Přejít k obsahu webu

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 27

Srpen 22, 2018
tags:
by

Pozdější migrace světlejších bílých skupin

Indoárijci

Árijci příchozí do Indie zřejmě byli tvořeni nordickým typem či směsí nordických a dalších bílých typů – asi dinárských, a dále možná i mediteránních a armenoidních (které během své cesty integrovali do své původnějšího etnického substrátu tvořeného jen nordickým typem, či snad nordickým a dinárským). Byli součástí migrací východnějších indoevropanů (jejich árijské větve) v Asii. Z genetického hlediska byli nějak spjati s šířením nositelů Y-haploskupiny R1a1. Jak bylo uvedeno, tento východní nordický typ, z něhož pocházely i kočovné stepní kmeny jako Skythové, Kimmeriové či Sarmati, se vyznačoval z kosterního hlediska jistými specifickými rysy, zejména nízkou lebeční klenbou.

Coon shrnuje studium kosterních pozůstatků asijských nordiků v centrální Asii a zmiňuje se o jejich spojitosti s Indií a Persií (1939, kap. VI, sekce 5).: „… důležité série koster z časného železného věku z oblasti Sevanu v Arménii, pravděpodobně spadající první fáze první poloviny 1. tisíciletí pnl. a tudíž pravděpodobně časnější než Skythové v Evropě nebo nanejvýš časově odpovídající jejich prvnímu objevení, jsou přesně stejné jako více dolichocefální element u Skythů a ukázkově nordický. (…) Tyto série slouží ke dvěma účelům: ukazují, že nordický typ ovlivnil osídlení Arménie a umožňuje definovat íránskou variantu nordického typu, který mohl být stejně tak obsažen v osídlení Persie a Indie. Navíc je velmi podobný, metricky i morfologicky, kosterní skupině časných Germánů a tato téměř úplná shoda vytváří paralelu mezi dvěma geografickými extrémy původně jednotné rodiny.“

Coon navíc zmiňuje studii pojednávající dokonce o dodnes žijících zbytcích nordiků východního typu v hornatých oblastech severozápadní Indie (1939, kap. VI, sekce 5, pozn. 68): „Nepublikované série žijících lidí z hornatých regionů severního Pundžábu a severozápadní hraniční provincie, které budou publikovány Dr. Gordonem T. Bowlesem, úzce odpovídají metricky i morfologicky specifikům tohoto typu.“

Přesto, jak bylo řečeno, příchozí Árjové nebyli nejspíše bělochy čistě nordického typu. Při své cestě ze své prastaré domoviny z plání okolo Černého a Kaspického moře asi absorbovali nějaké další bílé typy. Víme, že v té době bylo území, přes které procházeli, obydleno početným mediteránním a armenoidním obyvatelstvem a zřejmě i nějakými alpinci.

Alpinci se zřejmě vyvinuli v dnešním Turkestánu – tedy v místě poblíž krystalizační oblasti nordiků a rovněž tak poblíž trasy jejich migrace do Indie. Smith uvádí (1932, s. 189), že poté, co se s oteplením klimatu po skončení doby ledové rozpustily ledové bariéry v Asii, došlo k míšení mezi nordiky a alpinci, jejichž asijská krystalizační centra jsou si poměrně blízká. Je tak možné, že i Árjové byli jedním z kmenů, jichž se částečné smíšení s alpinci týkalo.

Coon (1939, kap. VI, sekce 8) uvádí: „… především nelze dojít k závěru, že termíny nordik a indoevropan jsou neoddělitelné. Indoevropští mluvčí se od okamžiku jejich prvotního rozšíření začali mísit s dalšími národy a specifické spojení mezi jazykem a rasou v této podobě v dnešní době již do značné míry zmizelo.“

Jistým vodítkem může být, že u mnoha nordických kočovných středoasijských kmenů byly nalezeny i brachycefální typy, většinou zřejmě alpinské a dinárské.

V některých literárních památkách – viz např. Pantanjali (in Mahabhashya, ii. 2.6, 150 pnl.) – jsou brahmáni popisováni jako „zlatovlasí“ a světlé pleti. Avšak jinde ve zmíněném textu jsou popisováni i jako tmavovlasí. To by naznačovalo přítomnost plavých i tmavovlasých typů.

Ještě dnes jsou vyšší vrstvy a kasty v Indii výrazně světlejší než nižší, je u nich zjevný podíl bílé krve bílých lidí, kteří byli kdysi v indickém obyvatelstvu zastoupeni mnohem více. Zbytky bílé krve v Indii však dnes nejsou příliš spjaty s nordickým typem, nýbrž spíše s jinými, hlavně mediteránním. Dodnes platí, že vyšší vrstvy, hlavně ve vyspělejší severnější části Indie, se docela podobají mediteránním obyvatelům jižní Evropy. Tento bílý mediteránní element je významnou částí indického obyvatelstva už od dávných dob a je přímo spjat se vznikem harappské civilizace.

Mediteránní, nordické a armenoidní typy pronikaly do Indie i později, s migracemi následujícími po árijských, které vždy znamenal další příliv bílé krve do obyvatelstva Indie. Ze směsi těchto bílých typů vyvstávaly elity a hlavní nositelé kultury a hospodářského progresu jednotlivých států a říši v době rozkvětu Indie (především na jejím severu).

Nicméně někteří příslušníci vyšších vrstev v severních částech Indie skutečně občas vykazují dokonce severoevropské rysy a světlou pigmentaci vlasů a očí. Dokonce ještě dnes existuje několik konkrétních nálezů lidí nordického typu z míst v Asii, které jsou relativně blízko oblasti, kudy Árijci táhli do Indie v době velkých migrací indoevropských kmenů a skutečně se jedná o lidi nordické subrasy.

Schäfer (in Pringleová, 2008, s. 155) v hornatém kraji v severovýchodním okraji Tibetu narazil na lidi, kteří měli „tvář čistě árijského vzhledu, výrazné orlí nosy, tmavé vlasy se zrzavým odstínem a šedomodré oči.“ Usoudil, že „reprezentují rasovou skupinu, která se liší od ostatních obyvatel.“ Dále zaznamenal, že tito árijsky vyhlížející jedinci „se vyskytují v celé oblasti a nejvíce jsou zastoupeni ve třídě feudálů, latifundistů a mezi lupičskými válečníky.“

Herbert Hope Risley v roce 1901 na základě etnologického výzkumu (in Mackenzie, 1913) došel k závěru, že v severních regionech Indie lze u mnoha obyvatel dodnes z antropologického hlediska nalézt znaky nordického typu – jsou „dolichocefální, mají „úzce řezaný nos, dlouhý, symetrický, úzký obličej“, jejich pleť je „velmi světle hnědá“.

Günther shrnuje tři výzkumy (1927, kap. VIII, část 1): „Ale dokonce ještě v 6. nebo 7. století nl. se malý vliv nordické krve ukazoval. Malby na zdi v Ajantě, datované do tohoto období, zobrazují ještě muže, kteří jsou právě tak světlí jako hindové dneška, muži rovněž vysoké postavy, úzkých obličejů, úzkých nosů, světlé pleti a se světlými vlasy a modrýma očima. Dnes je světlá pleť nebo světlé oči k vidění jen zřídka. Některé z kmenů na severozápadní hranici, mezi nimiž Risley našel modrooké blonďáky, si evidentně udrželi spíše více nordické krve, a také pravděpodobně Sikhové, jejich průměrná výška činí 1,71 metru.(1) Jinak je to nejvyšší kasta, brahmáni, kteří nejvíce vykazují nordické přimíšení. Jsou o 6 až 9 centimetrů vyšší než nižší kasty a rovněž mají poněkud světlejší pleť ve srovnání s hnědou či hnědočernou pletí nižších kast, a také mají užší obličej a nos. Ve vyšších kastách Risley nalezl barvu vlasů ‚občas při jistém úhlu pohledu se blížící žlutohnědé‘, zatímco kdekoli jinde v celé Indii jsou vlasy lidí hnědočerné nebo černé. Mezi Konkanatš brahmány z Bombaje jsou jedinci s šedýma očima.(2) Maury popisuje, že ‚brahmáni, ti z hindů, kteří se udrželi nejčistšími a vyhnuli se míšení, zejména v oblasti Himaláje, jsou světlé pleti a světlovlasí, blond nebo ryšaví, jako Evropané.‘(3)“

(1) Cp. Risley, The People of India, 1915; and von Eickstedt, ‚Rassenelemente d. Sikh,‘ Zeitschr. f. Ethnol., 1920-1.

(2) Cp. Fehlinger, ‚Indische Rassentypen,‘ in Naturw. Wochenschr., Bd. liii., 1904; and von Eickstedt, ‚Rassenelemente d. Sikh,‘ Zeitschr. f. Ethnol., 1920-1.

(3) L. F. A. Maury, La terre et l’homme, 1869.

Stopy po dávných bílých migracích jsou v Indii patrné i při genetickém výzkumu.

Evropská Y-haplogrupa R1a1 dodnes převažuje ve vyšších vrstvách a kastách indické populace, které vykazují častý výskyt bělošských rysů (Klyosov, 2009): „V současnosti je nějakých 16 % indické populace, to je okolo 100 milionů mužů, a většina vyšších kast, členy haplogrupy R1a1 (Sengupta et al., 2006; Sharma et al., 2009).“ K čemuž je nutné dodat, že právě tito lidé se značným podílem staré bílé krve stojí za dnešním vzestupem Indie.

Zajímavé je, že podle genetických výzkumů se mezi Konkanatš brahmány (u nichž jsou časté šedé oči – viz výše) vyskytuje R1a ve 48 %.

Podle všeho tedy Árijci pocházeli původně z nordických kočovných společenstev na pláních jihozápadního Ruska, konkrétně v okolí jižního Uralu, a patřili k tzv. Andronovo (též Minusinsk) kultuře. R1a1 v indické populaci pochází zřejmě od nich (Ibid.): „Archeologické studie osídlení Arkaimu na jižním Urale byly prováděny během 90. let a odhalily, že sídliště bylo opuštěno před 3600 lety. Obyvatelé zřejmě zamířili do severní Indie. Tato populace patřila k Andronovo archeologické kultuře. Vykopávky na některých nalezištích andronovské kultury, z nichž nejstarší jsou datována do doby před 3800 až 3400 lety, ukázaly, že devět z deseti obyvatel sdílelo R1a1 haplogrupu a haplotypy. (Bouakaze et al., 2007; Keyser et al, 2009).“

U obyvatel Paňdžábu, kraje na pomezí severní Indie a Pákistánu, bylo nalezeno výrazné zastoupení velké haplogrupy R zahrnující jednotlivé haplogrupy dnes se nejvíce vyskytující u bílého obyvatelstva Evropy (Jobling a Tyler-Smith, 2003). To potvrzuje starší i novější přimíšení haplogrup z komplexu velké R haplogrupy – od dávných zde sídlících předindoevropských bílých populací i od později příchozích Árijců a dalších bílých migrací (jako třeba Kušánové nebo Peršané).

Árijští Peršané

Coon se zmiňuje o nordicích v souvislosti s importem indoevropského jazyka do perské oblasti a potažmo tedy i se vznikem indoevropské kultury zde (1939, kap. XI, sekce 4): „Ačkoli Peršané odvozují svůj jazyk od nordiků, kteří vtrhli na íránskou náhorní plošinu ze severu, je ve zdejší populaci málo evidence o nordické krvi s tou výjimkou, že se vzácně objevuje u jednotlivců.“

Staří Peršané nazývali svou dynastii arija, což poukazuje na spojitost s východními nordiky, kteří se takto často označovali (Klíma, 1977, s. 13);  rovněž některé památky z raného perského období znázorňují lidi jasně nordického typu – například krále Dáreia I.

Jedno z dochovaných vyobrazení „nesmrtelných“, tedy elitní královské gardy, – fresky z Persepole nyní ve francouzském Louvru – ukazuje, že alespoň horní perské vrstvy byly ze značné části nordické. Mnozí jsou vyobrazeni s jasně evropskými rysy a většinou s hnědými či světlými vlasy a vousy. Avšak zároveň se potvrzuje, že mezi nimi byly přítomny i nějaké tmavší bílé typy – snad hlavně armenoidní a mediteránní. Některé postavy mají černé vlasy, vousy a oči, o něco tmavší pleť a profil odpovídající právě těmto tmavším typům (trochu zahnutý nos).

Za válek s Makedonci byly vyšší třídy včetně válečníků stále ještě zřejmě ze značné části nordické. Na barevných prezentacích sarkofágu ze Sidonu mají mnozí Peršané světlé oči a vlasy, světlé a rusé vousy, nordické nosy, ale také některé více rysy orientální rysy, které mohou souviset s přimíšením tmavších bílých typů, ale i nebílých orientálních.

Zajímavé je, že Aischylos popisuje ženu z řecké a perské aristokracie jako velmi sobě podobné, což naznačuje, že v perské horní třídě stejně jako v řecké aristoi původně převažovaly bílé – zřejmě nordické – typy:

Dvě ženy spatřila jsem krásně oděné,

Z nichž jedna měla perský, druhá dórský šat,

a obě byly vyšší, krásnější,

než člověk uvykl vidět člověka:

dvě sestry téže krve. Osud jen

jim určil různou vlast, té jedné Helladu

a druhé barbarský náš stát.“

Aischylos, Peršané, přel. Vladimír Šrámek, vyd. Petr Rezek v roce 1994 podle vydání Orbisu z roku 1954, s. 16. – 17.

Opět tak platí, že v rámci původních nordických Peršanů se prosazovaly i další bílé typy z dřívějšího obyvatelstva této oblasti – zejména armenoidní a mediteránní. Později dokonce asi v perském národě převážili. Důkazem jsou velmi talentovaní Pársové, poslední přímí potomci starověkých Peršanů, kteří žijí na více místech jižní Asie, ponejvíce v Indii. U nich převažuje armenoidní typ, zřejmě v menší míře je u nich zastoupen i mediteránní typ; možná u nich existují i menší náznaky nordického typu.

Ohledně starověkých Peršanů je z hlediska genetiky jasnou indicií poměrně vysoký výskyt árijské R1a haplogrupy v Íránu, zejména na jihu. Zdá se, že její výskyt přesahuje 16 %, což je více, než v některých evropských zemích (eupedia.com).

Viz též Regueiro et al. (2006): „Skupina linie R asijského původu, R1a1-M198, se nalézá ve vyšších frekvencích na jihu spíše než na severu Íránu (15.88 vs 3.03 %). Co je zajímavé, linie M198 je spojována s kurgan kulturou [myšlena kultura válečných sekeromlatů] s původem v jižním Rusku/na Ukrajině v regionu mezi Černým a Kaspickým mořem. Navíc, Wells et al. popsali klesající frekvenci M198 směrem na východ přes Sibiř k pohoří Alataj-Sayan a Mongolsku, a na jih směrem do Indie. Tento nález podporuje předpokládanou migraci Indoárijců během období 3000 až 1000 pnl… “

Kromě toho je dle studie na severu naopak poměrně hodně R1b, téměř jako R1a na jihu. To by naznačovalo, že na severu Íránu se naopak zachovalo relativně hodně předindoevropské bile krve. S tím souhlasí fakt, že ve středu a hlavně na severu země je vedle nebílého íráno-afghánského mediteránního typu /k němuž dnes patří většina Íránců/ patrný i vliv armenoidního typu, který původně patřil do bile rasové kategorie a byl hojně zastoupen i právě zde (Pársové, poslední přímí potomci starých Peršanů, jsou dodns tvořeni převážně tímto typem; take napříkladu Arménů je dodnes hojná jeho původní bílá nesmíšená varianta).

Ještě dnes jsou vyšší vrstvy v Íránu, koncentrující se hlavně ve městech, výrazně světlejší než ostatní masy obyvatelstva a zjevně si nesou výraznou příměs staršího a původnějšího bílého obyvatelstva této oblasti. Stejně tak jsou překvapivě světlé, někdy dokonce blonďaté typy k vidění v některých odlehlých venkovských oblastech, jež byly stranou většiny pozdějších migrací lidí orientálních typů. Jednou z nich je Luristán, jehož obyvatelé vykazují překvapivě vysoký výskyt světlé pleti a blondismu. Ostatně Lurové jsou zřejmě příbuzní Kurdů a údajně mají být částečnými potomky Peršanů a Kassitů.

O tom, že Indoárijci a nejstarší Peršané byli spjati s širší rodinou východních nordiků, naznačují mnohé další indicie.

Smith na základě literárních a jazykových památek potvrzuje obecnou souvislost mezi indoevropským jazykem i náboženstvím a nordickým typem (1938, s. 185-186): „První známý důkaz o užívání indoevropského jazyka nacházíme v Sýrii a Malé Asii ve 14. století př. Kr. Asi v téže době se dovídáme o skupině lidu, zvaný Mitani, který se utkal se Syřany a lidem palestinským, a který mluvil touto řečí. Při vykopávkách, prováděných v posledních 15 letech, kdy byly nalezeny záznamy psané chetitsky a pokud mohou být rozluštěny, zdá se, že obsahují jména různých bohů, kteří byli uctíváni v Indii asi o tisíc let později. (…) Nejstarší literatura indická sahá toliko do 8. století př. Kr., ale je zřejmo, že vypravování, obsažená v těchto Védách, jsou o několik staletí starší, ježto se dochovaly jako ústní podání.

Dále máme důkazy z Persie. Nejstarší perská literatura (Avesta) je psána indoevropským jazykem. Je mnohem pozdější nežli indická Rig-Veda, ale její příběhy náležejí do stejného okruhu, jako příběhy indické. Je tedy pravděpodobno, že lidé, kteří připutovali do Indie a kteří pronikli do Persie, byli členy téže skupiny.

Další důkazy se nalézají ve vyprávění Homérově, které, třebaže nebylo napsáno před r. 1000 př. Kr., zachovává tradice o několik staletí starší. Zde slyšíme o světlovlasé, modrooké skupině lidí, známých jako Achájové, o kterých se myslí, že přišli do Řecka ze severu. To opětovně potvrzuje dojem, že světlovlasí přistěhovalci vnikli asi ve stejné době jako indoevropský jazyk do Řecka, severní Afriky, Malé Asie a snad i do Persie a Indie.

Máme zde tedy několik námětů, které jednotlivě nejsou příliš přesvědčivé, avšak společně tvoří působivý celek, který svědčí pro možnost, že v polovině druhého tisíciletí lidé se světlým vlasem, bledou kůží a modrýma očima se pohybovali na jih z nějakého místa na sever od moře Černého a Kaspického.“

Chetité

Chetité byli zřejmě nordicko-armenoidního či nordicko-alpinsko-armenoidního typu. Jejich nejstaršími předky byli zřejmě nordičtí indoevropané, avšak během své pouti z podkavkazských plání do Malé Asie absorbovali místní předindoevropské bílé obyvatelstvo. Hrozný popisuje antropologický původ Chetitů a původního obyvatelstva (1949): „Byly-li v Aladža-Höyüku nalezeny právě v těchto knížecích hrobech kostry krátkolebé, kdežto v jiných hrobech tamže byly konstatovány kostry dlouholebé nebo středolebé, pak zdá se mi býti velmi pravděpodobným, třebaže to zní paradoxně, že tu máme již co činiti s první předzvěstí obyvatelstva indoevropského, smíšeného do značné míry s krátkolebým a velkonosým obyvatelstvem subarejským či churrijským původu armenoidního či snad spíše alpského… Nejstarší indoevropští národové vystupují v Orientě v symbióze s obyvatelstvem subarejsko-churrijským, jehož územím musili při svém vnikání ze severu projíti. Tak i v Kuššaru vládne – zdá se – tenká vrstva krátkolebých, indoevropských (?) dobyvatelů, snad již hieroglyfických ‚Chetitů‘, smíšených se Subarejci-Churrity, dlouholebému obyvatelstvu chattijskému.“

Dále Hrozný uvádí, že mezi 2200-1200 se krátkolebý chetitský element vyskytoval vedle lidí dlouho- a středolebých zejména ve střední a východní části Malé Asie a tvořil asi polovinu obyvatelstva.

Bič uvádí (1990, s. 89): „… kosterní zbytky v odkrytých hrobech nevydávají spolehlivé svědectví, protože vykazují rysy různých ras navzájem smíšených. Nově příchozí prostě splynuli se starousedlíky.“

Bič se také zmiňuje o výrazném armenoidním elementu mezi Chetity zachyceném na dobových vyobrazeních (1990, s. 88): „Nápadné byly zvláště podoby lidí s velkým ohnutým nosem, šikmým čelem a krátkou lebkou. Egyptské reliéfy, např. z doby Ramessa II., ukazující chetitskou pěchotu v bitvě u Kadeše, potvrdily totožnost Chetitů s oněmi lidmi armenoidního (nebo také chetitského) typu.“

Podrobnější výklad poskytuje i s odkazem na Hrozného Zamarovský (1961, s. 240-241), který poněkud zpochybňuje věrohodnost egyptských vyobrazení v Ramesseu a naznačuje, že i mezi pozdějšími smíšenými Chetity byl patrný nordický element: „Jak vypadali tito Chetité, jež Hrozný nazývá ‚jakýmisi našimi strýci‘? Zachovaly se nám jejich obrazy na reliéfech a pečetích, na nichž se zpodobnili sami, zachovaly se nám jejich obrazy z rukou egyptských umělců, zachovaly se nám jejich kostry. Postavy byly spíš nízké, podsadité, v ramenou byli širocí, nohy měli silné, paže svalnaté a čichový orgán tak vyvinutý, že některé jejich portréty se zdají téměř karikaturami. Egyptské kresby nám ovšem někdy nezachycují ‚typické Chetity‘; tzv. chetitská pěchota na karnackém Ramesseu je pravděpodobně vojskem některého vazala nebo spojence Chetitů; na reliéfech v Haremhebově hrobce jde zřejmě o syrské zajatce. Lepší představu o vzhledu Chetitů nám poskytují nástěnné barevné obrazy, kde jim egyptští umělci přimalovávají dokonce světlé vlasy, jimiž se jako Indoevropané jistě nápadně odlišovali od černovlasých Semitů a Hamitů. ‚Rasově jsou ovšem tito Indoevropané,‘ píše Bedřich Hrozný, ‚již silně smíšeni s krátkolebými a velkonosými živly subarejskými či churrijskými, jak na to poukazují především nálezy koster‘.“

Z uvedeného je patrné, že Chetité byli nordicko-armenoidní či nordicko-alpinsko-armenoidní mix. Bič (1990, s. 260) shrnuje: „… tento lid, jazykově náležející k veliké rodině národů indoevropských, i když rasově silně poznamenaný rysy armenoidními, … se usadil ve střední části Malé Asie…“

Krátkolebost, velké zahnuté nosy, podsaditá stavba těla a menší postava (ovšem podle Coona byli Chetité naopak spíše vyšších postav – viz dále), které u Chetitů převládaly, by naznačovala, že podíl armenoidního (či alpinského) prvku byl u nich převažující, na druhou stranu blondismus Chetitů zachycený na egyptských malbách, o němž se zmínil Zamarovský, naznačuje, že podíl nordické krve u nich byl stále patrný.

Na vyobrazení z jedné egyptské hrobky z cca 1325 jsou zachyceni dva chetitští zajatci, z nichž jeden má rovný nos a celkově značně „evropské“ vzezření.

Coonovy (1939, kap. V, sekce 2) antropologické nálezy rovněž potvrzují příchod lidí chetitského typu a jejich nejednoznačný (tj. smíšený) antropologický typ. V časném bronzovém věku (2300-1500) se v Ališaru objevuje nový typ lidí, který přetrvával celé období chetitské říše až ke sklonku 2. tisíciletí. Jejich lebky jsou krátké, velké a s nízkou klenbou. Jejich krátkolebost ale nebyla příliš výrazná, jejich obličeje byly středně dlouhé a užší a postava vyšší. Antropologické charakteristiky tohoto typu lidí celkem odpovídají smíšení armenoidního a nordického typu (např. krátká lebka vs užší obličej) a určitě představuje etnické Chetity.

Později se zřejmě Chetité do určité míry smísili i se starším mediteránním obyvatelstvem.

Pohled prizmatem genetiky

Z hlediska Y-haplogrup dědících se po mužské linii (chromozómy Y) a definovaných specifickými mutacemi na nich je bílá rasa dnes nositelem několika těchto haploskupin. Jejich původ a stopy lze stejně jako v případě antropologie vysledovat u mnohých mimoevropských civilizací starověku.

Historie předcházející vzniku R1a a R1b jsou podle Klyosova přímo spojeny se vznikem nejstarších příslušníků bílé rasy před ~58 tisíci lety. Haplogrupa NOP vznikla ~48 tisíc lps. (lps. = let před současností) a P ~38 tisíc lps. při jejich směřování na východ do jižní Sibiře, nakonec dali vznik haplogrupě  R ~30 tisíc lps. a R1 ~26 tisíc lps. Z nich se pak vyvinuly R1a/R1a1a R1b. Zatímco v Evropě stále převažují, neboť se zde zachovali její původní bílé nositelé, v Asii se už vyskytujáí mnohem sporadičtěji, neboť byli zaplaveni geneticky a rasově odlišnými lidmi.

Y-haplogrupa R1b

Haplogrupa R1b vznikla podle Klyosova někde v centrální Asii ~16 tisíc lps. (podle Wiika /2008/ se vyvinula někde na severu dnešního Španělska nebo jihu dnešní Francie před 25 tisíci lety) a její nositelé pozvolna migrovali na západ do Evropy. Během této cesty však dali vznik mnoha kulturám na východě. Během neolitu se spustila významná migrační vlna bělochů patřících k této haplogrupě a znamenala vznik nejstarších vyspělých civilizací v Orientu a Středomoří (či snad alespoň podíl na jejich vzniku v součinnosti s původnějším obyvatelstvem) – zejména tedy Sumer a mínojská civilizace na Krétě, snad i další menší kultury jako Trója a podíl měli zřejmě i na vzniku civilizace starého Egypt.

Klyosov (květen 2012): V jistém okamžiku začali Arbinci [nositelé R1b] migrovat na západ, přes centrální Asii, severní Kazachstán, jižní Ural, do ruských plání, kde založili množství archeologických kultur mezi 12 000 a 4500 lps. (včetně zřejmě Seroglazovo, Khvalyn, Samaran, střední Volha, Drevněymnay, Katakomby a také ‚proto-Kurgan‘ a/nebo ‚Kurgan’kultury …). Migrovali jižně (nechávaje za sebou jejich R1b haplogrupu a příslušné haplotypy), přes Kavkaz do Anatolie okolo 6000 lps.; do zbytku Malé Asie a na Střední Východ. Arbinci zřejmě založili sumerskou kulturu a stát a několika cestami migrovali západně do Evropy… Jedna cesta je severní, z ruských plání na západ, ~4600 – 4400 lps.; další současně Malou Asií a Středních Východem na západ …; a ještě další, kteří zalidnili Evropu nejvíce, migrovali podél severoafrického pobřeží přes starověký Egypt do Pyrenejí, kam přišli 4800 lps. Na této cestě se oddělil R1b-V88 kmen a šel na jih, až do střední Afriky (hlavně Kamerun a Čad …), kde společný předek současného R1b-V88 haplotypu žil před 4400 lety.“

Klyosov se zmiňuje i o R1b běloších v Egyptě, kteří vytvořili egyptský stát a civilizaci (Ibid.): „Měli bychom zde zmínit, že zakladatel linie egyptských faraonů byl Narmer, jehož původ není zcela známý. Byl zakladatelem první dynastie, žil asi ve 32. století pnl. – před asi 5200 lety. Tato doba odpovídá času migrace Arbinců podél pobřeží Středozemního moře v severní Africe. Nelze vyloučit, že nositelé R1b haplogrupy mohli skutečně založit královskou linii starověkého Egypta. To neznamená, že královská linie nebyla v rámci dynastií přerušena; nicméně se opakovaně vracela do dynastií, pokud je domněnka o R1b původu některých faraonů správná.“

Dnes víme, že třeba faraon Tutanchamon skutečně patřil do haplogrupy R1b a pravděpodobně i Amenhotep III. a Achnaton (eupedia.com). Ovšem v Egyptě sehrála značnou kulturotvornou úlohu bílá elita složena z ještě starších kromaňonců, kteří snad mohli patřit k haplogrupně I.

Dále pak někteří zamířili na Pyrenejský poloostrov, kde založili kulturu zvoncovitých pohárů, a někteří z nich migrovali v rámci Evropy ještě dále na východ do oblasti Balkánu, Karpat, do Polska, Pobaltí a dokonce západního Ruska. Mnozí pronikli také do Británie.

Klyosov stručněji shrnuje (Ibid.): „Celkový obraz migračních cest R1b od velmi časných počátků, kde ‚počátky‘ nejsou podrobně definovány a mohou být odhadovány do doby před 16 000 až 12 000 lety, a až do jejich příchodu k Pyrenejím před 4800 lety jako budoucí příslušníci kultury zvoncovitých pohárů… Jejich migrační stezka probíhala pozvolna z centrální Asie, zřejmě z Altaje, jižní Sibiře, kde byly objeveny některé velmi specifické R1b haplotypy. Jak bylo popsáno …, jejich obrovský mutační rozdíl s evropskými a středovýchodními R1b haplotypy umísťuje jejich společného předka do doby zhruba před 16 000 lety.“

„Celková migrační stezka Arbinců zřejmě započala v jižní Sibiři… Migrační cesta pokračovala přes regiony ve Střední Asie a Ruska, kde dnes žijí Baskhirové, Kazaši, Uzbekové, Marijci, Tataři a Kalmyci. Z regionu středního Ruska se Arbinci přesunuli ke Kavkazu a dále na jih do Anatolie, Střední východ, dnešního Iráku, Libanonu a poté podél Středozemního moře přes severní Afriku až k Atlantiku.“ (Ibid.)

Podrobněji shrnuje pozdější fázi migrací bílých nositelů R1b takto (červen 2011): „Z Kavkazu nositelé R1b1a2 šli na jih přes horstva do Anatolie (společný předek před 6000 lety) a poté se rozdělili do tří základních skupin. Jedna zamířila dále na jih, k řekám Eufrat a Tigris, a stala se Sumery. Mnozí dnešní Asyřané, potomci dávných Sumerů, stále mají jejich R1b1a2 haplotypy. Další šla západním směrem přes Malou Asii až do Evropy, na Balkán a do středomořského regionu před zhruba 4500 lety. Třetí směřovala přes severní Afriku a Egypt (a, mimo jiné, mohla tam zanechat nějaké R1b1a2 faraony) k Atlantiku a přes Gibraltar prošla před asi 4800 lety až na Pyrenejský poloostrov. Tam položila základ kultury zvoncovitých pohárů. Ta v Evropě přetrvávala před asi 4400 až 3800 lety. (…) Zanechala za sebou Basky [ti z nich, kteří zůstali], kteří si stále udrželi starověký arbinský jazyk, stejného druhu jako některé kavkazské jazyky a sumerský jazyk, a v některých společných elementech se vztahující zpět k prototurkickým jazykům z Asie a dále až ze Sibiře.“

V souhrnu můžeme říci, že část nositelů R1b byla spojena se vznikem některých předindoevropských kultur a jazyků, kdysi se svými bílými nositeli převažovaly v rozsáhlých oblastech Středního Východu, Levanty a Středomoří – ovšem společně s nositeli haplogrupy G v oblasti Kavkazu, kde zase tuto větev předindoevropských bělochů ještě dnes zčásti reprezentují hlavně Gruzíni, a asi i s ještě staršími kromaňonci spjatými snad s haplogrupou I a I1. Dnes R1b stále značně převažuje v bílé populaci západní a jihozápadní Evropy a Británie jakožto dědictví po starších předindoevropských příslušnících bílé rasy. Malými pozůstatky lidí, kteří byli původními nositeli R1b, jsou mediteránní Baskové, a jejich neindoevropský unikátní jazyk, jenž je jedním z mnoha, které kdysi bílí lidé před příchodem indoevropanů používali.

Kromě toho se však někteří nositelé R1b asi zčásti (spolu s nositeli R1a) podíleli i na vzniku proto-Kurganské kultury spojení s formováním indoevropského etnického komplexu. Zdá se, že i některé skupiny nordických indoevropanů na západě mohly být spojeny spíše s R1b, ale dokonce i se starší haplogrupou I, jak je vidět třeba podle její distribuce v Británii, kde odpovídá migracím ze Skandinávie (Wiik, 2008).

Y-haplogrupa R1a

Nejstarší bílí nositelé R1a/R1a1 vznikli dokonce až ve východnějších částech Asie před ~20 tisíci lety (podle finského genetika Kalevi Wiika /2008/ se vyvinula asi před 10 tisíci lety na sever od Černého moře). Později došlo k jakési migrační smyčce z Evropy zpět do Asie. S těmito migracemi pak bylo spojeno i postupné vznikání a vyčleňování novějších typů bílé rasy ze starších. Totéž se ovšem dělo i při migracích bílých nositelů R1b (a rovněž v menší míře i u nositelů I, N a G). Později z migrací nositelů R1a z Evropy na východ vyvstaly civilizace východních indoevropanů – Árijců – v širokém asijském regionu. Tento scénář rovněž a opět dokazuje, že nositelée indoevropských jazyků a kultury byli vymezeni i rasově a tedy geneticky, a že dokonce indoevropané byli jen součástí, byť velmi významnou, širšího bílého rasového celku, který nesl R1a.

Klyosov a Rozhanskii (srpen 2012, s. 1-2):

„… haplogrupa R1a vznikla v centrální Asii zhruba 20 000 lps. a vykresluje první historii haplogrupy, která je přímo spojena s objevením europoidů před ~58 000 lety.

V jistém okamžiku, zřejmě před 15 až 20 tisíci lety, nositelé R1a počali migrovat na západ, skrze Tibet a přes Himaláje. Přišli do Hindustánu ne později než 12 000 lps. Zřejmě pokračovali ve své cestě přes íránskou náhorní plošinu, podél východní Anatolie a zbytku Malé Asie mezi 10 000 a 9000 lps. Do ~9000 přišli na Balkán a rozšířili se západně do Evropy a na britské ostrovy.

V tomto bodě měla R1a stále DYS392 = 13 ve většině haplotypů, jako její sesterská haplogrupa R1b. Tento marker se mění velmi pomalu… Více než 99 % dnes známých R1a haplotypů nese mutaci dávající DYS392 = 11. Někde podél této … časové škály nositelé R1a … vyvinuli protoindoevropský jazyk a nesli jej na své cestě z centrální Asie do Evropy. Jazykovědci datují nejčasnější známky pre-ide. jazyka Anatolii 9600 ± 600 lps. (Gamkrelidze & Ivanov, 1995; Gray & Atkinson, 2004; Renfrew, 2000), což koindicuje s daty DNA genealogie pro migrace R1a nositelů přes Malou Asii… Některé známé archeologické kultury Balkánu a východní/střední Evropy, datované 8000 – 7000 lps. (Bug-Dněster, Vinča, Starčevo, LBK, atd.), mohou být spojeny, minimálně zčásti, s nositeli R1a. (…)

Jako nositelé haplogrupy R1b1a2 začali zalidňovat Evropu po 4800 lps. (tvůrci kultury zvoncovitých pohárů a další R1b1 migrační vlny, snad včetně lidu Kurgan, ačkoli jeho identifikace a určení haplogrupy zůstává nejasné, a pravděpodobněji reprezentoval jak R1b, tak R1a nositele v rozdílných časových obdobích), haplogrupa R1a se pohybovala ze střední a severozápadní Evropy do ruských plání okolo 4800 – 4600 lps. (Klyosov, 2011). Odtud nositelé R1a migrovali na jih, východ a jihovýchod jako historičtí Árijci (Klyosov & Rozhanskii, 2012). Zdůrazňujeme, že definice Árijců v DNA geneaologii je širší, než definice Árijců v lingvistice a archeologii. Podle lingvistů a archeologů byli Árijci starověcí lidé, kteří mluvili indoevropskými árijskými nebo ‚stepními‘ jezyky; tato raná skupina se v jistém okamžiku rozdělila na indoárijské a íránské jazyky. Kdy a kde ono rozdělení proběhlo je věcí diskuse; jazykovědci všeobecně prohlašují, že k němu došlo hned předtím, než Árijci migrovali di Indie a Íránu, zatímco někteří archeologové věří, že se tak stalo 1000 let předtím.

V DNA genealogii, s jejím důrazem na genetické dědictví, Árijci jako předpokládaní nositelé indoevropských dialektů, rovněž jasně nesli haplogrupu R1a , která zjevně byla přinesena do Indie a Íránu, což koresponduje s časem rozšíření indoevropských dialektů do těch stejných oblastí. Tento čas je všeobecně určen na dobu zhruba 3500 lps., od doby studií Gordona Childa (Childe, 1926) a dokonce dříve. Jinými slovy, R1a spíše představovala významnou část árijské jazykové a kulturní migrace, jejíž kořeny mohou být sledovány zpátky do Evropy a k časnějším migracím, následujících dávné pohyby R1a. Jakmile přijmeme takovou definici, čas rozdělení Árijců na ‚Indoárijce‘ a ‚Íránce‘ se stane zjevným: migrace probíhá rychle, ale jazyková proměna je pomalá. ‚Jazykové rozdělení‘ muselo proběhnout před vstupem Árijců do Anatolie a severní Sýrie (Mitanni). Toto porozumnění předpokládá, že členění se odehrálo kolem 4500 lps. – jak archeologové předpokládali.

Dnes lingvisté nalézají ide. jazyky v Anatolii a Mitanni, na jižním Urale, v Íránu, Indii, za Uralem a v jižní Sibiři. Všechny tyto jazyky mají stejné árijské kořeny. Tito lidé vyvinuli společnou terminologii pro chov koní a sdíleli v podstatě shodnou slovní zásobu pro předměty užívané v domácnosti, a pro bohy a náboženské představy, ačkoli občas zjevně některá sdílená slova skončila s navzájem kontrastujícím významem, jako v Íránu a Indii, kde někteří staří árijští bohové dobra a zla mají někdy opačný význam.

V současnosti většina potomků dávných lidí, kteří nesli evropskou R1a žijí ve východní Evropě, především v Rusku (až do 63 % populace) a Polsku, Ukrajině, Bělorusku (až do 57 % populace v těchto … třech zemích) (Underhill et al., 2009; Balanovsky et al., 2008; Kayser et al., 2005; Kharkov et al., 2004, 2005).

Haplogrupa R1a a její regionální distribuce a historie byly předmětem mnoha studií… R1a byla identifikována ve vykopávkách s DNA s časovým určením 4600 lps. (Haak et al., 2008), na Sibiři s datováním 3800 – 3400 (Keyser et al., 2009), v tarimské pánvi, Xinjiang, Čína, s datováním ~4000 lps.(Li et al., 2010). Její rozmístění bylo popsáno v rozličných částech Eurasie (např. Wells et al., 2001; Behar et al., 2003; Cinnioglu et al., 2004; Kharkov et al., 2004; Sengupta et al., 2006; Balanovsky et al., 2008; Sharma et al., 2009; Underhill et al., 2009; Abu-Amero et al., 2009).“

Klyosov prizmatem genetiky popisuje a shrnuje celkový scénář migrací bílých nositelů R1a/R1a1 spojených se vznikem indoevropských civilizací starověku (únor 2012): „Celkový vzorec starověkých migrací nositelů R1a1 haplotypů ukazuje, že poté, co přišli do Evropy přes Malou Asii … před 11 000 až 8000 lety, zamířili do ruských plání na začátku 3. tisíciletí pnl. To časově souhlasí s příchodem nositelů R1b1a2 haplotypů v Evropě. Z dnešního Ruska se nositelé R1a1 rozdělili do tří základních proudů. Jeden migroval na jih, přes Kavkaz do Anatolie [Chetité], na Střední východ [rozličné indoevropské kmeny – např. Mitanci nebo Filištíni] a Arabský poloostrov [vůdčí kmeny v islámském světě]. Druhý zamířil východně na jižní Ural, jenž představují dnes archeologicky doložené kultury Andronovo a Sintasha z 2. tisíciletí pnl., před 4000 až 3000 lety, a poté se rozdělili do dvou migračních proudů. Jeden zamířil na jih do Indie jako legendární Árijci, druhý šel dále na východ do Altaje a severní Číny [dynastie Šang v Číně, vůdčí klany v Mongolsku, možná Tocharové]. Tím se uzavřel okruh starověkých migrací R1a1. Avšak ještě třetí proud zamířil do hornatého terénu Střední Asie zhruba před 4000 lety a o nějakých 500 let později migrovali do Íránu, jinak známi jako ‚Árjové z Avesty‘ [Peršané].“

Další Y-haplogrupy spojené s genezí bílé rasy

Na utváření bílého evropského obyvatelstva se však podílely i další bílé populace, z nichž mnohé sídlily původně na východě nebo na jihu, a která byly nositeli dalších Y-haplogrup – I, N a G.

Haplogrupa I a její z ní odvozená modernější větev I1, kterou nesou především příslušníci bílé rasy v severnějších částech Evropy, byla pravděpodobně rovněž nějak spojena s časnými bílými lidmi, ponejvíce asi s kromaňonci. Původně přišla ze Středního Východu v rámci starší haplogrupy IJ, snad někdy před 30 až 45 tisíci lety. Přibližně před 25 tisíci lety se s ní vyčlenila I. Kromaňonci nejpravděpodobněji náleželi právě k IJ a I, možná dokonce k ještě starším haplogrupám F či dokonce C. I1 se podle jednoho scénáře vyvinula asi před 20 tisíci lety ve Skandinávii během svrchního paleolitu a mezolitu – v místní poněkud izolované populaci. Podle Wiika (2008) se I vyvinula v Malé Asii a z ní pak I1 na Balkáně před 25 tisíci lety. I1 je definována minimálně 15 unikátními mutacemi. Muži patřící k ní mají společného předka, který žil před 7 až 10 tisíci lety. Během mezolitu před-I1 a I1 lidé byli součástí některých tehdejších kultur, z nichž některé přešly do neolitu a dokonce se mohly podílet na rozvoji prvních zemědělských aktivit na evropské půdě.

Trochu zvláštní případ je pak haplogrupa N, která se snad před 20 tisíci lety vyčlenila někde v severozápadním Rusku (Wiik, 2008), asi v dávném kromaňonském obyvatelstvu; dnes je spojena především s poněkud specifickými a z něj odvozenými lapskými a ladožskými typy, a s alpinci v této oblasti (Finsko, Poblatí, severozápadní Rusko). Je zde však i znatelný původní kromaňonský element (neredukované Brünn a Borreby typy), a vliv pozdějších nordických a mediteránních migrací (haplogrupy R1b a R1a). (Coon, 1939, kap. IX)

Další a ještě zvláštnější případ je dnes již málo se vyskytující haplogrupa G. Wiik (2008) ji řadí k tmavším populacím sdílejícím haplogrupy J a E, avšak podle dostupných poznatků byla kdysi hojně zastoupena u starších bílých mediteránních populací v oblasti Kavkazu. Podle Wiika vznikla na Kavkaze před asi 20 tisíci lety. Tam tehdy panovalo poměrně tvrdé klima, obdobné tomu, v němž se vyvíjely další skupiny, z nichž vzešla bílá rasa, a odlišné od pohodlnějšího klimatu více na jihu. Jak bylo již zmíněno, byla spojena s přítomností (možná dokonce částečně světlovlasých) mediteránů dunajského typu na Kavkaze, v Anatolii a přilehlých oblastech, kde se asi stali prvními zemědělci, později migrujícími do Evropy.

Reklamy
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: