Přejít k obsahu webu

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 26

Červenec 21, 2018
tags:
by

Starší bílé osídlení ve střední a východní Asii a starodávný vliv časných bílých kultur v Číně

Dokonce ještě v předdějinné době je v Číně patrný vliv středoasijského regionu a v menší míře i Indie, jež byly tehdy dominantně osídleny bílou rasou. Zda šlo o pouhý kulturní přenos nebo sem tyto kulturní vlivy přišly přímo s migrujícím bílými lidmi, není jasné. V každém případě však není pochyb, že určitý vliv na formování čínské civilizace měli běloši i v této době a tento vliv obnášel především pokrok ke značně vyspělejší keramice a zdobení malbou. Toto pronikání mohlo podle některých indicií dokonce znamenat donesení hrnčířského kruhu a písma do čínské kultury. 

Neústupný (1946, s. 216-7): „V druhém a třetím stupni kultury Hoang-ho vstupuje do starého kulturního prostředí nová kultura s keramikou malovanou. Zvláště hojně vystupuje v severozápadní Číně (Lan Čeu), kde nabývá převahy nad domácím zbožím košíkovým – čím dále k východu, tím více slábne rozšíření nové keramiky. Na západě je dnes zjištěna i v čínském Turkistánu. Nádobí je už zčásti robeno na kruhu, je tenkostěnné a velmi dobře propracované. Baňaté amfory se štíhlými hrdly, nádoby s postranními výlevkami, misky atd. tvoří tvarové bohatství stejně jako pokličky s držadlem v podobě lidské hlavy. Tvarové bohatství ještě překonávají variace malovaných vzorců, mezi nimiž vynikají ladné spirály nebo voluty, kruhy, vecovce, meandry apod. Vzácností je lineárně pojatá lidská podoba, která se neliší od neolitických kreseb evropských (např. Nová Ves u Kolína!), které náležejí, jak uvidíme, příbuzné kulturní oblasti. Vedle čistě ornamentální výzdoby přicházejí i jednoduché značky snad první náběhy k myšlence písma (?). Vzorce jsou provedeny na červenavém povrchu barvou černou, jsou však i nádoby používající barvy bíločervenočerné. Tvary a výzdobní prvky této keramiky, jakož i její poloha v severní Číně nás nenechávají na pochybách, že jde o zjev úplně cizí ostatnímu čínskému prostředí a že toto zboží má své předlohy na západě, kam jeho souvislosti sahají přes čínský Turkistán do Střední a Přední Asie a příbuznosti vlastně až do jihovýchodní Evropy. Tím nemá ovšem být řečeno, že malovaná keramika přišla do severní Číny už v hotové podobě; je to samostatná čínská skupina, prozrazující jen slohovou příbuznost se zbožím západním. Jaký podklad má tato příbuznost, zda etnický nebo jen kulturní, je zatím tajemstvím. Naproti tomu pokličky s lidskými hlavami mají snad souvislost se severovýchodní Indií. Ať již malovaná keramika přišla do severní Číny jakkoliv, je přece jenom jasné, že se tam dostala od západu, který se otvíral do čínského Turkistánu. Příliv malované keramiky změnil sice místy značně domorodou neolitickou vzdělanost, neznamenal však přece její úplné zničení nebo pohlcení, a to je okolnost velmi významná z hlediska kulturního.“

Za zmínku stojí, že kombinaci červené a černé barvy, s níž se na této keramice setkáváme, používali často ve svých kulturních projevech kromaňonci. Obdobné barevné kombinace jsou také patrné na maloasijské keramice z předchetitského období, kde sídlilo mediteránní obyvatelstvo.

Tyto nálezy časných kulturních vlivů ze západu mohou souviset s předindevropským bělošským osídlením, které se táhlo daleko na východ i v severnějších částech Asie. Indoevropané totiž nebyli prvními bílými lidmi sídlícími v dalekých krajích širé Asie. Už před nimi zde v mnoha oblastech sídlilo starší a usedlejší bílé obyvatelstvo.

V Turkestánu byly nalezeny kostry lidí jasně mediteránního typu z doby před téměř 5500 lety, kteří se věnovali zemědělství, chovu a výrobě keramiky (Coon, 1939). Výzkumy osídlení Tarimské pánve před příchodem indoevropských nordiků rovněž odhalily obyvatelstvo převážně mediteránního typu, dosti podobné mediteránnímu osídlení v dávné harappské civilizaci v povodí řeky Indus a v kultuře Oxus v Baktrii.

Tyto typy se později mísily a integrovaly do pozdějších indoevropských společenstev (a v pozdějších dobách i Asiaté).

Coon (1939) v některých hrobkách souvisejících s komplexem bílých kultur asijských planin potvrzuje i mediteránní či dinárské typy. Brachycefální typy byly asi hlavně dinárské či možná i alpinské.

V kurganech u Moskvy pocházejících z širšího časového úseku od neolitu po předkřesťaskou dobu železnou byly nalezeny, vedle vyšších mediteránních corded typů, které již mohly souviset s formováním nordického typu, i menší klasické mediteránní typy a také dunajský mediteránní typ vyznačující se trochu kratší lebkou (Coon, 1939, kap. IV, sekce 7).

Ve významném kurganu nalezeném poblíž Alexandropole, v pohřební oblasti Královských Skythů, bylo nalezeno pět lebek. Dvě představovaly typický skythský nordický typ, jedna corded typ, který mohl být mediteránní či nordický, jedna odpovídala dinárskému typu a poslední lebka vykazoval jisté mongoloidní přimíšení. Nordické typy s delšími hlavami a užšími nosy dobře odpovídaly nordikům ve střední Evropě. (Coon, 1939, kap. VI, sekce 5)

Další stopy bílé rasy ve východní Asii

Na území Číny a Mongolska byla zjištěna vedle jiných i přítomnost člověka kromaňonského typu v pozdním pleistocénu, který se podobá tomu v Evropě. U Chou Kou Tien byla nalezena lebka prakticky shodná s lebkami kromaňonců v Evropě. Stejně tak zde byly nalezeny i nástroje naprosto shodné s evropskými. Pravděpodobně jde o migraci spíše z mladšího než staršího paleolitu. Už v pravěku tedy v severní Asii sídlili bílí lidé. Coon (1939, kap. II, sekce 11): „Důležitost těchto lebek nelze docenit. Naznačují, že ve východní Asii stejně jako v Evropě pozdně paleolitické osídlení bylo rasově komplexní; že lidé evropského typu se rozšířili přes celou severní polovinu eurasijského kontinentu, po celé jeho šíři.“ Některé z těchto nálezů mohou souviset s expanzí magdalénské kromaňonské kultury, jejíž někteří nositelé zřejmě doputovali až do severní Asie. Magdalénien je vlastně souhrnný název pro dílčí pozdně paleolitické kultury kromaňonců sahající z Evropy na sever asijského kontinentu. Snad ovlivnili i dávnou kulturu předků dnešních Inuitů.

Na Sibiři byly objeveny i petroglyfy znázorňující zvířata a abstraktní znaky. Podobají se známějším výtvorům kromaňonských paleolitických lidí v Evropě. Mohou pocházet z časů těsně po konci poslední doby ledové, kdy ledovec ustoupil ze Sibiře více na jih (před 8 až 10 tisíci lety). Tyto nálezy podporují antropologicky doloženou přítomnost kromaňonců v severnějších částech Asie.

Navíc je doloženo, že mezi před 26 – 68 tisíci lety pobývali vysocí lidé světlé pleti, takzvaní Amuriánci, v širokém pásmu od jezera Bajkal po Japonsko, mezi Čínou a severní Sibiří. Zde všude byly nalezeny jejich kosterní pozůstatky. Nejspíše to byli lidé kromaňonského typu.

Bílí ryšaví obři v Číně

Před více než 20 lety bylo v severní Číně nalezeno pohřebiště s 22 těly obrovských lidí. Každý z nich měřil přes tři metry byl oblečen do podivného koženého brnění. Podél jejich lebek splývaly dlouhé prameny rusých vlasů.

Je možné, že některé pyramidy v Číně připisované bílým a světlovlasým slunečním bohům mohou být připsány těmto bílým obrům, možná nějak spjatých s dávnými kromaňonci.

Mezi Japonci, Korejci, Mongoly a nejvíce mezi Mandžuy je dodnes u některých jedinců patrné smíšení asijských a kavkazoidních rysů, což je dědictví po neolitických a možná i paleolitických migracích bílé rasy v těchto oblastech Dálného Východu. Navíc byly v Japonsku na více místech nalezeny dokonce i kromaňonské hrobky a artefakty, zřejmě z velmi dávné doby.

Tajemné stopy bílých civilizací v severní Asii

Bílá rasa pronikla už v dávné minulosti i dále na asijský sever a také zde zanechala četné památky – pyramidy a další nálezy. Jsou roztroušeny po celé Sibiři a vůbec severní Asii. Nemáme však mnoho vědomostí o zdejším dění v minulých dobách a tak můžeme pouze spekulovat, kdo přesně zde tyto památky zanechal. Možné je, že jde o pozůstatky kultury či kultur nějak spojených s indoevropany, kteří zanechali pyramidy a další památky více na jihu v Číně.

Pyramidy se v severovýchodní Asii nacházejí na více místech – jedna je na platu Plutorana, obrovská pyramida pod vodami Severního ledového oceánu, velkolepá pyramida u Bajkalu, pod vodou stojící pyramida na Čukotce a jedna mohutná pyramida ve východní Sibiři, která je už pokrytá zeminou a porostem. Větší množství pyramid se nachází na Kolském poloostrově a v Sacharu. U Sevastopolu jsou viditelné vrcholky podzemních pyramid.

Na planině Putorona je i síť zachovalých cest. Podle snímků šelfu Severního ledového moře se zde nacházejí zbytky pradávného města – ulic i domů. Rovněž byly na dalekém asijském severu nalezeny kameny s podivným písmem. Až za polárním kruhem byl nalezen tajemný emblém.

Budovatelé megalitů na periferiích Asie

Megalitické stavby odpovídající těm z Evropy byly nalezeny i v některých ještě odlehlejších regionech Asie. Navíc jsou spojeny i s objevy kamenných, bronzových a železných předmětů, které odpovídají kulturním stupňům evropského civilizačního vývoje.

V jižní Indii bylo nalezeno větší množství megalitických dolmenů, kromlechů a hrobů. Odpovídají těm evropským. Byly zde stavěny údajně mezi lety 300 pnl. – 50 nl. Hrobky obsahují železné předměty. Tato kultura byla dost svébytná, neodpovídající vůbec indickým, a její tvůrci asi přišli přes oceán ze západu; objevují se tvrzení, že to byli Keltové. Identita těchto megalitických stavitelů není jasná a nejspíš sem zavítali i další bílí lidé, kteří se stavbě megalitů nevěnovali. V jižní Indii totiž existují doklady o několikeré bílé migraci – jak z předindoevropského obyvatelstva Středomoří, a indoevropských Keltů a Skythů.

Zillmer (2005, s. 33): „V jižní Indii na dakšinské plošině najdeme megalitické – podle Taylora (1851) keltské – kamenné objekty všeho druhu. Žije tam drávidské obyvatelstvo tmavé pleti, jehož jazyk vykazuje podobnost s baskičtinou. Na druhou stranu ovládají Drávidové také sanskrt. Hned vedle megalitických kamenných objektů jsou v několika chrámech v Hampí (od 14. století) vyobrazeni Skýthové se svými koňmi.“

V daleké Koreji byly nalezeny megalitické dolmeny pocházející snad z 1. století pnl. Zároveň u nich byly objeveny předměty z bronzu. Objevila se i tvrzení, že v Koreji byly nalezeny ostatky bílých světlovlasých lidí, snad souvisejících se Saky (tyto zprávy nejsou ovšem plně doložené).

I v dalekém Japonsku byly nalezeny megalitické monumenty a s nimi i artefakty s kamene, bronzu i železa. Stavby pochází z doby 250 pnl. až 650 nl. Kromě toho zde došlo k rozkvětu mohylových hrobek, a to kolem roku 500 nl.

Zillmer (2005, s. 32): „Kupodivu je budování megalitických dolmenů, vedle již popsaných amerických také korejských a indických, datováno do doby, kdy v Evropě žili Keltové. Za pobytu v Indii se mi dostala do rukou stará vědecká dokumentace Royal Asiatic Society z let 1851-52 a Royal Irish Academy z roku 1862. Tvrdilo se v ní, že staviteli megalitických památek v jižní Indii, z nichž některé jsem měl možnost osobně navštívit, a jež jsou totožné se severopskými, jsou Keltové (Taylor, 1851/52 a 1862; dotisk 1989, s. 120). (…) Působení budovatelů megalitů (nebo Keltů) v Asii (Indie, Korea a Japonsko) se časově umisťuje do doby trvání Římské říše, jež se rozkládala kolem Středozemního moře. Jestliže se v Indii věří, že za římských dob přistáli v jižní Indii Keltové na lodích schopných překonat širé moře, naskýtá se otázka, odkud přišli. Anebo byli Římané ve skutečnosti Keltové? Pak by tu nebyl žádný problém a nálezy v Asii, ale i v Oceánii a v Americe můžeme pokládat za časově navazující výsledek keltské expanze před dobrými 2000 let během údajného římského panství (to si žádá ještě diskusi).“

Megalitické stavby bývají obvykle spjaty s bělochy kromaňonského, nordického či mediteránního typu; může jít o potomky starší heliolitické kultury. Nálezy železných předmětů ale vzbuzují domněnku o mladších, dokonce přímo indoevropských kulturních vlivech. Podle některých tvrzení šlo o bělochy patřící ke keltské kultuře. Datování těchto památek skutečně odpovídá době, kdy v Evropě žili Keltové.

S těmito migracemi bílých stavitelů megalitů do periferních oblastí Asie asi souvisí i migrace do jihovýchodní Asie/Indočíny, které se vyznačují podobnými kulturními rysy. Z nich pak mohly vzejít některé z bílých migrací, které pronikly až do Tichomoří. To odpovídá i časově – do Oceánie a Tichomoří měli tito tajemní běloši vyrazit kolem počátku letopočtu, což se vcelku shoduje s datací megalitů v jižní Indii, Koreji a Japonsku.

Dávní bílí lidé v Japonsku

Bílí lidé zřejmě sídlili v Japonsku už kdysi dávno. Na více místech zde byly nalezeny kromaňonské hrobky a artefakty (Malkowski, 2007).

Později, i když možná již částečně míšení s mongoloidy, pronikli do Japonska další bílí lidé, donesli sem bronzové nástroje a zbraně a asimilovali či vytlačili dřívější bělochy na úrovni doby kamenné. Mohlo jít o ony stavitele megalitů nebo o nějakou ještě jim přecházející migraci. Zbytky těchto primitivních bělochů přežívají na severu Japonska, ostrově Yezo.

Za zmínku stojí i lid Ainu, nejstarší dosud žijící lidé na japonských ostrovech, zejména na Hókkaidu (rovněž žijí na Kurilách a Sachalinu). Vykazují zřetelné nemongoloidní, kavkazoidní rysy (vousy, ochlupení na těle, světlou pleť, dlouhou lebku, vyšší a delší nosy apod.), nicméně testy DNA neprokázaly přímou sounáležitost s bílou rasou, ovšem jistá genetická příbuznost zde je. Je to asi unikátní rasová skupina blízce nepříbuzná žádné jiné na světě, nicméně také antropologicky má nejblíže bílé rase a určitě není příbuzná mongoloidní populaci, mezi níž žije. Někteří Ainové jsou velmi dlouholebí, někteří mají světlejší či dokonce blond vlasy a světle hnědé či dokonce zelené oči. Pochází asi ze severní Asie svrchního paleolitu; nelze vyloučit nějakou souvislost s dávnými kromaňonci v této oblasti (jak by mohl nasvědčovat občasný výskyt světlé pigmentace vlasů a očí). I jejich jazyk je naprosto unikátní, nezapadající do žádné známé skupiny. Údajně lidé Ainu tvořili významný rasový element ve vyšších vrstvách japonské společnosti, a to jak v novější době, tak už ve středověku, kdy tvořili jádro tradiční samurajské aristokracie.

Cox (1937, kap. 3): „‚Pak je zde nepochybný bílý živel v Japonsku. Ainové, nejčasnější obyvatelé Japonska, jsou jedni z nejvíce bílé vypadajících lidí ve východní Asii. Ušlechtilý a žádoucí typ aristokracie, japonský ideál, odlišný od ‚hrubého‘ typu, rozeznávané dnešními studenty zabývajícími se Japonskem, je zde asi díky Ainuům.‘ (Slovník ras a národů)“

Je zajímavé, že japonské katany se podobají sarmatským mečům. Pokud jde o nápodobu, pak přejímali Japonci od Sarmatů, neboť jejich meče pocházejí z dřívější doby.

Kromě toho byly u japonského pobřeží nalezeny monumenty naznačující existenci nějakých záhadných civilizací dávných dob.

U malého japonského ostrůvku Younaguni při pobřeží Japonska (jihozápadně od Okinawy)  byl roku 1985 v hloubce 30 metrů objeven pyramidu připomínající skalní útvar 200 metrů dlouhý, 150 metrů široký a 25 metrů vysoký. Má přesné hrany a pravé úhly, a navíc i útvary připomínající schodovité římsy, plošiny, terasy a schodiště. Bližší průzkum prokázal, že se opravdu jedná o lidský výtvor. Dnes je znám jako Younaguni-Monument.

Zdá se však, že ve skutečnosti se zde těchto objektů nachází víc.

Na jaře roku 1995 narazili potápěči při pobřeží ostrova Okinawa na mohutné kamenné řady, ve kterých se nacházely kvádry, kladené stupňovitě na sebe, s dokonalými schodišti a zbytky šestiúhelníkových sloupů. Celkem našli při japonském pobřeží pět takovýchto staveb, všechny v poměrně malé hloubce. Následné expedice, které v současnosti podmořské stavby zkoumají, zjistily, že nejzachovalejší stavba se nachází asi 170 metrů od jihozápadního cípu Okinawy a dále u ostrovů Aguni a Yonaguni. Tam byly objeveny podmořské pyramidy se základnou 80 metrů a výškou 20 metrů. Jejich horní plošiny jsou pouhých 5 metrů pod hladinou. Nalezené stavby jsou rozptýleny v oblasti 500 kilometrů čtverečních a podle některých badatelů jsou téměř shodné s pyramidami Inků. Vědci podle struktury a orientace pyramid vyslovili i hypotézu, že jde o pozůstatky velmi rozvinuté civilizace s rozsáhlými znalostmi v oblasti stavitelství a astronomie, jež měla přímé spojení s jihoamerickými a středoamerickými kulturami.

Bílé osídlení zasahovalo celou Asii a ještě dále

Na severu a západě Číny a také v Mongolsku jsou dodnes k vidění skupiny lidí s částečně bílými rysy a občas jsou k vidění i jedinci téměř čistě bělošského vzezření. Míšené asijsko-bělošské typy jsou k vidění od Laponska v Evropě přes celou Asii (např. v západní Číně) až po Japonsko a na jihu v pomezí Číny a Indie a v Indočíně.

Kdysi dávno byli bílí lidé roztroušeni daleko v Asii všeobecně – v centrální Asii a na Sibiři, a dále v Japonsku, Koreji, Indii, Indočíně a v Malajsii – a dokonce ještě dále v Austrálii a Polynésii. Později byly tyto skupiny pohlceny migrujícími skupinami severních a jižních mongoloidů, někde v jižnějších oblastech i lidmi negritskými. Cox (1937, kap. 3): „‚Díky přítomnosti jasně se odlišujících světlých typů a regulérních evropských rysů v Mandžusku, Koreji, Yezu (Japonsko), Turkestánu, částech Sibiře a Malajsii musí být opuštěn předpoklad, že tyto regiony byly vždy exkluzivním panstvím žluté rasy.‘ (Keane, Etnologie, s. 299)“

V dávných dobách časné bílé elementy, zřejmě kromaňonské a mediteránní, dosáhly východní a jihovýchodní Asie.

(O bílé migraci do Indočíny a dále do Pacifiku více viz oddíl IV.)

Bílá indická kultura na Srí Lance

Éra vyšší kultury na ostrově započala s příjezdem šlechtice Vidžáji s dalšími 700 druhy, údajně roku 543 pnl. Pocházeli ze severozápadní Indie, kam nejprve a nejintenzivněji předtím směřovali árijští dobyvatelé a kde byl árijský element i později velmi silný. Po smrti tohoto zakladatele se země rozdrobila na více malých království pod vedením ambiciózních lidí z řad potomků této árijské migrace. Později energický princ Pandukbhaya dokázala získat moc do svých rukou a na místě osady Anuradhapura založil hlavní město nového království, z něhož vyvstala sinhálská civilizace. Město bylo pečlivě postaveno podle plánu a rozděleno do několika částí pro jednotlivé kasty obyvatel (opět evidentní projev árijské kultury). Byly zde také hostely a nemocnice, dokonce džinistická kaple a hřbitovy. Zásobování vodou bylo důmyslně vyřešeno výstavbou umělých nádrží, které zadržovaly vodu a z nichž se voda rozváděla do města. Za vlády vnuka slavného sjednotitele a zakladatele království Devanampiya Tissy (307 – 267 pnl.) přijel na ostrov Arahat Mahinda, syn slavného válečníka a císaře Ašóky, a s ním skupina budhistických mnichů a misionářů. Ti na ostrově nové náboženství rychle rozšířili a v hlavním městě byl vybudován velký budhistický klášter.

Později se ostrov střídavě dostával pod nadvládu jihoindických Čólů (kteří v oné době asi byli potomky árijských migrantů ze severu Indie, nebo alespoň jejich vůdčí vrstva) a domácích panovníků. V zemi tak probíhaly často boje o moc a k tomu i vnitřní rozbroje. Život společnosti byl jimi poněkud destabilizován. Přesto kultura dále vzkvétala a bylo postaveno mnoho dalších staveb – například dágoba Jetavana, monolit který sahá do výše 120 metrů. V době svého vzniku to byla třetí nejvyšší stavba světa, dvě vyšší byly pouze největší egyptské pyramidy. Dágoba má betonový základ a cihlové základy hluboké 12 metrů. Dodnes je největší cihlovou stavbou světa. Stavba této dágoby trvala čtvrt století a spotřebovalo se na 90 milionů cihel. Nakonec však mizení bílého živlu a další čólská invaze koncem 10. století, během níž byla Anuradhapura zničena, dovedly místní civilizaci k úpadku a zániku.

Anuradhapura však stále představuje jedny z nejrozsáhlejších ruin historického města na světě, mezi nimiž se vypínají dosud zachovalé budhistické stavby obřích rozměrů.

 

ROZŠIŘUJÍCÍ KAPITOLA – ANTROPOLOGIE OBYVATEL STAROVĚKÝCH CIVILIZACÍ ORIENTU A SOUVISEJÍCÍ PROBLEMATIKA

Stejně jako v případě Egypta a Foiníkie v rámci oddílu o Africe zde nepíšu podrobněji o starověkých civilizacích v Přední Asii a Indii. I ty si vyžadují samostatné podrobnější pojednání, a kromě toho nepředstavují nějaké zvláště vzdálené migrace bílé rasy. Jsou jen svědectvím již bezpečně doloženého faktu, že bílá rasa kdysi kompaktně osídlovala široký pás území od Evropy a Středomoří přes Přední a Střední Východ až po Indii, a díky tomuto osídlení vyznačujícímu se značnými vrozenými vlohami a kvalitami se v tomto širokém regionu zrodily vzkvétající civilizace a divy starověkého světa.

Zde jen uvádím (stejně jako v rozšiřující kapitole oddílu II o starých Egypťanech a Féničanech) něco obecněji o tomto problému a poznatky o rasovém složení několika nejvýznamnějších.

Nejstarší bílé obyvatelstvo v Evropě, Středomoří a jihozápadní Asii

Nejstarší velké civilizace Orientu vytvořilo talentované a bílé obyvatelstvo (i když většinou – ne vždy – trochu tmavší pigmentace), jež se poněkud odlišovalo od současných bělochů, avšak patřilo do obecné kategorie bílé rasy a bylo rozšířeno v celé Přední a Střední Asii a Středomoří. Dnešním o něco světlejším bílým lidem se v intelektuálním nadání a obecné mentalitě docela podobalo. Zato se inteligencí a mentalitou jasně odlišovalo od tmavších orientalidních populací, zejména semitských (Arabové, Aramejci atd.).

Machovec píše (2000, s. 14-5): „V rozsáhlých … krajích mediteránní oblasti, většinou subtropického podnebí, od Indie přes Egypt až za Itálii žily tehdy velké a kvetoucí národy zcela jiných jazyků a rozmanitých civilizací a tradic, ale téměř až nesrovnatelně vyšší kultury, než tehdy měli naši indoevropští předkové. Nejpodrobněji a nejdále jsme informováni o starém Egyptě – přesněji řečeno o udivující, divuplné a téměř přejemnělé civilizaci, která byla už velmi, velmi stará, když přišla do styku – zajisté z jejich hlediska takřka bez povšimnutí – s prvním Indoevropanem. (…) Ale i jinde žily před Indoevropany v celé mediteránní oblasti národy, které měly rozvinutou civilizaci, znaly už písmo, stavěly města se skvělými budovami, lázněmi, kanalizací, apod. (tak např. civilizace Mohendžo-Dáro v 3. tisíciletí př. Kr. v zemi, jíž my daleko později budeme říkat Indie, a přibližně v téže době blízko odtud Sumerové). V jižní a střední Evropě žily tehdy rozmanité národy, jimž se … někdy říká ‚Praevropané‘, a jejichž drobné zbytky snad dnes představují již jen Baskové a Gruzínci.“

Pro podporu tohoto tvrzení můžeme jako obecnější úvodní příklad vzít třeba předindoevropské obyvatele širší egejské oblasti tvořené převážně bílým mediteránním typem, někdy označované jako Pelasgové. Třebaže bylo poněkud tmavší a odlišné od dnešních bělochů, jeho obecná příslušnost k bílé rase, stejně jako obdobná mentalita a intelektuálních vlohy, jsou zjevné. Například Mosso uvádí (1907, s. 275): „Za pokračujícího, postupného vývoje vzdělanosti v době minojské a mykénské typ lidí zůstal týž. Byli to lidé menší postavy, dlouholebí, černovlasí, tmavé pleti, jak je vidíme zobrazeny na freskách. Znaků, jež jsou příznačny pro domnělé plémě indoevropské, není zde naprosto, a přesto lidé ti jsou předkové plemene, jež změnilo svět intuiční silou rozumu a schopností estetickou. Nevelký a rovný nos je nám zárukou, že národ ten nepřináleží plemeni semitskému. Na žádné malbě, na žádné sošce nevidím orlího, zakřiveného nosu… Krásný, splývající vlas paní mykénských, černý a zvlněný, je předností plemene středozemního… Všechny tyto znaky se shodují s těmi, jež vytkl Sergi u plemene středozemního…“

Peroutka píše (1908, s. 235): „Ale budiž dovoleno ukázat na důsledky této hypotézy o domorodém původu obyvatelstva egejského, dle mého soudu pravděpodobné. Nenáležejí… tito lidé ani plemeni semitskému, ani řeckému, tudíž indoevropskému čili árijskému, byli… jsme … dosud zvyklí pokládat plémě semitské za představitele myšlení a hloubání náboženského, a za přednost plemene indoevropského prohlašovat pronikavý rozum, obrazivost tvůrčí a idealism, a vidíme… přesto také u těchto lidí uměleckou vlohu, která se velmi podobá umělecké vloze řecké i naší… “

A dále shrnuje: „Kultura egejská pochází, jak se zdá, od lidí, kteří jsou v egejské oblasti usedlí od doby neolitické a jejichž původní domov byl asi na březích severní Afriky. Odtud šířili se na ostrovy, do Řecka i do Malé Asie, a snad i do zemí západních při moři Středozemním. Lidé ti nejsou ani Semity a snad ani Indoevropany, ač k těm snad přece budou v nějakém vzdáleném vztahu příbuzenském.“ (s. 260)

Rovněž Wells uvádí (1931, s. 49): „Mezi ostrovy a na březích tohoto moře byla … četná města a osady, patřící plemeni nebo plemenům zřejmě příbuzným pokrevně i jazykově se západními Basky, jižními Berbery a Egypťany – byli to národové egejští. Tyto národy si nesmíme plést s Řeky, kteří přicházeli do našich dějin mnohem později; byli před Řeky, ale měli v Řecku a Malé Asii města, jako Mykény a Tróju, a založili si velkou a vzkvétající osadu v Knóssu na Krétě.“

Totéž potvrzuje Zamarovský (1972, s. 27): „Podle převládajících názorů nebylo jeho obyvatelstvo ani indoevropské, ani semitské; pro jistotu je nazýváme egejské.“

Rovněž se zmiňuje o kulturní provázanosti tohoto starého bílého a převážně mediteránního obyvatelstva v egejské oblasti s východnějšími regiony v Asii (Ibid.): „S východními zeměmi měl četné společné rysy v umění a náboženství; je možné, že jeho obyvatelstvo bylo dokonce příbuzné lidu předsumerského Iráku a předárijského Íránu. Vykopávky nasvědčují, že postupně se tu usazovali noví přistěhovalci, kteří pronikali z podunajské nebo kaspické oblasti.“

Pressová (1978, s. 24-6): „Důležitou kategorií pramenů jsou zobrazení obyvatel zachovaná va výtvarném umění. Poznáváme z nich jejich fyzický typ. Byli to lidé menší postavy (162-165 cm), pohybliví, černovlasí, štíhlí v pase. Poslední znak velice zdůrazňovali glyptikové – jejich postavy vypadají, jako by byli v pase přeštípnuté. (…) Sergi a jeho škola tvrdí, že jižní Evropu obývali před příchodem indoevropských kmenů dlouholebí představitelé mediteránní rasy. V Malé Asii převládali krátkolebci alpského nebo armenoidního typu [pozn. – ovšem s tímto nesouhlasí jiné nálezy, např, Coona (1939), podle něhož i zde převažovali dlouholebí mediteráni]. Obyvatelé řecké pevniny i ostrovů v době bronzové mohli patřit k jedné z těchto ras. (…) Podle názoru antropologů  převažovali na Krétě po celé III. tisíciletí až do poloviny II. tisíciletí pnl. dlouholebci, tedy mediteránní rasa. Určité procento krátkolebých může svědčit o svazcích jisté skupiny obyvatelstva s Malou Asií, mohlo jít o potomky původního neolitického obyvatelstva. (…) Nezodpovězena zůstává otázka, odkud na Krétu přišli dlouholebci. Soudí se, že z Afriky (Egypt, Libye) nebo z Kykladských ostrovů, kde kostní materiál není jednolitý, dlouholebci byli zjištěni především na ostrově Sýros.“

K jazykovým pozůstatkům tohoto předindoevropského bílého obyvatelstva Kinder a Hilgermann uvádějí (1998, s. 47): „Jazykově prokazatelné stopy tohoto původního mediterárního obyvatelstva Pelasgů nacházíme v místních jménech končících na –nthos a –ssos, jež nejsou indoevropská (názvy rostlin, kovů, z námořnictví a rybolovu byly převzaty Řeky).“

Vávra popisuje, jak se dávní snědší mediteránní běloši po konci poslední doby ledové začali členit na více větví a sehráli hlavní roli ve vzniku prvních kultur starověkého středomoří a Malé Asie (1946, s. 372): „Takto lze mít za to, že se změnou podnebí … rozděluje se především tzv. snědé plemeno, jejž charakterizuje tzv. capsijská kulturní epocha. Tato kulturní epocha trvala pravděpodobně po 15 tisíciletí a byla vyšší mocí přerušena. Od této chvíle … se osamostatňuje – a to na iberskou, stepní čili západoafrickou či maurskou, která udržuje nevalné styky s kulturou libyjsko-numidskou, přidržující se severoafrického břehu mediteránního, která se začíná vyvíjet sama pro sebe po pět tisíciletí… Etruskové jako jedna z lokalizovaných větví, do odtržení mořem přímo související s ohniskovou oblastí na Ighargharu, počínají vlastní svébytný život. Zde se pro Itálii i Sicílii trhá epocha kapsijská. Stejně tomu je s Krétou, řeckým archipelem a Malou Asií. To bude celé to stěhování snědého člověka, který nemusel přicházet odkudsi z Asie, ale bylo mu třeba se jen zachránit na souši co nejblíže od původního svého bydla.“

Vávra uvádí i poznatky z umění starého Egypta potvrzující rasovou příbuznost starověkých bílých (poněkud snědších) národů ve Středomoří a zároveň jejich odlišnost od semitů a Kušitů: staří Egypťané a Féničané byli zachycováni jako takřka totožní, Libyjci jako podobní (dokonce o něco světlejší) a semité a Kušité jako příslušníci odlišných rasových skupin: „Mnohem bohatší jsou dokumenty, které byly objeveny VI. a V. dynastie (2840 – 2540 př. Kr.) zvláště v chrámu Sahuréa (kolem roku 2660). Tyto památníky … potvrzují i doplňují udání z doby I. dynastie a z období predynastických – tj. o 7 – 8 století dříve. Rudí Egypťané se odlišují od Semitů, jejich pokožka je nažloutlá a kteří jsou jejich asijskými sousedy. Ale liší se i od Kušitů, kteří jsou černí a bydlí na jihu na vysokém toku Nilu; a naopak se neobyčejně podobají lidu země Punt (na jižní hranici Rudého moře – somálská strana), zvláště pro svou temně rudou pokožku, pro hruď podobnou obrácenému kuželu a pro bohatou kštici či paruku a konečně pro své vousaté brady. Podobají se, nebo aspoň jsou spřízněni se svými severozápadními sousedy – Libyjci – od nichž se odlišují však jak typem fyzickým, tak kostýmem.“ (s. 393)

Rovněž píše o tom, že obě se skupiny od určité doby vyvíjely odděleně, a o příbuznosti východoafrických hamitů k bílým lidem ve Středomoří: „Je … přirozené, že na těchto plochách došlo k odlišení Hamitů na západě a Semitů na východě… Na opačné straně skupina rudých národů východoafrických musela být ve spojení s bělochy na březích rudomořských a v údolí nilském. Nil zůstal řekou bělošskou, i když přibral Bílý Nil, do jehož údolí nevkročili negři až k Núbii před rokem 3000 př. Kr.“ (s. 382)

Hýbl rovněž píše o široce rozšířeném předsemitském obyvatelstvu od Přední Asie po Středomoří (1911, s. 24-5): „Na sever od semitů žily národy alarodské – v prostoru od západního Íránu přes Arménii a Malou Asii až do Řecka a na Krétu. Jazykový a národopisný jejich původ není znám, snad jsou příbuzní podkavkazským Gruzínům.“

Wells rovněž popisuje původní širokou rodinu bílých mediteránních národů sdílejících dávnou heliolitickou kulturu (opomíjí ovšem, že se na ní hlavně v dřívějších fázích výrazně podíleli i lidé typu kromaňonského) a dokonce i naznačuje jejich etnický vliv až v Indočíně, Oceánii a Polynésii, což potvrzuje domněnky o raném civilizačním vlivu mediteránního typu až tak daleko (o tomto viz dále oddíl IV) (1931, s. 39-40): „Podél teplých mírných krajin tohoto světa, tenkrát snad ještě teplejšího a zalesněnějšího, a podél pobřeží obývali nahnědlí lidé heliolitické kultury, předkové většiny nynějšího obyvatelstva světa Středozemního, Berberů, Egypťanů a velké části obyvatel jižní a východní Asie. Toto veliké plémě mělo ovšem větší počet druhů. Iberská nebo středozemská rasa nebo ‚snědá‘ rasa Atlantického a Středozemního pobřeží, ‚hamitští‘ národové, mezi nimi i Berbeři a Egypťané, Dravidové, tmavší lidé z Indie, množství východoindických národů, mnohá plemena polynéská a Maorové – to všechno jsou různocenné třídy tohoto velikého celku lidstva. Jeho západní odrůdy jsou světlejší nežli východní.“

Toto dávné obyvatelstvo bylo tvořeno směsicí bílých typů, nejvíce mediteránním (jinak též středozemním, středomořským) a armenoidním; dále pak zbývajícími kromaňonci (kteří ale postupně mizeli) a z nich odvozeným alpinským typem. Postupně však do tohoto předindoevropského mixu přibývaly další typy, často spojené s indoevropskými migracemi – zejména nordický a dinárský. Tito později migrující lidé byli už v podstatě typově stejní jako dnešní bílí Evropané. Navíc i některé typy z onoho nejstaršího bílého obyvatelstva byly takřka shodné se současnými Evropany, zejména alpinský. Některé dávné mediteránní typy se ovšem v menších počtech zachovaly dosud – například národ Basků je přímým potomkem dávného mediteránního obyvatelstva Středomoří.

Pozdější vznik, migrace a kulturní vliv světlejší větve bílé rasy

Později mezi toto starší bílé obyvatelstvo migrovaly ze severnějších krajů světlejší skupiny bílé rasy, často spojené s indoevropskou kulturou a nordickým a dinárským typem. Asi se vyčlenily jako pozdější větve ze staršího a širšího mediteránního celku. Wells (1931, s. 40): „V lesích střední a severní Evropy vynikla světlejší odrůda lidí s modrýma očima a oddělila se od hlavního proudu nahnědlých lidí, odrůda, o které se nyní mluví jako o plemeni severském.“ Zde je třeba poznamenat, že nordičtí lidé asi nevznikli v Evropě, ale někde v Přední Asii, snad na sever od Černého moře nebo mezi Černým a Kaspickým mořem. Původní indoevropané také nejsou spojeni jen s nordiky; například na Krétě a v jižnější oblasti Peloponésu byla expanze indoevropanů spojena s krátkolebými dináry (ovšem asi alespoň částečně blonďatými). Tyto migrace znamenaly nový civilizační vliv a impuls, který výrazně ovlivnil další dějiny celého širokého regionu od Indie až po Evropu. Znamenaly zrod prvních indoevropských států a říší v Přední Asii a Indii. Později zásadně ovlivnily dějiny Evropy a na opačné straně Eurasie ovlivnily dokonce i dějiny Indočíny, Oceánie a Tichomoří, snad i Austrálie a Nového Zélandu (o tom viz dále oddíl IV). Z v Evropě proběhnuvší syntézy těchto nových světlejších typů odvozených z širšího mediteránního celku (do něhož patřila i ona starší tmavší větev) a typů ze staré a světlejší části bílé rasy ze svrchního paleolitu (kromaňonské typy Brünn, Borreby, a především z něj dnes široce rozšířený derivát, alpinský typ) vzešla dnešní bílá rasa.

Přesné rozdělení a vůbec dění ohledně členění na indoevropské a předindoevropské bělochy však není úplně vyjasněno – dinárský a možná i nordický typ se vyskytovaly například již i u předindoevropských Etrusků.(1) Také některé pozdější bílé migrace, zejména ze západního Středomoří do Evropy, zase nebyly spojeny s indoevropskými nordiky a dináry, nýbrž spíše s expanzí staršího mediteránního typu. Navíc do indoevropských migrací, etnik a kultur se později zapojovaly i ony starší typy – mediteránní, alpinské, armenoidní a další. Tak tomu bylo u indoevropských Chetitů, Peršanů a zřejmě i u indických Árijců. Není tak vždy úplně jasné, do jaké míry se kde na rozkvětu starověkých civilizací podíleli oni „starší“ a poněkud tmavší zástupci bílé rasy, a do jaké světlejší a „novější“ typy, z nichž pochází většina dnešní bílé rasy. Kromě toho je třeba poznamenat, že některé typy mezi oněmi staršími bělochy nebyly o moc tmavší než ti pozdější – alpinci a hlavně kromaňonci se vyznačovali poměrně světlou pigmentací.

Později byli tito bílí lidé i s jejich vyspělými civilizacemi od Středomoří až po Indii zaplaveni kulturně méně vyspělými tmavšími masami lidí orientálních (semitských atd.) typů (a v severní Africe do jisté míry i černošským živlem). K tomu se přidal i dysgenický úpadek a někdy i populační úbytek v jejich vlastních řadách. V některých z nich sehrály roli i specifické negativní vlivy – například v Sumeru úbytek původního národa v dobyvačných a vnitřních válkách. Se zmizením jejich rasové identity a dysgenickým úpadkem, které vedly ke ztrátě jejich specifické mentality a vysokých kvalit, zanikly i jejich svébytné a vyspělé kultury.

Jak píše Stoddard (1921, s. 5): „… pozornější studium historie nás musí dovést k poznání pravdy, totiž že základní faktor řídící osudy lidských společností není politika, nýbrž rasa. (…) Můžeme pak … vzít na vědomí, že západní a centrální Asie, jež byla na úsvitu historie převážně zemí bílého člověka, je dnes rasově hnědou zemí, v níž bílá krev přežívá pouze jako kapky v moři, jejichž množství a význam dále mizí.“

(1) I když původně byli indoevropané nordici, ne všichni nordici byli indoevropany. Někteří z nich (a s nimi i jim příbuzní dinárové) již v dřívějších dobách v některých oblastech utvářeli část obyvatelstva neindoevropských kultur.

Spekuluje se i o časném výskytu lidí nordického typu v Sumeru, Egyptě a mezi starověkými berberskými Libyjci.

Podle některých tvrzení byla horní třída v Sumeru tvořena nordickými vysokými plavými lidmi. Ovšem neexistují pro to žádné jednoznačné důkazy. Sumerský typ byl skutečně poněkud vyšší, s větší hlavou, ale podle všeho spadal do mediteránní kategorie, i když jako trochu specifický. Sami Sumerové si říkali sag-gigčernohlavý lid. I na dostupných vyobrazeních jsou vesměs patrné tmavé vlasy. Na druhé straně dokonce ještě dnes má asi 5 % Mezopotámců vlasy s rusými nebo blond odstíny a asi čtvrtina očí vykazuje světle smíšenou pigmentaci (Coon, kap. XI, sekce 3).

Světlé typy v raném Egyptě jsou dány spíše přítomností kromaňonců než nordiků.

Některé mumie vládců z pozdějšího období skutečně mívají světlé vlasy a přitom už zjevně nejsou kromaňonského typu (subtilní štíhlá postava, úzký obličej). To však mohlo jít být jen jakási zvláštní světlejší varieta v rámci mediteránního typu, u něhož se občas světlejší pigmentace vlasů také objevuje. Eventuálně to mohlo být dáno přimíšením staršího kromaňonského elementu, který původně v egyptské aristokracii převažoval. Jistě nelze vyloučit, že v nějaké míře se nordický typ ve staroegyptské populaci a ještě více v aristokracii vyskytoval, nemohl však nikdy být víc než jasně menšinovým živlem (také mohlo jít o lidi ze západu, z libyjského etnika).

Ani obecně nějakou nordickou migraci do starého Egypta nelze samozřejmě vyloučit (ať už ze západu z Libye nebo z východu, snad v souvislosti s árijskými migracemi); vznik a formování egyptské civilizace však určitě není dílem nějakých nordických přistěhovalců.

Později se do Egypta nějací nordici dostali s příchodem lidí ze země Mitanu, v rámci invazí mořských národů a Libyjců, a snad i s Hyksósy. To však bylo až později a nikdy neměli ani na pozdější směřování a charakter egyptské civilizace zásadní vliv.

Mezi samotnými Libyjci nějací nordici opravdu nepochybně existovali a dokonce ještě v moderní době jsou mezi nimi občas k vidění, zvláště v některých odlehlých komunitách (viz i Coon, 1939). V dřívějších dobách na ně mohla vedle kromaňonců připadat výrazná část plavovlasých mezi Libyjci.

Mizení a dysgenický úpadek obyvatelstva starých civilizací – antropologické důkazy ze Sumeru a Egypta

Dokonce i v rovině kosterních ostatků existují určité poznatky potvrzující trendy imigrace nebílých typů a dysgenické regrese. Coon uvádí (1939, kap. IV, sekce 3), že původní sumerský typ byl vyšší postavy a větších protáhlých lebek (i mozkovny), avšak později se v nálezech objevuje menší a subtilnější mediteránní typ s menší hlavou, nejspíše v souvislosti s imigrací lidí semitského typu.

Sumerové patřili zjevně k  bílému mediteránnímu typu, který se v mnohém odlišoval od pozdějších semitských nebílých mediteránních typů. A to včetně důležité charakteristiky – velikosti hlavy a mozku, což ovlivňuje inteligenci a ta pak zase míru schopností vytvýjet civilizační aktivitu. Keith na základě srovnání lebek Sumerů a dnešních orientalidních populací poznamenal: „Je možné, že v žádné dnešní arabské komunitě neexistuje skupina jedinců s tak velkými hlavami, velkými mozky a masivními čelistmi jako ti, jejichž ostatky Woolley odhalil v al-Ubaid.“

Baker (1974, s. 512) také poznamenal, že mozková kapacita Capellid typu (dle Coona zvláštního robustnějšího mediteránního typu), který tvořil významnou část bílých populací Sumeru a harappské civilizace, je značně vysoká a vyšší než u klasičtějších mediteránních typů.

V případě Egypta zase existuje studie potvrzující pokles mozkové a tím i intelektuální kapacity obyvatel Egypta, nepochybně v souvislosti s vytrácením bílého rasového živlu, jeho míšením s tmavšími elementy a obecnou dysgenickou regresí, s čímž pak souvisel i pozvolný úpadek egyptské civilizace. Za časů IV. dynastie byla průměrná kraniální kapacita starých Egypťanů 1532 ccm, za dob X. dynastie již jen 1400 ccm, u dnešních Egypťanů je tato hodnota 1348 ccm. (Weyl, 1967, s. 29)

Malkowski (2007, s. 238) uvádí, že afričtí kromaňonci, tzv. Iberomaurové, k nimž patřili i kromaňonci egyptští, měli objem mozkovny okolo 1650 ccm, což je impozantní hodnota. Smith (1938, s. 176) uvádí, že staří mediteránní Egypťané měli objem mozkovny okolo 1400 ccm a alpinci, kteří od dob II. dynastie tvořili část egyptské aristokracie, okolo 1500 ccm.

Reklamy
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: