Skip to content

Sfakijci – hrdí a nezdolní potomci starověkých Dórů

Březen 31, 2018
tags:
by

Sfakijci – hrdí a nezdolní potomci starověkých Dórů

Z dávného bílého obyvatelstva starověkého Řecka mnoho nezbylo. Většina současných Řeků jsou míšenci bílých lidí a tmavších lidí pocházejících ze severní Afriky a Orientu. Jen v některých odlehlých horských oblastech ve vnitrozemí ostrova Kréty lze nalézt lidi, kteří ještě mohou být značnou měrou považováni za pravé potomky starověkých bílých obyvatel egejské oblasti. Snad nejvíce lze něco takového tvrdit o Sfakijcích, malém národě z horských údolí a svahů jedné oblasti krétského vnitrozemí.

Sfakie je nepříliš rozlehlý hornatý kraj v oblasti Bílých hor (Levka Ori) v jižnější části západní Kréty, hojně zarostlý zelenou středomořskou vegetací, nad níž se po většinu roku bělají vrcholky hor, z nichž sníh mizí až v květnu. Osídlení Sfakijců je tvořeno vesnicemi, které jsou roztroušeny na úbočích vápencovitých kopců. Většinou jsou poměrně malé, obvykle mívají jen několik desítek obyvatel, méně často kolem stovky nebo i o něco více. Avšak časté jsou i vísky jen s deseti lidmi či rodinné samoty s pár jedinci. Celkem ve Sfakii žije jen několik tisíc lidí.

Bílý živel mezi Sfakijci – dědictví starověkých Dórů

Mnozí Sfakijci se od ostatních Řeků radikálně liší – jsou značně vysocí, nápadně světlé pleti, mají světlé vlasy a modré oči. Huxley uvádí (1890): „Vysocí blondýni byli mezi starověkými Řeky běžní … a krétští Sfakijci, pravděpodobně nejčistší dnes existující reprezentanti starých Helénů, jsou vysocí a blond.“ (Nelze ale tvrdit, že všichni staří Heléni byli vysocí blondýni.) Nepochybně představují zachovalý pozůstatek jedné z bílých populací, které kdysi utvářely původně bílé osídlení celé starověké Kréty.

Objevila se teorie, že severské rysy mnoha Sfakijců nepocházejí od starověkých Dórů, nýbrž od Benátčanů, kteří se mezi ně měli před staletími vmísit. Ale aténský antropolog Aris Pulianos toto tvrzení přesvědčivě vyvrátil.  Porovnal starou kostru dórského muže s kosterním vzorkem sfakijských mužů. Kostry se prý naprosto shodovaly. Sfakijci jsou stejně jako Dórové vysocí, mají silné kosti paží i nohou, masivní strukturu tváře a široké lícní kosti. Navíc se na jejich kostrách vyskytuje i zcela specifický znak: kostní výčnělek na krční páteři.

Nicméně se zdá, že rasově už nejsou zcela homogenní a potomky starých Dórů jsou jen částečně. Sfakijská rasa už dnes není tak čistá a nesmíšená jako kdysi. Mnozí Sfakijci jsou barvou pleti a rysy už poněkud podobní tmavším typům běžným v dnešním Středomoří, které v sobě nesou znatelný podíl nebílé krve od Arabů a dalších snědších populací, jejichž genofond se do původně bílého obyvatelstva Středomoří vmísil během dějin. Možná, že jejich až příliš výbušná povaha a některé další rysy mentality (jako krevní msta nebo podřízené postavení žen) jsou způsobeny právě tímto přimíšením. Avšak mnoho jiných Sfakijců je opravdu velmi světlé pleti, světlých vlasů a očí a rysů odpovídajících Středo- či dokonce Severoevropanům. Tito lidé jsou, jak se zdá, vskutku přímými potomky dávných Dórů, kteří kdysi vtrhli na Krétu. Někteří mají tak bledou pleť, že na přímém slunci nevydrží déle než pár minut, což odpovídá mnoha lidem v severní Evropě; mezi lidmi ve Středomoří je něco takového opravdu dost nezvyklé. Návštěvníkům putujícím po Bílých horách se stává, že potkají lidi, u nichž si nejsou jisti, zda narazili na Sfakijce či turisty ze severní Evropy.

Sfakijci vynikají obecně značně vysokými postavami, zvláště ve srovnání s okolním krétským obyvatelstvem, které je jako Jihoevropané postav spíše menších. Běžní jsou muži měřící 190 centimetrů i dva metry. Avšak v dřívějších dobách se mezi nimi často vyskytovali i jedinci obrovitého vzrůstu, měřící až ke 220 centimetrům, někdy možná i víc. Tato skutečnost vede k zamyšlení, zda zvěsti o dávných obřích bojovnících a hrdinech indoevropských kmenů, jako achájský Ajax nebo filištínský Goliáš, nemají pravdivý základ.

Tito sfakijští obři však už patří minulosti, což je jeden z ukazatelů skutečnosti, že sfakijská rasa prošla v minulosti jistým úpadkem. Malý počet Sfakijců a téměř naprostá endogamie, obnášející občas i příbuzenské křížení, vedly k oslabení sfakijské rasy, snížení jejího vzrůstu a fyzické síly a nejspíše i určitému snížení intelektu. Je také možné, že během dějin prošli i obecným dysgenickým úpadkem, mj. i proto, že ve válkách a povstáních, kterých zažili Sfakijci bezpočet, se vždy více angažují a riskují aktivnější, odvážnější a inteligentnější elementy. Ke snížení vrozených kvalit zřejmě přispěla i jistá míra míšení s nebílými elementy příchozími na Krétu v průběhu historie.

Dějiny, život a kultura Sfakijců

Život ve Sfakii byl a do jisté míry stále je velmi tvrdý. Sfakijci se nejvíce věnují, tak jako odedávna, pastevectví ovcí a koz (skoro 90 % mužské populace). Pastýři se svými stády v květnu zmizí v horách a vrátí se až v říjnu. Od října do května ovšem vysedávají v kavárnách. Navzdory poměrně tvrdému prostředí jsou Sfakijci známi svou dlouhověkostí; lidé se zde prý docela často dožívají i více než 100 let.

Povaha Sfakijců je prudká, divoká a bojovná. Jsou vyhlášeni i svou nepoddajností. Na to, že si ve své horské baště zachovali svou existenci, identitu a nezávislost, že odolali všem cizím invazím, nikdy se před nikým nesklonili a s nikým nesmísili, jsou patřičně hrdí. Velký důraz však kladou i na čest a morálku, často vehementně vystupují proti nepravostem a nešvarům v řecké společnosti. Mezi ostatními Kréťany mají Sfakijci ne příliš lichotivou pověst násilníků a nesmiřitelných bojovníků. Někdy turisty odrazují od úmyslu se s nimi setkat. Pokud se však chováte přátelsky a projevíte uznání jejich zvykům, lze se se Sfakijci spřátelit docela snadno.

Sami Sfakijci dobře znají a často ostatním vyprávějí historii svého lidu. Tisíc let před naším letopočtem dorazily na jih Balkánu indoevropské dórské kmeny, barbaři vysokých postav, plavých vlasů a modrých očí. Posléze někteří z nich pronikli až na Krétu. Zde žili v poklidu tisíc let, ale pak se Kréta stala terčem četných invazí. Nejdříve přišli Římané, pak v 9. století Arabové, poté Byzantinci a na počátku 13. století v souvislosti s IV. křížovou výpravou uchvátili ostrov Benátčané. Už od dob příchodu Římanů a Arabů se Dórové postupně stahovali do odlehlejších a výše položených oblastí. Postupu početnějších a lépe ozbrojených protivníků nemohli čelit.

Avšak menší část Dórů se uchýlila do těžko přístupné oblasti v Bílých horách, odmítla se podrobit a vyhýbala se míšení s cizinci a dobyvateli (ačkoli k jisté míře míšení přece jen došlo). Každý pokus o dobytí tohoto horského území se setkal s rozhodným a zuřivým odporem. Benátčané se opakovaně – po celé století – pokoušeli vzpurné dórské horaly porazit a podrobit, ale nepodařilo se jim to. Museli se spokojit s ovládnutím snadněji přístupných nížin blízko pobřeží. V druhé polovině 17. století dobyli Krétu Osmané, ale ani oni ve svých snahách o zlomení odporu Sfakijců neuspěli. Několik vojenských výprav do horských oblastí skončilo katastrofálně. V roce 1820 byly v horách osmanské jednotky několikrát krutě zmasakrovány. Od té doby se také Bílé hory staly centrem odboje proti turecké nadvládě, který skončil připojením Kréty k Řecku na počátku 20. století. Avšak duch hrdosti a nezávislosti provázel Sfakijce dál. Jejich horskou baštu si nedokázali podrobit ani nacisté, když Krétu po několik let okupovali. Později Sfakijci nesmiřitelně vystupovali i proti vládě „černých plukovníků“, byli ostře proti vstupu Řecka do NATO i tehdejšího Evropského hospodářského společenství. Byli jedinou etnickou skupinou v Řecku, která vystupovala proti „černým plukovníkům“ velmi tvrdě a u níž se do boje proti nim zapojili i kněží. Představitelé vojenské diktatury o ostrém vystupování popů proti jejich vládě věděli, ale přivřeli nad tím oči, protože věděli, že s tím nic nesvedou. Měli již dost vědomostí z historie, aby naznali, že Sfakijci jsou lidé, s nimiž není radno si začínat.

Na druhé straně dokázal řecký stát divokou povahu Sfakijců dobře usměrnit a využít: jádro elitních jednotek řecké armády tvoří právě oni a nejvíce ze všech dosahují důstojnických hodností.

Jejich bojovná a drsná povaha však vedla i k častým vnitřním sporům a rozbrojům. Mezi Sfakijci byla v dřívějších dobách běžná krevní msta, nazývaná zde stejně jako v Itálii vendetta. Tyto v zásadě nesmyslné vraždy, páchané ve jménu cti (často jen kvůli náhodnému slovu, které se dotklo něčí hrdosti), byly dříve natolik běžné, že ve Sfakii dokonce zásadně ovlivnily demografický vývoj. I když zde porodnost byla kdysi dlouhodobě velmi vysoká (prý dokonce v průměru až 18 dětí na muže) a ještě v moderní době na rodinu běžně připadá pět nebo šest dětí, krevní msty společně s častými boji s nepřáteli patrně byly příčinou, že se populace Sfakijců během dějin moc nerozrůstala. Od 80. let 19. století do 80. let 20. století se kvůli vendettě dokonce sfakijská populace zmenšila o 30 procent. Těžko lze ve Sfakii najít někoho, kdo by neměl v příbuzenstvu 10 či 20 obětí krevní msty. Stávalo se dokonce, že byly vyhlazeny celé rody. Od konce 20. století se mravy přece jen zmírnily, vendetty už nebývají tak časté a krvavé a mrtvých značně ubylo. Výskyt otevřeného násilí se znatelně snížil, avšak nesmiřitelná zášť mezi znepřátelenými rody a klany přetrvává. Členové znesvářených rodů spolu nesmějí vstupovat do manželství a na veřejnosti se navzájem ignorují. Ovšem u sfakijských mužů přetrvává zvyk sedět v kavárně vždy zády ke stěně, nikdy ne ke dveřím. Také sfakijské domy jsou vybaveny nezasklenými okénky nad dveřmi, odkud je možné eventuálního nepřítele zasypat střelbou.

Zbraně – pušky a hlavně pistole – jsou naprosto neodmyslitelnou součástí každodenní výbavy sfakijských mužů, ať už pastýřů na horských svazích, mužů scházejících se v kavárnách nebo i kněží putujících do zapadlých osad za svými ovečkami. Pro zbraně mají jakousi zvláštní slabost; v průměru každý muž vlastní kolem pěti pistolí, někteří mají jen tři, ale jiní třeba i deset. Bez pistole muž nevyjde ani za humna, nosí ji, i když jde jen navštívit přátele nebo za svou milou. Že jsou zde zbraně běžnou součástí života, ukazuje jeden drsný sfakijský žertík, kdy vám váš společník vystřelí z pistole jen několik centimetrů nad hlavu. Zákon nošení zbraní v Řecku zakazuje, ale zde ho nikdo nevymáhá. Kdyby se o to policie pokusila, jistě by vypukla vzpoura, kterou by jen těžko zvládla.

Mnoho folklóru, zábavy a veselí člověk ve Sfakii nenajde. Podle slov samotných Sfakijců byl jejich národ vždy příliš zaneprázdněn válkami, vzpourami a vnitřními rozbroji, než aby se příliš věnoval něčemu rozptylujícímu. Sfakijci slaví během roku jen dva svátky – Velikonoce a ještě důležitější výročí povstání proti Turkům, které připadá na 25. květen. O svátcích se hoduje, pojídají se tradiční sýrové zákusky, pečené jen při těchto slavnostních příležitostech, a muži popíjejí rakiji. Při oslavě výročí povstání muži také vrhají nože a střílejí. V jednotlivých rodinách však Sfakijci také slaví jmeniny.

Sfakijští muži se oblékají podle svých starých tradic nebo podle odkazu II. světové války. V druhém případě nosí zelené výsadkářské barety, zelené kazajky a zelené kalhoty. Tradiční oděv se skládá z kamizoly, černých kalhot, opasku a třásněmi zdobené turbanovité čepice z černého hedvábí. Černá barva oblečení je mezi Sfakijci jasně nejoblíbenější, preferují ji i mladší generace. Žádný muž se také neobejde bez kníru.

Díky velkému podílu bílé krve a celkově vyšším kvalitám oproti ostatnímu krétskému obyvatelstvu jsou Sfakijci navzdory svému malému počtu a izolovanosti v horách schopni překvapivě držet do jisté míry krok s dobou. Jejich novější obydlí, která cizincům s hrdostí ukazují, vypadají a jsou vybaveny překvapivě moderně. Staré domy však byly mnohem prostší. Byly tvořeny ze tří stran uzavřeným dvorkem s pecí; jediná hlavní místnost sloužila ve dne jako obývací pokoj a jídelna, v noci jako ložnice. Zařízení tvořil jen stůl, židle a postele. Kdysi zde byly domy i tesány do skal, vybaveny výklenky v rozích, kde se uskladňovaly potraviny.

Po II. světové válce byla Sfakie spojena s okolním světem nově postavenými silnicemi a zvýšil se turistický ruch. Ten přinesl nové možnosti výdělků a z některých pastevců se stali hostinští či obchodníci. S menšími obnosy peněz z turistického ruchu se Sfakie trochu zmodernizovala a zbohatla. Někteří aktivnější a nadaní Sfakijci se dokonce vydali do zahraničí za studiem či prací, ale většina z nich se nakonec vrátí do svých rodných hor.

Sfakijské ženy, mnohé plavé a krásné, jsou ovšem místními tradicemi dost omezovány. Zůstávají zavřeny v domech, dokud se neprovdají. Ani poté příliš často nevycházejí, nejsou k vidění v kavárnách či při rozhovoru s mužem na veřejnosti. S určitou modernizací se však i postavení žen nejspíše o něco zlepší.

Podrobnější antropologický vhled

Coon (1939, kap. XII, sekce 14) o Sfakijcích píše, že jsou velmi vysocí, zvláště na obyvatelstvo Středomoří. Muži měli podle studií učiněných někdy na počátku 20. století v průměru 175 cm (což je o něco méně, než co uvádějí jiné zprávy a obecné mínění; i tak je to ale znatelně víc než kolik v průměru tehdy měřili jiní Kréťané – pozn.). Mají zvláště velké hlavy a obličeje širší i delší než ostatní Kréťané. Jejich lebky jsou mezocefální až mírně brachycefální (průměrný index 81,6). Typově jsou to z největší části bílí dinárové. Podle historických poznatků i toho, co je o nich míněno na samotné Krétě, jde o částečné potomky Dórů, kteří vtrhli na ostrov na konci mínojské éry. Někteří z nich se vskutku, jak se zdá, velmi podobají starověkému typu Sparťanů. Jsou asi odvozeni z většího celku, v jehož rámci se formovala dinárská větev bílé rasy.

Převaha dinárského typu a ještě dnes se udržující částečná krátkolebost u Sfakijců souhlasí i s historickými antropologickými nálezy, podle nichž s dórskými invazemi na Krétu (součást nové indoevropské přistěhovalecké vlny do egejské oblasti mezi 1250 a 1000 pnl.) přišel krátkolebý typ, a to právě na přelomu bronzového a železného věku (s Dóry jako jinými indoevropany se mj. šířila i výroba a užívání železa). Pressová (1978, s. 25-6): „Podle názoru antropologů převažovali na Krétě po celé III. tisíciletí př. n. l. dlouholebci, tedy mediteránní rasa. (…) Konec doby bronzové je spjat s nápadnou změnou: procento dlouholebců se podstatně zmenšilo, a naopak vzrostl počet krátkolebých a středolebých. Tento jev se vědci snaží vysvětlit invazí krátkolebých bojovníků, kteří zřejmě přišli z řecké pevniny.“

 

Zdroje

Sabová, Gabriela: Krétští obři. 100+1 zahraničních zajímavostí, č. 12, 6. 6. 1988, s. 29-31.

Pressová, Ludwika: Stará Kréta. Panorama, Praha 1978.

Coon, Carleton S.: The Races of Europe. Macmillan Company, New York 1939. (Kap. XII, sekce 14.)

http://www.theapricity.com/snpa/racesofeurope.htm

Huxley, Thomas H.: The Aryan Question and Pre-Historic Man, 1890.

http://aleph0.clarku.edu/huxley/CE7/Aryan.html

 

 

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

%d bloggers like this: