Skip to content

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 23

Červen 3, 2018
tags:
by

Centrální a jihocentrální Afrika

Vedle severnějších částí Afriky dokonce i více na jihu zanechali nesmazatelnou stupu v dějinách a kulturním vývoji bílí a semitští lidé.

Bílí armenoidé – zakladatelé dolů a obchodníci se zlatem ve střední Africe

Ve Rhodésii patrně existovala ne příliš početná elita obchodníků a provozovatelů dolů tvořená arabizovanými Židy armenoidního typu a asi i arabskými obchodníky, kteří převážně patřili k bílé rase.(1) Po založení osad jako Sofala v Mozambiku postupovali v době brzy po začátku letopočtu tito obchodníci a dobrodruhové dále do vnitrozemí, až do zlatonosných krajin Rhodésie. Těžba zlata a následný obchod byly zřejmě dílem těchto pionýrů. Později sem asi migrovali i arabizovaní Židé. Do oblasti mohli přijít z Arábie někdy v 6. století.

Dochovaná kamenná sídla v Rhodésii a severním Transvaalu svou polohou odpovídají oblastem s nalezišti zlata. To rovněž nasvědčuje, že byla vytvořena bělochy a semity, kteří se zde věnovali právě jeho těžbě.

Gayre (1965, s. 242-3): „Po celém arabském světě jsou a vždy byly rozesety židovské komunity, v jejichž rukou spočívala velká část obchodu, a je možné, že v malých důlních a obchodních stanovištích Rhodésie byli nějací židovští obchodníci. Nicméně, obchodníci mohli docela dobře být Arabové, vzhledem k tomu, že mnoho arabských komunit má armenoidní rysy. Navíc zde bylo historické období v 5. století nl., kdy jižní Arábie byla pod nadvládou židovské dynastie ze Sáby, ještě před příchodem islámu. Poslední židovský král Sáby byl Du Nuwas, který proslul perzekucí a masakry křesťanů. Jeho vláda byla ukončena etiopskou invazí a po ní Peršané v 6. století království degradovali na satrapii. Tyto události mohly snadno donutit judaizované Araby k exodu za moře. Časní arabští osadníci mohou tudíž být jedním ze základních kamenů do etnické mozaiky východní Afriky. (…) Zmiňoval jsem se … o Rotsech, kteří mají nějaký pojem o stavění kamenných staveb a podle některých tvrzení jsou nějak příbuzní s Vendy. Také jsem ukázal, že zde jsou indicie podobnosti plánů ohrad Rotsiů a Ambů s těmi v Zimbabwe. Všichni tito lidé jsou známi tím, že vykazují velký podíl zřetelných armenoidních rysů. Výskyt kavkazoidní krve v jižní Africe by měl být probádán. Jakožto zjevně armenoidní nepochází od Portugalců, Holanďanů nebo Britů. To nám nechává jako pravděpodobný jen arabský, židovský nebo perský původ, a z nich je první jmenovaný nejpravděpodobnějším hlavním zdrojem. To nás přímo dostává k arabskému osídlení východního pobřeží. Ale vzhledem k tomu, že některé z těchto kmenů jsou silně asociovány s Rhodésií, Karangou a dokonce Mapungubwe, zjevným závěrem je, že bílá krev k nim přišla prostřednictvím Arabů, kteří museli být zakladateli a tvůrci Zimbabwe a podobných kamenných měst v Rhodésii. Jsou zde samozřejmě další kmeny s nějakými kavkazoidními armenoidními rysy jako Zuluové, Šonové a Tongové v severním Natalu. Někteří z nich pravděpodobně získali tyto rysy skrze Venda-Rotse-Soto-Lemba skupinu, jako všechny kmeny, které byly v kontaktu se Zimbambwe. Ale někteří, Tongové ze severního Natalu kupříkladu, mohli tyto charakteristiky získat skrze arabskou krev pronikající dolů při březích Mosambiku ze Sofaly a dalších arabských sídel.“

I více na jihu existovaly státní celky vybudované bílými a semitskými přistěhovalci, která se vyznačovala velkou prosperitou. Portugalci s nimi později navázali obchodní styk. Obraz o jejich bohatství a obchodní i výrobní aktivitě si můžeme učinit z toho, že celní přístav Sofala, kde sídlili portugalští místodržící, měl z obchodního kontaktu s nimi po jistý čas větší zisk než slavný Ormuz v Perském zálivu. Tato oblast se rozkládala od oblasti Sena na dolním toku Zambezi k území dnešního Svazijska a Natalu.

Existují i domněnky, že za vznikem velkým kamenných sídel, zlatých dolů a čilým obchodem mohou stát (alespoň částečně) Indové, kteří sem mohli přijít už někdy počátkem letopočtu. Jistými indiciemi by v tomto směru mohly být některé podobnosti a shody v místních jazycích a názvech s hindštinou (např. označení jižní části Zimbabwe Mašonaland je indického původu, stejně tak „šona“ – název pro zlato), některé místní obřady připomínající hinduistické, způsob vybírání kněží, kult indického boha Šivy a objev kamenných mlýnů indického typu na koření z dávné doby. Přijeli sem přes oceán jako obchodníci a osadníci i se svou bohatou kulturou, usazovali se po celém východním pobřeží od Etiopie po Mosambik a při řekách postupovali i dále do vnitrozemí. Nejvíce je zajímala místní bohatá naleziště zlata, které těžili a s nímž pak obchodovali. Dále však zde těžili i měď a diamanty. Na kopcích měli stavět chrámy a astronomické observatoře, pod nimi města se silnými hradbami z kamene. Ta byla středisky obchodu a místem, dokud se vydávaly výpravy za průzkumem, surovinami nebo za obchodem na pobřeží.

V kraji také stojí podivné náboženské stavby litaku, které měly vzniknout v 1. až 10. století a měli je, soudě podle jejich stylu, vzhledu a orientace vůči světovým stranám postavit Indové.

V oblasti Legoya u města Ermelo byly nalezeny pozůstatky městečka tvořeného 90 kamennými domky s opevněním. Poblíž města Sabie byly nalezeny zříceniny Blaauwboshkraal, které tvoří tři domy z plochých kamenů postavené nad sebou na svažující se louce. Nejníže postavená stavba je nepravidelného půdorysu a masivně opevněná, nejvýše je kruhová a je největší. Tyto kruhové stavby nazývané kraal jsou typické pro místní kamennou architekturu. Nacházejí se i v komplexu Velkého Zimbabwe. Existují domněnky, že nejstarší stavby zde postavili právě árijští Indové. Podle radiokarbonových měření údajně pocházejí už z 6. a 7. století nl., dlouho před příchodem černošského obyvatelstva.

Existují zprávy o bohatém království Sasos s mnoha zlatými doly někde na úrovni Mozambiku. Může to být jeden ze států založených oněmi armenoidními Židy, kteří vedli těžbu a obchod se zlatem na více místech tohoto regionu.

V pozdějších dobách důlní a obchodní aktivita v regionu upadla, jak zde mizel aktivní armenoidní živel a narůstalo zde černé obyvatelstvo. Příliv černých lidí národa Bantu do Mozambiku a Rhodésie byl alespoň zčásti a zpočátku vedle migrace způsoben i jejich cíleným zatahováním jako otroků arabskými obchodníky. Arabské hospodářství bylo na otrokářství tradičně založeno.

(1) Aktivní arabský element ve východní a střední Africe byl vlastně (minimálně ze značné části) bílý, tvořen armenoidním typem původně patřícím k bílé rase. Dnes už je z větší části promíšen s tmavšími (semitskými apod.) elementy, nicméně například u Arménů se stále ve velkých počtech nachází jeho bílá nesmíšená původní varianta.

Stát Monomotapa

Otazníky vzbuzuje i království Monomotapa, které bylo spojováno hlavně s pronikáním technologie výroby železa na jih, s bohatými zlatými doly a hornickou činností.

Schreiberovi (1977, s. 141): „Vedle etnologie poskytla zatím výsledky i jazykověda: zjistila, že ‚motapa‘ znamená ‚vynášeti‘. ‚N-tapo‘ je místo, kde se těží zlato. Monomotapa lze tedy volně přeložit jako Pán zlatých dolů.“

Odtud ostatně pochází i jeho název. Schreiberovi (1977, s. 140): „Portugalské rukpisné prameny rovněž hovořily … o velké domorodé Monomotapově říši, která se rozkládala ve východní části dnešní Rhodesie, mezi řekami Zambezi a Limpopo a Indickým oceánem na ploše větší než mnoho tisíc čtverečních mil.“

Zřejmě jeho vznik a existence nějak souvisí s hamity a oněmi armenoidními bělochy, kteří sem v jisté době přišli a v tomto regionu na více místech zabývali právě těžbou kovů a zakládáním dolů. Možné jsou vlivy i dalších kultur, například egyptské. Schreiberovi (1977, s. 141-2): „Obyvatelstvo království (Monotapa) tvořil velký přistěhovalý kmen, jehož původ je právě tak temný jako počátky Monotapovy říše. Byla to záhadná vedoucí skupina, odštěpek prastarého národa, jenž se znenadání vynořil stejně jako o několik století později Inkové v Peru… Etnologům ani archeologům se však doposud nepodařilo zjistit, kdo byli vládcové tohoto státu… Vědci shledali podobu s etiopskými vladařskými rody a s ranými formami egyptského Réova království… na vzdálených Šalamounových ostrovech se našla nápadně podobná kultura vyznavačů Slunce, jejímiž nositeli byl kmen Araků…“

Je bezpečně doloženo, že ve 14. a 15. století se v říši Monomotapa a přilehlých vazalských státech pohybovaly tisíce arabských a maurských obchodníků (v 15. století přes 10 tisíc), kteří zřejmě tvořili značnou část místní ekonomické elity a obchodní aktivity. Měli v rukou monopol zahraničního obchodu.

Vedle zemědělství, těžby a obchodu je doložena i řemeslná výroba, zejména kovářství železa a mědi, jak dokazují nálezy nástrojů, nářadí a zbraní. Vyráběla se i pestrá škála keramických produktů a tkaly se bavlněné látky, které se dokonce vyvážely. Oblečení z látek však užívaly pouze vyšší vrstvy jako znaku svého postavení a odlišení se od mas černošského obyvatelstva.

Azánci

Kdo přesně byli Azánci, tvůrci vyspělé zemědělské kultury doby železné, nevíme. Nemámě žádné kostry ani přímé indicie o jejich rasovém původu. Kulturní projevy azánské kultury však dost silně připomínají jiné bělochy vytvořené staré civilizace v Orientu – našly se zde rozvaliny kamenných měst a sídlišť, kanály, silnice, pyramidy a rudné doly. Vliv této civilizace sahal od Etiopie až po Tanganiku.  Kromě toho se zde dochovaly i skalní fresky.

Lid, z něhož vzešli Azánci, asi byl hamitského původu a přišel do oblasti ze severu jako skupina patřící do širšího hamitského etnického celku v severnějších částech Afriky. V oblasti Kenje a Tanganiky díky této migraci předků Azánců existovaly zemědělské kultury se znalostí železa zhruba od roku 700 pnl. K formování jejich kultury však přispěl i vliv dalších bílých a semitských civilizací – Sáby, Aksúmu, Meroe a Egypta.

Azánci postavili v oblasti Kenje a Tanganiky mnoho kamenných sídlišť a měst, a stavěli i terasovitá pole, zavodňovací kanály, studně, kamenná ohrazení, kruhová obydlí a silnice. Těch postavili větší množství; vlastně šlo o úplnou silniční síť. Měly urovnaný povrch a krajnice, byly široké tři až čtyři metry. Jedna z nich měřila 800-1000 kilometrů. Zanechali po sobě i doly, kovárny, mohyly, náspy a skalní kresby. Velké plochy svahů byly terasovitě upraveny k lepší distribuci vody a intenzivnímu zemědělství. Nejvíce teras bylo nalezeno v Tanganice mezi jezery Natron a Ejasi,u města Kilosa a u jezera Ňasa. Ve zbytcích staveb byly nalezeny doklady o vysoké řemeslné úrovni – železné nástroje a zbraně, stopy po tavení rud, mnoho zdobené keramiky. Dobytek byl pohřbíván stejně jako zemřelí lidé. To byl nejspíše pozůstatek dávného hamitského kultu, což opět naznačuje spojitost této kultury s bílými společnostmi dále na africkém severu. Tento obyčej byl rozšířen v neolitické kultuře starého Egypta, konkrétně v tzv. badariánské kultuře, jejíž obyvatelé byli nepochybně mediteránního typu.

Oblast existence a působení azánské kultury není úplně jasná, ale zjevně byla rozsáhlá. Davidson (1960, s. 232-3): „Mnohde, hlavně v Kenji, stopy ‚azánské‘ civilizace slábnou a splývají. Společenská struktura a výrobní techniky, jako kupříkladu dobývání rud, keramická výroba, zpracování železa, v této široké oblasti začínající v údolích jižní Etiopie a zasahujícím až k vysokým zdím Zimbabwe a zlatým hrobkám Mapungubwe, jeví příbuzné znaky.“

Kultura Azánců padla, když se do východní Afriky začaly v 14. století stěhovat kočovné kmeny, mnohé z nich hamitské. Některé, jako kmen Lwoo z oblasti středního Nilu, ze severu, jiné ze Somálského poloostrova. Byly původně méně vyspělé, avšak měly dokonalejší vojenskou organizaci a byly asi i fyzicky zdatnější. Azánce přemohli, podmanili a nakonec zčásti asimilovali, zčásti rozptýlili.

Kultury Ziwa v Inyanze – migrace Azánců na jih

První kamenné památky této provenience byly objeveny Randallem-MacIverem v hornatém kraji při západních hranicích Mozambiku a Rhodésie počátkem 20. století.

O tom, že místní města a hospodářskou aktivitu vytvořili lidé spříznění s bělošsko-semitským živlem více na severu, není pochyb. Na svazích kopců rozkládajících se na jih od Niekerku a Inyangy nalezl MacIver památky, které dokonce můžeme označit jako „jižní azánskou kulturu“. I zde žili lidé, nejspíše Azánci nebo lidé jim blízce příbuzní, kteří stavěli kamenná sídliště a terasovitá pole se zavlažováním, na nichž pěstovali obilí, chovali dobytek, těžili a zpracovávali rudy a intenzivně obchodovali s městy na východním pobřeží.

Podle výzkumu byl základ místní vyspělejší kultury položen migranty ze severu znajícími železo někdy po roce 500 nl. (kultury Ziwa 1 a Ziwa 2).

Davidson (1960, s. 281-2): „Tyto četné tvrze a obydlí, zásobárny a terasovitá pole rozkládají se na ploše 5 – 7000 čtverečních kilometrů ve východní Rhodesii a západním Mozambiku. Zevrubnější průzkum Mosambiku může přinést nové objevy a uvedenou plochu ještě rozšířit… (…) MacIver píše, že v Niekerku spatřil terasovitá pole – původně soudil, že terasy sloužily k obranným účelům, později se však přiklonil k názoru jiných odborníků, že jde o pole – na ploše o něco větší než 130 čtverečních kilometrů. Jak provedením, tak určením připomínají nápadně tato terasovitá pole v Súdánu a Etiopii. V Niekerku bylo vidět, že pole byla pečlivě obdělávána a prostírala se téměř až na vrcholky kopců. ‚V tomto kraji je téměř vyloučeno ujít deset kroků, abychom nenarazili na nějakou zeď, budovu nebo hromadu uměle navršených kamenů.‘ Kamenné stavby bez malty rovněž svědčí o dovednosti zdejších stavitelů.  V divokém hornatém kraji na jih od Niekerku leží Inyanga, kde MacIver rovněž našel terasovitá pole a kamenné rozvaliny. Popisuje potok, který byl regulován nedaleko svého pramene a ‚vodní proud byl kamennou hrází částečně odveden z koryta. Tento vyvýšený příkop, který rozváděl vodu po úbočí kopce, měl menší spád než voda tekoucí korytem potoka. Podobných vodních příkopů je v tomto kraji mnoho a mnohdy jsou dlouhé i několik kilometrů. Dovednost, s jakou byl propočten a vyřešen sklon těchto zavodňovacích kanálů, vzbuzuje věru obdiv a někdy by tento úkol lépe nezvládl ani moderní zeměměřič se svými složitými přístroji. Hráze jsou pevné a kamenné kvádry, nespojované maltou, zapadají dokonale do sebe. Vodní příkop má průměrnou hloubku asi 1 metr…‘ Příbuznost s ‚Azánci‘ vystupuje stále více do popředí.“

Davidson (1960, s. 283): „Do jaké míry tyto rozmanité kultury kamenných staveb ve východní a jižní Africe vzájemně souvisí a jak rozsáhlé byly jejich obchodní styky s pobřežím Indického oceánu? Je to svízelný a složitý problém. Na tomto místě chceme alespoň zdůraznit, že kultury v jihovýchodní stejně jako v severnější a západnější oblasti, byly vytvořeny pasteveckými a zemědělskými populacemi s pevnou organizací, které si osvojily mnohé rozmanité dovednosti při zpracování kamene a kovů – populacemi, které je třeba hodnotit podle staletého a nepřetržitého růstu. Některé hmotné známy tohoto velkého rozvoje lze odhalit i dnes. Při novém archeologickém průzkumu rozvalin v Niekerku vyslovuje se Summers roku 1951 o dávných stavitelích se stejným obdivem jako MacIver: ‚Na první pohled se zdá, že tyto terasy a budovy jsou postaveny z hrubého neopracovaného zdiva. Jakmile se však na ně podíváme zblízka, vynikne jejich dokonalé provedení, takže ani na chvíli nemůžeme být na pochybách o dovednosti stavitelů, kteří s účelným vynaložením práce použili k stavbě mohutných kamenných kvádrů, vážících mnohdy celou tunu.‘ Tito stavitelé rozvinuli a zdokonalili materiální techniku, jejíž skromné základy položili jejich předchůdci z období Ziwa 1 a Ziwa 2. Kdybychom znali představy a společenskou strukturu těchto stavitelů, nepochybně bychom pozorovali stejnou změnu a vývoj.“

V povodí řeky Zambezi byly nalezeny i velké stavby, na něž podle svědků bylo použito nejméně tolik materiálu a práce jako na stavbu gízských pyramid. Jižně od Niekerke, v obtížně dostupném horském kraji, byly nalezeny ohromné několikakilometrové akvadukty, které podle očitých svědků byly postaveny tak přesně a dovedně, že ani novodobí inženýři s moderními přístroji nedosahují vždy takové přesnosti.

Po starších sídlištích zde byla stavěna i mnohá z výrazně pozdější doby. Spadají až do doby od 15. do 18. století. Jejich charakter byl poněkud odlišný. Pěstovalo se zde proso, čirok a luštěniny. Terasovitá pole jsou zde opět všudypřítomnou dominantou, byla však obdělávána střídavě. Opevněná sídla a tvrze, zdmi obehnané sýpky a stáje stály na dobře hájitelných místech (vrcholcích a hřebenech kopců) a byly zřejmě ostře střežené. K jejich stavbě bylo třeba nalámat a dopravit do žádoucích míst spousty kamení. Toto mladší obyvatelstvo se asi častěji stěhovalo, neboť žilo v době zvýšené sociální nestability a hrozby nájezdů nějakých válečníků. Přesto bylo nějak centrálně organizováno. Je pravděpodobné, že hrozbou, které se obávali, byly dále expandující bantuské černé populace, které už předtím vyvrátily Zimbabwe a další sídliště. Nakonec jim asi podlehly a z jejich sídlišť zbyly jen ruiny. Někteří snad útoky přežili a odešli pryč, jiní možná zůstali a byli pohlceni početnější černošskou masou. Tím období vyspělejších sídel vybudovaných v subsaharské Africe lidmi bílého nebo semitského typu končí.

Vyspělost i těchto pozdních kamenných sídel, stavěných přitom v nepříznivých podmínkách, jasně ukazuje, že to muselo být dílo lidí jiného než černošského původu, kteří zde v oné době již nepochybně byli dominantní skupinou, a jejichž kultura byla a i dnes je zcela odlišná. V nedávné minulosti ani v současné době nikde nic podobného místní černí lidé nevybudovali. Navíc to dokazuje i bělošsko-semitskou identitu dávnějších vyspělých kultur subsaharské Afriky, neboť tyto nejmladší evidentně navazovaly na ty starší.

Engaruka

V roce 1935 byly v horách na hranicích Kenje a Tanganjiky, asi 500 kilometrů od pobřeží, nalezeny pozůstatky velkého města (jihozápadně od Natronového jezera, na svahu Rift Valley). Nachází se zde kamenné stěny i dochované domy z pevného zdiva, hrobky a stopy teras a podpěrných stěn terasovitých polí, které asi souvisely s obděláváním půdy a zavlažováním. Ve městě bylo snad téměř 7000 domů a počet obyvatel musel být nejméně 30-50 tisíc. Toto město – Engaruka – určitě nějak souvisí s azánskou civilizací. Možná bylo obchodně a dopravně spojeno s městy na pobřeží východní Afriky, kam dodávalo zboží. Město vzniklo někdy v 17. století a bylo snad zničeno nájezdy černých kočovných Masajů.

Také v Ugandě u vesnice Bigo bylo objeveno velké sídliště obehnané hliněným valem a obklopené sítí příkopů. Je zde nesporná podobnost s Velkým Zimbabwe a obdobnými stavbami v jižní Rhodésii.

Stát Mapungubwe

Dalším pozdějším státním útvarem spojeným s hamitským a semitským osídlením bylo Mapungubwe, které načas dosáhlo poměrně vysoké kulturní úrovně a prosperity.

Davidson (1962, s. 275): „Není pochyb, že obyvatelé Mapungubwe vytvořili složitou kulturu věku železného, která se v podstatě nelišila od podobných civilizačních období v jiných částech světa. Mocný systém opevněných kopje na západě a na východě, řeka Limpopo a hřebeny Zoutspangbergu chránily osamělou nádheru těchto velmožů z Mapungubwe, kteří vmetli příštím generacím do tváře pozoruhodnou výzvu.“

Výzkum koster potvrdil, že černoši tuto kulturu nevytvořili. Davidson (1962, s. 275): „Do té doby se všeobecně soudilo, že na jižní náhorní plošině vyhloubili doly a vystavěli velké kamenné stavby lidé bantoidní jazykové skupiny, kteří se fyzickými znaky ani vzhledem příliš nelišili od domnělých dnešních potomků Sona a Sutů. Dokladový materiál z Mapungubwe – zbytky keramiky a kovové předměty – se zdál tuto domněnku potvrzovat. Tento prostý názor vyvracejí kosterní pozůstatky nalezené v Mapungugwe. Ze 24 koster mohli antropologové prozkoumat pouze 11. Dospěli k závěru, že zmíněné pozůstatky ukazují na lid ‚s téměř naprostým nedostatkem černošských znaků‘.“

Ve své pozdní fázi je Mapungubwe spojováno s Vendy.

Velké Zimbabwe

Stavba Velkého Zimbabwe měla započít někdy v 10. století a pokračovala dalších 300 let. Je to jedna z největších a nejstarších kulturních památek jižní Afriky. Hlavní a nejzachovalejší částí tohoto divu je velká ohrada tvořená mohutnou zdí vysokou kolem 11 metrů a dlouhou 250 metrů. Kromě toho jsou zde další dvě významné části: komplex na kopci a údolní komplex. Celkem toho působivé sídliště zabíralo plochu 730 hektarů. V době největšího rozkvětu mohlo mít na 18 tisíc obyvatel. Zimbabwe bylo vládním střediskem, jemuž byla podřízena další kamenná sídliště v oblasti. Schreiberovi (139-40): „Současně byly odhalovány další zříceniny kamenných staveb, roztroušené daleko v rhodeské stepi, a … jejich počet dostoupil málem 300 (všechny jsou nezastřešení a navzájem si podobné)… Tři sta rozvalin na rozlehlém, špatně dostupném území v nitru kontinentu mohlo představovat zbytky zaniklé říše… Zimbabwe bylo uznáno za její královské sídlo, nebo přinejmenším za její kultovní středisko.“ Na vrcholu moci Velké Zimbabwe vládlo oblasti o rozloze 60 – 90 tisíc kilometrů. Dalšími významnými sídlišti bylo Bumbusi s mohutnými zdmi, velkými kamennými plošinami a domy a Manyikeni, rovněž se podobající Velkému Zimbabwe.

Kolem otázky tvůrců světoznámého Zimbabwe se vyrojilo již mnoho domněnek. Podle dostupných indicií se zdá, že byl jeho vznik a několikasetletá éra prosperity spojena s migrací a přítomností bílých a semitských lidí.

Němec Karl Mauch navštívil pozůstatky Zimbabwe v roce 1871 a předestřel poměrně přesvědčivou teorii, že toto sídlo bylo spjato s oněmi bílými lidmi, kteří založili kvetoucí kultury jižní Arábie, a snad i Féničany. Schreiberovi (1977, s. 133): „… Zimbabwe bylo podle něho sídlem královny ze Sáby, která si ze své historicky doložené návštěvy u krále Šalamouna přivezla určité znalosti izraelského kultu a zároveň i fénické stavitele. Machuova teze byla sugestivní a přesvědčivá, neboť zodpovídala obě hlavní otázky: jednak okolnost, že se tam nacházejí staré doly na zlato, jednak jak se do kultury kulatých chýší najednou dostaly mohutné kamenné stavby. Pro jeho teorii však hovořila i řada jiných důvodů. Reliéfní vlys, zatím už konečně uznaný za ornament, se skutečně často vyskytuje na fénických mincích a na egyptských stavbách: tam se objevuje jako starý hieroglyf pro slovo ‚voda‘ a nachází se rovněž ve zprávách faraónky Hatšepsut (1518-1481 pnl.) o cestě za zlatem. V dobrodružné literatuře se po mnoho desetiletí udržovaly pověsti o africkém ‚Městě zlata‘; ostatně ještě kupř. Borroughs … je docela vhodně uvedl do souvislosti s kmenem Vyznavačů slunce. (…) Jak už se stává, byl tím udán směr i vážnějšímu vědeckému bádání a jeho výsledky nasvědčovaly, že s ruinami Zimbabwe byl nalezen Ofir, bájná země zlata, říše královny ze Sáby a zdroj bohatství krále Šalamouna. Záhy se ukázalo, že pobřeží mysu Guardafui bylo před mnoha stoletími pnl. proslulé vývozem slonoviny, zlata a koření. Obchod přes Indický oceán začal snad už kolem roku 1800 pnl., kdy mořeplavecké kmeny Joktanů dobyly Jemenu. A proč by nemohla Hatšepsutina výprava za zlatem, popsaná na stěnách chrámu Der-el-Bahri, mířit skutečně k městu Sofale, považovaném už po řadu století, ba tisíciletí, za nejvýznamnější přístav jihovýchodního pobřeží Afriky, odkud se vyváželo zlato?“

Jednou z možností je, že šlo o židovské armenoidy z jižní Arábie, kteří částečnými jsou předky dnešního lidu Venda. Konkrétně mělo jít i lid Lemba, který byl součástí Vendů a dnes je skupinou, která si armenoidní rysy Lembů udržela v nejvyšší míře až do dnešních dnů. Pro domněnku, že vládci Velkého Zimbabwe, alespoň v pozdějších dobách, byli bílí armenoidé původem asi z jižní Arábie, by svědčil i fakt, že nástupnické státy, jejichž vznik souvisel s jeho pádem (stát Karangů a Monomotapa) byly nejspíše vytvořeny právě lidmi tohoto původu. Další indicií jsou Ambové a další kmeny, které vykazují nějaké armenoidní rysy a zároveň spojitost se zimbabwskou kulturou. Gayre (1965, s. 219): „Je významné, že Ambové jsou součástí kmenů, o nichž profesor Darf zaznamenal, že mají armenoidní rysy, což nám sděluje, že mají kavkazoidní krev. …toto je společný rys všech kmenů, které vykazují stopy zimbabwské kultury.“

Vznik Velkého Zimbabwe může být spojen také s příchodem a činností arabské obchodnické aristokracie.

Ve Velkém Zimbabwe byly nalezeny předměty a památky, které byly spjaty s hamitskými, berberskými a semitskými populacemi východní Afriky při utváření tamních měst, center obchodu a kultury. Byly tu objeveny i předměty náležící arabské předislámské kultuře (ty byly rovněž nalezeny v Keni v Gedi a Malindi – v oné době existoval v centrální Africe čilý obchod v podobě velkých karavan cestujících k pobřeží a odtud zase zpátky). Bylo tu objeveno i arabské sklo a zlaté předměty, které jsou arabského původu a výroby. Byla zde známá i technologie spřádání bavlny, donesená sem Araby. Četné nálezy zlatých předmětů nasvědčují rozsáhlé těžbě zlata, které se v celé oblasti věnovali kavkazoidní přistěhovalci. Je zde doložena i pokročilejší technika slévání zlata se stříbrem a mědí, která nebyla vlastní černým populacím v oblasti. Známou památkou ve Velkém Zimbabwe jsou sochy sokolů. Užívání symbolu ptáka (sokola) v dávném Zimbabwe také poukazuje na kulturní vliv afrického severu, zvláště Egypta. Obdobný symbol byl užíván i Ghanské říši, vytvořené nejspíše berberskými bělochy.

V Zimbabwe byly nalezeny také předměty z Persie, Indie (z 9. – 14. století) a Číny (z 13. a 14. století).

Zánik Zimbabwe – migrace a invaze černých Bantuů

Zimbabwe patrně zaniklo, když už byl nápor Bantuů příliš silný a zároveň místní zlaté doly již byly z větší části vytěženy, takže vůdčí vrstva ztrácela vůli místo bránit. Je možné, že mnozí odešli už před konečným pádem. Roli mohlo v úpadku sehrát i rostoucí množství černochů zatažených jako otroků a splývání kavkazoidní elity s místními. Jazyky Bantu vykazují známky hamitského vlivu a mezi lidmi Bantu jsou občas k vidění kavkazoidní rysy.

Dnes je Velké Zimbabwe většinou připisováno černým Bantuům, konkrétně lidu Shona. A stejně tak měli postavit zemědělské terasy, zavlažovací kanály a sídliště v Nyanze. Proti tomu však existuje více dost závažných námitek. Pokud někdo chce připsat Velké Zimbabwe Bantuům, pak vyvstává otázka, proč takových míst není více, vzhledem k tomu, že Bantuové jsou dost široce rozšířenou skupinou, a dále, proč už schopnost vytvářet takové stavby nemají. Velké Zimbabwe a menší sídliště podobného typu jsou právě v místech, kam pronikaly kavkazoidní elementy ze severu a východu. Vcelku mezi lidmi Bantu není žádná tradice nějakých pokročilejších staveb z kamene. Podle toho, co dnes staví a na jaké jsou kulturní úrovni, to nevypadá, že by dříve stavěli takto velké a sofistikované kamenné stavby. Nanejvýš stavěli zátarasy chránící dobytek před dravými zvířaty a způsob jejich boje byl otevřený střet na volném prostranství. Kromě toho muži se u Bantuů takovými pracemi nezabývají a sotva si lze představit, že by tak velké stavby vyžadující těžkou práci a velkou sílu stavěly ženy. Nálezy artefaktů lidu Bantu z Velkého Zimbabwe lze vysvětlit jednoduše tak, že po dobytí či zabrání komplexu se tady zabydleli a logicky tak zde po sobě zanechali svoje výrobky a další stopy.

Podle konstrukce zdí Zimbabwe byly postaveny tak, aby odolaly náporů útočníků vrhajících oštěpy, což přesně odpovídá bojovníkům Bantu. Lidé Bantu nikdy zdi nestavěli, nepatří to k jejich kultuře. Naopak zděné opevnění dobře odpovídá Arabům užívajícím meče a luky. Celková koncepce Velkého Zimbabwe napovídá, že šlo o jakousi velkou opevněnou obchodní stanici a shromaždiště. To opět nasvědčuje, že staviteli byli cizinci z kulturně vyspělejších oblastí.

Černí Bantuové migrovali a pronikali ve větších počtech do jižní Afriky až od 13. století. Místní kamenná sídla jsou ale vesměs staršího data.

Indicie silně naznačují, že muselo jít opravdu o jiné a nadanější etnikum, čemuž by odpovídal Gayreho výklad.

Gayre (1965, s. 243): „V souhrnu může být řečeno, že zde není absolutně žádná evidence, že celé Zimbabwe a ostatní podobná místa byla postavena lidem Bantu, s výjimkou dělníků. Avšak je stejně tak jisté, že tato sídliště byla v jistém čase vyvrácena útočníky lidu Bantu, krátce před příjezdem Portugalců na břehy Mosambiku. Je rovněž jasné, že potomci této etnické směsi, která povstala z kontaktu mezi barbarskými ničiteli a původními obyvateli …, jsou Vendové, s nimiž jsou spojeni Lembové, kteří vypadají, že sdílejí více krve původních arabských nebo semitských zakladatelů zimbabwského komplexu. Jakákoli kontinuita kultury stavící z kamene do pozdějších časů mezi Vendy a jejich příbuznými je tu díky absorpci nějaké krve a kultury těch, kteří jsou spojeni se Zimbabwe a podobnými sídelními centry. Kolaps zimbabwské kultury může být připsán úpadku výnosnosti rhodéských zlatých dolů, rostoucímu tlaku vpadnuvších Bantuů a úpadku arabských komunikací s dálným jihem podél východního pobřeží Afriky – což mohlo být zčásti způsobeno příchodem Portugalců, minimálně do té míry, která znemožnila Arabům obnovu jejich nadvlády nad tímto regionem, jenž je tak bohatý na zlato.“

Konečný úpadek – migrace a invaze Bantuů, mizení bílých a semitů

Za příchodu Portugalců byla kultura Monomotapa již upadlá a vše nasvědčuje tomu, že to byl následek invaze Bantuů, kteří předtím zničili i kulturu Zimbabwe. Dále to odpovídá i pozdějšímu pádu kultury v Mapungubwe.

Spolu s bělošsko-semitskou elitou v oblasti žila vedle narůstajícího černošského elementu i populace Hotentotů, což byli asi míšenci mongoloidů a černochů, možná i nějakým bělochů, co zde žili v dřívějších dobách. Ti tvořili níže postavenou vrstvu podřízenou vládnoucím špičkám.

Rostoucí přimíšení černošského Bantu elementu do místní hotentotské populace odrážející jeho rostoucí migraci či přímé zatahování jako otroků je vidět i na nálezech koster. Kolem roku 1000 a o něco později jsou kostry čistě hotentotského typu, mezi lety 1100-1250 jsou na kostrách vidět známky negroidního přimíšení. To odpovídá celkově i časově scénáři, že po roce 1300 byla místní sídla a ekonomika vytvořená bílými a semitskými živly pod rostoucím tlakem černých Bantuů, kolem rolu 1450 bylo Velké Zimbabwe jejich útokem zničeno, později i kultura Monomotapa.

Lidé Venda pak přišli do oblasti Mapungubwe někdy mezi lety 1450-1750. Zde opět založili načas poměrně vyspělou kulturu, ale později i zde jejich moc pod náporem Bantuů zkolabovala. Pak se zbývající Vendové přesunuli ještě dále na jih a osídlili severní část Transvaalu. Zde opět vytvořili nějaká kulturně vyspělá sídliště, avšak i zde byli nakonec černou populací z větší části zaplaveni.

Zbývající bělošsko-semitská populace byla pak z větší části zničena či pohlcena nově dominantní černošskou populací (muži byli asi pobiti, ženy s dětmi byly asimilovány).

Poznámka

Ve výkladu o Zimbabwe apod. vycházím z výkladu Roberta Gayreho. Existují i jiné výklady dění v této oblasti Afriky, třeba rovněž docela věrohodné, ale často asi také ovlivněné politickou korektností. Gayreho výklad je jakousi poměrně věrohodně vyhlížející alternativou, navíc nezatíženou politickou korektností.

Město Khami

Styl, v jakém bylo Khami vystavěno, se podobá Velkému Zimbabwe a představuje asi jeho určité rozvinutí. Je zde užito jiného druhu kamene, a jelikož zde jednotlivé kusy do sebe tak dobře nezapadaly a nemohly vytvořit tak stabilní vysoké zdi, bylo zde použito podezdívky. V některých zdech jsou použity mohutné bloky kamene, s nimiž mohli manipulovat až nejméně čtyři lidé. Domy zde byly postaveny na uměle vytvořených kamenných plošinách. Při výzkumu bylo odhaleno, že stavitelé svoje dílo pečlivě plánovali. Zvláště je to patrné u komplexu na kopci, který sloužil jako královské sídlo, kde byly napřed vystavěny (dekorované) terasy a až na nich zdi. Celkově je zde sedm zastavěných částí pro královskou rodinu a další stavební oblasti v přilehlém údolí pro prostší obyvatele. Celkově je to soustava kruhových budov a teras, domů, umělých plošin a kamenných zdí. Za zmínku stojí krásně dekorovaná zeď s podezdívkou, vysoká šest a dlouhá 68 metrů.

Khami bylo po 200 let centrem menšího místního státu, který vznikl zhruba v době pádu Velkého Zimbabwe. Tato časová paralela a podobnost ve stylu výstavby naznačuje, že se sem snad uchýlila část zimbabwské elity z doby úpadku a pádu Velkého Zimbabwe. I historicky je doloženo, že na jeho pád navázaly menší státní útvary, Karangové dosáhli nezávislé moci u řeky Zambezi na severu a království Butuů na jihu s centrem v Khami. Stejně tak ale mohlo jít o vládnoucí elitu (asi bílí armenoidní lidé) království Monomotapa, kteří se vymanili z jeho nadvlády ještě v době jeho úpadku. (Karangové byli rovněž asi bílí armenoidé, kteří se podíleli na stavbě kamenných sídlišť a těžbě zlata v této oblasti; z jejich jazyka vychází jazyk jim příbuzných Vendů.)

Vendové – světlejší živel ve střední a jižní Africe

Vendové jsou zvláštní lid jasně se odlišující od ostatního bantuského obyvatelstva. Zvláště v jižní Africe tvořili zvláštní kastu oddělenou od zbytku obyvatel, z níž se rekrutovali náčelníci. Byla to skupina tvořená větším množstvím vzájemně propojených a příbuzných klanů.

Většina z nich proklamuje svůj původ z Thoho-ya-Ndou, jejichž předkové překročili řeku Limpopo a přišli tak z Rhodésie do jižní Afriky. Skutečnými lidmi Venda jsou právě ony náčelnické rodiny. Ačkoli jsou pro ostatní uzavření, stranící se kontaktu s ostatními a trochu tajemní, jsou rozhodně jednou skutečnou královskou dynastickou kastou vládnoucí nad masami smíšeného původu, z nichž mnohé ani nemluví vendským jazykem.

Vendové jsou tedy zvláštní skupinou nereprezentující ostatní bantuskou populaci a tradice jejich kamenného stavebnictví a metalurgie jí není možné připsat. I v oblasti kultury jsou na vyšší úrovni a lišící se od ostatních, zejména v hudbě. Jsou jediní, u nichž existuje výroba a hra na flétnu. Také vyrábějí xylofon. Mají také poněkud tajemný nástroj s vibrujícím jazýčkem, jediný v celé jižní Africe. Mají sedminotovou škálu a názvy not nejsou odvozeny z bantuského jazyka, takže ukazují na jejich originální kulturu, eventuálně vliv nějaké starší vyspělejší kultury. Navíc jejich jazyk vykazuje původ v jazyce Karangů, což byl asi bílý nebo bělošsko-semitský kmen, který se chopil moci po pádu kultury Zimbabwe. A především vykazují značnou příměs bílé krve, neboť mají výrazné armenoidní rysy.

Kdysi bylo široce rozšířeným zvykem a povědomím, že kovové předměty šlo získat pouze od Vendů. Ty byly často vyráběny Lemby; Vendové disponovali povědomím o metalurgické technologii, která jim dávala výhodu nad ostatními kmeny.

Gayre (1965, s. 238-9): „Tedy vidíme, že malý kmen Venda, který tenduje k formování královské kasty vládnoucí nad lidmi ostatních ras, mají vlastní jazyk karanganského původu, disponují některými technikami z kamenictví a metalurgie… (…) Armenoidní rysy jsou často k nalezení u Arabů a Židů. Vypadá tudíž téměř nevyhnutelně závěr, že Vendové jsou odštěpkem Karangů, kteří, do doby příchodu Portugalců, již osídlovali kamenná sídla…“

Kamenná sídla a stavby ve Rhodésii a jižní Africe jsou podle všeho díly lidu Venda ze severního Transvaalu a Roswi, o jehož tradici kamenného stavebnictví se všeobecně vědělo. Podle jejich vlastních tradic navíc Vendové pocházejí právě z Rhodésie. Navíc jsou Vendové spojováni i s kulturou a sídlem v Mapungubwe během jejího pátého období mezi lety 1450-1750. Nelze tedy téměř pochybovat, že skutečně pocházejí z lidí, kteří založili a osídlovali oblasti důlních měst ve Rhodésii.

„Bílá paní“ – ve skutečnosti chlapec – z Brandbergu

V jižní Africe byl nalezen i další pozoruhodný objev dokládající vliv bílých kultur ze Středomoří až v odlehlých částech afrického kontinentu. V Namibii v pohoří Brandberg se nachází jeskyně s velkolepými malbami. Mezi nimi i obraz podivného chlapce či dospívajícího muže jasně bílé pleti a rysů. Původně byl považován za ženu; proto se dodnes nazývá Bílá paní z Brandbergu. Je oblečen do přiléhavých šatů, kalhot a bot. V jedné ruce drží květinu, v druhé luk a šípy. Oděv chlapce silně připomíná kostým chlapců a dívek na Krétě, kteří se účastnili býčích her. I ostatní fresky v jeskyni značně připomínají krétské. Podle vyobrazení jde o člověka bílého mediteránního typu, soudě dle bílé pleti, výrazného nosu. I to by nejvíce odpovídalo starověkým Mínojcům. Není opravdu vyloučené, že mohlo jít o nějakou tajemnou migraci Kréťanů, která doplula na pobřeží jižní Afriky, a odtud se vydali pěšky kus cesty do vnitrozemí. Jestliže i Féničané nejspíše obepluli celu Afriku, proč by to nemohli dokázat i staří Kréťané, kteří byli nejméně stejně tak dobrými mořeplavci. Avšak některé aspekty malby připomínají i jiné staré kultury ve Středomoří. Pod bradou má namalovaný bílý kruh, stejně jako tomu bývá u postav na staroegyptských freskách. Luk a šípy zase někomu připomněly Řeky a jejich bohyni lovu Dianu. Jeho vlasy jsou ryšavé, což mediteránnímu typu neodpovídá, spíše někomu více ze severu; ovšem světlovlasí lidé nebývali ani ve starověkém Středomoří žádnou vzácností.

Za chlapcem je další postava, hubený muž s podivným bodcem v ruce a velmi složitou přílbou s průzorem. Malba by měla být stará nejméně 3500 let, a nejspíše i více.

Souček o objevu píše (1967, s. 190-1): „Důkladný výzkum archeologa H. Breuila v roce 1947 obrátil pozornost ‚hledačů Atlantidy‘ znovu k Africe, tentokráte ne k Sahaře a Atlasu, ale k soutězce Cisab poblíže nejvyšší hory jihozápadní Afriky Brandebergu. Tam, na strmé sklaní stěně, vede proplétající se průvod mužů a žen ‚nejzáhadnější ženu světa‘, jak se vyjádřil jistý dánský vědec, Bílá paní. (…) Je to postava ztepilé, rychle kráčející bílé ženy s ohnivě ryšavými vlasy, s bílým květem v jedné a s lukem a šípem v druhé ruce. Bradu má podvázánu stuhou připomínající poněkud módu starého Egypta. Bílou paní objevil již roku 1917 německý geolog R. Maak, ale teprve Breuil určil její stáří – nejméně 2500 let – a nerozpakoval se říci: 1. že neobyčejně připomíná ‚pařížanky‘ nebo ‚toreadorky‘ krétských fresek; 2. a že její průvod vypadá docela jako oslavný průvod bohyně Diany. (…) Je Bílé paní, jejíž portrét se zachoval v jedenácté vrstvě skalních maleb, svědectvím nějakých bílých praobyvatel jihozápadní Afriky? Připlula snad na krétském korábu kolem Héraklových sloupů?“

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

%d bloggers like this: