synů tento svazek zlomil. Jakkoliv se synové pokoušeli, nikomu se to nepodařilo. Pak otec rozvázal svazek a zlomil pruty jeden po druhém se slovy: „Stejně tak vy. Pokud budete žít v souladu, nikdo vás nepřemůže, ale pokud budete ve sváru, každý vás jednoho po druhém porazí.“

Tuto starověkou řeckou moudrost dokonale vyjadřuje symbolika fascie, ve které vystupuje silný kolektivismus proti slabému individualistickému egoismu. Fascie tak symbolizovala jednotu lidí v jediném státě a z fascie vykukující čepel sekery – pevný záměr hájit zájmy svých občanů a státu všemi, tedy i vojenskými prostředky.
Zde se symbolika jednoty přenáší také prostřednictvím prutů spojených pásy nebo řemeny, které pevně stlačují jednotlivé komponenty do jediného celku. Mnoho původně oddělených buněk společnosti je tedy spojeno do organické jednoty, jediného člověka (přirozeně, v porozumění lidem té doby) a jediného státu. Je pravděpodobné, že červená barva stuhy byla vybrána nejen kvůli čistě estetickým, ale také kvůli symbolickým náboženským motivům.

V posvátné archaické symbolice byla červená barva obdařena zvláštním magickým významem a symbolizovala krev, rodovou jednotu skrze krev, společného ducha (krev = duch) a zákon. Červený pás fascie s největší pravděpodobností symbolizoval to, co lze označit slovy „svázané jedním provazem“, kde každý přispívá ke společné věci a na oplátku dostává stejné záruky pomoci a ochrany od svých spoluobčanů, s nimiž na vyšší, organizační úrovni tvoří samostatný jedinec jeden celek, který se dokonale odráží ve fascii – symbolu národní jednoty [3].

 

Římská fascie

Fascie jako projev Vlády a Moci

Ve starověkém Římě pochází definice „říše“ (lat. imperium) ze slovesa imperare (lat. ovládat, přikazovat) a znamená určité pravomoci státní moci, jimiž se pověřoval konkrétní státní úředník, v závislosti na jeho postavení ve struktuře státu. Takovým imperiem byli pověřeni poslanci lidu nebo jmenovaným státním úředníkům – soudcům: konzulum, prokonzulům, pretoriánům atd., podle jejich postavení a sféry vlivu. Člověk s nejvyšším impériem (summum imperium) mohl jednat jménem státu téměř ve všech sférách veřejného života – od vojenských tažení po legislativní rozhodnutí uvnitř státu. Nejčastěji měl nejvyšší imperium císař, jehož moc se rozprostírala na všechna císařská území patřící Římu.

Nejokázalejší demonstrace vlastního imperia se projevila během triumfálního průvodu, který po slavných vítězstvích obvykle provedl vojenský velitel. Ten, když žádal o triumf, čekal na rozhodnutí úřadů města mimo něj a úřady města zase na oplátku udělily válečníkovi imperium ve městě (tj. městskou vládu) na jeden nebo několik dní. Imperia v Římě byly dány, pokud kandidát a jeho vítězství splnily všechny požadavky, na jejichž základě bylo uděleno oprávnění k vedení triumfálního obřadu a procesí.

Samotný triumfální průvod nebyl jen obyčejnou vítěznou přehlídkou, ale také hluboce metafyzickým jevem, protože podle Julia Evoly „od samého začátku po samotný konec Římané věřili, že božské síly vytvořily a chránily slávu Říma – říši a věčnost (Aeternitas)“. . Evola napsal, že triumf ve starém Římě jasně nesl spíše náboženský než světský vojenský význam: „Mnoho prvků tohoto obřadu ukazuje, že Římané spojovali vítězství svých vůdců ne tak se svými lidskými vlastnostmi, jako s transcendentální silou, která se skutečně projevuje prostřednictvím samotných vojenských vůdců, prostřednictvím jejich hrdinství a někdy skrze sebeobětování (…) Vítěz přijal královskou vládu staršího kapitolského Boha, jako by on sám byl ztělesněním tohoto Boha. Velitel doprovázel průvod, aby předal vavřínovou korunu svému Bohu, jako by prokázaje, komu skutečně patří vítězství.““

Fascie na starověké minci

Fascie nesoucí liktoři se stali nedílnou součástí každého vítězného procesí. Byly to jakoby hlasatelé starověkého světa a fascie, které nesli před triumfálním vozem, potvrzují neomezenou moc vojenského velitele či neporazitelného císaře – jeho mocnou a slavnou říši. V tu chvíli bylo veliteli povoleno vést své ozbrojené legie ulicemi Říma, jak to bylo v jiných případech zakázáno starověkým náboženským zákonem, o kterém budeme mluvit níže. Během triumfu se vojenský velitel a často sám císař stali symbolickým ztělesněním národní jednoty, tj. tím, co symbolizuje samotná fascie.

Ačkoli demonstrace říše byla nejjasněji vyjádřena během triumfálního procesí a fascie vítěze zde symbolizovaly na něj sestupující nebeskou milost (starověkou definici legitimity „moci od Boha“) a pozemskou sílu (civilní, vojenskou či obojí v jednom současně), další aspekt fašiny je právní. Poskytoval právo soudit, trestat a milovat.

 

Fascie na starověkém basreliéfu

Liktoři a fascie jako Zákon

Zde se dostáváme k již zmíněnému postavení liktorů, které se pokusíme jasněji popsat právě nyní, protože liktor jakožto „profese“ je stále více spojen nejen s ceremoniálními nebo reprezentativními funkcemi, ale také s funkcemi ryze právními.

Liktoři se ve starověkém Římě nazývali zástupci svobodné sociální vrstvy, kteří doprovázeli členy úřadů městské a vykonávali funkci jejich ochrany, čímž demonstrovali sílu starověkého římského občanského práva. Liktoži byli voleni pouze mezi svobodnými a fyzicky silnými občany nebo mezi osvobozenými otroky, kteří se svobodou z vlastních rukou automaticky získali práva svobodných občanů. Liktorům se za službu vyplácely velmi dobré platy. Jak jsme již řekli, hlavním atributem liktorů byla fascie, která se jako symbol zákona a nevyhnutelného trestu za jeho porušení vždy nosila u sebe. Liktoři svou přítomností ve skutečnosti nejen demonstrovali sílu moci, ale také vykonávali funkce tělesných stráží pro všechny státní úředníky, kterým byla uděleno větší či menší impérium činovníků státu. Stáli vedle konzulů a oznamovali rozhodnutí, hlídali soudce při odsouzení, vydláždili cestu pro soudce v davu (někdy pomocí fyzické síly) a střežili je doma. V některých případech měli samozřejmě liktoři právo používat násilí a vykonávat jiné policejní funkce.

Etymologie slova „liktor“ (lat. lictor) není přesně stanovena. Bývá spojováno s latinským ligare (vázat, svazovat), což může být narážkou svazování fascie nebo na právo „svazovat“, omezovat neposlušné zákona. Jiní nicméně odvozují slovo “liktor” od etruského lauchum, které se překládá “královský”. Má se za to, že tradice liktorů pocházela z Etrurie – severozápadní části starověké Itálie, na níž v 1. tisíciletí před naším letopočtem etruské kmeny žily a docela silně ovlivňovaly starověkou římskou civilizaci. Skutečnost, že staří Římané převzali tradici liktorů a fascií od Etrusků, uvádí ve svých spisech římští historici Dionýsos z Halikarnassu (Antiquitates Romanae III, 59–62), Titus Livius (Storie I, 8) a o něco později Annius Florus.

„Fascie“ starověkých Etrusků (IV.-I. stol. př. n. l.)

Na konci XIX. století objevil italský archeolog a doktor Isidoro Falchi poblíž starobylého města Etrusků ve Vetulonii něco podobného římské fascii, i když ne zcela identického. Je zajímavé, že tento do  VI.-V. století před naším letopočtem  datovaný předmět byl kovový a ne příliš velký. Kovovou „fascii“ Etrusků tvoří několik kovových tyčí spojených dohromady, z jejichž horní strany vystupuje oboustranná sekera. Tato zbraň se velmi podobá starodávné krétské sekeře labrys [4]. Na pohřebních urnách a sarkofágech Etrusků (IV.-I. století před naším letopočtem) lze také vidět vyobrazené scény, kde „liktorům podobné“ postavy nesou v ruce něco podobného starověké římské fascii.

Někteří starověcí římští historici tvrdili, že prvním, kdo v Římě ustavil funkci liktorů, byl legendární král Romulus, kterého mělo doprovázet dvanáct svědků jeho královské výsosti a královského práva. Takový počet liktorů byl ustaven proto, že dle legendy starověkou Etrurii tvořilo dvanáct měst ovládaných dvanácti králi a každé z nich doprovázelo dvanáct liktorů. Obvykle se touto legendou snažili vysvětlit přítomnost dvanácti liktorů v družině vládce.
Předpokládá se, že liktoři nejprve doprovázeli pouze starověké římské krále, a poté získal právo mít své liktory každý důležitější úředník v Římě. Funkce samotných liktorů se také rozšířily z reprezentativních/ceremoniálních na právní.

Každého významného římského úředníka doprovázel statutární počet liktorů a ten často závisel na tom, zda byl úředník v „pomerii“. Pomerium (lat. Pomerium) bylo posvátnou hranicí města Říma, která se ne vždy shodovala s městskými hradbami. Na jednom místě tato posvátná hranice procházela daleko za hradbami města, na jiných místech byly celé posvátné hranice a dokonce i místa uctívání rozšiřujícího se Říma za posvátnou hranicí. Posvátná hranice byla naplněna náboženským a starověkým právním významem. V pomeriu existoval zákon „Věčného města“ (oblasti mimo město byly interpretovány pouze jako náležící Římu), na území pomeria nebylo možné pohřbívat mrtvé a žádný ozbrojený vojenský vůdce se svými legiemi neměl právo vstoupit na území pomeria bez svolení úřadů města [5] .

Rekonstrukce fascie

Před vstupem za náboženskou městskou hranici byli liktoři doprovázející úředníky povinni odstranit z fascií sekery, protože na území pomeria mohl činovník nanejvýš nařídit zmrskat nebo zatknout přestupníky zákona – osvobozené Římany, ale neměl právo je popravit, protože trest smrti mohl vyhlásit pouze nejvyšší soud – lidový soud Říma. A pouze diktátoři mohli překročit hranice pomeria za doprovodu liktorů, z jejichž fascií vyčnívaly sekery.

V hranicích pomeria diktátora doprovázelo 12 liktorů, mimo hranice pomoria – 24, konzula – 12, prokonzula – 11, mistra jezdců (Magister equitum) – 6, velitele legií – 5 atd. Říká se, že jeden liktor doprovázel i vestálku (virgo vestalis).

Z právního hlediska by pak fascie mohla symbolizovat rovnost všech občanů před zákonem a také skutečnost, že jsou všichni spojeni stejným „pásem zákona“ a stejný zákon se vztahuje na všechny z nich. Někteří badatelé starověké římské symboliky spatřují ve fascii i jisté předměty trestu pro zločince. Pruty k zmrskání za více drobných přestupků a sekera pro popravy za závažnější trestné činy. Na druhé straně však svázané pruty mohou připomínat strážcům zákona, že moc, která jim byla udělena, by neměla být zneužívána a že fyzický trest není vždy jedinou cestou ze situace. Možná tento symbolismus připomněl těm, kteří porušili zákon, možné prominutí za drobné, neúmyslné a podobné zločiny. Za symbolickými hranicemi Říma chodili liktoři úřadu města se sekerami vetknutými ve fascii: zde vládlo mírně odlišné právo a trest smrti mohl být uplatněn volněji.

Z pohledu metafyzické symboliky mělo dvanáct liktorů z císařské družiny svůj vlastní význam. Pro moderního člověka může být obtížné pochopit toto starověké myšlení, ale význam čísla 12 v indoevropské mytologii je nepopiratelný. Starověký svět zde není výjimkou, například dvanáct olympských bohů, dvanáct slavných výprav Hérakla atd. Římský císař byl často považován za boha na Zemi a za velkého papeže (vrchního uctívače, Pontifex Maximus), včetně toho, kdo byl považován za obdarovaného nejen pozemskou, ale také nebeskou autoritou. Dvanáct (nebo 24 – dvakrát dvanáct) imperátorských liktorů s fascií ve svých rukou by proto mohlo symbolizovat integritu pozemského a nebeského zákona – jakýsi fyzický a duchovní vesmír starověkého Říma.

 

Fascie v kontextu pozdější historie

Kolem roku 1919 si Benito Mussolini vybral fašinu jako symbol svého hnutí Bojový svaz Itálie (Fasci italiani di bojtimento), který o několik let později změnil název na Národní fašistickou stranu. Použití fascie spolu s dalšími starými atributy, jako je „římský pozdrav“ (saluto romano), by v tomto kontextu mělo symbolizovat posloupnost starověkých římských
tradic a nároky na „imperialismus“. V této souvislosti fascie začala symbolizovat moc státu a jeho absolutní autoritu, jakož i jednotu všech společenských vrstev společnosti v systému korporativní moci a spravedlnost jeho zákona. Od roku 1926 byla fascie součástí královského erbu Itálie.

Zobrazování fascie se tím či oním způsobem znovu vrátilo v heraldice a architektuře ještě před fašistickým hnutím. Fascie se často nacházejí v architektuře klasicismu XVIII.-XIX. století. Lze je vidět v tehdejších sochách, zejména v USA a Francii, kde se snažily zdůraznit jednotu státu a práva. V dnešní době lze fascii vidět v symbolech donucovacích orgánů různých zemí, stala se jednou z nejdůležitějších součástí státního znaku Francie (analogie státního znaku) a také se přenesla do heraldiky jiných regionů a měst po celém světě.

 

Atributy italských fašistů a italských jednotek SS

 

Fascie v evropské heraldice

 

Fascie na velkém erbu města Vilnius

 

Poznámky

[1] Dále v článku se bude používat výraz „fascie“, jakožto latinskému originálu bližší než „fašina“.

[2] V roce 2002 se jeden severoamerický klub historických rekonstrukcí pokusil dle zachovaných zdrojů znovu vytvořit starověkou římskou fascii. Musel k tomu použít 31 dřevěných prutů (výška o něco vyšší než metr, průměr asi 2 cm) a asi 11 metrů koženého pásu (2 cm širokého) barvy krve. S malou sekerou váží taková fascie asi 14 kg, což dle všeho potvrzuje, že k jejímu nošení je potřeba poměrně fyzicky silných mužů.

[3] Symbolika jednoty prostřednictvím propojeného paprsku nebo smyčky byla známa nejen starým Římanům. Slova „spojení“ nebo „svazek“ přímo souvisí se slovem „svazovat“. Dva konce svázaného lana, opasku nebo šátku vždy symbolizovaly, že patří někomu (něčemu), jednotě a komunitě. Tento symbolismus lze přirovnat k dávné německé runě Othala (Odal) nebo symbolice polského erbu Nałęcz.

[4] Labrys – oboustranná antická sekera. Byla rozšířena na ostrově Kréta v Mínojské epoše. Během vykopávek na Krétě byly přímo nalezeny obří sekery výšky muže, což potvrzuje jejich nízkou účinnost v reálné bitvě, proto je archeologové přisuzovali atributům starověkého náboženského kultu.

[5] Princip určitých posvátných území byl znám i jiným indoevropským národům, kam dle starověkých zákonných obyčejů nebylo možné vstoupit se zbraněmi v ruce, se špatnými úmysly nebo nesměl vstoupit cizinec, který nepatřil do kmene. Pokud mluvíme o starověkém římském pomeriu, pak byla posvátná hranice Říma později, a zejména během císařství, často jednoduše ignorována. Císaři uvnitř hranic pomeria často drželi osobní ozbrojené stráže a někdy ozbrojené legionáře. Starobylý zvyk se tak ošklivě porušoval.

One Comment leave one →
  1. 12 února, 2020 23:20

    Zajímavý článek. Kdysi jsem na toto téma četl jakýsi text (a myslím, že zrovna Evolův), kde autor spojoval původ fascie se skalními malbami z předhistorické epochy, s „hyperborejskými dobyvateli na velkých lodích“, s kultem Slunce, se symbolismem sekery, kladiva apod,, s lidem „první krve“, se „solárním člověkem se zdviženýma rukama“. Těch prutů mělo být původně také dvanáct a měli sekeru obkružovat a ta tedy byla jejich středem. Odkazuje to k symbolice centrality, středu (z ní může postupně vyplynout i další význam zmiňovaného svazku) a k symbolickým zbraním (sekery Šivova nebo Parašurámova, Indrova vadžra atd.).

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: