Skip to content

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 22

Květen 18, 2018
tags:
by

Dar Fúr

V darfúrské pahorkatině, nacházející se asi 1000 kilometrů od středního toku Nilu, na půli cesty mezi Nilem a Nigerem, kdysi existovala vyspělá společnost, jak prokazují rozvaliny města Džebel Uri. Jsou zde pozůstatky jednoho z největších měst, jaké kdy v Africe stálo – trosky paláců, včetně velkého paláce s devítistupňovou audienční síní, a další pěkné stavby z nepálených cihel. Stál tu i nejméně jeden křesťanský kostel a mnišský klášter. Město bylo chráněno mohutnými kamennými hradbami. Domy uvnitř města byly vystavěny z kamene bez spojovacího materiálu, ovšem tak pečlivě a dovedně, že některé stojí neporušené ještě dnes. Také ochoz z velkých kamenných kvádrů je postaven velmi důkladně. Na jeho dolním konci se nachází rozlehlá budova, nejspíše královský palác. Tu chrání několik hradeb a bašt kruhového půdorysu. Vysoké zdi a důkladně vystavěné brány obklopují prostranství, které asi sloužilo jako nádvoří hradu nebo shromaždiště. Na vyvýšenou kamennou plošinu vede devět dnes skoro neporušených kamenných stupňů. Stáří sídliště je odhadováno na nejméně 700 let, nejspíše je ale ještě starší. Bylo i významným obchodním střediskem. Snad bylo výtvorem lidí z pomerojského království Mukurra. Mohlo ale také být sídlem Kánemské říše.

Avšak darfúrské Džebel Uri existovalo v nějaké podobě ještě v dávnějších dobách. Na zmíněných stavbách z pozdější doby jsou znatelné stopy kultury starého Egypta a pozdějšího města Meroe, prvního velkého střediska výroby železa v Africe. Je docela možné, že sem kdysi uprchli obyvatelé Meroe před dobyvateli z Aksúmu. Arkell píše (in Davidson, s. 124): „Mezi božským královstvím darfúrským a kušitským najdeme tolik známek příbuznosti, že si je můžeme vysvětlit jedině tím, že po pádu Meroe založila utečenecká panovnická rodina Království darfúrské.“ K této události mělo dojít kolem roku 350 pnl. Uri však může souviset i s lidem Sao, jehož příslušníci o 500 let později asi 1000 kilometrů západně u Čadského jezera zpracovávali bronz a železo. Jeho předkové mohli projít právě tudy a nějaký čas zde sídlit. Jen několik kilometrů od Džebel Uri byla nalezena rozsáhlá soustava terasovitých polí.

V roce 1958 byly asi 30 kilometrů na jih nalezeny další zříceniny u Ain Fara – pozůstatky nádherného paláce a krásné mešity. Avšak později bylo zjištěno, že původně byl onen palác klášterem a mešita původně kostel. Rovněž tak zde byly nalezeny střepy keramiky. Podle jejich pěkné výzdoby jsou křesťanského původu a podobají se křesťanskonúbijské keramice v Mukuře. Pocházejí snad z 9. – 13. století, ovšem není vyloučen i dřívější původ; nalezené okenní tabule pochází už z 8. století. Sídlo bylo založeno asi kavkazoidními lidmi z Mukurry, či možná nějakými bílými křesťanskými přistěhovalci, snad přímo misionáři, ze Středomoří. Zdá se, že severní část Dárúru byla pod vlivem či přímou nadvládou Mukurry. Také v lokalitách Abú Sufján a Zenkor na cestě z Dongoly do Dárfúru byly objeveny zbytky křesťanských staveb, a z Kordofánu máme nálezy svědčící o křesťanskonubijském vlivu.

Od 13. století sem pronikl islám a několik století zde vládla arabská aristokratická dynastie Tunjur. Tehdy se kostely změnily na mešity. Za její vlády vzrostla prosperita země, byl vydán zákoník, kde zde do jisté míry platí dodnes. Někdy v 16. století si území podmanil Mai Idris Alúma, vládce Kánem-bornuské říše. Po jeho smrti se Dar Fúr stal opět nezávislou zemí pod vládou dynastie Keira z fúrského kmene. Její zakladatel Sulajmán mohl pocházet z bílé arabské aristokracie. Tehdy došlo k celkové stabilizaci a období největší prosperity země. Sulajmán i jeho následovníci zde stavěli paláce a mešity až do pádu posledního vládce začátkem 20. století. Na svazích pohoří Džebel Marra dodnes stojí zbytky mnoha vysokých a pevně solidně postavených staveb. Celkově však v posledních stoletích země upadal kvůli vytrácení arabského (a v jeho rámci asi i bílého) elementu a nárůstem černošského obyvatelstva.

V oblasti darfúrské pahorkatiny se však porůznu nacházejí i další stopy kulturně pokročilého osídlení. Z dávnějších dob zde byly nalezeny hroby zmizelého dudžuského lidu, později zde sídlili křesťané přistěhovalí asi odněkud ze Středomoří. Zanechali zde pěkné stavby z nepálených cihel a nejméně jeden kostel a mnišský klášter.

 

Východní pobřeží

Východní Afrika byla dlouhodobě a již od starověku v kontaktu s oblastmi starých civilizací. Na východním pobřeží postupně vznikla vyspělá a prosperující města (Merka, Brawa, Pate, Mogadiscio, Lamu, Malindi, Gedi, Sofala, Mombasa, Kilindini, Pangani a mnohá další). Vzhledem k výhodné obchodní a námořní poloze přímo vstříc Indickému oceánu se zde usadily početné komunity bělochů z nejrůznějších koutů světa – arabská aristokracie, Indové, Peršané.(1) Počátky těchto kontaktů a měst sahají většinou do doby časného středověku, některé i dále. Už staří Egypťané podnikali výpravy na somálské pobřeží. Za dob helénismu jihoarabští Sabejci, zřejmě tvořeni směsicí převážně bílých typů sídlících na jihu Arábie, vyplouvali z přístavů Muza a Aden k východoafrickému pobřeží až k přístavu Rhapta. Později, od 8. století a nejvíce v prvních staletích 2. tisíciletí, sem připlouvá stále více lidí z výkvětu tehdejšího arabského živlu. Později se však většina z nich vmísila mezi místní obyvatelstvo.

Davidson (1960. s. 212-3): „Nejstaršími neafrickýmo osadníky na pobřeží … byla obchodní knížata z jižní Arábie, potomci královského rodu sábského. Nepřišli, aby dobývali a plenili, nýbrž za obchodem. Nebylo jich mnoho, zůstali však trvale. Naučili se jazyku domorodců, uzavírali sňatky s domorodými ženami a zřídili obchodní stanice. Asi v polovině 1. tisíciletí pnl. a patrně snad ještě o něco dříve, objevují se v kultuře tohoto pobřeží arabské prvky. Arabští obchodníci sice během doby splynuli s domorodým obyvatelstvem, ale z Arábie a od Perského zálivu přicházeli zatím noví přistěhovalci, takže národní povědomí Arabů tu nikdy nezmizelo zcela. (…) Po celém pobřeží omývaném Indickým oceánem vznikala města a přístavy, kde se stýkalo a setkávalo obyvatelstvo různých národů: Indové, Peršané, Arabové, Indonésané, Malajci, Číňané, Afričané. (…) To platilo nejen o východní Africe, ale i o Indii a jihovýchodní Asii. V 7. století, po vzniku islámu, se obraz poněkud mění. Na africkém pobřeží se objevují utečenci z islámské Arábie. Nepřijíždějí jen za obchodem, ale hodlají se tu usadit. Zakládají na pobřeží první islámská města, která jsou aspoň zprvu ovládána Araby. Zatím je z tohoto období známo osm měst. Jde většinou o malé obchodní osady ležící na ostrůvcích u pobřeží. (…) Nepochybně tam našli i skupiny dřívějších arabských usedlíků. (…) Po 7. a 8. století se kolonizace urychlila a Arabové začali být podnikavější. (…) …koncem 11. století vyrostlo z bývalých obchodních osad mnoho měst.“

Ve vykopávkách byly nalezeny mince řecko-egyptské, římské, byzantské, turecko-egyptské, čínské a ty ražené v Kilwě.

Je zajímavé, i když z geografického hlediska vcelku logické, že arabské osídlování východní Afriky je nejvíce spojeno právě s obyvatelstvem jižní a jihozápadní Arábie, v němž se podle všeho vyskytovalo a dodnes vyskytuje nejvíce bělošského rasového elementu. Byli to zřejmě tito jižní Arabové s převahou bílé krve, z nichž vzešel hlavní, vůdčí a iniciující element v arabské expanzi do Afriky. Tím spíše, že šlo o místní elitu – vládce, obchodníky, námořní dobrodruhy, cestovatele. Jihoarabové přiváželi na pobřeží železné výrobky a zbraně a skleněné produkty.

Přímořskému území východní Afriky v oné době vládla úzká bílá či bělošsko-semitská aristokratická vrstva z jižní Arábie – knížata sábská, himjaritská, asuánská a kvatabánská. Každému městu vládl nějaký představitel z řad této šlechty. Rejdaři, mořeplavci a obchodníci ze stejného etnického živlu provozovali i rozsáhlý námořní obchod. Díky nim se v místních městech, jako třeba v azánských městech Kenji a Tanganjice, rozvinul nejen obchod a hospodářská aktivita, ale i svébytná vyšší kultura. Později v době nástupu islámu a dynastických a náboženských válek přicházeli další arabští přistěhovalci, asi již více tvořeni semitským živlem. Usídlovali se nejen v Azánii, ale i na somálském pobřeží a v Sofale.

Později se stali významnými konkurenty jižní Arábie na Indickém oceáně Řekové a Římané, kteří uchvátili jeho nejvýnosnější část, obchod s kadidlem, kořením a hedvábím, pro sebe. Ve stejné době sem pronikají i převážně bílé elity obchodníků z Persie a Indie (např. kupci z království Kambája). Podle tradice proběhlo mezi 7. a 10. stoletím několik vln arabsko-perských přistěhovalců. Místního obchodu se účastnili i indičtí kupci z hinduistické říše Šrívidžája na Sumatře, která ovládala obchod na Indickém oceáně mezi 8. a 12. stoletím.

Ovšem na vzniku měst se podílelo i místní africké obyvatelstvo, zejména hamitské živly v něm.

Přistěhovalá bílá perská elita byla velmi aktivní a podle záznamů založila osadu Kilwa u Tanganiky roku 975, čímž byly položeny základy místního státu, který přetrval až do příchodu Portugalců. Město Kilwa se posléze stalo největším tržním městem a překladištěm zboží na východoafrickém pobřeží.

Na ostrůvku Sanže-ja-Kati poblíž většího ostrůvku Kilwa byly nalezeny domky podélného půdorysu s pečlivě hlazeným zdivem. Ve středu osady byla tvrz se zdmi o výšce čtyř metrů. Místní obyvatelé znali železo. Je to jedna z nejstarších obchodních osad nalezená v tomto regionu. Byla založena bílými lidmi z dávné jižní Arábie nebo z árijské Indie.

Na ostrůvku Songo Mnara byly objeveny pozůstatky města ze středověké doby. Byly zde objeveny výrobky z polévané kameniny ze Siamu, porcelán z Číny, mince z Mezopotámie a Persie a provrtané kuličky z indického jantaru, křišťálu, karneolu a topasu.

Idriss, arabský spisovatel z 12. století, píše, že o příchodu lidí z východní Asie do Sofály. Parně šlo o bílou indickou elitu z Indie, ale dokonce i z Jávy a Kambodže. O tom svědčí nálezy pocházející z Indonésie a Indočíny. (Masudi také dodává, že od 10. století vyvíjeli ve východní Africe obchodní činnost i Číňané, během nadvlády mongolské dynastie a pak i za dynastie Ming. To dosvědčují nálezy čínských mincí a porcelánu ze 13. století).

Migrace bílých elit Arábie, Persie a Indie ze severu a východu vedle východoafrického pobřeží zasáhly i Madagaskar a Komorové ostrovy.(2)

Pobřežní města byla obklopena mocnými hradbami, při pobřeží byla vybudována přístaviště a mola. Paláce a domy vyšších tříd a bohatých obchodníků byly rozsáhlé a luxusně zařízené, byly zde koupelny, vodovody a hygienická zařízení. O vlivu orientálních kultur založených původně bílými lidmi svědčí i skutečnosti, že tato výstavní sídla byla obkládána perskými fajánsovými dlaždičkami.

Barbosa roku 1501 popsal vyspělá města na východoafrickém pobřeží a jejich pestré obyvatelstvo skládající se z bílých lidí z orientálních národů a rovněž z talentovaných semitů a černochů (nicméně bílý živel byl iniciátorem a původcem celého tohoto vzestupu). Davidson (1962, s. 178): „Barbosa si všiml roku 1501, že obyvatelé Malindi mají ‚pevné kamenné domy s plochými střechami jako u nás‘. Jsou ‚černí i bílí‘ – patrně ‚hamitští‘ a arabští, indičtí a bantuští obyvatelé – a ‚zabývají se rozsáhlou obchodní činností, neboť prodávají sukno, zlato, sloní kly a všelijaké jiné zboží … a do přístavu každý rok připlouvá velmi mnoho lodí naložených zbožím‘.“

Celkově na východním pobřeží zanechali kulturní stopy (hlavně v podobě vyspělých měst) tehdy převážně bílí Peršané, Indové (zvláště když šlo o jejich obchodní a námořní elity) a arabští aristokraté, po nichž zde zůstaly i zřetelné genetické stopy v podobě bělošských rysů. Kromě toho sem zavítaly i četné obchodní výpravy z Číny a i ty zde zanechaly nějaké kulturní a genetické stopy.

Navíc mohli k rozkvětu měst a obchodu na východním pobřeží přispět i Řekové a Římané, kteří sem prokazatelně krátce po začátku letopočtu také připlouvali. Možná zde někteří z nich i trvaleji sídlili. Brzy po začátku letopočtu řečtí a římští mořeplavci již pronikali v Indickém oceánu i dále na jih ke břehům Afriky, od „afrického rohu“ až k Mosambiku. V nejslavnější mořeplavecké příručce starověku Periplus plavby po Eritrejském moři z roku 60 nl. nás o tom informuje alexandrijský Řek, který celou oblast procestoval. Popisuje zde plavební trasy a obchodní stanice na březích východní Afriky.

Vrcholu rozkvětu dosáhla města na východním pobřeží v 15. století, posléze nastává úpadek, zčásti způsoben jejich vzájemnými spory, řevnivostí a dokonce válkami, ovšem hlavní faktorem úpadku bylo postupné slábnutí obchodních kontaktů, vytrácení přistěhovalých bílých a semitských živlů a ukončení jejich migrace do oblasti.

Lembové – potomci Židů z jižní Arábie 

Nejzajímavější indicií vztahující se identitě lidí z jižní Arábie je lid rodu Lemba, který žije mezi Vendy. Tvoří zvláštní kastu obchodníků a řemeslníků pracujících hlavně s kovy. Zemědělství se nevěnují. I když jsou poněkud tmavší pleti, nejsou negroidních rysů a typu. Vcelku se zdá, že jsou semitsko-armenoidní smíšený typ. Mohou snad pocházet z Peršanů, Pársů, Židů nebo Arabů. Rozhodně nejsou původní; pocházejí z bílých a semitských přistěhovalců odněkud ze severu. Mají vlastní jazyk odlišný od kmene Vendů a jejich kulturní obyčeje jsou svérázné, potvrzující jejich původ někde mimo Afriku. Udržují endogamii a odmítají se mísit s jinými kmeny.

Schreiberovi (1977, s. 139): „… Lembové představují velice zajímavý, čistě semitský ostrůvek mezi kmeny Bantu. Živí se obchodem a hornictvím, kupodivu dodržují řadu semitských zvyků a byli stále uváděni do souvislosti s Židy a Féničany.“

Zde je třeba připomenout, že právě tyto dva národy, třebaže kulturně semitské, nebyly jasně semitské ve smyslu rasovém. Mezi Židy, zvláště některými jejich skupinami, existoval silný bílý element, a Féničané byli asi původně bílým národem i celkově.

Schoch a McNally předkládají pádné důkazy, že asi původem pocházejí z nadaných židovské populace jižní Arábie, která byla jednou z těch, které se zasloužily o tamní kulturní rozkvět (2004, s. 152-3): „Lembové jsou skupina asi 50 000 lidí s africkými rysy mluvícími bantuským jazykem, kteří žijí na hranicích Jihoafrické republiky a Zimbabwe. Podle kmenové tradice však tito lidé pocházejí ze středovýchodních Židů. Příběh říká, že je vedl muž jménem Buba, jenž je zavedl z jejich domoviny zvané Senna do Afriky. Lid Lemba praktikuje obřízku, dodržuje sabat a nejí vepřové maso ani maso podobných tvorů, včetně hrošího. (…) Nedávné výzkumy odhalily, že židovští kněží známí jako kohenové, jejichž povinnosti jsou jiné než povinnosti rabínů a údajně pocházejí přímo od Mojžíšova bratra Árona, mají ve svých Y-chromozomech zvláštní znaky DNA. Jejich Y-chromozomy přecházely z otce na syna prakticky netknuté a jsou poznamenané jen nepatrnými mutacemi, které představují genetickou stopu mužské rodové linie i kmene. Tento specifický znak mutací nalezený mezi koheny je názorný doklad. U nežidovské populace je ‚kohenský‘ znak velmi vzácný. U židovských mužů evropského (aškenázského) i severoafrického a středovýchodního (španělskoportugalského) původu se četnost ‚kohenského‘ znaku DNA pohybuje u kněží mezi 45 a 56 procenty a mezi laiky od tří do pěti procent. Přesně totéž rozložení se vyskytuje i u kmene Lemba. ‚Kohenský‘ znak má 53 % mužů klanu, kteří se prohlašují za přímé potomky Bubovy, a jen 9 % mužů pocházejících z jiných klanů. Navíc Senna skutečně existuje. Je to dnes neobydlená lokalita v hadramawtském regionu Jemenu, oblasti, v nichž se kdysi nacházelo mnoho židovských osad. Mezi místními lidmi se stále traduje, že město smetla kolem roku 1000 nl. voda z protržené přehrady. Lembové používají rodových jmen, například Sadiqui nebo Hamisi, která jsou semitštější než Bantu a dodnes se v Hadramawtu vyskytují. Lze tedy soudit, že židovští předci lidu Lemba opustili Jemen po zničení města Senna a odpluli do Afriky, jejíž jižní pobřeží je vzdálené jen devět dnů plavby. Zde si založili nový domov, uzavírali sňatky s místními lidmi a rozvinuli tradici, v níž se mísí importované židovské praktiky se zvyky původních obyvatel. Výsledkem je typicky africká populace, u které však lze vystopovat podíl fyzického a kulturního dědictví Středního východu.“

Šlo tedy o nějakou poněkud zvláštní nadanou populaci, v tomto případě židovskou. Původně mohlo jít o bílé lidi armenoidního typu nebo nějaký zvláštní odštěpek semitského živlu, vynikající vyšší inteligencí a schopnostmi, než je u semitů obvyklé. Otázka bílé či semitské identity i nadaných segmentů židovského etnika (obecně hlavně Aškenázové a některé části Sefardů) není dodnes úplně jasná. Ale není jistě náhoda, že z řad kohenů ještě v moderní době vyvstalo mnoho významných osobností.

Předkové Lembů možnými staviteli Velkého Zimbabwe

Gayre na základě historických poznatků a faktu, že Lembové jsou součástí Vendů, kteří zřejmě vzešli ze smíšení původních stavitelů Zimbabwe s černochy Bantu, konstatuje (1965, s. 242): „… vypadá téměř nevyhnutelně, že musíme dojít k závěru, že lidé Lemba jsou přeživším a nejzachovalejším pozůstatkem … bílé elity zimbabwské civilizace.“ (O tomto více viz kap. o Zimbabwe.)

Přítomnost dávných bělochů a/nebo árijských Peršanů a Indů na Komorových ostrovech doložena genetickým výzkumem

Na Komorových ostrovech (skupina ostrovů západně od severní části Madagaskaru) byly mezi 381 testovanými muži nalezeno 15 nositelů R1a; tři z nich jsou nositelé R1a*-SRY10831a a 12 je nositeli R1a1. Haploskupina R1a obecně odkazuje někam k bílým populacím kdysi sídlícím na ruských pláních a v centrální Asii, a R1a1 rovněž naznačuje spojitost s indoevropskými migracemi směřujícími dále do jižnějších a východnějších oblastí do Asie (tj. árijskými). Avšak podrobnější srovnání ukázalo, že jde o starší haplotypy, které mohou být pozůstatkem nějaké dávné bílé migrace před 9 či 10 tisíci lety, možná z íránské náhorní plošiny nebo z Malé Asie. Avšak stejně tak může jít o mnohem pozdější migraci lidí z bílých starověkých civilizací Persie a árijské Indie (kteří tyto haplotypy zdědili po dávnějších předcích). Četné námořně obchodní kontakty mezi starověkou Persií a Indií a východním pobřežím i Madagaskarem jsou bezpečně doloženy. Perští mořeplavci-obchodníci rozšířili své námořní trasy na Madagaskar někdy po roce 700 nl. (Klyosov, únor 2012)

R1a1 byla nalezena také u mužů v oblasti Ománského zálivu (Jemen, Katar, Spojené arabské emiráty) zřejmě pozůstatek mořeplaveckých aktivit dávných bílých Peršanů a Indoárijců (Caneda et al., 2007). Může ale jít alespoň zčásti o pozůstatky bílého osídlení ze starší doby. Jak píše Coon (1939, kap. XI, sekce 3), v pobřežních oblastech Arabského poloostrova dodnes přežívají mořeplavecké populace Arabů s patrnými bělošskými rysy a zřejmě je zdědili po ještě předindoevropských běloších (viz výše kap. o Jemenu).

Poznámky

(1) Obyvatelé Indie a Peršané byli původně bílými národy a mezi jejich vyššími vrstvami se udržoval bílý živel i dlouho poté, co většina obyvatelstva již bělošskou identitu ztratila (do jisté míry to platí dodnes). Dá se předpokládat, že obchodníci a cestovatelé v těchto městech byli tvořeni nadprůměrně inteligentní a energickou elitou těchto národů, tedy šlo převážně o jejich zbývající bílý element. Dokonce i v rámci arabského etnika existovala převážně bílá aristokracie. V tomto bodě dokonce existuje dobové svědectví, které to potvrzuje. Portugalec Barbosa v knize psané asi roku 1518 popisuje Araby ve městě Randér nedaleko Surátu (které je sice v Indii, ale bylo v úzkém obchodním kontaktu s městy na východoafrickém pobřeží a obchodnické komunity byly tam i onde prakticky stejného etnického složení) takto (in Davidson, 1960, s. 211): „Mouřeníni obývající Randér jsou světlé pleti a jsou to lidé zámožní a z urozeného rodu“. Obecně popisuje Indy, Peršany a Araby ve městech východní Afriky a jižní Asie jako „bílé mouřeníny“.

Konkrétně byli starověcí bílí Peršané zřejmě mixem nordických, armenoidních a mediteránních typů. Později byla většina z nich pohlcena orientálními populacemi. Podobného složení nejspíše byla i indická a arabská elita, u níž ale byly v některých regionech přítomny i nějaké alpinské typy. (Více o tom viz poznámky k oddílu III a viz poznámky k další kapitole).

(2) Na Madagaskaru se díky více migracím ze severu a východu utvořila a ještě dnes do jisté míry udržuje typická třídně-rasová hierarchie založená na rasových rozdílech v inteligenci a dalších charakteristikách. Arabská elita (obchodníci apod.) ze Sofály a dalších měst na africké pevnině tvoří na mnoha místech šlechtickou kastu (opět pravděpodobně s výrazným bělošským admixture), střední pozici zaujímají Indonésané (jižní Asijci a s nimi i mediteránní typy obsažené ve starém obyvatelstvu jihovýchodní Asie) a nižší třídu tvoří černoši.

Migrace z kvetoucí jižní Arábie – prosperující města a čilý obchod ve východní Africe

Po jistou dobu byla jižní Arábie, osídlená původně směsicí bílých typů (vesměs starší a poněkud tmavší typy bílé rasy původně rozšířené v celém Orientu; u některých z nich je nicméně patrná dokonce i světlejší pigmentace vlasů, vousů a očí – viz Coon, 1939), vyhlášená a proslavená svým rozkvětem a mořeplaveckými a obchodními aktivitami.(1)

Díky nadání a vhodnějšímu klimatu minulých dob zde vzniklo několik vyspělých kultur. Gayre (1965, s. 5): „…civilizace starověké Sáby … vyrostla v Arábii, s jejími městy, chrámy, zemědělstvím, zahrádkářstvím, pokročilým systémem zavlažování, učeností a obchodem.“

Tyto vzkvétající státy jižní Arábie ovládaly obchod s východní Afrikou zhruba od počátku 1. tisíciletí pnl. až do konce 15. století, kdy je vytlačili Portugalci. Postupně přecházel z rukou jednoho jihoarabského státu do druhého – napřed Sába, pak Ausán, poté Kvatabán, po něm znovu Sába a nakonec jej řídili Himjarité.

Davidson (1960, s. 180-1): „Tyto rané civilizace jižní Arábie se vytratily z paměti a zmizely z map tak dokonale jako neméně důležité, i když méně složité civilizace východoafrické. Ve starověkém světě však byly dobře známé. Vybudovaly veliké obchodní loďstvo a získaly moc a bohatství, neboť pevně držely v rukou dopravu zboží mezi Asií a Afrikou stejně jako mezi Egyptem a Středozemím. Na svazích Jemenu a Hadramautu sídlily v bezpečných městech a kontrolovaly průjezd Rudým mořem. Každý, kdo tudy plul, musel odvádět poplatek. Není na světě bohatších národů než tito Gerhaénci a Sábané, prohlašuje asi r. 150 pnl. Agathcides z Alexandrie, poněvadž sídlí ‚v centru veškerého obchodu, který jde z Asie do Afriky‘. Žádný přepych tu nechyběl: nábytek, sochy, vnitřní výzdoba – to všechno směle mohlo soupeřit s knížecím životem. Tato arabská prosperita trvala 20 století. Dokonce ještě v 19. století nl. zachytíme ohlas těchto časů ve vzpomínce pisatele, který pocházel ze Sany, dávného sídelního sábského města… Město San´á je ‚všemi lidmi považováno za zemskou zahradu‘, říká Hamdání. ‚V tomto kraji stojí mnoho nádherných zámků a životodárných hrází vystavěných z mramoru, jakož i akvadukty pro zavlažování. (…) Země oplývá hojností koření, plodinami i ovocem a daří se tu vonným rostlinám, květinám, růžím a ptactvu všelikého druhu. I ten nejmenší domek má aspoň jednu či dvě vodní nádrže.‘“

Splítková (2009, s. 102-3): „Je na tomto pruhu země na pobřeží Arabského moře něco zvláštního? Ano i ne, jak se to vezme. Ve 2. tisíciletí pnl. byla jižní Arábie střediskem vyspělých civilizací. Tato krajina byla územím říše Minejské, Sábské, Katabán, Hadramaut. Na svoji dobu to byly všechno vyspělé státy čile obchodující s vonnými látkami. (…) Nedaleko jemenského města Ma´rib, které bývalo kdysi dávno hlavním centrem sábského království (11. – 2. století pnl.), byla postavena přehrada. Z jejích trosek můžeme usuzovat na velice vyspělé technické stavitelství Sabejců. Vodní dílo musel projektovat skutečný znalec. Skládá se nejenom z hlavní hráze, ale i z hráze pomocné, výpustí a zavlažovacích kanálů. Koruna hlavní hráze je dlouhá 600 metrů. Hráz je nasypána pod úhlem 45 stupňů k povrchu vody. Jako materiálu na její stavbu bylo použito zeminy zpevněné štěrkem obložené opracovanými čedičovými deskami. V každé desce byly v pravidelných vzdálenostech vyhloubeny závrty, do kterých byly zasazeny olověné čepy vystupující asi deset centimetrů nad povrch. Při pokládání desek nad sebe zapadaly čepy spodní desky do otvorů horní. Toto spojení bylo dostatečně pevné, aby hráz, postavená řadu století před naším letopočtem, vydržela až do 6. století nl. Není to úžasné? Díky tomuto vodnímu dílu kvetly v poušti osady a žili lidé, s jeho zánikem všichni odešli. Nenašel se mezi nimi žádný pokračovatel neznámého projektanta a stavitelů. Ma´rib nebyla pouze přehrada, ale i chrám Awwám zasvěcený sábskému bohu měsíce Almakahovi. Tato stavba byla postavena v 7. století pnl… (…) Jedno je jisté, v oblasti kraje vonných pryskyřic byla řadu století před naší epochou vyspělá civilizace, která dokázala to, nač jsme v Evropě ještě dlouho museli čekat. A kdyby zdejší mohamedáni dovolili archeologické výzkumy Ma´ribu i jiných lokalit, možná by se našly pozůstatky po civilizaci ještě mnohem, mnohem starší.“(2)

V 6. století proběhla do Afriky migrace ze Sáby – centra oné dávné vyspělé kultury, založené a osídlené podle všeho místními bílými obyvateli a lidmi židovského původu, později poněkud arabizovanými v rasovém smyslu a plně arabizovanými ve smyslu náboženském a kulturním (islám). Tito migranti postavili nejméně 32 měst mezi Mogadišem v Somálsku a Komorovými ostrovy na jihu. V době Abdula Malika roku 695 prchli z Arábie dva vládcové Ománu, bratři Sulejmán a Sajíd, a vedli s sebou do „země Zingů“ množství svých lidí. Byli hlavními iniciátory jejího osídlení koncem 7. století. Někteří příslušníci tohoto lidského výkvětu Arábie pronikli až na pobřeží naproti Madagaskaru, ovšem mnozí už přes Sulejmánem a Saídem.

Osídlení arabskou, pravděpodobně převážně bílou, elitou se táhlo podél celého východního pobřeží až daleko na jih k břehům naproti Madagaskaru. Právě Madagaskar dosvědčuje jejich identitu – dodnes se zde vyskytuje mediteránní typ odpovídající bílým lidem ve Středomoří. Předpokládá se, že se hojně vyskytoval ve středověkých arabských městech na západním pobřeží tehdejšího Madagaskaru. Pocházel z Jemenu a východoarabského pobřeží. Kromě toho značnou roli hráli ve výstavbě měst s arabskou aristokracií přišlí syrští řemeslníci a umělci, u nich takřka určitě byli bílé krve (dokonce ještě dnes v Sýrii existuje významný převážně bílý element, zejména mezi křesťanskými maronity tvořícími nejaktivnější a nejúspěšnější část syrské populace). Gayre (1965, s. 224): „Je zajímavé a hodné poznamenání, že Abdul Malik přivedl syrské umělce a řemeslníky, aby pomohli při výstavbě měst, a tedy kavkazoidní krev přinesená do Afriky v těchto časech zahrnovala nejen tmavší mediteránní Araby, ale i docela světlé mediterány, často s nordickým nebo armenoidním přimíšením, která jsou pro Sýrii typická.“ (Jak však bylo poznamenáno, i tehdejší arabští cestovatelé a obchodníci byli nejspíše rasově vzato hlavně běloši.)

Gayre (1965, s. 222-3): „Co je velmi důležité, tyto přístavy byly v rukou Arabů, kteří byli podřízení Mochy v Jemenu a byli skutečně součástí Sáby. Celé pobřeží bylo ovládáno Charibalem, sábským králem, jehož sídelním městem byl Zofar a který vládl mezi lety 40-70 nl. Jak uvidíme dále, Sábské království prošlo sérií různých zvratů a změn včetně židovské dynastie a dobytí Etiopie v 6. století nl., jež musela poslat mnoho Arabů za moře do afrických kolonií a základen. Mezitím vůdčí pozice, jíž se Etiopie těšila po krátký čas, umožnila této semitsko-hamitské mocnosti rozvinout své zájmy podél východního pobřeží a dále na jih.“

Vedle zmíněných míst zde byla i další osídlení na místech jako Lamu, Malindi, Gedi a Mombasa na pobřeží Keni, dále na několika místech u Tanganiky a dokonce i daleko na jihu v Sofale v Mozambiku, která vzkvétala někdy v 10. století. I arabský zeměpisný průzkum východního pobřeží Afriky dosáhl právě až sem – do Sofaly a Mozambiku, kde arabští vzdělanci-geografové Masudi, Idris a Jakut zaznamenali kmenové složení místního obyvatelstva. V Gedi bylo nalezeno i množství indické a také čínské keramiky, snad z 16. století. V Malindi se nacházelo arabské osídlení včetně mešity, snad už z 12. století.

Poznámky

(1) V Jemenu jsou dodnes zřetelné známky bílé rasy u nezanedbatelné části obyvatelstva. Mnoho Jemenců má nápadně bílou pleť a světle hnědé nebo dokonce zelené oči. To by naznačovalo přimíšení nejen bílých mediteránních a armenoidních typů, ale dokonce i kromaňonských a nordických (jen smíšení genů pro modré oči s geny pro tmavší oči může dát vzniknout zeleným nebo šedým odstínům). Otázkou je, jak se sem tyto světlé typy dostaly. Mohlo jí o více migračních vln v dávných dobách. V úvahu připadají Kassité, Hyksósové, syrští a hebrejští Aramejci, mezi nimiž jistě existovaly početné bílé elementy, dokonce i blonďaté. Může jít i o pozůstatky bílých kromaňonců spjatých s nejstaršími nesmíšenými hamity, předchůdci světlých typů mezi Berbery a Libyjci. Sábské království mělo také vztahy se starověkým Izraelem, přičemž mezi starými Hebrejce existoval výrazný podíl bílé krve, zvláště mezi elitami. Občas sem zavítali i Féničané, původně převážně bílý národ, a později dokonce i Řekové a Římané.

Rovněž podle Coona (1939, kap. XI, sekce 3) dávnou bělošskou identitu původních obyvatel jižní Arábie by naznačoval dodnes poměrně častý výskyt světlé pigmentace u obyvatel tohoto regionu. U desetiny Jemenců jsou vlasy tmavě hnědé, občas se vyskytují i vlasy ryšavé nebo plavé. Zejména však vousy celé čtvrtiny Jemenců vykazují nápadné známky blondismu, a to hnědé, hnědě-zlatavé nebo dokonce ryšavé odstíny. Zároveň má čtvrtina Jemenců oči světlejší nebo smíšené pigmentace. Mezi světlejšíma očima je hlavní světle hnědá, u smíšených je hlavní hnědozelená. Existují i náznaky modrých či šedých odstínů, ale čistě modré nebo šedé oči se nevyskytují.

V údolí Hadramaut dodnes žijí kmeny, které do jisté míry pocházejí z dávného místního obyvatelstva ještě z předislámských dob. To by rovněž nasvědčovalo, že mohlo jít o bílé předsemitské a předislámské populace. Ale i pozdější příchod prvních Arabů napovídá, že šlo o arabskou aristokracii s bílou krví. Z nich je odvozena místní třída řemeslníků a také vrstva kněžské aristokracie, Sajídové, kteří prohlašují, že jsou přímými potomky rodu Proroka. Připomeňme si, že, jak píše Coon (1939, kap. XI, sekce 2), vznešené rody spojené s Mohammedem jsou značně světlejší a dokonce i s výskytem blond vlasů.

Dokonce ještě ve 20. století byly právě v arabské populaci při březích Arabského poloostrova nalezeny na více místech známky bílého živlu, a to navíc právě mezi mořeplavci, námořními obchodníky a rejdaři. Coon píše o bílém rasovém elementu u těchto lidí, který byl nalezen v Perském zálivu, který se navíc vyskytuje i dále na jihu, na pobřeží Jemenu a Ománu. U těchto lidí zabývajících se mořeplavbou a obchodem se vyskytuje poněkud světlejší pleť i pigmentace, částečně bělošské rysy a tendence k brachycefalii; zřejmě je to typ částečně odvozený od dávných kromaňonců či spíše jejich alpinského derivátu; možné je i nějaké nordické přimíšení. Coon (1939, kap. XI, sekce 3): „Na druhé straně Perského zálivu se na různých místech usadily kolonie mořeplaveckých Arabů. Jedna z nejzajímavějších kolonií tohoto regionu je v Lenji. Malá série námořníků z tohoto přístavu byla také změřena Adenem. Tito muži z Lenji jsou menší (161 cm) než Ománci a stavěni jako Kuvajťané; jsou z největší části subbrachycefální, s průměrným lebečním indexem 81; v obličejových proporcích nejsou nepodobní Jemencům a vypadají, že v sobě nesou element stejného brachycefálního živlu, který se nachází podél jemenského pobřeží, stejně jako v Ománu. Jsou poněkud světlejší pleti než Kuvajťané; jsou výlučně rovných vlasů, tendují k plešatosti a velké hojnosti vousů, mají černé vlasy a vousy ryšavě hnědé barvy. Oči jsou tmavě hnědé v 75 % série a zbývající čtvrtina obsahuje i nějaké čistě světlé. Tito Lenja lidé vypadají, že se u nich vyskytuje větší než obvyklý čtvrtinový podíl částečného blondismu, zejména ohledně barvy vousů. Je kuriózní fakt, že v posádkách tří lodí, které byly studovány, dvě z Kuvajtu a jedna z Lenji, byli důstojníci, kteří patřili k rejdařským rodinám vlastnícím lodě, částečně blond, posádka byla převážně brunet…“

Jejich postava je menší a rozložitá, nos velmi často rovný, rty užší než u ostatních Arabů. Celkově se tito arabští mořeplavci ve většině rysů jasně odlišují od klasického arabského nebílého mediteránního typu. Zvláště viditelné je to v Kuvajtu a je patrné, že je to důsledek nějakého staršího bílého osídlení v Mezopotámii a nejspíše i nějaké dávné migrace ještě více ze severu. Mořeplavecké a rejdařské komunity na březích Hadramautu, Jemenu a Ománu pocházejí právě z tohoto světlejšího brachycefálního živlu v Perském zálivu. (Ibid.)

I mezi Kuvajťany, vyhlášenými pro své dávné mořeplavecké úspěchy, je (podle výzkum 40 kuvajtských námořníků) dodnes patrné alpinské přimíšení projevující se kratšími hlavami, hranatějšími, většími a kratšími obličeji a většími nosy. Kůže některých byla poměrně světlá, někdy až tmavší bílá. Vlasy byly rovné nebo mírně vlnité. Ačkoli vlasy byly černé, vousy u jedné třetiny z nich měly odstíny v rozmezí od hnědých po zlaté; u 18 % byly rusé. I když převažovaly tmavě hnědé oči, asi u čtvrtiny se ukazovaly oči světlejší smíšení pigmentace. Nosy většiny z nich měly rovný profil, nikoli zahnutý.

Ománci, kdysi největší mořeplavci Arábie, mají ve svých řadách rovněž ještě dnes patrný tento světlejší a poněkud alpinsky vypadající typ.

Obecně dodnes platí, že na jihu Arabského poloostrova převažuje brachycefalie/krátkolebost, což naznačuje pozůstatek staršího bílého osídlení tvořeného asi Borreby typem a/nebo z něj odvozeným alpinskými typem. Možná jde i o pozůstatek bílého armenoidního typu.

Dále píše o klasickém mediteránním typu v Jemenu, který se odlišuje od tmavšího semitského/arabského mediteránního typu (1939, kap. XI, sekce 2): „V obyvatelstvu jemenské náhorní plošiny může bedlivý pozorovatel zaznamenat rozdíly mezi množstvím subtypů. Ve městech je koncentrována specializovaná a až přemrštěně klasicky mediteránní populace s kratší postavou, užšími a menšími hlavami, užšími obličeji a nosy a světlejší barvou pleti než zbytek Jemenců. Městský typ se zdá být značně selektovaný na základě pracovního uplatnění a reprezentuje ztělesnění mediteránní rasy. Lidé na venkově, jako celek, jsou poněkud urostlejší, poněkud širších ramen a o něco vlnitějších či kudrnatějších vlasů.“

Rovněž se zmiňuje o zvláštním atlantomediteránním typu (Ibid.): „Mezi kmenovými a vesnickými šejky a důstojníky imámovy armády člověk často naráží na vysoké, velmi dlouhohlavé a dlouhým obličejem se vyznačující příklady atlantomediteránního typu, které, zdá se, formují společensky selektovanou variantu této skupiny.“

V jemenském Adenu dokonce stále existuje třída obchodníků z Indie. V jejich rukou je skoro celý místní obchod i maloobchod. Jsou to převážně míšenci bílého mediteránního a armenoidního typu, i když nepochybně jsou již promíšeni i s krví tmavších orientálních mediteránních typů. Vzhledem k tomu, že jde o potomky obchodní a námořní elity árijské Indie, bude u nich ale podíl bílé krve dost vysoký. To je další indicií pro domněnku, že část bílé elity v kdysi prosperujících městech na východoafrickém pobřeží byla tvořena árijskými Indy.

(2) Klimatické změny a s nimi související migrační pohyby vedoucí ke změnám v rasové demografii místních obyvatel vedly ke zničení kvetoucích kultur jižní Arábie. Gayre (1965, s. 5): „Když se klima stávalo stále sušším, zvedlo migraci arabských pastevců směrem dolů do upadajících měst a jako kočovní beduíni společně s měnícím se podnebím zničili tyto civilizace. Beduínská krev se v důsledku toho smísila s krví lidí těchto přímořských zemí a přilehlých vnitrozemských krajů, kteří vytvořili tyto civilizace v Arábii.“

Později v úpadku jižní Arábie sehrál roli i dovoz černých otroků a jejich vmísení do místní populace. Negroidní typy se v Ománu dodnes vyskytují ve vesnicích i na pobřeží. (Coon, 1939, kap. XI, sekce 3)

Davidson rovněž píše o úpadku jižní Arábie, i když ještě později zde došlo k určitému civilizačnímu vzepětí (1960, s. 181): „Potom ale přišla doba, kdy zavlažovací systém přestal fungovat; za válek, roztržek a nájezdů byly hráze rozvaleny, akvadukty zničeny… Jemen upadl do izolace a nastal úpadek. Avšak ještě ve středověku byl Jemen a sousední arabské státy řazen mezi nejcivilizovanější země světa. Arabové, kteří prvnímu rozvoji pobřežního obchodu východní Afriky napomáhali, nepatřili tedy k nějakým barbarům.“

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

%d bloggers like this: