Přejít k obsahu webu

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 20

Duben 16, 2018
tags:
by

Genetické stopy po bílých migracích v subsaharské Africe

Mezi Khoisany, Pygmeji a zejména obyvateli severního Kamerunu byly při výzkumu Y-haplogrup nalezeny genetické stopy po migracích z Asie. A obecně byly nalezeny mezi těmito populacemi, ale i mezi Bantuy a obyvateli Mali nějaké genetické shody s Berbery, ale i obyvateli Orientu (kde kdysi převažovalo bílé osídlení) a dokonce i s Evropany. Jedna z haplogrup v severním Kamerunu má nejspíše původ přímo na Blízkém Východě nebo přímo v Evropě. Dokonce byla nalezena souvislost s haplogrupou R1, z níž vyšly s bílými populacemi spjaté haplogrupy R1b a R1a. (Cruciani et al., 2002)

V Čadu, Nigeru, severní Nigérii a severním Kamerunu byla objevena větev Y-haplogrupy R1b, označená jako R1b1a nebo R-V88. R1b je dnes značně rozšířená mezi obyvatelstvem západní Evropy a byla spojena i se starým předindoevropským bílým obyvatelstvem Středomoří a Přední Asie (např. je doloženo, že k ní patřili dávní Sumerové – Klyosov, květen 2012). K migraci nositelů větve R-V88 mělo dojít snad někdy ve středním holocénu z Asie přes centrální Saharu do povodí Čadského jezera.(Cruciani et al., 2010)

Podle Klyosova (květen 2012) se zdá, že z migrujících bílých nositelů R1b, kteří někdy před 4800 až 5500 lety směřovali z centrální Asie podél jižního pobřeží Středozemního moře dále na západ (dodnes jsou stopy této větve skupiny R1b k nalezení v Egyptě, Alžíru a Tunisku; zvláště vysoké /téměř 30 %/ je její zastoupení mezi Berbery v oáze Siwa), se před 4300 lety (± 600 let) oddělila skupina lidí, která zamířila na jih do oblasti dnešního Čadu a Kamerunu. Klysosov (Ibid.): „Na této cestě se nositelé R1b-V88 odštěpili a zamířili hluboko do Afriky, kde jejich potomci žijí v Kamerunu a Čadu dodnes (Cruciani et al., 2010).“ Tato větev haploskupiny R1b je asi spojena se staršími mediteránními či armenoidními bělochy, s nimiž jsou částečně geneticky spjaty světlejší a inteligentní židovské populace (Aškenázové) a zároveň byly stopy této větve nalezeny i v Británii, zřejmě v souvislosti se starším předindoevropským mediteránním obyvatelstvem ostrovů.

Co je velmi zajímavé, rozšíření R-V88 je úzce spojeno s Tuaregy, národem původně pocházejícím ze severoafrických Berberů, a plnými 20 % je zastoupena u Hausů, kteří dodnes jeví určité znaky bílého mediteránního hamitského typu a i kulturně a jazykově jsou zjevně nějak spojeni s předarabskou severní Afrikou (viz výše).

Jobling a Tyler-Smith (2003) také našli téměř čtvrtinové zastoupení skupiny či skupin patřící do velké haplogrupy R mezi lidem Fali. Je to etnická skupina sídlící v hornatých částech severního Kamerunu a v severozápadní Nigérii. Jejich společnost je komplexnější, než je obvyklé v těchto krajích, patriarchální a hierarchická. Během dějin se bránili islamizaci a dodnes jsou převážně křesťany. Někdy bývají jejich předkové dáváni do souvislosti s civilizací Sao.

Indoevropané a Římané v nitru Afriky

V jižní Sahaře v Adžefuských skalách, v oblasti Ala-n-Edument, v Tiroru a dalších lokalitách byly objeveny malby vozů při vojenských akcích či při lovu. Tyto malby, prováděné červeným okrem a kaolinem, vzbudily velký rozruch. Původně byly připsány Garamantům, bílým lidem patřícím k národu starověkých Libyjců, který sídlil především v oblasti Fezánu a podnikal válečné výpravy na jih. Podrobnější analýza maleb však prokázala, že nejspíše souvisí s krétskými Mykéňany a mořskými národy. Jak se zdá, jejich expanze dosáhla mnohem dál než jen do východního Středomoří; dokonce až hluboko do nitra afrického kontinentu.

Lhote (1962, s. 101-2): „… pečlivější výzkum … ukázal, že zvláštní styl, kterým jsou namalováni pádící koně, je naprosto jasně příbuzný s ‚tryskem‘, jaký známe z mykénského umění na Krétě. Víme docela určitě, že kolem roku 1200 pnl. vylodil se v Cyrenaice lid přišlý z Kréty s úmyslem napadnout Egypt a smísil se s Libyjci. Obrazy vozů musely být tedy mnohem starší, než se na počátku soudilo, a potvrzovaly to, co historikové podle egyptských textů nazvali ‚vpád mořských národů‘. Dalo se předpokládat, že po nezdaru svých tažení proti Egyptu tito nájezdníci krétského původu (jak se zdá, ve skutečnosti přišli z mnohem větší dálky, snad až ze severní Evropy, protože Egypťané je malovali s modrýma očima, jako mívají seveřané) ustoupili na Saharu, kde se později smísili se svými libyjskými spojenci.“ (1)

Podle maleb vozů nalezených na skalách v Sahaře a i dále na jihu v oblasti Nigeru tak migrovaly někde před rokem 1000 pnl. do těchto oblastí bílé kmeny Berberů z Libye a s nimi zřejmě i potomci mořských národů (asi některé indoevropské kmeny jako Achájci či Filištíni/Pelesetové). Lhote (1962, s. 103-4): „A tak nálezy malovaných obrazů válečných vozů (které musíme vcelku považovat za starší než obrazy ryté) dosvědčují, že jezdecký lid, který vzešel z ‚mořských národů‘ a z Libyjců, dosáhl asi 1000 let pnl. řeky Nigeru. Tento zbrusu nový poznatek vyvrátil dosud uznávanou domněnku, že libyjské obyvatelstvo osídlilo Saharu až v pozdějších dobách. (…) Podle toho, jak a kde v Tasíli, Ahaggaru a Iforaském Adraru na skalách nacházíme obrazy vozů a jezdců (kteří byli potomky lidu užívajícího vozy a žili o několik století později), můžeme sledovat různé způsoby jejich expanze nejen na jih, ale také od východu na západ – v podstatě na obě strany od té cesty mezi oběma Syrtami a Nigerem, která, jak se zdá, byla hlavní tepnou.“

Další malby tohoto druhu byly objeveny i dále na jihu (v Iforaském Adraru a Ti-m-Misau), což naznačovalo, že dokonce překročili Saharu a dostali se až k řece Nigeru. A další malba v Ahaggaru společně s obdobnými v Tasíli prokázala, že zde existovaly daleké, dlouhodobě provozované stezky a zřejmě i osídlení vytvořené potomky lidí pocházejících z indoevropských mořských národů a starověkých bílých Libyjců.

Lhote (1962, s. 102-3): „Pod vrstvou nápisů malovaných tuaregským písmem tifinagh odkryl jsem pět vyobrazení vozů. Koně byli z valné části zničeni, ale kola a vozky bylo ještě možné dobře rozeznat. Provedení těchto vozů bylo stejné jako na obrazech v Tasíli. A tak se už nedalo pochybovat, že stojím opravdu na dávné cestě, vedoucí od Syderského zálivu k Nigeru. Ti lidé s vozy se totiž nemohli octnout v Ti-m-Misau čirou náhodou. Z Ahaggaru je sem šest dní cesty přes nesmírnou pustou písečnou pláň… Cílem vozků mohl být jen Iforaský Adrar, a snad dávná Tademekka, jediné město v těchto končinách, které leželo jen šest dní cesty od Nigeru. (…) Všechno se vyjasňovalo a bylo možno rekonstruovat tisíciletou cestu mezi oběma Syrtami a Nigerem po celé její délce.“

Zde položili základ pro několikasetleté osídlení a vznik svébytné vyšší kultury. Vzniklo zde díky tomu větší množství měst, centra řemesel a obchodu. Tato města byla i východní částí obchodní stezky, kterou se sem dopravovalo zboží ze Súdánu.

Spolu s Garamanty občas pronikali až za Saharu i obchodníci z Kartága; jeden z nich jménem Magnón sem prý zavítal třikrát. Také jejich západní sousedi Nasamóni, provozující karavanní obchod mezi kartaginskou oblastí a Egyptem, zřejmě občas podnikali výpravy až k Nigeru či jiným řekám jižně od Sahary.

Později s vytrácením jejich bílých berberských zakladatelů tato města upadla či přímo zanikla.

Od roku 19 pnl. byla tato oblast načas ovládnuta Římany, když sem podnikl legát Cornelius Barbus tažení proti Garamantům, plenícím čas od času města v římských državách na severoafrickém pobřeží. Římané pronikli i dále na jih do Ilezy a k Balse. Obsadili oázu Kydamus a hlavní město Garamu a pronikli až daleko do hor Ahaggaru. V oblasti byly nalezeny pevnůstky s raženými římskými mincemi s obrazem císaře Konstantina, skleněná váza a římské lampy. Jedna z pevnůstek v srdci neprostupného ahaggarského pohoří byla později použita Tuaregy, potomky Garamantů, jako hrobka kněžny Tin Hinan. Kolem roku 70 nl. podnikl římský vojevůdce Septimius Flaccus z Garamy tříměsíční výpravu patrně do západního Súdánu. Říman Juluis Maternus ze severoafrického města Lepcis kolem roku 86 krále Garamantl na tažení proti černým Etiopům. Jejich cesta zřejmě vedla přes pohoří Tibesti do okolí Čadského jezera.

(1) Zde je třeba poznamenat, že ze severní Evropy nepocházeli. Šlo o vlny indoevropských nájezdníků, mezi nimiž byl silný nordický (tedy modrooký) element – ovšem pocházeli asi odněkud z Přední Asie, což byla původní domovina bílých lidí nordického typu (kteří stáli u zrodu indoevropských kultur a jazyků). Heyerdahl (1983, s. 129): „Plaví lidé jsou často mylně spojováni pouze se severní Evropou, kde tvoří dominantní složku dnešního obyvatelstva. Avšak moderní antropologové souhlasí se severskou ságou a uznávají, že dávní seveřané přišli z kavkazských plání sousedících s Malou Asií. Je dobře známo, že plavovlasí a zvláště rusovlasí lidé pocházejí z této oblasti. (…) Tyto zdánlivě ‚nordické‘ rysy byly proto nepochybně ve středozemském světě domovem dávno předtím, než se dostaly do Skandinávie.“

 

Oblast na jih od Egypta

Oblast severnější části východní Afriky (Etiopie, dnešní Súdán, Somálsko) byla opakovaně vystavena migracím hamitských a semitských populací – Egypťany a Araby (navíc jejich výkvětem s převahou nesemitských, světlejších mediteránních a armenoidních typů); tito Arabové pronikli v této oblasti hlavně do Súdánu a Etiopie, v níž zůstali vládnoucí třídou až do současnosti.

Město Meroe – mistři hutnictví železa

Počátky afrických dějin a postupu k vyšší úrovni civilizace jsou spojeny s tajemným městem Meroe, jež se nacházelo asi 160 od dnešního Chartúmu, u města Šendi. Původně šlo o hlavní město země Kuš, jež byla obývána početným černošským obyvatelstvem, nicméně horní vrstva zřejmě patřila k bílému mediteránnímu typu. Po nějakou dobu odtud vycházel impuls k oživení v oné době již upadlé egyptské civilizace. Poté na delší dobu upadlo v zapomnění. Avšak během posledního století před začátkem našeho letopočtu zde náhle došlo k civilizační explozi. Došlo k výstavbě rozsáhlých železářských hutí a Meroe se tak stalo centrem hutního průmyslu celé Afriky.

Byly zde nalezeny pozůstatky vyspělé civilizace – tavící pece na výrobu železa, menší pyramidy, zříceniny paláců a chrámů, lázně podobné římským, stély s vyrytými písemnými znaky, úlomky bílé omítky, která kdysi pokrývala zdi místních vil a chrámů, střepy malované keramiky, kameny s pestrými ozdobami. O vlivu Egypta svědčí malé sfingy a sochy beranů. Hlavním chrámem v Meroe byl slavný Chrám Slunce, opět nepochybně postaven k uctívání kultu převzatého z Egypta. Některá naleziště jsou velmi bohatá a opravdu obrovská. Nalezly se zde i skvěle vypracované šperky nebo železné skládací stoličky, což svědčí o vysoké úrovni řemesel i techniky. Bylo zde užíváno hieroglyfické písmo. Od určité doby sem proniklo i křesťanství. V době mezi 6. a 14. stoletím dosáhla oblast Meroe vnitřní stability a velké hospodářské prosperity. Jeho moc a vliv se rozšířily i do okolních krajů. Čile obchodovalo s bližšími i vzdáleními oblastmi, dokonce i s Indií a Čínou. Obchod se železem byl regulován ústřední moci, protože železné výrobky byly i důležitým politickým artiklem. V Meroe se však také vyráběly kvalitní šperky a látky z bavlny. Velmi rozšířená byla také výroba keramiky a kvalitní ozdobné kameninové výrobky, které byly rovněž určeny na vývoz. Pro důležité osoby byly stavěny menší pohřební pyramidy.

Do dnešních dnů se nám dochovaly nějaké nástěnné fresky a kostely z nepálených cihel. Vzhledem k tomu, že znalost železa a rovněž tak později křesťanství bylo spojeno s původně bílými národy okolo Středomoří a v Levantě, lze předpokládat, že Meroe bylo založeno nějakou vlnou migrujících bělochů; je možné, že jeho vznik byl spojen s blízkostí ke karavanním cestám směřujícím k Indickému oceánu.

Davidson (1962, s. 67): „Rozsáhlé město Meroe na středním toku Nilu – a ostatní dosud neprozkoumaná kušitská města – dosáhlo největšího rozmachu ve staletích, kdy periklovské Řecko vtisklo svou pečeť národům Středozemí. Přes odlišnou zeměpisnou polohu a odlišné původní okolnosti má Meroe nemenší význam. Stejně jako Athény Meroe čile obchodovalo s mnoha národy, vytvořilo vlastní kulturní a uměleckou tradici a jeho oplodňující vliv daleko přesahoval jeho hranice. Představy a mravy, které se tu vytvořily a které přejaly jiné země, udržovaly se v Meroe ještě dlouho potom, co jeho vlastní politická moc upadla. Proto si Meroe zasluhuje čestné místo mezi velkými světovými civilizacemi. Plným právem lze prohlásit, že v Meroe začínají moderní africké dějiny.“

Kondratov naznačuje, že vznik vyšší kultury v Meroe byl spjat se staroegyptskou civilizací a skrze něj pronikal její vliv i dále na jih (1972, s. 158): „Poegyptštění Nubie bylo ukončeno vytvořením království Napaty-Meroe; to se pak stalo hlavním prostředníkem při předávání vymožeností egyptské kultury na jih a jihozápad afrického kontinentu.“

Meroe zažila největší rozkvět mezi 1. a 3. stoletím nl. V roce 350 byla zničena aksumským vládcem Ezánou.

Nástupnické státy po Meroe a migrace bílých křesťanů z východního Středomoří

V 6. století přicházeli z východního Středomoří do oblasti Súdánu křesťanští misionáři. Většinu z nich asi tvořili bílí lidé pocházející z tehdy již ubývajícího bílého osídlení této oblasti (tento proces byl brzy nato ještě urychlen expanzí Arabů a islámu; ještě dnes ale třeba v Sýrii najdeme křesťanské maronity tvořící většinu vyšších vrstev s výrazným podílem bělošských rysů).

Na Meroe navázaly od 5. století další dva poměrně vyspělé státy, Mukurra s hlavní městem ve Staré Dongole a sahající na jih až k 5. Kataraktu, a Alwa více na jihu, jejíž hlavní město Sóba se nacházelo poblíž Chartúmu. Zrodily se díky aktivitě zbývajících kavkazoidních živlů v oblasti a také příchodu bílých křesťanů-misionářů ze Středomoří. Od 10. století v Mukuře rozkvetla křesťanskonúbijská kultura. Vznikly staronúbijské překlady evangelií, stavěny kostely, kláštery a kaple. Byly nalezeny i krásné nástěnné fresky a početné zbytky velmi pěkně malované keramiky. Probíhala i výstavba paláců a pevností po celé oblasti této jižnější části nilského údolí.

Davidson (1962, s. 120): „Kdyby to rozsah knihy dovolil, věnovali bychom více místa popisu křesťanských království na území středního Nilu. Po pádu Kuše tyto státy znovu sjednotily kmeny, které toto území obývaly, a podle slov Shinnieho ‚došlo k rozkvětu umění a rozmachu politické moci‘. V 6. století misionáři z východního Středozemí tyto Núbijce pokřtili, a křesťanství se v těchto místech udrželo skoro tisíc let až do vpádu islámských nájezdníků. Ve východním Súdánu jejich kultura zanechala nesmazatelné stopy, patrné hlavně v núbijském jazyce. Z hmotné kultury zůstala zachována hrstka rozpadlých kostelíků z nepálených cihel, několik krásných fresek nebo aspoň zbytků a mnoho pěkných malovaných keramických výrobků.“

Rozvíjel se obchod s Egyptem, s nímž sem přicházeli další bílí lidé, a také s Kordofánem a Dar Fúrem na jihozápadě. I tam zjevně přišli nějací lidé z jižní oblasti Nilu a asi i křesťanství vyznávající bílí lidé z východního Středomoří a vytvořili zde kvetoucí kulturu (viz dále).

Ve stejné době procházel rozkvětem i jižní stát Alwa. Možná bylo ještě mocnější a bohatší než jeho severní soused. Hlavní město Sóba bylo tvořeno mnoha kamennými budovami, kostely zde byly zdobeny zlatem a obklopené zahradami. O vlivu bílých kultur ze severu svědčí, že při bohosluřnách se používaly řecké knihy a biskup sem byl posílán z Alexandrie.

Oba státy navazovaly v mnohém na starší kulturu Meroe. Zdědily po něm rozsáhlá zavlažovací zařízení, kanály a čerpací stroje. Podle toho lze soudit, že v nich musela existovat i propracovaná organizace a administrativa.

Později do oblasti začali přicházet kočovní Arabové, a to ve dvou vlnách v 7. – 9. v století a ve 13. a 14. století. Příchozí Arabové byli na značně nižší kulturní úrovni než původnější nilské obyvatelstvo, v němž ještě existovala značná příměs kavkazoidních a bílých elementů. Většina z nich se dále věnovala pastevectví a kočování. Talentovanější část arabského etnika se značným podílem bílé krve se však začala usazovat jako zemědělci a obchodníci. Mnozí se podíleli i na politickém dění a vzniku některých menších státních útvarů.

Od 12. století se egyptská politika vůči Núbii změnila a byly sem podnikány vojenský výpravy, které zde mnohá sídla zpustošily a odvlekly s sebou bohatou kořist. K trvalé okupaci tehdy ale ještě nedošlo. Od 13. století za vlády sultánů vzešlých z mamlúků (bílých otroků sloužících jako vojenská elita, kteří se díky svým schopnostem a energičnosti chopili v Egyptě moci) se Egypt začal stále silněji vměšovat do vnitřních záležitostí Mukurry, posílali sem arabské nájezdníky i vlastní vojska. Ve 13. a 14. století přes nepříznivý politický vývoj a nestabilitu ještě doznívá poslední kulturní rozkvět, zejména čilá stavební činnost. Kostely a kláštery byly zdobeny bohatými freskami. Především však byly stavěny velké čtvercové pevnosti k obraně země před nebezpečím ze severu. Jejich architektura nese jasné známky evropského vlivu; možná byly stavěny nějakými staviteli z Evropy, možná nějak spjatými s expanzí křižáků do východního Středomoří. Počátkem 14. století se Mukurra stala vazalským státem Egypta, který přešel z křesťanství na islám.

Co se dělo v Alwě, není známo, avšak zdá se, že díky své odlehlejší poloze na jihu si déle udržela samostatnost. V každém případě však bez ohledu na politické dění nejpozději od 15. století tyto státy postihoval stále se prohlubující všeobecný úpadek způsobený vytrácením starých i později příchozích kavkazoidních živlů a jejich míšením s narůstajícími arabskými a černošskými elementy.

Musaurát a Naga

Asi 30 kilometrů od Meroe stojí zříceniny velkolepého paláce Musaurát as Safrá. Snad to byl chrám, snad palác, možná obojí. Okolo je rozsáhlý zavlažovací systém. Máloco se může této památce rovnat. Dnes už z ní ale mnoho nezbylo – jen nízké zbytky zdí z velkých kamenných kvádrů, dokonale do sebe zapadajících, a řady sloupů již bez hlavic. Mausarátský stát stejně jako Meroe nepochybně velmi mnoho převzal z kultury starého Egypta, možná že jeho vládnoucí třída byla s ním i nějak  přímo spojena. Toto sídlo bylo místem musaurátských vládců, kam přicházela poselstva ze severu, ale také významným obchodním a kulturním střediskem. Tento stát doby bronzové měl vlastní písmo, vládla v něm vedle krále kasta kněží a hlavní činností byla výstavba mohutných stavebních děl.

Třicet kilometrů od Musaurátu stojí u města Nagy další chrámy pocházející ze stejné doby. Zdejší Lví chrám má na své zadní stěně rytinu lvího boha se čtyřma rukama a třemi hlavami. Je zde partný vliv kultury Egypta, snad i Kartága a dokonce snad Indie. Nedaleko odtud stojí další menší chrám, v jehož slohu převažuje dokonce, jak se zdá, římský styl. V okolí těchto chrámů stojí široko daleko množství dalších staveb. Tato kúšitská civilizace Napaty a Meroe, nepochybně vzešlá z lidí a kulturních vlivů afrického severu, byla dlouhou dobu významným centrem kultury a obchodu, místem výměny výrobků a myšlenek z mnoha dalekých krajů.

Súdán – civilizační vzestup díky bílým a semitským elementům

Díky svému drsnému, horkému klimatu s písečnými bouřemi a extrémní ariditou se Súdán stal jakýmsi mezníkem do těchto míst neomezeného pronikání kavkazoidních typů. Je to tedy přechodný pás mezi bělochy a černochy.

Súdán byl v dávných dobách osídlen bílými (hamitskými mediterány) i nebílými elementy, které postupně splývaly, nicméně široká varieta typů se zde dlouho udržovala a bílí lidé či lidé s převahou bílé krve zde tvořili vůdčí a hlavní kulturotvorný element. Tyto kmeny hamitů a Nilotů tedy tvořil bělošsko-černošský mix, v němž ovšem bílá krev postupně zanikala, s čímž klesala i jejich civilizační úroveň. Nicméně ještě dnes jsou u nich zbytky bílé krve mezi výše postavenými elementy stále patrné. Později do oblasti přicházeli staří Egypťané, kteří patřili převážně k bílému mediteránnímu typu. A nakonec sem zamířili Arabové, u nichž je ale otázka, zda nešlo minimálně do určité míry o bílé Araby (snad také mediteránního typu) tvořící arabskou elitu. Je známo, že tyto živly byly dříve mezi Araby poměrně početné a tvořily původně hlavní element při časných migracích, obchodních aktivitách, vládnutí a utváření kultury. Teprve později v jejich stopách migrovaly tmavší masy semitských Arabů.

Mizení bílého a semitské ho živlu

Ještě později začali do oblasti přicházet praví černoši, buď dobrovolně přitahováni místní prosperitou, nebo zatahováni jako otroci. Jejich genofond byl postupně integrován mezi původnější elementy. Tak zde vznikla společnost tvořená širokou varietou typů. V souladu s tím nastal i celkový civilizační úpadek, ovšem ještě dnes jsou v súdánské populaci velmi patrné antropologické znaky bílé a semitské krve.

Obdobně i v Súdánu existuje rozvrstvení na vyšší třídu kavkazoidních rysů, rasově smíšenou střední vrstvu a tmavou nižší vrstvu. Variance typů jde zde velmi široká – od světlých Arabů s jemnými rysy k tmavším lidem se širokými nosy a kučeravými vlasy. Kdysi do Súdánu pronikali starověcí Egypťané, z nich mnozí byli nepochybně bílého mediteránního typu. Po nich následovaly výbojné elementy z řad Arabů, zřejmě semitské i bílé krve. Původní obyvatelstvo, které ovládli, bylo tvořeno hamitskými a nilotskými kmeny a nakonec sem přišlo početné černošské obyvatelstvo, často jako otroci. Třídní bariéry a přirozené rozvrstvení dle schopností bránilo míšení těchto různorodých etnických živlů.

Zajímavé je, že i tmavé nižší vrstvy nejsou jasně negroidní; často mají zřetelné kavkazoidní rysy. Většina z nich je asi dědictvím po kdysi zde dominantních hamitech, kteří byli v dávnějších časech čistými bělochy. Ovšem na některých místech jako Chartúm jsou nízké vrstvy jasně černošské, asi jako důsledek kdysi probíhajícího obchodu s otroky.

Gayre (1965, s. 169): „Súdánci jsou jasně tmavší a více negroidní než Egypťané – ačkoli zde opět máme ten stejný problém široké variety typů, sahající od světlých Arabů k tmavším lidem s širokými nosními dírkami a kučeravými vlasy. V minulosti zde probíhal kontinuální příliv krve starověkých Egypťanů, následovaný pozdějšími Araby, takže někdy byli vládcové jasně a převážně kavkazoidní. Lidé, které ovládli a zotročili, byly nilotské a ‚hamitské‘ kmeny, a později byly doplněny pravými černochy…“

Dokonce i dnes je stále příměs bílé a semitské krve v Súdánu natolik významná, že ani lidé s tmavou barvou pleti nejsou většinou skutečnými negroidy.

Gayre (1965, s. 171): „… v Súdánu je velká variace barvy pleti a rasových typů, od světlých a jasně arabských rysů k černým a afrických rysů. Nicméně, většina jedinců tmavé pleti má zřetelné kavkazoidní nebo napůl kavkazoidní rysy. Navíc, i tam kde to tak není nebo kavkazoidní rysy nejsou tak patrné, africké rysy nejsou skutečně negroidní.“

I v moderní době do Súdánu přicházely další bělošské a semitské elementy, které obnovovaly střední a vyšší ekonomicky aktivní vrstvy. U imigrantů z islámských zemí jde o jakýsi pozitivní výběr, patrně s velkou příměsí neorientální bílé krve, což potvrzuje i skutečnosti, že příchozí Libanonci jsou křesťané pocházející spíše ze staršího bílého předarabského a předmuslimského obyvatelstva.

Gayre (1965, s. 174): „Navíc kavkazoidní živly jsou znovu obnovovány na všech těchto místech řeckými a libanonskými obchodníky, ačkoli nepřidávají své genetické dědictví do obecného arabského elementu v kavkazoidním genofondu, neboť křesťanství je bariérou bránící smíšeným sňatkům. Napříč Afrikou ve všech městech, kde je možné obchodovat, sídlí indičtí a pákistánští osadníci, z nichž pochází velká část obchodnických tříd. Obvykle vykazují jasné kavkazoidní rysy a tak formují další ve své podstatě europoidní element populace. Indové však nevstupují do sňatků s původním obyvatelstvem a tak neovlivňují její genetickou konstituci.“

V Dar es Salaamu je obchod veskrze v rukou Indů, jen s velmi málo výjimkami.

Pro celou Afriku obecně platí, že i když již padly bariéry jako otrocký statut pro vzestup černochů do vyšších tříd, ten se téměř nekoná a všude v Africe zůstávají povolání spojené s vyšším statusem a profesionální pozice v rukou kavkazoidů – hlavně Arabů, Indů a Evropanů. V posledních desetiletích však tyto skupiny v důsledku historických událostí z Afriky mizí (události v Zimbabwe, vývoj v Jihoafrické republice).

Etiopie

Prvními obyvateli Etiopie (vedle neanderthálců) kromaňonci z jihu. Živili se lovem nebo i zemědělstvím u řek. Později sem také migrovali kromaňonští nositelé capsijské kultury. Později, někdy v 5. tisícíletí pnl., sem migrovaly hamitské mediteránní populace, příbuzné Berberům a snad i Hausům. Podle některých historických svědectví byly také horské oblasti Etiopie (Etiopská vysočina) obývány národem světlé pleti a vyššího vzrůstu s poměrně vyspělou kulturou. Od jisté doby sem ze západu postupně pronikalo i černošské obyvatelstvo, které stále početně narůstalo jak přistěhovalectvím, tak vyšší porodností. Později se se světlejšími typy stále více mísilo. V 1. tisíciletí pnl. sem migrovaly populace z tehdy vzkvétající jižní Arábie, semitské kulturou, ale převážně bělošské rasou. Z dřívějších hamitských obyvatel a přílivu těchto dynamických lidí z jižní Arábie se zrodil první civilizační rozkvět na území Etiopie. Byl založen „jihoarabský“ stát (ve 3. nebo 4. století pnl.) a založena četná města, zejména na severu, a přístavy jako Adulis. Lidé z jižní Arábie pozvedli místní ekonomiku a civilizaci, neboť přinesli četné vymoženosti jako obdělávání pluhem, pěstování některých rostlin, chov řady zvířat, užívání kovů (hlavně bronzu), dokonalejší zbraně, stavbu zavlažovacích zařízení a přehrad, budování chrámů a paláců. K tomu zde zřídili i vlastní vyspělejší státní organizaci a administrativu a zavedli literaturu. S jejich stavební činností sem přinesli i vlastní architektonický styl, výtvarné umění a předislámské náboženství jižní Arábie.

Ze stejné doby pocházejí i kontakty s civilizací v Egyptě a v Meroe. Kušitští faraoni XV. dynastie přenesli sochy lvů a beranů do chrámů v Barkale nedaleko Napaty. Tak se stal beran jedním z hlavních symbolů božství v Kuši. U Meroe a Nagy jsou dodnes k vidění žuloví berani stojící osaměle v písku pouště. I libyjsko-berberské obyvatelstvo tento kult převzalo. Hlavní město Kuše byla Napata. Kolem roku 800 pnl. byla už významným střediskem kultu Amona, boha slunce, jehož symbolem byl beran. Není vyloučeno, že ve vládnoucí třídě Kuše hráli roli i nějací odpadličtí egyptští kněží tohoto kultu a byla jimi v jejich snahách o nezávislost podporována. Zejména poté, co velmoži z Asuánu začali spravovat tento kraj, jich mohlo přijít více. V 8. století dokonce Kuš ovládla Egypt a založila zde kolem roku 725 pnl. XV. dynastii. Zároveň její moc zasahovala po jižní hranice Etiopie a možná až do Ugandy. Než byla její moc roku 666 pnl. vyvrácena Asyřany, stala se Kuš velmocí.

Časem došlo ke splývání hamitských a jihoarabských živlů. Rozvinul se velmi čilý obchod přes Rudé moře (vývoz slonoviny, vonného dřeva, koření), rozšířilo se užívání kovů a pokročilé zemědělství. O prosperitě a rozkvětu svědčí nálezy mincí a známky prozrazující rozsáhlou stavbu hrází a přehrad a zdokonalování keramiky.

Království Aksúm

Politicky velmi významným se stalo založení města Aksúm někdy v 1. století nl., který se stal politickým centrem aksúmského království. Etiopské království Aksúm bylo založeno hamitskými Habašany, ovšem až po éře staletého pronikání převážně bílých kmenů (Sabánců a jiných) ze vzkvétající jižní Arábie, kteří na ustavení nového státu také mohli mít podíl. Sílu a dynamiku Aksúmu dosvědčuje i to, že načas expandoval do samotné jižní Arábie, z jejíchž obyvatel vzešel, a dále i na sever do Meroe a na jih. Ve 4. století přijali vládci země křesťanství a zároveň se právě tehdy dostala na vrchol rozkvětu. Vykopávky v Aksúmu svědčí o vysoké kulturní úrovni, bohatství a luxusu – bronzové výrobky a architektonické památky (kostely, paláce, hrobky). V dalších dvou stoletích země ještě zesílila a stala se skutečnou říší, která udržovala kontakty a obchodní spojení s dalekými civilizacemi. Obchodovala s Východořímskou říší, Persií, Himjarskou říší, Indií a Cejlonem.

Kultura Aksúmu se vyznačovala stavbou kamenných obydlí, celých opevněných měst či tvrzí a terasovitých polí k pěstování plodin. Mohla to být právě ona, která toto umění předala dále na jih, kde se nejvíce rozvinulo v podobě Velkého Zimbabwe. O vlivu národů z jižní Arábie svědčí zvyk stavění chrámových staveb s elipsovitým půdorysem a dalších rysů místní kultury. Poblíž Aksúmu v Yeha se dochoval nápis zhruba ze 4. století pnl., který zasvěcuje oltář bohyním Naura a Aštar (oné Aštóret, které se klaněl Šalamoun), které byly uctívány v předislámské Arábii. (Je zde však i mnohem starší egyptský nápis dosvědčující vliv civilizace starého Egypta.) I stavba terasovitých polí a technika získávání vláhy ze strání kopců byla již dlouho předtím typickým znakem zemědělství kvetoucích kultur jižní Arábie, kde bylo nutné s vodou šetrně hospodařit, takže je dost pravděpodobné, že i toto byl kulturní import právě odtud. Tyto zemědělské stavby byly v Aksúmu vystavěny s velkou precizností a v ohromném rozsahu. Přesto však významným demografickým i kulturním elementem zůstávalo původnější hamitské obyvatelstvo, které postupně vytvořilo jakousi syntézu své kultury s kulturou jihoarabských přistěhovalců. Aksúm díky vlastní hospodářské aktivitě a příhodné obchodní poloze u Rudého moře velmi zbohatl. Přístav Adulis byl již během prvních staletí našeho letopočtu velmi významným překladištěm a obchodním centrem – tak významným, že měl spojení až s Indií a Cejlonem. Zároveň odtud podél řeky Atbary vedly pozemní obchodní trasy vedoucí do vnitrozemí, ke střednímu povodí Nilu a do Meroe. Někdy po roce 300 nl. porazilo po staletích bojů Aksúmské království odvěkého rivala Kuš a vítězný monarcha Aizanas dal na oslavu vítězství razit zlaté mince. Zhruba ve stejné době přijal křest z rukou misionářů, kteří přišli až z Byzance.

Království Aksúm mohlo být i zprostředkovatelem pokročilejších kulturních vymožeností více na jih. Davidson (1960, s. 224): „Znalost terasovitých polí snad proniká dále na jih přes Aksúm prostřednictvím ahmarského obyvatelstva a sousedících populací. Snad tu vznikla a odtud se rozšířila stavby kamenných obydlí bez použití malty, tento výrazný rys civilizací středovýchodní Afriky v raném středověku, který dosáhl největšího rozmachu v Zimbabwe. Snad Aksúm převzal z jižní Arábie elipsovitý půdorys chrámových staveb a předal tuto znalost jižnějším civilizacím.“

Od sklonku 6. a 7. století nastal v zemi úpadek, zřejmě postupným ztrácením kvalit bílých a semitských živlů a jejich míšením s černým obyvatelstvem. Hlavní město zpustlo, architektura upadá a ražba mincí ustává. Posléze do oblasti vpadli muslimové-Arabové, kteří zemi zasadili poslední ránu. Nicméně na čas byla začleněna do arabského námořního obchodu, což pro některá města znamenalo jisté oživení. Celkově však úpadek dále pokračoval. Kromě nepříznivých změn ve složení samotného obyvatelstva sehrálo negativní roli zpřetrhání kulturních vazeb s Byzancí kvůli obsazení Egypta Araby. Ti nakonec kvůli tomu, že z místního pobřeží vyplouvaly lodě pirátů narušující jejich obchod, do země vtrhli, rozbořili četná sídla a přerušili zbývající obchodní činnost.

Zagwe a Šalamounova dynastie

Následovalo období vnitřních zmatků a nestability, doprovázené neustálým tlakem muslimských Arabů. Města na pobřeží si nicméně podle arabských pramenů udržela dřívější prosperitu. Etiopie v 10. – 12. století bojovala s Agauy, což ji oslabovalo. Toho využívali muslimové na severu, kteří vyvíjeli vojenský nátlak a přímo v Etiopii vznikly i komunity muslimů. Z vnitřních bojů nakonec vzešli Aguové vítězně, založili novou dynastii Zagwe a utvořili vládnoucí vrstvu. Tito lidé přijali během předcházejících bojů křesťanství, avšak dříve vyznávali pohanství smíšené s prvky judaismu. Podle toho lze usuzovat, že šlo o potomky staršího hamitského obyvatelstva, možná s příměsí přistěhovalců z jižní Arábie. Došlo k novému rozkvětu ekonomiky a stavební činnosti, jak lze soudit podle architektury charakterizované zejména skalními monolitickými chrámy. Projevil se zde ovšem i kulturní vliv severu (možná i příchod nějakých stavitelů odtud; tradice mluví o Sidi Maskalovi vedoucím 50 egyptských a jeruzalémských dělníků), neboť tyto chrámy zjevně napodobují koptské (Koptové jsou nejpřímějšími potomky starověkých bílých Egypťanů) a jsou na nich patrné vlivy byzantské architektury.

Ve druhé polovině 13. století byl poslední vládce dynastie Zagwe svržen šalamounskou dynastií zdůrazňující svůj semitský původ. Za tímto asi stál trvalejší konflikt mezi kulturně semitizovaným etiopským obyvatelstvem a hamitskými Agauy. Podle etiopské tradice byla nová ahmarská dynastie spjata s významnými osobnostmi kléru, s dávnou jihoarabskou královnou ze Sáby a dokonce se Šalamounem (přičemž víme, že dávní Hebrejci zřejmě ze značné části patřili ke starším bílým typům kdysi sídlícím v celém Orientu; později se dokonce mísili s indoevropskými Chetity a Filištíny). Podle toho lze soudit, že šlo o potomky oněch dynamických bílých lidí z kvetoucí jižní Arábie, kteří sem přicházeli už v 1. tisíciletí pnl. Není vyloučeno, že v této době došlo i k nějaké další jihoarabské migraci. I podle vyobrazení vládců šalamounské dynastie šlo zjevně o bílé nebo převážně bílé lidi, nejblíže měli zřejmě mediteránnímu typu. Během prvních staletí její vlády došlo k velkolepému rozmachu říšské moci, doprovázeném rozšiřováním území, novými výboji a vítězstvími nad muslimy. Zlepšovala se vnitřní organizace státu a kultura prožívala nový rozkvět. Vzestup národní kultury byl nejvíce ztělesněn rozkvětem literatury, zvláště historiografické (hlavně kroniky), ale také vznikaly životopisy svatých a cykly o činech svatých mnichů, originální díla, překlady z arabštiny a básně. Co je zajímavé, za Amdy Siona, nejvýznamnějšího představitele dynamického ahmarského státu, došlo dokonce k omezení moci kléru a jisté míře sekularizace. Země byla stále více centralizována, moc provincií omezována. Počátkem 15. století bylo do země pozváno mnoho bílých mamlúků, kteří zefektivnili armádu reorganizací a výrobou nových lepších zbraní. Přesto už za pár desetiletí začali síly země ochabovat a iniciativa přecházela na stranu výbojných muslimských emírů za hranicemi. Vládnoucí špičky se za této situace dokonce snažily navázat spojení s tehdy mocným Portugalskem, od něhož si slibovaly vojenskou pomoc proti muslimům. Nakrátko muslimové ze severu dokázali zemi opravdu dobýt, ovšem brzy byli s pomocí Portugalců zase vytlačeni. Pozdější fáze dějin Etiopie se nese v duchu potýkání se se západními koloniálními mocnostmi, sporů mezi králem a šlechtou a ne příliš úspěšnými snahami některých vládců o modernizaci země.

V posledních staletích již v Etiopii probíhala stagnace ve vývoji a úpadek způsoben jako jinde v tomto regionu postupným mizením původních kavkazoidních elementů, jejich směšováním s černochy a celkovým nárůstem černošského obyvatelstva v zemi. Postupně bílé elementy (jako hamité, semité, Ahmarové, Gallové) absorbovaly velkou proporci černošské krve díky praktikování otrokářství, polygamii a černošským konkubínám. To bylo asi umocněno i skutečností že v příchozí vládnoucí bělošsko-semitské vrstvě převažovali muži, kteří neměli k dispozici dostatek vlastních žen. Ještě i dnes se však odlišný podíl krve jednotlivých rasových elementů projevuje ve vzhledu obyvatel i v sociálním rozvrstvení.

Moderní dějiny jsou svědkem úpadku Etiopie do zaostalosti, chudoby a vnitřní nestability.

Avšak ještě dnes jsou mezi Etiopany zaznamenatelní lidé čistě mediteránního typu. Mnohé kmeny zde nejsou semitského původu, ale pocházejí z hamitského mediteránního živlu, podobně jako někteří lidé v Súdánu na severu a v Somálsku na jihovýchodě. Také Núbijci na egyptsko-súdánské hranici náleží k tomuto typu. Mluví hamitským jazykem a jsou sice tmaví, ale jasně nečernošských rysů (bílé mediteránní typy s přirozeně tmavší pletí mají tendenci silně tmavnout vlivem opálení v tropickém podnebí, hamité, i v rámci mediteránní podskupiny bílé rasy nadprůměrně tmaví, pak zejména). Proto o nich mnozí autoři zcela chybně referují jako o černoších.

Historické dění spojené s bělochy a semity se však projevuje na složení etiopského obyvatelstva dodnes. Výklad Gayreho (1965) o společnosti a rasových reáliích v moderní Etiopii odpovídá historickým poznatkům. Zatímco pobřeží (dnes Somálska) bylo etnicky ovlivněno Araby, často příslušníky arabských elit a aristokracie s nezanedbatelným podílem bílé krve, více ve vnitrozemí, což zahrnuje i území dnešní Etiopie, zase zanechala stopy dlouhodobá přítomnost zde dlouho vládnoucích hamitů ze země Kuš. K migraci hamitských a semitských populací docházelo během dějin opakovaně, některé asi už v dávnějších dobách. Škála typů se pohybuje od negroidních k převážně hamitským a semitským. Na jihu jsou však lidé z větší části negroidní, i když i zde je kavkazoidní vliv patrný u některých žen, které mívají rovné dlouhé vlasy (ne krátké a kudrnaté, typické pro černochy). Jinak je však skoro v celé zemi zřetelný ne-negroidní rasový vliv, a místní lidé si jej jsou dokonce vědomi.

V Etiopii, jak je vidět už i na situaci v hlavním městě Adis Abeba, nejnižší třídu tvoří téměř bez výjimky černoši, kteří jsou ve vyšších třídách viděni jen vzácně. V nižších třídách již převažují míšenci, ale jsou mezi nimi k vidění i čistí negroidé. Čím výše se na sociálním žebříčku postupuje, tím u lidí roste zastoupení semitských a hamitských rysů.

Společnost v Etiopii do značné míry ještě dnes založena na kmenovém uspořádání a kastovně rozdělena, a ačkoli v celé populaci jsou patrné bělošské a semitské rysy, v horní aristokratické vrstvě, z níž se rekrutuje i vládnoucí klan, převažují tyto rysy zvláště silně. Zdá se však, že bílá krev dokonce převažuje, třebaže kulturně jsou tyto vládnoucí živly do značné míry „semitizovány“.  Na vrcholu se nachází vládnoucí kasta, jsou to kmeny jako Ahmara a Tigrinya původem z jižní Arábie, a jsou asi tvořeny potomky dávných přistěhovalců ze Sáby a obecně z dnešního Jemenu. Tedy lidmi se značným podílem bílé krve, později ale částečně semitizovanými a přestoupivšími na islám (je třeba mít na paměti ale i fakt, že prvotní arabské migrace šířící islám byly také tvořeny výkvětem arabského etnika se silným podílem bílé krve). Není ale ani vyloučené, že sem dokonce přišli ještě v předislámských časech, předtím, než byli na jihu Arábie vystaveni arabizaci a islamizaci, což ještě více nasvědčuje jejich bělošské identitě. Ještě více tomu napovídá fakt, že jejich vládcové pocházejí z krále Šalamouna z židovského kmene, který pojal za manželku královnu Sáby. Dnes je téměř jisté, že staří Hebrejci byli ze značné části tvořeni bílým armenoidním, alpinským a mediteránním typem, a dokonce se znatelnou nordickou příměsí. Zvláště silné byly tyto rasové znaky u jejich vyšších tříd a elity. Potvrzují to jak moderní antropologické výzkumy, tak časté zmínky z bible o světlé pleti, někdy dokonce o světlých vlasech Hebrejců. Tyto rasové znaky u nich byly buď původní nebo získané míšením s jinými národy jako Asyřané, Chetité nebo Filištíni. Dokonce i některé rysy jejich kultury mohou být odvozeny od indoevropanů (jako patriarchalismus nebo nejstarší podoba Jahveho jako boha válek a otce na nebesích). V Etiopii se stali brzy vládnoucí vrstvou nad místními černými a hamitskými lidmi, ovšem jejich jazyk byl během času silně hamitizován, hlavně u Ahmarů. Tato bělošsko-semitská aristokracie vytvořila feudální systém docela podobný tomu v Evropě – včetně šlechtických rodů a titulů, dědičné služby u dvora, udělování lén a placení tributů. Ahmarové, z nichž pochází i císařská rodina, mají širokou škálu odstínů pleti – od tmavé až po světlou, a jejich vlasy bývají často evropského typu (rovné či vlnité). Jejich rysy jsou kavkazoidní a nejen mediteránní; v některých případech dokonce středo- či severoevropské. Mívají často obličeje s ostrými rysy, které připomínají kombinaci nordických, alpinských a východobaltických typů, jež jsou často k vidění u lidí ve východním Německu. Může jít i o výsledek míšení mezi bílými hamitskými mediterány s širším obličejem (snad i vliv kromaňonského a alpinského admixture) a semitskými mediterány s užšími obličeji. V době Gayreho výzkumu (1965) vládnoucí císař měl pleť světlou jako Jihoevropan a ony „východoněmecké“ rysy. Díky kastovnictví a separaci jsou k vidění mezi vládnoucí vrstvou i čistě mediteránní typy bez jakéhokoli přimíšení. Některé zmíněné evropské rysy však mohou pocházet i od zbytků dávného kromaňonského typu, který snad kdysi byl základním elementem hamitského živlu. K oněm širším lebkám a alpinskými rysům ještě poznamenejme, že právě v jižní Arábii, odkud mají Ahmarové pocházet, byly nalezeny komunity nápadně světlých mořeplaveckých Arabů blízkým alpinskému typu, dokonce se známkami blondismu (Coon kap. XI, sekce 3).

Je možné, že někteří etiopští vládci byli kdysi tvořeni zvláštním bílým mediteránním typem, k jakému patřil Ramesse III., kterému se podobal moderní etiopský král Haile Selassie (Coon, 1939, kap. IV, sekce 4). V Etiopii dodnes žije křesťanská komunita, která je mediteránního typu, u níž není patrné negroidní přimíšení a podobá se výrazně mediteránnímu typu badariánců žijícím v jižní části země ještě před vznikem egyptské Staré říše. Obecně je dodnes v Etiopii přes významný černý element silně patrné přimíšení od semitských a také hamitských (bílých mediteránních) populací.

Somálsko

Stopy měst v Somálsku – pravděpodobně vybudovaných bílými Berbery

Pozůstatky většího množství měst vystavěných z cihel a kamene byly objeveny na somálských planinách. Ve zdech těchto rozvalin byly nalezeny výklenky ve tvaru trojúhelníku, které se shodují s těmi, které jsou k vidění v cihlových staveních v Dar Fúru a zároveň i v obydlích v západním Kumbi Saleh, kdysi jednom z hlavních měst Ghanské říše. To naznačuje příbuznost kultury, která tyto města vybudovala, se zmíněnými vzdálenými oblastmi a patrně i bělošskou identitu jejich stavitelů – Ghanskou říši založili bílí Berbeři ze severní Afriky.

V Mogadišu jsou stále k vidění potomci dávných Arabů, kteří zde kdysi založili toto město a postavili palác pro sultány Zanzibaru. Staří italští kolonisté vzpomínali, že nejdříve žili v domech postavených Araby, než bylo postaveno novější koloniální město, avšak původnější arabské město stále tvoří jeho jádro. Dodnes zde žijící Arabové vykazují rysy dávné arabské aristokracie, jež je alespoň zčásti spojena s bílou krví. Jsou nápadně světlí, s dlouhými obličeji.

V přímořských oblastech Somálska dodnes vykazují obyvatelé některé kavkazoidní rysy – užší nosy a rty, a někteří jsou nápadně světlí. To se projevuje hlavně u žen, které žijí více doma a nejsou tak často na slunci. Více se tyto rysy vyskytují u vyšších tříd, naopak v nižších třídách už jasně dominují negroidní rysy.

Gayre (1965, s. 8): „Zřetelnější negroidní rysy jsou opět k vidění v nižších třídách.“

„Všeobecně řečeno …, Somálci se dívají na černochy shora, … vyšší třídy jsou světlejší komplexe a celkově nejsou negroidního vzhledu.“ (s. 10)

„Může být poznamenáno, že v případě Somálska jsou členové parlamentu a všichni vysocí představitelé a úředníci, s velmi málo výjimkami, hamitských nebo semitských typů, a nejsou černoši.“ (s. 9)

Nicméně je třeba mít na paměti, že tento kavkazoidní prvek v obyvatelstvu již černošskou krví značně promíšen a ta je zde již celkově dominantní.

Obecně hamité v severovýchodní Africe jeví ještě dnes přes svou tmavší pleť spíše kavkazoidní než negroidní rysy; zjevně zde byli hamitští kavkazoidé původnější a teprve později byli ovlivněni genofondem negroidů a asi i kdysi zde sídlících australoidů.

Reklamy
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: