Přejít k obsahu webu

Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 8

10 ledna, 2020
tags:
by

Srovnávání zemí z kulturalistického hlediska je sporné.

Některé úsudky kulturalistů vyvolávají už na první pohled rozpaky a odhalují jejich rozpornost, nedomyšlenost, vycházení ze subjektivních dojmů a ignoranci objektivních fakt. Porter (2000, s. 14) píše, že kultura je pro hospodářský úspěch zásadní a že široká škála úspěšných států jako USA, Japonsko, Itálie, Hong Kong, Singapur, Chile a Kostarika ukazuje různorodé kulturní systémy, které vedou k hospodářským úspěchům. Ale tento výčet, který má uvádět příklady velké prosperity díky kulturním hodnotám, působí podivně. Kostarika nepředstavuje příklad zářné prosperity a ani Chile nepatří mezi nejvyspělejší země (sice je na tom lépe než většina latinskoamerických zemí, ale ne kvůli působení nějakých zázračných kulturních hodnot, nýbrž díky silnému bílému elementu v obyvatelstvu a protržním hospodářským reformám provedeným za Pinochetovy vlády). Itálie si hospodářsky nevedla lépe než jiné země západní Evropy – naopak spíše hůře, a italský jih má k hospodářské vyspělosti hodně daleko. Landes (1998, s. 516) tvrdí, že kulturní hodnoty vysvětlují, proč Japonsko, Německo, Jižní Korea a Indonésie uspěly, zatímco Turecko nebo Nigérie nikoli. Indonésie je ale hospodářsky za zeměmi typu Německa hodně pozadu a její relativní hospodářský vzestup není dán kulturními hodnotami, ale přítomností čínské menšiny a jejími vrozenými kvalitami (např. její průměrné IQ je o cca 18 bodů vyšší než u rodilých Indonésanů). Naopak Turecko se od Indonésie v celkové vyspělosti až tak moc neliší a je hospodářsky značně rozvinutější než Nigérie. Relativní vyspělost Turecka mezi zeměmi třetího světa a jeho poměrně dynamický růst v posledních desetiletích lze přičíst výraznému podílu bílé krve v tureckém obyvatelstvu. Díky tomu je i jeho národní IQ kolem 92, což je více, než u většiny zemí třetího světa, ale méně než v prvním světě. Jeho pozice jedné z nejvyspělejších zemí třetího světa, která se ovšem v žádném případě nepřibližuje prvnímu světu, přesně odpovídá průměrnému IQ jejích obyvatel. Naopak nijak nesouvisí s islámem a islámskou kulturou. Dalším rozporem v Landesově úvaze je, že islám a islámské hodnoty převažují jak v (podle něj) úspěšné Indonésii, tak v neúspěšném Turecku. Když je kultura tak důležitá, jak mohou státy se stejnou náboženskou kulturou být podle něj úspěšné i neúspěšné? Navíc je otázka, podle čeho přisuzoval Indonésii úspěch a Turecku neúspěch. V roce 1993 (několik let před publikací Landesovy knihy) bylo HDP na osobu v Turecku téměř 3krát vyšší než v Indonésii.

Kulturalismus aplikovaný na etnické skupiny v jedné zemi a přistěhovalce selhává

Někteří kulturalisté vysvětlovali odlišnostmi v hodnotách rozdíly v úspěšnosti mezi etnickými skupinami v USA a Kanadě, často i v souvislosti se srovnáváním starousedlíků a přistěhovalců. Rosen (1959) formuloval teorii, že Židé a bílí protestanté mají kulturně zakořeněný „syndrom úspěchu“, což je vede k úspěchům ve vzdělání, profesích a vzestupu na sociálním žebříčku, zatímco černoši, katoličtí Italové a katoličtí Franko-Kanaďané jej postrádají a proto si vedou hůře. Ve stejné době Wragley a Harris podobně tvrdili, že Židé a francouzští Kanaďané mají „adaptivní kapacitu“, která je vede k úspěchům, zatímco černoši a Indiáni ji postrádají a proto jsou neúspěšní. McClelland (1963) tvrdil, že jednotlivci i celé populace se liší v síle jejich „motivace k úspěchu“, a to je předurčuje k úspěchům nebo selhání.

Rosenova teorie selhává, protože zatímco černoši jsou dodnes vcelku neúspěšní, franko-kanadští katolíci se už co do úspěšnosti takřka úplně srovnali s protestanty (to ostatně potvrzovali ve své teorii Wragley a Harris, kteří už ve stejné době naopak tvrdili, že Franko-Kanaďané jsou úspěšní). Dočasně mohl u katolických Francouzů skutečně do určité míry působit étos určitého sklonu k pohodlnosti a pasivitě ve srovnání se snaživějšími protestantskými Brity (určité menší rozdíly v mentalitě mezi těmito národy můžeme sledovat, ovšem i to je do značné míry záležitost vrozených sklonů a ony kulturní projevy byly jejich vyjádřením), ale nakonec se projevila jako rozhodující celková genetická kvalita obou skupin, která je téměř stejná. V Kanadě roku 1951 dosáhlo vzdělání na úrovni 10. ročníku 55 % Britů a 30 % Francouzů, ale do roku 1981 se rozdíl radikálně zmenšil na 84 % vs 77 %. V roce 1991 už byly rozdíly v celkovém počtu let vzdělání mezi Brity a Francouzi minimální (12, 3 vs 11,7 u mužů; 12,6 vs 12,2 u žen) (Lynn, 2008, s. 120). Totéž se týká úspěšnosti v povoláních: v roce 1921 pracovalo v Kanadě v profesionálních pozicích 12 % Britů a 5 % Francouzů, v roce 1991 26 % Britů a 24 % Francouzů (Ibid., s. 128).

U italských přistěhovalců je třeba rozlišovat mezi těmi se severní Itálie, kteří jsou bílí, a jižními Italy se značným přimíšením tmavších etnik ze severní Afriky a Blízkého východu. Stoddard (1927, s. 123): „Moderní Itálie, navzdory své politické a kulturní jednotě, je nicméně osídlena dvěma odlišnými živly… Severní Italové jsou převážně alpinské krve se silnými mediteránními a nordickými infuzemi. Jižní Italové jsou komplexní mix mediteránů s asijskými a severoafrickými elementy (hlavně arabskými a berberskými) společně s lehkou příměsí černošské krve.“

V souladu s tím (liší se v inteligenci, pracovitosti a dalších kvalitách) si ti první vedou značně lépe než ti druzí. Markantní rozdíl mezi severními a jižními Italy byl patrný už ve 20. letech, navzdory tomu, že podle teorií kulturalistů by mezi nimi žádný rozdíly být neměl, protože obě skupiny byly katolického vyznání a shodné národnosti. Stoddard (1927, s. 131-2): „Přistěhovalci ze severní Itálie jsou velmi odlišní od těch, kteří k nám přicházejí z italského jihu. Severoitalové jsou jednoznačně žádoucí lid. Jsou to převážně zruční řemeslníci nebo odborně zdatní zemědělci, společně s mnoha obchodníky a profesionály. Severní Italové se obvykle důsledně drží dál od svých jižanských krajanů, které nemají rádi. Ve skutečnosti se severní Italové vcelku snaží o amerikanizaci tak rychle, jak je to jen možné, a obvykle s úspěchem. Velmi odlišní jsou Jihoitalové… Jsouce převážně zaostalými venkovany, jižní Italové inklinují k tomu stávat se manuálně pracujícími… Jižní Italové … se instinktivně shlukují v ‚malých Itáliích‘, v nichž mohou vést svůj družný, rozjařený život.“

Severní Italové se zjevně během několika desetiletí dokázali úspěšně začlenit. Především díky nim se například zastoupení lidí italského původu mezi významnými americkými osobnostmi (uváděných v publikacích Kdo je kdo v Americe) mezi polovinou 20. a polovinou 90. let zvýšilo více než 30krát (a u slovanských imigrantů 22krát) (Lynn, 2008, s. 281). Ovšem jižní Italové se už tak dobře nezačlenili (mj. také díky nim v USA zakořenila italská mafie).

Teorie Wragleye a Harrise sice na první pohled odpovídá skutečnosti (Židé a Francouzští Kanaďané jsou úspěšní, Indiáni a černoši nikoli), ale v ní obsažené kulturalistické zdůvodnění hodnotami je chybné. Na předchozích příkladech jsme ukázali, že rozhodujícím faktorem je úroveň genetických kvalit, jejichž vliv se nakonec projeví bez ohledu na kulturní hodnoty, bez ohledu na to, zda je někdo protestant nebo katolík atd. Původní rozdíly v úspěšnosti mezi vnitřně kvalitními bílými imigranty (jako Francouzi, Slované nebo severní Italové) a starousedlíky byly dány ne odlišnou kulturou, ale jen tím, že přistěhovalci přicházeli často chudí a do neznámého prostředí, museli se do něj začlenit, adaptovat a přizpůsobit, což nějakou dobu trvá. Ale díky vnitřním kvalitám dokázali počáteční těžkosti překonat a s úspěchem vystoupat na sociálním žebříčku. Naopak i již usazené skupiny (nemusející ani překonávat problémy s adaptací novému prostředí) jako černoši a Indiáni kvůli nižším vnitřním kvalitám zůstávají neúspěšné. Totéž se ovšem týká i přistěhovalých černochů nebo Hispánců. Například v USA roku 1990 dosáhlo titulu jen 10 % Hispánců (z nichž většina tehdy byla nově příchozích) a jen 13 % černých (z nichž většina je už v USA dlouho usazená), oproti 26 % u bílých (Lynn, 2008, s. 271) – a to navíc musíme brát v potaz vliv umělého zvýhodňování menšin oproti bělochům. Málo nadané etnické skupiny tedy nejsou příliš úspěšné, ať už jsou dlouhodobě aklimatizované nebo se jako nově příchozí musí teprve aklimatizovat (pozdější generace Hispánců si nevedou lépe než jejich přistěhovalí rodiče a prarodiče, a to navzdory poměrně benevolentnímu prostředí se sociálními dávkami, programy na pozvednutí menšin atd.). Poměrně neúspěšní zůstávají i dlouho po svém přistěhování a mezigeneračně, protože je to dáno jejich pevně danými nižšími kvalitami, nikoli odlišnostmi v kultuře (ty nejsou rozhodující, jak jsme viděli) a ani problémy s adaptací novému prostředí, které dostatečně nadaní imigranti brzy překonají. A nesmíme zapomínat, že chudí a neaklimatizovaní slovanští a severoitalští přistěhovalci přicházeli do USA počátkem 20. století do mnohem horších podmínek než dnešní barevní imigranti z třetího světa (žádné sociální dávky a benefity, integrační programy nebo afirmativní akce).

Stejně lze odpovědět na teorii McClellanda. Skutečně existují rozdíly v síle motivace k úspěchu, ale ty jsou dány převážně vnitřně, geneticky, nikoli vnějšími hodnotami a jejich působením (i když jistý vliv jim v některých dobách a podmínkách lze připsat).

Proti tezi o kultuře chudoby se dají namítnout mnohé další příklady talentovaných etnických skupin, které se dokázaly vymanit z původně nepříznivých podmínek a chudoby. Číňané migrující do Indonésie, kde zprvu pracovali jako chudí horníci a zemědělští dělníci, ale brzy začali stoupat nahoru; za jednu až dvě generace se stali bohatou a prosperujíc komunitou, která postupně ovládla většinu celé ekonomiky země (podle různých odhadů tři čtvrtiny až 90 %), ačkoli jejich podíl v populaci není ani 4 %. Stejně tak Číňané na Havaji, kteří sem v 19. století přicházeli jako chudí zemědělští dělníci, navíc neaklimatizovaní na zcela odlišné kulturní prostředí, brzy vystoupali na sociálním žebříčku a stali se úspěšnými v byznysu i státní správě. (Lynn, 2008)

Rozdíly v úspěšnosti etnických a rasových skupin uvnitř jednotlivých zemí jsou tedy dány jejich genetickou odlišností a ne kulturou. Pokud už se liší i v kulturních vzorcích a hodnotách (podporujících buď úspěšnost, nebo neúspěšnost), pak je to projev odlišné míry jejich vrozených kvalit.

Celková rozpornost a nepřesvědčivost kulturalistického přístupu

Kulturní teorie nedokáže vysvětlit, proč u některých společností vznikají kulturní vzorce vedoucí k úspěchům (jako protestantská pracovní etika nebo konfuciánské hodnoty) a u jiných vzorce udržující společnost v zaostalosti (proč právě u těch jsou takové a u jiných zcela odlišné), proč se je příliš nedaří mezi populacemi přenášet a proč se tak stabilně udržují u konkrétních populačních skupin. Metodickou námitkou proti kulturalistickým teoriím je také absence konkrétních dat, přesných čísel. Mají povahu domněnek a spekulativních úvah, které nelze jasně statisticky analyzovat. Slabinou mnoha kulturalistických přístupů je také jejich selektivita: často se při zdůvodňování kulturními hodnotami zaměřují jen na odlišnosti v hospodářské úrovni a bohatství, ale už moc nevysvětlují odlišnosti v úrovni umění, literatury, vědy nebo třeba efektivity státní správy. Operují s hodnotami vztahujícími se právě jen k hospodářské výkonnosti. Třeba Landesův důraz na hodnoty oceňující pracovitost a podnikavost rozdíly v mimoekonomických sférách moc dobře vysvětlit nedokáže. Lze intuitivně vycítit, že zde něco nesedí: jak by hodnoty jako podnikavost mohly samy o sobě být dostačující pro úspěchy třeba v umění. Zde je zjevně třeba něco víc: inteligence a kreativita (což jsou ale vrozené schopnosti, ne hodnoty). Nakonec ale i pro úspěchy v hospodářské sféře jsou primární vrozené kvality, počínaje inteligencí a invencí a konče pracovitostí a iniciativou. Kulturalistická teorie není přesvědčivá a věrohodná také proto, že jsou v ní rozpory a tendence vysvětlovat dění v lidských společnostech tak, jak se to zrovna hodí – a třeba i úplně protichůdně. Dříve, když byla Čína zaostalá a nejevila známky progresu, byl tento stav kulturalisty (i Maxem Weberem) vysvětlován jako důsledek rigidity, konzervatismu a požadavku plné poslušnosti k autoritám (vedoucí k pasivitě), které jsou v konfuciánství obsaženy. Když však Čína v 80. letech zahájila dynamický proces modernizace a hospodářského vzestupu, najednou to kulturalisté zase začali přičítat konfuciánství – hodnotám vzdělání, spořivosti a tvrdé práce, které jsou v něm také obsaženy. Jomo poznamenává (1997, s. 237): „To je ironické, protože až do 70. let západní kulturalisté vinili konfucianismus z hospodářské zaostalosti Číny.“

Kulturalistický přístup také není jednoznačný a přesvědčivý, neobjasňuje, z jakého přesně důvodu má ten či onen kulturní vliv podporovat civilizační vyspělost nebo zaostalost. Nedokáže vysvětlit, proč by třeba katolicismus měl vlastně způsobovat zaostalost a chudobu (jak argumentují zastánci protestantismu jako motoru hospodářského rozvoje). Katolicismus neobsahuje nic, co by jednoznačně mělo vést k neúspěšnosti a například na rozdíl od protestantismu klade větší důraz na svobodu vůle, což by naopak mělo podporovat lidskou aktivitu. V katolických městech severní Itálie se už za doby renesance rozvíjel duch podnikavosti a hospodářské iniciativy, který bývá připisován až protestantismu. Protestantismus se naopak nezdá být tak jednoznačně lidskou aktivitu podporující – klade velký důraz na predestinaci (předurčenost osudu Bohem), což by mělo působit demotivačně. Čínský konfucianismus zase obsahuje aspekty, z nichž některé mohou podporovat vzestup civilizace, ale jiné naopak spíše ustrnulost a pasivitu. Konfuciánské učení svým obsahem není primárně orientováno na hospodářskou dynamiku nebo úspěšnost v praktickém životě, ale ani ne na ustrnulost a pasivitu; je především o vztazích mezi lidmi, o nalezení sociální harmonie, správného řádu a úctě k autoritám a hierarchii a je tedy nejednoznačné – můžeme jej interpretovat jako podporující vzestup civilizace i jako podporující nehybnost a zaostalost.

Pohledy jednotlivých kulturalistických teorií jsou prostorově příliš omezené: vysvětlují vyspělost či zaostalost jednotlivých regionů konkrétními hodnotovými systémy, ale ignorují skutečnost, že prosperita je často přítomna i v zemích bez toho či onoho hodnotového systému (např. Rakousko nebo Japonsko jsou vyspělé i bez protestantismu). A naopak prosperita nemusí být tam, kde onen kulturní systém existuje (v Namibii převažuje protestantismus a je stejně zaostalá jako jiné africké země). Stejně tak jsou kulturalistické teorie omezené časově: nedokážou vysvětlit vzestupy civilizací před vznikem daného systému hodnot. První vzestup Evropy probíhal dlouho před vznikem protestantismu a první vzestup Číny dlouho před vznikem konfucianismu. A teorie o protestantismu postrádá i prediktivní validitu do budoucnosti: zpočátku sice zahájily vzestup protestantské země na severu, ale později i mnohé katolické oblasti a země více na jihu. Vzestupy civilizací jsou obecnější fenomén, který nelze připsat konkrétnímu systému kulturních hodnot.

Proti kulturní teorii svědčí i výzkum srovnávající význam hodnot jako úspěch a studijní úsilí mezi Židy (ovšem v tomto případě aškenázskými, tj. rasově v zásadě bílými), protestanty a katolíky v USA (Lynn a Kanazawa, 2007), který zjistil, že u nich neexistuje velký rozdíl v tom, jak moc jsou tyto hodnoty vědomě oceňovány, přesto jsou mezi nimi v úspěšnosti týkající se vzdělání a statusu znatelné rozdíly (úspěšnější Židé dokonce tyto hodnoty oceňovali o něco méně). Je vidět, že vědomé kulturní hodnoty o tom, co je a není žádoucí, nepůsobí v lidech zas tak silně. Silnější je to, co je v lidech vrozené, spontánní, tak trochu nevědomé, tedy spíše vrozená inteligence, schopnosti, energie, pracovitost a snaživost nebo naopak jejich vrozený nedostatek jaksi přirozeně lidi směřují k úspěchům či neúspěchům.

I obecně zjevně pociťujeme, že primární pro naše úspěchy i pro civilizační vzestup jsou naše vnitřní vlohy a povah tendence. Kulturní hodnoty jsou až sekundární konkrétní myšlenkové obsahy, které ony vrozené vlohy a sklony pak mohou jen nějak dále ovlivňovat, stimulovat či potlačovat, ale ne zásadně měnit, a především nemohou samy o sobě vysokou inteligenci nebo snaživost vytvořit. Primárně musí být tyto kvality dány geneticky, a buď je máme, nebo ne.

Vysoká inteligence navíc zlepšuje morální a charakterové vlastnosti tím, že vede k lepšímu chápání následků jednání, většímu ohledu k druhým lidem a sebekontrole. Naopak nízká inteligence znamená absenci tohoto pozitivního vlivu na morálku a charakter.

 

Kulturní hodnoty jsou výtvorem a vyjádřením genetických vloh

Kulturalisté tedy spojují úspěšnost a vyspělost určitých společností určitými hodnotami, které jsou klíčové pro progres a rozkvět civilizace, jako úcta ke vzdělanosti a vědění, oceňování kultury i vědy, snaha o úspěch, oceňování podnikavosti, iniciativy, pracovní morálky, píle, spořivost, dodržování základních morálních norem atd. V povrchnějším smyslu mají pravdu, ale nevysvětlují, proč tyto hodnoty stabilně vznikají a udržují se jen u některých populací a u jiných naopak nikdy ne (a nelze je od jedněch k druhým přenášet). Toto je stěžejní problém kulturalistických teorií o vzestupech civilizací – mají za to, že kulturní projevy a vzorce jsou u každé populace jen projevy vzniklými čistě náhodně nebo v závislosti na vnějších okolnostech. Není vůbec brán v potaz otázka jejich vztahu k vrozeným vlastnostem lidí a populací; jsou považovány za lidstvem univerzálně přenositelné. Ve skutečnosti je tomu tak, že tyto hodnoty jsou až konkrétním vyjádřením vrozených vloh a tendencí u nadprůměrně nadaných a inteligentních populačních skupin, které mají také na vyšší úrovni charakterové a pozitivní povahové vlastnosti. Inteligentnější národy a populace značně více tendují k meritokratické orientaci než ty méně inteligentní; tuto orientaci můžeme definovat jako oceňování pracovní etiky, úsilí, vzdělání, profesní kompetence a úspěšnosti (Rindermann, 2018, s. 249). Podle jedné studie koreluje národní IQ a počet knih v domácnostech (což je dobrý indikátor postoje k vědění a vzdělanosti) na úrovni 0,59 (Rindermann, 2008; in Lynn a Vanhanen, 2012, s. 274). Počet let vzdělání koreluje s národním IQ podle více výzkumů od 0,51 do 0,80 (Lynn a Berger, 2018, s. 216). Národní IQ značně koreluje s ukazateli jako rychlost fungování poštovních úřadů, rychlost chůze nebo přesnost hodin (0,59), což ukazuje, že inteligentnější populace jsou energičtější, pracovitější a přesnější (Lynn a Berger, 2018, s. 257). Také pozitivní tendence v uvažování a jednání značně korelují s národním IQ. Míra úspor koreluje s národním IQ podle čtyř výzkumů od 0,34 do 0,76, s meziosobní důvěrou 0,49, s obecnou důvěrou 0, 41, s čestností 0,55 (Ibid., s. 257). Navíc kvality vedoucí ke vzniku základních civilizačních hodnot jsou navzájem propojeny a tvoří vzájemně se stimulující komplex – obecně tedy spolu především pozitivně korelují intelektuální schopnosti a morální kvality. Korelace mezi IQ a čestností/altruismem se pohybuje v rozmezí 0,32–0,62 (Levin, 1997, s. 55). Korelace mezi kognitivními schopnostmi a kvalitou morálního uvažování je 0,62 (Krebs a Gillmore, 1982; in Rindermann, 2018, s. 190). Proto pro vyspělost civilizace klíčové hodnoty a tendence chování vznikají jen u populací s vysokým IQ, u těch s nízkým příliš ne.

Data a korelace potvrzující, že žádoucí kulturní hodnoty a tendence jsou převážně projevy vrozených kvalit, též nepřímo dokazují, že negativní kulturní projevy a sklony vedoucí k neúspěchům a zaostalosti jsou dány nedostatkem těchto kvalit a negativními vrozenými vlohami, tedy také geneticky.

Jestliže pozitivní a negativní kulturní projevy jsou dány převážně působením genetických kvalit nebo jejich nedostatku, pak ještě markantnější je vliv genetiky viditelný při formování kognitivních schopností. Podle kulturalistů mají rasové a etnické skupiny odlišné systémy hodnot, čímž určují inteligenci svých dětí a ty si pak v návaznosti na to vedou hůře nebo lépe ve studiu a profesním životě (Li, 1988, s. 25). Adoptivní studie však zjistily, že kulturní hodnoty v rodině nemají žádný vliv na IQ (IQ adoptovaných, geneticky nepříbuzných dětí vyrůstajících ve stejné rodině vůbec nekoreluje) (Lynn, 2008, s. 4). Totéž platí pro jedince a sociální vrstvy v rámci rasových a etnických skupin. Odlišnosti v IQ mezi vyššími, středními a nižšími vrstvami jsou dány geneticky, přenášejí se mezi generacemi geneticky a to je také hlavní důvod pro toto rozvrstvení (inteligentnější lidé jsou úspěšnější a vytvářejí vyšší vrstvy a méně inteligentní jsou méně úspěšní a utvářejí nižší vrstvy). Stejně tak, a dokonce ještě více, jsou vrozená specifická a tvůrčí nadání (jako matematické, literární, umělecké atd.). Zde je vliv genetiky naprosto určující: buď se s nimi člověk narodí a má je, nebo je nemá a žádným působením zvnějšku je vytvořit nelze. Lze je jen vnějším působením tříbit a zdokonalovat. Tvůrčí talenty jsou však zároveň spjaty s vysokou inteligencí, která vytváří jakousi základní mentální kapacitu, s níž jedině může tvůrčí nadání existovat.  Odlišnost v tvůrčích úspěších a progresu mezi rasami i sociálními třídami je tedy opět dána geneticky a ne kulturně.

Vysvětlení komplexního mechanismu

Opravdu byly nalezeny významné korelace mezi kulturními ukazateli podporujícími civilizační vyspělost a úrovní vzdělání (0,60) nebo mezi politickými ukazateli jako vláda zákona, politická svoboda a demokracie (0,62) (Rindermann, 2018, s. 497). Obecně skutečně můžeme v dějinách i dnes spatřovat, že rozvinutější společnosti zároveň disponují kulturními vzorci, které jejich vzestup a úspěchy podporují, jako racionalita, vzdělanost, úroveň myšlení či meritokratická orientace. Ve skutečnosti však tyto kulturní vzorce a stejně tak samotné civilizační úspěchy jsou, jak už řečeno, z největší části způsobeny vysokou úrovní vrozených kvalit u určitých populačních skupin (proto se vyskytují jen u ras s vysokým IQ: bělochů a severních Asiatů). Ty si díky těmto svým kvalitám (které jsou podle moderních výzkumů ze značné míry nebo dokonce téměř výhradně determinovány geneticky) obojí utvářejí a obojí jim také sekundárně pomáhá k dalšímu civilizačnímu progresu a dále to stimuluje využívání těchto vrozených kvalit. Například vysoká vrozená inteligence a organizační schopnosti vedou ke vzniku kvalitních vzdělávacích institucí, vyšší úrovni vědění a oceňování vzdělanosti, což zase podporuje nabývání nových znalostí (na školách a ústavech probíhá bádání vedoucí k objevování nového), které podporují třeba další ekonomický progres (nové technologie zvýší např. efektivitu výroby). Zároveň tyto instituce a vyšší úroveň vědění utvářejí ve společnosti dobré podmínky pro využívání vrozené inteligence lidí (mohou studovat na kvalitních školách) a oceňování vědění utváří hodnotovou atmosféru vedoucí lidi k jejímu využívání (vzdělání jako pozitivní hodnota lidi motivuje ke studiu). Zároveň pak logicky obojí – úspěchy civilizace i kulturní hodnoty podporující úspěšnost civilizace – mezi sebou koreluje: genetické kvality paralelně vedou jak k úspěchům třeba ve vědě nebo podnikání, tak k formulaci kulturních hodnot jako oceňování úspěšnosti nebo pracovitosti. Hodnoty a civilizační úspěchy se také navzájem stimulují: třeba obecné oceňování vzdělanosti podporuje udržování vysoké úrovně vzdělávacího systému a ten zase naopak svým působením podporuje ve společnosti povědomí o významu vědění a vzdělání. Nicméně primární příčinou vzniku obojího jsou genetické kvality; až jsou jimi vytvořeny, mohou na sebe synergicky působit. Vysoká inteligence nebo vysoká míra vrozené pracovitosti už svojí podstatou v člověku vedou k formulování konkrétnějších myšlenkových obsahů (tedy hodnot), které oceňují právě tyto vlohy a rovněž úspěchy, které jsou výsledkem těchto vloh.

U populací s nižšími kvalitami je vše analogicky naopak: nevytvářejí se u nich tyto civilizační úspěchy ani kulturní vzorce podporující pak dále civilizační vzestup a zlepšující uplatňování vrozených vloh (navíc v tomto případě jsou kvality na nižší úrovni, takže není moc na co působit). Chybí zde do značné míry ona reciproční kauzalita, vzájemné synergické působení mezi vysokými vrozenými vlohami a jimi vytvářenými vhodným prostředím, progresem a pozitivními kulturními hodnotami. Naopak prostředí bývá nevyspělé a chudé, progres chabý nebo skoro žádný a pozitivní kulturní hodnoty (jako oceňování práce nebo vzdělání) nejsou přítomny nebo jen málo; naopak se často formují dokonce přímo „anti-hodnoty“ podporující neodpovědnost, neúspěšnost, laxnost, dezorganizaci (kultura chudoby). (Určitého progresu, zlepšení prostředí a formování pozitivních hodnot jsou tyto populace schopny jen s pomocí stimulů a výdobytků od vnitřně kvalitních vyspělých populací, ale vždy přinejlepším polovičatě a problematicky.)

 

Když jsme rozebrali nejdůležitější a nekomplikovanější environmentalistickou teorii (kulturalismus), složitou proto, že obsahuje matoucí kauzalitu, která často vede k chybným úsudkům (pozitivní nebo negativní kulturní hodnoty se skutečně v souladu s touto teorií vyskytují u úspěšných nebo naopak neúspěšných kultur, ale při hlubším pohledu zjistíme, že je to jen vnější projev něčeho zásadnějšího), můžeme se podívat na další a už méně komplikované environmentalistické teorie.

 

 

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: