Přejít k obsahu webu

Filištíni – Od triumfu k zániku v kotli národů Levanty (dokončení)

Listopad 5, 2018
tags:
by

Otázka konkrétního typového složení

O tom, že byli Pelištejci běloši podobní současným Evropanům, nelze pochybovat. Otázkou je, jaké přesně se u nich vyskytovaly typy, které v rámci bílé rasy rozlišujeme. Na dobových reliéfech byli zobrazováni s rovným výrazným nosem a obecně řeckým klasickým profilem, což odpovídá bělochům nordického či mediteránního typu. Nejstarší indoevropští předkové Filištínů byli patrně nordičtí, ovšem později se během svého putování do východního Středomoří mohli mísit se staršími bílými obyvateli těchto oblastí, tedy především mediteránními (a v menší míře možná i alpinskými, dinárskými či armenoidními).

Ve vůdčím postavení, nobilitě a vyšších vrstvách se podle některých názorů udržel (alespoň po určitý čas) převážně nordický (a možná také světlovlasý dinárský) typ, později asimilované mediteránní (a možná i další) bílé typy zřejmě převažovaly v nižších patrech společenského žebříčku. Günther (1927, kap. VIII., část 1): „Všechna vyobrazení Filištínů se zdají ukazovat lidi rasově odpovídající Achájcům, tj. s nordickou vyšší třídou a mediteránní nižší třídou a s nordickými ‚giganty‘ jakožto vůdci.“

Postupem času asi docházelo v jejich nové domovině ke splývání nordických a mediteránních elementů a patrně se z hlediska bílých typů stali smíšením nordicko-mediteránním národem. Je rovněž možné, vzhledem k tomu, že většina vyobrazení naznačuje mediteránní a nikoli nordický typ, že nordický živel byl mezi nimi přítomen jen zpočátku (a mezi jejich indoevropskými předky) a rychle mizel; pak už byli bílým národem převážně mediteránního složení. Podle Coona byli Filištíni tvořeni bílým mediteránním typem, jak usuzuje z egyptských maleb (1939, kap. XI, odd. 7): „Filištíni jsou vyobrazeni jako evropsky vypadající mediteráni s rovnými nosem a světlou pletí…“ Los uvádí (1936, s. 98): „Na zdech chrámu v Medinet-Habu jsou znázorněni jako typičtí mediteráni, nosící helmy nebo čapky specifické formy.“ Ovšem na jednom reliéfu v chrámu v Medinet Habu jsou vyobrazeni s jasně blond vlasy a světlýma očima, což ukazuje na nordický typ.(1)

íchod a slavná epocha Filištínů

Víme jistě, že v rámci migrací mořských národů po roce 1200 Filištíni vtrhli do východního Středomoří, přistáli na březích jižního Kanaánu a ovládli místní semitské obyvatelstvo (v severní části pobřežní roviny Kanaánu se až k vrcholům Karmelu usadili s nimi příbuzní Tekkerové). Od jejich jména se odvíjí dnešní název území, které kdysi ovládali: Palestina. Jejich velká doba nastala již záhy po začátku 11. století – během století po své porážce od Egypťanů v zemi Kanaán prožili velký kulturní rozkvět. Už brzy po svém příchodu ukončili zmatek zapříčiněný spory mezi izraelskými městy a kmeny a vytvořili tu vyspělý a významný stát. Ve své původní domovině byli již usedle žijícím národem s vyspělou kulturou, proto se většina z nich nestala venkovany a zemědělci. Věnovali se především řemeslu a obchodu. Obě tyto činnosti ve svých městech v kanaánské zemi stejně jako ve své původní vlasti opět rozvinuli. Jejich vlastní kvality a také nelehké vnější podmínky je podněcovaly k aktivitě a úspěchům.

Grant (1936, s. 185-6): „Byli mořské národy, Filištíni a další jednoduše přivedeni od statutu barbarských obchodníků k proměně v lidi chtivé velkých zisků a uchvatitele lukrativních obchodů? Filištíni byli pravděpodobně lidem od počátku o něco usilujícím, tlačeni kupříkladu Frýgy, hledající trvalá sídliště a nalézající ve spřízněném mořeplaveckém lidu pomoc při jejich cestě na jih.“

Od 12. století Filištíni prokazatelně sídlili v nejzazší části jihozápadní Palestiny. Toto území je široká pobřežní pouštní rovina zvolna se zvedající směrem do vnitrozemí. Hlavními sídlišti a středisky filištínského národa se stalo pět měst: Gaza, Aškalon, Ašdod poblíž pobřeží a Gat a Akkaron více ve vnitrozemí.  Tato města zde existovala již dříve; Filištíni je nezaložili (snad s výjimkou Akkaronu), avšak přivedli je k rozkvětu a rozmachu. S Filištíny sem poprvé v dějinách tohoto regionu přišlo v oblasti státoprávní něco nového: věčný chaos a nestabilita byly nahrazeny spořádanou politickou organizací. Byl ustaven systém pěti vládnoucích měst, která společně vytvořila jakousi politicko-obchodní konfederaci. Ta byla sice samosprávná s vlastními knížaty a jejich vzájemný význam se měnil, ale nikdy mezi nimi nedošlo ke konfliktu – zdá se, že navzdory své samostatnosti dokázala všechna města harmonicky koexistovat. Navenek, zejména v bojích s nepřáteli, vystupovala jako soudržný svazek. Podle některých domněnek však byla přece jen dominantním městem Gaza, jež se nad ostatními těšilo jakési hegemonii a mělo hlavní slovo při vystupování navenek. Byla tu i menší města jako Siklag, která byla do této volné městské konfederace začleněna. Za několik málo generací tak ustavili v zemi Kanaán dobře organizovaný, navenek jednotný a silný stát. A to navzdory svému malému počtu mezi masami původních obyvatel. O tomto pozoruhodném výkonu není nikde ve Starém zákoně samozřejmě ani zmínka. Zřejmě měl podobu lenního uspořádání a mezi jeho leníky byli i Izraelité. Vládnoucí Filištíni si v důrazu na odlišení se a na nové uspořádání politických poměrů rovněž udrželi staré knížecí tituly a nezměnili je na semitské. Ve svých městech vládli přímo, z vládců dalších měst a kmenových náčelníků učinili vazaly.

Filištíni ovšem brzy převzali mnoho z kultury semitských obyvatel, včetně místního kanaánského jazyka (jak napovídají i semitská jména Ahimelech, Mitinti či Hanun), foinicko-starohebrejské abecedy a náboženského patheonu (uctívání Baala, Aštarte a Dagona), což bylo předzvěstí jejich budoucího smíšení a vytracení se v jejich masách (ovšem projevy a přítomnost vyšší kultury u semitských kmenů a etnik byly i tak patrně důsledkem přítomností v oné době početného bělošského elementu v jejich řadách, zvláště ve vůdčí vrstvě).

Los o Pelištejcích píše (1936, s. 98): „Byli to nadaní lidé s rozvinutou a pokročilou městskou kulturou, kteří přeplavili moře a rovněž ovládali karavanní cesty mezi Egyptem a Damaškem. Jejich města, Gaza, Ašdod, Aškalon, Gat a Ekron, každé pod vedením vojevůdce s titulem Seren (plurál Sarnim), byly sjednoceny v konfederaci pod hegemonií Gazy. V Gatu, jehož populace byla částečně kananejská, byla hodnost Seren dědičná a byla spojena i s titulem krále (malik). Filištíni nakonec převzali jazyk a část kultury kananejského obyvatelstva, které si podrobili, ale nikdy nepřijali obřízku.“

Pelištejci vynikali jako dobří organizátoři, ale i jako ukáznění a odvážní válečníci a jako obratní kováři, schopní vyrábět skvělé železné zbraně, což jim nad nepřáteli dávalo i technickou převahu. Technologii tavení a zpracování železa sem snad přinesli právě oni. Podle jiných názorů sem užívání železa pronikalo už dříve a Pelištejci je v jistou dobu (při svém příchodu nebo už před ním) přejali. V každém případě ho však brzy mistrovsky rozvinuli. Díky kombinaci těchto faktorů se s nimi v Kanaánu po vojenské stránce nikdo nemohl měřit. Dokonce i v líčení Ramesse III., jež mělo sloužit jen k velebení slávy faraonovy, probleskuje určitý respekt k nim. Podobně je takový respekt cítit i v některých vyprávěních jejich úhlavních nepřátel, Izraelitů. V boji užívali koní a vozů, nosili typické pokrývky hlavy, brnění chránící trup a krátké suknice. Jejich zbraněmi byly rovné meče či kopí a malý štít.

Bartdke (1990, s. 176): „Jejich bojovníci nosí bederní zástěru s ozdobnými prýmky a pás. Hlavu chrání čelenka, která má vzadu chránítko šíje z kůže nebo plsti. V čelence musela být kožená čapka, na které vlál chochol z peří nebo rákosí. Jiný badatelský názor interpretuje korunu z peří jako zvláštní úpravu vlasů. Pelištejci bojovali po třech na jednom bojovém voze a jako zbraň měli při tom dlouhé kopí a poměrně krátký, špičatý meč. Jako obranná zbraň sloužil kulatý, ne příliš velký štít.“

Kolem roku 1080 uštědřili díky lepším vojenským schopnostem, organizaci a železným zbraním dvě velké vojenské porážky Izraelitům a díky tomu se chopili vlády nad územím západně od řeky Jordán. Izraelský chrám v Šilu (30 km severně od Jeruzaléma) byl zničen, na „Božím pahorku“ u Jeruzaléma sídlil pelištejský místodržící a v Betlémě byli ubytovaní pelištejští vojáci. Když odtáhl kmen Dan, podnikli vojenské tažení do Efraimské vrchoviny a dobyli ji.

Úpadek moci a zánik Filištínů

Už brzy po ustavení pelištejské moci ale začaly mezi Izraelity propukat vzpoury a odpor proti jejich nadvládě. Zpočátku nebyly moc úspěšné a celkovou filištínskou dominanci neohrozily. Důležité bylo povstání vedené Saulem, které byl prohlášen králem Izraelitů. Ani toto povstání jádro filištínské moci nezasáhlo, avšak v odlehlejších hornatých částech vnitřní Palestiny vznikly první trvalé bašty odporu, nad nimiž Pelištejci ztratili kontrolu.

U hory Gilboa ještě dokázali Izraelitům uštědřit další velkou porážku. Avšak postupně získávali Izraelité převahu, jejich síla rostla a pozice Pelištejců byla stále slabší. Důležitým mezníkem v boji obou stran bylo obsazení Jeruzaléma Izraelity pod vedením Davida. Toto město bylo těžko dobyvatelné a jeho noví páni zde rychle rozšířili zdejší mohutnou pevnost Sion. Stalo se trvalým střediskem odporu, kterou už Filištíni nedokázali dobýt. V okolí Jeruzaléma došlo ještě k menším bojům, ale o osudu Palestiny bylo rozhodnuto. David navíc uštědřil Pelištejcům dvě rozhodující porážky. Jádro svého bývalého panství (pět hlavních měst) si Filištíni sice udrželi, ale jejich celková moc nad Palestinou už byla jen vzpomínkou. Na přelomu 10. a 9. století ještě došlo k bojům mezi oběma stranami, asi o osadu Gibbethon, a kolem poloviny 9. století získali Filištíni město Libnu na úkor Judey. To však už byly jen události místního významu. Dozvídáme se dokonce, že Pelištejci Davidovi, který kdysi býval sám jejich leníkem, nyní sloužili jako tělesná stráž. Také z jejich řad prý bral pluky do svých žoldnéřských armád.

Kienitz (1991, s. 112): „Panství nad územím západně od Jordánu trvalo asi šedesát až sedmdesát let. To postačilo, aby jimi ovládaná země dostala jméno ‚Palestina‘, ‚země Filištínů‘. Je nejlepším důkazem, že jejich stát byl v dějinách tohoto území něčím novým. I když mezi oběma národy a mezi světem, v němž žili, panují sebevětší rozdílnosti, přece jen připomíná osud Filištínů v lecčem osud východních Gótů v Itálii. Na čem oba národy posléze ztroskotaly, byl přílišný nepoměr mezi počtem jejich mužů a úkoly, které si vytyčili.“

Jejich vláda tak z historického hlediska netrvala nijak dlouho. Vždy byli jen malou menšinou nad porobenými masami: podle odhadů nebylo Filištínů v Palestině ve 12. století více než 12 tisíc; v 11. století nejvýš 15 tisíc. Možná jich bylo ještě podstatně méně. A z mas, nad nimiž vládli, odbojný duch nikdy zcela nevyprchal. Když se s nimi Filištíni začali mísit a nadto propukaly boje a vzpoury proti jejich nadvládě, byl jejich osud zpečetěn. Jak čas plynul, stále více se bílí Filištíni rozpouštěli v narůstajících masách tmavších semitů. Jejich původní krev a kultura se rychle vytrácely a jejich moc se rozložila s tím, jak Filištíny byli stále více jen jménem a nikoli etnicitou a rasou. Nakonec se jen málo lišili od ostatních obyvatel oblasti. Navzdory menších dočasným zvratům ve vojenském zápolení tak rasově a kulturně mizející národ podlehl semitským masám. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že navzdory svým porážkám od Izraelitů nebylo jimi nikdy jejich vlastní území dobyto. Žádnému izraelskému králi se nepodařilo jejich zemi dobýt; jejich městům byla nechána suverenita. Ale formální existence státu není totéž, co skutečná rasová a kulturní existence národa. Ten může jako prázdná skořápka bez původního obsahu přetrvávat dlouho poté, co zmizeli jeho praví zakladatelé a původní identita.

Kienitz shrnuje (1991, s. 114): „Jedno z pěti filištínských měst, Gat, bylo zničeno Aramejci kolem roku 800 př. n. l., ostatní se udržela. Jejich další osudy však už nemají s velkou minulostí Filištínů nic společného. V žilách potomků mužů, kteří kdysi ovládali celou Palestinu, proudí teď daleko víc kanaánské než filištínské krve a společným jazykem je kanaánština. Obyvatelé Gazy, Aškalonu, Ašdodu a Akkaronu (Ekronu) změnili pak kolem poloviny prvního předkřesťanského tisíciletí ještě jednou svůj jazyk, kanaánštinu nahradili aramejštinou. V té době se však Filištíni již dávno rozplynuli v mase semitských obyvatel Palestiny.“

Po zániku Pelištejců a jejich organizačního nadání nebyly izraelské kmeny schopny jejich vyspělou státní organizaci udržet. Země se začala definitivně propadat do orientálního barbarismu a chaosu. Kienitz (1991, s. 114-5): „Když se Saul stal králem Izraele, byla to reakce na vládu Filištínů nad zemí Palestinou. Je otázka, jestli by se takové dobře zorganizované království vytvořilo bez tlaku zvenčí a bez cizího vzoru. Toto království nevyrostlo z vlastních kořenů; vzniklo z obrany, z povstání proti cizím vládcům a jako nápodoba. Však také království, spojující kmene Izraele a Judy, vydrželo jen po tři generace. Již za života Davidova se otřásalo těžkými vnitřními rozbroji. (…) Čtvrt století vládl Šalomoun ve velkém přepychu …, za pomoci fénických architektů vybudoval v hlavním městě Jeruzalémě obrovský palác a chrám bohu Jahvovi. (…) Po několik desetiletí se zdálo, že izraelská říše dosáhla úrovně a lesku bývalých velmocí Orientu. Ve vnitřní struktuře státu se však … projevovaly neklamné známky slábnutí. Izraelské kmeny zřejmě nebyly schopny uchovat dědictví po starých nepřátelích, Filištínech. Neztroskotali jako oni na příliš nízkém počtu bojovníků, nýbrž na nedostatečném státně politickém talentu. Říše se rozpadla hned po Šalomounově smrti. (…) Opět zde propukly krvavé a malicherné šarvátky, jaké byly charakteristické pro dějiny Kanaánu před vystoupením Filištínů. Ke všemu i uvnitř malých států Izrael a Juda panoval ustavičný neklid, uzurpace moci, královraždy. Nejeden z králů Izraele vystoupil na trůn po vyvraždění předchůdců, pokud možno i s celou rodinou. (…) … věrolomnost a zrada, dvojnásobná královražda, … krveprolévání, se ve Starém zákoně líčí jako bohulibé činy, neboť se dějí ve službách a pro větší slávu jediného boha Jahve. Dějiny jižní říše Judy neprobíhaly o nic méně krvavě. Zde se na trůně sice udrželi potomci Davidovi a Šalomounovi, ale i zde skončil nejeden král vraždou.“

Nakonec však padlo i to, co formálně zbylo po Filištínech. V 8. století se Palestina dostala pod nadvládu Asýrie, která ukončila existenci samostatných měst, jež po Filištínech zůstala. Po jejím pádu se dostala opět pod vliv Egypta, pak se stala předmětem sporů diadochů a nakonec upadla pod římskou nadvládu.

Kienitz uzavírá (1991, s. 115): „Těžký osud je zavál do země daleko od jejich staré vlasti; byl to národ, který, ač malý počtem, přesto vykonal velké činy, až posléze podlehl. Už dávno jsou zaváty všechny stopy po Filištínech. Do dneška však země, v níž díky jejich schopnostem poprvé v dějinách vznikl významný stát, nese jméno Palestina, navzdory všem snahám vytlačit toto označení z mezinárodního jazykového úzu.“

Mezi moderními Palestinci je už jen málo krve starověkých Pelištejců, stejně jako je jen málo zbytků krve starých Mitanců v severovýchodní Sýrii. Jejich bílá krev, už v dobách jejich slávy beztak nepočetná mezi ostatním obyvatelstvem, se dávno rozpustila v místních snědých masách. Jen občasné záblesky bělošských rysů, světlé pleti, oči a vlasů mezi lidmi těchto oblastí (např. mezi Drúzy nebo Samaritánci) nám podávají němé svědectví o jejich dávné přítomnosti.(2)

 

Poznámky

(1) Otázka typového složení Filištínů není jednoznačně zodpověditelná. Je třeba upozornit, že s Güntherem nelze ve všem souhlasit, zejména s jeho nordicismem, vyzdvihujícím nordický typ jako něco v rámci bílé rasy zvláště výjimečného. Je možné, že v jeho (a Losově) výkladu o Filištínech je význam nordického typu poněkud zveličen.

Na druhou stranu na egyptských malbách bývají příslušníci mořských národů často zpodobňováni s modrýma očima, což potvrzuje souvislost původních indoevropanů s nordickým typem a jeho výskyt i v rámci mořských národů – včetně těch, které svého času napadaly Egypt a které byly Filištínům blízké nebo šlo o Filištíny samotné. Lhote uvádí (1962, s. 101-2): „Víme docela určitě, že kolem roku 1200 př. n. l. vylodil se v Cyrenaice lid přišlý z Kréty s úmyslem napadnout Egypt a smísil se s Lybijci. Obrazy vozů musely být tedy mnohem starší, než se zpočátku soudilo, a potvrzovaly to, co historikové podle egyptských textů nazvali ‚vpád mořských národů‘. Dalo se předpokládat, že po nezdaru svých tažení proti Egyptu tito nájezdníci krétského původu (jak se zdá, ve skutečnosti přišli z mnohem větší dálky …, protože Egypťané je malovali s modrýma očima, jako mívají seveřané) ustoupili na Saharu, kde se později museli smísit se svými lybijskými spojenci.“

K totožnosti mořských národů pak dodává (s. 101): „… národy kolem Středozemního moře: Filistínové, Mykénci, různé řecké kmeny aj.“

(2) Grant se zmiňuje o některých znacích spíše evropské než orientální mentality u Filištínů a jejích pozůstatcích projevujících se dokonce ještě do dnešní doby (1936, s. 178): „V poslední kapitole knihy o Amosovi čteme o kananejském ideálu a komentářích na sebe sama, ať už od Amose nebo někdo jiného. Amos reprezentuje velmi dobře pasteveckou a venkovskou jednoduchost rodilých Palestinců dneška, jejich individuálnost, poezii, nebojácnost a bystrost, jak je můžeme objevit v jejich vlohách pod převládajícími krutými proměnami ve staletích od Amosových dnů. Všechny Amosovy invektivy proti Severu (Izraeli) ukazují ve svém důsledku jižní, prorocký ideál v jeho nejlepší podobě. Ilustrují také zásadní kontrast severního a jižního Kanaánu oněch časů a hovoří o humanismu Jihu, bližší sympatii s Filištíny … a širším uznání okolního světa. Z nějakého důvodu je lid Palestiny nejvíce evropský ze všech národů Asie. Za to můžeme děkovat úspěchům západních a severních nájezdníků, kteří mísili svou krev a myšlenky s kananejskými, Filištíni, Makedonci, Římané, Byzantinci a křižáci. Filištíni museli být bojovně založení k tomu, aby přišli, kam přišli a usadili se zde. Jako válečníci byli Filištíni předchůdci křižáků.“

Günther (1927, kap. VIII., část 1): Možná rovněž nějaká krev nordické vládnoucí třídy Filištínů našla cestu do židovského národa. Dnes jsou světlá pleť, vlasy a oči především mezi Drúzy v Libanonu stále zřetelně časté, ale rovněž mezi Samaritánci. Drúzové vynikají relativně vysokou úrovní vzdělanosti mezi ostatním obyvatelstvem a mají velmi zajímavou literaturu. Jsou popisováni jako stateční, tvrdě pracující, čistotní, pohostinní, vznětliví, krutí a pomstychtiví – vlastnosti, které mohou souhlasit s rasovou kombinací nordické, předoasijské a semitské krve. Zvláštnosti jejich víry s jejich modifikacemi islámu (jistý druh gnosticismu), v mnoha ohledech nám připomínající náboženské představy udržované lidmi indoevropského jazyka, mohou snad být vysvětleny nordickým živlem. Sultán Atraš, vůdce Drúzů proti Francouzům, je anglickým cestovatelem W. B. Seabrookem  popisován jako modrooký a velmi světlé pleti.“

Coon uvádí (1939, kap. XI, odd. 7): „Moderní Samaritánci, kteří jsou všeobecně pokládáni za reprezentanty původního palestinského židovského živlu více než kdokoli jiný, jsou vysocí … a mezocefální… Jejich obličeje jsou poměrně dlouhé a úzké… Jejich nosy jsou úzké… Ohledně pigmentace Samaritánci vykazují větší než obvyklý mediteránní 25% podíl částečného … blondismu; z 35 mužů jich 17 … mělo černé nebo tmavě hnědé vlasy, jeden byl blond a ostatní hnědé. Jen sedm (22 %) z oněch 35 mělo černý nebo tmavě hnědý vous, ostatní hnědé, blond nebo ryšavé. V oblasti zbarvení očí je jedna třetina měla světlé nebo smíšené; zbytek byl rovnoměrně rozdělen mezi tmavě hnědou a hnědou.“

Kompletní článek v pdf ke stažení zde.

Literatura

Kienitz, Friedrich-Karl: Národy ve stínu – soupeři Řeků a Římanů v letech 1200 – 200 př. n. l. Odeon, Praha 1991.

Bardtke, Hans: Příběhy ze starověké Palestiny. Vyšehrad, Praha 1990.

Lhote, Henri: Objevy v Tasíli. Mladá fronta, Praha 1962.

Günther, Hans F. K.: The Racial Elements of European History. Methuen, Londýn 1927.

https://www.theapricity.com/earlson/reeh/reoehchap8a.htm

Coon, Carleton S.: The Races of Europe. Macmillan Company, New York 1939.

http://www.theapricity.com/snpa/racesofeurope.htm

Los, F. J.: The Peoples of Ancient Palestine. Mankind Quarterly, roč. 7, č. 3 (říjen 1966), s. 93-102.

https://www.unz.com/print/MankindQuarterly-1966oct-00093/

Grant, Elihu: The Philistines. Journal of Biblical Literature, roč. 55, č. 3 (září 1936), s. 175-194.

https://www.sbl-site.org/assets/pdfs/presidentialaddresses/JBL55_1_3EGrant1935.pdf

https://en.wikipedia.org/wiki/Philistines

Reklamy
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: