Přejít k obsahu webu

Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 3

Červen 24, 2019
tags:
by

Někdo vysvětluje fatální pády civilizací tím, že se z nich vytratily hodnoty, zvyklosti a tradice charakteristické danou civilizaci. Ale zde se opět neodpovídá na otázku, proč tyto hodnoty a zvyky upadly – zmizely právě proto, že původní obyvatelstvo nahradilo jiné obyvatelstvo s odlišnou vrozenou mentalitou a tendencemi, s odlišnou úrovní obecných vloh, s jinou kulturou. Kromě toho některé povrchnější hodnoty, běžnější zvyklosti a každodenní kulturní vzorce v dané civilizaci nejsou klíčové pro její celkovou vyspělost a udržení její elementární identity – tedy pro přežití v nejzákladnějším smyslu slova. Nejzákladnější a nejobecnější rysy civilizace jsou pevně dány rasou, která ji vytvořila, její vrozenou mentalitou, temperamentem, sklony a obecnou úrovní kvalit jako výše IQ.  Kvetoucí a vyspělé civilizace často mají dosti odlišné konkrétní hodnotové žebříčky a systémy kulturních zvyklostí.  Střídání v lecčems navzájem odlišných kultur nevedlo vždy k obecnému úpadku civilizace – podívejme se jen na střídání kultur na evropském kontinentu. Zde se střídaly (či po určitou dobu koexistovaly) keltská, římská, germánská a slovanská kultura, ale evropská civilizace jako celek se udržela a rozvíjela. A nakonec, i v rámci jedné civilizace často probíhají výrazné změny v konkrétních hodnotách, ideálech, tradicích, zvyklostech, myšlenkových módách, uměleckých trendech – a civilizace přitom existuje z hlediska své celkové vyspělosti a nejzákladnějších rysů dál.

A to je dáno její rasou, z jejích vrozených vloh, kvalit a mentality plyne onen elementární ráz a celková vyspělost každé civilizace. A ty stále přetrvávají (a s nimi i daná civilizace v její nejzákladnější identitě), dokud se její zakladatelská rasa udržuje při životě. Víme, že západní civilizace prošla mnoha proměnami, je vnitřně velmi různorodá a podle mnohých ji ani nelze přesně definovat. Zažila éru rigidního křesťanství, renesanci, reformaci (a někde pak zase rekatolizaci), osvícenství, vystřídala mnoho rozličných uměleckých a myšlenkových trendů, mnoho různých politických uspořádání, prošla mnoha změnami hodnot a zvyklostí. Ale obecně stále existovala, dál se rozvíjela a (většinou) prosperovala. Je i různými lidmi definována různě, někteří kladou důraz na antiku, jiní na renesanci a osvícenství, jiní zase na křesťanství. Když si vezmeme jako příklad právě křesťanství, tak vidíme, že minimálně v její evropské části se už jeho vliv do značné míry vytratil, přesto evropská část západní civilizace jako celek existuje dál a nezdá se, že by jen kvůli slábnutí křesťanství nějak fatálně upadala. Mizení některých specifických kulturních rysů tedy samo o sobě neznamená fatální úpadek civilizace. Civilizace skutečně zaniká, jen pokud trvale mizí nejen její povrchnější, proměnlivé kulturní rysy, hodnoty a zvyklosti, ale i nejzákladnější, nejobecnější aspekty její identity, a pokud klesá její celková vyspělost. To však není způsobeno povrchnějšími změnami v kultuře, zvycích a tradicích, ale mizením původní rasy, která je nositelkou oné elementární civilizační vyspělosti a identity.

Někdy se úpadek civilizace vysvětluje tím, že upadly určité specifické hodnoty, které jsou klíčové pro progres a úspěchy civilizace jako úcta ke vzdělanosti a vědění, oceňování kultury i vědy, snaha o úspěch, oceňování podnikavosti, iniciativy, pracovní morálky, píle, spořivost, dodržování základních morálních norem atd. To už zní přesvědčivěji, ale při bližším pohledu zjistíme, že tento argument nejde do hloubky, k jádru problému. Napřed by zastánci této teorie museli zodpovědět zásadní otázku, proč tyto hodnoty vznikají jen u některých populací a u jiných ne. Ve skutečnosti je tomu tak, že tyto hodnoty jsou až konkrétním vyjádřením vrozených vloh a tendencí u nadprůměrně nadaných, inteligentních a aktivních populačních skupin. Inteligentnější národy a populace značně více tendují k meritokratické orientaci než ty méně inteligentní; tuto orientaci můžeme definovat jako oceňování pracovní etiky, úsilí, vzdělání, profesní kompetence a úspěšnosti (Rindermann, 2018, s. 249). Podle jedné studie koreluje národní IQ a počet knih v domácnostech (což je dobrý indikátor postoje k vědění a vzdělanosti) na úrovni 0,59 (Rindermann, 2008; in Lynn a Vanhanen, 2012, s. 274). Navíc kvality vedoucí ke vzniku základních civilizačních hodnot jsou navzájem propojeny a tvoří vzájemně se stimulující komplex – obecně tedy spolu především pozitivně korelují intelektuální schopnosti a morální kvality. Korelace mezi IQ a čestností/altruismem se pohybuje v rozmezí 0,32–0,62 (Levin, 1997, s. 55). Korelace mezi kognitivními schopnostmi a kvalitou morálního uvažování je 0,62 (Krebs a Gillmore, 1982; in Rindermann, 2018, s. 190). Proto pro vyspělost civilizace klíčové hodnoty vznikají jen u populací s vysokým IQ, u těch s nízkým příliš ne. Pokud někde tyto hodnoty trvale zanikly a nastal fatální úpadek civilizace, pak to bylo způsobeno tím, že původní talentované a pracovité obyvatelstvo ztratilo své kvality, zmizelo a bylo nahrazeno lidmi, u nichž byla úroveň těchto kvalit podstatně nižší. Proto došlo i ke změně hodnotového klimatu ve společnosti – tyto hodnoty zmizely, protože se vytratily kvality, z nichž vyvěraly. Může být namítnuto, že někde tyto hodnoty upadly, ale po jisté době se civilizace opět vzpamatovala. V tom případě však šlo jen o důsledek negativních vnějších faktorů, které dočasně působily v daném směru destruktivně. Za Doby temna proto v Evropě mohla značně upadnout vzdělanost, kultura, morálka i iniciativa v obchodě či řemeslech, ale jen kvůli nepříznivé shodě dějinných okolností. Vnitřní kvality si obyvatelstvo uchovalo, a proto se z tohoto úpadku hodnot opět vzpamatovalo. Naopak třeba ve starém Řecku původní nadané a energické obyvatelstvo zmizelo i se svými vlohami a nastal trvalý úpadek civilizace.  I jinde došlo k vážnému narušení těchto klíčových hodnot, ale národy je dokázaly přestát, protože samy o sobě nezanikly. Za socialismu byly v mnoha evropských zemích narušeny právě hodnoty jako píle, iniciativa, podnikavost, ale nezničilo je to. Ve Francii za stoleté války došlo k velkému úpadku i těch nejzákladnějších morálních norem (jak píše Gobineau), ale Francie se dokázala opět povznést a o dvě století poté se stala přední mocností v Evropě.

Navíc argumentace hodnotami podporujícími úspěšnost civilizace neplatí tak úplně. Některé velké civilizace minulosti vyznávaly i hodnoty, které by je měly vést k úpadku, ale ony přesto vzkvétaly. Jak už bylo zmíněno, ve starém Řecku byl kladen velký důraz na nezměnitelnost osudu a velký vliv zde měl skepticismus a mravní relativismus, což by mělo podporovat pasivitu, odevzdanost a morální rozklad. Ono ale přesto vzkvétalo. Když je populace dostatečně kvalitní ve svých vrozených vlohách, ty pak samy o sobě vedou k civilizačnímu progresu i navzdory povrchnějšímu působení některých opačně působících kulturních vlivů. Velké vrozené kvality působí samy o sobě dostatečně silně a vedou lidi přirozeně a spontánně k utváření civilizačních úspěchů bez ohledu na občas se vyskytující povrchnější myšlenkové vzorce, které oslabují hodnoty podporující úspěšnost civilizace.

Někdy se tvrdí, že pády civilizací mohl způsobit celkový vzestup skepticismu a relativismu, což vedlo k mizení původní kultury a ztrátě sebedůvěry ve vlastní civilizaci. Zde však už byly odpovědi naznačeny výše v rámci vysvětlení, která jsou tomuto podobné. Ztráta sebevědomí sama není dostatečně silný vliv, aby civilizaci zničil, jen přechodná nálada, nazorový trend ve společnosti. Původní civilizace ve své základní identitě a vyspělosti nikdy nezanikne, dokud se při životě udržuje její zakladatelská rasa. Skepticismus a relativismus mohou jen oslabit nebo i zničit některé povrchnější kulturní a hodnotové aspekty civilizace (a někdy jen přechodně), což nemůže civilizaci jako takovou zničit. Je to jen povrchnější proměna některých méně důležitých rysů identity dané civilizace. A opět je to jen určiutá povrchnější změna smýšlení, myšlenkového ladění lidí, která není dostatečně silným vlivem, aby dovedl civilizaci k trvalému a komplexnímu zhroucení. Ostatně skepticismus a relativismus třeba ve starém Řecku měl značný vliv v souvislosti se sofisty – ještě v době, kdy Řecko teprve mířilo k vyšším metám civilizace. Přesto tento vliv nezabránil vzestupu a vrcholnému vzestupu řecké civilizace. Dnes na Západě rovněž sledujeme docela silné tendence právě ke skepsi a relativismu ohledně jeho sebehodnocení a budoucích vyhlídek, ale nezdá se, že jen to samo o sobě by ho dokázalo zničit.

Někdo připisuje úpadek civilizace přílišné šedivé monokulturnosti, izolaci, orientaci na sebe sama a vlastní exkluzivitu, což má v dané společnosti jaksi umrtvit tvůrčí sílu a inspiraci a schopnost učit se od ostatních. Ale nezdá se, že by toto bylo dostačující vysvětlení. Čína a Japonsko zažily dlouhé éry izolace, striktní kulturní homogenity, pocitu výlučnosti, ale nepodlehly trvalému úpadku. Prožily poté (a hlavně Čína stale prožívá) opět vzestup civilizace. Homogenita a značná míra uzavřenosti není na překážku civilizačnímu progresu a rozkvětu, spíše naopak (pokud se samozřejmě udržují se světem přiměřené a užitečné kontakty v obchodě, vědecké spolupráci apod.). Skandinávské společnosti (když odhlédneme od přítomnosti menšin z třetího světa) nebo Japonsko jsou velmi homogenní, přesto patří mezi nejvyspělejší země světa. Kromě toho, i kdybychom připustili, že negativní vliv přílišné izolace a homogenity může mít někdy svůj význam (v Číně opravdu vedl k dočasné strnulosti a zaostalosti), jde však jen o dočasné ovlivnění smýšlení lidí a omezení jejich intelektuálního rozhledu (a často rovněž negativní působení státu a jeho byrokracie, které v takových dobách mají tendenci k bujení a zatěžování společnosti), které však je povrchní a přechodné, nezmění lidi v jejich základní identitě a vlohách, proto nemůže zničit civilizaci jako takovou. Pokud jde o izolaci, tak víme, že islámská civilizace v době svého rozmachu byla velmi otevřená impulsům a podnětům jiných civilizací, které využívala k podpoře vlastního rozkvětu, ale pak stejně upadla a zaostala. Později se také mnozí osmanští sultáni a vezíři pokoušeli zastavit úpadek své říše přebíráním a nápodobou mnohých západních výdobytků, ale neuspěli. Naopak Západ příliš od nikoho nic moc nepřebíral (ani neměl od koho, obklopen značně zaostalejším zbytkem světa), a přesto se dynamicky rozvíjel a vzkvétal (často se mluví o vlivech antiky či islámské civilizace, ale to se hrubě přeceňuje; téměř všechny své úspěchy vytvořil Západ vlastními silami). A jak vysvětlíme vznik prvních velkých civilizací jako Sumer. Ten se objevil na scéně historie samostatně jako malé světlo obklopené temnotami barbarismu, nemohl od nikoho nic přejímat, přesto vznikl a vzkvétal. Izolace, homogenita a absence přejímaní od jiných civilizací tedy nemohou být příčinami fatalních úpadků civilizací.

Někdy se tvrdí, že civilizace upadly kvůli nadměrnému sebevědomí a sebestřednosti, což u nich vedlo k sebeuspokojení vedoucímu k pasivitě, nabubřelosti vedoucí k absenci sebekritiky a ochoty řešit problémy. Avšak velkým sebevědomím se už v dobách vzestupu a největšího rozkvětu vyznačovaly třeba starověké Řecko a Řím. Řekové vlastně všechny povýšeně považovali za „barbary“, také Římané měli přirozeně svou civilizaci za nejlepší a nadřazenou. Později take Západ za éry největšího vzestupu na počátku 20. století kypěl sebevědomím a pocitem nadřazenosti. Těmto civilizacím tedy jejich povýšenost v jejich vzestupu k moci, tvůrčímu progresu a prosperitě nebránily. I celkově se zdá, že vzestupy civilizací jsou doprovázeny spíše sebevědomím a sebedůvěrou. Navíc se nezdá, že tento psychologický vliv, i pokud bychom akceptovali, že v některých případech může mít výše popsané negativní působení, by mohl mít fatální vliv na civilizaci. Bylo by to působení povrchnější, přechodné, stejně jako jiné negativní faktory působící na nálady a smýšlení obyvatel, které nemohou civilizaci zničit.

Někdy se naopak tvrdí, že civilizace padly nedostatkem sebedůvěry, víry v sebe sama, což je vedlo k deprivaci, pasivitě a pesimismu. Dnes je však Západ typickým příkladem až nadměrně sebekritické civilizace s velmi pošramoceným sebevědomím, v níž bují sebemskačství, zveličování vlastních hříchů a přehlížení hříchů jiných kultur. Přitom se nezdá, že by tento vliv sám o sobě mohl Západ dovést ke zhroucení (třebaže může podporovat skutečně fatální tendence jako ochotu otevírat se imigraci z třetího světa). Je to opět jen příliš povrchní psychologický faktor. Krom toho přiměřená míra sebekritičnosti, připuštění vlastních chyb a nedostatků je vlivem spíše pozitivním. V dřívějších dobách byla přiměřená sebekritičnost typickou vlastností západní civilizace a byla pro ni prospěšným faktorem motivujícím k odhalování, řešení a odstraňování vlastních problémů.

Objevuje se i tvrzení, že civilizace mohou být zničeny přílišným třídním členěním, absencí rovnosti příležitostí a šancí pro talentované z nižších vrstev, nedůvěrou, napětím mezi třídami a někdy i celkově nepružnou zkostnatělostí takového uspořádání, která je častým důsledkem takového stavu. Něco takového však bylo v některých dobách přítomno v mnoha společnostech, aniž je to zničilo. Ve starověkém Říme panovalo právě v dobách jeho vzestupu dosti striktní třídní rozdělení (patriciové vs plebejci). Ve středověké feudální Evropě existovalo poměrně striktní třídní dělení společnosti, které navíc brzdilo hospodářský a společenský rozvoj, ale její civilizaci to nezničilo. Mnohokrát v jejích dějinách jsme mohli vidět stavy veké nedůvěry, sporů a nepřátelství mezi různými společenskými třídami, ale celkově evropská civilizace existovala a rozvíjela se dál. I dnes v západní společnosti zase poněkud narůstá třídní diferenciace, odcizení mezi vrstvami a nedůvěra mezi elitami a veřejností, což je sice určitě problém, ale nezdá se, že jen kvůli tomu by se měla její civilizace fatálně zhroutit. Někdy může být striktní třídní rozdělení civilizaci dokonce ku prospěchu – zejména v multirasových společnostech. V Latinské Americe byla úroveň civilizace naopak vyšší, když zde za koloniálních dob existovalo striktní třídní rozdělení na bílou aristokracii a barevné masy. Po pádu španělské moci a proměně politického zřízení v republiky tyto ostře vymezené bariéry padly a úroveň zdejší kultury a civilizace radikálně upadla.

Stoddard (1920, s. 107-10): „Španělé se považovali za vládnoucí kastu a vyloučili všechny kromě čistokrevných bělochů z nároků na občanská práva a společenská privilegia. (…) Celý sociální system byl založen na ideji bělošské nadřazenosti… (…) Revoluce proti Španělsku měla monumentální důsledky pro rasovou budoucnost Latinské Ameriky. (…) Přehradní brány anarchie byly otevřeny, výsledkem bylo postupné slábnutí bílých a odpovídající vzestup míšenců na politickém a společenském žebříčku. Všude ambiciózní vojáci vedli rasově smíšené masy proti bílé aristokracii, podlamujíc její moc a činíc sebe sama diktátory. Tito ‚caudillos‘ s sebou přinášeli rovnost a míšení. (…) Důsledky toho všeho byly smutné a žalostné až v extrémní míře. Úroveň latinskoamerické civilizace padla hluboko pod tu, kterou měla za koloniálních časů. Španělská nadvláda, ačkoli omezená a despotická, udržovala mír a sociální stabilitu. Všude se rozpoutal ohavný chaos… Omezení mestici a brutální černoši rozmačkali skvostné květy kultury pod svýma nohama, zatímco zhoubná selekce obrácená vzhůru nohama způsobila, že ti nejinteligentnější a nejkultivovanější zhynuli.“

Podobně dnes vidíme, jak destruktivní je pro Jihoafrickou republiku pád aparheidu, který striktně třídně a sociálně odděloval bílé a černé obyvatelstvo. V každém případě i za podmínek, kdy přílišné třídní členění a nejednota má na civilizaci negativní vliv, je to jen defekt v uspořádání společnosti a negativní vlivy tohoto typu nemohou civilizace dovést k zániku. A jak jsme viděli, někdy to ani defekt není; za jistých okolností je pro danou společnost vlivem pozitivním.

Pády civilizací se často vysvětlují nadměrným bujením státu a byrokracie, její rostoucí nákladností, zvyšující se mírou daní a nadměrnou svazující regulací hromadícími se nařízeními, zákony a předpisy. V této souvislosti se velkým hitem stala Tainterova teorie pádu civilizací v důsledku „složitosti“, „již neudržitelných nákladů na příliš komplikovaný systém“ a „poklesu mezních výnosů“. Potíž s touto teorií je, že právě dnes na současném Západě je zdaleka nejvyšší míra složitosti a neefektivních výdajů v historii. Nikde nebyly vyšší, takže se měl dávno zhroutit. Ve skutečnosti mu žádné zhroucení samozřejmě nehrozí, i když přebujelá neefektivní byrokracie stejně jako přemrštěné daně zatěžující ekonomiku jistě jsou určitým problémem. Kromě toho se tato teorie týká pouze ekonomiky, peněz a fungování administrativy. Můžeme zde tak opět namítnout argument selektivity: tato teorie nijak nevysvětluje vzestupy či úpadky vědy, vzdělanosti, kultury nebo morálky. Mnohé civilizace upadaly právě ve fázi dezintegrace a chaosu, kdy se jejich systém naopak stal jednodušším a méně nákladným. Navíc podle logiky této teorie by civilizace po době úpadku vedoucímu k dezintegraci svého systému a tedy „zjednodušení své struktury“ a snížení nákladů na svůj provoz měly díky opětovnému zefektivnění svého chodu a využívání zdrojů opět zahájit vzestup k prosperitě a rozvoji, což se však nikdy nestalo; trvalé úpadky civilizací totiž nastávají ze závažnějších příčin. Římská civilizace se po rozpadu své byrokracie nijak neobnovila a ani po vzniku nové jednodušší a méně nákladné organizace ve městě Římě a střední a jižní Itálii už ani obecně nedošlo k nějaké velké civilizační obrodě (v severní ano, ale to z jiných důvodů; odlišnost vývoje různých částí Itálie po shodném pádu římské byrokracie ve všech jejích částech také naznačuje, že nebyla příčinou pádu římské civilizace). Tainterova teorie a obecně teorie neúnosného bujení byrokracie je „systémová“, hledá příčinu vzestupu a pádu civilizací v systému, jakým je společnost uspořádána. V této příčině však nikdy nespočívaly trvalé a všeobecné pády civilizací. Neefektivní a nákladné uspořádání společnosti vede k defektům jejího fungování a neefektivitě, protože jsou v něm iracionální (např. přílišná koncentrace rozhodování v centru, které němá dostatek informací pro dobré rozhodování na nižších úrovních) a také pro lidi demotivující momenty (státní vlastnictví nemotivuje tolik lidi k efektivitě). Tyto skutečnosti však nakonec znamenají jen určité (špatné) uspořádání lidí a vztahů mezi nimi, což však už ze své podstaty není natolik hluboce, trvale a všeobecně působící faktor, aby zničil civilizaci – navždy a ve všech směrech.  Systém se dá vždy reformovat a napravit – a pokud je neefektivní a úpadkový, pak se nakonec, pokud nikdo potřebné změny včas neprovede, svojí neefektivitou zničí sám, aniž by ovšem zničil samotnou civilizaci. Komunismus byl typickým příkladem extrémně neefektivního systému – ekonomicky i administrativně – přesto nevedl k pádu civilizace v národech, u nichž byl zaveden. Nejenže v nich civilizace nezahynula, ale po jeho pádu díky přechodu k efektivnějšímu systému nastal i opětovný rozvoj ekonomiky.

Argumentace o údajně naprosto destruktivním vlivu přebujelé byrokracie není přesvědčivá i proto, že když byrokracie a předpisy příliš nabobtná, už se situace stane natolik nepřehlednou, že většina těchto nařízení už je ignorována a obcházena, protože není možné je všechny dodržovat a sama byrokracie to nedokáže zajistit a kontrolovat. Tím je její destruktivní vliv značně redukován. Pokud by také byrokracie a náklady na ni nabobtnaly skutečně nad jakoukoli únosnou mez, spíše by si situace vynutila úsporné reformy a zeštíhlující reorganizaci. A pokud by je nikdo neprovedl, mohlo by jistě dojít ke krachu ve fungování státu a státnímu bankrotu. To ale není dostatečně silný důvod, aby kompletně a trvale zanikla celá civilizace.

Občas se objevuje tvrzení, že civilizace padla kvůli dlouho trvajícímu despotismu a útlaku ze strany státu, což mělo v lidech umrtvit iniciativu, podnikavost, tvůrčí sílu. Avšak mnohé národy prošly érami různých utlačovatelských, despotických, totalitních vlád aniž trvale upadly. Tento vliv je opět jen psychologický a do jisté míry organizační: i když nesvoboda, útlak a totalitní vládnutí může skutečně negativně poznamenat smýšlení lidí a uspořádání společnosti, je to vliv dočasný a příliš povrchní na to, aby trvale zničil civilizaci. Změnit základní mentalitu a zničit vrozené vlohy lidí totiž nedokáže. Dokonce i v diktátorských státech se mohou velké vlohy lidí projevit – pokud disponují talentovanou populací a pokud to v některé oblasti totalitní stát umožní nebo jejich rozvinutí dokonce podporuje. Stačí si vzpomenout na velké technologické úspěchy nacistického Německa ve vojenském letectví a raketovém výzkumu nebo Sovětského svazu ve vojenském letectví, kosmickém výzkumu a vesmírných letech.

Někdy se zániky civilizací připisují přílišné administrativní a polické jednotě a centralizaci. Mnohá impéria a velké mocné státy prý zanikly proto, že vše bylo příliš svázáno ústřední mocí v centru, což mělo umrtvit individuální a regionální iniciativu, kreativitu, motivující konkurenci a inspirující vnitřní rozmanitost. Avšak třeba Francie byla už počátku svých dějin dosti centralisticky organizovaným a spravovaným státem, a přesto to nebránilo jejímu vzestupu; právě za zvláště centralizované absolutistické moci Ludvíka XIV. se stala přední mocností Evropy, jež vynikla v kultuře, umění, vědě a hospodářské i politické síle. Sjednocení německých států pod ústřední moc roku 1871 nijak nebránilo ohromujícímu vzestupu Německa, který následoval hned poté. Dokonce se zdá, že sjednocení německým zemím prospělo, například tím, že díky sjednocení byla mezi nimi zrušena cla, která měla do té doby negativní vliv na obchod a průmyslový rozvoj. Stejně tak sjednocení Itálie o deset let dříve nijak nezpomalilo rozvoj italského severu. Je třeba si také uvědomit, že centralizace v politické a administrativní oblasti se vůbec nevylučuje s kulturní a regionální rozmanitostí. Obojí může bez problémů v jedné zemi vedle sebe koexistovat. V mnoha případech se zdá, že sjednocení a centralizace byla dané společnosti spíše ku prospěchu. I pokud bychom připustili jeho negativní působení v některých případech, jde opět jen o negativní působení státu a státní správy, což může mít negativní vliv na smýšlení a psychické naladění lidí v dané době a může to poněkud svazovat iniciativu v podnikání nebo svobodné intelektuální činnosti (třeba v umění). Znamená to tedy jen dočasné negativní působení, které však rozhodně nemůže rozvrátit celou civilizaci. Není to dostatečně hluboce a komplexně působící fatální vliv.

Někdo naopak vysvětluje úpadky civilizací jejich dezintegrací, roztříštěností. Ale například sever a severní část střední Itálie byly dlouho velmi vnitřně dezintegrovány na samostatné městské státy a nijak to nebránilo jejich velkolepému rozkvětu za éry renesance. Také vzkvétající civilizace starého Sumeru či Řecka byly tvořeny soustavou samostatných, často vzájemně si konkurujících a někdy i navzájem válčících měst, jejich civilizačnímu rozmachu to však nezabránilo. Rovněž Evropa byla po většinu svých dějin vnitřně značně diferencovaná a rozrůzněná a jejímu vzestupu to nikterak nebránilo. Obecně se zdá, že to pro ni byl vliv spíše stimulující a pozitivní (ale klíčový vliv pro její progres a úspěchy, jak někteří tvrdí, to samozřejmě nebyl). I pokud dojde v určité době k rozpadu nějakého státního útvaru a má to za dané situace negativní důsledky, je to opět jen přechodný vliv týkající se jen organizační stránky civilizace, který nikdy není fatální a časem ho společnost překoná. Rozklad ústřední moci a rozpad země na menší regiony se odehrál například ve starém Egyptě na konci Staré říše. Země se však jako celek do fatálního úpadku nepropadla, společnost a ekonomika fungovaly dál a po nějaké době se i politická moc opět zkonsolidovala a země vstoupila do éry Střední říše.

Někdy se vysvětluje pád civilizace celkovým nárůstem obecné dezorganizace, nestability, chaosu a neschopnosti – zejména ve státní správě. Tato teorie však opět nejde k jádru věci, na konec kauzálního řetězce, a neumí vysvětlit, proč vlastně k něčemu takovému dochází. Pokud je tento stav trvalý, pak je to jen důsledek poklesu vrzených kvalit populace (v důsledku dysgenického úpadku domácí populace nebo dysgenické imigrace a nebo obojího naráz), na nichž primárně organizační zdatnost a efektivita závisí. Efektivita byrokracie silně souvisí s IQ – v jednom výzkumu byla zjištěna korelace mezi rychlostí a kvalitou rozhodování úředníků a národním IQ o hodnotě 0,64; celková korelace mezi kvalitou státních institucí a národním IQ  je 0,70 a schopnosti politiků korelují na úrovni 0,36 (viz publikace Lynna a Vanhanena). A pokud je stav nestability a chaosu vyvolán jen nepříznivými, povrchními environmentálními faktory, dříve či později se sociální a politická organizovanost opět zkonsoliduje a civilizace může zase začít vzkvétat a rozvíjet se. To jsme viděli evropských v dějinách mnohokrát.

Někdy se připisují pády civilizací válkám, jejich ničivým důsledkům a nadvládám dobyvatelů. Ale třeba starověké Řecko se dokázalo rychle vzpamatovat z velmi destruktivních řecko-perských válek, při nichž bylo mnoho jeho měst zpustošeno, a dokonce právě po jejich konci dosáhlo vrcholného rozkvětu své civilizace. Rovněž Německo ve 20. století prošlo hned dvěma dosti zničujícími a deprimujícími válečnými porážkami a dokázalo se z nich vzpamatovat. Velká část Francie byla za stoleté války pod nadvládou Angličanů, přesto ji to nezničilo. Mnohé oblasti v Evropě se ocitly vícekrát pod cizí nadvládou, a navíc byly často dobyvateli drancovány a plundrovány, přesto se vždy dokázaly zotavit. Války a válečné porážky nemohou vest k pádům států a civilizací. Dokonce pokud válečné události nezasahují zemi příliš drasticky, může i za války vcelku normálně fungovat, ba dokonce vzkvétat. To můžeme vidět na příkladu Nizozemí, bojujícímu proti Španělsku za nezávislost. Janáček (1962, s. 202): „Odolávalo statečně ustavičnému náporu španělských vojsk, dokonale vyzbrojených a vycvičených žoldnéřských kohort pod nejlepšími vojevůdci… (…) I ve válečných letech Nizozemí bohatlo a kvetlo jako snad žádná země v Evropě a právě ve válečných letech se ukázalo, že malá zemička je opravdovou mocností.“

Stejně jako válečná destrukce ani jiné pohromy, zejména epidemie nebo hladomory, nemohou rovněž vést k pádům civilizací, jak dokazují dějiny Evropy, která tyto nešťastné události překonala mnohokrát.

Občas se pády civilizací vysvětlují změnami klimatu. Ale určité snížení nebo zvýšení teplot nebo změna srážkových úhrnů se nezdají být dostatečně silným a komplexním vlivem, aby dokázal civilizaci se vším všudy zničit. Je to opět vliv selektivní: třeba ochlazení či snížení srážek může zhoršit podmínky pro zemědělství, ale nemůže zapříčinit úpadek kultury, vzdělanosti, efektivity státního aparátu apod. A samotným negativním vlivům klimatu se dostatečně nadané populace dokážou většinou přizpůsobit. Už ve starověku bílé národy sídlící ve starém Orientu řešily problém se suchým podnebím budováním důmyslných zavlažovacích systémů. Talentované národy dokážou prosperovat ve velmi rozdílných klimatických podmínkách. Srovnejme jen vyspělé země v chladné Skandinávii a obdobně vyspělý Singapur ležící přímo na rovníku. Stejně tak z hlediska srážkových podmínek mohou nadané populace prosperovat ve velmi odlišných poměrech: srovnejme vzkvétající kulturu Tocharů v pouštích východocentrální Asie s vyspělou deštivou Británií.

Rovněž ekologické pohromy a vyčerpání nějakého přírodního zdroje nepůsobí dostatečně silně a komplexně, aby mohly zničit civilizaci. Třeba téměř kompletní destrukce původních divokých lesů v Evropě nesporně bylo velkou ekologickou katastrofou a znamenalo zmizení většiny zdrojů dřeva, ale nelze popřít, že to nikterak nezabránilo vzestupu evropské civilizace.

V úvodní kapitole, v níž byl podán systematický rozbor, které sféry civilizace mohou být negativními environmentálními vlivy narušeny (kap. Environmentální teorie fatálních a trvalých pádů civilizací jsou chybné), byly jako konkrétní příklady zmíněny i další teorie, proč civilizace zanikaly (a byly i vyvráceny) – zničení materiální stránky civilizace přírodou či lidmi, úpadek vzdělanosti a kultury, úpadek morálky, celková deprimace, sociální nestabilita a despotické, neefektivní uspořádání společnosti, politiky a ekonomiky. Tyto teorie totiž dobře popisují destrukci výhradně v jedné ze tří základních sfér civilizace (materiální, psychologická, organizační), takže jsou dobře ilustrující pro systematičnost výkladu (tj. že civilizace má tři základní sféry, které mohou být negativními faktory narušeny, ale narušení ani jedné z nich civilizaci zničit nemůže). Další environmentální teorie pádů civilizací zahrnuté v následujícím obecnějším výkladu, který je všechny vyjmenovává a vyvrací, bývají většinou obecnější, často jsou o vlivech, které mohou zasahovat dvě nebo i všechny tyto tří sféry naráz. Zde se proto k těmto dříve zmíněným teoriím již nebudeme vracet (kdo si je chce připomenout, může se k nim vrátit ve zmíněné kapitole).

Je však na místě k výkladu v této kapitole ještě něco málo dodat. K teorii vysvětlující pády civilizací úpadkem morálky (což spadá do sféry psychologické stránky civilizace) tu můžeme pro úplnost přidat ještě další dva argumenty (vedle toho hlavního, že jsou známy případy národů a civilizací, které dokázaly éry mravního úpadku překonat). Prvním je, že stav morálky a mravnosti často vůbec nekoresponduje s rozvojem a vzestupem civilizace. V dobách civilizačního vzestupu bývají mravy mnohdy barbarštější, drsnější a méně kultivované než v pozdních fázích, kdy již civilizace začíná upadat. A za druhé, u některých vzkvétajících a mocných národů a civilizací byla dokonce nemravnost významnou komponentou jejich kulturní identity a zvyklostí.

Gobineau (1942, s. 25-7): „Ani sama zkaženost mravů, nejstrašnější z metel, nehraje nezbytně úlohu bořitele. Aby tomu tak bylo, bylo by třeba, aby blahobyt národa, jeho moc a jeho převaha se vyvíjely přímo úměrně k čistotě jeho zvyků; a to nebývá tak. Už se upustilo dosti všeobecně od podivné smyšlenky, jež tolika ctnostmi zdobívala první Římany. Zajisté se nevidí nic povzbuzujícího, a to důvodně, v těch dřevních patriciích ‚staré skály‘, kteří zacházeli se svými ženami jako s otroky, s dětmi jako s dobytkem, a s věřiteli jako s divokými šelmami; a kdyby v takto ošklivé věci zbyli nějací obránci, kteří by chtěli věc vymlouvat tím, že by tvrdili, že se morálka měnila v různých dobách, tu zajisté by nebylo obtížno zamítnout důvody a prokázat jim nesolidnost. (…) Nikoli, ve veliké morálce nehledejme příčinu síly prvních dob u všech národů; od počátku dob historických není sdružení lidského, třeba sebe menšího jak jen myslitelno, u kterého by se všecky zavrženíhodné snahy nebyly prozradily; a přesto, hrbíce se pod touto ohavnou přítěží, státy se drží, a často naopak se zdají být povinovány díkem za svoji skvělost hnusným zřízením. Sparťané získali obdiv jen pro své banditské zákony a z nich také žili. A zdaž Foiničané pykali svojí záhubou za zkaženost, která na nich hlodala a kterou všude rozsívali? Nikoli; právě naopak, právě tato korupce byla hlavním nástrojem jejich moci a slávy; od toho dne, kdy na březích řeckých ostrovů pluli, rozvážejíce ničemy, zlotřilé hosty, svádějíce ženy, aby z nich udělali zboží, a kradouce potraviny, jež běhali pak prodávat. Jejich pověst zcela jistě byla spravedlivě znamenána příhanou; nicméně přesto rostli a zaujímali v dějinách lidstva místo, z nějž ani jejich hrabivost ani jejich věrolomnost nebyla s to je sesadit. Dalek jsa naděje, že bych objevil ve mladých společnostech vyšší morálku, nepochybuji, že národové stárnoucí a blížící se svému pádu skýtají zrakům posuzovatele stav mnohem uspokojivější. Zvyky se uhlazují, lidé se spíše shodnou, každý se domůže blahobytnějšího živobytí, vzájemná práva měla čas lépe se vymezit a pochopit; tak dalece, že teorie o spravedlivém a nespravedlivém pozvolna nabyly vyššího stupně vybroušenosti. Bylo by obtížno prokazovat, že v době, kdy Řekové svrhli říši Dariovu, nebo v době, kdy Gotové vstoupili do Říma, nebylo podstatně více slušných lidí v Athénách, v Babyloně a v císařském velkoměstě nežli ve slavných dnech Harmodia, Cyra Velikého a Publicoly.“

Kromě toho byla v samém úvodu kapitoly uvedena a vyvrácena i teorie o užívání otroků a otrokářství. K teorii zdůvodňující zánik civilizací užíváním otroků, což má domácí obyvatelstvo vést pasivitě a odrazovat od inovací, můžeme ještě říci, že tato teorie se dá vyvrátit i empiricky, a to dokonce i tam, kde vskutku otrokářství mělo negativní vliv na hospodářský rozvoj země. Tak tomu bylo na americkém Jihu, kvůli otrokářství značně zaostávajícímu za průmyslovým Severem. Celkově ale neupadl a po zrušení otrokářství naopak zrychlil svůj rozvoj a dnes například Georgie patří nadprůměrně hospodářsky vyspělé americké státy. Krom toho byl americký Jih v otrokářských dobách sice zaostalejší hospodářsky, ale nebyl zaostalejší po stránce politické nebo kulturní. Naopak se jižanská plantážnická aristokracie zdála být vzdělanější a kultivovanější než průmyslníci a bankéři amerického Severu. Případů vyvracejících údajný fatální vliv užívání otroků je samozřejmě více. Už kdysi ve starém Řecku byli otroci široce využívaní i v dobách největšího rozkvětu a nezdá se, že by tomuto rozkvětu přítomnost otroků nějak bránila či byla důvodem pozdějšího úpadku. Dokonce možná právě naopak díky otrokům se mnohé přední osobnosti starořecké civilizace mohly lépe věnovat rozvíjení svých talentů a o to více přispět k jejímu oslňujícímu rozmachu. Můžeme argumentovat i v opačném směru: známe i mnoho civilizací, které padly i bez užívání otroků (nebo je užívaly jen málo). Otrokářství tedy rozhodně není silou, která by mohla vést k fatálním pádům civilizací.

 

Ani kombinace negativních environmentálních faktorů nemohou civilizaci zničit

Někdo může i po vyvrácení všech environmentálních teorií namítnout, že jednotlivé negativní vnější vlivy sice samy nemohou trvale zničit civilizaci, ale mohou to dokázat jejich kombinace, kdy působí více negativních vlivů, které se ve svém destruktivním působení navzájem posilují a doplňují. Pak mohou být současně a vážně narušeny všechny tři základní sféry civilizace – materiální, psychologická i organizační. Tak by měla vzniknout skutečně komplexně a hluboce destruktivně působící síla schopná vyvrátit celou civilizaci a zničit ji do základů. Ani tento argument ale neobstojí, protože známe mnoho případů, kdy civilizace čelily souběhu více nepříznivých vnějších vlivů, což je dovedlo k úpadku, ale časem se zase zotavily. Třeba Evropa za Doby temna byla doslova ve smrtícím sevření mnoha negativních environmentálních vlivů. Radikálně upadla vzdělanost a kultura, hospodářská aktivita a obchod se utlumily, cestování a kontakty mezi lidskými sídlišti byly silně omezené, mnohde vládla nestabilita a loupežnictví bylo docela běžným jevem, v politické sféře zavládla feudální roztříštěnost a spory; k tomu Evropa čelila častým nájezdům cizích hord, hladomorům a epidemiím.

Darkevič píše (1984, s. 31): „Rozptýlené skupiny obyvatelstva raně středověké Evropy 6. – 9. století žily poměrně izolovaně. Ojedinělá, uzavřená střediska kultury se vytvářela při knížecích dvorech, klášterech, při biskupských rezidencích. Vládlo naturální hospodářství a každý statek, každá vesnice se vším potřebným zásobovaly samy. Pro trh nebyly určeny ani výrobky kvalifikovaných řemeslníků, ti plnili objednávky králů, prelátů a velmožů. (…) 10. století – ‚století krve a ohně‘ – … [vzestupu civilizace] příliš nepřálo. Cesty a přívozy byly v rukou loupežných rytířů a band. Nájezdy kmenů z východu, skandinávských pirátů ze severu, arabské loďstvo ve Středozemním moři, hlad a epidemie – všechny tyto hrůzy vytvářely neklidnou, emocemi zbarvenou atmosféru blízkosti ‚konce světa‘. Vize budoucnosti byla zamlžena útrapami.“

Evropská civilizace se však navzdory tomu všemu znovu obrodila.

Když jsme si rozebrali všechny obvykle zmiňované environmentální teorie snažící se vysvětlit trvalé pády civilizací a vyvrátili jsme je, můžeme se nyní zaměřit na obecnější výklad o pozitivních i negativních environmentálních vlivech a jejich roli v určování vyspělosti či zaostalosti lidských kultur a společností. Uvidíme, že nejsou rozhodujícím činitelem.

 

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: