Přejít k obsahu webu

Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 7

9 prosince, 2019
tags:
by

Jednotlivé environmentalistické teorie a jejich vyvrácení

Stejně jako u vysvětlování pádů civilizací i v případě vysvětlování jejich vzestupů a při vysvětlování celkové vyspělosti a zaostalosti kultur sledujeme v oblasti environmentalistického teoretizování snažícího se tyto otázky zodpovědět vnějšími faktory zažehnutí neuvěřitelné kreativity. Je téměř neskutečné, co všechno jsou environmentalisté při zdůvodňování vzniku vyspělých civilizací i při vysvětlování, proč jsou některé společnosti úspěšné a jiné neúspěšné, schopni vymyslet. Všechna tato vysvětlení můžeme samozřejmě označit za chybná, protože primární silou při utváření lidských kultur, zejména co do míry jejich celkové civilizační úrovně, vnější environmentální faktory nejsou. Zdá se, že ve většině případů jsou environmentalističtí teoretici o správnosti svých vysvětlení upřímně přesvědčeni (jsou už natolik zpracování politickou korektností, že faktory rasy a genetiky je ani nenapadne vzít v úvahu). Někteří si možná jsou těchto činitelů vědomi, ale v obavách o kariéru se navenek drží politicky korektní linie.

 

Kultura a kulturní hodnoty

Kulturní přístup vysvětluje úspěšnost či neúspěšnost jednotlivých lidských kultur kulturními odlišnostmi. Je to asi hlavní a nejdůležitější z environmentalistických teorií snažících se vysvětlit míru vyspělosti/zaostalosti lidských společností vnějšími faktory. Kulturalistická teorie tvrdí, že lidské skupiny si utvářejí určité soustavy hodnot, představ, přístupů k životu a myšlenkových vzorců, které svých obsahem a charakterem utvářejí určitý druh kultury a přenášejí se působením prostředí (které daná kultura utváří) na děti a mladé lidi z generace na generaci. Některé kultury vykazují kulturní zvyklosti, vzorce a tendence podporující civilizační vzestup, vyspělost a prosperitu (práce, odpovědnost, disciplína, šetrnost, podnikavost, samostatnost, schopnost pracovat pro dlouhodobé cíle, důraz na vzdělání, úspěch, poznání, vědu, technický pokrok atd.), jiné mají opačnou kulturní orientaci (pasivita, odevzdaná víra v osud, orientace na přítomnost, odmítání řádu a disciplíny, preference zábavy a požitků před prací a vzděláním, krátkodobého prospěchu před dlouhodobým atd.), a to je vede a udržuje v zaostalosti a chudobě. Tyto kulturní odlišnosti také mají vést k rozvoji/zvýšení inteligence či naopak jejímu zanedbání/snížení.

K iniciaci civilizačního rozvoje tak podle této teorie stačí ty první zavrhnout a ty druhé podporovat a všeobecně rozšířit. K pozvednutí celého lidstva k vyspělé civilizaci by měl stačit takovýto jednoduchý „kulturní konstruktivismus“. Je evidentní, že takto jednoduché to v realitě není a musí tedy existovat nějaký mocný faktor, který kulturalismus nebere v potaz.

 

Pozitivně působící kulturní hodnoty

Doposud se objevilo mnoho kulturalistů-teoretiků. David Landes (1998) vysvětluje zejména ekonomické rozdíly mezi regiony a civilizacemi čistě jejich odlišnými kulturně-hodnotovými systémy. Některé národy mají hodnoty oceňující práci, podnikavost a iniciativu, jiné nikoli. To jedny vede k bohatství a úspěchům, druhé k chudobě a zaostalosti (zejména v období po II. světové válce). Proto také souhlasí s Weberem a jeho tezí o protestantské pracovní etice jako základnímu důvodu pro zrod průmyslové revoluce a hospodářské úspěchy západní Evropy, ale také hospodářské zázraky zemí Pacifického Rimu: Japonska, Jižní Koreje, Tajwanu, Singapuru, Hongkongu a Číny, které údajně mají jakousi „vlastní verzi“ protestanské etiky. Velmi podobně uvažoval i Huntington (2000), když si položil otázku po naprosto rozdílném vývoji v zemích jako Jižní Korea a Ghana. Také Ferguson (2013) připisuje vzestup Západu do značné míry protestantismu.

V obdobném duchu argumentuje i Deirdra McCloskeyová (2016) se svým výkladem vzniku a rozmachu světa měšťanských/buržoazních hodnot, ovšem s tím, že klade větší důraz roli hospodářské a občanské svobody ve srovnání s dalšími hodnotami jako disciplína, smysl pro řád, snaha o úspěch a racionalita. Za zrodem vyspělé moderní Evropy stojí ne instituce nebo materiální kapitál, ale idea hospodářského liberalismu spojená s ideou celkové lidské svobody a demokratická idea úcty k nim. Na základě toho proběhl kauzální proces rozvoje středověkého vzdělání a víry následovaný reformací, pak revoluce, buržoazní změna hodnot, rozvoj zárodků vědy a technologií, pak zvyšování investic, rozvoj vzdělání a věd na vyšší úroveň, což pak zrodilo moderní hospodářský rozkvět. Tyto buržoazní hodnoty jsou důležité i pro efektivitu institucí. Closkeyová do určité míry navazuje na Leona B. Albertiho (1441), který už kdysi formuloval teorii o měšťanských ctnostech a chování a jejich roli při hodnotové proměně společnosti (měšťanské hodnoty úspěchu versus starší aristokratické hodnoty). Podobně uvažoval o něco dříve rovněž Werner Sombart (1998).

Lawrence Harrison (2013) rozeznává čtyři základní kulturní principy vedoucí k úspěchům:

  1. celkový pohled na svět, podpora racionality, časová orientace (schopnost plánovat dopředu apod.) a přístup k vědění (je oceňováno),
  2. hodnoty a ctnosti jako důraz na dobře odváděnou práci, spolehlivost, schopnost nezávislého uvažování, tvořivost,
  3. ekonomické chování zaměřené na úspěšnost, pracovní výkon, zohledňování zásluhovosti,
  4. společenské chování kladoucí důraz na dodržování závazků, práva a norem, důvěra, odpovědnost elit ke společnosti, sekularizace.

Tímto vysvětluje úspěchy západní společnosti, ale také úspěchy východoasijských zemí v poválečném období („východoasijští tygři“), které jejich konfuciánské a taoistické kulturněhodnotové systémy kladoucí důraz na práci, vzdělání, úspěch a skromnost mají vést k vzestupu a prosperitě.

Trochu zvláštní verzi kulturalistického zdůvodnění formulovali Margaret Jacobová (1997, 2014) a Joel Mokyr (2005, 2016), podle nichž v nástupu britské průmyslové revoluce hrály faktory intelektuálně-kulturní faktory v podobě osvícenského étosu, inovativnosti a vzdělaných elit. Z osvícenství se zde v 17. století zrodila vědecká kultura založená na empirickém přístupu, Newtonovské vědě a matematice, a navíc se spojila s protestantstvím inspirovanými návyky a hodnotami jako usilovná práce a disciplína, čestnost a snaha o zisk. V tomto ideovém a hodnotovém kulturním prostředí pak vyvstal přístup a úsilí směrované racionalitou, vědeckým přístupem, důrazem na vzdělání, úsilím o poznání a inovace, podnikavost. Tento popis jako takový můžeme vcelku akceptovat; základní problém ale je, že tato teorie opět nejde do hloubky a nijak nevysvětluje, proč se právě zde zrodil tento způsob myšlení a ideály, tyto snahy po objevování nového a hospodářském rozvoji. Proč něco takového vzniklo v Británii a ne třeba ve Venezuele, Pákistánu nebo v Nigérii? Navíc je to přístup příliš zužující a popisující progres směřující ke vzniku moderní industriální společnosti jedním jediným způsobem a v jedné jediné zemi. Avšak brzy po Británii se cestou vědeckého a industriálního rozvoje vydaly i další země, a často dokonce ještě dynamičtěji (Německo, USA). Tamní proces modernizace byl v lecčems obdobný, ale ne shodný. Zjevně je tedy modernizace obecnější proces, který nelze omezovat na jedinou zemi a jednu konkrétní cestu k ní, takže schopnost takového progresu musí mít jinou, zásadnější a obecnější příčinu.

Nejznámější prototypy kulturalismu: protestantismus a konfucianismus

Průkopníkem a nejvýznamnějším představitelem kulturalistického přístupu je sociolog Max Weber, který svou teorii formuloval na počátku 20. století. Podle něj je zásadním faktorem pro vzestup ekonomiky a vůbec civilizace protestantismus (protestantská pracovní etika). Proto podle něj stanuly v čele rozvoje severnější části Evropy a USA, což kontrastovalo s chudším katolickým jihem Evropy a zaostalejší katolickou Latinskou Amerikou. V dané době tato teorie vypadala do určité míry přesvědčivě, ale další vývoj ve světě a nové poznatky o lidské přirozenosti ji vyvrátily.

Pokud budeme uvažovat o protestantismu jako o nejtypičtějším příkladu kulturalistického přístupu, můžeme na něm jasně demonstrovat neakceptovatelnost kulturalistického přístupu. Teze o protestantské etice jakožto motoru rozvoje naráží na zjevnou skutečnost, že prosperita a vyspělé civilizace existovaly i tam, kde žádný protestantismus nebyl, a naopak i tam, kde je, nemusí vždy prosperita být. Obecně se tato teorie jeví jako nedostatečně přesvědčivá, nemá prediktivní sílu a zjevně není schopna univerzálního vysvětlení vzestupů civilizací.

Nedokáže vysvětlit prokazatelné skutečnosti jako:

– mnoho vyspělých a hospodářsky prosperujících civilizací vzniklo dávno před protestantismem,

– první civilizační a hospodářský vzestup Evropy nastal za doby vrcholného středověku, kdy v ní existoval jen katolicismus, dlouho před vznikem protestantismu,

– velký rozkvět katolické severní Itálie za doby renesance,

– katolická Argentina v katolické Latinské Americe byla po jistou dobu velmi vyspělou a prosperující zemí,

– existence vyspělých katolických zemí jako Rakousko, Belgie nebo Francie a „smíšených“ protestansko-katolických zemí jako Holandsko, Německo a Švýcarsko,

– dnes je na tom katolický jih Německa hospodářsky lépe než protestantský sever,

– v Namibii jsou lidé převážně protestanského vyznání, přitom tam žádný zvláštní rozvoj není; je to zaostalá africká země jako kterákoli jiná,

– vzestup zemí, kde nikdy žádný protestantismus nebyl, zejména států východní Asie jako Japonsko, Jižní Korea, Singapur, Hong Kong, Tajwan a Čína (tvrzení, že mají něco protestanské etice obdobného není úplně přesvědčivé; některé styčné body tu jsou, ale obecně jsou protestantismus a konfuciánství nebo taoismus hodně odlišné hodnotové systémy),

– dokonce i prvotní vzestup severní Evropy není spojený s protestantismem tak bezvýhradně – Nizozemí, které bylo po jistý čas nejdynamičtější a nejvyspělejší zemí Evropy („zlatý věk“ Nizozemí 17. století) nebylo zdaleka jednoznačně protestantské; ve skutečnosti tam mírně převažoval a stále převažuje katolicismus.

Jádro problému této teorie je v tom, že došlo k záměně příčiny s následkem. Protestantismus byl do značné míry jen odrazem a vyjádřením mentality podnikavých a pracovitých germánských národů v severnějších částech Evropy, jejich větší tendencí k individualismu a hospodářské iniciativě. Jistě mohl mít poté i on sám vliv na vzestup hospodářské aktivity, ale až jako sekundární kulturní vliv, který jen stimuloval jejich vrozené vlohy k pracovitosti a podnikavosti (napřed musí být vrozená vloha, teprve pak může kulturní vliv mít určitý efekt, protože má na co působit). Pravděpodobně si ho také jako víru přednostně volili podnikavější, individualističtější a aktivnější lidé, protože lépe vyhovoval jejich vrozenému naturelu. Protestantismus nebyl příčinou jejich podnikavosti, ale jen to, co bylo v souladu s jejich vlastní povahou. Slabší hospodářské výkony jižní Evropy a Latinské Ameriky nesouvisejí s tamní převahou katolického vyznání, ale s nižší úrovní inteligence a dalších kvalit tamních populací.

Působení konfucianismu zase nemůže být hlavním vlivem vzestupu zemí východní Asie už proto, že tam není zas tak široce vyznáván, aby mohl vysvětlit všeobecný vzestup těchto národů. V Japonsku a Koreji ho vyznává jen málo lidí (a ani obdobné učení mající podobu určitého komplexu hodnot tam není), přesto zahájily vzestup dříve než Čína a jsou stále značně vyspělejší než ona. A dokonce i v samotné Číně ho nevyznává ani pětina obyvatel a v posledních desetiletích, kdy zažívá Čína dynamický vzestup, je spíše na ústupu. První éry vzestupu civilizace a prosperity Čína zažila dlouho před vznikem a formulací konfuciánství. Důraz na práci, vzdělání nebo organizaci, které jsou spojeny s úspěchy současné Číny, jsou obecnější a odedávna přítomnou součástí čínské mentality a života, nejsou spojeny výhradně s konfucianismem, který je jen jedním z více tamních myšlenkových proudů (a který je jen konkrétním kulturním vyjádřením této mentality). Totéž můžeme říci o dalších zemích východasijského regionu jako je Japonsko, Korea nebo Tajwan. Jejich úspěchy vycházejí z jejich celkového a trvalého psychologického nastavení a nadání, což ovšem nesouvisí s nějakými kulturněhodnotovými systémy, ale s jejich vrozenými kvalitami.

Nadprůměrně inteligentní populace tedy často díky těmto svým vrozeným vlohám a sklonům formují hodnoty nebo celé hodnotové systémy jako protestantská pracovní etika nebo konfucianismus, které mohou dále druhotně tyto jejich vrozené vlohy poněkud stimulovat. Primární a klíčové pro vzestup jsou však tyto vlohy samotné a prosperovat proto mohou stejně dobře i bez takových systémů, jak vidíme na vyspělých evropských zemích bez protestantismu. Ostatně až tyto vlohy vedou k formulaci takových systémů hodnot. Důležité je, že geneticky kvalitní populace díky svým kvalitám generují čas od času nejen pozitivně působící konkrétní kulturní systémy, ale dlouhodobě a stabilně i obecnější pozitivní hodnotové klima a přístup k životu jako oceňování práce, úspěchu, sebekázně, šetrnosti atd. – a právě to je to skutečně zásadní a důležité, ne tu a tam přechodně působící kulturní fenomény jako protestantská pracovní etika (konkrétní údaje a korelace dokládající, že pozitivní kulturní hodnoty a životní přístupy vyplývají z vrozených kvalit, viz dále).

Úžeji můžeme stejný mechanismus vztáhnout na sociální stratifikaci v jednotlivých národech a civilizacích. V inteligentních, nadaných segmentech společnosti jako vnější projev těchto kvalit vzniká podnětné sociální prostředí s pozitivními kulturními hodnotami (oceňování vzdělání, vědění, práce, sebedisciplíny, iniciativy, odpovědnosti apod.), které jejich vnitřní kvality dále stimuluje. Sargent píše (na základě výzkumu prováděného v USA) o superiorních lidech, že jejich kvality jsou primárně vrozené, ovšem kvalitní elementy, z nichž pocházejí, utvářejí i kvalitní sociální prostředí generující pozitivní kulturní hodnoty (1947, s. 47): „… vynikající osobnosti … měly [vedle vysoké intelligence a nadání] mnohé příznivé charakterové vlastnosti, jako velkou vytrvalost, sebedůvěru a velkou sílu charakteru. Nadto uvádí všeobecně i jiné přednosti, prospívající jejich vývoji, jako vynikající příbuzné, kultivovaný domov a dobré školní vzdělání. Podle výsledků tohoto výzkumu spojují se při formování genia tři faktory, a to přirozená schopnost, charakterové vlastnosti a prostředí.“

„I. McKeen Cattell zkoumal původ a rodiště vynikajících amerických vědců. Shledal, že více než polovina z nich pochází z nejpříznivěji situovaného 1 % obyvatelstva.“ (Ibid.)

Třídy s vyššími kognitivními schopnostmi vytvářejí pro své děti lepší, stimulativnější prostředí a kvalitnější domov. Inteligentnější matky se více věnují výchově a vzdělání svých dětí, kupříkladu více se s nimi učí nebo jim čtou. Stejně tak více dbají na omezení negativních aktivit – například méně času stráví jejich děti u televize. U méně inteligentních matek je tomu přesně naopak. Podle výzkumu v USA zabývajícího se kvalitou domácího prostředí (HOME index) se v nejhorší desetině s nejnižším hodnocením ocitlo 0 % domácností s matkami s velmi vysokými kognitivními schopnostmi, 2 % s vysokými, 6 % s průměrnými, 11 % s nízkými a 24 % s velmi nízkými. (Murray, 1995)

Murray shrnuje (1995, s. 232-3): „… vztah kognitivních schopností ke kvalitě rodičovství je nepochybný. (…) Dlouhodobě a v široké perspektivě, založené na … nejlepším porozumění reálií výchovy a vzdělání dětí, chytří lidé mají tendenci být lepšími rodiči. Lidé s nízkou kognitivní schopností mají tendenci být horšími rodiči. Tento závěr zahrnuje širokou škálu chování rodičů, od prenatální nedbalosti vedoucí k nízké porodní váze a postnatálního zacházení s dětmi zahrnující zanedbávání a zneužívání, po výsledky ve vývoji dítěte a v rozvoji jeho kognitivních schopností.“

 

Negativně působící kulturní hodnoty

Na druhé straně tedy pak existují i kulturní systémy, hodnoty a vzorce vedoucí k neúspěšnosti, pasivitě, neodpovědnosti a chudobě, protože jsou zaměřeny proti vzdělání nebo socioekonomickému úspěchu a proti snaze jich dosáhnout. Oscar Lewis (1961) formuloval koncepci „kultury chudoby“, kterou sdílí problémové, chudé, málo vzdělané a neúspěšné segmenty společnosti. Vyznačuje se nezájmem o vzdělání, nedostatkem cílevědomého úsilí, odmítnutím závazku pracovat, nedostatkem osobní odpovědnosti, silnou orientací na přítomnost, neschopností pracovat pro dlouhodobé cíle, celkovou laxností a pohodlným přístupem k životu, nedostatkem elementární morálky a generací sociálních problémů a patologií. Tato kultura chudoby pak má být přenášena z generace na generaci v těchto problémových skupinách, ovšem čistě skrze působení prostředí – tedy že děti jsou této kultuře od narození vystaveny.

Tento přístup o fatalistickém vlivu prostředí, který má chudé navždy působením nevhodného prostředí a „špatných“ hodnot „uvěznit“ v pasti bídy a degradace (a ty v dobrém prostředí s kladnými hodnotami navždy držet nahoře), ignoruje případy, kdy někdo do špatného prostředí nízkých tříd klesl z vyšší třídy (tedy z lepšího prostředí) a především ignoruje případy, kdy se naopak někdo dokázal z těchto problematických podmínek vymanit a vypracovat se do vyšší třídy (což byl ve 20. století, kdy v západních společnostech padaly stavovské a třídní bariéry, dost častý jev). Obecně tedy tato teorie o bezvýhradném vlivu prostředí dané sociální třídy nevysvětluje existenci sociální mobility. Je také otázkou, proč vůbec tato kultura chudoby vzniká i v jinak celkově bohatých a prosperujících společnostech, proč se tak odlišné kulturní vzorce nacházejí ve stejné zemi s jednotnou národní identitou a kulturou. Stejně tak je záhadou (pokud se držíme environmentalistického a kulturalistického stanoviska), proč ani programy pro pozvednutí chudých, otevírání stále většího množství vzdělávacích a profesních příležitostí, štědré sociální programy a relativně dobré materiální podmínky i pro ty chudší (ve srovnání s minulostí) to nedokázaly napravit. Jediným vysvětlením je, že mezi lidmi existují výrazné rozdíly ve vrozených kvalitách (jako je IQ nebo pracovitost), což nevyhnutelně vede ke stratifikaci společnosti, k odlišnému přístupu k životu a kulturním hodnotám v jednotlivých vrstvách a k tomu, že ti nejméně kvalitní zaujímají postavení na dně společnosti a utvářejí kulturu chudoby. Občas se i v nízkých vrstvách narodí někdo nadaný a ten pak většinou vystoupá díky svým kvalitám a navzdory působení negativních návyků svého rodného prostředí vzhůru; stejně tak se stává, že ti méně kvalitní ve vyšších vrstvách klesají navzdory pozitivním hodnotám ve své sociální třídě dolů. V sociální stratifikaci obecně i ve formování kultury chudoby jsou tedy rozhodující síly dědičnosti. Například adoptivní studie Mednicka (1973) zkoumaly míru dědičnosti sklonů ke kriminalitě, což je jeden z faktorů formujících kulturu chudoby a odhalily, že vlivy dědičnosti jsou mnohem silnější než environmentální (synové s biologickým otcem s kriminálními záznamy a adoptivním bezúhonným otcem měli mnohem větší sklon ke kriminalitě než synové s biologickým bezúhonným otcem a adoptivním otcem s kriminálními záznamy). Podle Lynna (1996) je při formování psychopatické osobnosti, které ze značné míry utvářejí segmenty populace, v nichž se formuje kultura chudoby, vliv genetiky třikrát silnější než vliv prostředí.

Podle postřehů Sarrazina (2012) nejsou chudší a problémové vrstvy v mnoha ohledech omezeny v tom, aby nevykazovaly tak vysokou míru špatných návyků a nelichotivých rysů chování. Podle jeho postřehů vykazují nižší vrstvy například vyšší míru obezity, větší čas strávený u počítače a televize, větší míru nezdravého stravování, vyšší spotřebu alkoholu a cigaret. Naopak značně menší váhu přikládají vzdělání a pohybovým aktivitám svých dětí, nedbají příliš o kvalitu jejich stravování a nemají zájem o návštěvu muzeí či knihoven, i když je zdarma. Není zde tedy žádný nepříznivý tlak vnějšího prostředí v podobě útlaku či materiální nouze, který by tyto negativní tendence chování nízkých vrstev zapříčiňoval (dokonce se naopak chovají konzumněji a materialističtěji). Je to dáno jejich vlastním smýšlením a chováním, a ty jsou pod značným vlivem vrozených sklonů a výše inteligence.

Sarrazin shrnuje (2012, s. 75): „Nejsou … žádné materiální okolnosti, které by příjemcům podpory v nezaměstnanosti znemožnily dosáhnout ve sledovaných ukazatelích úrovně nejvyšších sociálních vrstev.“

„Dospěli jsme tak k centrálnímu bodu německé i mezinárodní diskuse o chudobě: závislost na státních transferech je často provázena nízkou úrovní všeobecného a profesního vzdělání, chováním závislým na chorobných návycích a osobními deficity nejrůznějšího druhu.“ (s. 103)

Špatné sociální podmínky a z nich plynoucí „anti-hodnoty“ převažující v nízkých vrstvách tedy nejsou důsledkem chudoby a podobných nepříznivých environmentálních vlivů. Naopak jsou až výsledkem nedostatku vrozených kvalit těchto segmentů populace. Nejlépe je to vidět na faktu, že sociální problémy jsou úzce provázány s nízkými kognitivními schopnostmi, které jsou jednoznačně determinovány převážně geneticky (povahové a charakterové defekty, které společně s nízkou inteligencí vedou k sociálním problémům a kultuře chudoby, jsou rovněž značnou měrou dány geneticky, byť ne tak silně). Murray uvádí (1995):

– v jedné ze studií týkající se dětského zneužívání 65 % matek a 56 % otců nedokončilo střední školu,

– v jedné virginské studii 80 tisíc lidí dopustivších se zanedbávání dětí byla zjištěna nízká průměrná úroveň dosaženého vzdělání a téměř ¾ z nich byly umístěny v třídách pro mentálně retardované,

– v clevelandské studii 56 dětí, u nichž došlo k vážným selháním rodičovské péče, bylo zjištěno, že průměrné IQ jejich matek bylo 81, což je zhruba horní hranice dolní desetiny populace na IQ-škále.

Jak shrnuje Stoddard, je to nedostatek genetických kvalit, který primárně utváří špatné a patologické sociální prostředí panující u nízkých tříd a spodiny (1922, s. 246): „Samozřejmě environmentalisté argumentují, že sociální neklid a rozklad je způsoben špatnými sociálními podmínkami, ale když se na problém podíváme více zblízka a hlouběji, zjistíme, že špatné podmínky jsou vytvářeny převážně samotnými problémovými lidmi. Pouhá přítomnost spousty problémových mužů a žen odsouzených jejich samotnými povahami k inkompetenci a neúspěšnosti automaticky generuje chudobu…“ Pochopitelně tyto negativní vzorce smýšlení a chování, které formuje vrozený nedostatek vnitřních kvalit, mohou ony vrozené negativní sklony dále posilovat, ale až jako sekundární vliv; primární je v utváření kultury chudoby nedostatek kvalit a ten také ony druhotně působící negativní kulturní vzorce utváří.

Totéž pak platí i globálněji, v rámci rozdílů mezi celými rasami a civilizacemi. Stejně jako u určitých populačních skupin, tedy především bělochů a severních Asiatů, můžeme stabilně sledovat poměrně vysokou míru pracovitosti a častý výskyt hodnotových vzorců a kulturních fenoménů, které pracovní úsilí a úspěšnost oceňují, u tmavších populačních skupin, sídlících v zemích, které souhrnně označujeme jako třetí svět, vidíme spíše opak. Vidíme zde kulturní projevy v podobě poměrného nezájmu o vzdělání nebo vyšší kulturní hodnoty, důrazu na momentální prospěch, větší tendenci k hédonismu a přízemnímu materialismu, bezstarostnost, orientaci na přítomnost, preferenci volného času před prací nebo laxní, „pohodový“ přístup k práci.

Baker (1974) shrnuje dojmy antropologů o afrických černoších:

– nebyla vytvořena žádná věda, málokdy se mluví o něčem, co nemá přímý vztah k žaludku,

– jediné, na co myslí Afričané, je momentální uspokojení.

Clark popisuje přístup k práci v Indii, jak ho zaznamenali Britové za doby kolonialismu (2007, s. 363): „Mlýny v Indii … byly nedisciplinované.  (…) Značná část pracovníků byla každý den nepřítomná a ti pracující byli často schopni přijít a odejít z mlýnu, aby se najedli nebo si zakouřili podle chuti… Mlýny mívaly místa na jídlo, holiče, obchody s pitím a další zázemí, aby si dělníci mohli dát pauzu. Některé matky si … s sebou braly do mlýnů své děti. (…) Jeden manažer dokonce poznamenal, že typický pracovník ‚se myje, koupe, pere si šaty, kouří, holí se, spí, je na jídle a je zpravidla obklopen svými příbuznými‘. Zažité zvyklosti … umožnovaly pracovníkům v jejich pracovním oddělení číst noviny, spát tam a brát si tam děti.“

Tento přístup k životu a práci je stabilně a trval typický pro tyto jižnější tmavší populace s nižším IQ. Totéž můžeme sledovat u značně části etnických menšin ve vyspělých západních zemích. Je tedy nasnadě, že tyto sklony a životní postoje patrně vyvěrají z jejich vrozených povahových tendencí a mentality (i když pak tyto vzorce podporující neúspěšnost mohou sekundárně dále stimulovat ony vrozené negativní sklony, které jsou ovšem jako příčina neúspěšnosti primární a ty také tyto kulturní vzorce utvářejí).

Někdy se přičítá zaostalost i některým uceleným kulturním tradicím, civilizačním okruhům, jejich hodnotové orientaci. Například islám nebo latinskoamerická civilizace mají být zaostalé a chudé proto, že podporují svými hodnotami pasivitu a fatalismus, potlačují kritické myšlení, necení si vědění a vzdělanosti. Ale tento výklad nelze přijmout. Islámská kultura, jak bylo už řečeno, zažila v minulosti v některých oblastech civilizační rozkvět a prosperitu. Dokonce i dnes jsou v rámci islámského světa znatelné rozdíly ve vyspělosti jednotlivých zemí. Írán nebo Turecko jsou přece jen znatelně vyspělejší než země v subsaharské Africe s převahou islámského náboženství (Írán dokonce prokazuje určitou inovativní schopnost v raketovém a jaderném výzkumu). Indie s převahou hinduistického vyznání není o mnoho vyspělejší než muslimské země v západnějších částech Asie (o něco lépe si vede jen díky ne příliš početné inteligentní elitě, což ovšem nemá nic společného s náboženstvím). Obdobně zaostalost Latinské Ameriky není dána primárně katolicismem. Tato oblast se vždy vyznačovala obrovskými sociálními a kulturními kontrasty. Už to vylučuje, že by celková relativní zaostalost tohoto regionu byla dána katolicismem, který zde obecně jasně převažuje. Existují zde komunity a země, které jsou navzdory celkovému rázu Latinské Ameriky poměrně bohaté a vyspělé. Uruguay, Chile a Argentina jsou na tom relativně dobře (ačkoli s prvním světem se srovnávat nemohou) ve srovnání se zeměmi jako Kolumbie, Bolívie nebo Venezuela, i když ve všech těchto zemích převažuje katolicismus. Rozdíl je vysvětlitelný jen tím, že v jižněji položených zemích je vysoké zastoupení bílého obyvatelstva s vyšším IQ, zatímco v severnějších zemích převažují míšenci a potomci Indiánů. V Brazílii jsou obrovské sociální a kulturní rozdíly rovněž jasně dány rasou a ne katolicismem, který zde převažuje všeobecně: bohaté bílé horní vrstvy versus chudé tmavé masy; zaostalejší střed a sever země s převážně tmavým obyvatelstvem versus vyspělejší jih díky přítomnosti potomků severoitalských a německých přistěhovalců. Nakonec tezi o zaostalosti kvůli katolicismu vyvrací úspěšné a prosperující komunity evropských přistěhovalců, z nichž velmi mnozí byli katolického vyznání, jako Němci, Irové, severní Italové a severní Španělé. V souvislosti s migrací ze Španělska se dokonce hovořívalo o přesunu bohatství a vyšší kultury do Jižní Ameriky, což mělo souvislost právě s migrací mnoha nadprůměrně inteligentních a nadaných Španělů katolického vyznání. Z toho všeho jasně vidíme, že celková chudoba Latinské Ameriky souvisí s tamní převažující tmavší, rasově smíšenou a pestrou populací s průměrně nižší inteligencí, pracovitostí a dalšími kvalitami oproti bělochům, ne s katolicismem. Jestliže hispánská nebo islámská kultura vskutku vykazuje některé postoje vedoucí k neúspěšnosti, jako fatalismus nebo ignorance vzdělanosti, pak je to především projev tamní převažující vrozené mentality a nižší inteligence.

komentáře 2 leave one →
  1. Andreos permalink
    16 prosince, 2019 13:47

    Samozřejmě že sama míra genetických kvalit a specifické vrozené tendence jednotlivých rasových skupiny byly vyselektovány působením prostředí. To ale nezpochybňuje základní tezi, že pak už právě ony samotné vrozené genetické síly jsou tím, co je pro určování podoby a vyspělosti jednotlivých lidských kultur rozhodující. Environmentální vlivy jsou podružné, dočasné, povrchnější – ty osudy lidských kultur dlouhodobě neurčují.
    Nepřímo tedy můžeme prostředí selektující genetickou výbavu (myšleno přirozené prostředí ještě před vznikem lidských kultur) skutečně chápat jako rozhodující vliv, ovšem přímo v rámci lidských kultur a civilizací, kde už je populace nějak geneticky konstituována, je přímým a rozhodujícím vlivem genetika.

    Zajímavým problémem ale samozřejmě je, že někdy ony environmentální vlivy mají vliv i na genetiku, rasové složení a demografii – a pak nepřímo – ovšem až skrze tyto v přímém smyslu rozhodující síly, mohou osud dané společnosti opravdu výrazně ovlivnit. Tím myslím třeba to, že dříve byly v Evropě nastaveny hodnoty podporující vysokou porodnost a tradiční roli ženy, které v kombinaci s tvrdými podmínkami vedlo k příznivým číslům porodnosti a zároveň eugenické diferenční fertilitě, což zvyšovalo početnost evropské populace a zároveň i zvyšovalo její kvalitu a to přispělo k pozdějšímu civilizačnímu vzestupu Západu. Nebo ve Španělsku v určitou dobu zavládl étos imperiální expanzivity odvádějící mnoho (většinou nadprůměrně inteligentních) lidí za hranice a zároveň atmosféra fanatické religiozity vedoucí mnoho lidí (opět většinou nadprůměrně inteligentních) k celibátu, což španělský národ naopak trvale dysgenicky poznamenalo.

  2. Martin permalink
    14 prosince, 2019 14:42

    Mám dojem, že autor nepochopil podstatu environmentalistických teórií. Alebo si to celé vykladá po svojom.
    Ja vplyv prostredia na vznik a vývoj civilizácie vidím tak, že rôzne životné prostredie v rôznych častiach sveta umožnilo alebo skôr vynútilo si vznik odlišných ľudských populácií v súčasnosti známych ako ľudské rasy, niektorých tvorivejších, aktívnejších a schopných plánovať, ale iných naopak pasívnejších, málo tvorivých, zameraných na život zo dňa na deň, a takto sa podieľalo na vzniku kultúry a civilizácie. Čiže nie priamo a krátkodobo, ale nepriamo, prostedníctvom biologickej evolúcie, v mnohotisícročnom časovom horizonte.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: