Přejít k obsahu webu

Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 4

Červenec 18, 2019
tags:
by

Environmentální vlivy – obecnější výklad

Obecně se environmentální vlivy dělí na přírodní (přírodou dané) a civilizační (lidmi vytvořené sociokulturní projevy). A dále na negativní (nepříznivé) a pozitivní (příznivé). Ani jedny nejsou zjevně pro utváření a osud civilizace rozhodující. O tom, že nemohou vést k osudovým trvalým pádům civilizací, byla řeč výše. Můžeme dodat, že jako negativní environmentální vlivy nevedou k pádům civilizací, tak ani pozitivní environmentální vlivy nejsou klíčové pro vzestup civilizací. Stejně tak chybně se environmentálním vlivům připisují nejen pády nebo vzestupy civilizací, ale i obecněji zaostalost nebo naopak vyspělost lidských společností a kultur.

 

Přírodní environmentální vlivy

Pokud jde o přírodní vlivy (zdroje, geografické podmínky, klima apod.), je zjevné, že ty nemohou být odpovědné za to, že některé lidské společnosti nejsou na moc vysoké úrovni. V příznivém přírodním prostředí existují zaostalé společnosti a v nepříznivém naopak vznikaly vyspělé civilizace. Mnohé africké státy oplývají přírodním bohatstvím, a přitom patří mezi ty nejchudší a nejzaostalejší, naopak víme o mnoha prosperujících civilizacích v ne příliš vhodném prostředí – jako byla civilizace starého Řecka na neúrodném, hornatém Balkáně nebo civilizace Tocharů ve vyprahlých pouštích centrální Asie. Tím se dostáváme k prvnímu často nabízenému vysvětlení, proč jsou některé země vyspělé a bohaté a jiné zaostalé a chudé.

 

Geografie a zdroje

Zdůvodnění geografií a zdroji vysvětluje vznik a vzestup civilizací přírodními podmínkami v dané oblasti – místem, možností stimulujících kontaktů, geografickým uspořádáním a přírodními zdroji. Nezdá se však, že by to byl, zejména v moderní době, zas tak důležitý faktor.

Vhodné přírodní podmínky jsou jistě pozitivním vlivem, ale až teprve dostatečně nadaná populace je dokáže řádně využít. V příhodných podmínkách existují vyspělé, ale i zaostalé národy. Naopak i nevhodné podmínky může schopné a energické obyvatelstvo překonat důvtipem, organizací a úsilím (populace bez dostatečných vnitřních kvalit to ovšem nedokážou). I v ne příliš vhodných přírodních prostředích existují vyspělé společnosti.

Chybějící zdroje je možné s moderními komunikacemi a dopravou a za pomoci efektivní organizace odkudkoli nakoupit a dovézt. Jinou možností je se ekonomicky orientovat na obory bez velkých surovinových nároků. Obchod je dnes (ale v menší míře už i dříve) možné provozovat i na velké vzdálenosti. Výměna informací a vědomostí dnes může díky internetu a dalším komunikacím probíhat globálně; přístupné mohou být každému regionu na světě. Moderní společnost už není příliš ve svém fungování ovlivňována okolní přírodou. Obecně není jasné, jak by mohly být místní přírodní podmínky, geografická poloha a zdroje tak důležité pro progres a vyspělost moderních společností, neboť ty už právě díky své vyspělosti na nich nejsou příliš závislé. Nejsou faktorem, který by dokázal vysvětlit tak velké a trvalé rozdíly ve vyspělosti mezi státy a civilizacemi. Rindermann (2018, s. 172): „V moderní věku se geografické výhody jako příjemné klima, přístup k trhům a dostupné zdroje staly méně důležitými. Máme vytápění a klimatizaci, sítě na moskyty, dobrou dopravní infrastrukturu a lidský kapitál. Příklady jako Švýcarsko, Island, Singapur a Utah to dokazují.“

Kdysi v dávných dobách byly jistě pro vznik a vzestup civilizace podstatnější a leckde vhodné přírodní podmínky mohly mít pozitivní efekt, ale dokonce ani ve starověku se nezdá, že by byly až tak důležité. První civilizace vzniklé v Orientu jako Sumer a Egypt ve skutečnosti nevznikly v až tak vhodném prostředí; musely se potýkat s nedostatkem vláhy, což musely řešit výstavbou zavlažovacích zařízení. Nedostatek některých surovin řešily dálkovým obchodem. Města harappské civilizace čelila zase častým povodním. Samozřejmě v těchto oblastech byly i některé pozitivní a stimulativní okolnosti jako poměrně teplé klima nebo přítomnost velkých řek, ale takové stimuly bylo možné najít i na mnoha jiných místech světa. Ve skutečnosti je to tak, že až vnitřně nadaná a inteligentní populace jich dokáže patřičně využít. V Africe byly v mnoha oblastech ještě vhodnější podmínky, přesto je místní černošské populace nedokázaly využít ke vzniku všeobecně vyspělé, komplexní a dlouhodobě se rozvíjející civilizace. A naopak víme, že už kdysi talentované národy dokázaly vytvořit civilizace i v dosti nevhodných přírodních podmínkách – jako Tocharové, Arméni nebo starověcí Řekové. V moderní době vidíme případy národů, které prosperují navzdory mnoha nepříznivým přírodním podmínkám.

Rindermann (2011, s. 1-2): „Geografické teorie kladoucí důraz na relevanci minerálních zdrojů nebo dalších podobných výhod (jako přístup k námořnímu obchodu; možnost mezikontinentální výměny zboží a myšlenek …; málo infekčních chorob; dobré klima; domestikovatelná zvířata; (Diamond, 2007) také zdůrazňují externí faktory. Samozřejmě, minerální zdroje … mohou zvýšit bohatství, ale nevedou k trvalému rozvoji, a co hůře, vedou k úpadku v rozvoji a po jejich horečnatém vyčerpání mohou být země dokonce ještě chudší než dříve. Jiné nevýhody jako tropické klima, žádný přístup k oceánům, hornatá geografie nebo častý výskyt zemětřesení mohou být překonány inteligentním vedením a organizací (např. Singapur, Švýcarsko, Tajwan, Nový Zéland).“

 

Jedním z hlavním představitelů vlivu geografie a zdrojů je Jared Diamond, který tuto teorii formuloval v určité specifické podobě (1998). Příčinu vzniku civilizace připisuje čtyřem hlavním činitelům. První je dostupnost rostlin a zvířat vhodných ke kultivaci a domestikaci. Druhým je absence přirozených bariér jako moře a hory, takže není bráněno kontaktům mezi společnostmi a novinky, myšlenky a vynálezy se mohou rychleji šířit, což dále stimuluje inovativnost a kreativitu. Třetím je pak možnost tohoto šíření mezi kontinenty. Čtvrtým faktorem měl být růst populace způsobený vhodnými podmínkami pro zemědělství, které mohlo uživit rostoucí populaci. To pak znamenalo další nárůst podnikavých a tvůrčích lidí, což podpořilo vznik dalších vynálezů, nových myšlenek a komplexnější sociální organizace. Tyto čtyři faktory byly nejvíce přítomné na Blízkém východě, a proto se ten stal kolébkou prvních civilizací. Diamondova teorie má však velmi vážné slabiny.

Za prvé, i v jiných regionech jako je subsaharská Afrika je mnoho kultivovatelných rostlin a domestikovatelných zvířat. Jediným důvodem, proč tam k tomu nedošlo je, že tamní lidé prostě nevyvinuli úsilí či je nenapadlo to učinit.

Za druhé, přenos vědomostí a znalostí není až tak klíčový pro vzestup civilizace. Primární je lidská invence a aktivita. Z té vzniká civilizace. Přenos a přejímání je až sekundární vliv, který jistě může mít svůj význam, ale dlouhodobě vzkvétající civilizace mohou existovat jen na základě vlastních sil a schopností. Mnoho vynálezů bylo učiněno nezávisle v různých dobách na více místech. Diamondova teorie nevysvětluje, jak je možné, že některé vyspělé civilizace a kultury vznikly v izolovaných místech, v nepříznivých podmínkách a na menších prostorech. Například indoevropští Tocharové izolovaní pohořími v nehostinné a suché Tarimské pánvi vytvořili pokročilou kulturu; stejně tak Arméni v nehostinné a odlehlé horské oblasti Kavkazu. Nemluvě o mnoha menších vyspělých kulturách v nepříznivých podmínkách, jako Paracas a Nazca, kultury dávných bílých lidí vzniklé v suché poušti při pobřeží Peru. Naopak v subsaharské Africe je velká, kolem 6000 kilometrů dlouhá východo-západní oblast vedoucí z Guineje a Senegalu do Etiopie a Somálska, navíc zahrnující velké přírodní bohatství, a přesto zde žádná vyspělá civilizace nevznikla.

Za třetí, v Přední Asii jsou četné přírodní bariéry jako pouště nebo horstva; možnost komunikací a přenosu zde nebyla zas o tolik lepší než jinde na světě. Většina civilizací se zde vyvíjela vcelku samostatně, ačkoli mezi nimi docházelo k určitým kontaktům a obchodní výměně. Sumer byl oddělen od ostatních oblastí horami na východě a na severu, pouští na západě a mořem na jihu; Čína byla od zbytku Eurasie oddělena vysokými horstvy a pouštěmi. Například písmo bylo vynalezeno v Sumeru a Číně nezávisle. Každá z civilizací Eurasie vykazuje svébytný kulturní život a historický vývoj. Diamondova teorie rovněž nevysvětluje, proč myšlenky a vynálezy, které se pak mohly někam šířit, vznikaly jen v určitých oblastech a v jiných nikoli. Naopak třeba v subsaharské Africe je cca 6000 dlouhý a poměrně dobře prostupný prostor z východu na západ (ze Senegalu a Guineje do Etiopie a Somálska), navíc s bohatšími přírodními zdroji, přesto zde civilizace srovnatelná s těmi ve starém Orientu nevznikla. Také v Severní Americe je velký volný prostor mezi Apalačskými a Skalistými horami, ale ani on se nestal kolébkou velkých civilizací. Naopak víme o vyspělých kulturách s poměrně málo početným obyvatelstvem v nepříznivých podmínkách a značně izolovaných od okolního světa.

A nakonec, počet obyvatel a hustota osídlení má jistě na možnost vzniku civilizace svůj vliv, ale není primární. Skutečně klíčová je kvalita, ne kvantita a hustota populace. Málo talentovaná populace nevytvoří civilizaci, ať je početná sebevíc. I poměrně nepočetné národy mnohdy vytvořily vyspělé kultury. Nejskvělejší starověká civilizace, starověké Řecko, povstala z málo početného obyvatelstva, zřejmě nepřesahujícího několik set tisíc duší. Ani hustota obyvatelstva není stěžejní vliv. Když se kolem roku 1000 začala naplno probouzet z Doby temna a zahájila dynamický vzestup, byla poměrně řídce osídlená a její obyvatelstvo bylo poměrně málo koncentrované a roztroušené. Samozřejmě nelze popřít, že koncentrace lidí skutečně nabízí větší intelektuální stimulaci díky přenosu myšlenek a vyšší míře komunikace a spolupráce mezi lidmi. Ale prvotně je k tomu, aby hustota měla takový pozitivní vliv třeba, aby lidé byli dostatečně inteligentní, díky čemuž pak mohou vznikat objevy, nápady a myšlenky, které pak mohou v rámci vzájemné komunikace mezi nadanými lidmi vést k dalším nápadům a tvůrčím činům.

 

Diamondova teorie také nedokáže vysvětlit, proč i v moderním věku stále přetrvávají tak velké rozdíly mezi světovými regiony, když se tyto kultivované rostliny a domestikovaná zvířata rozšířily k užívání všude po světě, a navíc nyní už díky moderní dopravě a komunikacím mají státy a národy všude ve světě možnost přejmout od vyspělých národů vše, co za celá dlouhá tisíciletí vytvořily, včetně těch nejmodernějších technologií, poznatků, objevů, organizačních konceptů a myšlenek. Ani nedokáže vysvětlit, proč jsou v úspěšnosti tohoto přejímání mezi regiony tak velké rozdíly. Severní Asiaté dokázali mnohé západní výdobytky přejmout velmi dobře a efektivně, třetí svět už tolik ne – někde nanejvýš polovičatě, někde s ještě menším úspěchem.

Hustota obyvatelstva je dnes vysoká i nízká ve vyspělých i zaostalých zemích. I některé řídce osídlené země jako USA, Kanada, Austrálie nebo skandinávské země jsou vyspělé, a naopak hustě osídlené oblasti jako údolí Nilu v Egyptě nebo mnohá města ve třetím světě jsou zaostalá.

Sama možnost volnějšího šíření či většího počtu lidí nevysvětluje důvod, proč vůbec invence vznikají a proč k domestikaci a kultivaci došlo. Jen sama jejich přítomnosti k tomu nevede – to vyžaduje určitou inteligenci a aktivitu ze strany člověka.

Není ani jasné, proč by měly být techniky kultivace rostlin a domestikace klíčové pro moderní hospodářský a vědeckotechnický rozvoj. Pro něj jsou už třeba jiné dovednosti a vědomosti. A proč by tento faktor, který mohl být důležitý před tisíci lety, měl ještě dnes ovlivňovat míru vyspělosti jednotlivých zemí? Na něm dnes už skoro vůbec nezáleží a není jasné, jak by mohl ovlivňovat progres různých národů a civilizací v pozdějších stoletích a tisíciletích. Z dějin víme, že mnohé národy nastoupily cestu rozvoje jinými způsoby než těmito časnými zemědělskými technologiemi. Některé začaly těžbou surovin, jiné výnosným obchodem, další rozvojem řemesel a manufaktur a jiné hned produkcí nějakých technicky sofistikovaných výrobků.

Také není jasné, jak by i samy schopnosti kultivovat rostliny nebo domestikovat zvířata u kdysi žijících lidí měly být relevantní v dnešní moderní době. Tyto schopnosti většina lidí ve vyspělých zemích nemá, ale ony přesto prosperují. Nejsou už totiž tolik potřeba.

Kromě toho je zde opět jasná selektivní omezenost tohoto vysvětlení. Tyto technologie a schopnosti mohou vysvětlit možná vyspělost či zaostalost v zemědělství, ale nedokážou vysvětlit rozdíly v průmyslové, vědecké a technické vyspělosti, v kvalitě institucí a státní administrativy, v umění a kultuře.

Kromě toho můžeme argumentovat, že v úplně stejných přírodních podmínkách existují vyspělé i zaostalé společnosti žijící hned vedle sebe – srovnejme prosperující bílé komunity v Africe (jako Orania) s okolní černošskou bídou a chaosem. Už to ukazuje, že přírodní podmínky nejsou pro vyspělost rozhodujícím faktorem.

 

Velký klam jako jedno z východisek Diamondova přístupu

Diamondův přístup zdůrazňující vzestup prvních civilizací v Orientu je navíc spojován s dnes hodně rozšířeným klamem, že současní lidé obývající oblast prvních velkých civilizací jsou stejní jako ti, kteří tam žili kdysi a tyto civilizace vytvořili. Zatímco tedy bílí Evropané měli tedy být ještě primitivními barbary, tmavší populace na východ a jih od Evropy byly již na mnohem vyšší úrovni. To pak podporuje i obecněji Diamondovo stanovisko v tom smyslu, že vyspělost lidských společností je dána vnějšími okolnostmi na ne vnitřními kvalitami jejich obyvatel.

Ve skutečnosti však velké civilizace starověku v dnes zaostalém Orientu byly vytvořeny bělochy velmi podobnými současným Evropanům. Právě díky tomu vznikly. Bílá rasa kdysi kompaktně osídlovala široký pás území od Evropy a Středomoří přes Přední a Střední východ až po Indii, a díky tomuto osídlení vyznačujícímu se značnými vrozenými vlohami a kvalitami se v tomto širokém regionu zrodily vzkvétající civilizace a divy starověkého světa.

Později byli tito bílí lidé i s jejich vyspělými civilizacemi zaplaveni kulturně méně vyspělými tmavšími masami lidí orientálních (semitských atd.) typů. K tomu se přidal i dysgenický úpadek a někdy i populační úbytek v jejich vlastních řadách. V některých z nich sehrály roli i specifické negativní vlivy – například v Sumeru úbytek původního obyvatelstva kvůli četným vnitřním válkám mezi městy. Se zmizením jejich rasové identity a dysgenickým úpadkem, které vedly ke ztrátě jejich specifické mentality a vysokých kvalit, zanikly i jejich svébytné a vyspělé kultury.

Jak píše Stoddard (1921, s. 5): „… pozornější studium historie nás musí dovést k poznání pravdy, totiž že základní faktor řídící osudy lidských společností není politika, nýbrž rasa. (…) Můžeme pak … vzít na vědomí, že západní a centrální Asie, jež byla na úsvitu historie převážně zemí bílého člověka, je dnes rasově hnědou zemí, v níž bílá krev přežívá pouze jako kapky v moři, jejichž množství a význam dále mizí.“

Fakta tedy jasně podporují tezi o rozhodujícím vlivu genetiky a rasy na vznik a vzestup civilizací, nikoli Diamondův přístup kladoucí důraz na přírodní podmínky.

 

Konkrétní příklad – Sumerové

Vzhled Sumerů, jak je vyobrazen na sochách a malbách, potvrzuje, že šlo o bělochy mediteránního typu (trochu odlišné od dnešních Evropanů) – velké hluboko posazené (často modré) oči, užší obličej, výrazný, většinou úzký a rovný nos, poněkud ustupující brada. Černé vlasy Sumerů kombinované s modrýma očima jen potvrzují jejich příslušnost k bílému mediteránnímu typu, neboť jde u bílých mediteránů o častou kombinaci.

A nakonec také jazyk Sumerů nebyl semitský, nýbrž specifický, příbuzný jiným jazykům předindoevropských bílých populací (je možná příbuzný i euskaře, jazyku mediteránních Basků, poslednímu národu, který zřejmě pochází z předindoevropského bílého obyvatelstva Evropy).

Antropologický výzkum (Coon, 1939, kap. IV, sekce 3) v případě Sumerů odhalil, že patřili ke zvláštnímu, poněkud vyššímu a robustnějšímu mediteránnímu typu s velkou a výrazně dolichocefální lebkou.

Dle Bakera (1974) bylo tvořeno obyvatelstvo sumerské civilizace tvořeno klasickým mediteránním typem a robustnějším, vyšším Capellid typem s větší lebkou. Tento typ je poněkud specifický, robustnější než běžní mediteránní typy, nicméně je jim podobný. Vyznačoval se značně velkou mozkovnou, větší než u klasických mediteránních typů. Podle Coona (1939) to byl onen specifický mediteránní typ, který je ale dle jeho mínění do širší mediteránní kategorie zařaditelný. Zvláště silně byl v Sumeru zastoupen ve starších dobách. Podobá se časným nálezům člověka bílého typu objeveným v Compe Capelle a Galley Hill.

I další autoři potvrzují, že sumerští mediteráni byli běloši, antropologicky a vzhledem, díky některým zvláštním rysům, poněkud odlišní od dnešních bělochů, jejichž většina je tvořena jinými bílými typy než mediteránním.

Zamarovský (1983, 164-5): „Nepochybné je …, že byli bílé pleti a černovlasí. (…) Jinak byli Sumerové postavy spíš nízké, zavalité a charakterizovaly je velké oči, úzké rty a dlouhý zahnutý nos (který je jinak příznačný pro semity).“

Krušina (2000, s. 80): „Podle vyobrazení a zachovaných koster víme …, že patřili k bílé rase, ale nebyli Indoevropany ani Semity.“

Wells (1931, s. 43): „Zdá se, že tito Sumerové byli hnědý lid s vyčnívajícím nosem.“

 

Sumerové patřili zjevně k bílému mediteránnímu typu, který se v mnohém odlišoval od pozdějších semitských nebílých mediteránních typů. A to včetně důležité charakteristiky – velikosti hlavy a mozku, což ovlivňuje inteligenci a ta pak zase míru schopností vyvíjet civilizační aktivitu. Keith na základě srovnání lebek Sumerů a dnešních orientalidních populací poznamenal: „Je možné, že v žádné dnešní arabské komunitě neexistuje skupina jedinců s tak velkými hlavami, velkými mozky a masivními čelistmi jako ti, jejichž ostatky Woolley odhalil v al-Ubaid.“ (in Baker, 1974, s. 515)

Baker (1974, s. 512) také poznamenal, že mozková kapacita Capellid typu (dle Coona zvláštního robustnějšího mediteránního typu), který tvořil významnou část bílých populací Sumeru a harappské civilizace, je značně vysoká a vyšší než u klasičtějších mediteránních typů. Určitě byla vyšší, než jaká je u dnešních obyvatel těchto regionů.

 

Genetické nálezy

Klyosov na základě svých výzkumů Sumery zahrnuje do obecnějších migrací bílých populací ve starověku, které byly nositeli Y-haplogrupy R1b, která je dnes nejvíce rozšířená u bělochů v západní Evropě (červen 2011): „Z Kavkazu nositelé R1b1a2 šli na jih přes horstva do Anatolie (společný předek před 6000 lety) a poté se rozdělili do tří základních skupin. Jedna zamířila dále na jih, k řekám Eufrat a Tigris, a stala se Sumery. Mnozí dnešní Asyřané, potomci dávných Sumerů, stále mají jejich R1b1a2 haplotypy.“

 

Sumerové a Baskové

V kontextu bělošské identity Sumerů se jako zajímavá indicie jeví národ Basků, kteří jsou podle všeho posledními přímými potomky předindoevropského bílého mediteránního obyvatelstva, které bylo kdysi široce rozšířeno od Středomoří až po Střední východ (předky Basků mají být mediteráni, kteří přišli do Evropy přes moře z jihu a založili zde kulturu zvoncovitých pohárů). V souladu s tím jsou převážně bílého mediteránního typu (častá kombinace tmavých vlasů a modrých očí, úzký výrazný nos), jasně u nich převažuje Y-haplogrupa R1b (cca 89 %) a jejich jazyk i kultura vykazují znaky předindoevropských bělochů, kteří kdysi žili v celém Středomoří i velké části západního Orientu. Jazyk Sumerů nebyl semitský, nýbrž specifický, příbuzný jiným jazykům předindoevropských bílých populací. Je možná příbuzný i euskaře, jazyku Basků.

Hennerbichler Klyosovovy názory na genetické a jazykové indicie R1b totožnosti Sumerů, které se částečně opírají i o jisté podobnosti právě vůči Baskům (květen 2012): „Anatol Klyosov zakládá svoji hypotézu na možném R1b(1a2) původu (vymřelých) Sumerů zejména na předpokládaných (etno-) genetických relacích s Basky (nyní žijícími v západní Evropě), kteří ‚jsou téměř zcela R1b1b2‘, jak je definuje, a na existujících jazykových podobnostech, včetně speciálních forem ergativity. ‚Vcelku tady nejsou žádná data o haplotypech Sumerů‘, připouští Klyosov, ‚avšak základ mé hypotézy je, že Baskové jsou takřka bez výjimky R1b1b2, že jejich jazyk je ‚nezařaditelný‘ a též některými lingvisty zařazen mezi ‚sino-kavkazské‘. Sumerský jazyk je zřejmě také ‚neklasifikovatelný‘ a rovněž některými jazykovědci označen jako ‚sino-kavkazský‘. Tudíž Sumerové by mohli být R1b1a2 a migrovat z Anatolie, kam přišli z centrální Asie, západně a pak jižně přes Kavkaz‘, rekapituluje Klyosov. V podstatě předpokládá, že Sumerové a Baskové byli potomky R1b populací, které vznikly před asi 16 tisíci lety v jižní Sibiři/centrální Asii, a později se rozdělily do dvou různých oddělených podskupin, Baskové se v rámci R1b1b2 pohybovali západně do Evropy a Sumerové možná v rámci R1b1a2 jako první přišli na Kavkaz a poté do Anatolie a Mezopotámie.“

Reklamy
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: