Přejít k obsahu webu

Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 5

Srpen 11, 2019
tags:
by

Opačná environmentalistická interpretace vlivu geografie a zdrojů

Neplatí ani opačná argumentace, že vhodné přírodní podmínky především v podobě bohatých zdrojů vedou k pasivitě, zlenivění, nezájmu o investice a modernizaci ekonomiky, rozvoj progresivních oborů a průmyslu, což pak danou společnost vede k trvalé zaostalosti a poměrné chudobě. Tato zaostalost a laxnost se pak podle některých výkladů promítá i do zaostávání v politickém uspořádání, vědě, technice a kultuře. Na suroviny bohaté země tak zůstávají ve stavu všeobecné letargie, chudoby a autoritářství. Naopak nedostatek surovin má motivovat k aktivitě, podnikavosti a vynalézavosti, takže nedostatek surovin je vlastně motivační výhodou, díky níž na zdroje chudší země jsou vyspělejší. Takto argumentuje třeba Zakaria, a to především ve vztahu k zaostalým arabským zemím bohatým na ropu.

Ale jak bylo zjištěno konkrétními výzkumy, přírodní bohatství a zdroje mají skutečně pozitivní vliv na bohatství země, ovšem slabý. Korelace mezi bohatstvím a přírodními zdroji je v mezinárodním srovnání pouze 0,12 (Rindermann, 2018, s. 492). Mnohem více s národním bohatstvím korelují kognitivní schopnosti populace (0,66) a kvalita institucí (0,58), která také z největší části závisí na národním IQ (tamt., s. 493). Vhodné přírodní podmínky, a především zdroje tedy skutečně jsou pozitivním činitelem a je rozhodně lepší je mít než nemít, ale nejsou rozhodující.

Ve skutečnosti tak není pochyb, že bez ropy by na tom arabské země byly ještě o poznání hůře. Avšak zároveň zde vidíme neschopnost využít toto bohatství ke skutečnému rozvoji v hospodářství, vědě a technice, ani nevidíme skutečně dynamicky progres v politickém vývoji či v utváření vyspělé kultury. Spíše vidíme jen povrchnost a krátkozrakost: stavění rekordně vysokých mrakodrapů a moderních městských center, kupování drahých aut, ale pod tímto pozlátkem se skrývá jen chabý civilizační pokrok v oblastech, které ho opravdu definují. Ještě zřetelněji to dokládá příklad ostrovního státu Nauru, který načas díky bohatým fosfátovým nalezištím fantasticky zbohatl a stal se nejbohatším státem světa s ohromnými příjmy z těžby. Žádný skutečný rozvoj civilizace a ekonomiky tam ale nenastal, jen nezodpovědné rozhazování peněz. Po vyčerpání fosfátů a příjmů z jejich těžby (tedy opadnutí tohoto pozitivního environmentálního vlivu) jeho černošské obyvatelstvo – kvůli své nižší inteligenci zjevně neschopné pořádně tento stimul využít – opět upadlo do chudoby a chaosu typického pro třetí svět. Zde navíc byl stimul o to větší, že toto velké přírodní bohatství se vztahovalo na poměrně malou populaci, a proto z něj měl k dispozici ještě mnohem větší bohatství na hlavu než na suroviny bohaté státy s velkou populací (jako Írán). Podobná situace je v malých, ale velmi na ropu bohatých Spojených arabských emirátech. Ani v takových případech, kdy velké bohatství plynoucí z přírodních zdrojů díky malému počtu obyvatel připadá na každého, zjevně nedokáže povznést zemi ke skutečnému a dlouhodobému rozkvětu, nedisponuje-li dostatečně talentovanou populací. U mnoha zemí třetího světa vidíme i obecnou neschopnost a neefektivitu velké přírodní bohatství alespoň částečně smysluplně využívat (jako to dokážou ropné arabské země). Takovým případem je třeba na ropu (i další zdroje) bohatá Nigérie, která patří mezi nejchudší země světa.

Zaostalost a neúspěšnost zemí s bohatými přírodními zdroji není dána těmito zdroji (jejich „demotivačním“ účinkem), ale nedostatkem schopností jejich obyvatelstva toto bohatství využít. U zemí s nadanou a pracovitou populací příznivé přírodní podmínky nevedou k zaostalosti a pasivitě, což nám ukazuje třeba případ Austrálie, která disponuje velkými surovinovými zdroji (světově největší zásoby zlata, uranu, železné rudy, zinku a niklu), které efektivně využívá k rozvíjení své prosperity a patří mezi nejvyspělejší země světa. Také USA mají velké zásoby uhlí a zemního plynu, Kanada zase ropy a uranu. Velkým nerostným bohatstvím disponuje také dravě se rozvíjející Čína. Talentované populace dokážou díky svým kvalitám vhodné přírodní podmínky dobře využívat (ale je to podružný faktor; dokázaly by dosáhnout vyspělosti i bez nich, jak ukazuje vyspělá Evropa, která je na zdroje poměrné chudá, nebo Japonsko – potřebné suroviny si nakoupí a dovezou a také se ze značné části orientují na surovinově nenáročné vyspělé obory).

Zároveň neplatí ani druhá část této argumentační linie. Nepříznivé podmínky nejsou zásadní motivující faktor pro vznik vyspělé civilizace, jak nám ukazuje příklad severoafrických států, které velkými zdroji ropy a příjmy z nich nedisponují a ani jinými zdroji příliš neoplývají. Obecně jsou zhruba stejně zaostalé a chudé jako ropné arabské státy více na východě a nemohou si na rozdíl od nich dovolit tolik investovat třeba do výstavby moderních měst (což ovšem, jak bylo řečeno, neznamená skutečný progres k vyspělé moderní společnosti). Jejich na zdroje chudé a neúrodné prostředí je zjevně k žádným velkým výkonům nepřimělo. Málo talentované populace nemohou nepřízeň okolností k aktivitě motivovat, protože k tomu nemají dostatek vnitřních vloh – jinak řečeno, tato nepřízeň nemá na co motivačně zapůsobit (ovšem jak bylo řečeno, talentované obyvatelstvo se dokáže pozvednout i bez této motivace, v prostředí na zdroje bohatém).

 

Podobně neplatí čistě ekonomické vysvětlení negativního vlivu velkých přírodních zdrojů (Corden a Neary, 1982). Podle něj surovinové bohatství vede k velké míře exportu, což posílí domácí měnu, takže exportování je pak dražší, a naopak import z okolních zemí je levnější. To oslabuje domácí průmysl a ekonomiku a zvýhodňuje okolní země, což vede k zaostávání, a i celkovému zhoršování schopností a podnikavosti domácí populace. Nezdá se však, že by jen zvýšený export surovin mohl mít tak fatální a dlouhodobý dopad na celou zemi. Není to dostatečně široce a hluboce působící vliv, aby mohl mít tak výrazně negativní důsledky. Kromě toho měnový kurz během času různě kolísá a je ovlivňován více faktory; export surovin ho nemůže dlouhodobě zafixovat. V každém případě je tato argumentace opět jasně vyvrácena příkladem Austrálie, která má ohromné surovinové bohatství, které také ve velkém vyváží (cca 40 % celkového exportu), ale nečiní jí to žádné hospodářské problémy; naopak její HDP na hlavu patří k nejvyšším na světě. Popisovaný scénář se navíc v 60. a 70. letech odehrál v Nizozemí, které díky velkému nalezišti zemního plynu jej začalo masivně vyvážet a skutečně pak zažilo posílení guldenu, zdražení zboží domácího průmyslu a pokles exportu. Byla to však jen dočasná hospodářská komplikace; Nizozemí jako celek se rozvíjelo dál a dnes stále patří mezi nejvyspělejší země.

 

Vyvrácení případů, kdy teorie o zpohodlnění díky zdrojům a bohatství zdánlivě platí

Ani v případech, kdy to na první pohled vypadá, že přebytek bohatství a zdrojů vskutku vedl k trvalému úpadku do relativní zaostalosti a chudoby a k ochabnutí iniciativy a podnikavosti, tato argumentace neplatí. V této souvislosti se často hovoří o případech Španělska a Portugalska (brzy po koloniálním vzepětí vskutku následoval úpadek obou zemí), které mělo právě jejich rychle a kořistěním nabyté koloniální bohatství dovést ke zpohodlnění, pasivitě a nezájmu o rozvíjení moderního průmyslu a technologií, čímž zaostaly za jinými evropskými mocnostmi (např. Landes, 1998; i Rindermann /2018/ toto vysvětlení mylně akceptuje). Tato argumentace plyne z povrchnosti a nepochopení toho, co se skutečně odehrálo. Pravé důvody úpadku obou zemí kvůli éře velmocenské expanze spočívají opět v genetice: skutečnou příčinou byl dysgenický efekt způsobený odlivem velkého množství nadprůměrně inteligentních a aktivních lidí během jejich imperiální éry. Zdroje a bohatství (a obecněji příležitosti k uplatnění), které bývají předmětem zájmu, se mohou nacházet i daleko za hranicemi a přitahují pak především nadprůměrně energické, inteligentní a schopné lidi, kteří odcházejí, aby je získali, čímž je národ o tyto lidi a jejich kvality ochuzován. A přesně to se stalo ve Španělsku a Portugalsku. Janáček například uvádí (1962, s. 133-4): „V prvé řadě vojáci, námořníci a koloniální úředníci se hrnuli do služeb vlády s přesvědčením, že za své služby budou mnohonásobně odměněni, a většina z nich se nezklamala. (…) V poměrně krátké době se ukázalo, že koloniální politika mobilizuje jak v Portugalsku, které bylo menší a méně lidnaté, tak ve Španělsku nejschopnější síly země. … podnikavé a odvážné jednotlivce, na nichž spočívala hlavní tíha odpovědnosti za úspěšnou státní politiku. Dokud … byl všude patrný blahobyt, způsobený zámořskými výboji …, nemohlo být patrno, že Portugalsko i Španělsko platí za toto bohatství daleko větší cenu, než mohla být vyjádřena penězi.“

Navíc v těchto zemích byla už od dřívějších dob určitá část obyvatelstva tvořena méně inteligentním nebílým elementem (značně více v Portugalsku), který na Pyrenejský poloostrov během dějin postupně migroval ze severní Afriky. Když odešla většina elity a nadprůměrně nadaných lidí ze země (a tito lidé byli vesměs bílí), došlo ke změně v rasové demografii ve prospěch nebílé složky obyvatelstva, neboť bělochů ubylo. Navíc úbytek bělochů (hlavně mužů) vedl k nárůstu míšení mezi oběma elementy. Tyto procesy měly rovněž dysgenický efekt. Portugalský genofond navíc ovlivnil i dovoz černých otroků z kolonií a jejich absorpce původním obyvatelstvem.

Stoddard popisuje úpadek Španělska kvůli jeho imperiálním expanzím (především Španělsko ztratilo velkou část nadprůměrně kvalitních lidí nejen jejich odlivem do kolonií, ale i ve válkách v Evropě), které trvale dysgenicky poznamenaly jeho obyvatelstvo (1924, s. 115-6): „Během onoho času bylo Španělsko daleko největší velmocí na zemi, jsa vlastníkem většiny Nového světa a vládcem velké části Evropy. Avšak tato dvě století moci a slávy se ukázala být i příčinou jeho pádu. Výkvět národa byl vyčerpáván za účelem podmanění divokého amerického kontinentu nebo aby umíral na evropských válečných polích. Udatní conquistadoři v Americe i neohrožená španělská infanterie v Evropě společně reprezentovali špičku nordických a mediteránních elementů. Generaci za generací tito muži odcházeli za hranice po statisících – aby se už nikdy nevrátili. (…) Výsledkem … těchto vyčerpávajících faktorů, jež si vybraly daň na energii a inteligenci španělského národa, byl dramatický kolaps španělské moci v polovině 17. století. Z jeho hrdé pozice vůdčího národa světa Španělsko padlo do pozice téměř třetiřadé mocnosti… Tento náhlý kolaps z velikosti do bezvýznamnosti dlouho mátl historiky. Dnes, s našimi znalostmi role rasy, je nám důvod perfektně znám. Jako ten největší marnotratník, Španělsko lehkomyslně vyčerpalo své rasové rezervy v záměrech přesahujících jeho síly. Když přišlo o poslední z nich, upadlo do stavu beznadějné slabosti…“

Můžeme dokonce postupný odliv schopných lidí ze Španělska do kolonií systematicky rozebrat, neboť dalekosáhlé velmocenské záměry Španělska si postupně žádaly lidi různorodých nadání a dovedností.

Nejdříve byli třeba lidé schopní v oblasti vojenství, odvážní, udatní, energičtí. Kratochvíl (1964, s. 75): „… nebylo možno upřít svaté nadšení těm nespočetným rytířům, hidalgům (šlechticům) a dobrodruhům, kteří se nyní hrnuli do nových zemí, aby tam železnou rukou upevnili španělské panství…“

V závěsu za nimi následovali lidé schopní upevnit španělskou nadvládu administrativně, schopní v oblasti politiky a správy (tamt.): „… je třeba se v objevených krajích pevně zachytit, vystavět tam opevněné stanice, založit města, zkrátka ovládnout nová území, zavést tam evropskou správu, aby se půda i lid daly hospodářsky využít. A tak putují nyní s ‚objevitelem‘ vojáci, správní úředníci, soudci a notáři a ovšem kněží.“

Nakonec následovali lidé ekonomicky dostatečně schopní a aktivní, kteří měli koloniím dát hospodářskou soběstačnost, životaschopnost a rozkvět, aby se kolonie staly ziskovými a přinesly koruně profit. Janáček (1959, s. 195): „Závažným úkolem španělské koloniální politiky byla výměna generací osadníků. První generace, obývaná konkvistadory, dobyvateli, neměla pro kolonizaci schopnosti a Španělé se snažili na ostrovy dopravit co nejvíce lidí ochotných zakládat plantáže … a pole, stavět domy a přístavy.“

Odliv ekonomicky aktivních a schopných lidí, který byl nejpočetnější, přispěl k úpadku Španělska největší měrou. Arteta et al. popisují, jak odliv této části obyvatelstva podkopal španělské hospodářství (1999, s. 292-3): „… klesal počet pracovně činného obyvatelstva, neboť když byly uzavřeny továrny a dílny, skomírala rostlinná i živočišná výroba… (…) V letech 1594 až 1694 ztratily kastilské obce zabývající se výrobou až polovinu svého obyvatelstva. V polovině 17. století zbyly z Burgosu jen trosky a Segovia se vylidnila.“

K případu Portugalska Stoddard uvádí (1924, s. 120-1): „Portugalsko, stejně jako Španělsko, zazářilo érou moci a velikosti, ale tento čas byl krátký a byl draze vykoupen za cenu dokonce ještě dramatičtějšího úpadku. Důvody byly podobné. Portugalsko se jako Španělsko náhle ocitlo v pozici, na niž nemělo dostatek sil; strávilo svou sílu a vitalitu pro uskutečnění záměrů příliš těžkých na to, aby je uneslo, a poté kleslo do trvalé slabosti a nemohoucnosti. (…) … bohatství a moc … vedly k úplnému vyčerpání portugalské krve. K dobytí a udržení rozsáhlých koloniálních držav bylo třeba velkých flotil a armád, které si žádaly to nejlepší z portugalského živlu. Na úsvitu své heroické epochy [bylo mnoho Portugalců] téměř čistý mediteránní typ, energický, inteligentní a se značnými literárními a uměleckými vlohami. Velké dny Portugalska zrodily nejen udatné námořníky a statečné vojáky, ale rovněž básníky a umělce, jejichž jména budou dlouho žít v paměti historie. A po této marnotratné pomíjivé dějinné hříčce trvající něco málo přes sto let – byl konec se vším! Portugalsko zkolabovalo, jako o málo později došlo svého pádu Španělsko. Jediný rozdíl byl, že kolaps Portugalska byl mnohem hlubší. Vyčerpání portugalského obyvatelstva bylo hrozivé a výsledný rasový rozklad byl tudíž dokonce ještě žalostnější.“

Skřivan a Křivský přímo poukazují na to, že Portugalsko ztratilo při první vlně koloniálních výbojů mnoho schopných lidí, což se přímo projevilo ve ztrátě efektivity jeho pozdější expanze a správy už dobytých držav (1980, s. 60): „První polovina 16. století byla ve znamení vzniku a dynamického růstu portugalského impéria na Východě, kdy portugalští kapitáni, kupci, vojáci a cestovatelé dorazili do nejvzdálenějších končin světa a mnoha pozorovatelům se zdálo, že jejich energie je nevyčerpatelná. (…) Ovšem už v polovině století se začalo ukazovat, že rozsah expanze přesáhl síly a možnosti malého Portugalska. … druhá polovina století je ve znamení pomalého sestupu a po roce 1600 nastává zřetelný úpadek a rozklad portugalské říše. (…) Zatímco v první polovině 16. století se objevila celá plejáda schopných osobností, na konci století se v tomto směru projevuje již výrazný nedostatek. Když odešla ze scény velká generace objevitelů a dobyvatelů, jejich nástupci je nedokázali nahradit. Projevilo se to i v úpadku portugalské mořeplavby. Posádky lodí byly verbovány ve všech přístavech Asie, značně vzrostl počet ztroskotání. Ve sféře koloniální správy se úpadek projevoval vzrůstem nepotismu, vydírání, nejrůznějších podvodů…“

Kratochvíl popisuje odliv ekonomicky aktivních lidí z Portugalska (1964, s. 164): „Zámořské výpravy byly od té chvíle největším lákadlem pro všechny, kdo dosud těžce sháněli obživu prací svých rukou. (…) Stále stoupající počet lidí opouštěl pole a dílny, vesnice i města. Domácí výroba, zemědělská i řemeslná, začala rychle upadat; vždyť vynášela tak málo v porovnání se zisky, jež poskytovala účast na indických výpravách! A tak čím více přibývalo v Portugalsku peněz, tím rychleji usychal přirozený kmen, kterým stojí a padá život každého státu – jeho domácí výroba.“

Teorie úpadku kvůli zbohatnutí díky koloniím navíc nevysvětluje, proč podobně neupadlo třeba Nizozemí, kam proudila velká část španělského zlata (jako platba za lodě a další vybavení pro koloniální výboje, které se v Nizozemí vyrábělo). Navíc samo Nizozemí později získalo poměrně velké kolonie, které efektivně využívalo k nabývání bohatství, ale žádný úpadek u něj nenastal. Jak už bylo výše zmíněno, obecně víme, že mnohé národy prošly érami velkého bohatství a rozkvětu, ale nepřivedlo je to ke zlenivění a pasivitě, takže úpadku nepodlehly. Není ani jasné, jak by mohl tento vliv v těchto dvou zemích působit ještě dnes. Velký příliv koloniálního bohatství, který měl umrtvovat podnikavost a aktivitu, je už několik set let minulostí.

 

Můžeme tedy shrnout: talentované populace dokážou vhodné podmínky efektivně využívat a nevhodné umí vlastním úsilím překonávat. Baker poukazuje, že přírodní prostředí nemůže být rozhodující vliv a že schopné a pracovité populace mohou účinně překonávat nepřízeň přírodních podmínek (1974, s. 527-8): „Jak na základě environmentální hypotézy může člověk vysvětlit skutečnost, že černoši obývající tropický deštný les v centrální Africe s matematikou ani nezačali, zatímco Mayové v tropických deštných lesích Guatemaly, stejně tak odříznutí ode všech kontaktů s civilizovanými národy, dosáhli v toto směru velkého pokroku a v jistém čase zaujali v jednom jejím oboru vskutku vůdčí pozici před zbytkem světa? Bylo by chybou předpokládat, že civilizace se rozvinula všude, kde prostředí bylo skvělé a nebylo jí dosaženo tam, kde takové nebylo. Vskutku se zdá, že tvrdit můžeme spíše opak. Bylo už zmíněno odborníkem na Maye [Thompson], že jejich kultura dosáhla svého vrcholu v té části jejich rozsáhlého území, v němž bylo prostředí nejméně příhodné a při zohlednění tohoto faktu předkládá přesvědčení, že ‚civilizace, jako jednotlivci, odpovídají na výzvy‘. Podobně A. H. Brodrick … tvrdí, že civilizace přišla do Evropy z východu, ‚kde změna podnebí přiměla lidi k tomu, aby v nových podmínkách podrobili svůj důmysl náročným zkouškám‘.! Sumerové nenalezli v Mezopotámii … žádnou rajskou zahradu čekající jen na ně, ale doslova si sami vytvořili své prostředí z nepříliš vhodných prostředků konstrukcí důmyslného systému kanálů pro odvodňování a zavlažování jejich zemí.“

Zároveň vhodné podmínky u inteligentních a energických národů nevedou k pasivitě a pohodlnosti. Málo talentované populace vhodné podmínky nedokážou efektivně využít a nevhodné je jen o něco více znevýhodní; klíčový faktor jejich zaostalosti to ale není. Motivujícím faktorem nepříznivé přírodní podmínky a nedostatek zdrojů, který by je přiměl k aktivitě a invenci, pro ně také nejsou. Můžeme uzavřít, že argumentace přírodními podmínkami, zdroji a geografií není přesvědčivá, protože má vážné nedostatky a je snadno vyvratitelná mnoha argumenty.

Obšírněji vyvrací význam přírodních podmínek, zdrojů a geografické polohy Gobineau, a to v obojím směru – jako stimulačním i motivačním (1942, s. 62-3): „Spíše je mezi vhodností podnebí a příčinem země k potřebám člověka a mezi civilizací samou nezávislost úplná. Indie je země, jež musela být zúrodněna, rovněž tak i Egypt. A hle, jsou to přece dvě slavná střediska kultury a zdokonalení lidského. V Číně vedle plodnosti jistých částí se vyskytovaly v jiných částech nesnáze, jež bylo nutno pracně překonávat. První pamětihodnosti jsou tam zápasy s řekami; první dobrodiní starých císařů záleží v ražení stok, ve vysoušení bažin. V krajině mezopotámské, mezi Eufratem a Tigridem, na tomto jevišti nádhery prvních států asyrských, v tomto území, po svěceném majestátem nejsvětějších vzpomínek, v těchto oblastech, kde pšenice roste sama od sebe, jak se praví, je půda přitom tak málo plodná, že jen rozsáhlé a odvážné práce zavodňovací ji mohly uschopnit k tomu, aby lidi uživila. Nyní, když zavodňovače jsou zničeny a leží v rozvalinách, neúrodnost je tu zase domovem. Proto jsem toho názoru, že příroda tak neobdařila tyto kraje, jak se za to obvykle mívá. Nicméně nebudu o tomto bodě diskutovat. Připouštím, že Čína, Egypt, Indie, Asyrie byly místy úplně vhodnými k zakládání velikých říší a k vývoji mocných civilisací; připouštím, že v těchto místech se soustředily nejlepší podmínky úspěchu. Dlužno však také doznat, že tyto podmínky byly takové povahy, že k tomu, aby se z nich těžilo, bylo nezbytno předem jinými cestami dospět na vysoký stupeň sociálního zdokonalení. Tak, aby se obchod mohl zmocnit velikých toků, bylo třeba, aby už tu byl vytvořen průmysl, nebo aspoň zemědělství, a přitažlivost pro sousední národy by tu nebyla dříve, nežli byla města a tržiště vybudovaná a bohatá odedávna. Veliké výhody, vyplývající Číně, Egyptu, Indii a Asyrii předpokládají tedy u národů, které z toho těžily, rozumové určení, ano i civilizaci dávnější než údobí, v němž využití těchto výhod mohlo nastat. Ale zanechme oblasti zvláště obdařené přírodou a poohlédněme se jinde. Když Foiničané při svém přesídlování přišli z Tylu nebo z nějakého toho místa od jihovýchodu, co nalezli v oblasti syrské, kde se usadili? Vyprahlé, skalnaté pobřeží, stísněné mezi mořem a skalnatými hřbety, jež se zdály jako by měly věčně zůstat neúrodnými. Území takto bídné nutilo národ, aby se nikdy nerozprostřel do šířky, protože se všech stran byl vměstnán do pásů pohoří. A při tom toto místo, které mělo býti jako vězením, se stalo přičiněním a nadáním lidí v něm bydlících hnízdem chrámů a paláců. Foiničané, určení k tomu, aby se živili rybami nebo nejvýše bídným mořským lupičstvím, byli piráty skutečně, ale velkoryse a nadto odvážnými a schopnými obchodníky, odvážnými a šťastnými spekulanty. Dobře! řekne mi některý můj protivník, nutnost je matkou vynalézavosti; kdyby zakladatelé Tyru a Sidonu byli obývali v rovinách u Damašku, majíce dosti plodin zemědělských, nebyli by se snad stali skvělým národem. Bída je pobízela, bída probudila jejich nadání. A nuže, proč neprobouzí nadání tolika kmenů afrických, amerických, oceánských, které jsou v podobných okolnostech? Ale neomezím se na to, abych ukázal, že situace zeměpisná, prohlášená za vhodnou, protože je krajina úrodná, nebo správně, že není úrodná, nedává národům jejich hodnotu sociální: je třeba prokázat spíše, že tato hodnota sociální jest úplně neodvislá od hmotných okolností v sousedství. Uvedu Armény v jejich horách zapadlé, v oněch horách, kde tolik jiných národů žije a umírá v barbarství, pokolení za pokolením, a kteří od šeré dávnověkosti dospěli k dosti vysoké civilisaci. A přitom tyto oblasti byly takřka uzavřeny, bez význačné úrodnosti, beze spojů k moři. Řekové ani zdaleka si nemohli pochvalovat svoje okolnosti zeměpisné. Jejich země byla povětšině jen bídná zem. Arkadie sice byla země pastýřům milá, Boeocie se vychvaluje jako země milá Cereře a Triptolemovi, ale Arkadie i Boeocie mají skrovnou úlohu v dějinách hellenských. Bohatý Korinth sám, město milé Plutovi a Venuši Mélanské, září tu také jen ve druhé řadě. Komu přísluší sláva? Athénám, jejichž bělavý poprašek pokrýval polnosti a hubeňoučké olivovníky; Athénám přísluší, které jako hlavní tovar prodávaly sochy a knihy; potom Spartě, zahrabané do úzkého údolí v hloubi navalených skal, kam vítězství si za Spartou chodívalo. A Řím v chudém okrsku Latia, tam, kam jej dali jeho zakladatelé, na břehu toho malého Tiberu, který ústil na pobřeží skorem neznámém, o které nikdy foinická loď nezavadila, leda náhodou; je to zeměpisnou polohou, že ten Řím se stal pánem světa? A také hned, jak svět poslouchal odznaky římské, shledali politikové, že město je umístěno špatně a věčnému městu počala dlouhá řada ústrků. První císařové, majíce obzvláště zrak obrácený k Kecku, tam pobývali takřka stále. Tiberius v Italii se zdržoval na Capri, mezi oběma polovicemi svého všehomíra. Jeho následovníci šli do Antiochie. Někteří, zabývající se věcmi galskými, došli až do Trevíru. Konečně byl vydán dekret, jímž Římu dokonce odňat název hlavního města a přisouzen Milánu. Když svět mluvil o Římanech, jistě to bylo i přes jejich nevhodné umístění a nikoli pro ně. Když postupuji do moderních dob, tu mne uvádí do rozpaků množství fakt, o něž se mohu opříti. Zřím, jak blahobyt úplně opouští Středomoří, důkaz to, že na ně nebyl vázán. Veliká obchodní města středověku se rodí tam, kde žádný teoretik předešlých dob by je nebyl stavěl. Novgorod se zdvihá ze země ledů; Brémy na pobřeží skoro také tak chladném. Hansovní města středního Německa jsou zakládána uprostřed země, která se sotva probouzí. Venezia se objevuje v pozadí hlubokého zálivu. Politická převaha září na místech, na něž se dříve sotva kdo podíval. Ve Francii sídlem síly jest kraj severně od Loiry, skoro až za Seinou. Lyon, Toulouse, Narbonne, Marseille, Bordeaux sestupují z vysokého pořadí, na něž je vyzdvihli Římané. Paříž, městečko velmi vzdálené od moře, když jde o obchod se stává městem důležitým a které bude velmi blízké moři, až jednou připlují lodě normanské. V Itálii města druhdy posledního řádu předstihují město papežů. Ravenna se probouzí v bažinách, Amalfi je dlouho mocným. Poznamenávám, že náhoda nemá žádného podílu na těchto přemístěních, nýbrž že všecko v dané chvíli se vysvětluje přítomností plemene vítězného nebo majícího převahu. Pravím, že ne místo působilo hodnotu národů, že nikdy ji nevytvořovalo a nikdy ji nevytvoří: oproti tomu to byl národ, který dával, dává a dá svému území jeho hospodářskou, mravní a politickou hodnotu. Abych byl tak jasný jak jen možno, doložím, že nemíním popírat důležitost situace pro určitá města, ať jsou to skladiště, ať přístavy mořské, ať hlavní města. Pozorování, jež byla učiněna, pokud jde o Konstantinopol a o Alexandrii zvlášť, jsou nepopiratelná. Je jisto, že na světě jsou místa, jež možno nazývati klíče světa. Ale příslušnou úlohu hrající národ ji hraje dobře nebo špatně, nebo ji vůbec nehraje, podle toho, zač sám stojí.“

 

Klima

Jinou verzi teoretizování o velkém vlivu přírodních podmínek na míru vyspělosti lidských společností představuje vysvětlení odlišnými klimatem. Kupříkladu Gilbraith (1951) nebo Streeten (1971) poukazovali na to, že málo vyspělé země jsou soustředěny především v tropické a subtropickém pásmu, zatímco vyspělejší národy se nacházejí v mírném či chladnějším pásmu. Prvním, kdo si toho povšiml a uvažoval o tom jako o významném vlivu, byl Montesquieu.

Teplé klima na jihu údajně nepřeje rozvoji kvůli horku (snižuje pracovní aktivitu a zhoršuje psychický stav), vlhku a tropickým nemocem (poznamenávají zdraví a výkonnost lidí). V teplých pásmech dále od rovníku je místo neustálého vlhka a dešťů zase problém se střídáním vlhkých a suchých období a o něco dále pak jsou suchá pásma pouští.

Je však zřejmé, že tyto vlivy nemohou rozdíly mezi vyspělým Severem a zaostalým Jihem vysvětlit. Všechny problémy, s nimiž se člověk potýká v tropických a subtropických šířkách, jsou řešitelné lidským důvtipem a úsilím. Například prosperující Izrael ukazuje, že i v horkém a suchém podnebí lze s vodou efektivně hospodařit. Horku lze čelit klimatizací v budovách a nemocem moderní medicínou. A samo horké klima neovlivňuje u lidí pracovní motivaci a celkovou aktivitu zas tak mnoho. Není to dostatečně silný a hluboce působící vliv, aby mohl zásadně ovlivnit lidskou psychiku, nemůže u lidí měnit výši IQ, snižovat schopnosti, nadání, míru pracovitosti a iniciativy.

Singapur je přímo na rovníku a jde o jeden z nejvyspělejších států světa. Stejně tak většina Austrálie leží v teplém klimatickém pásmu, a přesto je to bohatá země prvního světa. V tropické Africe dlouho existovaly prosperující enklávy bílých lidí z Evropy (v dřívější Rhodésii a v Jihoafrické republice). V teplých částech Latinské Ameriky stále existují vyspělé oblasti obývané bílou populací, stejně tak v teplých zemích jihovýchodní Asie existují prosperující čínské komunity. A už kdysi Mayové (zde je na místě poznámka, že původní Mayové byli bílí lidé přistěhovalí ze Starého světa) vytvořili velmi vyspělou civilizaci právě pod korunami tropických pralesů, ve vlhkém a horkém klimatu jižní části Střední Ameriky. Staří bílí Egypťané zase vytvořili vyspělou civilizaci v horkém a suchém podnebí. Talentované populace tedy zjevně dokážou prosperovat rozvíjet civilizaci i v subtropických a tropických klimatických podmínkách.

Další námitkou je, že oblasti více na severu, kde žijí vyspělejší národy, také obnášejí některé nepříznivé podmínky, jen jsou jiného druhu než na teplém jihu – například tvrdé zimy komplikující dopravu, celkově chladnější podnebí vyžadující věnovat více prostředků na výstavbu obydlí, je třeba více zdrojů a výdajů věnovat výrobě energie, jsou tu horší podmínky pro zemědělství, více nemocí vyvolávaných chladným počasím atd. Není zdaleka jednoznačné, že teplejší klima na jihu je pro rozvoj civilizace horší než chladnější klima na severu. První vyspělé civilizace vznikaly v teplých regionech Středomoří a jižních částí Asie, často i v poměrně suchých oblastech.

Kromě toho nebylo nikde sledováno, že by například černí či arabští přistěhovalci do Švédska či Norska díky chladnějšímu klimatu najednou začali vykazovat vyšší pracovní a duševní aktivitu. Lidé z teplejších a zaostalejších částí světa si i v chladnějších zemích více na severu co do úspěchů ve vzdělání a sociálním statusu nevedou moc dobře. Černoši v severnějších částech USA a Kanadě si vedou zhruba stejně špatně jako ti více na jihu, cikánské menšiny v zemích střední a jihovýchodní Evropy jsou stále socioekonomicky neúspěšné, i když žijí v relativně chladném klimatu již stovky let.

Klima souvisí s vyspělostí populací pouze jako nepřímý faktor, který kdysi vedl podle své regionální odlišnosti u jednotlivých populačních skupin k rozdílným selekčním tlakům, což pak zase vedlo k rozdílnosti jejich vloh ohledně schopnosti utvářet civilizace. Tvrdší podmínky vedly u lidí více na severu k vyšší inteligenci a dalším kvalitám, u lidí na teplejším jihu s pohodlnějšími podmínkami k životu tak velký selekční tlak nebyl. Kanazawa (2007) uvádí, že teplota jako evoluční faktor je příčinou poloviny až dvou třetin v rozdílech v IQ mezi národy. IQ národů koreluje s rostoucí zeměpisnou šířkou na hodnotě téměř 0,7 (Vanhanen, 2009). Právě proto dodnes civilizační vyspělost stoupá se zeměpisnou šířkou. Nikoli však proto, že by teplé klima a tropické podmínky samy o sobě znemožňovaly vytváření vyspělých civilizací.

Navíc se tu opět ukazuje vnitřní rozpornost environmentalistických teorií: Diamond se svou teorií o geografii jako hlavním vlivu spojuje prvotní vzestup civilizace naopak s teplejšími klimatickými pásmy více na jihu.

 

Reklamy
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: