Přejít k obsahu webu

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 25

Červenec 5, 2018
tags:
by

Nalezené ostatky Tocharů v západní Číně

Zachované mumie Tocharů v západní Číně v Tarimské pánvi (mnohé  v poušti Takla-Makan) a ještě východněji kolem Lopnuru z doby před 3800 lety až zhruba do počátku letopočtu jsou jasně bílého rasového typu, dokonce severského. Některé však pocházejí i z pozdější doby, dokonce až z konce 3. století nl.

Haughton (2007, s. 351): „Pozornost učenců celého světa … přitahuje fakt, že tyto mumie mají výrazné evropské rysy, z nichž lze usuzovat, že v této odlehlé končině západní Číny žily někdy před 2000 lety bělošské kmeny, které posléze tajuplně zmizely.“

Haughton popisuje zjištění Dr. Maira (2007, s. 352): „Fascinující bylo, že všechny mumie měly obličeje s evropskými rysy: plavé nebo hnědé vlasy, dlouhé nosy a protáhlé lebky, štíhlou a relativně vysokou postavu a velké, hluboko posazené oči. (…) Mair a jeho tým odebrali z těl vzorky DNA, které prokázaly, že mumie skutečně patří k evropské rase.“

Výzkum Victora Maira (specialisty na východní Asii z Pennsylvánské univerzity) a jeho týmu složeného z amerických a čínskych vědců proběhl v roce 2005. Ve Švédsku pak zkoumal 52 vzorků odebraných z těl mumií. O výsledku výzkumu informovala tisková agentura AFP: Po letech kontroverzí a politických sporů archeologové za použití genetického testování dokázali, že kavkazoidé sa proháněli po povodí řeky Tarim v Číně 1000 let předtím, než tam přišli východní Asijci. Výzkum … se zakládá na výzkumu starodávnych vyschnutých mrtvých těl, která se v posledních desetiletích našla okolo řeky Tarim. (…) Z dostupných důkazů jsme zjistili, že prvních 1 000 let po krásce z Loulanu [cca 4 000 let stará europoidní mumie] byli jediní obyvatelé povodí Tarimu kavkazoidní. ‚Východoasijské národy se ve východní oblasti začaly objevovat až před přibližně 3 000 roky,‘ sdělil Mair…“

Vašíček popisuje nález ostatků bílých lidí v západní Číně (1998, s. 146): „V roce 1978 zkoumal archeolog Wang Binghua okolí nevysoké hory Quizilchoca v západní Číně. V hloubce pouhého půl metru odkryl hrobku vyzděnou cihlami z jílu a kamení a v ní velmi dobře zachovalou mumii. Opatrně ji vyzvedl nahoru blíž k slunečnímu světlu a zůstal užasle stát. Muž vypadal, jako kdyby zemřel včera. Jeho rysy ani trochu nepřipomínaly obvyklý vzhled asijských národů. Měl jasně světlé vlasy, hluboce položené oči, dlouhý nos, tvář pokrytou vousem a na spánku měl namalované znamení slunce. Od té doby bylo prozkoumáno dalších 113 hrobů u Quizilchoca. V nich a na jiných třech nalezištích v provincii Xin-jiang ležela ukryta více než stovka světlovlasých mumií. Žádná z nich nebyla balzamovaná anebo jiným způsobem konzervovaná. Všechny obklopovala jen sluncem spálená kamenitá poušť. Jejich stáří přesahuje 3 200 let, a přesto jsou v překvapivě dobrém stavu. Některé vypadají, jako kdyby život z nich ještě nevyprchal. Téměř všichni, i děti, byli oděni v tmavofialových šatech, na nohou měli fialové kožené obutí. (…) Zesnulí měli na spánku znak slunce, ale jiné stopy jejich náboženství a rituálních zvyklostí se nepodařilo odhalit. A především stále nevíme, kdo byli tito bílí lidé a co je přivedlo tak daleko na východ.“

Úplně první, kdo nordické mumie daleko v odlehlých krajích Asie objevil už počátkem 20. století, byl švédský cestovatel Sven Hedin. Existuje i fotografie bílé tocharské mumie pořízená Aurelem Steinem zhruba z roku 1910. Tehdy však ještě objev zapadl; k dalšímu průzkumu nebyly prostředky a ani celková situace mu nebyla nakloněna.

Ostatky byly nalezeny na třech sídlištích nacházejících se západně od bájného města Loulanu a severozápadně od vyschlého jezera Lopnuru, z doby 3800-3500 pnl. Zde byly nalezeny tři pohřební lokality – Gumugou, Tibean a Xiaohe. Asi 600 kilometrů na jihozápad bylo objeveno další tzv. Severní pohřebiště (Beifang Mudi). Celkový vzhled a nálezy zde odpovídají třem zmíněným pohřebištím více na severu, zvláště ke Xiaohe. I její stáří je obdobné. Další významné sídlo s velmi dobře zachovalými bílými mumiemi je Qizilchoqa („Rudý vršek“) z doby asi 1200 pnl, 60 kilometrů západně od Qumul (Hami). Nachází se vlastně při slavné Hedvábné stezce a potvrzuje domněnku, že na jejím provozování a vzniku měli minimálně částečný podíl tito bílí lidé. Zde byly učiněny zajímavé nálezy – plédy s kostkovanými vzory, trojdílné disky pro vozíky a stopy po domestifikaci koní. Na Rudém vršku bylo vykopáno větší množství mumií, brzy po svém objevení zde v roce 1978 bylo vykopáno 113 těl.

První objev, o němž se rozšířily zprávy, byl učiněn roku 1977 a představovala ho tři těla – rodina s jedním dítětem. Objev byl učiněn náhodou, když pohyblivé písky odkryly ženské tělo, které neslo stopy po smrtelném zranění, asi z doby nějaké války. Na tváři jednoho dítěte byly nalezeny ještě zbytky slz. Těla byla hojně ošacená oděvy jemně tkanými látkami z vlny s keltskými vzory, s koženými botami a zdobená šperky. Byly zde nalezeny dokonce i zbytky chleba a nejstarší dochované sedlo na světě. V jednom hrobě byla objevena pokrývka na sedlo a pár nohavic s kresbami lidí – jedna z tváří měla modré oči. Okolo ostatků bylo pak nalezeno dalších 16 mumií, které byly ve velmi dobrém a zachovalém stavu díky místnímu velmi suchému klimatu – takřka můžeme mluvit o přírodou způsobené mumifikaci. Všechny jsou jasně bílého nordického typu.

V Severním pohřebišti byla nalezena (mezi jinými) i jasně blonďatá mumie, s plstěnou čapkou. V pohřebišti Xiahoe byla nalezena mumie bílé ženy z doby 1800-1500 pnl., později známá jako „kráska z Xiaohe“. Byla oblečená do pláště se střapci a tkané košile, měla na sobě plstěný klobouk a kožené boty. Velmi se jí vzhledem podobá známější „kráska z Loulanu“. Ta pochází z doby kolem 2000 pnl.; jde o ostatky bílé ženy s ryšavě hnědými vlasy, nalezené u Gumugou v roce 1980. Žena zemřela ve věku kolem 40 let, byla vysoká 157 cm a má výrazně evropské rysy obličeje, včetně zřetelně tvarovaného nosu a vysokých lícních kostí. Na sobě měla vlněný rubáš a kožené boty. V hrobě měla i krásný košík pletený ze slámy, v němž byla pšeničná zrna. Expedice z roku 2003 našla v okolí Lou-lanu další zajímavý nález. Vykopávky zde odhalily pohřebiště v pískové mohyle vysoké 7,5 metru, vzdálené 178 kilometrů od Loulanu. Nejdůležitější objev byl odhalen uprostřed mohyly, kde byla nalezena další ženská mumie. Byla pohřbena v rakvi připomínající loďku, zahalená byla ve vlněné pokrývce, na hlavě měla plstěnou čapku a na nohou kožené boty. Měla na sobě i obličejovou masku obarvenou na červeno, náramek zdobený nefritem a koženou bederní pokrývku. Navíc u ní byly nalezeny i stonky chvojníku, což je léčivá bylina, kterou kdysi používali starověcí Peršané při zoroastrických náboženských rituálech, což by mohlo naznačovat, že zde existovalo nějaké spojení s indoevropskými civilizacemi v Přední Asii.

Přímo v Tarimské pánvi bylo jihovýchodně od malé vesničky Zaghunluq, v okresu Chärchän (Qiemo), nalezeno asi nejpozoruhodnější sídliště. Tato skupina, mumie z Čche-Čchenu sestává z pěti osob – jednoho muže, tří žen a dítěte, pochází z doby mezi 1000 – 500 pnl. Čtyři dospělí jsou oblečeni do oděvu stejných barev, kolem rukou měli mrtví ovinuty rudé a modré provázky, snad na znamení pokrevní příbuznosti. Muž byl zhruba 180 cm vysoký a zemřel ve věku 50 – 55 let. Měl dlouhé hnědé vlasy a řídké vousy. Byl pohřben s asi deseti různými pokrývkami hlavy, na sobě měl dvoudílný oděv červené a rudé barvy. Hlavní ženská mumie patřila ženě světle hnědých vlasů, vysoké rovněž 180 cm. Měla na sobě červené šaty a boty z kůže bílého jelena, vlasy měla spleteny do dvou copů. Na obličeji měli vytetované trojúhelníky a spirály. S dospělými bylo pohřbeno i tříměsíční dítě; zabaleno bylo do červené látky, mělo na sobě modrý plyšový čepeček a na očích položeny modré kamínky. Vedle mrtvolky ležel pohár z volského rohu a kojenecká láhev z ovčího vemene. Předpokládá se, že rodina podlehla nějaké nemoci.

Poblíž Subeshi, východně od Turfanu, na severní trase Hedvábné stezky, byly objeveny tři ženské mumie s velmi vysokými černými a zahrocenými čapkami pocházejíc z doby 500 – 400 pnl. Jsou nyní známy jako Čarodějnice ze Subeshi. Našly se zde však i působivé mužské mumie včetně muže s plstěnou helmou (snad válečník) a muže s ránou na hrudi, jež byla sešita pomocí koňských žíní.

Jihozápadně od Turfanu se nachází Jingpan, karavanní křižovatka. I zde byly nalezeny další mumie, mezi nimi i velmi působivá, téměř dvoumetrová mumie, Jingpanský muž. Má podivuhodné oblečení s řecko-římskými motivy a extravagantním vyšíváním, což vše značí, že šlo o velmi bohatou a významnou osobu, zcestovalou a s dalekými kontakty. Při vykopání a převozu byly jeho ostatky poškozeny, ale podle záznamů šlo o bělocha s hnědými vlasy. Podle některých teorií mohlo jít o významného Sogdijského obchodníka. Sogdijci byli vyhlášení obchodníci par excellence, kdysi sídlící ve středním Íránu a obchodující po celé Eurasii – další z nadaných bílých národů, které kdysi sídlily v celé Přední Asii a stály za zrodem velkých civilizací starověku.

Více na jihu Tarimské pánve bylo nalezeno sídlo Niyä, spadající do doby od počátků našeho letopočtu do roku 400 nl. Zde, podél řeky Niyä a dále do pouště, se nacházejí rozlehlé vesnice a velké hřbitovy. V této pouštní oáze kdysi pulsoval čilý život, jak nám to dokládají ze dřeva vyřezávané výrobky, dílny na výrobu hřebíků, bohatě zdobené budhistické chrámy a dochované písemné záznamy. Zde a v celé oblasti se tehdy projevovaly především bělošské kulturní vlivy – árijské Indie, klasických civilizací Západu a kultur Přední Asie. Vybavení hrobek zde je velmi bohaté a pestré, například šicí výbava, brozová zrcadla, kosmetické vybavení a lakované skříňky.

Mair potvrzuje, že dokonce ještě i dnes jsou v kraji okolo Niyä k vidění potomci těchto nordických bělochů: „Indicie svědčící o etnicitě dávných lidí v Niyä zde mohou být nalezeny ještě dnes v podobě jedinců světlé pleti s blond vlasy, když člověk prochází vesnicemi této oblasti.“

Západně od Niyä se nachází město Khotan, založené při místní oáze. U něj se nachází rozsáhlý pohřební komplex Sampul spadající do 2. století pnl. do 3. století nl. Zajímavým aspektem této lokality je masový pohřeb 170 lidí, chaoticky nakupených do jedné hrobky. Snad to byly oběti nějaké místní války. Většina zde zachovaných ostatků má vlasy světle hnědé barvy. Nepochybné je zde nějaké kulturní spojení s tehdejšími bílými civilizacemi v západní části Asie, jak nám napovídají jejich skvostné textilie s motivy a barevnými odstíny typickými pro tento civilizační okruh.

Haughton potvrzuje souvislost nalezených bělošských těl s indoevropskými Tochary (2007, s. 355): „Území západní Číny, kde byly objeveny mumie s evropskými rysy, čili severovýchodní část Tarimské pánve a ještě východnější území kolem Lopnuru, se shoduje s pozdějším rozšířením tocharštiny. Čínské písemné památky se zmiňují o tom, že Tocharové měli světlé nebo rusé vlasy a modré oči. Fresky v buddhistických jeskyních v Tarimské pánvi datované do 9. století nl. zobrazují lidi se zřetelně evropskými rysy obličeje.“

Někdy ve staletích kolem počátku letopočtu (za vlády dynastií Západní a Východní Han) začal zřejmě v této oblasti sílit asijský rasový typ, který nakonec převážil. Zdá se, že Tocharové (a možná i nějací další s nimi příbuzní běloši) přežívali ve své asijské domovině nejméně do 8. století nl. Poté byli postupně asimilováni ujgurskými Turky z východoasijských stepí a asi i narůstajícími počty okolního asijského obyvatelstva.

Avšak dokonce ještě dnes jsou však patrné na obyvatelích západní Číny bělošské rysy, občas dokonce i světlé vlasy. U místních Kazachů, Ujgurů a Kirgizů existuje poměr 30-40 % europoidních rysů, 60-70 % mongoloidních. Také evropské Y-haplogrupy R1a a R1b jsou u Ujgurů, do jejichž genofondu se zřejmě nordičtí Tocharové integrovali, poměrně hodně zastoupeny (viz genetický výzkum – duben 2005; Wikipedie).

Kemp (1999, kap. 6): „Postupem času se tito bílí lidé smísili s mongolskými kmeny, které je obklopovaly, a tímto způsobem se ztratili – ale rysy lidí žijících v této části Číny ukazují velmi jasný podíl bílých a mongolských rysů – podstatně se liší od ostatních obyvatel Číny a ani blond vlasy u nich nejsou úplně neznámé. Tyto znaky jsou tedy žijícím důkazem další velké ztracené bílé migrace. Tedy bílá civilizace Číny zmizela skrze rasové míšení. Jen rozpadlé ruiny jejich měst a jejich těla zůstávají němými svědky jejich doby.“

Do konce 90. let byly již objeveny stovky mumií bílých nordických lidí v hrobech v oblasti pohřebišť. Ale v roce 1998 čínská vláda zastavila další archeologické expedice do těchto oblastí, jako by se obávala ukázat víc starodávných evropských tváří světu. Zdá se, že nemá zájem na odhalování skutečností, které v této oblasti zpochybňují prvenství Asiatů a vzbuzují otázky ohledně identity prvních zakladatelů civilizace staré Číny.

Kemp (1999, kap. 6): „Současní obyvatelé okolních oblastí, kteří zjevně nejsou čistí Číňané a kteří hovoří spíše nějakou formou turečtiny než čínsky, se už po nějakou dobu pokoušeli získat nezávislost. Objevení bílých mumií jen zdůraznilo jejich rasové a etnické odlišnosti od Číňanů a tento případ se stal politickým ‚horkým bramborem‘ pro čínskou vládu.“

Genetické nálezy

Lidé patřící k Andronovo (též Minusinsk) kultuře byli převážně nositeli bělošské haplogrupy R1a1. (Klyosov, 2009): „Archeologické studie osídlení Arkaimu na jižním Urale byly prováděny během 90. let a odhalily, že sídliště bylo opuštěno před 3600 lety. Obyvatelé zřejmě zamířili do severní Indie. Tato populace patřila k Andronovo archeologické kultuře. Vykopávky na některých nalezištích andronovské kultury, z nichž nejstarší jsou datována do doby před 3800 až 3400 lety, ukázaly, že devět z deseti obyvatel sdílelo R1a1 haplogrupu a haplotypy. (Bouakaze et al., 2007; Keyser et al., 2009).“

Genetický výzkum ostatků 26 lidí (pokrevně přitom vesměs nepříbuzných) v Krasnojarsku prokázal, že všichni patří k haplogrupě R1a1-M17, což potvrzuje migraci časných indoevropanů do východnějších částí Asie (Keyser et al., 2009). I v rovině genetického výzkumu se tak prokázalo, že v době bronzové a železné byla jižní Sibiř osídlena lidmi evropského typu a lidé stavící kurgany migrovali přes rusko-kazašské stepi dál na východ.

Další výzkum 11 lidí z krasnojarského regionu v jižní Sibiři pocházejících z širšího časového údobí před 5500 až 1800 lety rovněž prokázal, že kromě jednoho všichni sdílejí Y-haplogrupu R1a1 (Bouakaze et al., 2007).

Dnes je R1a1 nejvíce rozšířena mezi bílými národy střední a východní Evropy, více na západ tolik nepronikla a více na východě její výskyt radikálně poklesl poté, co byli tamní bílí lidé asimilováni nebílým asijským obyvatelstvem.

Rovněž výzkum mitochondriální DNA (mtDNA), která se dědí po ženské linii, prokázal, že ve starověku v krasnojarské oblasti převažovaly evropské a západoeuroasijské haplogrupy (HV, H, T, I, U a K) nad východoeuroasijskými (C, Z, G2a, F1b a N9a) v poměru 77 % ku 23 % (početně ve zkoumaném vzorku 20 ku 6). Zároveň bylo zjištěno, že v bronzovém věku byly v tamní populaci zastoupeny dokonce v 90 %, v době železné jejich výskyt poklesl na 67 %, což naznačuje postupné vytrácení bílého osídlení a rostoucí výskyt lidí asijského typu v pozdějších dobách.

Další výzkum 36 kosterních pozůstatků v Kazachstánu v centrální Asii, které pocházejí z 15. století pnl. až 5. století nl. prokázal, že mezi 13. a 7. stoletím pnl. všechny vzorky potvrzují evropskou identitu, později však přibývá asijských linií (Lalueza-Fox et al., 2004).

Navíc se i v genetické rovině podařilo najít data přímo ukazující na bílou a nordickou identitu těchto lidí.

Keyser et al. (2009): „Nakonec, naše data naznačují, že během bronzového a železného věku byli lidé jižní Sibiře modroocí (nebo zelenoocí), světlí a světlovlasí lidé, a že mohli hrát roli v časné fázi civilizace Tarimské pánve.“

V jejich DNA byla totiž nalezena variance rs12913832, která je spojena s modrýma očima. Nejméně 60 % z nich muselo být modro- nebo zelenookých. Tato mutace vznikla před 6 až 10 tisíci lety někde okolo Černého moře, blízko dnešní Ukrajiny a Turecka, a posléze se rozšířila dál na západ, nejvíce do severní Evropy. Stejně tak tato data naznačují, že museli být světlé pleti a blond nebo světle hnědých vlasů (vyhodnocení fenotypu podle OCA2 diplotypu). Podle vyhodnocení genetických znaků vztahujících se k pigmentaci vykazovali s výjimkou tří jasně evropský původ.

Na samotném nalezišti Xiaohe v Číně se prováděla analýza DNA u 92 nalezených ostatků. Mitochondriální DNA dědící se po ženské linii zde byla zastoupena východoasijskými haplogrupami (např. C, B či D) stejně jako západními eurasijskými haplogrupami (např. H, K, T nebo R*). U mužských jedinců pak byla odhalena pouze jediná Y-haplogrupa R1a1, která je původně spjata s árijskými/východoindoevropskými národy (Chunxiang Li et al., 2010; Chunxiang Li et al., 2015). To opět nasvědčuje scénáři, že při expanzích a migracích indoevropanů převažovali muži, zatímco jejich ženy byly v menšině či přicházely později, takže docházelo k částečnému a pozvolnému míšení s místními ženami.

Také v kraji Linzi ve východní Číně byly nalezeny stopy bílého genofondu. Při studiu mtDNA populací, které zde sídlily před 2500 a 2000 lety a jejich srovnání se současnou bylo zjištěno, že ještě dnes je geneticky bližší Evropanům než východním Asiatům (Li Wang, 2000). I jejich antropologické rysy jsou někde mezi evropskými a asijskými.

Comas et al. (1998) rovněž při výzkumu mtDNA Kazachů, Ujgurů a Kirgizů z nížin i hor zjistil, že genové sekvence jsou na pomezí asijského a evropského genofondu, což mohlo být způsobeno jedině přítomností a míšením obou příslušných skupin; možná k tomu přispěly kontakty v rámci Hedvábné stezky.

Lee a Scott (2011) našli také z hlediska studie chrupu znak, který je rozšířen u 10 % bílé populace, v míře od 0 do 1 % i u asijských populací, což opět naznačuje dávný vliv bělošského genofondu. U západních hranic Číny a Mongolska výskyt tohoto znaku stoupá na 0 až 4 %. To vše opět indikuje migraci bílých lidí do oblasti, zřejmě někdy v době bronzové.

Dynastie Šang v Číně, založení první vyspělé čínské kultury a další indoevropské kulturní vlivy v daleké Asii

Zdá se, že Tocharové byli až potomky dřívějšího nordického osídlení, neboť poprvé se východní nordici objevili tak daleko na východě už někdy před asi 4000 lety. Existoval zde tedy kontinuální indoevropský kulturní vliv zasahující daleko do Asie. Je možné, že už dávné bájné čínské dynastie jako Sia byly tvořeny těmito indoevropany.

Někdy před rokem 1500 pnl. se v Číně objevila dobyvatelská aristokracie, která založila první plně historickou čínskou dynastii, založila první jednotný stát s městskou kulturou a přinesla do Číny některé výdobytky jako koně, vůz, kolo, bronz, pokročilejší způsob vlády a zřejmě i písmo. Zdá se, že byla původně těsně spjata s Árijci, kteří vtrhli ze severu do Indie v téměř stejný čas a vyznačovali se stejnými kulturními a dle nepřímých indicií i rasovými rysy. Takto jsou ostatně jako součást širšího procesu migrací pojímáni i v genetickém schématu Klyosova, v jehož rámci se postupně oddělovaly jednotlivé migrační proudy (viz dále).

Geiss k árijské migraci, která zamířila nejdále na východ a přišla do Číny, uvádí (2005, s. 57): „Podobně jako starověký Egypt, ale o 1500 let později, vstoupila Čína po řadě mytických ‚pracísařů‘ a polomytické/polohistorické dynastii Jin do období rozvinuté kultury naráz; významný mezník představovalo politické sjednocení v královskou říši, s její plně historickou dynastií Šang (1523-1028). Protože zmínky o dynastii Šang časově spadají do stejné doby, kdy se objevily aristokratické formy života včetně bojového vozu, nelze vyloučit, že dynastie Šangů byla, podobně jako v jiných případech, založena dobyvateli, v tomto případě dobyvačnou aristokracií s bojovými vozy, která mohla přijít do Číny přes oázy ve středoasijských pouštích a v následující době se, jak bylo opět obvyklé, dříve nebo později asimilovala (McNeill).“

Schreiberovi rovněž dávají vzestup civilizace v Číně do souvislosti s přílivem dobyvačných indoevropanů, který byl součástí širšího procesu jejich migrací a expanzí (1977, s. 222): „Když barbaři vtáhli do údolí Indu, měli proti Harappským … jednu vymoženost … : válečný vůz. Toto smrtonosné vozidlo se poprvé objevilo v polovině 2. tisíciletí pnl.; vedle kočího stál urozený bojovník v plné zbroji a za ním snad ještě zbrojnoši: útoku takových vozů neodolala žádná bitevní řada. Divocí válečníci vítězili všude, kde se objevili, a zmatek, který vyvolali, se lavinovitě šířil; od Hoangha až po Vislu, od Nilu až k Indu… Drancující kočovní pastevci pocházeli asi ze širokých stepí mezi Černým a Kaspickým mořem, vítezně však pronikli až do oblastí starých vyspělých kultur, vzdálených tisíce kilometrů. V té době ztratila Kréta svou mocenskou převahu, Egypt se musel sklonit před bojovnými nomády, byl vypleněn Babylón. Vznikly nové říše, jako Starochetitská v Malé Asii; jinde krvavý přízrak rychle přeletěl a zanechal po sobě jen krutou vzpomínku – a s ní právě znalost válečných vozů od té doby používaných k lovu i v boji. Mnohde zničil celé kultury …, jinde vytvořil nové, jako v Číně, kde dynastie Šang, opírající svou moc o … válečné vozy, přivedla na Hoanghu k rozkvětu první čínskou městskou kulturu a ovládla své sousedy. Zatímco Tara a Cendro, etruská města a střediska harappské kultury zanikla …, zaznamenává Čína takřka nepřetržitý vzestup: od bájného ‚velkoměsta Šang‘, o němž se šířily zprávy dávno předtím, než bylo nalezeno, až do historické doby… “

Itzkoff přímo píše o nordickém vzezření šangské aristokracie (2000): „První čínská dynastie Šang je Číňany samotnými charakterizována jako vláda rusovlasých, zelenookých lidí, možná perského původu (velmi podobně je popisována původní vůdčí třída Mongolů roku 1200 nl.), kteří přijeli na koních do údolí Žluté řeky okolo 2000 pnl. Krátce nato se rozvinulo písemnictví, čínská civilizace se od té doby vydala na svou vlastní originální orientální cestu vývoje. Časná dynastická ikonografie naznačuje bělošské kořeny této aristokracie, postupně z velké části vyhlazené převahou moderního mongoloidního fenotypu.“

Vozy, kolo a koně byly v Číně v širším měřítku přejaty od východních indoevropanů někdy po roce 1200 pnl., možná v souvislosti s dynastií Šang. S ní zřejmě přišlo i širší užívání bronzu a pokročilejší způsob jeho výroby. Železo se do Číny dostalo během posledního tisíciletí před začátkem letopočtu v souvislosti s kulturou Siwa, která sídlila hned vedle pouště Takla Makan, oblasti osídlené tehdy převážně indoevropany. Možná byla jimi původně vytvořena nebo se na jejím vzniku podíleli alespoň částečně; nepochybně rovněž hrála roli při zprostředkování kulturních vlivů ze západu. Nejspíše tedy technika železa přišla ze západu s indoevropany skrze tuto kulturu nebo s jeho výrobou zde začala sama.

Za povšimnutí stojí, že právě z doby dynastie Šang pocházejí legendy a pověsti o „hrdinech zemědělství“, kteří zúrodňovali půdu, učili lid vyrábět pluhy a orat. A jako dar jim věnovali obilní zrno. Kromě toho se období vlády Šangů vyznačuje silně hierarchickým uspořádáním společnosti a výlučným postavením aristokracie, což odpovídá indoevropanům, kteří se na územích, která dobyli, často situovali do silně nadřazené a exkluzivní pozice.

Mnohá čínská slova jako vůz, kolo, kůň, sekyra, pivo, válečník, kníže a císař jsou převzaty od indoevropanů. Dokonce i hodnost pro krále je převzata ze západu. V čínštině znamená bílý muž prince a bílý král císaře.

Bonner shrnuje (1997, s. 4): „Jsou zde kostry, mumie, masky, malby, sochy a rozsáhlé historické záznamy dokazující, že bílí lidé hráli v počátcích dějin Číny stěžejní úlohu.“

McGovern (1939) se rovněž na základě časných čínských záznamů zmiňuje o výrazné roli bělochů ve starověké Číně a centrální Asii. Jsou popisováni jako rudovlasí, zelenoocí a s bílými obličeji.

Nabízí se i možnost, že kreativita a úspěchy rané čínské civilizace byly způsobeny přílivem bělošského elementu, přičemž pozdější nástup větší strnulosti a rigidity byl spojen s jeho vytrácením. Cox (1937, kap. 7): „Rané čínské záznamy referují o blonďatých kmenech, a stále ještě v Mandžusku a Koreji přežívají vysocí, světlí a modroocí jedinci, vzdálené pozůstatky časných bělochů. Čína byla ovládána těmito severními smíšenými kmeny po mnoho století. (…) Vládcové Číny samozřejmě utvářeli horní třídu, a z této třídy vyvstávala čínská vyšší kultura. Je zjevné, že tento bílý element … dal [Číňanům] kulturu, která v prvních fázích mohla být progresivní, a v pozdějších dobách zakrňovala, jak se bílá krev míšením vytrácela. To je vysvětlení faktu, že čínská civilizace byla kreativnější ve svých časných fázích.“

Toto je samozřejmě jen spekulace a zaostání Číny lze zčásti vysvětlit i shodou historických událostí (vědomé uzavření se světu apod.), nicméně tento vliv mohl hrát svoji roli. Podle dostupných moderních výzkumů se zdá, že běloši vykazují větší míru kreativity, originality a individualismu, zatímco severní Asiaté jsou méně kreativní a mají větší tendenci k rigiditě a podřízení se autoritám a kolektivu.

Navíc podle názorů některých vědců se časná čínská civilizace hodně podobala mezopotámské/babylónské a je možné, že mnoho časných vynálezů a pokroků dosažených v Číně může být připsáno bílým lidem z mezopotámské oblasti, která mohla být se starou Čínou nějak kulturně či přímo migračně propojena.

Vlivy ze západu pokračovaly i později. Bódhidharma, údajný zakladatel bojových umění a zen budhismu, byl klasickou čínskou literaturou popisován jako modrooký, rudovousý barbar (barbar je v Číně označení pro cizince, ne nutně pro někoho kulturně zaostalého). Časné portréty Bódhidharmy ho zpodobňují jako nordický typ. Propagátoři budhismu přišli ze zemí více na západě, jako Kušánská říše, společně s vyslanci podél Hedvábné stezky. Založení bojových umění a zenového učení ovlivnilo všechny oblasti čínské a posléze i japonské kultury, od architektury a dramatu, až po čajový obřad.

Je možné, že Bódhidharma je jen smyšlenou postavou; i tak je však pravděpodobné, že zmíněné kulturní vlivy přišly ze západu s nějakými bílými lidmi.

Také učení o dvou základních principech jing a jang mohlo do Číny přijít od západních učenců. O dvou světových principech přesně odpovídajících jing a jangu mluvil Peršan Zarathuštra.

I první starověké námořní kontakty mezi Čínou a Amerikou údajně proběhly právě za vlády dynastie Šang, kdy došlo k několika námořním migracím v souvislosti s boji o moc. Odtud mohou pocházet některé podobnosti v architektuře pyramid a dalších staveb staré Číny a dávné Ameriky.

Námořní plavby do Ameriky za vlády zřejmě indoevropských Šangů naznačují, že i stavba velkých lodí a mořeplavba se mohly dostat do Číny až s těmito indoevropskými bělochy, a díky tomu pak Číňané podnikali daleké plavby i mnohem později. Samozřejmě, jisté to není.

Vládnoucí klan v Mongolsku za časů expanze

Čingischánova osoba měla spojitost s bílou elitou mezi Mongoly, která je vedla k jejich obrovské expanzi do Asie i Evropy a k ovládnutí Číny. Čingischán byl běloch s rusými vlasy a zelenýma očima, urostlé vysoké postavy a světlé pleti. Stejnými rysy se vyznačoval celý rod, z něhož pocházel; jeho klan byl nazýván Bourchikoun (Zelenoocí mužové) (Lamb, 1928, s. 22). To zaznamenal již v 17. století perský historik Abú Al-Ghazí. Prarodiči tohoto rodu byli prý bájný muž se zlatými vlasy a krásná mongolská žena se zlatými vlasy – Alan choa (krásná Alanka) – přičemž Alani byli poslední nordický kmen, který se udržel v jejich pradávné domovině na planinách jihocentrálního Ruska, než byli zničeni Attilovými asijskými hordami (zbývající přeživší Alani odešli do Evropy jako jeden z germánských kmenů). Gumiljov popisuje mongolskou legendu (1974, s. 97-98): „Ke stanovišti předků Mongolů přitáhl kmen Chori-tümet a jeden z nejstarších Mongolů, Dobun-mergen, se oženil s krasavicí kmene Chori-tümet Alan-choou. Kmen však tento sňatek neschválil a Dobun-mergenovi potomci se museli od kmene odloučit. Po manželově smrti porodila Alan-choa tři syny, jejich otcem byl podle ní muž světlých vlasů, který k ní přicházel otvorem pro kouř ve střeše jurty a který vyzařoval světlo, jímž vždy otěhotněla. (…) Podle svědectví současníků byli Mongolové na rozdíl od Tatarů lidé vysocí, s mohutnými plnovousy, světlými vlasy a modrýma očima. Jejich dnešní podoba je výsledkem četných smíšených sňatků s příslušníky okolních národů, kteří se vyznačovali malou postavou, černými vlasy a černýma očima.“

Conn (1939, sekce VII, kap. 2): „V pozdějších dobách se mělo za to, že Čingischán je rusovlasý a zelenooký. Je tedy pravděpodobné, že nějaký asijský nordický element … se včlenil mezi Avary, než opustili Mongolsko…“

Mezi Mongoly byli zaznamenáváni bílí a rasově smíšení lidé s ryšavými vlasy a zelenýma, modrýma nebo šedýma očima. Mezi ostatky Mongoly ze starých dob byly nalezeny kostry s dlouhými lebkami odpovídajícími evropským.

Nicméně jako celek bylo Mongolové Asijci už tehdy, pouze nepočetná elita byla nordická. Gumiljov (1974, s. 98): „Ale ani ve středověku se nepodobali Mongolové evropským plavovlasým lidem. Evropští cestovatelé nezjistili žádnou podobnost mezi sebou a Mongoly.“

Čingischánův třetí syn a následník Ogudaj měl prý šedé oči a rusé vlasy. Jeden z jeho generálů, Subataj (pokrevně nepříbuzný), měl dlouhý rusý vous. Ještě i Čingischánův vnuk Kublajchán měl podle dobových popisů alespoň částečně bělošský vzhled; měl sice tmavé vlasy a oči (čemuž se prý Čingischán divil), ale jasně světlou červenavou pleť a dlouhý nos. Jeho bělošský vzhled popisují i Schreiberovi, když citují Marca Pola (1977, s. 229): „Kublaj je středně vysoký – tedy ani velký ani malý; má ztepilé údy a souměrnou postavu. Světlá, lehce narůžovělá pleť jako něžná růže mu dodává značného půvabu. Jeho oči jsou tmavé a krásné, nos protáhlý a vyčnělý.“ Další Čingischánovi vnuci si rovněž udržovali bělošské rysy. Batuchaj měl údajně na světlé pleti dokonce pihy, Mangu měl prý ryšavé obočí a zrzavě hnědou bradku. Bělošské rysy vykazují i někteří další mongolští vůdci a šlechtici té doby. Pravděpodobně tedy šlo o potomky Tocharů, Saků a dalších nordických kmenů, které kdysi obývaly část Asie.

Na základě těchto skutečností je možné s určitostí říci, že i mongolská elita za časů expanze pocházela zřejmě z východonordické populace.

Kušánové – nordici v jižní Číně

Okolo 50 nl. vtrhl z Baktrie do severozápadního pomezí Indie a Asie kmenový svaz Kušánů, což byla jedna z větví lidí zvaných v Číně Jüe-č’. Čínské prameny z 1. tisíciletí mluví o skupině „bílých lidí s dlouhými vlasy“ a nazývají je Bai. Ti žili na severozápadní hranici Číny a prodávali Číňanům nefrit. Druhou takovou komunitou, o níž se roku 645 pnl. zmiňuje čínský autor Juan Čung, byli právě Jüe-č’, kteří do Číny dodávali nefrit rovněž. Haughton uvádí (2007, s. 355): „Z vyobrazení jüe-č’ských panovníků na mincích lze podle některých odborníků soudit, že také tato skupina patřila k lidu evropské rasy.“ Podle některých byli tito lidé vlastně původně jedním kmenem společně s Tochary; pro tuto možnost však neexistuje skoro žádný důkaz, ovšem podle amerického indologa Otto Maechen-Helfena bylo kmenové jméno Kuša Jüe-č’ů Togar a píše o nich jako o „Kuša-Togarech“. A navíc, termín kuša je tocharský název pro šlechtice.

Tito lidé vytvořili na indicko-asijském pomezí obrovskou Kušánskou říši, která dosáhla největšího rozkvětu za vládce Kanišky (78 – 123). Kaniška byl příslušníkem bílého kmene tzv. Malých Jüe-čchiů, což byla skupina bělochů, která zůstala u Amudarji a netáhla přímo do Indie. Kušánská říše zabírala území celé severní Indie a ovládla i některé jižněji položené oblasti. Pro území, které pod říši spadalo, to byla doba hospodářské prosperity a obchodní expanze. To potvrzují hojné nálezy zlatých i stříbrných mincí a čilý obchod mezi Římem a Čínou vedoucí přes kušánské území. Kaniška zavedl i nový kalendář, který se na některých místech v Indii používá dodnes a za jeho působení dosáhl vliv budhismu v Indii svého vrcholu. Kušánové byli nositeli vyspělé kultury a také četných technických vynálezů, například kuše, rozporky nebo spojeného lučistě.

Pyramidy a další pozůstatky po indoevropanech

Přítomnost indoevropanů v Číně dává odpověď i na další skutečnost: existenci pyramid v Číně. Například nedaleko města Xian v provincii Qui Chan se nachází několik stupňovitých pyramid, které jsou typické pro bílé civilizace, ale u nebílých národů Asie se nevyskytují.

V Číně se nacházejí celé stovky pyramid. Samy legendy vyprávějí, že je postavili sluneční bohové a že tito bohové byli vysokých postav, bílé pleti, blond a modroocí.

Stavba pyramid, pohřebních mohyl a některé další zvyky (jako bohatá pohřební výbava v hrobkách významných osob) provázely čínské vladaře po většinu starších čínských dějin. Tyto zvyky téměř určitě pocházely od indoevropského živlu v Asii, nebyly původně čínské. Avšak neznamená to nutně, že sami vládci Číny byli po celou tuto dobu indoevropané. Možné to je za časnějších čínských dynastií a zvláště dynastie Šang, ovšem později jde již spíše o kulturní přenos, kdy stavbu pyramid a další zvyklosti etničtí Číňané prostě přejali.

Nejstarší známá čínská pyramida je z doby kolem roku 3000 pnl., asi 370 kilometrů severovýchodně od Pekingu. Je přisuzována kultuře Chung-šan (datovaná do doby 4000 – 2000 pnl.). Je to třívrstvá kamenná plošina pyramidálního tvaru, se základnou 30×15 metrů. Na vrcholu je sedm hrobek a zbytek oltáře.

Za dávné dynastie Sia ze 3. a počátku 2. tisíciletí pnl. se stavěly velké pohřební mohyly. Za doby dynastií Šang a Čou ze 2. tisíciletí pnl. byly vládnoucí elity pohřbívány v podzemních jamách s bohatou výbavou. V posledních stoletích dynastie Šang (1300-1100 pnl.) se králové pochovávali do velkých pohřebních mohyl nebo hliněných pyramid. Za dynastie východní Čou se nad pohřebními mohylami stavěly svatyně či obřadní síně.

Vládcové pozdějších dynastií Čchin, Chan a Tchang pro sebe rovněž nechávali stavět pyramidální mohyly. Za dynastie Čchin bylo vybudováno i obrovské pohřební středisko v Li-šanu. V této době však již skoro určitě tvořili i vládnoucí špičku etničtí Číňané, neboť na zde nalezené světoznámé armádě terakotových figur je jasně patrné, že zpodobňuje lidi mongoloidního typu (i v souvislosti s ní se však objevily indicie svědčící o vlivu ze západu – viz dále).

Výprava za čínskými pyramidami

Čínská vláda se brání průzkumu pyramid na svém území, nicméně v roce 1994 připustila výpravu badatele Hartwiga Housdorfa, který se vydal do provincie Šen-sii.

V oblasti se však nachází zhruba na 100 pyramid. Některé z nich jsou stupňovité, jiné mají rovné šikmé stěny. Většina pyramid není z kamene, ale z hliněných bloků, vysušených na slunci, které během věků ztvrdly na kámen. Tři zdejší pyramidy jsou nazývány „sluneční hroby“ a jsou vysoké 30 – 40 metrů, zbudovány z tvrzené hlíny a spraše. Stáří pyramid určuje například čínský archeolog Wang Shiping Sian na 4 500 let, další odborníci však odhadují jejich stáří až na 5000 i více let. Nejmenší místní pyramida se prý dost podobá Džoserově pyramidě v Sakkáře.

Do období dynastie Han byly orientovány stavby ve směru osy východ-západ, ale v dalších dynastiích už v ose sever-jih. V oblasti je i soustava devíti pyramid ve zmíněné oblasti. Sna může jít o hroby devíti z jedenácti císařů dynastie Chan (206 pnl. – 220 nl). Jejich výška se prý může rovnat těm v egyptské Gíze.

Satelitní snímky odhalily seskupení pyramid také v horách Moa Ling, u řeky Wei Ho, v blízkosti Shandongu. Zde byly objeveny dokonce pyramidy kamenné, podobné mayským stavbám s chrámem na plochém vrcholu. A další v pohraničních oblastech Mongolska.

V roce 2003 vědecká expedice čínských odborníků prozkoumala pyramidu v provincii Čching-chaj na hoře Bai-gong. Pyramida je 50 – 60 metrů vysoká a má tři jeskyně s vchody ve tvaru trojúhelníku. Uvnitř pyramidy se prý nachází spleť červeně zbarveného potrubí, jež vede do nitra pyramidy a blízkého solného jezera. V okolí pyramidy jsou rozptýleny kameny zvláštních tvarů, trubky a kusy rezavého železa.

Všechny pyramidy v Číně nelze s jistotou připsat bělochům. Některé (hlavně ty pozdější) mohly být postaveny i etnickými Číňany, nicméně nejspíše zvyk a techniku stavby pyramid převzali od bělochů.

Celkově je v Číně nejméně kolem 250 pyramid, avšak tamní vláda provádí jejich zalesňování, aby nebyly vidět.

Zajímavý je i objev pyramid v centrální Asii – v červnu 2002 odkryli archeologové sérii skrytých starověkých pyramid v Uzbekistánu. Skryté struktury jsou 15 metrů vysoké a podle prvních údajů až 2700 roků staré. Nález byl učiněn ve vzdálených horských roklinách na jihu země v Samarkandské oblasti.

Bílá pyramida – jeden z největších divů světa?

Kdesi v oblasti na jihozápadně od bývalého hlavního města Číny Si-anu se údajně nachází tzv. Bílá pyramida. Už svou velikostí a vzhledem je to nepochybně jeden z největších divů světa. Bližší informace však o ní bohužel nejsou známy, neboť čínská vláda se snaží její existenci utajit. Nikdy ji proto žádná expedice nezkoumala.

Údajně je vysoká asi 300 metrů a hrana její základny měří zhruba 450 metrů. Je mnohem větší než všechny známé pyramidy, i ty největší. Zarážející je podobnost poměru výšky a základny k egyptským pyramidám, včetně Velké pyramidy. Její boky jsou obloženy nějakým lesklým materiálem (snad z kovu nebo leštěného světlého kamene), který jí dává bělavý jas zářící do daleka (odtud její název). Vrcholek pyramidy je prý tvořen nějakým velkým drahokamem zelené barvy vydávajícím nádherné zelené světlo. Může to být jadeit.

Není však vyloučeno, že tento popis je poněkud přikrášlen těmi několika šťastlivci, co ji viděli. Jediná známá fotografie tohoto monumentu zmíněný popis nepotvrzuje. Na něm je vidět pyramida s pozvolnějšími svahy bez zářivého obkladu a s plochým vrcholkem bez zeleného drahokamu, již dotčená erozí. Základna ve v tom případě měří snad třikrát tolik co výška. Rozměry pyramidy však i tak mohou být gigantické a i tak tedy může být jedním z velkých světových divů.

Je však také možné, že snímek ve skutečnosti Bílou pyramidu nezachycuje a někde v hloubi čínského území se skutečně nachází div shodující se se slovními popisy.

Podle některých zpráv má ve skutečnosti Bílá pyramida více barev – severní strana je prý černá, východní modrošedá, jižní červená a západní bílá. Plošina na vrcholu (pyramidion) je prý natřena zlatožlutou barvou.

Indoevropané však nezanechali na asijských planinách jen pyramidy. Postavili zde i četné tumuly, mohyly, valy, menhiry a další památky. Nemůžeme opomenout ani konstrukci vozů a paprskovitých kol, užívání koní, výrobu vyspělých postrojů se třmeny a další technické inovace a umně zhotovené šperky, ozdoby, nástroje, zbraně a další předměty svědčící o vysoké řemeslné a umělecké úrovni těchto lidí.

Pozdější vlivy ze západu – terakotová armáda dílem Řeků?

Na druhu stranu i v pozdějších dobách mohlo být to, co považuje za dílo Číňanů, ještě vytvořeno bílými lidmi. Nejen běloši sídlící v Asii odedávna, ale i modernější Evropané se mohli v Říši středu vyskytovat už kdysi – snad o 1500 let dříve než cestovatel Marco Polo (1254 – 1324). Podle názoru některých odborníků například slavná terakotová armáda byla vytvořena Řeky, kteří se sem dostali v souvislosti s Alexandrovými tažením na východ (nebo se na jejím vytvoření alespoň podíleli). K tomuto závěru došli poté, co v hrobce prvního císaře Čchin Š’-chuang-ti (260 pnl. – 210 pnl.) provedli archeologický a genetický průzkum.

Objevili totiž velké množství artefaktů evropského typu, kupříkladu figurky bronzových ptáků, zhotovené voskovou technikou. Výzkum mitochondriální DNA prokázal, že Evropané se tak hluboko do Asie dostali právě za vlády Čchin Š’-chuang-ti, který se stal v letech 221 – 210 pnl. prvním císařem sjednocené Číny. S největší pravděpodobností to byli Řekové, protože ti už ve 4. století pnl. pronikli spolu s armádou Alexandra Velikého daleko na východ. „Domníváme se, že terakotová armáda a bronzové sošky, které byly nalezeny na místě vykopávek, byly zhotoveny podle vzoru starořeckých soch a uměleckých předmětů,” sdělil archeolog Chuang Siou-Čcheng.

Reklamy
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: