Skip to content

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 21

Květen 2, 2018
tags:
by

Bílé a semitské elity v Ugandě

Hamitský živel pronikl ze Súdánu ještě jižněji, do Ugandy.

Himové, lidé hamitského původu, se stali vládnoucí kastou v západní Ugandě, kde si na sklonku 14. století podrobili Bairy, a dospěli k vrcholu moci kolem roku 1600. Ve své tiwarské říši rozdělili práci poddaných do sedmi kategorií a vybírali od nich poplatky. Sama himská šlechta se věnovala řečnictví, poezii a rozvíjení uhlazeného chování. Uspořádání společnosti tak trochu připomínalo evropský feudalismus. Později nastal úpadek v důsledku částečného splývání s černochy.

I tak jsou Himové v Ugandě stále do značné míry bělochy a semity tvořícími místní aristokracii nad černošskými masami. Jejich jazyk je stále ještě v zásadě hamitský a kastovní systém zbrzdil jejich míšení s černochy.

Také někteří hamitští Gallové z Etiopie odešli do dnešní Ugandy, vytvořili vládnoucí aristokracii nad negroidním obyvatelstvem a vytvořili zde tři království – Bunyoro, Karagwe a Buganda. Gayre (1965, s. 194): „To byly jediné země centrální a východní Afriky, kromě časnějšího civilizačního komplexu v Zimbabwe, které měly nějakou formu relativně vyspělé civilizace. Je těžké nedojít k závěru, že to bylo díky superiornímu géniu a schopnostem v organizaci a umění vytvořit civilizaci hamitského elementu, který dal těmto třem královstvím vedení a elitu.“

Hamitský živel je stále značnou měrou přítomen v pásu jižní oblasti Sahary, zejména v některých skupinách s význačným sociálním postavením. Ty stále tvoří místní aristokracii nad černošskými masami. Také místní jazyky a kultury jsou hamity ještě dnes výrazně ovlivněny.

Cox píše (1937, kap. 3): „Nejenže rasový typ ve smíšeném pásmu jižně od Sahary je nejpůvodněji hamitský, zvláště je tomu tak v jejich aristokraciích, jako jsou Himové v Ugandě a Fulbové v Nigérii, avšak stejně tak jazyk a kultura jsou v základu hamitské. (…) Skrze kasty a další společenské nástroje podporující udržení kavkazoidního typu určité skupiny vládnou jako aristokracie nad okolními černošskými masami. (…) Himové jsou aristokracie vysokých postav, vlnitých vlasů, dlouhých nosů a světlé pleti, kteří ustavili systém kast poněkud podobný tomu v Indii. Avšak v Africe stejně jako v Asii kasty v prevenci míšení selhaly. Je pravděpodobné, že nebyly zavedeny, dokud míšení nezačalo hrozit úplnou degradací aristokracie na úroveň poddaného lidu.“

 

Vedle toho pronikl kavkazoidní vliv pronikl i více východně do Keni, avšak již spíše sporadicky. Niloti vykazují určitou příměs kavkazoidních (hamitských) živlů. Například nilotští Masajové mají nosy zřetelně užší, než by odpovídalo čistým negroidům. Podle Gayreho (1965) válečnické rysy kultur kmenů Masaj, Herero nebo Zulu mohou být odvozeny z etiopského/kušského dědictví.

Ale také pronikl dále na jihozápad. V povodí Konga a na západním břehu rovníkové Afriky jsou mezi místními černochy stopy bílé rasy jako pozůstatek míšení s bělochy, před nimiž ustupovali ze severu a s nimiž se mísili. Více na severu jde hlavně o oblast Súdánu.

Rovněž mezi samotným lidem Bantu žijícím ještě dále na jihu a na východě jsou k vidění menší náznaky kavkazoidní krve. Mezi Bantuy jsou k vidění typy s viditelným hamitským přimíšením v různé míře. Některé populace mezi lidem Bantu vykazují světlejší pleť, větší mozkovou kapacitu, menší zuby a méně výrazný prognatismus než čistokrevní černoši. Jsou i inteligentnější, civilizovanější a celkově schopnější. Svahilští muslimové v rámci lidu Bantu jsou sice převážně černoši, avšak někteří vykazují hamitské a semitské rysy, mají tendenci stavět se do pozice třídy poněkud nadřazené ostatním lidem svého národa a pracují často v obchodě nebo jako kněží.

Později migrace a dobyvačná tažení Arabů rozšířila semitskou krev v regionech s původně hamitským osídlením. Ovšem tyto aktivní a energičtí Arabové byli asi sami převážně bílé krve a v každém případě rasově hamitům o hodně bližší než černoši. Míšení s černochy mělo na hamity mnohem zásadnější vliv.

Mediteránní element v moderní východní Africe – antropologický rozbor

Podle Coona (1939, kap. XI, sekce 8), který se zabýval touto oblastí podrobněji, je stále v tomto regionu patrný velmi silný hamitský mediteránní živel. Tvořen je mixem několika mediteránních typů z hamitských i semitských jazykových oblastí (zvláště významný je vyšší mediteránní typ, který je tělesnou stavbou a lebeční morfologií podobný atlantomediteránnímu typu ve Středomoří a Evropě) a negroidů. Černošská příměs je mezi obyvatelstvem jasně patrná, ale není vcelku více než čtvrtinová. Nejvíc je mediteránní krev patrná u Ahmarů, Gallů, Sidamců a Somálců. Starý hamitský mediteránní živel se jasně projevuje vyšší postavou, štíhlostí, úzkými nosy, dlouhými úzkými obličeji a dlouhými končetinami. Výška postavy neodpovídá negroidům v oblasti ani semitským arabským typům, kteří jsou znatelně menšího vzrůstu. Lebky těchto lidí jsou dolichocefální až mezocefální. Zvláště dlouhé nosy a úzké obličeje jsou u Ba-Himů, šlechtické třídy v Bagandě. Obecně se však u obyvatelstva, nejvíce u Somálců, ukazuje širší variance šířky a délky nosů od velmi úzkých a dlouhých po širší a plošší, což prokazuje splývání hamitských a negroidních typů.

Barva pokožky se pohybuje od snědších odstínů po světlejší hnědobílé. Nepochybně v jistém ztmavnutí kůže hrálo roli negroidní přimíšení a někteří jedinci jsou díky tomu hodně tmaví. Růžově bílá nebo zcela bledá pleť se nevyskytuje, ale není vyloučeno, že kdysi, před infuzí černošské krve, zde byla v nějaké míře přítomna. Většina obyvatel regionu má vlasy vlnité nebo mírně kučeravé, ne negroidního typu. Občas se vyskytují i vlasy zcela rovné, ovšem značné procento lidí vykazuje kučeravé vlasy negroidního typu, což nepochybně dáno černošským admixture. Barva vlasů je obvykle černá, ale vyskytují se i tmavě hnědé odstíny, občas i světle či ruse hnědé. Vlasy místních byly nepochybně před promíšením s černochy o něco světlejší. Oči Somálců a Sidamců jsou černé nebo tmavě hnědé, avšak u Ahmarů a Gallů, kteří jsou sociálně superiorními skupinami (Ahmarové jsou v Etiopii hlavním elementem mezi vyššími vrstvami a Gallové jsou tradiční aristokratickou třídou), se vedle tmavě hnědých očí se u více než poloviny lidí vyskytují jak oči na pomezí tmavě a světle hnědých, tak i světle hnědé odstíny. Asi u 2 % místních se vyskytují i oči světle smíšené pigmentace v podobě hnědozelených či šedohnědých odstínů.

Negroidní vliv se u obyvatelstva projevuje vedle obecně tmavší pigmentace i občasným výskytem prognatismu a častým výskytem tlustých rtů. Zejména v odlehlejších horských oblastech jsou u hamitů a Somálců jsou někteří lidé poněkud světlejší a světlost pleti zde koreluje s užšími nosy a rovnějšími vlasy; hnědé oči korelují s užšími nosy a černé s širšími. U Ahmarů a Gallů nejvíce reprezentujících světlejší elementy jsou nosy z profilu rovné, což je rys často se vyskytující u bílých mediteránů; u semitů převažuje nos zahnutý. To vše naznačuje přítomnost původnějšího světlejšího mediteránního typu, který byl později ovlivněn negroidním admixture.

Mezi Somálci se vzácně vyskytuje i zvláštní rasový živel lidí se světlejší pletí a širšími lebkami. Velmi blízce se podobají Hadramcům z jižní Arábie, a tak jsou nepochybně potomky misionářů a cestovatelů, kteří sem přinesli islám. To je mimo jiné další důkaz, že aktivní elity v dávné Arábii, zvláště na jejích kvetoucím jihu a při pobřeží, byly zřejmě minimálně zčásti tvořeny bílými lidmi alpinského typu, který byl odvozen od dávných kromaňonců. Ještě ve 20. století zde Conn (1939, kap. XI, sekce 3) v pobřežních oblastech Ománu, Jemenu a v Perském zálivu nalezl kolonie mořeplaveckých Arabů s nápadně světlou pletí, širšími hlavami a dokonce výskytem částečného blondismu (viz dále kap. o migracích z jižní Arábie). Ostatně Ahmarové jsou zřejmě jejich potomky. V oblasti se také vyskytuje etnikum Bedžů, jehož někteří příslušníci nesmíšení s černochy či semity jsou asi do jisté míry potomky dávných Kúšitů a mají nejblíže k původním nositelům hamitského jazyka a kultury do této oblasti. Jejich barva pleti má bronzové, narudlé, hnědě rudé nebo světle hnědé odstíny, jejich obličej, čelist a nos jsou úzké, nos bývá rovný. Je zde zjevná paralela k oněm „narudlým“ lidem vyskytujícím se kdysi mezi Féničany, Mínojci, Egypťany a kolem Rudého moře. A je to svědectví o kdysi široce existující poněkud tmavší a specifické větvi bílého mediteránního typu.

 

Oblast širšího Súdánu – mocné říše v nitru Afriky

Migrace bělochů a semitů do oblasti Súdánu a s nimi rozšiřování jejich výdobytků podnítily v oblasti první civilizační vzestup. Některé skupiny hamitských mediteránů, zejména v podobě Hausů, sem přišly během prvních století našeho letopočtu. Ovšem bílé osídlení, které zde zanechalo nějaké kulturní pozůstatky, je mnohem starší. Nejstarší kulturní vrstva spadá do doby před 40 tisíci lety; asi zde nejdříve sídlili kromaňonci, později snad nějaké protomediteránní populace. Stopy po černošském osídlení sahají nejdále do 5. tisícíletí pnl.

Davidson (1962, s. 178): „Technologie doby železné a obchod přes Saharu přivedly obyvatele západního Súdánu k vytvoření silných, ústředně organizovaných státních celků. Vznikly říše ghanská, malijská a songhajská. Obdobné podmínky a obdobný vývoj se opakují u jihoafrických a východoafrických zemí, které vstoupily do doby železné a rozvinuly zámořské obchodní styky a civilizaci téměř v stejném období. Vznikla tu království waklímské a monomotapské a města Sena a Zimbabwe a Mapungubwe a jiná. (…) Působily tu arabské, indické a čínské vlivy…“

Kromě Ghany, Mali a Songhaje se v těchto bouřlivých staletích velkého rozvoje a změn v západním Súdánu vytvářely i další centralizované a vyspělé státy.

Je více než pravděpodobné, že po sobě následující série kulturně vyspělých království této oblasti z doby středověku a raného novověku souvisela s bílými Berbery, jejich pronikáním ze severu a utvářející zde města jako centra politické moci, řemesel, obchodu a kultury. První takto vytvořená říše byla Ghana, která měla od roku 800 nl. ústřední vládu. Po ní následovaly další státy – Mali (13.-17. století), Kánem, na něj navazující Bornu a Songhaj, která prošla největším rozkvětem v 15. a 16. století. Palmer (in Davidson, s. 92): „V těchto stoletích … saracénská kultura nesla pochodeň civilizace, aby ji předala příštím věkům. Nově se rodící království bornuské … převzalo kulturní podněty z Egypta a severní Afriky. I když s národy sousedními zacházel tento stát necitelně a surově, za vlády prvních panovníků dosáhl takového stupně civilizace, že by tato při srovnání s tehdejšími evropskými monarchiemi nedopadla pro něj nepříznivě.“

Ještě dnes rasové složení obyvatelstva této severnější části východní Afriky potvrzuje přítomnost výrazných mediteránních elementů, bílých i orientálních, nicméně následkem dění během minulých dob již značně smíšených s negroidní rasou. Conn (1939, kap. XI, sekce 8): „… je na místě jasně stanovit, že všichni lidé této ‚hamitské‘ oblasti, ať už mluvící hamitsky nebo semitsky, reprezentují mix v rozličných proporcích mezi mediterány několika typů, zvláště vysoké atlantomediteránní skupiny, a černochů.“ Během času došlo v oblasti východní Afriky i k jistému splývání bělošsko-orientálních a hamitských živlů.

Mali

Základ ústřední vlády byl vytvořen dynastií Kejta z lidu Mandé, která asi představovala místní berberský či berbersko-arabský výkvět společnosti. Dodnes jsou Mandové žijící v severním Senegalu spojováni se vznikem Mali a zároveň vykazují světlejší pleť a bělošské rysy. Prvním vládcem se stal Sunďata, národní hrdina a velká osobnost proslavená válečnickými (dobyl města Ghanu, Gangaranu a zlatnonosné území Bambuk) a státnickými činy. Podporoval rozvoj zemědělství, zavedl pěstování bavlny a tkaní látek a zavedl v říši pořádek a bezpečnost. Podle toho, že už Sunďata jakožto první vládce byl muslim, a také podle toho, že v dynastii Kejta přecházela vláda někdy i po ženské linii, lze usuzovat, že šlo o lidi nějak spjaté s berberským etnikem a kulturou. Další vládce Sakura dosáhl dalších válečných úspěchů a upevnil pořádek v zemi.

Roku 1307 nastoupil na trůn Mansa Kankan Músa a zahájil éru expanze, takže načas říše dosáhla rozlohy západní Evropy. A skoro se jí vyrovnala i kulturně. O Mansově velkolepé karavaně při výpravě do Mekky se mluvilo ještě o 100 let později. V oné době země sahala od severního pomezí Sahary k jižnímu pomezí savan, od břehů Atlantiku na západě k měděným dolům a středisku karavan v Tageddě na východě. Navíc bylo dobyto songhajské hlavní město Gao a připojena rozsáhlá obchodní oblast na severu, která dříve pod toto město spadala. Ve městě Timbuktu a Gau přikázal Músa vystavět velkolepé mešity, které obdivoval celý Súdán. Také postavil audienční sál v královském paláci v Ňani. I v tomto případě se projevil kulturní vliv severu. Postavil je básník a stavitel Abú Ishák as-Sáhili původem z jihošpanělské Granady, kterého císař potkal v Mekce. Stal se vlastně zakladatelem místního súdánského architektonického stylu. Na svůj dvůr pozval i mnoho dalších vzdělanců a řemeslníků pocházejících z výkvětu celého tehdejšího arabského světa. Po Munsovi nastoupil jeho bratr Sulajmán, který vedl říši k dalšímu rozkvětu, reorganizoval provinční správu a zlepšil výběr daní. Upevnil postavení země diplomatickými styky s Egyptem a Marokem a zabezpečil obchodní cesty přes Saharu. Právě ve 14. století se transsaharský obchod velmi rozvinul.

Základem celkového rozvoje říše Mali se stala města Timbuktu a Dženne, střediska hospodářské prosperity a vzdělanosti, která dosáhla rozkvětu asi ve 12. století. Nejspíše byla vytvořena sem migrujícími bílými Berbery muslimského vyznání a jejich potomky – a rovněž kulturními vlivy a výdobytky, které sem s nimi přišly. Davidson (1960, s. 105): „Tato obchodní a náboženská střediska se také stala středisky vzdělanosti. Učenci se sem uchylovali do poměrného klidu a bezpečí. V období, kdy Evropu pustošila Stoletá válka, dosáhla v Timbuktu rozkvětu kultura, která v západním Súdánu existovala již několik set let. (…) O kulturním životě města zaznamenal o 200 později Leo Africanus: ‚V Timbuktu je spousta soudců, doktorů a kněží, štědře vydržovaných na králův účet. Král si velice váží učených mužů. O knihy a rukopisy dovezené z Berberska je neobyčejný zájem a vydělává se na nich mnohem více než na kterémkoli jiném zboží.‘“

Díky islámu měla země zajištěno pevné postavení vůči státům na severu Afriky a právě na přílivu obchodníků a učenců odtud do značné míry závisela její prosperita. Na správě země se podíleli vedle místní berberské a arabské šlechty i příchozí Berbeři a Arabové. Díky nim zde bylo přineseno a zavedeno písmo, nutné k efektivní správě tak velké země. Organizace říše byla postavena na ústředním území na horním Nigeru a provinciích spravovaných členy královské rodiny. Na dobytých územích byli ponecháni místní vládci, kteří museli přísahat věrnost a platiti tribut. Někde působili i zástupci centrální vlády dohlížející na výběr daní a v době války na rekrutování vojsk. Státní výdaje byly pokryty daněmi, poplatky z podrobených území a cly z obchodu. Celkově se státní správa vyznačovala propracovanou organizací a hierarchií.

Od 13. století jsou i další státy v celé oblasti ovládány dynastiemi hlásícími se k islámu. Místní města, sloužící zejména jako centra obchodu, nabývají muslimské tvářnosti.

Prosperita měst Timbuktu, Dženna a Gao rychle vzrůstala stejně jako celé země, neboť ovládala mnoho dolů na sůl, měď a zlato a díky své rozsáhlosti zahrnovala i mnoho karavanních cest, díky čemuž mohla rozmnožovat své bohatství intenzivním obchodem.

V zemi zjevně existovala výrazná sociální diferenciace založená na existenci vůdčí berberské a arabské vrstvy soustředěné ve městech a černém venkovském obyvatelstvu. Řemesla se soustředila ve městech a zahrnovala tkaní bavlněných látek, výrobu keramiky a zpracování mědi a železa. Rozličné železné výrobky svědčí o poměrné vyspělosti řemeslné výroby. Pro dvůr a aristokracii byla vyhrazena výroba předmětů ze zlata, stříbra a mědi. Na vesnici existovalo primitivnější uspořádání založené na občině a klanech. Tamní řemeslo bylo méně vyspělé a vyráběly se jen předměty pro vlastní potřebu, ne pro obchod.

Al Bakrí ve zmínce o nalezištích zlata jasně píše, že černoši tvořili svébytný „venkovský“ element, odlišný od skutečných nositelů místní civilizace (in Davidson, s. 100): „Nejlepší zlato se nachází u Ghajárů, vzdáleného 18 dní cesty od hlavního města a ležícího na území obývaného černochy, kteří tam mají své vesnice.“

V polovině 14. století pobýval v zemi slavný marocký cestovatel Ibn Battúta, který popisoval místní prosperitu, pořádek a bezpečnost. Moc a přísná spravedlnost vládce na něj udělaly velký dojem. Na svých cestách popisoval vzkvétající zemědělství i obchod a snadnost a bezpečnost, s níž se dalo po zemi cestovat.

Podle svědectví Ibn Battúty se i zde dokonce i navzdory islámu udržely matriarchální rysy staré berberské kultury. I to nasvědčuje bělošskému-berberskému původu místních kultur.

I jiní arabští cestovatelé zachytili vysokou úroveň místní civilizace.

Od konce 14. století nastává úpadek vlivem vnitřních bojů o moc a nestability, díky čemuž říše podlehla útokům Mosijů, Tuaregů a Songhaje. Dlouhodobě však bylo hlavní příčinou úpadku vytrácení berberského a arabského elementu z obyvatelstva země, který byl hlavním nositelem hospodářského a kulturního rozkvětu a organizačních schopností. Říše se rozpadla a celá oblast hospodářsky i kulturně upadla.

Songhajská říše

Songhaj byla říše v západní Africe, jež se soustředila v ohybu řeky Niger. Jejímu vzniku předcházela stále intenzivnější obchodní aktivita přicházející ze severu, když sem v dřívějších stoletích přes Saharu pronikaly Sanhájské kmeny tuaregského (tj. berberského) původu a zakládaly zde obchodní osady. Později se k sanhájským obchodníkům směřujícím k Nigeru přidávaly i další berberské kmeny. Přímo u zrodu země nejspíše stála skupina Berberů, která do oblasti vtrhla na koních asi někdy v 10. století. S rozvojem obchodu se pak songhajští náčelníci stali lokálními vládci sídla, z něhož se později stalo město Gao. (Ještě předtím byla významným sídlením městem Gunhgija dále na jihu, zřejmě spojená s nějakými časnějšími migracemi berberských obchodníků.) Místní prosperita hodně narostla i díky obchodu s Ghanou, kde rovněž sídlili Berbeři.

Podle pověstí souvisí vznik Songhaje a jejích vyspělých měst i s mnohem časnějšími migracemi berberského živlu. Davidson (1960, s. 111): „… tradice vypravují, že do Kuka přišla asi v 7. století pnl. skupina berberských vystěhovalců, kteří byli spřízněni s libyjskými Lemty a ujali se vlády nad songhajským lidem. (…) ‚Berberští‘ králové později postupovali stejnou cestou a v roce 1010 nl. Dia – či Za – Kossoi obsadil Gao a zvolil se je za sídelní město. (…) Protože leželo na jižním konci jedné z důležitých karavanních cest (Garamantové ji používali již před 1500 lety), bylo výhodným místem pro obchodníky, kteří tu zbohatli, poněvadž uměli dobře prodat své zboží.“ V každém případě stejně jako v případě Ghany pověsti připisují vznik země bílými přistěhovalcům; možná to byli (ještě) křesťanští Berbeři z kmene Lemta, kteří přišli ze severu. Jiná pověst zase tvrdí, že první vládcové přišli odněkud z Jemenu.

Nad domorodým černošským (songhajským) obyvatelstvem bílí Berbeři utvořili vládnoucí vrstvu (není ale vyloučeno, že dokonce i dříve zde sídlící místní obyvatelé byli původně bílí lidé, potomci nějaké starší migrace, kteří se teprve později smísili s černochy). V oblasti středního Nigeru tak vzniklo město Gao, hlavní město země, středisko vzdělanosti a obchodu, které hned od počátku kontrolovalo přilehlé oblasti a místní obchodní stezky. Vykopávky na nekropoli u Gaa z 12. až 14. století odhalily, že jména tehdejších vládců byla arabská; vládcové byli tehdy muslimy a podle všeho byli v úzkém spojení s maurským (arabsko-berberským) Španělskem. S Berbery do země přicházela nejen hospodářská aktivita a vyšší kultura. Kromě toho sem pronikly i další arabské vlivy (byly zde nalezeny nápisy v arabštině). Brzy po svém nástupu k moci, počátkem 11. století, přijali i islám.

Po několik století dominovala Songhaj sousedním malým přilehlým státům, přesto ji však stále poněkud zastiňovaly silné sousední říše, napřed Ghana, poté Mali, která byla přitahována místním bohatstvím a načas Gao ovládla. Později vpadli do země také Almorávidé a zpustošili ji; časem se však vzpamatovala. V zemi se rozšířila prosperita vznikem bohatých obchodních měst a jejich zapojením do zahraničního obchodu, byla zavedena výroba železa, berberská horní vrstva se stala nositelkou umění a kultury. Obchod měl podobu propojených obchodních středisek, kterým stát zajišťoval vojenskou ochranu. Ze severu přicházelo mnoho zboží – sůl, koně a evropské výrobky (zbraně, textilie a sklenění či kovové luxusní zboží). V místních zlatých nalezištích probíhala intenzivní těžba. Na vrcholku společnosti stála šlechta pocházející z potomků původní zakladatelské berberské aristokracie. Pod nimi se nacházeli svobodní lidé nepatřící ovšem k privilegovaným. Významné postavení mezi nimi měli obchodníci. Kromě toho zde byla početná vrstva řemeslníků vyrábějících předměty k praktickému užití i náboženské artefakty. Nejvýznamnějším výrobním odvětvím byla výroba bavlněných látek, které se vyvážely. Níže stáli černošští obyvatelé věnující se hlavně zemědělství a nejníže postavení byli zotročení zajatci z válek a nakoupení otroci.

Ve 13. století sílu Songhaje upevnila dynastie Sonni, která postupně získala nezávislost a začala využívat slábnoucí síly říše Mali. Stát úspěšně odrazil několik vojenských vpádů (Mossijů a Tuaregů) a pak sám přešel do ofenzívy, podrobil si mnohá území na všech stranách. Říše dosáhla svého zenitu v 15. a 16. století. Songhajská expanze nabyla na agresivitě především za vlády velkého vojevůdce a státníka Sonniho Alího Velikého (1465–92), který díky pečlivě organizovaným a plánovaným vojenským výpravám začlenil východní část Mali do svého područí a v roce 1471 si podrobil obchodní a kulturní centrum Dženné. Obléháním sice město utrpělo, avšak je ještě více zvelebil novou výstavbou. Stejně tak bylo dobytím poškozeno město Timbuktu, později se však i ono opět pozvedlo. Velký impuls vedoucí k rozkvětu obou měst znamenal příliv převážně bělošského výkvětu z celého tehdejšího arabského světa. Hrbek (1966, s. 406-7): „Timbuktu a Dženne tak tvořily dvě vzájemně spojená obchodní centra, svázaná vodní cestou po Nigeru. Obě získala v songhajské době také pověst kulturních středisek: již od 15. století začali se ve městech usazovat muslimští vzdělanci z celého arabského světa, přilákáni bohatstvím i celkovou vysokou úrovní. Jejich příliv ještě zesílil po vyhnání muslimů ze Španělska … a četné významné osoby považovaly působení v Timbuktu nebo v Dženně nejen za výhodné po materiální stránce, nýbrž i jako čest. V 16. století bylo v Timbuktu 150 škol, v nich se učilo koránu, a několik vyšších učilišť, na kterých byla přednášena arabská literatura, dějiny, zeměpis, astronomie, matematika, logika vedle nezbytných tehdy náboženských věd. Ahmad Baba, původem z tohoto města, jmenuje … více než 100 básníků, právníků a teologů, kteří odtud pocházeli nebo zde působili v průběhu vlády askijů a kteří byli autory knih. (…) Podobně tomu bylo v Dženně: počet studentů navštěvujících místní školy dosahoval v tomto období více než 12 tisíc.“ V zemi se však nacházelo i mnoho dalších prosperujících měst. Ziskem kontroly nad klíčovými obchodními cestami se podařilo prosperitu a bohatství země ještě zvětšit. Sonni Alí rovněž zorganizoval centrální správu a vytvořil vladařský dvůr. Kromě toho dal postavit na Nigeru flotilu, čímž vyřešil zásobování vojska operujícího daleko od základen a získal na řece převahu. Po něm nastoupil jeho syn Abú Bakr (1493), kterého však vzápětí svrhl z trůnu jeho generál Muhammad Turé (Touré), který vešel do dějin pod jménem Askíja Muhammad (1493–1528) a stal se zakladatelem nové dynastie Askíja.

Nový vládce dále rozšiřoval vliv Songhajské říše a vybudoval z města Timbuktu (Tombouctou) prosperující kulturní středisko. V Timbuktu se soustředili obchodníci z řad arabské aristokracie, Židé a dokonce i Italové. Muhammad byl úspěšný dobyvatel a podporovatel kulturym vyhlášení svou ušlechtilostí a velkorysostí. Vyhlásil islám za státní náboženství, stavěl mešity, zakládal školy a zval do země učence, umělce a básníky z celého muslimského světa. Za jeho vlády se také arabští a berberští islámští učenci a duchovenstvo, absolventi škol v Timbuktu a Dženně, stali hlavní oporou státní moci; právě z nich se rekrutovalo celé vyšší úřednictvo. Byl však nábožensky tolerantní a nikdo v zemi nebyl k přijetí islámu nucen. Za jeho vlády dosáhla země dalších dobyvatelských úspěchů – podrobil si sousení Mossije, získal Taghazzu s jejími solnými doly, zmocnil se sáhleské oblasti až k Senegalu, rozšířil zemi i na jih podél Nigeru. Kolem roku 1500 říše zabírala 1, 4 milionu čtverečních kilometrů a táhlo se od Nigeru i daleko na sever a hlavně na západ, až k pobřeží Atlantiku. Navíc si velmi obratně počínal i v administrativní oblasti a organizaci obchodu. Rozšířil dvůr, centralizoval státní správu a vytvořil efektivní úřednický systém zajišťující výběr daní a soudnictví. Každé město mělo v čele starostu, který zde zastupoval centrální vládu, jíž byl zodpovědný. Zavedl jednotný systém měr a vah a pozvedl zemědělskou produkci budováním zavlažovacích systémů. Navíc do země povolal židovské zahradníky z oázy Tuátu, kteří měli zavést pěstování nových plodin a novými metodami zlepšit zemědělské výnosy. Nově podrobené provincie musely odvádět daně, ale jinak jim byla ponechána výrazná míra autonomie. Na sklonku života byl svržen svým synem Askíjou Músou (1528–1531), ten sám byl ovšem zakrátko také svržen svým bratrancem Askíjou Muhammadem Bonkanou (1531–1537). Dynastické rozbroje skončily v polovině 40. let, kdy se konečně podařilo opět nastolit pořádek. Poměrná stabilita, byť spojená s postupným úpadkem moci, trvala až do 80. let. V té době však říši již delší dobu oslabovaly i další problémy plynoucí z přítomnosti velkého množství otroků v zemi zatažených do země v minulých staletích plných vojenských expanzí. Ti byli přirozeně neloajální a k říši spíše nepřátelští, navíc to byli většinou černoši, mentalitou hodně odlišní od arabsko-berberské kulturně pokročilé horní vrstvy. Obrovské masy otroků vytvořily trvalou hrozbu pro pozici privilegovaných vrstev. Také v zemi narostl počet venkovského černošského obyvatelstva, které rovněž nikdy nebylo příliš loajální ke kulturně a rasově odlišným městským elitám (ani nepřijalo islám). Kromě toho říše trpěla nesourodostí a nejednotou, neboť zahrnovala větší množství kmenů a etnik. To vše vedlo k rozporům mezi jednotlivými třídami a etnickými skupinami. K nespokojenosti obyvatelstva přispělo i zřízení žoldnéřské armády, která byla složena z cizinců a vydržována byla na úkor domácích, a stále absolutističtější postavení panovníků. Nestabilitu vyvolávala i geografická poloha říše v poříčí Nigeru, které bylo vystaveno útokům četných nepřátel. Hrozby ze zahraničí se vystupňovaly v 80. letech 16. století, kdy do západní Afriky začalo ze severu pronikat Maroko pod vedením sultána Ahmada al-Mansúra, který toužil především zmocnit se vyhlášených zlatých dolů a získat kontrolu nad transsaharským obchodem se zlatem a solí. Když hrozby ze zahraničí v této době eskalovaly, přispěly k rozvratu země právě i masy otroků, které se s nepřáteli – marockými vojsky, Tuaregy a Fulby – spojily, aby se osvobodily.

Koncem 16. století tedy vtrhly do země armády z Maroka a říši i díky jejím vnitřním problémům rozvrátily. (Marocké armády vedl Judar Paša, běloch-Španěl, který se díky svému nadání prosadil na dvoře marockého sultána.) Útok marockých ozbrojených sil vybavených střelnými zbraněmi v letech 1590/91 byl posledním úderem, ze kterého se Songhaj již nikdy nevzpamatovala. Města Timbuktu, Dženne a Gao byla vydrancována. Nicméně Maroko nedokázalo tak velké území udržet a vytvořila se zde řada menších nezávislých státečků. Konečný úpadek kultury a ekonomiky nakonec zapříčinilo až celkové vytrácení bílého berberského elementu a jeho míšení s černošským obyvatelstvem. Nastal trvalý úpadek – obchodní a kulturní; střediska Timbuktu a Dženne zanikla, Gao upadlo. Kromě toho byla celá oblast zasažena i kulturním a hospodářským úpadkem islámského světa na severu způsobeným mizením tamních bílých elit a celkovým dysgenickým úpadkem, čímž se vytrácely migrační, kulturní a ekonomické impulsy, které dříve přispívaly k rozkvětu západního Súdánu. Kulturní rozvoj a hospodářská aktivita se stále více přesouvaly do oblastí osídlených bílou rasou – do severního Středomoří, Evropy a později i bělochy kolonizovaného Nového světa.

Ghanské království

Ghanské království vytvořili nepochybně lidé velmi znalí výroby a užívání železa; muselo skoro určitě jít o nějaké bílé lidi, kteří měli tyto vědomosti. A podnikali výpady proti mnohem hůře vyzbrojeným kmenům, většinou černošským. Az-Zuhrí někdy v polovině 12. století zaznamenal, že Ghaňané vždy vítězí díky svým železným mečům a oštěpům, když útočí na sousedy, kteří mají jen ebenové hole.

Podle jedné z teorií údajně Ghanu založila judejsko-syrská národnostní skupina okolo roku 300. Rasově mohlo jít o převážně bělochy patřící ke staršímu předindoevropskému obyvatelstvu Levanty, kteří z toho oblasti migrovali do Afriky. Eventuálně mohlo jít o smíšenou běloško-semitskou populaci. Ještě dnes jsou mezi obyvatelstvem u některých skupin patrné jejich antropologické znaky. Davidson (1962, s. 71): „Není … pochyb, že do začátku 8. století … smísili se přistěhovalci s původními černošskými či negroidními obyvateli, takže nakonec byli od sebe víceméně k nerozeznání. U některých západoafrických populací zachovaly se ‚bělošské‘ morfologické znaky. Nejvýrazněji se tyto rasové prvky projevují u nejpozoruhodnějšího zástupce – skupiny Peulů či Fulbů (Fulani).“

Další z ne příliš konkrétních teorií, která se ovšem později částečně potvrdila i novějšími výzkumy, spojovala původ říše s obchodními kontakty a s migrujícími obchodníky a cestovateli, především Berbery (či obecněji hamity), s Židy, a snad i s bělošským výkvětem tehdejšího arabského živlu, ze severní Afriky. Podle některých zpráv přišli do oblasti bílí Berbeři kolem roku 300. Pověsti a náboženství akánského lidu v dnešní Ghaně nasvědčují nějakému dávnému kulturnímu vliv ze severní Afriky, zvláště kult měsíce, slunce a uctívání býka.

Jedna z pověstí praví, že zemi založil muž jménem Dinga odněkud z východnějších částí Afriky, kde v té době existovalo početné bílé a semitské osídlení. S tím souvisí zmínky o státě Wagadu někde na východě; později se toto slovo stalo pojmenováním pro místní nobilitu.

Existují ale i verze dávající vznik říše do souvislosti s arabskou aristokracií. Al-Kati na základě interpretací záznamů předpokládá původ v arabských šlechtických klanech a dodává, „Co je jisté je to, že nebyli černoši“. Podle jedné z možností mohlo jít o Wangary, klany specializované na islámskou vzdělanost, právo a obchod, zvláště se zlatem. Jiná teorie udává dokonce původ přímo v klanu samotného Mohammeda. Přitom víme, že tato stará arabská aristokracie vykazovala výrazné bělošské rysy (Mohammedův klan dokonce jistou míru blondismu a nordických rysů). Tato teorie ale naráží na námitku, že by vznikla až výrazně později, než se obvykle datuje. Ovšem potvrzuje ji přítomnost mešit v hlavním městě. Ty však mohly vzniknout až později, když potomci berberských zakladatelů přijali islám.

Schreiberovi uvádějí poněkud jinou verzi, která nám nesděluje konkrétní identitu zakladatelů Ghanské říše, ovšem jasně sděluje, že šlo o bílé lidi (kromě toho doba příchodu a další indicie se shodují s domněnkami, že šlo o Berbery) (1977, s. 140-1): „El Bekri, arabský spisovatel cestopisů z 11. století, vypráví divy o velkoříši, prostírající se … kolem dávno rozpadlého sídelního města Ghany; asi ve 3. století nl. ji mezi řekami Nigerem a Senegalem založily kmeny světlé pleti, a pokud šlo o bohatství a barbarskou nádheru, stěží našla sobě rovné. (…) Ibn Battuta žasl hlavně nad matrimoniálním zřízením a nad velkou volností, jaká byla dopřávána urostlým, obvykle krásným ženám. (…) Méně nadřazeně, zato se silnější dávkou vědecké ctižádosti mluví o Ghaně El Bekri. Podle jeho údajů se zdá, že zaniklé hlavní město leželo mezi dnešními osadami Ualata, Nema a Bassikunu, na místě dostupném jak karavanám z kraje Berberů, tak obchodníkům z údolí na středním toku Nigeru a Senegalu. Město tvořily dvě samostatné čtvrti: jedno obývali mohamedáni a měli v ní neméně než než 12 mešit, zatímco druhá byla jakýmsi vládním centrem s paláci a obytnými domy správních úředníků. Za svého rozkvětu měla prý Ghanská říše vojsko o 200 tisících válečníků, mezi nimiž bylo 40 000 lučištníků.“

Mešity v hlavním městě Koumbi Saleh v každém případě ukazují na zásadní vliv migrací ze severu a severovýchodu při formování státu a kultury Ghanské říše. Svobodomyslný přístup k ženám odpovídá bělošské mentalitě a matriarchální uspořádání (posloupnost králů byla určena matrilineárně, tj. po zemřelém vládci nastupoval syn jeho sestry) poukazuje na souvislost této společnosti se staršími předindoevropskými bílými kulturami, asi berberskými. (Přesně stejný zvyk dodnes existuje u severnějších kmenů berberských Tuaregů, jejichž horní třída si dodnes udržela výrazný podíl bílé krve.) Kromě toho hlavní město stálo na místě, kam směřovaly ze severu právě berberské obchodní karavany. Podle toho všeho se zdá, že zakladateli byli s největší pravděpodobností bílí Berbeři, původní obyvatelé severní Afriky. S tím souhlasí i skutečnost, že vedení země a moc byla v rukou poměrně úzké skupiny kmenové aristokracie vládnoucí nad místními lidmi. Podle výstavby hlavního města zde byli usídleni i muslimové, ale pouze jako později přišlý element; zakladateli a vládci nebyli.

Páteří ekonomiky byla těžba a následný obchod se zlatem. Vedle zlata se těžila a vyvážela také sůl. Hlavním příjmem vlády byly daně vybírané ze zahraničního obchodu, k čemuž vytvořila dobře organizovaný administrativní a daňový systém. Vysokou úroveň civilizace dokazují i pozůstatky prostorných sofistikovaně postavených domů ve městech a nálezy kvalitně vyrobených železných užitkových předmětů. Vyspělá byla však také řemeslná výroba a zemědělství, které spolu s obchodem přispívaly k rozkvětu země.

V Kumbi Saleh mohlo žít až 30 tisíc lidí. Domy byly postaveny z kamenných omítnutých kvádrů, některá obydlí měla více pater a byla postavena velmi účelně. Ve vykopávkách byly nalezeny zbraně, zemědělské náčiní a předměty denní potřeby, například nůžky. Vše nasvědčuje vysoké kulturní úrovni.

Úpadek říše nastal počátkem 11. století, kdy zřejmě v zemi narůstaly masy černošského obyvatelstva a bílá a či bělošsko-semitská elita se už vytrácela. V oné době byli již popisováni obyvatelé, a dokonce i příslušníci vládnoucích tříd jako černoši. Hospodářská aktivita v království upadla a vše už záviselo jen na výnosech z obchodu a obchodnících ze severu. Úpadek poněkud brzdila jen přítomnost zbývajících imigrantů ze severu; mnohé úřady, jako pokladníci nebo tlumočníci, zůstávaly v rukou muslimů. V roce 1062 začali Ghanskou říši obléhat berberští Almorávidé vedeni al-Bakrim, který chtěl dobytím říše ovládnout výhodnou obchodní stezku přes Saharu. To se mu nakonec v roce 1067 podařilo a Ghanská říše upadla pod nadvládu Almorávidů.

V Ghaně jsou dodnes znatelné známky bílé či semitské krve, zejména na severu jsou patrné zbytky bílých elementů „atlantického“ typu původem z Berberů a Tuaregů, a navíc snědé semitské-arabské typy (Gayre, 1965, s. 73).

Krom toho v oblasti Ghany už dříve, snad už od roku 1600 pnl., existoval kulturní komplex Tichitt-walata, který se vyznačoval stavbou kamenných obydlí, a prý zde již existovala poměrně pokročilá sociálně rozvrstvená společnost. Mohlo jít o nějakou starou bílou populaci, snad spjatou s Berbery.

Lid Sao a říše Kánem-Bornu

Dále na východě vznikla Kánemská říše, která byla založena snad někdy v 11. či 12. století bílými hamitskými či hamitsko-semitskými přistěhovalci odněkud z nilské oblasti. Nějakou dobu ale už – od 8., 9. či 10. století pnl. – prý přišli a pobývali na východě Čadského jezera a severně odtud. Tato migrace bílých či bílých a semitů z egyptské oblasti byla nejspíše uprchlickým proudem před vpády Arabů do Egypta. Možná pocházeli i z rozpadajícího se Meroe. Tento lid zvaný Sao znal již výrobu železa, zpracovávali i měď a bronz, měl své zlatníky, řemeslníky, taviče. Města na jihovýchod od jezera Čad odhalují bohatou kulturu – dokonalé ovládání technologie kovů, umělecké plastiky z hlíny, propracovanou keramiku, složité pohřební obřady. Zřejmě nebyli národem s organizovaným státem před svým příchodem do tohoto regionu. Pak se zde však stali na staletí civilizačním a centralizačním činitelem – podobně jako Mali více na západě. Vykopávky odhalily pozůstatky vyspělé kultury, existenci městských státečků, pokročilou politickou organizaci, matriarchát a víru v božské vládce. Tito starší obyvatelé společně s novými přistěhovalci položili základy pro další kulturní vývoj. Později došlo i k dalším migracím v souvislosti se zánikem Kuše a Aksúmu.

Avšak etnogeneze a formování kultury lidu Sao asi souvisí i s dřívějším místním osídlením. Legendy také vyprávějí, že kdysi v této oblasti žili obři stavící ohrazená města na kopcích, která se táhla při březích řek Šari a Logone. Podle místních pověstí měli ovšem být oněmi obry přímo Saové, neboť byli podle některých zpráv „lidé obřího vzrůstu“. Ti si pak podrobili místní menší obyvatele – snad mediteránního typu. Zmínka o obrech by mohla nasvědčovat, že mezi lidmi Sao se vyskytovali kromaňonci (mezi nejstaršími hamity se zřejmě kromaňonský typ vyznačující se vysokou postavou vyskytoval.

Lid Sao zpřístupňoval významné úřady i ženám, což odpovídá bílým předindoevropským matriarchálním kulturám. Jazyk sao patřil k čado-hamitské skupině. Sao se asi stala východiskem pro další místní kultury, sama byla organizována do menších městských společností; nezaložila větší státní útvar. Byly zde nalezeny dvě vrstvy (jedna v 9.-11. století, druhá v 11.-14.) potvrzující vysokou úroveň kultury, ve třetí je patrný kulturní úpadek (zejména v umění), což snad souvisí s tím, že Saové byli v pozdější době pohlcováni a vytlačováni na jih a na západ od Čadského jezera nově příchozími populacemi, zřejmě černošskými. Zároveň však do oblasti přicházeli i nějací novější bílí přistěhovalci asi mediteránního typu, pravděpodobně odněkud z oblasti Nilu. Možná v souvislosti s kulturou v Meroe. Ti společně se starším bílým osídlením položili základy Kánemské říše.

Davidson (1960, s. 115-8): „Dále na východě se rozkládal kánemský stát – největší, jaký kdy vznikl na širých travnatých pláních mezi Nigerem a Nilem – a spolu s bornuským, který jej vystřídal, má nejdelší historii ze všech západosúdánských států. (…) Podle tradice byli jeho prapředky přistěhovalci z východu a severovýchodu. V tomto případě je možno dát tradici za pravdu, poněvadž po starých cestách z údolí Nilu jistě se bral nejeden houf utečenců, prchajících před dobyvatelskými nájezdy a vpády, které začaly po zániku Kuše, rozpadu aksúmské říše a s příchodem Arabů. Dokonce i podle dnešních tradic kmenů sídlících u Čadského jezera a na území bornuském navážeme na četné zmínky o opakovaných vpádech přistěhovalců. (…) Když se u Čadského jezera objevují Saové, končí tím cesta, která vedla z povodí Nilu až sem, a zároveň začíná nová civilizace. Saové stavěli města, modelovali z keramiky, zpracovávali bronz metodou ‚ztraceného vosku‘ …, povolávali ženy na důležité funkce ve státní správě a v způsobu života, jaký vedli, se zřetelně slučovaly nové prvky afrického Východu a afrického Západu. Po některých stránkách se zdá, že byli stejně závislí na Kuši jako Kuš na Egyptě. (…) Lid Sao a jeho nástupci (Kotokové, kteří měli svůj jazyk, ale k psaní užívali arabského písma) žili již plně v době železné. V roce 1943 napsal o nich Lantier: ‚Na jejich dílech je vidět dovednost, které musela předcházet dlouhá řemeslná tradice.‘ Nebyl tento lid nakonec přímými potomky přistěhovalců z rozpadávajícího se Meroe? Dovedli zpracovávat měď a bronz a kromě zlatníků a tavičů ‚objevují se kováři, kteří zpracovávají železo‘. Východní původ nebo aspoň působení východních vlivů na saoskou civilizaci, která však nadto má zvláštní a nezapomenutelné zcela původní rysy, dosvědčují města ležící na jihovýchod od Čadského jezera, složité saoské pohřební obřady, propracované hrnčířské výrobky a řada uměleckých plastik z hlíny – kulturní sošky, hračky a zvířata, jakož i dokonalé ovládání technologie kovů. (…) Znovu se tu setkáváme se snahou po politickém a vojenském sjednocení. Panovníci staré kánemské říše, která vznikla v 8. století a udržela se do 13., vytvořili nové formy vlády – vlády ústředně organizované – a nové, uměli účinněji vést války a dobývat cizí území. Znovu tu vidíme ony dva hlavní činitele: tavení železa a mezinárodní obchod. I když Kánemská říše neměla – jako Ghana a Mali – zlatonosné doly, z kterých by jí plynulo bohatství, mohla se zmocnit – a také to učinila – karavanních cest vedoucích k severu přes Fezán a dál ke Středozemí a k Nilu. Ve staré Kánemnské říši se za panování dynastie Sefuwa vytvořil zajímavý a svérázný systém rodového feudalismu, jak je pozdějšími záznamy doloženo. Dvanáct předních úředníků říše projednávalo a provádělo (či opominulo provést) důležitá rozhodnuté panujícího sultána ve ‚Velké radě‘. Tato rada se zprvu podobala rodinnému kruhu, nebo spíš, jak napověděl Urvoy, rodinnému podniku, kde měl každý zaměstnanec firmy ‚výkonnou moc‘. (…) A tak se můžeme připojit k Urvoyovi, který říká, že ‚kánemský stát byl ve středověkém středním Súdánu opravdovým nositelem civilizace, právě tak jako dědic Ghany, říše malijská, která tutéž civilizační úlohu sehrála v západním Súdánu. V těchto centrech se rozvíjela súdánská civilizace, jak ji dnes známe: civilizace zcela jiná, než byla arabská nebo ryze černošská civilizace v jižní Africe‘.“

Kromě toho existují i legendy dávající zrod Kánemu a první vládnoucí dynastii s arabskou aristokracií. Podle jedné byla založena posledním jemenským předislámským vládcem, podle jiné islámskou a arabskou dynastií Umajjovců, jejíž někteří členové uprchli po své porážce v 8. století k Čadskému jezeru. V 11. století do oblasti přišli i Almorávidé šířící islám.

Na etnogenezi obyvatelstva Kánemu se podílelo více složek – potomci lidu Sao (s nimiž se ale říše zároveň vojensky potýkala), nějaké arabské a asi i berberské živly a lidé negroidního typu. Postupně splývaly, nicméně zdá je racionální předpokládat, že státotvornou politickou elitu tvořili lidé s převahou bílé krve. Během prvních staletí zde došlo k feudalizaci, růstu vnitřní nejednoty, vnitřním konfliktům a válkám s vnějšími nepřáteli. V Bornu se mezitím zformovala nová národnost Kanuri, v jejíž etnogenezi hrály významnou roli kavkazoidní živly jako Saové nebo Tuaregové. Z ní vzešli obratní panovníci-sultáni (s arabsky znějícími jmény), kteří postupně zemi zkonsolidovali a sjednotili, a další příslušníci nové vládnoucí elity – vysocí úředníci, hodnostáři, feudálové a duchovní. Byla zahájena vojenská expanze za pomoci dovozu střelných zbraní (mušket) z Tripolisu a povolání tureckých instruktorů k výcviku oddílu mušketýrů. Byl vytvořen propracovaný systém státní administrativy. Bylo navázáno obchodní spojení se Středomořím. Hlavním artiklem obchodu se stala sůl a postupem času také černí otroci.

Řemeslná výroba s v Kánem-Bornu nikdy příliš nerozvinula a místní města se nikdy nestala příliš významnými středisky obchodu a kultury. Snad to souviselo s vnitřní nestabilitou a válkami, které nepřály harmonickému vývoji. Asi k tomu přispěl i fakt, že kavkazoidní živly (z nichž by mohla vzejít širší vrstva řemeslníků, obchodníků nebo lidí kulturně a intelektuálně činných) nebyly v obyvatelstvu dostatečně početné a naopak zde narůstalo množství černochů. Bělošsko-semitská elita islámského vyznání byla poměrně úzká a tvořila především politické a administrativní špičky a duchovenstvo. Administrativa se dostala do rukou zkušené byrokracie, soudnictví se stalo nezávislým a soudilo podle islámského zákona. Na dvoře vládla islámská kultura, panovníci uměli číst i psát arabsky a udržovali korespondenci se státy v severní Africe. Odtud někteří opatřovali rukopisy náboženských děl. Literatura byla pěstována pouze v arabštině, zejména šlo o spisy právnického a náboženského charakteru; v omezené míře byla sepisována i historická díla.

Moc sultánů se opírala o stálou armádu složenou z otroků, avšak organizovanou podle osmanského vzoru za pomoci tureckých instruktorů.

Později postihly Kánemskou říši vnitřní spory o moc a nestabilita, ale to, stejně jako velká dobyvačná tažení, nenarušilo soudržnost a rozmach Kánem-Bornu. Udržel se do 16. nebo 17. století, kdy ho postihl úpadek v důsledku vytrácení hamitského zakladatelského živlu (původní Saové byli postupně absorbováni novějšími příchozími již od 14. století). Politicky pak říše zanikla pod náporem bulalských nájezdníků.

Mnohé prvky jeho administrativní struktury se však udržely dodnes.

Kromě Ghany, Mali a Songhaje a dalších významných států se v bouřlivých staletích velkého rozvoje a změn v západním Súdánu vytvářely i další menší centralizované a vyspělé státy.

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

%d bloggers like this: