Přejít k obsahu webu

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 19

Březen 23, 2018
tags:
by

POZDĚJŠÍ BÍLÉ MIGRACE A CIVILIZAČNÍ VLIVY V AFRICE

I v pozdějších dobách – starověku a středověku – byl vzestup kultur a civilizací v Africe velmi často spojen s migracemi bílých lidí.(1) Zejména šlo o pronikání s berberským etnickým substrátem spjatých populací, které směřovaly z jižního Středomoří dále na jih do nitra Afriky.

Docházelo k migracím hamitsky mluvících bělochů jako Mauři, Berbeři a Tuaregové ze severu, a zároveň z východu hamitsky mluvících Etiopanů/Kúšitů patřících ke specifickému tmavšímu mediteránnímu typu.

Tyto kavkazoidní populace byly později do značné míry asimilovány místním černým obyvatelstvem, nicméně stále jsou zde nepřehlédnutelné zbytky jejich krve.(2) (Později asi genofond ovlivnili i Evropané, kteří sem přinesli výdobytky moderní civilizace.)

Gayre (1965, s. 78): „V Africe byli kavkazoidé Berbeři, Arabové nebo Evropané a neustále zde měli agresivní status jako dobyvatelé, obchodníci nebo objevitelé. Hamité zde sehráli obdobnou roli.“

„Ve výsledku bělošské geny jsou v populacích tohoto regionu přítomny, zejména mezi lidmi ve vůdčím postavení nebo v třídách formujících elity.“ (s. 77)

Coon píše, že hamitský mediteránní živel zaujímal často exkluzivní pozici v Egyptě i dále v jižnějších oblastech Afriky (kap. XI, sekce 9): „… vůdčí třída v Egyptě byla často charakterizována hamitskými rysy obličeje, připomínaje horní třídu v Somálsku a aristokraty pasteveckých kmenů Ugandy.“

Během času docházelo zejména v oblasti východní Afriky i k jistému splývání bělošsko-orientálních a starších hamitských živlů.

Do Afriky i později pronikaly vlny bílého a orientálního elementu, staří Egypťané ovlivnili zemi Punt, Féničané obchodovali s Afrikou a zakládali zde sídla, později totéž činili Arabové a Peršané, a nakonec ještě Indové. Jsou doloženy i řecké a římské kontakty.(3)

Gayre (1965, s. 183): „Všechny tyto živly jsou kavkazoidní – převážně patřící k mediteránní rase – a jejich dopad na kulturní dění a etnologii musel být … velmi významný. …víme, že to byl tento vliv, pokud vezmeme v úvahu jen Egypt, jehož technologie musely být základním zdrojem africké … metalurgie, a od nějž byly Afričany přejaty teologické koncepty, které známe…  Je tedy opodstatněné předpokládat, že obdobnou cestou sledující Nil … a rozšiřuje se do vnitrozemí z každého místa přistání na pobřeží, od Féničanů a dalších lidí ze Středomoří, od arabských, perských a indických obchodníků sem nepřišlo jen pronikání kultury, ale také kavkazoidní geny mohly být vmíseny do změti rodilých afrických kmenů. To je ve skutečnosti jediné vysvětlení pro vysoký podíl kavkazoidních genů nalezený u takových jihoafrických kmenů jako Zulu, Venda, Lemba a Herero.“

Na více místech Afriky jsou v obyvatelstvu rozesety stopy hamitského vlivy. Mezi lidem Herero jsou přítomni lidé s jistými hamitskými znaky – mají světlejší pleť, menší prognatismus a užší nosní dírky a rty. Některé kmeny z národa Bantu jsou zjevně ovlivněny hamitským genofondem a ty se zároveň vyznačují o něco vyšší kulturou a vyspělejší organizací vlády než ostatní. Hamitské živly mezi Bantuy byl zřejmě těmi, které s obecnou migrací lidu Bentu během doby železné přinášely do jižnějších oblastí Afriky zemědělství a keramiku. Někteří Tutsiové mají hamitskou krev a stejně tak některé kulturně pokročilejší komunity mezi Amby v jihozápadní Africe a v Angole.

S migracemi bílých lidí do nitra Afriky pronikaly i kulturní vlivy a civilizační vymoženosti. Davidson shrnuje hlavní ohniska civilizačních vlivů ze severu (1960, s. 44-5): „Plody starověkých civilizací, které vyrostly v nilské deltě, na Středním východě a u Středozemního moře, přinášejí do vnitrozemské Afriky jiní. Za XXI. dynastie, která nastoupila roku 950 pnl. V době úpadku egyptské říše, existovala již tři nová a rostoucí ohniska, která působila jako výrazný prostředník těchto civilizací. První z nich byla ona jižní země Kuš, která se nakrátko v 8. století pnl. povznesla na světovou velmoc… (…) Druhá starověká civilizace, jejíž výrobní metody, názory a představy přebírá pevninská Afrika, vznikla v Kartágu a libyjsko-berberských státech, které byly s Kartágem spojeny a částečně z něho pocházely. A třetí ohnisko, kde vyrůstá a odkud se šíří civilizace, nalezneme v jižní části Arabského poloostrova, v zemích ‚vonného koření‘ – dnešním Jemenu a Hadramautu. Odtamtud se na začátku 10. století pnl. vydala na sever ke králi Šalamounovi královna ze Sáby – či Šeby: ‚A přijevši do Jeruzaléma s počtem velmi velikým, s velbloudy nesoucími vonné věci a zlata velmi mnoho i kamení drahého.‘ A odtamtud se asi v téže době vydaly na jih sábské armády, které pak později osídlily náhorní plošiny dnešní Etiopie. Každá z těchto civilizací předala jižnějším územím řadu materiálních znalostí, názorů a náboženských představ… Na jih nebo na jihozápad se šířily vlivy Egypta po roce 3000 pnl.; z Kartága, Kuše a jižní části Arabského poloostrova tam pronikaly po roce 1000 pnl. A bez těchto vlivů, bez tohoto styku a vzájemného působení nejsou myslitelné změny, k nimž v africkém vnitrozemí došlo – objevení a rozšíření znalosti orby a zpracování kovů, vznik a rozvoj náboženských představ a názorů politických, podle kterých si lidé organizovali svůj způsob vlády, a podle něhož pak žili. (…) Někteří badatelé soudí, že znalost zpracování železa, která měla rozhodující význam, dostala se na jih prostřednictvím libyjských kmenů, které ji zase měly z Kartága a ze Středozemí. Jiní vědci zase myslí, že technologie železa pronikla na jih prostřednictvím Kuše a Meroe – které archeolog Sayce … nazval ‚Birminghamem starověké Afriky‘. Pravděpodobně budou mít obě strany pravdu…“

Egyptší průzkumníci, obchodníci a vojáci pronikali proti proudu Nilu daleko k jihu. Často přicházeli až do zemí Punt a Kuš – do dnešní Etiopie, Somálska a Súdánu. Možná se dostali ještě dále, ke břehům Čadského jezera, k okraji pralesů Konga a na ugandskou náhorní plošinu. Velmož Harkufa za VI. dynastie prý pronikl do bažinatého kraje Horního Nilu a k darfúrské pahorkatině.

Mezi kulturními středisky vytvořenými převážně bělochy a semity existovaly i čilé kontakty a kulturní přenosy. Davidson (1960, s. 230): „Společné prvky … naznačují, že africké kultury se navzájem prolínaly v mnohem větší míře a že obyvatelstvo různých oblastí přicházelo do mnohem užšího vzájemného styku, než dosavadní nálezy připouštějí. Zbytky terasovitých polí v Kenji, Tanganjice a Rhodesii, trosky zdí a věží stavěných z kamene na sucho kladeného v Zimbabwe, Niekeru, Inyanze a zlatá pohřebiště Mapungubwe potvrzují správnost našeho varování.“

Kontakty migrace a kontakty pokračovaly i ve středověku.

Davidson (1962, s. 177): „Na jižním pomezí Sahary existovaly už před 13. a 14. stoletím obchodní stanice všude tam, kde začínaly či končily karavanní cesty. Tady se usazovali obchodníci, pobývali tu velbloudáři a setkávali se tu poutníci – Arabové, berbeři, černoši, Tuaregové z pouště a Fulbové. Když se v roce 1353 vracel Ibn Battúta ze západního Súdánu, byla tato tržiště na vrcholu hospodářské prosperity. Battúta bydlel v kamenných domech v Tageddě a podivoval se ‚pohodlí a blahobytu‘, který tu našel. Majitelé těchto domů se zabývají výhradně obchodem, psal Battúta. ‚Každý rok jedou na obchodní cestu do Egypta a dovážejí odtamtud velké množství všech druhů krásných látek a jiného egyptského zboží‘. Tak jako ománští lodníci a sírafští kupci také obyvatelé saharské Tageddy byli mocnými prostředníky obchodu mezi severní a pevninskou Afrikou.“

V západní Africe a na jižním pomezí Sahary působil vedle migrací Berberů i vliv země Kuš, Egypta a Foiníkie. V jižní Africe snad v menším měřítku působily rovněž, avšak zde hrála asi ještě větší roli námořní obchodní expanze z Indie vedená tamními vyššími vrstvami, v oné době nepochybně patřícími k bílé rase. Na východním pobřeží a odtud dále ve vnitrozemí působily převážně bílé obchodní, námořní a objevitelské elity z tehdejší Arábie, Persie a Indie. Dokonce sem pronikli i nějací Řekové.

Doba železná a civilizační pokrok přicházejí ze severu

Oblasti jižně od Sahary náhle přeskočily z doby kamenné do doby železné. Nezdá se, že by to byl jakýsi spontánní skok bez mezifází jako jinde. Je nasnadě, že tomu tak bylo v důsledku šíření technologie výroby železa ze severu v souvislosti s bílými migracemi ze Středomoří.

Obecně můžeme říci, že šíření obchodních aktivit a znalostí železa, které značily pronikání bílé rasy (a s nimi i semitů) do Afriky, bylo spojeno s obecnějším trendem iniciace vzniku prvních vyspělejších státních útvarů a kultur. Samozřejmě však nelze tvrdit, že všechen pokrok byl vytvořen až bělochy a semity. Existují i doklady o některých černošských kmenech nebo i státních útvarech, které podle všeho samostatně dosáhly určité úrovně. Častý byl však také „kompromisní“ scénář: některé černošské populace dosáhly určitého civilizačního pokroku, ale až po impulsu, který jim poskytlo setkání s bílými (event. semitskými) přistěhovalci ze severu či z východu.

Jedny z prvních nálezů z jižní a jihocentrální Afriky (zejména v Rhodésii) spadají do staletí okolo počátku letopočtu. Ve stejné době se začalo vyrábět i v lesním pásmu západní Afriky. Jedním z míst, odkud se tato znalost šířila, bylo Meroe na středním Nilu, jehož mediteránní obyvatelé částečně navazovali na dědictví starého Egypta. Okolo 10. století vznikla kultura doby železné okolo řeky Zambezi i dále ve vnitrozemí. Později se v některých oblastech (např. kolem Sofaly) rozvinula v souvislosti s pronikáním kavkazoidních elementů i těžba a obchod se železem.

Kulturní kontakty s vyspělejším Středomořím a migrace lidí z této oblasti, což úzce souviselo s šířením znalosti výroby železa, s jeho těžbou a obchodem, vedla k civilizačnímu vzestupu těchto odlehlejších regionů Afriky. Davidson (1960, s. 176-7): „Vycházíme-li z úvahy, že rozhodujíc tvořivé údobí doby železné ve východní a jižní Africe lze datovat polovinou 1. tisíciletí n. l., pak tato významná epocha hodně pokročila už v 1. polovině 12. století, v době, kdy o ní píše Idrísí. V průběhu staletí ležících mezi oběma daty vznikly nové společnosti a civilizace doby železné jak v přímořských, tak i v přilehlých vnitrozemských krajích. Jak uvidíme dále, archeologické vykopávky tyto závěry potvrzují. Tyto společnosti a civilizace vyrůstaly z domácí půdy. Stejně jako království a říše dávného Súdánu či státy a městské státy v lesním pásmu na jihu ani ony nevznikaly ve vzduchoprázdnu. V obou oblastech závisel pokrok na vybudování výroby železa v rámci vlastní kultury a na trvalých a rozvíjejících se obchodních stycích s oblastmi technicky pokročilejšími. V západní Africe přispěly patrně Kuš a Kartágo k šíření technických znalostí o výrobě železa a při rozvoji společenských a náboženských ideologií stejně podnětně, jako o několik století předtím Středozemí, které sehrálo podobnou úlohu v západním a severním Egyptě. Na jižní Afriku snad také působily kulturní vlivy z Kuše nebo západní Afriky; nepochybně tu však podnětně účinkoval i námořní obchod. Je třeba znovu vyzdvihnout, že Indický oceán se stal tím, čím byla pro západní Afriku Sahara. Jediný podstatný rozdíl byl v tom, že dopravu po poušti obstarávali velbloudi a že přes oceán pluly lodě.“ (4)

„Je to věru nápadná podoba. Technologie doby železné a obchod přes Saharu přivedly obyvatele západního Súdánu k vytvoření silných, ústředně organizovaných státních celků. Vznikly říše ghanská, malijská a songhajská. Obdobné podmínky a obdobný vývoj se opakují u jihoafrických a východoafrických zemí, které vstoupily do doby železné a rozvinuly zámořské obchodní styky a civilizaci téměř v stejném období. Vznikla tu království waklímské, monomotapské a města Sena a Zimbabwe a Mapungubwe a jiná. Záznamy o námořním obchodě po Indickém oceánu, pokud se zachovaly, jsou nerozlučně spjaty s dějinami východní a jižní Afriky. Působily tu arabské, indické a čínské vlivy – a právě tak jako námořní města Malindi, Mombasa, Kilwa, Sofala a půl stovky dalších, azánské osady a rudné doly ve vnitrozemské říši monomotapské zanechaly určité stopy – i když nevíme dosud jako mocné – v dějinách Arábie, Indie a Číny.“ (s. 178) (5)

Obecným jevem v pozdějších dobách bylo splývání těchto světlejších přistěhovalců do narůstajících černošských mas, čímž se z populace Afriky vytráceli jako nositelé většiny místní vyšší kultury a hospodářské aktivity.

K pohlcování kavkazoidních přistěhovalců do místních tmavších mas jistě značně přispěla skutečnost, že tento příliv byl tvořen převážně muži, kteří pak navazovali vztahy a asi i vstupovali do sňatků s místními ženami.

Poznámky

(1) Nabízí se samozřejmě možnost, že dříve byli černoši o mnoho inteligentnější a mohli vyvíjet pokročilejší civilizační aktivitu. Nezdá se však, že by v ještě někdy v 1. a začátkem 2. tisíciletí byli černí obyvatelé Afriky nějak zvlášť inteligentní a pak tak prudce dysgenicky upadli. Cestovatelé a průzkumníci už v 17. a 18. století (jako Mungo Park, který navštívil oblast Nigeru) podávali svědectví, že černoši žijí na velmi nízkém kulturním stupni. Nezdá se, že by jejich předkové, žijící před pouhými několika stoletími, měli být o tolik nadanějšími a pokročilejšími – a měli být těmi, kdo zakládali vyspělé státy a kultury. Nicméně v nějakých starších dobách nelze tuto možnost vyloučit – je možné, že i některé poměrně vyspělé kultury v dávné Africe byly vytvořeny nadanějšími předky dnešních černochů. Lidstvo v posledních tisíciletích dysgenicky upadá a afričtí černoši nejsou výjimkou. Negroidní lebky z dávnějších dob často vykazují překvapivě velkou mozkovnu.

(2) Evropané a Orientálci jsou dvě odlišné rasy, nespadají do jedné společné europoidní kategorie, jak je nám často namlouváno. V tomto výkladu o Africe však hrají roli oba rasové elementy, často zde docházelo k jejich míšení, takže do jisté míry zde spadají vjedno; proto zde pro obě skupiny někdy používám poněkud nepřesný pojem „kavkazoidé“, stejně jako Gayre. Ale je třeba také poznamenat, že mnozí příslušníci elit mezi Orientálci (Araby apod.) byli z rasového hlediska běloši. K tomu zde máme zvláštní kategorii hamitů, kteří byli zřejmě běloši, ale tvořeni specifickým a poněkud tmavším mediteránním typem.

(3) Později samozřejmě hlavně sever Afriky ovlivnili i Féničané a Římané. Féničané zde zřídili mnoho měst s vlastní samosprávou, rozvinuli zde řemesla a obchod, přispěli k rozšíření znalosti výroby bronzu a železa, přinesli pokročilý způsob pěstování oliv, vína, zeleniny a ovocných stromů, hláskové písmo a nové náboženské představy. Později zde Římané rovněž zakládali města, která byla centry efektivní administrativy, hospodářského rozkvětu a dokonce i kultury. Mnohá byla k nerozeznání od římských měst v Itálii, vybavená akvadukty, lázněmi, divadly, chrámy, sochami a vítěznými oblouky. V okolí měst se rozkládala pole a prosperující zemědělské statky, byla zde vybudována i meziměstská silniční síť. Díky Římanům se v severní Africe poprvé rozvinula široká literární činnost. Ještě později v severoafrických městech došlo k dočasnému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu díky příchodu převážně bílé arabské aristokracie a přítomnosti bílých elementů v rámci staršího berberského obyvatelstva. Rozkvět starověké a raně středověké severní Afriky však spadá, i když jde o africké území, spíše do středomořského a orientálního civilizačního okruhu.

(4) Sofalské železo patřilo mezi nejkvalitnější na světě a bylo dopravováno do tehdy civilizačně vyspělých regionů jako Persie a Indie (vyspělých díky tomu, že zde tehdy ještě významnou část populace tvořili bílí lidé, třebaže již pohlcováni místními masami tmavšího obyvatelstva). Zde bylo zpracováváno ve zbraně naprosto excelentní kvality.

Davidson (1960, s. 175-6): „Živobytí dvou sofalských městeček Dendemy a Džentemy je zcela závislé na obchodu se železem. ‚V sofalských horách najdeme velký počet rudných dolů,‘ říká Idrísí. ‚Přicházejí sem lidé z ostrovů Zanedž (… jde pravděpodobně o Maledivy a Lakadivy, souostroví u jižního pobřeží Indie) a nakupují železo, které odvážejí na indickou pevninu a okolní ostrovy, kde je za výhodnou cenu prodávají, neboť jde o zboží velmi žádané.‘ Idrísí vysvětluje, že sofalské železo je hledanější než indické, neboť se na trhu objevuje ve větším množství, je jakostnější a vyznačuje se lepší kujností. ‚Indové umějí toto železo mistrovsky zpracovávat.‘ Dělají ze sofalského železa nejlepší meče na světě a tyto indické výrobky mají nejdokonalejší ostří. ‚Každý to ví a nikdo to nepopírá.‘ Toto „indické“ železo je ona slavná ocel zvaná wootz, vyvážená z Indie do celého středověkého světa. Damašští mečíři z ní vyráběli proslulé damascénské čepele. Když křižáčtí rytíři přišli do Palestiny, střetli se tu s dobře vyzbrojeným nepřítelem, Je velmi pravděpodobné, že nejlepší saracénské zbraně a brnění byly zhotoveny z ocele, která pocházela ze železa jihovýchodní Afriky, vykovaného v jihozápadní Indii a zpracovaného v hotový výrobek v Persii a Arábii. Východní a jihovýchodní Afrika se stala nerozlučným článkem nejrozsáhlejšího obchodního okruhu středověkého světa.“

(5) Na druhé straně některé nálezy nasvědčují, že někde opravdu došlo k objevu výroby železa samostatně, například v západním Súdánu nebo v severní Nigérii. Zároveň v některých těchto oblastech docházelo k rozvoji zemědělství a uměleckých projevů (např. terakotové plastiky). Není ale vyloučeno, že i v tomto případě za tím stáli nějací poslední potomci kromaňonských či mediteránních bílých lidí, kteří se kdysi v Africe vyskytovali mnohem hojněji. Samozřejmě je možné, že za těmito pokroky byli opravdu černí lidé; v tom případě se ale zdá, že šlo o potomky dřívějších černých populací vyznačujících se zřejmě vyšší inteligencí a schopnostmi (viz i nálezy černošských lebek s vysokou lebeční kapacitou).

 

Berbeři, egyptské kulturní vlivy a rozšiřování znalosti kovů do nitra Afriky

První obchod s kovy ve starověké Africe rozvíjeli berberští Garamantové (předkové Tuaregů) z oblasti dnešní Libye, kteří vyměňovali měď za zlato pocházející ze západoafrických nalezišť. Projížděli na vozech přes Saharu až ke Gau na Nigeru. Znalost mědi a bronzu pronikla díky tomu přes Saharu na jižnější území Afriky snad někdy kolem roku 1200 pnl. Přelomovější však bylo rozšíření železa. První železné nástroje se dostaly do země Kuš kolem 600 pnl. Technologie tavení železa se zde rozšířila až někdy mezi 300 – 200 pnl. Zdrojem těchto znalostí byla mediteránními bělochy založená civilizace v Meroe.

Šíření železa na jih od Sahary souviselo s pronikáním libyjsko-berberských Garamantů a Tuaregů na jih (v severní Africe se po roce 500 pnl. už vyskytují v hrobech železné předměty zcela běžně a ve 3. století pnl. zde železo zcela vytlačilo bronz). Na jižní Sahaře se díky berberským Tuaregům znalost železa značně rozšířila. Kováři (enhadi) zde byli velmi vážení a kovářské cechy velmi početné. V 1. tisíciletí pnl. vedly ze severní Afriky přes Saharu do oblasto Gaa a Nigeru dvě vozové cesty. Existují dokonce domněnky, že pronikání vědomostí o železe se do tohoto regionu mohlo souviset s Římany, možná s výpravou legáta Cornelia Barba roku 19 pnl., který mohl dojít až k Nigeru. To se však nejeví příliš pravděpodobně. Ale víme, že nejméně dvě expedice Římanů dosáhly Súdánu nebo horních přítoků Nigeru, jedna roku 70 nl. vedená Septimem Flaccem, druhá roku 86 nl. vedená Juliem Maternem. A mohlo jich být více.

Lhote (1982, s. 207): „V protikladu k tomu, co o nich bylo řečeno, nebyli Garamanti černoši, nýbrž běloši. Byli to Libyjci, jejichž potomky jsou dnes Tuaregové. Kromě toho, že jejich prostor osídlení je vymezen pásmem rytin z ‚období jezdeckého koně‘, pravděpodobně pozdějšímu než ‚období vozů‘, víme nyní z ústní tradice, že černé obyvatele Airu vypudily právě berberské kmeny a že jejich expanze nikdy nepřesáhla hranice prostoru, který jim patří dnes.“

V západním Súdánu tavili místní železnou rudu od asi 300 pnl. Téměř určitě se sem tato technologie dostala ze severu, z Libye nebo Kuše. Pak ze Súdánu pronikala dále na jih, až k obyvatelstvu jižních pralesů, což se stalo během prvních století našeho letopočtu.

Do střední a západní Afriky se vědomosti o výrobě železa mohly dostat po trase vedoucí od Nilu k Nigeru snad někdy v 1. století pnl., možná i později. Ale ještě pravděpodobněji je sem rozšířili berberské kmeny ze severu.

Sporadicky se kovové předměty (bronzové a měděné) objevují v jižnějších částech Afriky už dříve a souvisely hlavně s bílou civilizací starověkého Egypta. Jižně od Zambezi se našla bronzová soška Osirise s kartuší Tuthmose III., zřejmě z 15. století pnl. V Kongu se našla soška Osirise z bronzu a mědi ze 7. století pnl.

Schoch a McNally (2004, s. 127): „Někdy kolem roku 3000 pnl. se lid spojovaný s kulturou Tassíli ve střední Sahaře dostal až na západní pobřeží Afriky. Kontakty pokračovaly. Kolem roku 1200 pnl. už Západoafričané tkali bavlněné látky jako Egypťané a používali lití kovu technikou ztraceného vosku, objevenou na Středním východě i na amerických kontinentech. Kmen Ašanti, žijící na území dnešní Ghany, používal zlatých těžítek tvaru, který se podobal pyramidám, stupňovitým i s jehlanovitým profilem.“

K expanzi Berberů do Airu ještě poznamenejme, že airské mešity v dnešním Nigeru, zvláště pak „matka mešit“ v Tefisu, byly postaveny Berbery z kmene Marabutů z Iforaského Adraru, který prý původně pochází z Fezu. Fez byl dříve proslulým střediskem kultury a vzdělanosti díky svému původně převážně bílému berberskému obyvatelstvu. Dokonce ještě dnes jsou zde udržovány určité rysy vyšší kultury, řemeslnické dovednosti a celková hospodářská úroveň. A ještě dnes je jedním z hlavních středisek zbývajícího bílého elementu v severní Africe, který se zde (jako jinde) uchoval především v aristokratických rodinách. (O zbytcích bílého alpinského typu v aristokracii severoafrických měst a zejména Fezu viz kap. o Berberech.)

Počátky afrických dějin a postupu k vyšší úrovni civilizace jsou spojeny s tajemným městem Meroe, které se nacházelo asi 160 od dnešního Chartúmu (o Meroe viz dále).

 

Oblast západní Sahary a jihozápadní Afriky

V kulturním vývoji tohoto širšího regionu podle dochovaných nálezů a poznatků kdysi hráli významnou roli s Berbery spjatá etnika a navíc asi i migrace z Egypta, východní Afriky, jižní Arábie a snad i Kréty.

Vzestup a pád Tuaregů

V dějinách střední a západní Sahary sehráli významnou dějinnou úlohu tasílští Tuaregové, lid původně pocházející ze starověkých bílých Berberů. Jejich původní identitu a expanzi směřující na jih potvrzují rytiny nalezené na Sahaře – válečné vozy se dvěma koly, válečníci s pery na hlavě, oštěpem a kulatým štítem, alfabetické libyjsko-berberské nápisy. Po staletí vládli Fezánu a Ahaggaru, kontrolovali karavanní cestu z Tripolisu do Súdánu a bohatě z ní těžili. Byli nejdůležitějším z kmenů usedlých v oázách na jih od Syrt, které ovládaly obchod přes Saharu. Z oblasti řeky Nigeru a Čadského jezera dopravovali do fénických „emporií“ drahokamy, slonovinu a zlato. Jejich hlavní město Garama jim dalo jméno – Garamanti. Někdy v 5. a 4. století pnl. zahájili expanzi na jih, překročili Saharu, pronikli do Mauretánie a Mali, a dostali se až k Nigeru a k masívu Air. Jejich proslulost jakožto válečníků přivedla některé z nich i do vojska slavného Hannibala. Úpadek Garmantů započal vpádem Arabů, kteří je vytlačili z Fezánu. Útočiště nalezli v nehostinném skalnatém tasílském kraji. Mnozí posléze odešli do hojnějších krajů, mnoho se jich usadilo v Ajru. Později však byli vypuzeni i odtud dalšími vetřelci a ustoupili až k Čadskému jezeru. Zde se však smísili s černochy, ztratili svou identitu a kvality a jen matně si již pamatují na svůj dávný původ. Tuaregové, kteří zůstali na Sahaře – Ahaggarové a Ažžerové – se pozvolna mísili s černochy i Araby a zřejmě i celkově kvalitativně upadli. Během času se změnili v pouštní lupiče a obchodníky s otroky.

Ještě dnes je zejména mezi vůdčími a nejvýše postavenými klany patrná převaha bílé krve. U Tuaregů panuje kastovní členění na šlechtické (Ihaggaren) a vazalské klany (Imgrad), v jejich čele stojí vojevůdcové a obě skupiny klanů užívají slohů a otroků, kteří tvoří nejnižší třídu a jsou vlastně mimo komunitu. Příslušníci šlechtických klanů mají bělošské rysy, jsou vyšších postav, výrazných očních oblouků, výrazných lícních kostí, dlouhých lebek a úzkých nosů. Šlechtici řídí obchod i politiku a ochraňují nižší třídy i obchodní karavany. Příslušníci vazalských klanů vykazují příměs nebílé negroidní krve (proto také nejsou akceptováni jako šlechtici), jsou tmavší, mají širší nosy a vlasy méně kavkazoidního charakteru. Jsou osobně svobodní, ale platí poplatky.

Tuaregové tak vytvořili kastovní společnost odrážející její rasové složení. Na vrcholu jsou aristokratické klany s převahou staré bílé krve, níže vazalské klany míšeného původu a nejníže třída otroků a sluhů mimo vlastní etnikum s převahou negroidní krve. Kastovní systém Tuaregů docela odpovídá tomu, který ustavili Árjové v Indii.

U severních Tuaregů jsou stále patrné pozůstatky jejich starodávné matriarchální kultury – například hodnost náčelníka přechází na syna sestry. Stali se pověstnými pro svoji ušlechtilost k ženám, v kontrastu s místními černochy. Zde existuje zjevná souvislost se starými Berbery, Egypťany a dokonce i Pikty na britských ostrovech – a možná i obecnější souvislost se starou předindoevropskou matriarchální kulturou v dávném Středomoří, která mohla být rozšířena i více na sever podél pobřeží Atlantiku. Zajímavé je, že Tuaregové také věří v existenci nadpřirozených bytostí v poušti, které odpovídají keltských vílám a elfům, a ty jsou nejspíše odvozeny z předkeltského lidu, který byl asimilován. Mají i vlastní písmo a abecedu. (Gayre, 1965)

Nicméně celkově – až na přežívající bílý živel mezi vyšší třídou – už jsou dnešní Tuaregové jen stínem své dávné velikosti – s nebílou krví částečně promíšení, dysgenicky upadlí, možná zasaženi i degenerativním vlivem příbuzenských sňatků dnes živoří na svých kamenitých náhorních plošinách.

Antropologie Tuaregů

Podle výzkum Coona (1939, kap. XI, sekce 12) jsou tuaregští šlechtici až na pár výjimek díky kastovnímu systému, který zamezil míšení s černochy, vysocí bílí muži se štíhlou stavbou těla a dlouhými končetinami. Jejich hlavy jsou dlouhé a velké. Nos je v horní části zahnutý, ale jinak bývá rovný. Barva pleti je tmavší bílá bez náběhu ke snědším odstínům. Vlasy jsou rovné nebo vlnité a černé, oči tmavě hnědé; blondismus zde nebyl zaznamenán. Podobného vzhledu je ale i mnoho lidí z nižší vrstvy. Zdá se, že tento mediteránní tuaregský typ je díky izolaci a endogamii krajně rozvinutým hamitským typem, který kdysi převládal ve východní Africe.

U lidí s negroidním přimíšením, kteří jsou častější v nižších třídách, je pleť znatelně tmavší, nahnědlá. Jejich postavy jsou menší a rozložitější, stejně tak jsou širší jejich ramena, hlavy, obličeje i nosy. Jejich vlasy jsou častěji kučeravé.

(O antropologickém výzkumu potvrzujícím bílou mediteránní identitu původních Garamantů/Tuaregů a jejich následném smíšení s negroidními a semitskými lidmi, který provedl Sergi, píše Vávra /1942/ – viz výše kap. o Berberech.)

Také mezi dalšími dvěma kmeny pocházejícími z Berberů, Mozábity a Kabyly, ještě stále do jisté míry panuje matriarchát a úcta k ženě. Mozábité jsou zároveň ještě dnes známi jako pracovití zemědělci – „kvakerové kouště“.

Malby bílých lidí v saharské oblasti

V Tasíli v Žabbárenu jsou malby lidí, z nich mnohé – soudě podle profilu nebo použité světlé barvy – by měli patřit k bílé rase. Lhote (1962, s. 175-6): „Jak se postupně rozšiřoval inventář tasílských maleb a jak jsme pořizovali kopie, které nás hlouběji seznamovaly s technikou a stylem pravěkých malířů, stávala se koexistence různých lidských skupin čím dál zjevnější, zvláště v rámci ‚bovidiánského období‘. … pozorovali jsme od počátku svých výzkumů typy jak nepopiratelně negroidní, tak europoidní. V Tisukai, ve van Derbavenu i v I-n-Itinenu nás překvapily profily připomínající zároveň semitské, egyptské i evropské tváře.“

Podle dochovaných vyobrazení zde tedy kdysi žil rasově smíšený lid, v němž asi existovalo rozvrstvení dle rasy, a vůdčí postavení měl bílý živel. Stejně tak byl hlavním nositelem kultury. Tito běloši byla nejspíše mediteránního typu a přišli podle všeho odněkud ze severovýchodu, a byli nějak spjati se středomořskou a možná i egyptskou civilizací.

Lhote (1962, s. 50): „Byli to černoši nebo běloši? Jejich profily se tak liší, že jsme užasli. Některé mají vysunuté čelisti, což je typické pro černochy, jiné jsou zase europoidní, a tak musíme předpokládat, že tento lid nepatřil k jednomu tělesnému typu a že tu žilo vedle sebe několik ras, snad podobně jako Tuaregové a jejich černí otroci. Tomu by nasvědčovala i rozmanitost oděvů – dlouhé tuniky vedle krátkých bederních zástěrek a třásňových úborů atd. Přesto nejčastější typ připomíná etiopský profil. Mocné vlny pastevců, které zaplavily nejen Tasíli, ale celou Saharu, přišly určitě od východu. Tento lid, který patrně uctíval býka (který někdy mívá mezi rohy jakési znamení), musel se v jedné době dostat do styku s egyptskou kulturou. Ostatně jsme pětkrát našli mezi malbami i obrázek egyptské nilské lodice, což by rozhodně ukazovalo na jeho východní původ.“

Kondratov (1972, s. 158): „Slavné fresky v Tassili zobrazují národy dvou rozličných ras, žijících v těsném kontaktu – negroidní a europoidní. (…) Když se území Sahary začalo měnit v poušť, cesty obou ras se rozdělily: negroidní lid odešel do Súdánu a rozšířil se daleko na jih, národy europoidní se stěhovaly na sever.“

V Tasíli existuje vedle mnoha poněkud nejasných vyobrazení i malba několika žen jasně bílé pleti a bílých rysů s hnědými, rusými nebo blond vlasy („dámy z Tasíli“).

Rovněž zde byla nalezena malba čtyř ženských postav s ptačími hlavami, skoro shodná s tím, co je k vidění v Egyptě. U malby však nejsou hieroglyfy. Snad pocházejí z doby kolem 1200 pnl. Jsou dvě možnosti: buď je vytvořili skutečně nějací egyptští imigranti, cestovatelé, zajatci či vojáci, co sem byli vysláni na tažení proti Libyjcům, nebo Libyjci, kteří si osvojili něco z egyptské kultury. V každém případě je to další doklad o migračních a kulturních vlivech bílých starověkých národů ze severní Afriky v oblasti Tasíli.

Malby v Tasíli navíc vykazují i souvislost s širší středomořskou kulturou vyznačující se kultem Slunce a býka, a dokonce i k malbám kromaňonců v Evropě. Kruml (1998, s. 30-1): „Kresby v Tasíli jsou až 8 metrů vysoké – například vyobrazení žiraf, nakreslení lidé měří 3,5 metru. Na úseku 30 kilometrů je soustředěno 3000 fresek. Na řadě z nich je zobrazeno Slunce. Mělo úlohu ozdobného motivu – či bylo kultovním předmětem? Mimořádně zajímavé jsou i kresby hovězího dobytka se silně zdobenými rohy – rovněž projev kultu? Podobná díla byla nalezena i na jiných místech světa. Například v jeskyních západní Evropy, z nichž nejznámější jsou španělská Altamira a Lascaux, objevená v roce 1940 ve francouzském departementu Dordogne. V té je přes tisíc skalních kreseb a rytin z doby ledové, tedy z období 15 až 11 tisíc př. n l. Také zde jsou preferováni býci a kupodivu tu nejsou žádní mamuti. Co se týče skotu a zvláště ztvárnění rohů na kresbách v Tasíli, nabízí se velmi zajímavá pasáž ze Součkova Tušení stínu, věnovaná právě kultu býků. Uvádí tu nejen asi nejznámější oblast uctívání – indii, ale také uctívání rohaté bohyně Ištary v Mezopotámii, kult bílého býka Apise v Egyptě či kult býka na Krétě. Přitom zbožštění býků či krav nebylo ve jmenovaných oblastech tradováno od věků, a dokonce ani nemohlo ve většině případů vycházet z jejich užitečnosti – chov skotu nebyl v Egyptě příliš rozšířen a na Krétě byli býci spíše exotickými zvířaty, jež chovali pouze představitelé místní thalassokracie.“

Malba bílé ženy v Hrabáčí jeskyni

V Hrabáčí jeskyni pak výzkumníci učinili další pozoruhodný objev – malbu ženy zjevně mediteránního typu, zřejmě pocházející od dávných bílých Libyjců či snad přesněji Berberů. Lhote (1962, s. 59): „Ale tady houba zase jednou udělala zázrak: při třetím mytí vyvstala v celé své kráse veliká, skoro dvoumetrová postava klečící ženy s hlavou skloněnou k ohnuté paži. Obličej s podlouhlýma očima a klasicky čistým profilem připomíná řecké umění; čelenka, která spíná její vlasy, označuje patrně urozenou osobnost, snad libyjskou bohyni; a podobou je to docela určitě žena mediteránního (středomořského) typu. Přišla mi na mysl Antinea, proslulá libyjská bohyně …, kterou přejali Řekové pod jménem Athéna. Zvláštní věc – ruka je ovinuta závojem, který je na konci svázán, stejně jako to dělají dnešní tuaregské ženy, když zpívají ve sboru při svatebních slavnostech. Je to náhoda? Vztah mezi Tuaregy a Libyjci je dnes příliš bezpečně zjištěn, abychom v tom neviděli příbuzenské pouto.“

V jihooranské oblasti a ve střední Sahaře (Fezzán, Tasíli, Ksurské hory, Saharský Atlas) byly objeveny skalní rytiny zobrazující lidské postavy, slony, buvoly a berany.

Lhote poznamenává, že berani mohou souviset s egyptským kultem Amona (1982, s. 119): „… někteří měli mezi rohy jakýsi kulovitý předmět nebo různé přívěsky, takže se člověk bezděky vzpomene na berana egyptského boha Amona a málem by věřil v egyptský původ těchto rytin.“

Přímou spojitost s Egyptem to samozřejmě znamenat nemusí, ale obecnější souvislost se severoafrickou kulturní oblastí ano.

Jsou zde vyobrazeni i lidé – zjevně bílí. Lhote (1982, s. 122): „Autoři všech těchto rytin patřili velmi pravděpodobně k bílé rase, pokud můžeme usuzovat podle profilu lidských postav…“

Že byly vytvořeny bělochy (asi berberskými) potvrzuje i fakt, že jsou skoro totožné s těmi nalezenými více na severu v oblasti Maghrebu. Až do dnešních časů jsou mnohé malby a rytiny pocházející z neolitu či doby mladší uctívány Berbery jako obětiště, což rovněž naznačuje, že byly vytvořeny právě jejich předky.

Ohromující monument v pralesích Nigérie

V květnu 1999 objevili nigerijští a britští archeologové mohutné opevnění skryté pod klenbou nigerijského deštného pralesa. Monument Eredo, největší stavba celé Afriky, je tvořen okružním příkopem a náspem vysokým 14 metrů, který měří 160(!) kilometrů. Tento nález je zřejmě dalším dokladem o dávných bílých přistěhovalcích původem z jižní Arábie, kteří posléze založili státy v Africe a nakonec se dostali až sem.

Zřejmě zde existoval svébytný stát, království Ereda, může mít něco společného s lidmi ze Sábského království a prý může dokonce být místem posledního odpočinku legendární královny ze Sáby. Místní lidé vyprávějí, že obrovské ohraničení království Ereda nechala zbudovat Bilikisu Sungbo, což je jiné jméno královny ze Sáby. Na místo, kde leží její údajný hrob, se konají každoroční pouti. Časově však existence tohoto divu neodpovídá – byl zbudován někdy kolem počátku letopočtu, přičemž královna ze Sáby měla žít nejméně o 1000 let dříve. Jako s jinými oblastmi osídlenými bílými či bělošsko-semitskými skupinami ze severu Afriky či jižní Arábie je i tato oblast spojena s letitou tradicí čilého obchodu se zlatem a slonovinou.

Fulbové, Hausové a další pozůstatky kavkazoidních živlů v západní Africe

V severní části Guineje, v Pobřeží slonoviny a v Nigérii žijí muslimské komunity lidí Fulbů a Hausa, kteří zde založili emiráty a království. Významným střediskem hospodářství a kultury severní Nigérie se díky migracím ze Středomoří stalo město Kano, opevněné mohutnými hradbami. Fulbové, kteří žijí od východního Senegalu do Čadu, severní Nigérie a Kamerunu, dodnes vykazují známky hamitské a kavkazoidní krve (relativně světlá pleť, rovný užší nos) a mluví hamitským jazykem. Podle studia fulbských lebek z dřívějších dob patřili k mediteránnímu typu podobnému tomu, který sídlil v Egyptě v předhistorické době, s malou černošskou příměsí. Mohou být původem nějak spjati s bílými mediteránními populacemi Libyjců a Berberů. Je možné, že jejich nejstarší předkové patřili ke „standardní“ bílé rase a nikoli její specifické hamitské větvi. Stejně jako Himové jsou stále do značné míry bělochy a semity tvořícími místní aristokracii nad černošskými masami.

Ještě více na severu žije lid Hausa, který je veskrze již negroidní, ale jeho příslušníci mají užší nosy a menší prognatismus, než jaký by odpovídal čistokrevným černochům; zřejmě mají nějakou příměs z dřívějších dob od hamitských živlů; někteří vypadají jako tmaví Arabové s negroidní příměsí.

Hausové, kdysi zřejmě hamitští běloši, možná se semitským admixture, vytvořili počátkem 11. století v severní Nigérii několik států. Později se dočasně spojily v soustátí Kebbi. O 200 let později si Hausy podmanili Fulbové.

Jazyk Hausů je semitohamitský a je blízký berberštině a staroegyptštině. Kultura Hausů sídlících ve střední části Nigérie stále vykazuje hamitosemitské rysy, některé skupiny Hausů ve středním Súdánu jsou jazykově blízké Berberům. Nejspíše jsou částečnými (s černochy již smíšenými) potomky starého bílého mediteránního obyvatelstva hamitského typu sídlícího v kdysi úrodné saharské oblasti. Po její přeměně v poušť se jedna jeho část přesunula více na jih a stala se předky Fulbů a Hausů (ti, co odešli na sever, se stali součástí Berberů a starých Egypťanů). Avšak některé bílé živly mezi Hausy se mohou vztahovat i k pozdějším starověkým civilizacím v Orientu. Gayre píše o Hausech (1965, s. 77): „Podle tradice jejich králové pocházejí z králů Bagdádu a z toho lze usuzovat na nějaký bílý element, minimálně v řadách nejvyšší královské šlechty. Měli bychom mít na paměti, že vliv bílého a stejně tak hamitského rasového elementu v etnologii západní Afriky měl a do jisté míry stále má značný význam.“

V této oblasti se nacházejí i další zbytky bílého a semitského živlu. Mezi kmenem Wolofsů v Senegalu je často k vidění světlejší zbarvení pleti u vyšších tříd. Gayre také píše o Mandech (1965, s. 70): „Ze severu od Senegalu skrze to, co dříve bývalo francouzský Súdán, se rozprostírají Mandové, což jsou vysocí lidé, vlasatější a světlejšího zbarvení kůže. Mají více kavkazoidní krve než lidé na pobřeží a jsou spojováni se starou ‚říší‘ Mali, která existovala ve 14. a 15. století.“

Dokonce i Lwoové a Masajové byli zřejmě původně hamity. Také Jorubové žijící v jižní Nigérii stále zdůrazňují, že jejich předkové přišli odněkud z východu. Podle jedné teorie přišli zakladatelé jejich civilizace od východního Nilu mezi 7. a 10. stoletím.

Zvěsti o zalidňování afrického kontinentu ze severu zahrnují vedle Berberů dokonce i egyptské Kopty (Qibty).

Civilizace v oblasti Súdánu a západnějších částí Afriky obecně souvisely s pohybem bílých (berberských, hamitských) živlů ze severu na jih. Jejich úpadek pak způsobila jejich absorbce do stále početnějšího černošského obyvatelstva v tomto regionu. Davidson (1960, s. 71): „Vzhledem k postupnému vysychání Sahary měla by migrace postupovat jižním směrem. Není však pochyb, že do začátku 8. století, … se smísili přistěhovalci s původními černošskými či negroidními obyvateli, takže nakonec byli od sebe víceméně k nerozeznání. U některých západoafrických populací zachovaly se ‚bělošské‘ morfologické znaky. Nejvýrazněji se tyto rasové prvky projevují u nejpozoruhodnějšího zástupce – skupiny Peulů či Fulbů (Fulani), která žije rozptýleně po celém území západního Súdánu. Jiná skupina, Songhajové, získala … typické černošské znaky.“

V jižním Maroku a Mauretánii dodnes existuje silný „atlantický“ element skládající se z bílého mediteránního typu a potomků kromaňonského typu, a dokonce i občasné známky armenoidního a nordického typu.

Ostatně název Mauretánie začali užívat staří Římané proto, že zde žili Berbeři – méně přesně Mauři. Do Mauretánie pronikli i nějací berberští Tuaregové.

U mnohých afrických kmenů, především právě v západní části kontinentu, je také rozšířen kult berana, který asi pochází ze starší středomořské kultury vytvořené kromaňonci a mediterány. Symbol berana přejali nejen Egypťané (jako zpodobnění boha Amona), ale rozšířil se i do Meroe a Nagy. Mnoho západoafrických národů jako Mandongové, Jorubové, Baouléové, Niannié, Fonové ho považuje za symbol božství. Uctíván je i více na jihu a východě, až v konžské pánvi. Možná ještě zajímavější je, že bývá navíc u některých kmenů zároveň považován za boha hromu a blesku, což by mohlo dokonce naznačovat vliv indoevropské mytologie.

Reklamy
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: