Přejít k obsahu webu

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 24

Červen 19, 2018
tags:
by

III. NA ŠIRÝCH PLÁNÍCH DALEKÉHO VÝCHODU – BÍLÉ MIGRACE A CIVILIZACE VE VÝCHODNÍ ASII

Bílí lidé migrují daleko do Asie

Na pláních širé Asie v minulosti sídlilo bílé obyvatelstvo, které zde zanechalo mnohé památky i kulturní stopy připomínající jejich dávnou přítomnost a výrazně ovlivnilo historický vývoj celého eurasijského kontinentu.

Bílí lidé v centrální Asii byli představováni nordiky a dalšími typy, zejména asi alpinským, a z toho pak při nabývání převahy mongoloidů vzešly rozličné smíšené antropologické variety jako pseudoarmenoidní nebo pseudodinárské lebeční formy. Tito lidé byli pak spojeni s migracemi Hunů a Avarů na západ, a rovněž Turků/Tatarů.

Coon (1939, kap. XII, sekce 10): „Již jsme prostudovali kosterní pozůstatky … a tudíž víme, že časní kočovníci středoasijských plání byli evropského typu, a že mnozí by mohli být zařazeni do nordické kategorie se silným corded přimíšením. (…) Pseudoarmenoidní lebky ze středověkých avarských a tureckých pohřebišť východní Evropy a Maďarska jsou tedy vysvětleny jako důsledek míšení burjatsko-mongolské mongoloidní variety s bílým člověkem, podle všeho do značné míry nordickým, na travnatých pláních centrální Asie.“

Nejvýznamnějším elementem zde byli bílí indoevropané, kdysi rozšířeni daleko na východ. Převážně to byli lidé nordického typu, podobní dnešním obyvatelům severní Evropy.

Deniker píše (1913, s. 363), že jižní Sibiř, kirgizské stepi i severní a severozápadní Mongolsko jsou posety kamennými kruhovými valy, mohylami, tumuly, menhiry všech forem a pohřebními místy obsahujícími předměty ze dřeva, kostí, mědi, bronzu a železa. Lebky nalezené v některých těchto lokalitách jsou dolichocefální (tj. nikoli mongoloidní) a posmrtné masky vypadají poněkud evropsky. Například v Ujgursku byly objeveny mumie s výrazně europoidními rysy z doby kolem roku 2000 pnl.

Časné a pozdější kultury bílých lidí v severnějších a východnějších regionech Asie

Kultura Afanasievo v Alataji a Minusinsku (blízko Junggharské pánvi) a turkická Shamirshacká kultura se zformovaly už v době bronzové, mezi 3000 – 2500 pnl. Byly určitě nějak příbuzné, spojeny etnickými a kulturními vazbami. Vyznačovaly se výrobou velmi navzájem podobné keramiky, kameny obloženými hrobkami, zvykem vztyčování kamenných antropomorfních stél, metalurgií a domestifikací koní. Kultura Afanasievo vykazuje v oblasti keramiky, nápisů, pohřebních zvyků i fyzického typu jasné známky spojitosti se západnějšími regiony, především s volžsko-uralským.

Kultura Yamna byla blízce příbuznou kultuře Afanisievo a asi právě z ní pocházejí někteří bílí lidé, kteří migrovali dále na východ do jižní Sibiře.

Andronovský kulturní komplex zahrnoval více příbuzných kultur ve velké oblasti na východ od břehů Kaspického moře, od Uralu po Jenisej (jihoruské stepi, Kazachstán, jihocentrální Asie) v období zhruba 2000 – 900 pnl. Asi zde byla spojitost s časnými indo-íránci a zřejmě odtud pochází vynález vozu s paprskovitými koly. Některé byly polonomádské a pastevecké, jiné provozovaly usedlý způsob života a obdělávaly půdu.

Po andronovské kultuře následovala karasucká, nacházející se v jižní Sibiři. Byla tvořena zemědělci provozujícími metalurgii a vyznačovala se uměním realisticky zpodobňujícím přírodní motiy, což mohl být zdroj pozdějšího skythského stylu. Poté následovala Tagarská kultura spadající už do časné doby železné (1. tisíciletí pnl.) a nacházející se v jižní části Krasnojarsku (Khakassia) a i ona produkovala umění podobné skythskému.

Později na tyto kultury navázaly již známější kultury Skythů a Sarmatů, proslulých dynamických kočovníků a válečníků (zvláště mezi Sarmaty však existovaly i usedle žijící skupiny).

Dále na východě pak existovala pokročilá městská kultura Tocharů a daleko na východ pronikla i část Skythů – Sakové. S nimi souvisí bílé osídlení těchto vzdálených krajů východnějších částí Asie, které ovlivnilo i kultury považované výhradně za dílo lidí východoasijského typu.

Kdysi sídlili bílí lidé rovněž v severní části Asie a i zde zanechali četné kulturní památky.

Souvislost s časnými indoevropany a jejich migracemi

Kulturní komplexy v centrální a východocentrální Asii (jako Andronovo) obývané bílými lidmi nordického typu, byly zřejmě nějak spjaty s indoevropskou kulturou, jsou tedy s migracemi na západ, které byly nějak spojeny s formováním Keltů a Germán, s árijskými migracemi na jih (říše Chatti a Mitani, árijská Persie a Indie atd.), ale i s migrací bílých indoevropanů do severnějších a východnějších částí Asie.

Haughton (2007, s. 356): „Podle hypotézy doktorky Elizabeth Barberové se mohly udát dokonce dvě migrace z prapůvodní domoviny Indoevropanů severovýchodně od Černého moře – jedna mířila na západ a znamenal zrod keltské i dalších evropských civilizací, zatímco druhá migrace předků Tocharů směřovala na východ, až došla do Tarimské pánve ve střední Asii. Ve světle nálezů spojených s tarimskými mumiemi lze odmítnou teorii, podle níž se východní a západní kultura rozvíjely naprosto izolovaně.“

Archeologické a antropologické nálezy (a zmínky v čínské historiografii) tak potvrzují dalekou migraci bílých (převážně nordických), indoevropsky mluvících lidí do centrálních a severovýchodných částí Asie, kde vytvořili sérii kultur, mnohdy i relativně vyspělých kultur (Tocharové pak byli typickou všeobecně vyspělou civilizací). Kulturní komplexy jako Andronovo a s nimi spjaté migrace asi obecněji souvisejí s ještě časnějším zrodem praindoevropského etnického a kulturního jádra a s Kurgan kulturou vzniklou před 5000 lety v jižním Rusku (členěna podle podoby hrobů na subkultury Yamba, Katakomnaya a Srubna), která se mezi 4400 – 2800 pnl. rozšířila do východní, střední a severní Evropy (zde je souvislost se šířením nordického typu, indoevropských jazyků, lidu válečných sekeromlatů/šňůrové keramiky a haplogrupy R1a/R1a1). Na východ mířící migrační odštěpky tohoto komplexu pak znamenaly vznik bílých společenstev a kultur dále v Asii.

Klyosov popisuje prizmatem genetiky celkový scénář migrací bílých nositelů R1a1 (nejstarší předkové Árijců dle něj žili původně v Evropě a až později migrovali do Asie, odkud se pak jejich část zase vrátila do Evropy jako již historicky doložení indoevropští nájezdníci), jejichž součástí byly i indoevropské kmeny a národy na asijských pláních (únor 2012): „Celkový vzorec starověkých migrací nositelů R1a1 haplotypů ukazuje, že poté, co přišli do Evropy přes Malou Asii (…) před 11 000 až 8000 lety, zamířili do ruských plání na začátku 3. tisíciletí pnl. To časově souhlasí s příchodem nositelů R1b1a2 haplotypů v Evropě. Z dnešního Ruska se nositelé R1a1 rozdělili do tří základních proudů. Jeden migroval na jih, přes Kavkaz do Anatolie [Chetité], na Střední východ [rozličné indoevropské kmeny – např. Mitanci nebo Filištíni] a Arabský poloostrov [vůdčí kmeny v islámském světě]. Druhý zamířil východně na jižní Ural, jenž představují dnes archeologicky doložené kultury Andronovo a Sintasha z 2. tisíciletí pnl., před 4000 až 3000 lety, a poté se rozdělili do dvou migračních proudů. Jeden zamířil na jih do Indie jako legendární Árijci, druhý šel dále na východ do Altaje a severní Číny [dynastie Šang v Číně, vůdčí klany v Mongolsku, Tocharové]. Tím se uzavřel okruh starověkých migrací R1a1. Avšak ještě třetí proud zamířil do hornatého terénu Střední Asie zhruba před 4000 lety a o nějakých 500 let později migrovali do Íránu, jinak známi jako ‚Árjové z Avesty‘ [Peršané].“

Bílí Árijci dle Klyosova svého času vytvořili širší kulturně-jazykovou osu táhnoucí se od Indie přes Írán až po Evropu a zřejmě položili základ indoevropské jazykové rodiny (Ibid.):

„Jelikož jsme se zabývali R1a1 haplogrupou v Indii a v archeologických kulturách na sever od ní, je důležité uvážit otázku, kde a kdy se R1a1 haplotypy v Indii objevily. Na jedné straně je zcela zjevné, že R1a1 haplotypy byly do Indie přineseny před zhruba 3500 lety z dnešního Ruska. Nositelé R1a1, později známi jako Árijci, přinesli do Indie nejen své haplotypy a haplogrupu, ale rovněž jejich jazyk, čímž zakončili smyčku, nebo vytvořili jazykový a kulturní most mezi Indií (a Íránem) a Evropou, a možná vytvořili indoevropskou jazykovou rodinu.“

Tento most zahrnoval rozliční bílé národy převážně zřejmě nordického typu, například Skythy. Tomu odpovídají naprosto jednoznačně nálezy antropologické.

Obecná antropologie obyvatel jádra, z něhož vzešly árijské migrace

Rané indoevropské kočovné kultury v asijských stepích byly zdrojem, z něhož vzešly pozdější árijské civilizace od Předního východu přes Persii a Indii až po západní Čínu.

Z antropologického hlediska patřili tito kočovní lidé k nordikům poněkud specifického východního typu (v některých méně významných aspektech se v lebečních proporcích lišících od nordiků více na západě), což potvrzuje Coon. A to jak tehdejší obyvatelé Ukrajiny a plání na sever od Černého moře, tak přímo příslušníci zmíněné Andronovo/Minusinsk kultury, která se nacházela více na východě. (1939, kap. V, sekce 11)

K tehdejším obyvatelům nynější Ukrajiny uvádí (Ibid.): „Ukrajinci bronzového věku, opět, patří ke stejnému ‚nordickému‘ typu, s průměrným lebečním indexem 74, bez nadměrně vysoké klenby u vzorků z Rakouska a Čech. V Rusku je ve většině případů výška menší než šíře.“

K obyvatelům jižní části nynějšího Ruska, na sever od Černého moře a východně od Kyjeva, uvádí (Ibid.): „Informace, co jsou k dispozici, ukazují, že populace byla podle předpokladu dlouhých lebek a vysoké postavy. Totéž je pravdou o populaci severních úbočí Kavkazu, kde jsou lebky z největší části charakterizovány neobyčejně dlouhými obličeji, úzkými nosy a výrazně vysokými klenbami jako lebky corded typu dále na západ, ačkoli nějaké megalitické formy mohly být rovněž přítomny. (…) Směrem k východu evropského Ruska, v západním Turkestánu a jižní Sibiři, bylo jádro civilizace bronzového věku, která měla kulturní spojení s oblastí Dunaje, Kavkazem, Íránem a Čínou. Že členové této kultury bronzového věku byli lidé evropského rasového typu je zcela zřejmé z proslulé série 115 lebek dospělých lidí z kurganů v obvodu Minusinska na jižní Sibiři, blízko pramenů Jeniseje. Tato země, která je nyní domovinou nomádských kmenů Kirgizů a Kalmyků, byla už v časech 2. tisíciletí před Kristem [časově zhruba odpovídá schématu Klyosova – viz výše] zabrána populací čistě evropského charakteru. Tato série, pocházející převážně z 1. tisíciletí pnl., ač přiměřeně homogenní, vykazuje stejně tolik variability jako moderní skupiny. Rozsah kraniálního indexu zahrnuje všechny formy hlav, v nichž je několik málo … brachycefalů, ale celkový průměr je dolichocefální; podobně obličeje jsou převážně dlouhé, nosy úzké.“

K obyvatelům Andronovo/Minusinsk kultury uvádí (Ibid.): „V nízkosti klenby a šíři obličeje, lebky z Minusinska se podobají skupině z Ukrajiny bronzového věku. Celkově formují dálnovýchodní křídlo typické populace bronzového věku, která sahala z Rakouska a Čech do centrální Asie – a termín ‚nordický‘, v kosterním smyslu, je aplikovatelný na východě stejně jako na západě.“

Jejich nordickou identitu potvrzují i nálezy světle zbarvených vlasů a vousů (Ibid.): „Tito pozdější lidé přinesli železo a zvyk výroby posmrtných masek. Nejenže tyto masky reprezentují v mnoha případech lidi s dlouhými hlavami, úzkými a často orlími nosy a úzkými obličeji, ale tyto odlité masky obsahují v některých případech blond vousy vytržené z bradky. Barva vlasů, u ostatků často zachovalých, je obvykle hnědá.“

Během prvních staletí nl. byli východní nordici (a další bílí lidé) ze své původní domoviny vytlačeni Asiaty (Ibid.): „Během 4. století nl. se fyzický typ definitivně změnil – obličej je nyní široký a plochý, nos široký a plochý, s velmi nízkým hřbetem. Oční stěrbiny jsou nyní malovány modře – a vlasy modře s černými linkami. Někdy po éře Hunů byli tedy nordici jihozápadní Sibiře nahrazeni mongoloidy.“

O existenci dvou radikálně odlišných antropologických typů se lze občas dočíst, když je vznesena otázka vzhledu kmenů a národů v příslušné části Asie z doby 1. tisíciletí nl., kdy byli nordici postupně nahrazováni Asiaty. Gumiljov například o kmeni Jagma píše (1974, s. 93): „O dvojí rasové základně kmene Jagma svědčí rozporné popisy jejich vzhledu u současníků. Arabský cestovatel Abú Dulef je líčí jako vysoké lidi s mohutnými plnovousy a modrýma očima, kdežto historik z 11. století Utbí říká, že u Balchu utrpěli roku 1008 porážku Turci (byli to Jagmaové) s ‚širokými obličeji, malýma očkama, plochými nosy, s řídkými vousy na bradě… ‘ Tento rozpor je snadné vysvětlit, když si uvědomíme, že Abú Dulef byl v samotném městě Kašgaru a viděl potomky původního europoidního obyvatelstva oázy, zatímco Utbí se setkal s řadovými bojovníky naverbovanými z obyvatelstva v okolí města.“

Nejen Coon (1939), ale i zcela moderní studie potvrzují, že tehdejší obyvatelé jižní Sibiře (Andronovci, Karasukové, Tagarci) byli lidé jasně evropských rysů (Kozincev et al., 1999; Lebedynsky, 2003; Moisejev, 2006). Moisejev (2006) dochází k závěru, že obyvatelé jižní Sibiře byli v době měděné a bronzové bílí lidé, kteří sem kdysi migrovali ze západu, a později během doby železné byli postupně asimilováni populací mongoloidního typu. Totéž se stalo i indoevropanům dále na východě.

Podle čínské tradice byli také starověcí Kirgizové nordického vzezření. Rovněž Hefthalité (Bílí Hunové), ač mluvili původně téměř jistě nějakým altajským jazykem, byli kdysi opravdu bílí. Prokopios je v 6. století popisuje jako bílé pleti. Jména jejich vládců byla indoevropská.

Nordičtí kočovníci asijských stepí

Z těchto bílých lidí se zrodily kultury asijských plání.

Skythové byli kočovné kmeny íránského původu, obývajících ve starověku značnou část východní Evropy, přibližně území dnešní Ukrajiny a Ruska, a některá přilehlá území. Podle některých zdrojů přišli Skythové do tohoto prostoru z Asie, odkud byli vypuzeni jinou skupinou kmenů. Do 6. století pnl. ovládali Skythové také část severního Íránu. V oblasti severně od Černého moře vytvořili Skythové silný kmenový svaz, který zahrnoval i kmeny usídlené zde již dříve. Toto území, které podle některých pozdějších antických a středověkých zdrojů označovalo celou východní Evropu, se nazývalo Skythie. Od 6. století pnl. představovali Skythové značnou vojensko-politickou sílu, v 6./5. stol. pnl. tak Skythové pronikli ke Karpatům a do Sedmihradska, porazili Peršany. Později byli sami poraženi Thráky.

V čele vojenského svazu byl kmen tzv. královských Skythů, tvořící jádro skythské populace. V polovině 4. století pnl. se na severním Krymu a při dolním Dněpru vytvořilo Skythské království, jehož pozdějším centrem se stalo krymské město Neapol. Ve 4. století pnl. se většiny Skythie zmocnila nová skupina kmenů – Sarmaté. Ke konci 1. tisíciletí pnl. tak zůstalo v moci Skythů zhruba jen území skythského království. Skythové však nadále podnikali vojenské výpravy zaměřené zvláště proti řeckým obchodním osadám v severním Černomoří. Konflikty Skythové později vyvolávali i s římskými legiemi, zvláště pak na Krymu. V průběhu stěhování národů ve 3. století nl. byla skythská moc vyvrácena Góty a následně Huny.

Sakové (též Šakové) byli příslušníci podskupiny íránských nomádských kmenů Skythů, kteří se v době mezi 6. stoletím pnl. až 3. stoletím nl. pohybovali napříč Persii až po Čínu. Byli příslušníci širšího etnika Skythů. Sakové mimo jiné pronikli i na území Indie. Tato část Saků se stala známá jako Indoskythové. Na území Indie založili království Indoskythů a později říši Západních kšatrapů.

Nejstarší Sarmati sídlili v 6. století pnl. v povodí dolní Volhy. Vedli kočovný nebo usedlý život na pomezí mezi dnešní Moldávií, Ukrajinou, Polskem a pobřežím Černého moře. Postupně se šířili na východ do oblasti Aralského jezera, přes Kazachstán až k Altaji na jižní Sibiří a na jih k severním svahům Kavkazu. Stopy po jejich pobytu byly odhaleny zejména u přítoků Dněstru, Dněpru, delt Amudarji i Syrdarji, v povodí Volhy, Samary a na Uralu. Stopy po většině sarmatských kmenů mizí v prvních staletích našeho letopočtu. Nejdéle přežili Alani, kteří se zapojili do stěhování národů. Tehdy pod tlakem Hunů opustili povodí Donu a Volhy, spojili se s germánskými Vandaly a Svéby a putovali na západ. Postupně pronikli až na Pyrenejský poloostrov a do severní Afriky. Část Alanů odešla na jih, do oblasti řeky Kubáně a na severní Kavkaz, kde vytvořili raně středověké království. Ve 12. století bylo jejich území připojeno ke Gruzii. Jejich potomci zde však žijí dodnes jako Oseti, Karačajci a Balkarové.

Sarmati byli především kočovní nebo polokočovní pastevci, ale některé populace žily i usedle. Kočovní Sarmati nezakládali stálé osady, žili v jurtách, umístěných na vozech, chovali koně, skot i ovce, s nimiž kočovali stepí. Usedlí Sarmati byli méně početní. Obývali především lesostepi v povodí Prutu, Dněstru a Dněpru (Čerňachovská kultura), ale patřili k nim i kavkazští Alani. V těchto oblastech byly objeveny zbytky stálých osad s nálezy sarmatských artefaktů. V oblasti lesostepi se mohlo jednat o smíšené sarmatsko-germánské, sarmatsko-bulharské nebo sarmatsko-slovanské (Antové) osídlení.

Günther sumarizuje fakta o nordické identitě časných indoevropských nomádů v Asii (1927, kap. VIII, část 1): „V rámci zkoumání náznaků zanechaných po expanzi nordiků, Sakové (Skytové) s jejich mnoha kmeny, mohou posloužit jako vhodný příklad. Žili ve stepích jihovýchodní Evropy a rozšířili se odtud až do Turkestánu a Afghánistánu, a dokonce k Indu. Starověcí autoři (jako Polemon z Ilia, Galienos Klement z Alexandrie, Adamantios) zaznamenali, že Sakové jsou jako Keltové a Germáni, a popisovali je jako světlé či červenolící. Skytský (Sacký) kmen Alanů je také popsán jako nordického vzhledu. Ammianus (asi 330-400 nl.) tvrdil, že jsou ‚skoro všichni vysocí a pohlední, s téměř žlutými vlasy a divokým pohledem.‘“ Jejich potomky jsou pravděpodobně Ossetijci, z nichž mnozí se od ostatních obyvatel Kavkazu odlišují udatností, vysokou postavou a světlou pigmentací (30% zastoupení blond vlasů).

Coon rovněž potvrzuje, že původní Skythové a Sarmati byli nordici (než byli vytlačeni a promíšeni Asiaty) (1939, kap. VI, sekce 5): „Sotva lze pochybovat, dokonce i před rozborem kosterní evidence, že Skythové a Sarmati byli v zásadě, pokud ne naprosto čistě, bílí lidé a v žádném případě mongoloidní. (…) … Alani jsou popisováni jako zlatovlasí. Naštěstí nejsme omezeni literárními referencemi. Sami Skythové pod vlivem mocných řeckých kolonií při severním okraji Černého moře a částečně Krymu vytvořili osobitý styl realistického umění… Tyto reprezentace zahrnují množství portrétů Skythů ve velmi realistických a živě vypadajících pózách. Ukazují jasně definovatelný typ mužů s mohutnými vousy a dlouhými vlasy, s výraznými, často vyčnělými nosy. Obočí je výraznější, oči hluboko posazené. Tyto obličeje striktně odpovídají typům běžným mezi současnými severozápadními Evropany… Obličej je tudíž definitivně nordický, zatímco postava vypadá podsaditější a velmi svalnatá… Perská vyobrazení Saků ukazují přesně ten samý typ, vypodobněný následníky naprosto odlišných uměleckých škol, a tudíž tento typ nemohl být nepodloženou konvencí.“

Alani patřili do širšího etnického celku Sarmatů a jejich vzhled potvrzuje původní nordickou identitu těchto lidí. Na jednom reliéfu na kovové míse ze zlata je bílá pleť Skythů dokonce zdůrazněna tím, že je vyobrazena vloženým stříbrem.

Vyobrazení Skythů a Sarmatů jako nordiků potvrzují mimo pochybnost i nálezy koster. Nejznámější je zřejmě Doniciho kolekce 77 lebek Skythů z kurganů v Besarábii, která byla jednou z jejich nejoblíbenějších pastvin v dobách jejich největší slávy. Zahrnuje dva typy, dlouhohlavý a krátkohlavý, dlouhohlavý však jasně převažuje, zatímco krátkohlavý v tomto případě představuje zřejmě jen lokální přimíšení jiného rasového typu (snad mongoloidního) v dané oblasti a není autenticky skythský (viz dále).

„Průměry těchto skythských lebek ukazují, že jsou nízce mezocefální s přiměřenými kraniálními rozměry, ale s nízkou lebeční klenbou. Ve skutečnosti jsou kraniální průměry takřka identické s těmi z keltských sérií z Francie a britských ostrovů. Podobají se únětickým a halštatským lebkám jen ve stejné míře jako se jim podobají zmíněné série Keltů. Kromě toho jsou metricky identické s předtím studovanými lebkami z minusinského regionu v jižní Sibiři, které s nimi mohly být současné. (…) Pokud je brachycefální element eliminován, pak je vidět, že lebky jsou užšího obličeje a nosu a odpovídají mnohem spíše středoevropské nordické kategorii. Další série skythských lebek z jižního Ruska a z Kavkazu vykazují stejné obecné charakteristiky jako typy z Doniciho série, ale jsou ve většině případů čistě dolichocefální, což vede k domněnce, že brachycefální element v rumunských lebkách musel být minimálně zčásti lokálního původu.“ Původní Skythové a Sarmati, ale i Alani a časní Ossetijci byli dolichocefální. Alani si udrželi původní skythský nordický typ do 9. století. Na svou dobu byli asijští nordici vysocí: průměr u mužů přesahoval 170 cm.“ (Ibid.)

„Viděli jsme, že Skythové a Sarmati … představovali vcelku a principiálně konstantní rasový typ, který byl bytostně íránský a svojí formou nordický. Svojí charakteristicky nízkou klenbou, stejně jako ostatními rozměry, se specificky podobá časnější východoevropské a středoasijské nordické formě. Byl bytostně členem rasového svazku spojeného s rozšířením satemových indoevropských jazyků jak ve východní Evropě, tak v Asii.“ (Ibid.) To odpovídá i schématu Klyosova, který tvrdí, že árijská populace nesoucí Y-haplogrupu R1a1vytvořila jazykový indoevropský most mezi Evropou a Asií (viz výše).

Jak uvidíme dále, část těchto bílých lidí pronikla daleko do Asie a ovlivnila tamní kulturní dění a historický vývoj. S nimi sem přicházela výroba bronzu a později asi i železa, vůz a kolo, užívání koní a s tím související vynálezy sedla, třmenů a koncepce jezdeckého válečnictví, chov ovcí, výroba vyspělých textilií a keramiky, pokročilejší řemeslo a umělecké styky a další kulturní výdobytky. Zřejmě, hlavně v Číně, stáli i za zrodem prvních organizovanějších státních celků a měst.

Zbytky dávného bílého osídlení v centrální Asii

Zbytky lidí nordického typu se ještě dnes dají nalézt v některých odlehlejších regionech Asie. Smith o kdysi migrujících nordicích a náznacích či zbytcích jejich dávné přítomnosti v Asii uvádí (1938, s. 189): „Jestliže uznáváme Rusko za jejich původní domov, museli se pohybovat na východ, stejně jako na jih a na západ, neboť tvoří značný element v obyvatelstvu Turkestánu a střední Sibiře. V rané čínské literatuře čteme o lidech se zelenýma očima, kteří museli na Číňany působit velkým dojmem. V Pamíru a Hindúkuši nacházíme lidi se světlým vlasem, modrýma očima a bledou pletí, kteří nápadně kontrastují s ostatní masou obyvatelstva.“

Avdijev uvádí, že kmeny které dobyly v polovině 2. tisíciletí pnl. severní Indii (tj. Árjové), sestoupily právě z Hindúkuše a Pamíru (1955, s. 524).

Rovněž Wells poznamenává (1931, s. 57): „Jiní arijští kmenové se asi rozšířili přes mocné vysočiny středoasijské daleko na východ od nynější hranice takových národů. Ve východním Turkestánu jsou posud světlovlasí, modroocí severští kmenové, ale mluví nyní mongolsky.“

Hildén v roce 1914 našel nordickou příměs mezi Obi Ugry, která může naznačovat přimíšení od nordických Saků nebo Tocharů. Mezi Tatary jsou občas stále k nalezení ‚roztroušení tu a tam, světlí muži s tvářemi jako mléko a krev, kteří mají pohled jako od Švédů vystřižený‘.“

Mezi Čuvaši jsou dodnes k vidění lidé nordického či corded-nordického typu a mnoho lidí vykazuje jejich značné přimíšení. Téměř polovina má ještě dnes středně hnědé vlasy a mnozí mají světle hnědé či dokonce světle smíšené oči. Baškirové rovněž vykazují jisté bělošské přimíšení, a to jak celkovým vzhledem, tak někdy i blondismem v podobě šedých očí a popelavě blond vlasů. Je rozdíl mezi Baškiry žijícími v lesích a usedle, kteří jsou vyšší, užších tváří a více vypadajících evropsky, a kočovnými Baškiry, kteří vypadají více asijsky. Mešcheriaci vykazují ještě více blondismu než Baškirové, a mnozí se podobají Finům. Mnozí Kirgizové mají dodnes dlouhé a rovné nemongoloidní nosy. Necelých 5 % jich má světle růžovou pleť jako Severoevropané; několik procent z nich má světlejší hnědé či blond vlasy a oči smíšené či světlé pigmentace. Na 14 % z nich má hnědé či světlejší vousy. Vše ukazuje na bělošské přimíšení z dávných dob, dnes již ovšem značně menšinové, a to nesoucí blondismus, tj. patrně nordické. Mezi Tatary jsou téměř polovinou zastoupeny středně hnědé nebo světlejší vlasy a mnozí mají světlou pleť; některé skupiny Tatarů mají ještě dnes obličejové dimenze spíše evropské než asijské. (Coon, 1939, kap. XII, sekce 10)

Rovněž v Turkestánu jsou dodnes patrné stopy bílé rasy, zejména alpinského typu, který se zde v jisté míře dochoval z dávných dob – jako redukovaný pozůstatek kromaňonského osídlení. Mnozí Uzbeci a Sartové jsou téměř bílí co do rasy, s jasně alpinskými obličejovými dimenzemi, tvarem nosu i stavbou těla (ostatní jsou bělošsko-mongoloidní míšenci nebo mongoloidé). Někteří mají téměř bílou pleť a mnozí mají oči světle hnědé či smíšené hnědomodré či hnědozelené pigmentace. U vlasů a vousů se občas vyskytuje částečný blondismus, ale ne moc často. Tento blondismus alespoň zčásti pochází od nordiků. Navíc je zde patrná tendence k dinaricismu nebo armenoidní formě, což je výsledek přimíšení nějakých mediteránních typů – bílých, ale i orientálních (proto mají mnozí Uzbeci tmavší pleť a obecně se zdá, že alpinský element v nich je už poněkud promíšen se krví snědých nebílých mediteránů – tj. nejde již o čistě bílý alpinský typ). (Coon, 1939, kap. XII, sekce 21)

Indoevropané nebyli rasově neurčitou skupinou vymezenou jen jazykem

S uvedeným souvisí obecnější důležitý poznatek, totiž že nejstarší indoevropané a původní indoevropská kultura i jazyky byly úzce spjaty nejen s bílou rasou, ale dokonce i s jediným jejím rasovým typem, nordickým. Jak píše třeba Smith (1932, s. 182): „Třebaže je zřejmo, že užívání společné řeči neznamená plemennou jednotu …, přece je stejně zřejmo, že určitá řeč musela být původně užívána příslušníky určitého plemene.“ Praví indoevropané rozhodně nebyli nějakou rasově neurčitou skupinou nebo směsicí ras, jak je dnes někdy lidem namlouváno.

Coon na základě antropologického výzkumu shrnuje (1939, kap. VI, sekce 8): „Zásadním bodem … je, že indoevropské jazyky byly kdysi spojeny s jediným … rasovým typem, a že tento rasový typ byl starodávný nordik. To jsme určili na základě studia kosterních pozůstatků lidí, o nichž víme, že mluvili těmito jazyky v čase přímo nebo téměř odpovídajícímu době jejich počátečního rozšíření z jejich několika center.“

Kilian zdůrazňuje rozdíly v obličeji nordiků (úzký) a kromaňonců (široký) a potvrzuje nordickou rasovou bázi starodávného indoevropského etnika (1983): „Snad smíme vycházet z nějaké těsnější prvopočáteční afinity přinejmenším podstatné části Indogermánů s nordickou rasou.“

Kumar na základě výzkumu koster v Kurganu píše (1973): „Převažují tam urostlí dolichocefálové s úzkými, orlími nosy a právě tak úzkým obličejem, který vypadá mnohem jemněji a ušlechtileji než u robustních kromaňonských lidí z Dněperské pánve.“

Mauduit o jejich životě a kultuře obšírněji shrnuje (1979, s. 40-1): „Jazykově náleželi tito kočovní válečníci k indoevropské rodině. Zeměpisné prostředí vtisklo ráz jejich civilizaci a umění, které se nazývá uměním stepním a je odrazem krajiny táhnoucí se do nedohledna, všude stejně, od východní Evropy až po Mongolsko. Zdá se, že velkým střediskem utváření této kultury byla Kubáň severně od Kavkazu, nedaleko Malé Asie, do níž podnikali nájezdy. … jejich typickou zbraní byl na jihu, bohatém na kov, bronzový sekeromlat a na severu sekeromlat kamenný. (…) Jiným charakteristickým rysem této civilizace byla ‚šňůrová‘ keramika, značně odlišná od takzvaných zvoncovitých pohárů skupin, které vyšly z rudných středisek jižního Španělska, pronikly do celé západní Evropy, kam tuto keramiku šířily [to byli zase tvůrci kultury zvoncovitých pohárů]. Třetím rysem příznačným pro tuto civilizaci byl způsob pohřbívání. Mrtvého ukládali do individuálního hrobu v natažené poloze, jinak tomu bylo jen v nejstarších hrobech. U sebe měl několik předmětů: muži válečný sekeromlat a někdy i mlat, kdežto ženy – jejichž hrobky jsou však mnohem vzácnější – měly zlaté či měděné šperky a několik kusů hliněného nádobí. Potom se hroby zasypaly, zpravidla směsicí hlíny a kamení, čímž vznikl pahrbek nazývaný mohylou; odtud i název ‚mohylového lidu‘, jímž někdy bývají tito kočovní válečníci označováni. Svérázné rysy jejich civilizace umožnily sledovat, jak postupovali z jihu Ruska k západu… Přesouvali se na obrovské vzdálenosti, ženouce před sebou stáda skotu a ovcí. Za nimi následovaly volskými spřeženími tažené vozy, na nichž se tísnily ženy, děti i majetek skládající se ze zlatých šperků, kovových ozdob a někdy i koberců. Na obrovské rozloze, kterou ovládali, vzniklo v příhodných oblastech několik středisek a prožilo svou dobu slávy. Tato střediska se rozvinula v době bronzové a některá se dochovala až do doby křesťanství. Četná byla v hornatých krajích. Jedno bylo v Luristánu, ovládajícím Mezopotámii, druhé v oblasti Talyše východně od Kaspického moře a třetí na Kubáni, severozápadně od Kavkazu. Východněji, na Sibiři a v Mongolsku, existovala další důležitá střediska, mezi nim i jedno v Andronově, asi 50 kilometrů severně od Minusinska; jiné, které leželo v Altajském pohoří, jižně od Minusinska, tvořilo hranici mezi Sibiří a Mongolskem. Poslední významné středisko bylo na planině Ordos, asi 500 kilometrů od Pekingu. Tak se v celé stepi vytvořila civilizace skvělých jezdců, obratných lukostřelců, pastýřů kočujících ze záliby… O době, kdy mohylová civilizace nabyla svého charakteru, máme jen nejasnou představu. Víme však, že asi 3000 let pnl. muselo žít severně od Kavkazu, na Kubáni, poměrně početné obyvatelstvo, které známe dík dochovaným mohylám a jehož vývoj můžeme sledovat.“

V souvislosti s popisem pohřebních zvyků i Mauduit potvrzuje nordickou identitu těchto lidí (s. 41-2): „Tehdy člověk znal jen nářadí kamenné. Mrtvý byl severského typu, byl individuálně pochován ve skrčené poloze v prostém hrobě, když ho předtím jeho druhové posypali červeným barvivem. Objevem kovu lidé zbohatli, a tím se zvětšily společenské rozdíly. Některé mohyly lze vskutku pokládat za opravdové knížecí hrobky: byly to jámy z kamene či polen. Mrtvý měl u sebe několik sošek, zlatých, bronzových, stříbrných či měděných předmětů a příznačnou válečnickou sekeru.“

Coon rovněž uvádí některé sociokulturní rysy, které byly charakteristické pro časná indoevropská společenstva a kterými se vyznačovali i původní Árijci, což opět jasně indikuje jejich nordickou totožnost (1939, kap. VI, sekce 1): „Celkově, indoevropskými jazyky mluvili lidé kombinující zemědělství s pastevectvím, kteří byli organizováni v patriarchální společnosti, minimálně se zárodky třídního systému, a kteří uctívali olympijský panteon bohů. … společná kultura nejčasnějších indoevropsky mluvících lidí, dokud existovala jako homogenní jednotka, měla mnoho společného jak s lidmi v egejské oblasti a Malé Asii na jedné straně, tak s lidmi ve Střední Asii na straně druhé.“

Zatímco indoevropané migrující do Evropy se setkali s rasově blízce příbuzným lidem s obdobnou mentalitou a vlohami, díky čemuž zde dále pokračoval civilizační progres až do moderní doby, obohacen indoevropskou krví a tradicemi, v Asii se postupně indoevropané vytratili mísením s nebílými populacemi (i když během jejich migrací po Asii a na některých místech předtím vstřebávali i dříve zde sídlící předindoevropské bílé obyvatele). Z jejich pravé kultury a identity zde proto už mnoho nezbylo, nanejvýš nějaké povrchní a překroucená rezidua (např. dnešní pojetí hinduismu v Indii je dosti odlišné od původního indoevropského polyteismu, který kdysi do Indie indoevropané přinesli).

Tocharové, Sakové a jejich potomci v západní Číně

Ve východocentrální Asii byly nalezeny stovky dávných sídlišť, často s pohřebišti obsahujícími někdy i stovky hrobek s uchovanými kosterními pozůstatky. V povodí řeky Tarim, zejména pak v pásech tvořících jižní a východní části této oblasti, se nacházejí stovky pohřebních lokalit s mimořádně dobře zachovalými ostatky lidí. Jsou to vlastně přirozeně (nikoli uměle) konzervované mumie – díky suchu, písku a vysokému obsahu soli v půdě.

Podle dostupných nálezů a indicií patřili tito lidé k indoevropskému etnickému a kulturnímu komplexu. Konkrétně zde sídlily dva bílé (převážně asi nordické) národy – Tocharové a Sakové.

Tocharové mohli být původně nějak spřízněni s indoevropským osídlením více na severu a na západě, s východoevropskými stepními kulturami, s kulturou Afanasievo v Alataji a Minusinsku (blízko Junggharské pánvi) nebo turkické Shamirshacké kultuře, které se zformovaly už v době bronzové, mezi 3000 – 2500 pnl. Druhou možností je, že šlo původně o ze západu příchozí indoevropské příslušníky mladšího kulturního komplexu Andronovo z doby železné v období zhruba 2000 – 900 pnl. Kromě toho je zde ještě „baktrijská hypotéza“ – možnost, že přišli z civilizace Oxus sídlící kdysi v Uzbekitánu, Turkmenistánu a Afghánistánu.

Vedle Tocharů sehráli svoji historickou úlohu v této části Asie i Sakové, kteří byli východnější „divizí“ Skythů sídlících na pláních západnější části Asie, jež byli známí zejména starým Řekům jako skvělí jezdci a udatní válečníci. I pozůstatky jejich jazyka byly v západní Číně a přilehlých oblastech nalezeny. Ten patřil k východnější íránské větvi indoevropských jazyků, jež zahrnovala baktrijštinu nebo starou perštinu. Jsou úzce spojeny s indo-árijskou větví. Na rozdíl od tocharštiny se jazyk Saků ještě sporadicky udržel v malých lokálních komunitách rozesetých v Pamíru.

Mallory potvrzuje na jednom z nálezů bílou identitu těchto východních Skythů (s. 50): „Jedno z pohřebišť sahá do 7. století pnl. a předpokládá se u něj spojitost se Saky založená na přítomné evidenci zahrnující dřevěné hrobky, vysoké čapky, evropský fyzický typ a Sakům odpovídající keramiku.“

Mezi Saky a Tochary, vedle jejich shodné rasové identity a kulturní spřízněnosti, mohlo existovat i nějaké přímé pouto. O spojitosti obou národů s indoevropany (a o vzájemné příbuznosti) vypovídá, že Sakové si sami říkali árši, což je odvozeno od slov arya/aryo, a Tocharové si někdy říkali arsi.

Neústupný píše o Tocharech a jejich možné souvislosti se Skythy (1946, s. 240-1): „Více světla padá na tyto končiny zase až v 1. tisíciletí před Kr. tehdy je severní a jižní Turkistán  prosycen kulturou skythskou; objevují se tu skythské trojhranné střely, koňská udidla, ozdobná kování atd. Snad některý skythský kmen se tu dokonce usídlil. Turkistán byl tehdy územím, které zprostředkovalo vlivy skythské vzdělanosti až do sibiřského kraje minusinského. (…) Dějiny se tu … setkávají s indoevropským národem Tocharů, které čínské prameny nazývají Jüe-či. Přišli tam asi ve 2. století před Kr. od východu, z čínského pohraničí a zbyly tu po nich i rukopisné památky, ukazující, že jazyk tocharský náležel až k západní skupině (‚kentumové‘) indoevropských národů spolu s Kelty, Italiky, Germány. Podoby Tocharů se hledají v současných turkistánských malbách, kde se modroocí lidé s ryšavým vlasem a vousem odlišují od ostatních Asiatů mongolského rázu. Ještě na sklonku 1. tisíciletí po Kr. byly v Turkistánu zbytky Tocharů, kteří potom zmizeli z rodiny indoevropských národů…“

Podle tocharského jazyka (existují tři jeho větve – tocharština A, B a C) však můžeme soudit, že nešlo o blízce příbuzná etnika. Tocharština byla známa pouze v Tarimské pánvi a nikde jinde, což svědčí o to, že Tocharové byli svébytný a poměrně izolovaný národ. Kromě toho tocharština spadá do západní kentumové větve indoevropských jazyků, kam patří třeba jazyky germánské nebo keltské. Také tartanové látky vyráběné Tochary, které jsou skoro shodné s keltskými ze západní Evropy, ukazují na jejich původ někde dále na západě.

Haughton (2007, s. 354): „Vědce na těchto objevech nejvíc překvapilo, jak dokonale byly zachovány části oděvu pohřbených, včetně jasných barev a vzorů, které připomínají evropské kulturní prostředí. Profesorka lingvistiky a archeologie Elizabeth Barberová … podnikla podrobné zkoumání textilních výrobků objevených v Tarimské pánvi a zjistila, že jsou až k neuvěření podobné keltským tartanům ze severozápadní Evropy. Vyslovila hypotézu, že tartan, v němž jsou oděny mumie z Tarimské pánve, i ten evropský, mají zřejmě společný původ, a to v Kavkazu na jihu Ruska, kde se nejstarší důkazy o výrobě takovýchto látek datují do doby před 5000 lety. Rozmanité oděvní součásti odhalené při objevech mumií v západní Číně zahrnují róby, čapky, košile, pláště, kalhoty z tartanové látky a proužkované vlněné ponožky.“

Kemp (1999, kap 6): „Předměty z tkaného materiálu, identického s keltským plátnem, definitivně dokázaly indoevropský původ Tocharů, kteří nejen vystavěli fantastická města při hedvábné stezce, která dnes leží opuštěna, ale též přinesli … koně, sedlo a zpracování železa do Číny. Podle čínské legendy první vládcové – kteří přinesli jednotu a civilizaci do Číny – měli světlé nebo modré oči.“

V Číně jsou vskutku odedávna známy příběhy o bílých světlovlasých a modrookých nositelech civilizace, vůdcích a zakladatelích čínské společnosti. Například existuje báseň o generálu Lüovi, kterou napsal čínský básník Li He ve své Romanci o třech královstvích zhruba na přelomu 8. a 9. století nl., kde ho popisuje jako „zelenookého“ (Li He – Sebrané básně, přel. J. D. Frodsham, North Point Press, San Francisco 1983).

Conn (1939, kap. VII, sekce 2): „McGovern objevil řadu čínských referencí o Hiung-Nu a dalších turkicky mluvících ‚barbarech‘, které je popisují jako vlasaté, velkonosé a částečně blonďaté.“

Původně se myslelo, že to Číňané postavili velká města při Hedvábné stezce, ale nálezy pozůstatků původního obyvatelstva tohoto regionu prokázaly, že působivé ruiny, které zde stále jsou, představují vzpomínku na velkolepou zaniklou bílou civilizaci.

Kemp (1999, kap. 6): „Tyto příběhy byly vždy považovány jen za legendy, než dokud v roce 1977 nebyly nalezeny hroby Tocharů v čínské poušti Takla Makan. Tocharské mumie – přirozeně zachovalé v suché písečné poušti jsou jednoznačně nordické rasové typy. Hřbitovy ležící vedle rozvalin velkolepých tocharských měst, které jsou vybudované při známé hedvábné stezce. Je nezpochybnitelné, že běloši se usadili v Číně a legendy o bělošském vlivu na její civilizaci se tedy mohou zakládat na faktech.“

„Nové nálezy nutí znovu prozkoumat staré čínské knihy, které popisují historické nebo legendární postavy velké výšky, s tmavomodrýma nebo zelenýma očima, dlouhými nosy, zarostlými bradami a rusými nebo blond vlasy. Učenci se většinou těmto zprávám vysmívali, ale nyní se ukázaly jako pravdivé.“

Zillmer píše (2005, s. 201): „Vlivu Keltogermánů (Skytů, Pragótů) lze vedle starokorejské kultury přisoudit i vznik čínské kultury. Jejich sídliště se před 3500 lety nacházela převážně podél Hedvábné cesty.“

Civilizace, kterou vybudovali, sestávala z obrovských měst, jež byla centry vzdělanosti, umění a kultury, s chrámy a dalšími velkolepými stavbami. Asi byli i zakladateli a udržovateli Hedvábné stezky – obchodní trasy mezi Čínou a Západem. Zbytky velkolepých měst v západní Číně jsou němými pomníky velké zaniklé bílé civilizace.

Dalším důkazem přítomnosti indoevropanů v Číně je fakt, že svastika – starodávný symbol sanskrtu pro blaženost, je rozšířená i v Číně jako přání štěstí. V Číně byly také nalezeny mnohé pyramidy a moundy odpovídající bílým civilizacím v západních částech Asie, Evropě a Středomoří – například stupňovitá pyramida evropského typu poblíž města Xian v provincii Qui Chauan, podobná té na Silbury Hill v Británii (o tomto viz dále). Důkazem jsou rovněž některé výtvarné památky – například malby v jeskyních budhistického kláštera v Bezekliku v Turfanu ve střední Asii z 9. až 10. století zachycuje jasně bílé lidi, často i světlých očí a hnědých či ryšavých vlasů a vousů. To mimo jiné znamená, že na čínské kultuře a vzdělanosti se mohli bílí lidé podílet ještě v poměrně pozdních dobách. Rovněž v Tun-Chuangu z 9. století se dochovala kresba bílého ryšavého mnicha-poutníka nesoucího rukopisné svitky.

Reklamy
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: