Přejít k obsahu webu

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 32

Prosinec 6, 2018
tags:
by

Pyramidy, megality a další podivné nálezy v Tichomoří

Na mnoha tichomořských ostrovech se nacházejí i megalitické stavby a pyramidy. Určitě pocházejí od bílých migrací v tomto regionu. Je otázkou, zda byly postaveny staršími předindoevropskými nebo pozdějšími indoevropskými bělochy. Pyramidy stavěli Egypťané i Guančové, ale i indoevropané na pláních Asie, z nichž pozdější polynéští ariové nejspíše pocházeli. A stejně tak megality stavěli jak starší obyvatelé Středomoří a Evropy, tak později i indoevropští Keltové. Samozřejmě mohla být jedna část staveb postavena jedněmi a druhá druhými.

Pyramidami se honosí především souostroví Tahiti a Samoa.

Na Tahiti bylo nalezeno více velkých kamenných staveb – vesměs šlo o nižší stavby s obdélníkovou základnou nebo o stupňovitě pyramidy. Jednou z nich je poměrně velká stupňovitá pyramida podlouhlého půdorysu (tento tvar připomíná gunačské pyramidy na Kanárských ostrovech).

Na ostrovech Tonga v jižním Pacifiku byl nalezen mnohatunový (snad až 130 tun) a čtyři metry vysoký třídílný trolit/trilithon Haamonga-a-MauiHvězdná brána. Tento monumet ze tří obrovských dílů z korálového kamene v podobě brány vcelku vypadá jako megalitické stavby všude po světě. Ovšem jeho tři kamenné bloky jsou o mnoho větší a těžší než ty, kterých bylo užíváno při stavbě gízských pyramid nebo Stonehenge. Opět evidentně astronomicky orientován; na překladu jsou vyryty záměrné linie ukazující na místo východu slunce při obou slunovratech. Vypadá docela jako součást keltského horizontálního astronomického kalendáře. Údajně pochází ze 12. století.

Zillmer píše (2005, s. 32-3): „Do 12. století je datován trilithon Haamonga-a-maui na ostrovech Tonga v jižním Pacifiku; je to několik tun těžký třídílný monument z korálového kamene v podobě brány, jenž vypadá jako megalit. Tento dojem ještě zesílí, uvědomíme-li si existenci megalitických památek na jiných ostrovech v jižním Tichomoří a v Austrálii a vlastně na celém světě (Jižní Amerika), jak jsem měl sám možnost vidět. Působily národy budující megalitické stavby činné v jižním Pacifiku dokonce ještě před pár tisíci lety? Odkud přišly? Z Asie a/nebo z Jižní Ameriky?“

Podle jedné z legend je trolit Hvězdná brána dílem tajemné bytosti jménem Maui. Tento hrdina se objevuje v mnoha tichomořských bájích. Je to jakýsi polobůh, prostředník mezi nebesy a zemí. Přinesl lidem oheň, naučil je stavět chrámy a předal jim spoustu dovedností. Tato legenda zřejmě souvisí s migrací bílých nositelů vyšší kultury do Tichomoří, podobně jako legendy v Americe.

U Lapahy byly také nalezeny velké kamenné plošiny z pečlivě sestavených megalitických bloků.

Na ostrově Rarotonga v jižním Tichém oceánu (blízko Tahiti) byla nalezena kamenná dlážděná silnice (Ara Metua Stará silnice) vedoucí 32 kilometrů kolem celého ostrova, prý 1000 let stará. Zároveň spojuje několik místních megalitických komplexů.

Megalitické hrobky na Tonze a Rarotonze se konstrukčně podobají těm ve Starém světě.

Na tichomořských ostrovech se porůznu nacházejí i další stavby z velkých kamenů – velké portály, obrovské zdi a terasy.

Zillmer (2005) dokonce naznačuje, že pozdější indoevropská migrace do Polynésie mohla nějak souviset s Kelty. Ani to není vyloučeno, ovšem přijatelnější je, že původně ariové pocházeli z nějakého indoevropského společenstva v Asii, které bylo v dávných dobách s předky Keltů, kteří pak zamířili na západ, nějak kulturně spjati. Tyto spojitosti nejsou u časných indoevropanů úplně neznámé. Víme, že třeba Tocharové, indoevropané, kteří se právě dostali v Asii daleko na východ, mluvili západoindoevropským (kentumovým) jazykem a vyráběli tartanové látky takřka shodné s těmi, které vyráběli Keltové v Evropě. Keltové však Tocharové jistě nebyli.

Na ostrově Picairn (jihozápad Tahiti) byly nalezeny znaky odpovídající egyptským hieroglyfům, ovšem přitom naznačující, že možná byly napsány Řeky. Další tabulka se stejným písmem byla nalezena také na Nové Guinei, s textem obsahujícím teorém řeckého učence Erastothena. Zdá se tedy, že skutečně v Oceánii a Tichomoří kdysi probíhaly migrace ze Středomořské oblasti, které zde zanechaly i kulturní stopy. Existuje i nápadná podobnost některých slov jako maorské hakdri, označení pro svátek či dar – a egyptské hakr označující náboženský festival. Maorské kona a havajské huina se podobají řeckému gonia, ve všech třech jazycích výrazy pro rybaření.

Tabulky s písemnými záznamy nalezené na ostrovech v této oblasti jsou takřka shodné s těmi z Libye.

Dokonce i název Maori/Maorové může být skutečně odvozen od slova Mauři/Maurové (někdy užívané poněkud nepřesné označení pro Berbery).

Protopolynéské osídlení a kultura z dávných doba mohly být opravdu tvořeny tímto etnickým substrátem ze severní Afriky. Jeden ze scénářů zní, že někdy ve 3. století pnl. se berberští/hamitští Severoafričané s pomocí egyptských a řeckých mořeplaveckých znalostí a lodí doplavili až do Tichomoří. Možná je i souvislost s mistry mořeplavby Féničany. Semitské a hamitské vlivy v dávné Americe mohou být rovněž spojeny s těmito kolonizacemi pacifických ostrovů.

Velké kamenné sochy se nacházejí nejen na Velikonočním ostrově, ale i na Marquézách a Pitcairnu. Zde se dostáváme k Heyerdahlově teorii, která nabízí další možný původ některých staveb na Tichomořských ostrovech, zvláště těm blíže Novému světu. Jeho legendární Dlouhouší mohli připlout z Ameriky vedle Rapa Nui i na některé další ostrovy.

Heyerdahl (1970, s. 13): „A na nejbližším pobřeží přímo na východě, kde se dnes rozkládá jihoamerická republika Peru od Tichého oceánu vzhůru do hor, jsem nacházel dostatek stop, jen když jsem hledal. Zde žil kdysi neznámý lid a založil tu jednu z nejpodivuhodnějších kultur na světě, až kdysi v minulosti náhle zmizel, jako by byl smeten s povrchu země. Tito lidé tu zanechali ohromné, lidem se podobající kamenné sochy, které o nich hovoří na Pitcairnu, Marquesách a na Velikonočním ostrově, a mohutné stupňovité pyramidy – podobné těm, jaké jsou na Tahiti a Samoi. Kamennými sekyrami vytesali ze skály kvádry velké jako železniční vozy a dopravovali je na míle daleko po okolním terénu, vztyčovali je nebo skládali na sebe, aby vystavěli portály, obrovské zdi a terasy – právě tak, jak to nacházíme na některých tichomořských ostrovech. V této hornaté zemi byla mohutná říše Indiánů z kmene Inků, když do Peru přišli první Španělé.“

A podle vzhledu a dalších skutečností vztahujícím se ke zdejším kamenným sochám se zdá, že jejich tvůrci byli bílí lidé. Heyerdahl (1955, s. 114): „Na Marquezách a na Tahiti měly tyto sochy společné jméno Tiki a představovali uctívané předky z dějin ostrova, jež po smrti povýšili na bohy. A to je bezpochyby vysvětlením, proč mají sochy na Velikonočním ostrově na hlavách červené klobouky.“

Záhady Velikonočního ostrova

Poněkud zvláštní kapitolu v záhadách týkajících se historie ostrovů v Tichomoří představuje Velikonoční ostrov (Rapa Nui).

Když na Velikonoční ostrov postupně přicházeli evropští objevitelé, zaujalo je především množství podivných monumentálních soch vztyčených porůznu na většině ostrova. Další průzkum vedoucí k objevení dalších kulturních předmětů a odhalující místní ústní legendy, však vzbudil ještě více otázek.

Legendární bílí obyvatelé Rapa Nui

Podle legend a dalších indicií se na ostrově od jisté doby usídlila rasa bílých lidí vysokých postav, ryšavých vlasů a dlouhých úzkých nosů, snad tedy nordického typu. Koneckonců první evropští objevitelé na vlastní oči spatřili mezi místními početný bělošský a světlovlasý živel. Jeho příslušníci měli ve zvyku prodlužovat si uši těžkými náušnicemi, proto se nazývali „Dlouhouší“. Přesná doba jejich příjezdu na ostrov není známa, avšak stáří soch bylo určeno na 1600 let, takže jejich příjezd se mohl odehrát někdy po roce 500 nl. Podle ústní tradice posledních potomků těchto bílých lidí, kteří jsou ale už zčásti smíšeni s tmavšími elementy, zde bylo příchozími bělochy založeno království pod vládou Hotuho Matua.

Heyerdahl (1970, s. 21): „My ostatní, kteří bydlíme tisíce mořských mil za horizontem všech ostrovů, jsme se rozhodli napsat na mapu název Velikonoční ostrov, protože se stalo náhodou odpoledne na velikonoční pondělí roku 1722, že Holoanďan Roggeveen a jeho druhové sem připluli jako první Evropané a zjistili, že neznámí lidé na ostrově vysílají vysoko do vzduchu kouřové signály, aby na sebe upoutali pozornost. Když Holanďané na svých dvou plachetnicích připluli blíže a při západu slunce zakotvili, zahlédli, ještě dříve, než se snesla noc, zvláštní sídliště. Nejdříve je na palubě vítali vysocí, statní lidé, což byli podle všeho Polynésané se světlou pletí, jak je známe z Tahiti, Havaje a ostatních tichomořských ostrovů. Ale nezdálo se, že je toto obyvatelstvo naprosto čisté a nesmíšené rasy, protože mezi nimi bylo také mnoho těch, kteří byli nápadně temnější barvou pleti, kdežto opět jiní byli docela bílí jako Evropané. Několik jich mělo také červenou pleť, jako by byli důkladně spáleni sluncem. Mnozí nosili vous.“

Heyerdahl (1970, s. 22): „Jeden z prvních, kdo přišel na palubu k Holanďanům, byl ‚úplně bílý muž‘, který vystupoval vznešenějším způsobem než ostatní. Na hlavě měl korunu z peří, jinak byl hladce vyholen, a v uších měl okrouhlé bílé kolíčky, velké jako pěst. Svým vystupováním prozrazoval, že je vynikající osobností v sídlišti, a Holanďané se domnívali, že to je snad kněz. Jeho ušní lalůčky byly provrtány a uměle protaženy, takže visely až k ramenům, a Holanďané zjistili, že mnoho obyvatel ostrova má takto uměle prodloužené uši.“

„Otec Sebastian Englert byl přesvědčen, že na Velikonoční ostrov přišly dva různé národy s rozličnými kulturami. (…) Ve své knize La Tierra de Hotu Matua poukázal rovněž na to, že obyvatelstvo se v mnoha směrech liší od obvyklých domorodců tichomořské oblasti a že v něm jsou mmj. i zřetelné zbytky bílé rasy. Toho si ostatně všiml i Roggeveen a první objevitelé. Otec Sebastian upozornil, že i sami domorodci mají zkazky o tom, jak mnozí z jejich předků v dávných dobách měli bílou pleť, rusé vlasy a modré oči. A když se mezi nimi kdysi usadil Otec Eugenio natrvalo jakožto první Evropan, byl překvapen, když shromáždil kolem sebe obyvatelstvo ve vesnici Hangaroa a našel zde několik úplně bílých lidí mezi hnědými. Ještě před 50 lety, když sem přišla výprava Kateřiny Routledgeové, rozdělovali domorodci své předky do dvou skupin podle rasy a vyprávěli, že jejich posledním králem byl bílý muž. Na bílou větev svých soukmenovců se dívali s obdivem a úctou. A právě tak, jako se dělo i na ostatních tichomořských ostrovech, i zde musely některé vůdčí osobnosti projít zvláštními ‚bělícími procesy‘, aby se co nejvíce podobaly svým zbožněným předchůdcům.“ (s. 51)

„Španělé potkali na zemi světlovlasé, vysoké muže. Dva největší změřili: jeden měl 1,99 m a druhý 1,95 m. Mnozí z nich nosili vousy, a Španělé shledali, že se navlas podobají Evropanům a nikoliv obyčejným domorodcům. Zaznamenali si do svých deníků, že někteří z mužů ani nemají černé vlasy, někteří mají vlasy kaštanově hnědé a jiní dokonce rudé a skořicově zbarvené. (…) Shodli se, že jsou to učenliví a inteligentní lidé, kteří se dají lehce ovládnout. Pak spokojeně opustili své nové poddané a už se nikdy nevrátili.“ (s. 19)

„Na palubě Cookovy lodi byl čistokrevný Polynésan z Tahiti a ten trochu rozuměl dialektu tehdejších obyvatel Velikonočního ostrova. Z chabých informací, jež dostal, Angličané usoudili, že sochy nebyly postaveny přímo jako obyčejné sochy bohů, ale jako pomníky někdejších arikiů – zemřelých osob posvátného, královského původu.“ (s. 21)

„‚Mezi našimi předky byli hezcí lidé,‘ řekl starosta. ‚Na tomto ostrově žily dva druhy lidí, jedni byli tmaví a druzí měli docela světlou pleť, zrovna jako vy z kontinentu, měli světle rusé vlasy. Byli to běloši a praví obyvatelé Velikonočního ostrova, zaručeně praví. Naše rodina měla mnoho členů světlé rasy, říkalo se jim oho-tea, světlovlasí. Moje matka a teta měly mnohem červenější vlasy než seňora Kon-Tiki. My bratři nemáme rusé vlasy, ale moje dcera – ta, která se utopila – měla pleť jako bílek vajíčka a úplně rusé vlasy. A můj dospělý syn Juan také. On je dvanáctá generace po Ororoinovi.‘ To byla pravda. Oba měly vlasy právě tak červené, jako byly uzly vlasů soch s tenkými rty a dlouhýma ušima, jež zdobily zdi ostrova za druhé kulturní epochy. Jejich rod byl upálen na Poike a sochy byly strženy, ale rusé vlasy můžeme sledovat od velkých kamenných pukao přes živé lidi, popsané prvními objeviteli a misionáři, až k posledním potomkům Ororoinovým, nejbližším příbuzným starosty.“ (str. 99)

Heyerdahl (1983, s. 324): „Myšlenka, že izolovaný Velikonoční ostrov představuje tavicí kadlub kultur, nevznikl na základě nedávných vykopávek. Holandští objevitelé popsali různé rasové typy žijící společně na tomto ostrově už v roce 1722. Mezi prvními ostrovany, kteří přišli na palubu, byl jeden ve zřejmě vynikajícím postavení; měl velmi protažené ušní lalůčky a ‚byl to úplný běloch‘. Pokud jde o pleť většiny obyvatel Velikonočního ostrova, Holanďané psali, že jsou přibližně tak snědí jako Španělé, ‚avšak nacházejí se mezi nimi jedinci s temnějším odstínem, jiní jsou úplně bílí a stejně tolik jich má načervenalou pleť, jako by byli pořádně spáleni od slunce‘. Španělé, kteří ostrov objevili v roce 1770 podruhé, napsali o některých mužských obyvatelích, že ‚mají husté vousy, jsou vysocí, statní, pleť mají bílou a jsou zrzaví‘. Rozdělili zdejší lidi podle barvy pleti na ‚bílé, tmavé a načervenalé‘ a o jejich vlasech napsali, že jsou ‚kaštanové a měkké, někteří mají vlasy černé a jiní je mají zbarvené do ruda či do skořicova‘.“

V pozdním období, kdy se neustále kácely sochy předků a vedly se občanské války, došlo jistě k značným ztrátám obyvatel, protože když tam v roce 1774 připlul kapitán Cook, našel zdecimované, hladovějící, válkou vyčerpané obyvatelstvo zřetelně polynéského původu. Rozhodně je nespojoval s monolitickými sochami na ostrově, v nichž spatřoval pozůstatky dřívější epochy tohoto ostrova a které tehdejší ostrované už neudržovali. Když se tam skutečně usadili první Evropané a naučili se dorozumívat s místním obyvatelstvem, bylo jim řečeno, že původně žily na ostrově dva různé národy s různými jazyky, které přišly na ostrov ve dvou vlnách – jedna z východu a druhá ze západu. Myšlenka stavět sochy pocházela od prvních usedlíků – Dlouhouchých; většina tehdejších ostrovanů však pocházela od druhé přistěhovalecké skupiny – Krátkouchých – kteří se po dlouhém období mírového soužití nakonec vzbouřili a mužskou polovinu Dlouhouchých zabili v příkopu na poloostrově Poike. Když se v roce 1886 W. J. Thompson, jemuž tlumočil usedlík z Tahiti A. P. Salmon, pečlivě vyptával všech starších domorodců, nabyl přesvědčení o pravdivosti místní tradice, že na tento východní ostrov nepřišli jen jedni přistěhovalci. I W. Knoche, když zjistil různorodost místní kultury, přijal tento názor. Dospěl k závěru, že dnešnímu dominantnímu obyvatelstvu předcházel nepolynéský substrát, avšak odmítl myšlenku inkovského historika Sira Clementse Markhama, který v roce 1870 vyslovil domněnku o možnosti inspirace z Tiahuanaka. Knocheovým protiargumentem bylo uznávané dogma, že jihoamerické balzové vory nebyly schopny konat cesty po širém moři; místo toho přišel s hypotézou, že předpolynéský substrát přišel na Velikonoční ostrov z Melanésie.

Po něm dospěl H. Balfour ke kategorickému stanovisku, že kultura Velikonočního ostrova je komplexní, přičemž přinejmenším jedna skupina přistěhovalců byla předpolynéská a přišla pravděpodobně z Melanésie. Balfourovo stanovisko rozvinul dále Haddon, jenž vyslovil domněnku, že na tento izolovaný ostrov přišly tři oddělené migrační vlny, a to z Austrálie, Melanésie a Polynésie. Tento názor se opíral o craniologické studie Volze, Hamyho, Joyce, Pycrafta a Keitha, kteří shodně poukázali na nepolynéské rysy obyvatel Velikonočního ostrova.

Potom přišla na ostrov v roce 1919 Routledgeová, aby tu provedla první systematický povrchový archeologický průzkum. Napsala o tom: ‚Roggeveenův popis zdejších lidí – tvrzení, že jsou všech barevných odstínů – stále platí. Oni sami si jsou této různosti dobře vědomi, a když jsme shromažďovali genealogické údaje, byli s to uvést barvu pleti i velmi vzdálených příbuzných. (Popisovali je buď jako černé, nebo bílé.) … Je zřejmé, že máme co činit se smíšenou rasou…‘ “

Na Velikonočním ostrově tak od jisté doby existovala dvourasová společnost složená z bílých a tmavších lidí („Krátkouchých“) s odpovídajícími důsledky: bílí tvořili vyšší vrstvy a vůdčí elitu, ostatní pak byli jako nižší vrstvy spíše v podřízeném postavení. Běloši však byli pravděpodobně v menšině.

Projekt výstavby světoznámých soch

Bílí byli energičtí a pracovití, postavili četné kamenné budovy a pustili se i do projektu vytesávání a vztyčování proslulých kamenných soch moai. Sochy byly povětšinou vyráběny v lomu na úpatí kráteru Rano Raraku, menší část ale vznikla i na jiných místech. Materiálem k výrobě soch byly především trachytové tufy, ale k jejich zhotovování byly používány i jiné horniny jako např. mugearity nebo pemza. Sochy byly přepravovány na vzdálenost až 16 km. Většina soch moai je vysoká okolo čtyř metrů a váží asi 14 tun, existují však i výrazně větší kusy; ty největší kolosy měří až 12 metrů a váží asi 90 tun. Největší stojící moai se tyčí do výšky 9,8 metru, nejmenší má jen 1,13. Největší kdysi vztyčená moai se dá nalézt u Ahu-Te Pito Te Kura, která se nachází na severním pobřeží ostrova. Nyní však tato 10metrová socha leží po pádu rozpůlená na dva kusy. Avšak později přišlo překvapení: ty ze soch, co nejsou postaveny na kamenných plošinách ahu, nýbrž zapuštěny do země, jsou do ní zapuštěny ze značné části, někdy i více než z poloviny (a i pod nimi jsou navíc zakopány plošiny z kamene). Původně uváděné rozměry a váhy se tak týkají jen jejich „nadzemní části“. Ve skutečnosti tak většina z nich měří vcelku kolem pěti až šesti metrů, často i více. V Rano-Raraku a na jeho svazích je možné dosud nalézt údajně 311 soch, z nichž některé dosahují výšky téměř 10 metrů a hmotnosti 80 tun. Zde se nachází i největší socha na ostrově, jež má na výšku dokonce impozantních 21,8 metru a váží 270 tun. Navíc bylo odhaleno, že spodní části soch mají vytesané glyfy – různé čáry a ornamenty, jejichž význam zůstává archeologům nejasný. Podle jedné z teorií mohlo jít o podpisy dávných sochařů nebo o označení majitelů soch. Celkem jich bylo vztyčeno asi 300 a takřka všechny byly nasměrovány do vnitrozemí (ne k oceánu, jak si mnozí myslí). Plošiny ahu, na které se některé ze soch stavěly a nezapouštěly do země, byly převážně rozmístěny podél pobřeží. Nejznámější ahu se nachází na svahu sopky Maunga Terevaka, nazývá se Ahu-Akivi a je to jediné ahu, odkud se sochy dívají směrem k moři. Všude jinde jsou sochy obráceny obličeji do vnitrozemí. Mnohem více než vztyčených je však soch, jež nebyly nikdy přemístěny; většina se stále nachází ve zmíněném lomu. Celkem je tak na ostrově přesně 887 soch.

Na místní poměry, omezené technické možnosti a lidské zdroje byl tento projekt nepochybně velkolepý a ukazoval na velké schopnosti, nadání a energičnost vládnoucí vrstvy bílých lidí.

Heyerdahl (1970, s. 113-4): „Daleko na jihu však, na Velikonočním ostrově, byly do kamene vytesány ještě větší obří hlavy s bradami, špičatým vousem a bělošskými rysy a dumaly o tajemství staletí. Tak tam stály, když první Evropané objevili ostrov roku 1722, a stejně tam stály už po oněch 22 polynéských generací od doby, kdy zde nynější obyvatelstvo přistálo se svými kanoemi a vyvraždilo všechny dospělé muže, které našlo mezi tajemným kulturním lidem na ostrově. Od té doby stojí hlavy bohů na Velikonočním ostrově mezi předními symboly nevyřešitelné mystiky minulosti. Kolem dokola po úbočích kopců na tomto ostrově bez stromů ční do vzduchu kamenné kolosy, skvěle vytesané do podoby lidských postav a vztyčené jako jediný blok ve výši obyčejného tří až čtyřposchoďového domu. Jak dokázali lidé minulosti zformovat, dopravit a vztyčit takové gigantické kamenné kolosy? A jako by problém nebyl dostatečně velký, uměli navíc připevnit ještě zvláštní obrovitý blok z červeného kamene jako velikou paruku na témě většiny hlav, dvanáct metrů nad pahorek. Co to všechno znamená a jakého druhu mechanické znalosti měli tito zmizelí architekti, kteří zvládli problémy dost velké i pro naše přední dnešní inženýry? Když složíme všechny zlomky svých znalostí, pak přece snad není tajemství Velikonočního ostrova tak nevyřešitelné, díváme-li se na ně z hlediska plavců po voru z Peru. Starý kulturní národ vtiskl do tohoto ostrova stopy, jež zub času nemohl tak docela smazat.“

„… Arne učinil nový objev v Rano Raraku. Vyhrabal tělo obrovité sochy, která má nad zemí pouze hlavu a na jejíchž prsou je obraz mohutného rákosového člunu s třemi stožáry a několika plachtami. (…) Všichni si byli jisti, že se tady objevilo vlastní plavidlo Hotu Matuovo. Ten totiž přistál s několika sty lidí na palubách svých dvou plavidel… (…) Z úst domorodců se opět začaly řinout historky o zásluhách jejich předků. Vyprávěli mi úryvky ze známých legend o Hotu Matuovi… Že máme před sebou neobvyklé plavidlo a nikoli evropskou loď, to jsme poznali všichni. Bylo ovšem těžko pochopitelné, jak dávní sochaři Velikonočního ostrova dokázali postavit tak velká plavidla, že na nich bylo více místa než pouze pro jediný stěžeň. Ale kdo by uvěřil, že mohl týž kulturní národ postavit obrovité sochy lidí, vysoké jako třípatrové domy, kdyby materiálem nebyl kámen, který tu zůstane na věky jako svědek? Tito nezlomní geniální inženýři přes to všechno nebyli jen sochaři; byli mořeplavci světového formátu a jako takovým se jim podařilo najít si cestu k tomuto ostrůvku, k nejosamělejšímu útočišti na světě, na němž mohli po celá staletí v klidu a míru vytesávat svoje kamenné sochy. Když měli rákos totora a mohli ho použít k výrobě malých vorů, pak už opravdu nebylo nic divného, že ho používali také k stavbě velkých rákosových vorů, plujících po moři.“

Heyerdahl (1970, s. 114-6): „Velikonoční ostrov je vrcholek prastaré vyhaslé sopky. Vydlážděné cesty, založené starým kulturním národem, vedou k dosud ještě zachovalým přístavištím na pobřeží a ukazují, že stav vody kolem ostrova byl tehdy právě takový jako dnes. Není to tedy zbytek pevniny, která zapadla do moře, nýbrž maličký pustý ostrov, který byl stejně malý a osamělý, když tvořil kulturní středisko Tichého oceánu, jako je dnes. Uprostřed tohoto kuželovitého ostrova stojí vyhaslý sopečný kráter a uvnitř kráteru jsou skvělé sochařské kamenolomy a dílny. Stojí tam právě tak, jak je staří umělci a architekti zanechali před stovkami let, když v rychlosti prchali na východní výběžek ostrova, kde podle pověsti nově příchozí ostrované zabíjeli každého dospělého muže. A náhlé přerušení práce umělců dává zřetelný obraz obyčejného pracovního dne v kráteru Velikonočního ostrova. Jako křemen tvrdé kamenné sekyry sochařů leží roztroušeny kolem na pracovišti a ukazují, že tento kulturní lid žil v stejné nevědomosti o existenci železa jako sochaři Kon-Tikiovi, když byli zahnáni na útěk z Peru a zanechali na plošině And sobě se podobající obrovité kamenné sochy. Na obou místech můžeme najít lom, v němž legendární bílý a vousatý lid vytesal dvanáct metrů dlouhé kamenné kvádry přímo z masivní skály pomocí sekyr z ještě tvrdšího kamene. A na obou místech byly ohromné kvádry, vážící mnoho tun, dopraveny celé kilometry neschůdným terénem, než byly vztyčeny jako obrovité lidské postavy nebo navršeny na sebe, takže vytvářely záhadné terasy a zdi. Mnoho nedokončených obrovitých figur stále ještě leží, jak byly začaty ve svých jámách ve stěně kráteru Velikonočního ostrova, a ukazují, jak práce pokračovala na různých stupních. Největší lidská figura, která byla téměř hotova, když stavitelé musili prchnout, měří 22 metrů, a kdyby byla dohotovena a vztyčena, byla by hlava trčícího kamenného kolosu na úrovni osmiposchoďové budovy. Každá jednotlivá postava byla vytesána z jediného souvislého kamenného kvádru a pracovní výklenky sochařů v okolí kamenné postavy prozrazují, že na každé soše nepracovalo současně mnoho umělců. Postavy z Velikonočního ostrova ležely na zádech s ohnutými pažemi a s rukama položenýma na břicho a tak byly dohotovovány do nejmenších detailů, než byly odvezeny z dílny a dopraveny kolem ostrova na místo určení. V posledním stadiu byl obr připevněn ke skále pouze úzkým kýlem pod zády a pak byl i ten odstraněn, když byl obr dříve obložen valouny.

Velké množství těchto soch bylo jen svezeno dolů na dno kráteru a tam byly vztyčeny na svahu. Spousty největších kolosů však byly dopraveny nahoru přes stěny kráteru a mnoho kilometrů po okolí neschůdnými cestami, než byly vztyčeny na kamennou plošinu a dostaly navíc na temeno ohromný kámen z červené lávy. Tento transport sám o sobě snad vypadá jako nejčistší záhada, nemůžeme však popřít, že byl skutečně proveden a také že architekti, kteří zmizeli z Peru, zanechali v Andách docela stejné kamenné kolosy, prozrazující, že tito vystěhovalci byli právě v tomto umění odborníky. Třeba byly pilíře největší a nejpočetnější na Velikonočním ostrově a tamní sochaři si osvojili svérázný styl, postavil týž zmizelý kulturní lid podobné obří sochy v lidské podobě na mnoha z ostatních tichomořských ostrovů nejblíže Ameriky, a všude byly pilíře dopraveny na místa chrámů ze vzdálených kamenolomů. Na Marquesách jsem slyšel legendy o tom, jak byly dopravovány obrovité kameny, a protože to přesně odpovídalo vyprávění domorodců o transportu kamenných sloupů k ohromné bráně na Tongatabu, můžeme vycházet z předpokladu, že týž lid používal stejných metod i na Velikonočním ostrově. Sochařská práce v jámě trvala dlouho, avšak vyžadovala jen několika málo odborníků. Práce s dopravou pokaždé, když socha byla hotova, byla rychlejší, ale zas vyžadovala velké množství lidí. Malý Velikonoční ostrov byl tehdy bohatý na ryby a pečlivě obdělán velkými plantážemi peruánských ‚sladkých brambor‘ a odborníci se domnívají, že ostrov v době svého rozmachu mohl lehce uživit 7 – 8000 obyvatel. Přibližně 1000 mužů plně stačilo k tomu, aby vytáhlo obrovské sochy nahoru po příkré cestě kráteru, kdežto 500 mužů stačilo, aby je odvleklo dále přes ostrov. Z lýka a rostlinných vláken byla spletena nezničitelná lana, a zástup lidí vlekl kamenný kolos na rámech ze dřeva přes tyče a drobné valouny, natřené kořeny, aby byly hladké. Že staří přírodní národové byli mistry v pletení lan a kabelů, je dobře známo z tichomořských ostrovů, a snad ještě více z Peru, kde první Evropané našli sta metrů dlouhé visuté mosty, napnuté přes vodopády a propasti pomocí spletených kabelů, tlustých jako mužské tělo. Když byly kamenné kolosy šťastně na svém místě a měly být vztyčeny, nastaly další problémy. Z kamenů a písku postavila početná skupina lidí prozatímní vyvýšeninu a táhla po ní obra nahoru po mírnější straně nohama napřed. Když socha dosáhla vrcholu, přesmykla se přes příkrou stranu a sklouzla přímo dolů tak, že nohy zakotvily ve vyhrabané jámě. Když už tam hotová vyvýšenina jednou stála a směřovala k temeni hlavy sochy, vytáhli nahoru ještě zvláštní kamenný cylindr a posadili jej na vrcholek hlavy, dřív než celý pahorek odstranili. Takovéto hotové pahorky stojí na mnoha místech Velikonočního ostrova a čekají na obrovité sochy, které tam však nikdy nepřišly. Technika byla obdivuhodná, avšak nikterak záhadná, přestaneme-li podceňovat inteligenci lidí z dávných dob a dostatek času i lidského materiálu, který měli k dispozici. Ale proč stavěli tyto pilíře? A proč bylo nutné táhnout k jinému kamenolomu sedm kilometrů od dílny v kráteru, jen aby našli speciální červenou horninu, kterou by umístili soše na hlavu? V Jižní Americe a na Marquesách byla často celá socha z takovéhoto červeného kamene a lidé podnikali dlouhé cesty, aby jej získali.“

„Představme si, že bychom vzali desetitunový železniční vagón, obrátil jej koly vzhůru – protože kolo nebylo nikdy v Polynésii používáno. Pak bychom převrátili k prvnímu ještě další železniční vagón a ty dva spojili dohromady. Nato bychom nahnali do obou vozů dvanáct dospělých koní a nádavkem ještě pět mohutných slonů. Teď bychom mohli začít táhnout, protože jsme dosáhli váhy 50 tun. A nejenže bychom měli co dělat s touto váhou, museli bychom náklad táhnout čtyři kilometry kamenitým terénem, aniž by byl jediný detail poškozen. Nejstarší obyvatelé Velikonočního ostrova tuto věc zvládli. Jedna věc je jistá: toto není dílo hloučku polynéských řezbářů, kteří se tu vylodili a vrhli se na skálu, protože nemohli řezat do dřeva. Rudovlasí obři s klasickými rysy obličeje sem připluli ze země se zkušeností celých generací v zacházení s monolity. (…) Celá ta nádhera byla stržena roku 1840 kanibaly, kteří uvolnili základy zdí a pak oslavili svůj čin tím, že snědli 30 svých sousedů. (s. 63)

Kromě toho byli záhadní běloši na ostrově spojováni i se schopností písemného projevu a tajemným písmem. Heyerdahl (1983, s. 339): „Kromě soch ze středního období nevěnovala veřejnost tolik pozornosti žádným jiným stopám dřívější vysoké kultury, nalézající se na tomto ostrově s ojedinělou geografickou polohou, jako tabulkám s vyřezanými nápisy zvanými rongo-rongo. Když přišel první misionář, nacházely se v každé chatě, zavěšené ze střechy; na jeho příkaz byla většina spálena, další byly ukryty v tajných rodinných jeskyních, kde se ničily, a pro příští pokolení se jich zachránilo velmi málo. První misionáři jasně doložili, že ani nejinteligentnější a nejinformovanější z tamějších ostrovanů jim nedokázali vysvětlit smysl byť i jediného znaku z těch, které byly na tabulkách vyryty, a neznali také žádný ideogram ani pro nejjednodušší slovo. Věděli, že každá tabulka představuje určitý text, ale nedokázali se shodnout na tom, který text patří ke které tabulce. Když jim při recitování nahradili jednu tabulku druhou, bez přerušení pokračovali dál. Zbožně kopírovali původní staré tabulky na nová prkénka a považovali je za kouzelné předměty nejvyšší ceny.“

Na ostrově byly rovněž nalezeny široké vydlážděné cesty vedoucí až ke břehům – nepochybně sloužily k dopravě a spouštění velkých plavidel na moře.

Bělošské rysy tajemných soch

Samy sochy potvrzují tezi o přítomnosti bílých nordických lidí na ostrově – znázorňují lidi užších tváří s hluboko posazenýma očima a dlouhým, úzkým a vyčnělým nosem. Navíc naznačují i prodloužené uši. Nejpozoruhodnější je však skutečnost, že na temeni hlavy měly (a některé dosud mají) posazeny klobouky pukao z červené horniny, odlišné od kamene, z něhož jsou sochy jinak vytesány. Ty se vyráběly jako zvláštní část soch v jiné části ostrova, kde se horniny žádoucí barvy nacházely. Podle všeho nepředstavují pokrývku hlavy, nýbrž svérázný účes a to opět potvrzuje, že stavitelé soch byli bílí lidé rusých vlasů.

Heyerdahl (1970, s. 116-7): „A zde máme nepochybně vysvětlení podivných červených klobouků na sochách z Velikonočního ostrova. Jak už bylo řečeno, existovali na všech ostrovech v Polynésii jedinci a celé rodiny s rudými vlasy a bílou pletí a obyvatelé ostrova sami tvrdili, že právě ti pocházejí z prvních bílých lidí na ostrovech. Na jednotlivých ostrovech byly pořádány náboženské slavnosti, na nichž si účastníci barvili kůži na bílo a vlasy na červeno, aby se podobali svým nejstarším předkům. Při každoročních ceremoniích na Velikonočním ostrově byly hlavní osobě slavnosti ustřihány vlasy, aby kůže na hlavě mohla být nabarvena na červeno. A obrovské červené kameny, umístěné na hlavě mohutných soch Velikonočního ostrova, byly pečlivě vytesány do tvaru, který je typický pro účes místních mužů: měly na temeni kulatý uzel zhotovený po způsobu, jakým muži nosili vlasy svázány do malého tradičního ‚střapce‘ uprostřed hlavy. Sochy na Velikonočním ostrově měly dlouhé uši, protože sochaři sami měli prodloužené uši. Nesly obzvláště vybranou červenou ozdobu hlavy, protože sochaři také měli červené vlasy. Bradu měly vytesánu do špičky s vyčnívajícím rohem, protože sochaři sami nosili vous. Měly typické rysy bílé rasy s úzkým, vyčnívajícím hřbetem nosu a tenkými, ostrými rty, protože sochaři sami nepatřili k hnědé rase.“

Heyerdahl (1970, s. 116): „A proč bylo třeba jít do kamenolomu vzdáleného sedm kilometrů od pracoviště v kráteru a tu najít určitý červený kámen, který soše přišel na hlavu? A v Jižní Americe a na Marquézách byla často celá socha z červeného kamene; a tu bylo třeba jít velký kus cesty, než takový kámen našli. Červené pokrývky hlavy byly velmi důležité pro vysoko postavené osoby stejně v Polynésii jako v Peru.“

„Sochy měly dostat na hlavu ‚klobouk‘, vážící od dvou do deseti tun, tj. tedy právě tolik jako dva dospělí sloni. Je vlastně chyba mluvit o klobouku, přestože se tento název udržuje dodnes. Dávný domorodý výraz pro tuto gigantickou ozdobu je pukao, což znamená uzel vlasů – obvyklý účes mužů z Velikonočního ostrova z dob prvních objevů. (…) Domorodci putovali na zcela opačný konec ostrova, celou míli od kamenolomu v Rano Raraku, a zde kopali v malém zarostlém sopečném kráteru, kde skála měla zcela speciální červenou barvu. A právě tento zvláštní červený kámen potřebovali na obrovy vlasy. Táhli tedy šedožluté sochy z jednoho a rudé uzly vlasů z druhého konce ostrova a obé pak umístili navzájem na sobě.“ (s. 62)

Kemp potvrzuje běloškou identitu Dlouhouchých na základě rysů některých ještě dnes na ostrově žijících lidí (1999, kap. 6): „Skutečnost, že vůdčí rod na ostrově má do dnešních dnů rusé vlasy a vykazuje i jiné evropské rysy, i když byl do jisté míry smíšený s nebílými domorodci, je nejpřesvědčivějším důkazem, že ‚Dlouhouší‘ byli skutečně bílí lidé.“

Vzpoura a vyhlazení Dlouhouchých

Ke svým záměrům vládnoucí bílí používali i sobě podřízené tmavší obyvatelstvo jako pracovní sílu. Pracovní úsilí bílých lidí bylo značné a mezi tmavšími to vyvolávalo odpor a nespokojenost. Nakonec se Dlouhouší rozhodli pro další projekt – zbavit ostrov veškerého přebytečného kamení, aby byla celá jeho plocha snadno obdělávatelná.

Starším obyvatelům přikázali tahat kameny ležící na zemi, aby jim pomohli v jejich stavitelské činnosti – vytesávání a stavbě kamenných plošin a soch. Ti se však chtěli nadále věnovat zemědělství, nechtěli ztrácet čas podle nich bezúčelnou prací a nechtěli nechat zplanět svá pole. Vládnoucí Dlouhouší se zase hněvali, že jim starousedlíci nechtějí pomáhat. Tak mezi skupinami zavládly špatné vztahy, které se stále zhoršovaly, až došlo k povstání porobených, ale početnějších hanaou momoko. Hanau eepe byli všude pobíjeni a ti, kteří unikli prvotnímu masakru, ustoupili opět na Poike. Zde přichystali past v podobě příkopu naplněného suchou trávou, do něhož chtěli své protivníky nalákat a spálit. Avšak léčka byla prozrazena, jejich nepřátelé na ně zaútočili z nečekané strany a tak byli sami zahnáni do vlastní pasti. Jen dva Dlouhouší unikli a jen jeden z nich byl ponechán naživu.

Heyerdahl (1970, s. 87): „Historie o ochranném příkopu dlouhouchých sahá v paměti dnešního obyvatelstva hluboko do minulosti. Začíná tehdy, když skončil pochod soch, v modravé mlze dávných dob a popisuje katastrofu, která učinila definitivní konec zlaté době velikosti ostrova. Dva národy zde žily vedle sebe. Jeden z nich měl zvláštní vzhled – muži i ženy si dávali do ušních lalůčků velká závaží, takže se uši uměle prodloužily až k ramenům. Proto se jim také říkalo Hanau eepe – dlouhouší, kdežto ti druzí byli Hanau momoko – krátkouší. Dlouhouší byli energičtí lidé, kteří chtěli ustavičně pracovat, a krátkouší museli dřít a pomáhat jim při stavbě soch a zdí. To však budilo mezi krátkouchými závist a nespokojenost. (…) Omrzelo je nosit dlouhouchým kamení, rozhodli se pro válku.“ (s. 87)

Teorii o vzpouře tmavšího obyvatelstva a masakru bílých odpovídá skutečnost, že projekt vytesávání a vztyčování soch byl ukončen tak náhle; většina soch nebyla vztyčena, dokonce ještě ani nebyla dopravena pryč z lomu a jedna ze soch je zde dokonce ještě nedokončená a od skály ne zcela odtesaná. A krom toho, krátce po příchodu prvních Evropanů v roce 1722 začali tmaví domorodci sochy bořit. Když pak anglický mořeplavec James Cook připlul v roce 1774 k ostrovu, spatřil už jen poražené sochy – ovšem zřejmě byly poraženy jen ty postavené na plošinách, ne ty zapuštěné do země. Téměř určitě domorodci sochy poráželi jako gesto vítězství a odporu vůči nenáviděným Dlouhouchým.

Otázka původu Dlouhouchých stavitelů legendárních soch

Odkud se tajemní Dlouhouší vzali, zůstává stále hádankou. Dříve byla dosti populární teorie Thora Heyerdahla. Podle Heyerdahla byli tito běloši vlastně těmi, kteří opustili břehy Jižní Ameriky a vydali se přes Tichý oceán na západ. Dnešní výzkumy tuto tezi však zcela nepotvrdily. Není však možné říci, že je úplně nepravdivá; na Velikonoční ostrov přišlo vícero migrací a mohly probíhat z více směrů (o jeho teorii viz dále). Ovšem modernější výzkumy se kloní k závěru, že šlo o migraci z Asie a Oceánie, která se šířila i na ostatní tichomořské ostrovy. Hanaou eepe tak mohli být příslušníci oné poslední migrační vlny indoevropským bělochů směřující z východu do Pacifiku.

Kondratov (1972, s. 189): „Thor Heyerdahl spojuje kulturu Velikonočního ostrova s legendárními dlouhouchými bílými lidmi, kteří podle indiánských pověstí postavili gigantické stavby Tiahuanaca a později, když utrpěli porážku v bitvě, uprchli na vorech za oceán. Kultura Tiahuanaca spadá do VI.-X. století. Ale první osídlenci na Velikonočním ostrově, jak ukázala archeologická expedice vedená samotným Heyerdahlem, se objevili již před V. stoletím, tj. před počátkem rozkvětu Tiahuanca.  Gigantické sochy na Rapanui se stavěly až 100 let po zániku kultury Tiahunaca. Proto také odborníci zabývající se Jižní Amerikou a Oceánií zastávají názor, že osídlení Polynésie se dělo nikoli z východu, ze strany Jižní Ameriky, ale ze západu, ze strany Asie. Domnívají se, že právě tam je třeba hledat i tvůrce kultury Velikonočního ostrova.“

Zdá se, že první obyvatelé dorazili na ostrov podstatně dříve, než se sem měli připlavit lidé z Jižní Ameriky. Pokud tedy nepřipluli z východu, museli připlout jedině ze západu. Ostrov je velmi odlehlý a k jeho dosažení bylo třeba velmi pokročilé námořní techniky i navigace. Jen staří Polynésané jsou myslitelnými kandidáty, schopnými takového počinu. Nyní již existuje série důkazů jasně potvrzující osídlení Rapa Nui z Polynésie. Dokonce je toto osídlení nejposlednějším a nejzápadnějším „výhonkem“ zřejmě indoevropské migrace ve východnějších částech Asie, která započala kolem roku 2000 pnl.

Nebo byla tato migrace alespoň jednou z dalších, které zde v té době probíhaly (snad jihovýchodních Asiatů – Polynésané vedle bílého rasového elementu vykazují i rysy obyvatel jihovýchodní Asie), pronikla nejdále a stala se na staletí hlavním kulturním činitelem na ostrovech v Tichomoří. Haughton (2007, s. 84): „Lingvistické důkazy ukazují na osídlení Rapa Nui lidmi z východní Polynésie, a to v době mezi roky 300 až 700 nl., snad z Markéz nebo ostrova Pitcairn. Ten je nejbližší obydlenou pevnou zemí a leží zhruba 2200 km západně od Velikonočního ostrova. Kolonizace Rapa Nui byla zřejmě součástí všeobecné migrace východním směrem, která začala kolem roku 2000 pnl. v jihovýchodní Asii. Na západní původ obyvatel Velikonočního ostrova ukazuje i mýtus, který se zde tradoval. V pověsti se popisuje, jak zhruba před 1500 lety přicestoval na ostrov polynéský král Hotu Matua (Velký otec) i s manželkou a zbytkem rodiny na velké dvojité kánoi, která vyplula z neznámého polynéského ostrova směrem k vycházejícímu slunci. Krátce před svou smrtí Hotu Matua odešel na nejzápadnější výběžek ostrova, aby se naposled podíval směrem, kde ležela jeho otčina. Nedávné důkazy získané analýzou DNA prakticky vyloučily možnost kolonizace ostrova obyvateli Jižní Ameriky. Kostry z pohřebiště na Velikonočním ostrově obsahují genetický znak, který se označuje jako polynéský motiv, jenž prokazuje, že zdejší obyvatelé jsou potomky osadníků z východní Polynésie, nikoli z Jižní Ameriky.“

Podle lingvistických nálezů se jazyk obyvatel Velikonočního ostrova oddělil v prvních staletích nl. od jazyka obyvatel Markéz, a odtud byl asi ostrov osídlen právě v těch dobách, z nichž pocházejí nejstarší památky. Navíc i kultura je veskrze polynéská – náboženství, způsob života, kulturní rostliny, společenské zřízení, obydlí, rybářství a folklór. Řezbářské umění se provozovalo i na Tahiti, Havaji a Novém Zélandu. I písmo kochau rongo-rongo se podle všeho vyvinulo z mnemonických prostředků široce rozšířených v Polynésii. Není příliš známo, že i kamenné plošiny ahu a dokonce i kamenné sochy moai se nacházejí i na jiných polynéských ostrovech – třeba na ostrově Pitcairn a také na Markézách, odkud možná byl Velikonoční ostrov osídlen.

Je pravda, že popis země, odkud jedna z vln bílých přistěhovalců na Rapanui přišla – „horká, sluncem vysušená země“ – se více hodí pro západní pobřeží Jižní Ameriky, než pro ostrovy v Tichomoří. Ovšem i tak je to jen indicie, ne jednoznačný důkaz.

Také podle Kondratova (1972) pocházeli Dlouhouší spíše z Asie, neboť v jeho výkladu byli vlastně součástí indoevropského etnika, které v Polynésii vytvořilo vládnoucí kastu ariů a elitní řád areoi. Je pravda, že u některých starých kultur východnějších částí Asie, u nichž byl patrný indoevropský vliv, zvyk protahování uší existoval (viz např. malby bílých lidí v Turfanu).

Nějaká migrace z Jižní Ameriky na Velikonoční ostrov a i další ostrovy v Polynésii nicméně možná proběhla; nebyla však tou hlavní migrační vlnou.

Reklamy
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: