Přejít k obsahu webu

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 28

Září 15, 2018
tags:
by

Bílé typy mezi elitami semitských kmenů a národů

Rovněž mezi Araby a dalšími semitskými kmeny hráli zřejmě v dřívějších dobách významnou roli díky svým schopnostem a inteligenci bílí lidé. Konkrétně u Arabů máme zprávy o vůdčím nordickém elementu z časně islámské doby.

Sám zakladatel islámu Mohammed byl popisován jako světlé pleti a rusovlasý (Guillaume, 1987, s. 726). Dodnes jsou rusé vlasy a vousy jako součást Mohammedova vzezření muslimy ctěny (von Schwerin, 1960, s. 27).

Jeho manželka Aisha byla popisována jako světlá, rusovlasá, event. i blond (Baltzer, 1934, s. 206; Lewis, 1990, s. 36; Vollers, 1910, s. 91).

Abu Bakr, otec Aishy a první islámský chalíf, byl popisován jako štíhlý a světlé pleti (Günther, 1930, s. 163).

Chalíf Ali, první Muhammadův bratranec a zakladatel šíitské větve islámu, byl proslulý svými blond vlasy (Grant, 1981, s. 84-85; Lewis, 1990, s. 36).

Coon na základě antropologického výzkumu v islámském světě objevil dokonce ještě v moderní době mezi Araby bílé typy, obvykle zastoupených mezi vyššími vrstvami.

K nordickým typům v islámském světě uvádí (1939, kap. XI, sekce 2): „Nordicky vypadající lidé se obvykle vyskytují v sociální vrstvě, z níž pocházejí civilní úředníci a náboženští vůdcové, a není jen náhoda, že uznaní potomci Proroka jsou světlejší pleti a vykazují větší evidenci blondismu než zbytek populace. Mohli by možná být nordickým elementem spojeným se svatými rodinami, které vstoupily do regionu z Hejazu v časných postislámských časech.“

A dále (1939, kap. XI, sekce 14): „Běžní Arabové obývající města jsou jen málo odlišní od jejich pasteveckých a zemědělských krajanů, ale toto pravidlo rozhodně neplatí pro aristokratické rodiny. Tito princové-obchodníci jsou někdy blond a nordického vzhledu; další z nich vypadají jako aristokraté z Mekky v Arábii.“

Kromě toho dens existují v tomto směru indicie dokonce i z hlediska moderní genetiky. Klyosov se zmiňuje o migracích do Anatolie, na Přední východ a také na Arabský poloostrov, které znamenaly příliv lidí bílého typu (únor 2012): „Nebyly součástí dávných migrací před 12 – 9 tisíci lety, ale spíše vojenskými expedicemi (árijské) R1a1 z ruských plání na jih do Anatolie, do země Mitanni a na Střední východ a Arabský poloostrov před asi 4000 – 3600 lety.“

„Jak bylo zmíněno dříve, dnes je v těchto regionech mezi 3 až 9 % R1a1, mezi nimi členové slavných kmenů jako Quraish/Quraysh (Muhammad, zakladatel islámu, se narodil v Quraysh kmeni), Al Tamimi (Banu Tamim) a další.“ (Ibid.)

Vůdčí vrstvy arabských kmenů (alespoň jejich část) byly potomky těchto bílých nájezníků ze severu, o nichž se zmiňují Coon a Klyosov.

Kromě těchto nordiků se mezi Araby prosazovaly i další bílé typy – Coon (1939) píše například o bílých mediteránních typech v jemenských městech, Gayre (1965) o armenoidech, kteří vynikali mezi běžnými Araby jako obchodníci.

Později se mezi arabskou elitu zejména v severní Africe začlenili mnozí bílí lidé z berberského etnika. (O nich více viz oddíl II, kap. o Berberech.)

(O dalších bílých elementech mezi Araby dodnes pozorovatelných viz poznámka ke kapitole o migraci do Afriky z jihu Arabského poloostrova.)

Zdá se dokonce, že některé staré kultury považované za semitské mohly být původně vytvořeny bílými lidmi.

Kupříkladu se dá předpokládat, že i po pádu Sumeru zejména mezi babylónskou a asyrskou šlechtou existoval silný bílý (asi mediteránní) element. Proslulý asyriolog Pinches dokonce poznamenává (1906): „Stěží lze pochybovat, že Sumero-Akkadové byli nesemity jasně čisté rasy.“ (I když to je asi přehnané tvrzení.)

Chamurappi, zakladatel Babylónské říše, je popisován jako „bílý král“. I podle jeho vyobrazení na stéle lze usuzovat, že byl bílým (mediteránním či nordickým) a nikoli semitským rasovým typem.

Sargon, zakladatel semitské Akkadské říše, podle některých sám nebyl semita, ale nordik, event. bílý mediteránní typ ze sumerské šlechty. Podle studií jeho reliéfů údajně lze rozeznat zbytky červeného barviva užitého pro zobrazení barvy jeho vlasů (cf. Frankfort, The Art and Architecture of the Ancient Orient, 1969, p. 93). I v jeho případě existuje domněnka, že zdůraznění, že vládne nad „černohlavými lidmi“ může být zdůrazněním světlé pigmentace jeho vlasů. Nordická identita Sargona je ovšem velmi nejistá: dobová podobizna z Ninive, údajně jej zobrazující, ukazuje jasný semitský rasový typ.

Jednou z indicií v tomto směru může být, že semitsky mluvící Amorejci, o nichž se obecně míní, že i rasově šlo o tmavší semitské typy, možná byli ve skutečnosti původně indoevropský kmen. Okolo roku 1300 byli Egypťany popisováni jako světlovlasí a modroocí.

Rovněž se zdá, že Asyřané byli původně převážně bílý národ zahrnující starší tmavší i novější světlejší typy bílé rasy. Například asyrská královna Aššuršharat, manželka Assarhadona, byla zřejmě nordický a světlovlasý rasový typ (Friedrich Delitzsche, Babel and Bible, 1906, s. 23). To potvrzuje i její vyobrazení na dobovém reliéfu.

Nyní pro toto tvrzení existuje i silná genetická indicie. Jak uvádí Klyosov, dnešní potomci Asyřanů jsou zřejmě těsně spjati s genofondem mediteránních Sumerů (červen 2011): „Mnozí dnešní Asyřané, potomci dávných Sumerů, stále mají jejich R1b1a2 haplotypy.“ A v další studii píše (květen 2012): „Asyřané jsou jednou z nejstarších přeživších skupin, která je potomkem, jak je předpokládáno, historických Sumerů. Mezi Asyřany je R1b hlavní haplogrupa, ve studovaných vzorcích dosahuje 40 %; haplogrupa J je na druhém místě s 11 % a ostatní dosahují pouze jednotek procent (Lashgary et al., 2011). Tak vysoká procentuální hodnota R1b je v [dnešní] jižní Mezopotámii velmi neobvyklá.“

Rovněž se stávalo, že se mezi lidmi semitského typu prosazovali bílí lidé jako vůdčí a tvůrčí živel a kulturu semitských nárpdů do jisté míry ovlivnili.

Jako příklad můžeme vzít Kurdy.

Hennerbichler (květen 2012) přišel, částečně vycházeje s Klyosova, se zajímavými poznatky o bílých elitách, které postupně migrovaly centrální Asie více na jih – a to v souvislosti s Kurdy, dobovými zmínkami o kočovné vojenské aristokracii a pronikáním indoevropských jazyků. To vše opět potvrzuje domněnku, že do Přední Asie pronikaly ze severu vojensky organizované elity zřejmě nordického typu, nositelé Y-haplogrupy R1a1.

Hennerbichler (květen 2012): „Nejstarší dávní předkové Kurdů byli o tisíciletí později jazykově iranizováni několika vlnami vojensky organizovaných elit – R1a1 imigranty z centrální Asie.“

„Tato data naznačují, že předkové Kurdů, kteří stále ve velkém počtu žijí na dřívějším churrijsko-mitannské půdě, vykazují nejvyšší naměřené etnogenetické hodnoty R1a1 od mužských předků v Eurasii. Pokud vycházíme z toho, že migrující (vojensky organizované) elity mužů z R1a1 klanu byly také součástí lingvistických procesů indoeuropeizace z jižního Ruska v oblasti starověké Anatolie a v churrijsko-mitannské oblasti už mezi 2240-1140 pnl., předkové Kurdů mohli být zásadně ovlivněni.“ (Ibid.)

Coon píše (1939, kap. XI, sekce 4), že Kurdové současnosti jsou vlastně mixem lidí orientálního íráno-afghánského typu a dávných íránských nordiků, přičemž první skupina již převažuje, avšak přítomnost nordické krve se stále projevuje menšinou lidí překvapivě světlé pleti a častým výskytem světlých očí a vlasů.

O bělošské příměsi mezi Kurdy píše Wolf (1979, s. 133): „… tvoří dvě antropologicky rozdílné skupiny; západní Kurdové jsou výrazně dlouhohlaví a více než polovina z nich má světlé oči. Východní Kurdové jsou naproti tomu tmavovlasí, tmavoocí a krátkohlaví.“

U Kurdů je dodnes znatelně zastoupena Y-haplogrupa R1a spojená s dávnými migracemi asijských nordiků. Kromě toho se u nich vyskytuje Y-haplogrupy R1b nasvědčující i nějakému přimíšení od staršího bílého obyvatelstva ještě před příchodem indoevropanů. Kurdové v severním Iráku mají 11,5 % R1a a 17 % R1b. Kurdové v Turecku mají 16 % R1a a 6 % R1b. (eupedia.com)

Rozličné popisy Ummān-mandů (termín pro válečníka nebo vojenskou jednotku odvozen ze sumerštiny nebo akkadštiny) ze starověké Mezopotámie zjevně potvrzují historickou existenci migrujících vojenských skupin a elit nejrůznějších původů od 2100 pnl. do 500 pnl.

I mezi dalšími semitskými kmeny a národy v oblasti se prosazovaly nordické R1a1 elity (Ibid.): „Oblasti v Eurasii, kde jsou Ummān-mandové zdokumentováni, ukazují dva geograficky odlišné hlavní proudy s korelací k různým předkům Kurdů: obsah velké většiny možných výchozích bodů, odkud Ummān-mandové vzešli, je koncentrován na severu nebo severozápadě Mezopotámie, kde mluvčí ‚kurdského komplexu‘ geneticky zdědili nejvyšší procenta R1a1 ze svých předků, a v poměrně menším počtu na severovýchodě, kde přítomnost cizích ‚mandu‘ – vojáků z Deru v jižní Mezopotámii také potvrzuje tradici semitských migrujících vojenských elit do oblasti pohoří Zagros, starověké země Gutejců. Historicky věrohodné klínopisné zdroje o Ummān-mandech splňují genetické časové kalkulace pro rozšíření R1a1 v eurasijských teritoriích prezentovaných Anatolem Klyosovem. Na jejich základě z nich dochází ke dvěma závěrům: první: vypadá to, že Ummān-mandové potvrzují migrující R1a1 elity: ‚Doba migrujících R1a1 kmenů z oblastí jižního Ruska na jih přes Arménii do Anatolie, (severozápadního Íránu?) a Arábie zdá se identicky odpovídá době ve starověkých zdrojích  o Ummān-mandech (…).‘ (…) … časové kalkulace pro dvě hlavní migrační vlny R1a1 elit z Asie před oblasti jižního Ruska jižně přes Arménii do Anatolie, 2240-1140 [Chetité], a z menší části do dnešního severozápadního Íránu, 2200/2000-1600 pnl., jak propočítal Anatol Klyosov, stejně jako druhá hlavní vlna R1a1 do severozápadního Íránu okolo 800-700-600 pnl., zdá se podporuje závěry lingvistiky, které popisují na sobě nezávislé různé procesy ‚indoeuropeizací‘. (…) Ummān-mandové jsou vyobrazeni jako migrující vojensky organizovaní ‚lordi‘ /kmeny/skupiny/jednotky/žoldnéři různého původu, identity a pozadí.“

Rovněž semitské jazyky byly minimálně zčásti spojeny s bílými lidmi a nikoli tmavšími lidmi, kteří jimi mluví dnes. Například výzkum staré egyptštiny odhalil, že mnohá slova v ní jsou příbuzná slovům v semitských jazycích. A nelze to vysvětlit nějakým pozdějším semitským vlivem a přejímáním, neboť jde mnohdy o slova patřící k základnímu jazykovému fondu. Zdá se, že semitské jazyky (nebo alespoň jejich významná část) mají původce spíše v bílých obyvatelích severní Afriky stejně jako jazyky některých místních bílých předindoevropských kultur (Egypťané, Libyové/Berbeři, Guančové).

Kondratov (1972, s. 46): „Mnohá slova starých Egypťanů jsou příbuzná slovům semitských jazyků (arabského, starožidovského, fénického aj.). Zpočátku se snažili vysvětlit tento fakt vlivem starých semitských národů (mezi nimi byli i Babylóňané a Asyřané) na egyptskou kulturu. Shody se však objevovaly u slov, která patřila k základnímu fondu jazyka a která nebylo možno přejímat. A to znamená, že v jakýchsi dávných dobách měli staří Egypťané a staří Semité společný základní jazyk. Ukázalo se, že mnoho společného s jazykem egyptským mají i jazyky libyjsko-berberské. Patří mezi ně dodnes živé jazyky tuaregský, kabylský, řada jiných jazyků a dialektů Severní Afriky a zaniklé jazyky Numidů a obyvatel Kanárských ostrovů – Guančů. Semitský, staroegyptský i libyjsko-berberský jazyk náležejí k jedné skupině příbuzných dialektů.“

Severoafrickému prajazyku, jehož utváření je zřejmě dílem dávného kromaňonského a mediteránního obyvatelstva tohoto regionu, jsou příbuzné i jazyky kušitské a čadské. Přičemž víme, že v obou oblastech jsou doloženy vlivy a migrace bílých lidí mediteránního typu (v oblasti Čadu dokonce i v rovině genetické). V čadské skupině je nejdůležitější jazyk Hausů, u nichž bylo prokázáno historicky, antropologicky i geneticky (výskyt odnože Y-haplogrupy R1b), že jejich dávnými předky byli bílí mediteráni migrující od jižního pobřeží Středozemního moře.

Kondratov pokračuje (1972, s. 46-7): „… vlastí egyptského, semitských, libyjsko-berberských, kušitských a čadských jazyků je Severní Afrika. Národy mluvící základním jazykem obývaly pravděpodobně před několika tisíci lety Saharu, v době, kdy toto území ještě nebylo pouští. Nanejvýš před 8000 lety a možná i dříve se jejich společný jazyk rozdělil na dvě větve – severní a jižní. Nejdříve se od jižní větve oddělil jazyk, který se později rozpadl na početné jazyky čadské. Teprve potom se od severní větve oddělil jazyk egyptský. V dílech mnoha zastánců migrace se mnohokrát zdůrazňovalo, že rozhodující roli při vytváření egyptské kultury sehrály semitské národy, které přišly z východu od Mezopotámie. Ve světle poznatků jazykovědy však vychází najevo, že … kmeny se pohybovaly nikoli z Asie do Afriky, nýbrž z Afriky do Asie! Nositelé prasemitského jazyka byli ještě na Sahaře, když se egyptský jazyk oddělil od základního. Někdy na počátku nebo v polovině 5. tisíciletí pnl. (zřejmě v souvislosti s vysycháním Sahary a zánikem pastvin) překročili … údolí Nilu, které už bylo osídleno nositeli egyptského jazyka, a usadili se na Arabském poloostrově…“

Dá se předpokládat, že to byli bílí lidé, kteří vytvořili onen lingvistický prazáklad, z něhož se později semitské jazyky vyčlenily. A možná i v pozdějších dobách jako kulturně aktivnější a vyspělejší to byli tito „bílí semité“, kteří měli ve starověku hlavní podíl na utváření semitských jazyků.

Stejně tak zřejmě bílí lidé stáli u zrodu většiny kulturních výdobytků starých semitských národů – a alespoň zpočátku tvořili většinu obyvatel vyspělých semitských kultur, jako byla babylónská.

Dokonce i indoevropské jazyky jsou nějak vzdáleně příbuzné oběma výše zmíněným skupinám – a ty zase jim. Kondratov (1972, s. 99-100): „Do seznamu nezaměnitelných sliv se jich dostalo celkem 15. Tyto nezměnitelné kořeny se pak srovnávaly v jazycích různých jazykových skupin, přičemž se bralo v úvahu, nakolik je pravděpodobné náhodné souznění těchto slov. A zde je výsledek: většina z 15 základních kořenů souhlasila v indoevropských jazycích s kořeny semitských jazyků. Ukázalo se, že pravděpodobnost jejich náhodného souznění je 0,0005, tedy nicotně malá. A to znamená, že příbuznost jazyků árijců a semitů skutečně existuje! (…) Lingvisté předpokládali, že indoevropské jazyky jsou příbuzné nejen s jazykem semitským, ale i s uralským (finštinou, maďarštinou a mansijštinou), a dokonce i s mrtvým jazykem sumerským.“

Příbuznost mezi hamitskými jazyky a sumerštinou byla rovněž opravdu doložena.

 

I civilizační úspěchy a kvetoucí města na Středním východě (jako Bagdád) v islámském světě za dob středověku byly vytvořeny zbývajícími bílými lidmi, kteří zde ještě žili.

Kromě toho do islámského světa přicházeli i bílí Evropané jako otroci, žoldnéři, odpadlíci, najatí odborníci atd. I oni pak přispěli k úspěchům středověkého islámského světa – zejména v Osmanské říši. Vávra píše (1941, s. 25): „Nikdo nespočetl, kolik křesťanů se tu odvrátilo od víry a vyšplhalo se k moci a bohatství po celém turecko-muslimském světě.“

Kinder a Hilgermann například uvádějí (1998, s. 209): „Postrachem Evropy se stala elita: sipahiové (lenní jezdci), mnohdy z křesťanských odpadlíků, a janičáři (původně děti křesťanů, které byly v zajetí vychovány ve fanatické muslimy. Vyznačovali se železnou disciplínou v boji. Na 100 000 janičářů později tvořilo ‚stát ve státě‘). (…) Za své úspěchy vděčili Osmané absolutistickému způsobu vlády a úderné síle vojska. Pro jeho potřeby stát každoročně obstarával 20 000 slovanských a afrických otroků, navíc křesťanské obyvatelstvo bylo nuceno odvádět každého pátého chlapce k doplňování janičářského sboru. Správou státu pověřil sultán velkovezíra, často slovanského nebo řeckého původu. (…) Vnitřní obchod obstarávali Řekové a Arméni, zahraniční Benátčané a Janované; netureckého původu byli i nižší správní úředníci (fanarioté) a tlumočníci (dragomané).“

V islámském světě však tvořili podstatnou část elity i běloši pocházející ze staršího bílého obyvatelstva Orientu.

Orhan, syn Osmana I., zakladatel Osmanské vlády v Anatolii a první, kdo užíval titul „sultán“, byl popisován jako vysoký, širokých ramen, světlé pleti, světlých vlasů a modrých očí (Günther, 1934, s. 189-190).

Sultán Sulejman byl vyobrazován se světlou pletí a ryšavě hnědými vousy.

Mehmed II., dobyvatel Konstantinopole, je často zobrazován jako světlé pleti, vlasů i očí (Reader’s Digest Association, 1974, s. 127).  Eventuálně hnědých vlasů a světle hnědých očí.

Obecně dle vyobrazení bylo mnoho osmanských vládců světlé pleti a hnědých či rudých (event. i blond) vousů i vlasů a světlých očí – a obecně vcelku bělošského vzezření.

Kromě toho, přiliv bílé krve od otroků nebo konvertitů rozšiřoval počty bělošské elity v islámském světě dokonce už v dávných dobách. Například Abd al-Rahmán III. byl synem navarrské princezny (franské otrokyně) a jeho otec byl synem baskické princezny, takže byl Arab nanejvýš z jedné čtvrtiny, ze tří čtvrtin mu v žilách kolovala fransko-baskická krev (Kaufman, 1982, s. 31). Byl největším z cordóbských vládců a měl modré oči a rusé vlasy (Payne, 1973, s. 23).

Navíc hodně civilizačních výdobytků islámský svět přejímal od původně bílých národů Orientu, například od Peršanů. Kemp (1999, kap. 7): „Mnohé z toho, co se později stalo známým jako ‚muslimská‘ kultura, architektura, písemnictví a jiné dovednosti, bylo ve skutečnosti převzato od Peršanů a přineseno do širokého semitsky mluvícího světa.“ Také třeba Abbásovci se opírali spíše o perské než arabské výdobytky, prvky a tradice. Později muslimové přejímali i ze Západu, například palné zbraně a dělostřelectvo.

Zbytky bílé rasy na Předním a Středním Východě

Bělošské rysy, projevy bělošské mentality a vyšší inteligence lze postřehnout u mnoha zdejších národů a kmenů a obecně u zdejších vůdčích elementů a vyšších vrstev, jež ještě částečně pocházejí ze staršího bílého obyvatelstva těchto oblastí, které zde sídlilo předtím, než zde postupně expanzemi, migracemi a obecně vyšší porodností převážily tmavší typy (a s nimi islám) a mají tak určitý podíl bílé krve.

Jmenujme alespoň některé nejvýznamnější: Kurdové rozptýleni v několika zemích Předního a Středního východu (dodnes je u nich znatelný nordický element);  Lurové ve východním Íránu (potomci starověkých Kassitů, dodnes je mezi nimi častý výskyt blond vlasů), Kalašové (původem údajně od vojska Alexandra Velikého, jež procházelo oblastí dnešního Afghánistánu; často bílí a dokonce blond, vyznávající pohanské náboženství); Kafírové a Pathánci v Afghánistánu (zejména jejich vyšší vrstvy si dodnes udržují zjevné známky nordické krve), Drúzové v Palestině a Libanonu (potomci starověkých Filištínů, dodnes je mezi nimi patrný bílý mediteránní a nordický element), Koptové (jediní do určité míry přímí potomci starověkých Egypťanů, bílý mediteránní typ, vyznáním křesťané), alawíté (potomci předislámského obyvatelstva Sýrie, mají v ní dodnes dominantní pozici), maronité (komunita v Libanonu pocházející z předislámského obyvatelstva a vyznávající křesťanství, tvoří většinu vyšších vrstev); kmeny Shawijců a Kabylů pocházející z berberského, tedy starodávného bílého obyvatelstva severní Afriky, co se udrželo v horských oblastech Alžírska (převážně bílého mediteránního typu, navíc i něco nordické a kromaňonské krve) a potomci Berberů v marockém Rifu (tito Riffiané jsou směsicí mediteránních, nordických, alpinských a kromaňonských typů); Osetinci v oblasti Kavkazu (částeční potomci nordických Alanů, dodnes je mezi nimi patrná příměs nordické krve). Vedle nich existuje i mnoho dalších, méně známých.

V Indii představují zbývající bílou krev Pársové (viz dále) a někteří Kašmírci (rovněž vykazují bělošské rysy, zřejmě pocházející od Árijců a pozdějších bílých migrací do Indie) a do určité míry i Rádžastánci a Marátové (obě skupiny jsou hodně zastoupeny mezi vyššími vrstvami).

Značná část zmíněných skupin je muslimského vyznání, avšak jejich povahové rysy a intelektové schopnosti související s jejich bílou krví se projevují a odlišují je od tmavších orientálních muslimů. Mnohé jsou však dodnes křesťany nebo dokonce vyznávají pohanské kulty.

Jak uvádí třeba von Schwerin (1964, s. 130-1): „… evropské rysy se mezi vůdčími ‚Orientálci‘ nedávných dob vyskytují v překvapivě vysoké míře, když srovnáme relativní vzácnost nordické a kromaňonské krve v této oblasti jako celku. (…) Není to jen zrod velkých vůdců, čím Kašmírci, Kurdové, Kabylové a další přispěli k rozvoji a pozvednutí Blízkého a Středního východu a severní Afriky. Dokonce i jako celé národy bezpochyby vytvořili vření a neklid progresu v zemích, kde žijí. Tedy například i jen povrchní student dění na Středním východě se stěží může vyhnout překvapení a údivu nad rolí, již hráli ve všech oblastech mírové aktivity Kurdové, vzhledem k jejich šetrnosti a obratnosti, a jejich energickému a dobrodružnému duchu. ‚Mnoho Kurdů je vysokých, světlé pleti a modrookých: na rozdíl od Arabů na pláních při řekách jsou tvrdě pracující a plní vervy a energie.‘

Jejich smysl pro individuální nezávislost, svobodu a důstojnost je rovněž více rozvinut, než je běžné mezi ‚orientálními‘ lidmi muslimského vyznání. Kurdská žena je poměrně svobodná a její sociální pozice respektována. Stejně jako mezi Kabyly, není nucena se zahalovat. Stejně vyvinutá – právě tak jako mezi Pathánci, Drúzy a Kabyly – je koncepce politické nezávislosti. Množství bojů za svobodu vedených Pathánci a Kurdy zde ani nelze vyčíslit. Jako u Drúzů a Kabylů, jejich neústupný vzdor vůči Francouzům … vytvořil jediná hnutí, jež během času vážně narušila francouzské impérium, a nadto byla vedena bez jakékoli cizí pomoci. Zhruba ve stejném čase čelili Italové ve svých libyjských državách opozici hlavně ze strany kmenů v Kyrenaice, zatímco oblast Tripolisu zůstala v klidu. Až do roku 1958, během Jumblattova povstání, silná touha Drúzů po svobodě skoro vyústila v celkový zvrat v dění na celém Středním Východě. Pokud jde o nedávný konflikt v Alžíru, anglické noviny přinesly postřeh, že ‚mnoho z těch nejtvrdších a nejzuřivějších bojovníků‘ náleželo k ‚často vysokým, světlovlasým a modrookým, vždy hrdým‘ alžírským Kabylům, ‚zkrátka a bezesporu nejinteligentnějším, nejpracovitějším, nejaktivnějším a nejstatečnějším ze všech alžírských muslimů,‘ s ‚nezávislostí v jejich krvi.‘“

Weyl zase shrnuje souvislost mezi sociálním statutem, křesťanskou vírou (která naznačuje původ z předsemitského obyvatelstva) a příměsí bílé krve v islámském světě (1967, s. 28-29) : „Jak Gayre přesvědčivě zaznamenává, je zde všeobecná korelace mezi blondismem a kavkazoidními rysy na jedné straně a sociálním statusem a vůdcovstvím na straně druhé. (…) Křesťanské minority v celé oblasti jsou, jak Dr. Gayre zaznamenal, téměř bez výjimky muslimům nadřazeni ve statutu, inteligenci a schopnostech, a jsou zároveň znatelně blonďatější a výrazněji kavkazoidních rysů. Navíc, nejdynamičtější, nejvyspělejší a nejprogresivnější národy v regionu – zejména Libanon a Jordánsko – jsou rovněž ty s největšími křesťanskými menšinami a největším viditelným přimíšením nordických genů.“

Konkrétní poznatky o zbytcích bílých lidí z některých zemí jihozápadní Asie

Typickým příkladem zbytků bílé rasy jsou již zmínění křesťanští maronité v Libanonu, kteří jsou o něco světlejší než muslimská část obyvatel a tvoří většinu vyšších vrstev v zemi. Také alawíté v Sýrii, kteří rovněž pocházejí ze starého obyvatelstva Levanty (údajně z doby Alexandra Velikého), tvoří většinu vyšších vrstev v zemi a jejich náboženství je směsicí islámu, křesťanství a také právě perského zoroastrismu.

Mezi Libanonci, ač obecně tvořeni hlavně nebílým orientalidním/semitským typem, je stále patrný nordický element projevující se u některých jedinců nápadně světlou pletí (20 % jich má růžově bílou pleť jako Severoevropané) a blondismem, přičemž blond či téměř blond lidé jsou také nejvyšší, nejdelších obličejů a nejužších nosů. Nezanedbatelné množství lidí má hnědozelené oči a asi 5 % téměř či zcela čistě modré. Zároveň je zde ale patrný i dávný bílý mediteránní živel a alpinské přimíšení. Podobné bělošské přimíšení je dodnes sledovatelné i v Jordánsku a Sýrii. (Coon, 1939, kap. XII, sekce 18) Při genetickém bylo výzkumu zjištěno, že křesťanská menšina v Libanonu má výrazně vyšší zastoupení haplogrupy R1b než muslimská většina, u níž výrazněji převažuje semitská haplogrupa J, přičemž jejich R1b STR-haplotypy se velmi podobají těm ze západní Evropy (Zalloua et al., duben 2006). To jen z hlediska genetiky potvrzuje Weylova tvrzení o křesťanské menšině vykazující více bělošských rysů a vyšší socioekonomický status než tmavší muslimové. V Jordánsku se vyskytuje 18 % R1b, v Sýrii 13,5 % R1b a 10 % R1a.

Turecko, z hlediska standardů islámského světa relativně vyspělá země, v jejímž obyvatelstvu jsou dodnes často k vidění výrazné bělošské – nordické, alpinské, dinárské, mediteránní – rysy (zejména u vyšších vrstev), má v populaci 16 % R1b, 11 % G a 7,5 % R1a (eupedia.com). I IQ Turků pohybující se okolo 90 (nebo i mírně nad) je mezi muslimskými zeměmi nadprůměrné (Lynn, 2006).

Pozůstatky dávného bílého předindoevropského obyvatelstva Orientu (jako Baskové představují jeho zbytky ve Středomoří) ještě dnes do jisté míry reprezentují národy v oblasti Kavkazu – Arméni, Gruzínci, Osetinci, Čerkesové. Jejich kultura a jazyky vykazují nepochybné stopy předindoevropského a zároveň předsemitského dědictví (také do jisté míry odolaly islamizaci a mnozí lidé zde zůstali křesťany). Zároveň je mezi nimi dodnes patrný výrazný bělošský element, mnozí lidé mezi nimi jsou překvapivě světlé pleti, někteří i blond a světlých očí. Nicméně byly zjevně ovlivněny i pozdějšími nordickými migracemi (právě odtud asi pochází většina občas se u nich vyskytujícího blondismu). U Arménů se vyskytují bílý nordický, alpinský a armenoidní typ, u Gruzínů alpinský a mediteránní, u Osetinců alpinský, mediteránní a nordický, u Čerkesů mediteránní a nordický. Jsou však již značně smíšeny i s tmavšími orientálními typy, zejména íráno-afghánským. (Coon, 1939, kap. XII, sekce 18) S tím souhlasí i nálezy z oblasti genetiky, podle nichž jsou u nich značně zastoupeny evropské Y-haplogrupy R1a a R1b, a navíc starší bělošská Y-haplogrupa G spojená právě s dávným mediteránním obyvatelstvem v Malé Asii a kavkazské oblasti. Zároveň jsou však mezi nimi hojně zastoupeny i skupiny J1 a J2, typické pro tmavší obyvatelstvo Předního a Středního Východu. (eupedia.com)

Arméni jsou antropologicky zmapováni zvláště dobře. Mezi Armény se vyskytuje asi 8% menšina lidí s růžově bílou pletí, nejvíce kolem jezera Van. Středně hnědé vlasy má 18 % z nich, 6 % ruse hnědé, občas se vyskytují i plavé. Muži s hnědými vlasy mají ryšavě hnědé či ryšavé vousy. Poměrně výrazně se vyskytují světle hnědé oči nebo očí smíšené pigmentace, nejčastěji hnědozelené, 2 % lidí má oči čistě modré. Světlejší odstíny očí se, stejně jako světlá pleť, nejčastěji vyskytují u jezera Van, celkem jsou zde zastoupeny u 34 % obyvatel. Nejsvětlejší element vyznačující se světlou pletí a částečným blondismem je také vyšší postavy, vyšších a delších hlav, delších a užších obličejů a nosů. O něco tmavší, ale stále poměrně světlí lidé, jsou širších obličejů, hlav a postav. První zmíněný typ evidentně představuje pozůstatky nordického typu, druhý je tvořen alpinským a armenoidním. Nejtmavší elementy jsou tvořeny nebílými mediteránními typy – vyšším íránsko-afghánským a menším orientalidním. Nordický živel se vyskytuje hlavně na severu a východě, nebílý mediteránní na jihu a západě. (Coon, 1939, kap. XII, sekce 18)

Z genetického hlediska mají Arméni 30 % R1b a je to u nich nejvíce rozšířená Y-haplogrupa, a dále 11 % G a 5 % R1a (eupedia.com); dle jiného zdroje 28 % R1b a 8 % R1a1. V souladu s tím jsou, jak bylo uvedeno, i světlejší a výrazně podobnější Evropanům než ostatní národy v regionu. Jejich IQ se pohybuje okolo 94 (Lynn, 2006), čímž se blíží spíše Evropanům než většině obyvatel islámského světa. Jsou hospodářsky a kulturně nejvyspělejší etnickou skupinou v oblasti.

Gruzíni mají nejblíže k dunajskému mediteránnímu typu a jsou celkově nejblonďatějším národem oblasti Kavkazu. S tím se zcela shoduje, že u Gruzínců se vyskytuje v 9 % haplogrupa R1a, v 10 % R1b a v celých 30 % G, spojená právě s dávným mediteránním obyvatelstvem Kavkazska a Malé Asie, které bylo dunajského typu, a jehož část z Malé Asie migrovala do Evropy, přinášeje sem zemědělství (viz výše). Tyto haplogrupy se překvapivě hojně vyskytují i u dalších etnických skupin kavkazské oblasti (např. u Kumyků). (eupedia.com)

U Osetinců má zhruba polovina růžově bílou pleť a hnědé, světle hnědé nebo světlé vlasy. Necelá polovina má oči světle smíšené nebo světlé pigmentace. Také jsou poměrně vysocí a mají úzké nosy. Celkově je u nich asi 10 % velmi světlých lidí a 30 % světlejší pigmentace.

Souhrnně se na Kavkaze světlá či světle hnědá pleť a světlá či světle smíšená pigmentace vlasů a očí vyskytuje v nějaké míře u asi třetiny lidí. Celkově jsou pozůstatkem dávného alpinského a mediteránního obyvatelstva, které však bylo později silně promíšeno s pozdějšími tmavšími orientálními typy. V jisté době však místní genofond ovlivnila i imigrace nordiků ze severu. (Coon, 1939, kap. XII, sekce 19)

V Turkestánu východně od Kaspického moře se zase u Tádžiků hojně vyskytuje alpinský typ, k tomu i nějaké mediteránní a nordické přimíšení, ale také významné orientální v podobě íráno-afghánského typu. Jejich pleť je proto snědší, ale u některých jedinců docela světlá, vlasy jsou černé nebo tmavě hnědé, u některých však i světlejší či dokonce částečně blond, oči většinou tmavé, ale vyskytují se i hnědě modré či hnědozelené odstíny. Rovněž mezi Uzbeky jsou k vidění téměř nebo zcela bílí lidé. (Coon, 1939, kap. XII, sekce 19)

Coon dále píše o stopách bílé krve v Íránu a Afghánistánu (1939, kap. XI, sekce 4): „Afghánci a Pathánci, stejně jako Peršané, jsou obvykle brunet, ale zároveň vykazují přetrvávající menšinu s blondismem, která v tomto případě reflektuje nordické přimíšení. (…) Kafírové z Kati kmene, kteří žijí v nejvýchodnější části Kafíristánu, jsou vyšší a větších hlav než Pathánci, ale stále v podstatě dolichocefální a leptorhynní. Také se zdá, že mají vysoký výskyt blondismu. Jako u Pathánců, nejobvyklejší barvou pleti je středně tmavší bílá …, ale v oblasti zbarvení vlasů a očí vypadají na světlejší skupinu než paštunsky mluvící lidé. Třicet čtyři procent má smíšené nebo světlé oči, na rozdíl od 20 % u Paštunců. Jejich barva vlasů, dle Steina, je blond nebo světle hnědá u 28 % skupiny. Zdá se, že horní vrstva Kafírů obsahuje mnohem větší proporci příchozího indoevropsky mluvícího nordického typu, než jaká je k nalezení u Peršanů a Afghánců. To není překvapující, neboť Kafíristán je v podstatě únikovou oblastí. Nižší třídy kafírské populace vypadají, že jsou kratší postavy, poněkud menší hlavy a mohou mít snad i širší nosy.“

Coon shrnuje, že v dnešním Íránu jsou stopy nordické krve jen malé, i když stále patrné, přičemž v některých izolovaných skupinách však může být ještě hodně znatelná (1939, kap. XI, sekce 4): „Ačkoli Peršané odvozují svůj jazyk od nordiků, kteří vtrhli na íránskou náhorní plošinu ze severu, je ve zdejší populaci málo evidence o nordické krvi s tou výjimkou, že se vzácně objevuje u jednotlivců. Pigmentace je převážně tmavá. Barva vlasů je obvykle černá nebo tmavě hnědá, s menšinou rudohnědých a hnědých odstínů mezi určitými izolovanými skupinami jako Lurové ve východním Íránu. Barva očí je obvykle tmavě hnědá, ale obvyklá menšina smíšených očí je charakteristická, a zjevná zejména mezi Lury.“

Pozdější indoevropské migrace nordiků zasáhly celý Přední a Střední východ a zbytky těchto lidí jsou porůznu roztroušeny v celé oblasti.

Günther píše o záblescích nordického typu na Kavkaze a v centrální Asii (1927, kap. VIII, část 1): „… Osetinci … se od ostatních obyvatel Kavkazu odlišují jejich vysokou postavou a světlou pigmentací (30 % blond). Hildén v roce 1914 našel nordickou příměs mezi Obi Ugry, která může naznačovat přimíšení od nordických Saků nebo Tocharů. Mezi Tatary jsou občas stále k nalezení ‚roztroušení tu a tam světlí muži s tvářemi jako mléko a krev, kteří mají pohled jako od Švédů vystřižený‘.“

Coon uvádí (1939, kap. XII, sekce 19): „Nordický rasový element, který nositelé indoevropské řeči mohli přinést do této [tádžické] populace, byl téměř zcela absorbován, ačkoli něco málo blonďáků, podobajících se těm nalezeným mezi Osetinci na Kavkaze, je k vidění.“

Pársové – živoucí důkaz bílého osídlení starověkého Orientu

Komunita Pársů žijící v Indii je ztělesněný a živoucí důkaz, že starověké civilizace v Orientu a Středomoří vytvořilo velmi nadané bělošské obyvatelstvo podobné dnešním bílým Evropanům.

Kořenský explicitně zmiňuje rasovou a povahovou podobnost Pársů bílým Evropanům (s. 102): „Vzezřením a jednáním stojí Pársové mezi indickým obyvatelstvem Evropanu nejblíže, neboť podobají se mu barvou pleti i oděvem.“

Pársové jsou potomky starých Peršanů, kteří se udrželi v odlehlé provincii Fáristán a později několikrát migrovali, až zakotvili v Indii. Mají za sebou divokou a pohnutou historii.

I když vznik Persie byl spojen s nordickými indoevropany migrujícími do Íránu, sídlilo zde již početné bílé obyvatelstvo složené z oněch starších bílých typů, v tomto případě hlavně armenoidních a zřejmě i mediteránních. Později tak došlo ke splynutí obou skupin, a zdá se, že původní obyvatelé byli početnější, takže nakonec v pozdějším perském národě převážili, čemuž odpovídá i dnešní antropologické složení Pársů.

Vcelku se zdá, že u Pársů převládá bílý armenoidní typ, kdysi na Východě hojně rozšířen, dnes už se vyskytují jen vzácně – nejvíce asi u národa Arménů. Kromě toho je mezi nimi poměrně výrazně zastoupen i bílý mediteránní typ. Otázkou je, zda mají Pársové i něco nordického přimíšení po nejstarších Peršanech. Snad by tomu mohl odpovídat poměrně častý výskyt modrých očí a zdá se, že někteří Pársové jsou hodně světlí a Evropanům, dokonce těm severnějším, se poněkud podobají.

Teorie o původu Pársů potvrzují i moderní genetické výzkumy, a to dokonce velmi přesně. Zjistilo se totiž, že je u nich významně – téměř 18 % – zastoupena haplogrupa R, která je jinak dosti vzácná. Je to stará haplogrupa, z níž pochází pozdější a mezi dnešní bílou rasou nejrozšířenější haplogrupy R1a a R1b. R je tedy starší bělošská haplogrupa, jež sice neodpovídá přímo současným bělochům, ale odpovídá starším bílým populacím, jež kdysi obývaly celý Orient a severní Afriku. Jednou z nich byli i Peršané, z nichž Pársové pocházejí – a tomu právě odpovídá, že jsou jejími nositeli. Dokonce i někteří bílí obyvatelé Evropy ji mohou mít, což v takovém případě poukazuje na bílé předky osídlující kdysi rozsáhlé oblasti Asie.

Jak je uvedeno u příslušného výzkumu:

„Haplogrupy R a R1

Tyto haplogrupy jsou velmi vzácné. Haplogrupa R – nediferencovaná „R“, z nichž běžnější haplogrupy jako R1b a R1a mohou pocházet  – mají pravděpodobně původ v centrální Asii. Nyní se objevují hlavně v jižní Asii, zvláště v Indii a Pákistánu.

R haplotyp

Tento zvláštní haplotyp je extrémně běžný ve dvou … vzorcích – zejména ve vzorku Pársů. Pársové  jsou … skupinou … predominantně indo-íránského původu. Jakákoli osoba z pobřeží Skotska, která má tak vysokou shodu s indo-íránskou skupinou může dost dobře pocházet ze sarmatských jednotek, které sloužily při Hadriánově valu, nebo z Alanů, kteří se usídlili v Bretani a později přišli do Anglie s Vilémem Dobyvatelem.“(2)

Pársové jsou díky své bílé krvi a velkým vlohám skutečnou elitou Indie, jednoznačně nejúspěšnější ze všech etnických skupin.

Kořenský shrnuje (s. 102): „Počet Pársů dosahuje v Indii sotva půldruhého sta tisíce duší. Představují tedy vyznavači ohně pouhou krůpěj v moři veškerého obyvatelstva indického, ale svým obchodním nadáním a vyzískaným bohatstvím vynikají nad ostatní domácí národy. Jako chytří loďaři, průmyslníci, agenti, kupci, bankéři a finančníci jsou Pársové známi nejenom v Indii, ale také v ostatních zemích asijských. Jedni řídí své podniky doma, jiní v Afganistáně, Arabii, Číně, Zanzibáru neb i v Londýně a Liverpoolu. Mnoho Pársů je zaměstnáno ve veřejných úřadech indických. Angličané si je chválí pro spolehlivost a obratnost.“

Pársové však nevynikají jen v podnikání a administrativě, ale i v intelektuální sféře a kultuře. Kořenský (s. 103): „Mnoho Pársů hledá si obživu v novinářství. Pársové užívají v hovoru a písmě nejčastěji domácí řeči gadžaratské. V tomto jazyku napsali také mnoho knih a kusů dramatických.“

Z řad Pársů pochází velký počet významných osobností Indie, zvláště přihlédneme-li k jejich malému počtu. Důležitá politická dynastie Nehrú-Gándhí má kořeny mezi Pársy, protože právě bojovník za jejich svobodu Feroze Gándhí si vzal za ženu Indiru Nehrúovou a mocný rod založil. Patří sem i nejúspěšnější indický průmyslník Ratan Tata, majitel společností Jaguar Land Rover a Corus Steel. Dále i nejváženější indický voják, polní maršál Sam Manekshaw, ceněný spisovatel Rohinton Mistry, proslulý dirigent Zubin Mehta a slavný zpěvák Freddie Mercury (vl. jm. Farrokh Bulsara), jenž je dnes zřejmě světově nejznámějším Pársem. Z národa Pársů pravděpodobně pocházejí i někteří slavní indičtí herci, kteří jsou často velmi světlí a podobní Evropanům (indický Bollywood se nachází právě v Bombaji, hlavním sídle Pársů).

Vzhledem k tomu, že Pársů nebylo v Indii nikdy více než 115 tisíc, je to opravdu úctyhodný výkon.

Dnes Pársové mizí z Orientu, tentokrát zřejmě definitivně. Poslední pozůstatek starých Peršanů zaniká a tento proces je vlastně jen součástí celkového mizení malých zbytků bílé rasy z celé jižní Asie a Středomoří. Ze 115 tisíc Pársů v roce 1941 jejich počet klesl na 70 tisíc v roce 2001 a do roku 2012 jejich počet opět znatelně poklesl – v Bombaji, která je považována za střed jejich komunity, jich onoho roku žilo 40 až 45 tisíc.

Weiss o zániku národa Pársů uvádí (2007): „V roce 1941 náboženská komunita Pársů dosáhla populačního vrcholu na hodnotě 115 000 lidí. Z tohoto 0,03 % indické populace pochází 7 % inženýrů a 5 % lékařů celé země. Gramotnost párských žen je dnes 97 %, nejvyšší v Indii. Po generace byly jejich ženy vzdělávány, studovaly a vdávaly se pozdě, a měly stále méně dětí. Od roku 1953 jejich porodnost klesla pod magickou hranici dvou a dnes dokonce pod méně než jedno. Do roku 2020 tudíž bude v Indii už jen okolo 23 000 Pársů. (…) Pársové symbolizují … osud industrializovaných společností a jejich elit, které se utopí v moři ostatních mas. Pársové jsou jen jednu generaci před zánikem.“

Evropané a jižní Asiaté/Severoafričané – dvě odlišné rasy

Obecnější skutečností s výše uvedeným je, že bílí Evropané a dnešní (nikoli ti dřívější z dob rozkvětu starověkých civilizací, kteří k bílé rase skutečně patřili) obyvatelé severní Afriky, Blízkého i Středního východu a Indie jsou dvě odlišné rasové skupiny a nikoli jedna společná, jak je dnes, v době dominance politické korektnosti chtějící lidstvo co nejvíce „sjednocovat“, snaha tvrdit.

Rozlišení na bílé a orientalidní obyvatelstvo bylo potvrzeno i moderními genetickými a psychologickými (IQ testy) výzkumy. V souladu s odlišným prostředím kladoucím různý důraz na selekci genů pro inteligenci, svědomitost a morálku/altruismus, v němž se představitelé obou skupin vyvíjeli, se obě skupiny vyznačují odlišností ve výši inteligence i dalších povahových charakteristikách.

Rindermann, Woodley a Stratford (2012) v souladu s tím nalezli pozitivní a negativní korelace vztahující se ke kognitivním schopnostem a obecné vyspělosti zemí u obou populačních skupin – pozitivní, pokud šlo o skupiny s bělošskými (evropskými) haplogrupami I, R1b, R1a a N, negativní, pokud šlo o skupiny s „orientálními“ haplogrupami J1, J2, E, T a L.

Rovněž IQ testy to potvrzují – Evropané dosahují výsledků v rozmezí většinou 96-103 IQ, Orientalidé a Severoafričané dosahují výsledků v rozmezí zhruba od 80 do 90 IQ (viz např. Lynn, 2006).

Mezi oběma skupinami existují i značné rozdíly ve velikosti mozku, což se vztahuje právě k odlišnostem v inteligenci. Lynn (2006) na základě většího počtu studií shrnuje, že průměrná velikost mozku bělochů v Severní Americe je 1322 ccm (a IQ 100) a u Západo-, Středo- a Východoevropanů je 1320 ccm (IQ 99), zatímco u obyvatel Blízkého východu je to 1249 ccm (IQ 89) a u Indů 1185 ccm (IQ 82).

Lynn shrnuje zjevnou antropologickou i geneticky potvrzenou odlišnost mezi bílými Evropany a tmavšími severními Afričany a Orientálci (2006, s. 14): „Evropané byli rozpoznáni a stanoveni všemi klasickými antropology jako jedna ze všech hlavních ras. Linnaeus (1758) je popsal jako Evropany. Často byli označováni jako Kavkazané nebo Kavkazoidé, neboť se věřilo, že pocházejí z oblasti Kavkazu. Mnoho antropologů je zahrnovalo do společné kategorie s obyvateli jižní Asie a Severoafričany – do jedné společné kavkazoidní skupiny. Nicméně Evropané jsou rozlišitelní od jižních Asijců a Severoafričanů světlejší barvou pleti, a v případě severních Evropanů i blond vlasy a modrýma očima. Rozdílnost mezi Evropany a jižními Asijci a Severoafričany byla potvrzena Cavalli-Sforzou, Menozzim a Piazzou (1994) v jejich klasifikaci lidských ras na základě množství genetických markerů. To prokázalo, že Evropané reprezentováni Italy, Dány, Angličany a Basky sdílejí homogenní ‚cluster‘ odlišující je od ostatních ras.“

Samozřejmě existuje i velmi výrazný rozdíl i v celkové mentalitě obou skupin, jak je vidět na mnoha rysech jejich společností a kultur – rozdílný postoj k elementárním hodnotám jako svoboda, tolerance, náboženská svoboda, postavení žen atd. Stejně tak se liší v přístupu k práci, pojetím odpovědnosti, mírou individualismu/kolektivismu atd.

Scénář odlišného vývoje

Podle genetika Kalevi Wiika (2008) se genotyp evropských mužů (a s tím i jejich chromozómy a haplogrupy) se vyvíjely v chladnějším podnebí Evropy, zatímco ty patřící snědším neevropským populacím v teplejším klimatu na jih a jihovýchod od Evropy. Až v Evropě, Malé Asii, severnějších částech Střední Asie a na Sibiři se z dřívějších Y-haplogrup v jižněji položených oblastech vyvinuly skutečné evropské haplogrupy – a s nimi světlejší populace, které během poslední doby ledové žily a pohybovaly se v těchto severnějších regionech nedaleko hranice trvalého zalednění. Naopak předkové snědších populací na jih a východ od Evropy se (i se svými chromozómy a haplogrupami) vyvíjeli více na jihu, snad v Levantě a severní Arábii.
Zásadním bodem je skutečnost, že praví předkové dnešních bílých evropských mužů (skupiny R1b, R1a, I, N a G) žili severněji v tvrdších podmínkách, zatímco předkové dnešních snědých obyvatel severní Afriky a Předního/Středního Východu (skupiny J a E) žili ve snadnějších podmínkách jižněji položených teplejších oblastí. To vedlo k různé intenzitě selekce genů pro vysokou inteligenci, altruismus/morálku, schopnost plánování do budoucna a pracovitost. To se projevuje ve značných rozdílech v inteligenci a mentalitě – nejen vzhledu – mezi bílými Evropany a jihozápadními Asiaty/Severoafričany. (Tím se dotýkáme klimatické teorie rasových rozdílů, jak ji koncipovali Rushton a Lynn.)

Otázka zvláštních skupin mezi bělochy a semity, které mohly v rozkvětu starých civilizací hrát významnou roli

Nápadný kontrast mezi ne právě oslnivým stavem dnešních zemí osídlených lidmi orientálního typu a dřívějšími úspěchy, vzbuzuje i další otázky. Není možné přes dostupné poznatky s jistotou připsat dávné kulturní úspěchy Orientu jen bílým lidem, nebo alespoň ne bílým lidem v našem pojetí, nýbrž nějaké trochu zvláštní populaci, která má ovšem vcelku k bílé rase nejblíže.

Je možné, že mezi semity existoval nějaký zvláštní etnický element, který se svým nadáním a schopnostmi blížil bílé rase. Mezi ně mohli patřit mnozí příslušníci židovského etnika a z nich mohli pocházet i mnozí příslušníci elit v arabském/islámském světě. Už je známo, že Y-haplogrupy E a J, spjaté vcelku se spíše s méně inteligentními snědšími populacemi dnešního Orientu a severní Afriky(1), byly či stále jsou však zastoupeny i u některých zjevně talentovaných komunit. Dříve to byli třeba mnozí Berbeři a také Hebrejci; u některých židovských komunit je tomu tak dodnes. U Berberů, kteří v minulosti byli a dodnes částečně jsou antropologicky zařaditelní k bílé rase a zjevně byli v minulosti velmi nadaní (jak ukázala zejména vzkvétající kultura maurské Andalusie), je silně zastoupena haplogrupa E. Je možné, že v tomto případě jde o nějaké zvláštní genetické a rasové odštěpky, lišící se nadáním a inteligencí od širšího etnického celku.

Woodley, Rindermann a Stratford v případě J1 u Aškenázů uvádějí (2012, s. 10): „… jednotlivé haplogrupy jsou heterogenní, složeny z množství rozličných větví, které mohou v některých případech být vystaveny rozdílným selekčním tlakům. Možný příklad tohoto může být spatřen v případě haplogrupy J1: v tomto vzorku je to marker pro negativní efekt ve vztahu ke kognitivním schopnostem, nicméně J1 je také marker pro aškenázskou židovskou ‚kohen‘ neboli ‚kohn‘ linii, rod, z něhož pochází mnoho slavných intelektuálů (např. Hermann Kohen, německý filosof; Jacob Kohen, americký statistik; Leonard Kohen, kanadský básník a hudebník; Paul Kohen, americký matematik).“

Také Lembové v Africe pocházející z kdysi vzkvétající jižní Arábie nesou jasné genetické spojení s koheny. Byli tedy kdysi poněkud zvláštní nadanou semitskou populaci, v tomto případě židovskou, rasově ovšem blízkou bílé rase. Není jistě náhoda, že z řad kohenů ještě v moderní době vyvstalo mnoho významných osobností.

Anebo jsou to skupiny k bílé rase plně zařaditelné, jen u nich v genetickém smyslu existuje jistá spřízněnost s orientálními etniky z dávných dob, než se z nich evolučně vyčlenili. Jistě není náhoda, že příslušníci těchto skupin bývají znatelně světlejší než ostatní semitské, arabské a jiné podobné populace. Mohou být také specifickou součástí oné tmavší a starší větve bílé rasy, tvořenou především mediterány a armenoidy, kdysi osídlující výraznou část Asie a severní Afriku.

Stejně tak ale není vyloučeno, že jde alespoň v některých případech jen o genetický pozůstatek admixture s nebílými populacemi (změna haplogrupy díky menšímu nebílému přimíšení, ale rasově a antropologicky jde stále o lidi bílého typu). Nebo naopak to mohlo být tak, že mezi původně nebílou populaci se v určité době vmísil bělošský element. Rasově heterogenní Berbeři, i když jsou mezi nimi dodnes dodnes patrný bělošský element, patří takřka výhradně k jediné Y-haplogrupě E a zahrnuje tedy všechny typy mezi Berbery – jak snědší orientální typy (které jsou ve většině), tak i lidi bílé či naopak lidi skoro negroidní.(2)

Důležité je také poznamenat, že některé semitské populace se, třeba právě židovští Aškenázové, nebo kdysi kupříkladu Amorejci, se během dějin mísily s bělochy a to mohlo vést ke zvýšení jejich vloh a inteligence. Navíc Aškenázové po staletí provozovali eugenické praktiky a v jejich komunitách převládla eugenická diference v porodnosti (nadanější měli více dětí), které vedly ke zvýšení jejich kvalit.

Poznámky

(1) Rindermann, Woodley a Stratford (2012) jasně prokázali, že haplogrupy I, N, R1a a R1b, jejímž nositeli jsou bílí Evropané, pozitivně korelují s kognitivními schopnostmi, zatímco haplogrupy J1, E, T a L, jejímiž nositeli jsou snědší populace na jih a východ od Evropy, korelují s kognitivními schopnostmi negativně.

(2) Je evidentní, že haplogrupy, založené na výzkumu specifických mutací v dávnější minulosti, které se mohou přenášet různými rasovými skupinami, mohou při určování rasové totožnosti sloužit pouze jako určité vodítko.

Reklamy
komentáře 4 leave one →
  1. Radek Novák permalink
    Říjen 1, 2018 09:42

    Díky za obsáhlé vysvětlení,zapomněl jsem se sem podívat.Fakt jsem si myslel,že je na tom něco pravdy :D

  2. Andreos permalink
    Září 19, 2018 09:13

    Tak samozřejmě že to je zaujatá propaganda a nesmysly, i když místy dělaná dost obratně. Záměrně si třeba vyberou vyobrazení, kdy má daná bílá osoba (nebo i osoba jiné ne-černé rasy) trochu netypicky negroidní rysy – a hned z toho učiní závěr, že celá daná civilizace byla vytvořena černochy. Nemá moc smysl se tím podrobněji zabývat. Tento postup je samozřejmě čirá demagogie – když se takto snaží prokázat černošský původ Egypta, Sumeru apod., tak se přece stačí podívat na velkou většinu vyobrazení a především na antropologické výzkumy nalezených lebek – jde jasně o bílé lidi. Moderní genetické výzkumy navíc rovněž potvrdily bělošskou identitu tvůrců starověkých civilizací – např. Sumerové patřili k Y-haplogrupě R1b, která je dnes nejvíce rozšířena mezi bělochy v západní Evropě.
    Nebo je tam úsměvné tvrzení, že první popisy obyvatel Pyrenejského poloostrova a Británie vypovídají o snědých lidech, takže to vlastně byli černoši – nikoli, byli to bílí mediteráni, kteří ovšem někdy bývají trochu snědší pleti – a zvláště pak ve slunném středomořském podnebí.
    A nebo že všichni pocházíme z Afriky – takže tvůrci velkých civilizací Orientu ve starověku přece také koneckonců přišli z Afriky a tedy byli černoši – běloši jsou asi podle nich jen jakousi nedávno vzniklou depigmentovanou odchylkou velké černé rasy, která napřed všechno vytvořila :).

  3. Martin permalink
    Září 18, 2018 23:22

    Celkom zábavná stránka, tá realhistoryww, typická ukážka čierneho rasizmu. A ešte typickejšia ukážka babráctva pri práci so zdrojmi a nepochopenia základných vecí pri výskume histórie.

  4. Radek Novák permalink
    Září 16, 2018 15:10

    Mám dotaz na Andreose,co si myslí o tomhle :D Podle mě je to propaganda.
    http://realhistoryww.com/world_history/ancient/Misc/Crests/History_of_the_Holy_Roman_Empire.htm

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: