Přejít k obsahu webu

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 18

Únor 27, 2018
tags:
by

GUANČOVÉ – SETKÁNÍ S POTOMKY DÁVNÝCH KROMAŇONCŮ NA KANÁRSKÝCH OSTROVECH

Kanárské ostrovy, nacházející se asi 100 kilometrů od severozápadního pobřeží Afriky, vzbuzovaly již v dávných dobách pozornost mořeplavců a objevitelů. Nejvíce pro neočekávaný a nezvyklý zjev jeho obyvatel. Mnozí z místních totiž vůbec neodpovídali představě o lidech v této části světa. Byli to velmi vysocí lidé statných postav s velmi světlou pletí, plavými či ryšavými vlasy a modrýma očima. Později bylo zjištěno, že tento typ je dnes zcela jedinečný a už se téměř nevyskytující, neboť to jsou kromaňonci, starodávní a nejstarší představitelé bílé rasy.

Schreiberovi (1977, s. 201): „Nejpřekvapivější přitom je, že tito domorodci byli běloši! Totéž plemeno, které za poslední ledové doby vyrývalo známé kresby do stěn skalních jeskyň v jižní Francii a ve Španělsku, lidé cromagnonského typu, předkové dnešních Evropanů; běloši, kteří si zde, v předpolí Evropy a Afriky, odděleni od kulturního vývoje těchto kontinentů a bez znalostí hornictví udrželi dobu kamennou až do 15. století nl., kdy stanuli tváří v tvář svým civilizovanějším příbuzným z pevniny.“

Cox (2008, s. 95): „Jméno Guančů pochází z delšího slova guanchinerfe, což znamená ‚člověk z Tenerife‘, největšího z Kanárských ostrovů. To je velmi zajímavé. Guančové sami se údajně domnívali, že kdysi přežili velkou potopu, která zničila jejich původně daleko větší domovinu. Jejich rasa přežila jen díky tomu, že někteří její příslušníci nalezli útočiště na svazích Pico de Teide, velké sopky na ostrově Tenerife. (…) Původ Guančů není jasný a jejich historie je jednou ze záhad obklopujících lidstvo v dávné minulosti. Mnozí věří, že Guančové byli přímým pozůstatkem Kromaňonců, podobně jako Berberové v severozápadní Africe. O Kromaňoncích se předpokládá, že se od moderního člověka lišili v několika znacích, včetně silnější fyzické konstituce a větší mozkové kapacity. To určitě odpovídá popisům Guančů, které se do dnešní doby dochovaly.“

Vašíček (1998, s. 147): „Největší záhadou je však jejich neobvyklý zjev. Muži dosahovali přes dva metry vysokého vzrůstu, měli mohutně vyvinuté svalstvo, pohledný obličej s bílou pletí, modré oči a plavé nebo ryšavé vlasy. Proti drobným a snědým španělským dobyvatelům byli skutečnými obry. Na tisíce kilometrů daleko nežil podobný národ.“

Malkowski (2007, s. 235-236): „Když začátkem 14. století připluli na Kanárské ostrovy první moderní Evropané, byli překvapeni fyzickými rysy guančských obyvatel, které se příliš nelišily od vzhledu bílých obyvatel jižního Středomoří. Badatele 19. století také překvapila podobnost 40 000 let starých kosterních ostatků kromaňonce nalezeného v Dordogne ve Francii s ostatky Guančů. Někteří badatelé se dokonce domnívali, že nejde jen o podobnost fyzickou, nýbrž i kulturní, což dokládají jeskynní malby Guančů například v Gáldaru, Belmacu, La Zarza a v jeskyni Los Letreros. Stejně jako kromaňonci, malovali Guančové na jeskynní stěny červenou a černou barvou klikaté čáry, čtverce a spirály. Guančové kreslili nástěnné malby v jeskyních až do 14. století. (…) Profesor Gabriel Camps z univerzity v Provence identifikoval obyvatele Kanárských ostrovů a jejich předky ve studii z roku 1984. Ve svém výzkumu se zaměřil na staré kromaňonské obyvatele severní Afriky, které nazývá Iberomaurové. Jedná se o kulturu ze severozápadní Afriky starou 16 000 let, která obývala nížiny na pobřeží a vnitrozemí současného Tuniska a Maroka. (…) Kostry těchto lidí jsou robustní. Připomínali evropské kromaňonce, byť byli statnější a lišili se i v dalších ohledech. Původ tohoto severoafrického kromaňonce není znám. Vědci se domnívají, že pochází buď z Evropy, nebo ze západní Asie či z jiné části Afriky nebo že se vyvinul přímo v severní Africe.“

I Coon potvrzuje spojitost mezi Guanči a dodnes přeživšími zbytky kromaňonců v severozápadní Africe (1939, fotogr. část, odd. 10): „Během pozdního pleistocénu byla severní Afrika obývána Afalou člověkem, rasou vysokou, velké hlavy, těžkých kostí, s přemrštěně hrubými lebečními a obličejovými rysy srovnatelnými s rysy kromaňonsko-brněnské skupiny v Evropě. (…) V časech po konci doby ledové se severní Afrika stala místem četných invazí z východního Středomoří do Evropy a přeživší segmenty Afalou člověka jsou nejvíce k nalezení ve dvou oblastech, kde nalezl útočiště, v marockém Rifu a na Kanárských ostrovech. Jen zde může být riffijská skupina jasně popsána. V Rifu, kromě početnějších mediteránů, nordici, smíšené typy a stopy Afalou typu přežily nebo se obrodily v jasně rozlišitelné formě a mohou být viděny jako evoluční paralela evropských přeživších ze svrchního paleolitu v Irsku a kontinentální Evropě. Jako v Evropě, tito přeživší jsou často blond; jako v Irsku často ryšaví.“

Vávra píše o Guančích jako o kromaňoncích míšených s pozdějším kromaňonským derivátem, alpinským typem, a rovněž naznačuje jejich blízkou příbuznost se starými severoafrickými Libyjci (1942, s. 396): „… dokresleme si … náčrtek libyjských Berberů nejvyhraněnější skupinou této rasy, GAUČI, (Guanchech píše Berthold) z Kanárských ostrovů, jejichž typ se zdá nejlíp uchován v Tenerifě, kde jsou popisováni jako lidé vysokých postav, plaví s očima modrýma a osmahlou pletí, hlavou vzad se zužující, velmi mužní, velmi agilní, žijící jistě životem pastýřů, pokrývající se kožemi zvířat a rádi bydlící v jeskyních, kde pohřbívali své mumifikované mrtvé. Jiní své nebožtíky zahrabávali. Neznali používání kovu. Považujeme je za příbuzné rasy CRO-MAGNONSKÉ, smíšené s jinou, která byla nízké postavy a krátkolebá. Libyjské nástěnné nápisy jsou na těchto ostrovech velmi hojné. Jsoucnost značného počtu plavovlasých a modrookých, sklon k životu pastýřskému … jsou asi hlavními znaky Libyjců.“

Heyerdahl také podává svůj výklad antropologie Guančů a naznačuje jejich možnou příbuznost s Féničany a dalšími bílými obyvateli a kulturami starověkého Středomoří (1983, s. 379-80): „Guančové byli smíšená populace, skládající se z kaukasoidní a negroidní složky, přičemž od ostrova k ostrovu nabývala vrchu hned ta hned ona. Výrazně negroidní plemeno s tmavou pokožkou žilo tak bok po boku s lidem světlé pleti, jehož mužští příslušníci měli dlouhé plavé nebo rusé vlasy a vousy. Původní akvarel z Torrianiova rukopisu z roku 1590, na němž jsou zobrazeni plavovlasí vousatí Guančové, je vystaven v archeologickém muzeu na ostrově Gran Canaria (reprodukoval jej Wölfel v roce 1940 a Heyerdahl v roce 1952) spolu se vzorky plavých a červenohnědých vlasů z guančských mumií. Guančská mumie v témže muzeu datovaná radiokarbonovou metodou do roku 300 n. l. má zbytky červených vousů.

Zvláštním rysem Guančů je, že to byla smíšená populace, skládající se z kaukasoidních a negroidních rasových prvků, která žila jako jeden lid; tuto charakteristiku mají společnou s národem Berberů na nejbližším africkém pobřeží a soudě podle olméckého umění také s lidem, který dal vznik civilizaci na druhém konci Kanárského proudu.

Je pravděpodobné, že Guančové pocházeli z berberského plemene a byli potomky námořníků, kteří se dostali na tyto ostrovy z atlantského pobřeží Maroka; těžko však můžeme posoudit, do jaké míry přispěli také bývalí féničtí kolonisté ke smíšení krve, jehož byli na Kanárských ostrovech svědky Evropané. Féničané nebyli dobyvatelé ani piráti, ale mírumilovní a úspěšní obchodníci a šiřitelé středovýchodní kultury. Byli stejně obeznámeni se stupňovitými pyramidami svých sousedů a obchodních partnerů v Mezopotámii jako s faraónskými chrámy a obřady svých blízkých spolupracovníků v tehdejším Egyptě. Na dlouhých cestách najímali smíšené posádky, které používali také jako tlumočníky a průvodce, a podle faktických zpráv obepluli v egyptských službách Afriku. Na kolonizační výpravě podél západního pobřeží Afriky, v jejímž čele stál Hanno, měli berberské lodivody. Féničané, kteří zřídili kolonie a obchodní stanice podél severního a severozápadního pobřeží Afriky, na mnoha místech ve Španělsku a na všech ostrovech ve Středozemí, se sami nepochybně stali smíšenou populací. Ačkoli se předpokládá, že pocházeli z Malé Asie jako plavovlasá a vousatá větev Kananejců, není o fyzickém vzezření těchto legendárních námořníků dnes známo téměř nic. Řečtí historikové jim dali – z nedostatku lepšího – kolektivní název Féničané, stejně jako my dnes užíváme slovo Olmékové k označení neznámých šiřitelů kultury, kteří se objevili na americkém konci Kanárského proudu v dobách, kdy se po něm Féničané na jeho africkém začátku vydali do světa.

Chetité, Féničané a Mořské národy – to je jen několik z mnoha jmen, která nám dnes vhodně slouží, chceme-li mluvit o příslušnících komplexní skupiny lidí, většinou kananejského nebo semitského původu či příbuzenství, která se pohybovala ve Středozemním moři ve staletích mezi 3000 a 1200 př. n. l. Sami Kananejci byli přemoženi Židy, kteří se vraceli z Egypta kolem roku 1200 př. n. l., v době, jež byla pro národy kolem celého středomořského pobřeží tak kritická. V období mezi 3000 a 1200 př. n. l. křižovala tato různorodá, avšak vnitřně spřízněná skupina starověkých kulturních národů vody Středozemního moře a zanechávala v oblastech od sebe značně vzdálených doklady svého vynikajícího keramického umění, stavby ze sušených cihel a dokonale tesané a sesazované kvádry. Guančové z Kanárských ostrovů jsou nějak s tímto starověkým afro-asijským plemenem spjati, o čemž svědčí takové zvláštní kulturní prvky, jako je mumifikace, trepanace, hliněné figury, keramická pečetidla a nádoby se třemi nožkami.“

„Možná že bitvy a útěky z nich naučily ovládnout moře přinejmenším tolik námořníků jako hladomory, mlhy a pobřežní bouře. To, co se přihodilo prchajícím vyznavačům Slunce na reliéfu z Ninive, potkalo od úsvitu civilizace jistě bezpočet jiných námořníků v Malé Asii i Africe. Základní podobnosti v lidské povaze způsobují, že se dějiny opakují. A tak se nikdy nedozvíme, co přivedlo plavovlasé vousaté muže přes otevřené moře z Afriky na Kanárské ostrovy dávno předtím, než tam připluli Evropané; zda válka, záměrný průzkum nebo je tam náhodně zahnal mořský proud. Z psaných zpráv o objevu Kanárských ostrovů několik málo generací před Kolumbem víme, že tyto odlehlé ostrovy v Atlantském oceánu byly obydlené etnicky smíšenou populací, která se nazývala Guančové. Někteří z těchto domorodých obyvatel Kanárských ostrovů byli malí, snědí a negroidní, zatímco jiní měli vysoké postavy, plavé vlasy a bílou pleť. Na starém akvarelu od Torrianiho z roku 1590 je šest domorodých Guančů s velmi bílou pletí, plavými vlasy a vousem. Brady mají buď velmi dlouhé a nestříhané, nebo upravené a zastřižené do špičky, zatímco dlouhé vlasy jim volně splývají po zádech a připomínají mimořádně dlouhé vlasy plavých námořníků na freskách z mayské pyramidy v Yucatanu.

Kulturní rysy – včetně umění trepanace a keramických razítek – jasně spojují Guanče s afro-asijskými civilizacemi, které se rozprostíraly od Mezopotámie po atlantské pobřeží Maroka. Také maročtí Berbeři jsou podobně jako Guančové … národem smíšeného etnického původu. V Berberech, kteří před arabským vpádem obývali Maroko a přilehlé části severní Afriky, se spojoval vysoký, plavý a modrooký typ s prvkem jasně negroidním a obě tyto složky lze v izolovaných společenstvích od pohoří Atlas až na atlantské pobřeží dodnes rozeznat.

Plaví lidé jsou často mylně spojováni pouze se severní Evropou, kde tvoří dominantní složku dnešního obyvatelstva. Avšak moderní antropologové souhlasí se severskou ságou a uznávají, že dávní seveřané přišli z kavkazských plání, sousedících s Malou Asií. Je dobře známo, že plavovlasí a zvláště rusovlasí lidé pocházejí z této oblasti. Nikde na kontinentě nejsou rusé vlasy běžnější než v Libanonu, v domově starověkých Féničanů. Dokonce ani ve starém Egyptě nebyl neznámý středomořský lid, který měl rudé nebo plavé vlasy. Faraón Ramesse II byl plavý, a když byla poprvé otevřena hrobka snachy faraóna Chufeva u úpatí pyramidy jejího manžela faraóna Chefrena, byl tam nalezen její portrét s plavými vlasy a modrýma očima. Na stěnách raných egyptských hrobek, stejně jako na mexických freskách, nalezneme mezi bohy i prostými plavci z rákosových člunů často zobrazené jedince s hnědými, nebo dokonce plavými vlasy. Tyto zdánlivě ‚nordické‘ rysy byly proto nepochybně ve středozemském světě domovem dávno předtím, než se dostaly do Skandinávie.

Kdo byli oni plavovlasí námořníci, kteří osídlili Kanárské ostrovy před příchodem Evropanů? A jak je možné, že se tam dostali z Maroka po silném západním proudu, když při příchodu Evropanů neznali vůbec žádné lodě? Féničané s domovskými přístavy v Malé Asii a v severní Africe se usadili na Kanárských ostrovech staletí před Kristovým narozením. Na těchto ostrovech přistávali cestou do svých kolonií, kde se v manufakturách pracovalo s purpurovým barvivem – stopy této činnosti se našly daleko od marockého území, dokonce až na senegalském pobřeží.

Často jsem slyšel domněnku – ať už správnou nebo mylnou – že vousatí Féničané měli také světlou pleť a byli plaví. Je-li to pravda, pak je snadné vysvětlit přítomnost plavých Guančů se světlou pletí na Kanárských ostrovech. Jestliže to pravda není, pak nějací jiní dávní afro-asijští námořníci – se světlou pletí, plaví a vousatí jako legendární hrdinové domorodého Mexika a Peru – se odvážně pustili do Kanárského proudu společně s negroidním lidem a s ním také vytvořili národ Guančů.“ (s. 128-30)

Je však nutné objasnit, jak vůbec mohli nějací kromaňonci přežít až do poměrně nedávné doby. Kromaňonci byli kdysi dávno dominantním obyvatelstvem v celé Evropě i Středomoří, včetně severní Afriky. Zdá se, že antropologicky patřili výlučně k bílé rase, jíž byli nejstaršími představiteli. (Nejpočetnějším pozůstatkem z nich odvozeným je alpinský subrasový typ, dnes v bílé rase široce rozšířen.) Později byli kromaňonci zčásti vytlačeni a zčásti promíšeni s mediteránními typy lidí, kteří se už tehdy členili do bílých a nebílých rasových subtypů, a kteří do oblasti přišli odněkud z východního Středomoří. Kromaňonci tak zanikli.

Guančové – důkaz bílé identity nejstarších obyvatel severní Afriky

Kanárské ostrovy můžeme brát (do doby, než je moderní Evropané zabrali) jako jakýsi izolovaný mikrokosmos uchovávající rasové složení, které kdysi převládalo v celé severní Africe a dokonce vlastně odpovídá i tomu v dávné Evropě. Neznalost kovů naznačuje, že se sem muselo dostat ještě v prehistorické době. Zároveň tak dokazuje, že obyvatelstvo v celé severní Africe a Středomoří, ač tvořeno pestrou mozaikou subrasových typů, bylo kdysi bělošské – díky jeho izolaci sem téměř nepronikly pozdější migrační vlny tmavších lidí orientálních/semitských typů (i když v menším množství se tyto typy i zde vyskytovaly, což svědčí o tom, že byly v menší míře v severní Africe přítomny už v dávnější minulosti).

Coon (1939, kap. XI, sekce 14): „Kanárská evidence, vzatá jako celek, má velkou hodnotu v rámci rekonstrukce rasové historie severní Afriky. Je evidentní, že v čase neolitických zemědělců středomořští producenti potravin museli být spjati, minimálně v některých částech severní Afriky, s potomky dřívějších lidí Afalou typu, kteří přežili na Kanárských ostrovech jako důležitý faktor v přistěhovalé populaci. Časný alpinsky vyhlížející živel nalezený na ostrovech, zvláště na Gomeře, může být pravděpodobně přičten obrodě brachycefálního elementu v lidu Afalou v poněkud redukované formě. (…)

Rasová historie severní Afriky může být nejlépe pochopena analogií se západní Evropou, od paralelně probíhajících invazí vstupujících do obou kontinentálních podoblastí, a paralelním procesu probíhajícím v obou. Tento paralelismus nastal v pleistocénu, se sérií svrchně paleolitických rasových typů. Ty byly následovány vstupem malých mediteránů do obou oblastí v mezolitických a neolitických dobách, ovšem samozřejmě dříve v severní Africe, odkud vstoupili do západní Evropy. Vysocí tmavovlasí mediteráni dorazili do obou oblastí, po souši do severní Afriky, po moři do Evropy. Nordici vstoupili do obou oblastí z východu. Mezitím se paleolitické typy dále udržovaly a prosazovaly jak v neredukované, tak v menší, více brachycefální formě. Tedy v obou regionech máme Afalou nebo Borreby typ, a alpinský. …v severní Africe … můžeme přidat Araby a černochy.“

Malkowski v obdobném duchu shrnuje svůj pohled na guančské osídlení Kanárských ostrovů (2007, s. 239-40): „Kanárské ostrovy měly podobné složení prehistorického obyvatelstva jako severní Afrika: kromaňonský a protostředomořský typ. Podle některých badatelů se první a primitivnější druh člověka dostal na tyto ostrovy mezi lety 2500 pnl. a rokem 1000 nl. Vzhledem k početnímu zastoupení kromaňonského typu (34 % Tenerife, 33 % Gran Canaria a 45 % Gomera) je však pravděpodobnější příchod těchto lidí v době před 10 500 lety, kdy severní Africe dominovali právě lidé kromaňonského typu. Zároveň s nimi nebo možná později přišli i protostředomořští lidé. Na Kanárských ostrovech se ovšem nachází jen jejich robustnější druh. Byli vysokého vzrůstu, měli prodloužený a úzký obličej pětiúhelníkovitého nebo čtyřúhelníkovitého tvaru. Tento typ se spojuje alespoň na ostrově Gran Canaria s ‚kulturou tumulů‘, protože tito lidé pohřbívali své mrtvé do mohylovitých staveb, zatímco lidé kromaňonského typu je pohřbívali v jeskyních. Nedávno se začalo tvrdit, že neexistuje žádné zřetelné faktické oddělení těchto dvou ras, jak se zdálo prvním antropologům. Navzdory zvláštnímu odloučení domorodců z Kanárských ostrovů od zbytku světa se jejich jazyk a kultura podobá jazyku a kultuře raných Berberů, což potvrzuje jak antropologie a toponymie, tak antropologie. Navzdory sporadickým kontaktům s Féničany, Kartagiňany, Římany (především obchodní styk) a později s evropskými Araby, zůstali obyvatelé Kanárských ostrovů izolováni od světa až do dobytí ostrovů Španělskem v 15. století.“

Zánik Guančů

Na Kanárských ostrovech tedy došlo k podivnému setkání moderních bílých Evropanů, povětšinou z jihoevropských zemí, s přímými potomky nejstarších příslušníků bílé rasy.

Je třeba poznamenat, že celkové okolnosti tohoto setkání jsou velmi smutné a z pohledu Guančů naprosto tragické. Kanárské ostrovy byly předstupněm k dobývání Nového světa Evropany. První mírumilovné kontakty se Španěly, Portugalci, Italy a Francouzi byly rychle vystřídány velmi krutým konfliktem, který následoval poté, co Guančové zjistili, že podivní cizinci si je chtějí zcela podrobit, ovládnout jejich ostrovy a christianizovat je. Tehdy se Guančové postavili Evropanům na velmi tuhý, avšak beznadějný odpor.

Většina Guančů byla ve válce se Španěly pobita nebo odvlečena do otroctví, avšak jejich definitivní konec byl způsoben až smíšením zbývajících s příchozími Evropany.

Nepomňasčij píše o prvním setkání Jihoevropanů a Guančů ve 14. století (1980, s. 97): „Co vlastně na Guančích udivilo objevitele a proč vznikla záhada Kanárských ostrovů? Představme si na okamžik kosmonauta, který se vypravil až na sám kraj Mléčné dráhy, aby objevil nějaký daleký a neznámý svět s obyvateli naprosto nepodobnými pozemšťanům. Sotva však vykročí na půdu této stella incognita v předtuše setkání s nějakými monstry, vidí, jak mu jdou naproti s širokým úsměvem a rozevřenou náručí našinci – pozemšťané. Jsou ale oděni v úbory, jaké na Zemi neznáme, a mluví rovněž neznámým jazykem. A co víc, nejsou to obyčejní pozemšťané, je to jejich výkvět, jsou to ukázkové, vzorové exempláře lidské krásy. A náš kosmonaut se zadívá na své druhy a hluboce si uvědomí jejich nedostatky, nedokonalost … Cožpak ho to neudiví, cožpak se takové setkání nestane záhadou neznámé hvězdy?

Přibližně taková situace vznikla ve 14. století, když nevysocí, černovlasí a snědí obyvatelé Středomoří Janované, Španělé a Portugalci narazili zničehonic (navíc u břehů černého světadílu!) na urostlé, dvoumetrové statné obry oblečené do červeno-oranžových kůží.(1) Nejvíce však příchozí udivila barva pleti, vlasů a očí původních obyvatel Ostrovů Blažených. Byli to krasavci s bílou pletí, modrýma očima a ryšavými vlasy. A jak píše o tomto historickém setkání jeden františkán, kronikář výpravy do Atlantiku, evropští námořníci se zastyděli za to, že jsou takoví snědí a malí.“

Kromaňonská část obyvatel Kanárských ostrovů vykazovala značné vrozené kvality, jasně vyšší než jakými disponovali příchozí Evropané. To je v souladu se skutečností, že jde o potomky bělochů ještě z doby ledové, která na ně vyvinula velmi silný eugenický („šlechtitelský“) tlak. Potvrzují to i jejich dochované lebky, které se vyznačují mnohem větším obsahem mozkovny, než jakým se vyznačují dnešní lidé (1200-1400 ccm vs 1500-1900 ccm). Jak píše Graham: „Zisky v oblasti velikosti mozku a výše inteligence v linii předků člověka pokračovaly téměř celou loveckou éru. Vývoj kulminoval ve vysokých, silných a vysoce inteligentních raných kromaňoncích a jejich blízkých příbuzných, kteří jsou některými antropology považováni za nejpůsobivější bytost, jakou příroda stvořila. Cleland píše: ‚Kromaňonský mozek byl o mnoho větší, než je dnešní průměr. Byla to skvostná rasa fyzicky i mentálně.‘ Kroeber dodává: ‚Velikost a váha mozku raných kromaňonců byla o patnáct až dvacet procent větší než u moderních Evropanů.‘ Již nikdy potom lidstvo nedosáhlo tak impozantních charakteristik.“

Existují svědectví o mimořádně rozvinutých vlastnostech a schopnostech kromaňonských Guančů – intelektových, morálních i fyzických.

Nepomňasčij cituje s melancholií Španěla Antonia de Vianu, uvědomuje si, jak kvalitní rasa byla zničena (1980, s. 105): „Dvě a půl století po vyhlazení domorodců vzpomínal trpce španělský básník Antonio de Viana, že ‚byli ctnostní, poctiví a stateční, družily se v nich nejlepší lidské vlastnosti: velkorysost, obratnost, odvaha, atletická síla, pevnost duše i těla, přívětivé vzezření, chtivost poznání, vášnivé vlastenectví, svobodymilovnost …‘“

Cox uvádí (2008, s. 94): „Dochované ostatky Guančů prozradily, že to byli lidé se světlou pletí a zrzavými nebo světlými vlasy. Byli vysocí, muži běžně měřili přes 180 centimetrů. Španělé zaznamenali, že Guančové připomínali Seveřany, ale měli ještě mohutnější postavy.“

A cituje Bajocca (s. 94-95): „Všichni historikové se shodují na tom, že obyvatelé Kanárských ostrovů byli krásní lidé. Byli vysocí, urostlí, s vynikajícími proporcemi. Byli také statní a odvážní, měli značné duševní schopnosti. Ženy byly velmi krásné a španělští muži si mezi nimi často vybírali své manželky. V době španělského dobývání ostrovů byla velmi rozšířená představa, že se jejich obyvatelé dožívají značně vysokého věku.

Nepomňasčij cituje i L. Greena píšícího o tom, co kronikáři zaznamenali o jejich fyzických schopnostech (1980, s. 105): „Kronikáři dobyvatelů vyprávěli, že ostrované předběhnou koně a že dovedou přeskakovat hluboké a široké rozsedliny. I ženy odvážně bojovaly a svrhávaly malé francouzské a španělské vojáky do propastí.

První ozbrojenou výpravu uspořádali už v roce 1391 Španělé. V roce 1417 následovaly ozbrojené oddíly Francouze Jeana de Bethencourta ve službách královny Kateřiny Kastilské.

Třebaže odpor Guančů byl marný, přesto byli poraženi, navzdory tomu, že bojovali jen primitivními zbraněmi a proti velké přesile, až po více než 100 letech. Jejich fyzická síla a obratnost, vlastenecké odhodlání a inteligence z nich dělaly navzdory velkým nevýhodám ve výzbroji i počtu hrozivé protivníky. Patnáct let po nájezdu Bethencourtových vojáků se Guančům dokonce podařilo zorganizovat povstání a vetřelce vyhnat. Až roku 1494 sem španělská královna Isabela vyslala, poté, co ostrovy koupila od Bethencourtových potomků, natolik početné vojsko, že ostrovy, ovšem až po úporném boji proti tehdy již velmi oslabeným Guančům, definitivně obsadilo.

Bosov (1980, s. 104-106): „Je to opravdu podivuhodné. Zatímco staré říše Nového světa, osídlené milióny obyvatel, padly pod náporem Španělů téměř během několika let, dobytí Kanárských ostrovů se protáhlo na celé století. A to měli Guančové jen kamenné a dřevěné zbraně. Bojovali se španělskými konkvistadory, oděnými v brnění a vyzbrojenými střelnými zbraněmi, takřka holýma rukama. (…) Výrazné a sugestivní scény tvrdého boje ostrovanů za svobodu otřásají dodnes každým, kdo se začte do kronik prvních konkvistadorů Atlantiku …  ‚Velký Kanárský ostrov,‘ píše L. Green, ‚je fakticky jen zpola tak velký jako největší ostrov Tenerife, ale dostalo se mu názvu Velký, protože Guančové se zde postavili španělské intervenci na odpor důrazněji než na ostatních ostrovech.‘ (…) Mnichové Bontier a Le Verrier, kteří Bethencourta provázeli na jeho výpravě, zaznamenali: ‚Lidí je zde málo, jsou však velmi vysocí a je obtížné zajmout je živé. Jsou nemilosrdní. Jestliže Guančové někoho zajmou, a ten začne bojovat proti svým soukmenovcům, zabijí ho … Ostrované jsou velmi rázní.‘ (…) Guančové skutečně bojovali vždy až do posledního dechu. A jestliže se vzdali, pak jen proto, aby zachránili ženy a děti. Jak zuřivý to musel být boj, když se za 80 let vyhlazovací války na Velkém ostrově zmenšila armáda Guančů ze 14 000  na 600 lidí! Po své poslední bitvě se většina obklíčených Guančů vrhla do propasti, nepříteli zůstalo jen 1500 žen, starců a dětí. V horách Tenerife pokračovala partyzánská válka do konce roku 1495. A Guančové by bojovali ještě déle, kdyby jejich vojsko nepostihla epidemie moru, který na ostrov zavlekli Španělé. Z 20 000 Guančů, známých v době, kdy jejich ostrovy byl objeveny a dobývány, byla na počátku 17. století většina vyhubena či prodána do otroctví na španělských a maghrebských trzích. Poslední ostrované, jichž bylo několik set, nejvýš jeden až dva tisíce, se smísili se španělskými kolonisty a přišli tak o svůj jazyk. Bylo jich příliš málo, než aby mohli zachovat svůj rasový typ a svébytnou kulturu. Takže pravdu měl L. Green, když napsal, že ‚na počátku 18. století Guančové prakticky přestali existovat: jedni byli pobiti v bojích, druzí vyhnáni do otroctví. Z povrchu zemského tak zmizela a vzala s sebou tajemství svého původu neolitická rasa, schopná skoro sto let se ctí čelit po zuby ozbrojeným vetřelcům‘.“

Kultura Guančů

Třebaže Guančové neznali kovy a mnoho dalších výdobytků civilizace, rozhodně tedy nešlo o zaostalé divochy.

Schreiberovi poznamenávají (1977, s. 201): „Při vylodění Španělů zde žili domorodci teprve v době kamenné. Kozími kostmi a kameny opracovávali půdu, šili oděvy a stříhali si vlasy, kamennými pilami řezali palmové kmeny na výrobu dveří k chatrčím, bojovali oštěpy, které měly špičky z kozích rohů, dřevěnými kyji a kamením, ale přitom vlastně nebyli divoši. (…) Španělé tehdy ještě nemohli vědět, že také v Evropě existovala doba kamenná; považovali asi domorodce za primitivy, jenže oni jimi byli jen do té míry, že věřili v čest svých odpůrců a v přísahu španělského guvernéra Pedra de Vera, složenou na hostii v přítomnosti kněze. Jejich celý způsob života svědčil však nejen o charakterových, nýbrž i duševních kvalitách, třebaže se dosud žádný z druhů písma nalezených na ostrově nepodařilo rozluštit.“ (2)

Některé jejich osady byly hotovými městy s na dané možnosti velmi vyspělou zástavbou. I příbytky chudšího obyvatelstva byly dobře stavěné okrouhlé stavby z kamenů kladených na sebe s hladkými stěnami, střechu tvořily palmové kmeny s vrstvou hlíny, která chránila proti dešti, malá dvířka nesla osa z palmového dřeva. Stěny domů natírali barvami získanými z rostlinných šťáv. Urození a bohatí žili v podzemních příbytcích, nebyly to však jámy, nýbrž prostory vysekané do horských úbočí, pečlivě vybudované komory nebo i malé sály. Dvě sídliště na Gran Canarii, Cendro a Tara, byla tak rozsáhlá, že to byla vlastně města údajně se 14 tisíci domy. Schreiberovi (1977, s. 204): „Obě představovala vlastně to, co hledala fantazie mnoha dobrodružných spisovatelů o Africe: města bílého domorodého obyvatelstva, patřícího posud neznámé vyspělé kultuře doby kamenné, nacházející se na okraji našeho světa.“

Stavěli i technologicky poměrně sofistikované stupňovité pyramidy. Měli svůj velmi komplikovaný zákoník, i když nepsaný. Měli krále, kterého ale volila a mohla sesadit šlechta. Šlechtický stav nebyl dědičný; o přijetí mezi vládnoucí vrstvu rozhodoval ušlechtilý způsob života: jen ten, kdo v mládí projevoval velkorysost, milosrdenství, štědrost a statečnost a nikdy nekradl dobytek, mohl být nejvyšším knězem prohlášen za šlechtice. Prostí lidé měli krátké vlasy, šlechta na znamení urozenosti nosila vlasy až po uši. Měli i nejvyššího kněze, faicagha nebo faicana, který byl zároveň i soudcem, učitelem a lékařem. Ženy neměly podřadné postavení, vedle kněží existovaly i kněžky. Na Gran Canarii existovala dvě království a moc v nich byla rozdělena mezi válečného krále a obětního kněžského krále, onoho faicagha. Na Fuerteventuře vládli dva králové a s každým ještě svatá žena ve funkci kněžky a soudkyně. Žili v monogamii, ve válce rytířsky chránili ženy, děti a chrámy, pořádali zápasy dvojic a ze sportovních disciplín pěstovali běh, vrh kamenem a horolezectví. Měli vlastní písmo, takže zanechali záhadné písemné památky. Nejdůležitějšími domácími zvířaty byly kozy, které chovali nejen pro maso a mléko, ale z jejich rohů a kostí si dělali nástroje a zbraně a z jejich kůží oblečení. Dále chovali vepře, ovce, slepice, ovčácké psy a trpasličí odrůdu chrtů. Hovězí dobytek ani koně neznali. Pěstovali pšenici a ječmen, ale chléb péci neuměli; dále luštěniny, datle, fíky a olivy. Věnovali se ale nejen zemědělství; byli mezi nimi i truhláři, provazníci nebo koželuhové. Zkonstruovali vlastní tkalcovský stav a také lodice s vesly a plachtami, takže mohli navštěvovat sousední ostrovy.(3) Užívali pečetidla a měli elegantně zdobenou keramiku. V lékařství zvládali trepanaci lebky.

Zvládali techniku mumifikace téměř tak dokonale jako staří Egypťané, což by naznačovalo, že mezi oběma kulturami existovalo nějaké pouto, zvláště když víme, že egyptská elita, minimálně za Staré říše, byla rovněž kromaňonského původu. Paralel v rasovém i kulturním smyslu k Egyptu i starému bílému obyvatelstvu severní Afriky bylo nalezeno více. Schreiberovi (1977, s. 204): „Tato příbuznost mezi Kanárskými ostrovy a oblastí kolem Středozemního moře na poli etnologickém není jediná. Projevují se i překvapivé paralely s tamějšími ranými vysokými kulturami v architektuře, ve stavbě hrobů, v písmu, keramice, pečetích…“

Cox reflektuje podobnosti nejen s kulturou starého Egypta, ale i předkolumbovského Nového světa (o možné migraci Guančů a jejich vlivu na tamní staré kultury viz výše oddíl I) (2008, s. 96-7): „Už jsme zmínili důkazy, které poskytují dochované ostatky Guančů. Tento národ své mrtvé mumifikoval velmi podobným způsobem jako staří Egypťané. Objevily se však i další vazby na Egypt. Dnešní pojmenování Kanárských ostrovů vzniklo z latinského Insularia Cannaria, ‚ostrovy psů‘. Starověcí cestovatelé zaznamenali, že Guančové psy uctívali, zejména v souvislosti s rituály spojenými s mumifikovanými ostatky svých mrtvých. V Egyptě řídil proces mumifikace Anup, bůh se šakalí hlavou. Dále se ukázalo, že Guančové stavěli na svých ostrovech stupňovité pyramidy velmi podobné těm, jaké známě z Egypta a Střední i Jižní Ameriky, i když v menším měřítku. V Guimaru na Tenerife bylo nalezeno šest takových staveb. Jsou postaveny z černého vulkanického kamene a seřazeny přesně v ose východ-západ. Je možné, že kdysi se na ostrovech nacházelo těchto staveb mnohem více. Římský vzdělanec Plinius Starší zmiňuje, že když přijel na ostrovy kartaginský král Hannon, setkal se tam s ruinami velkých budov. Jsou shodné znaky s egyptskou kulturou náhodné nebo měly tyto dva národy společnou minulost? Za povšimnutí stojí podoba tenerifských pyramid nejen s egyptskými, ale také se stavbami v Mexiku a Peru. Toto spojení je ještě zajímavější, když uvážíme vzhled samotných Guančů. Aztékové a Olmékové ve Střední Americe věřili, že jejich bůh Quetzalcoatl měl nordické rysy, světlou pleť a zrzavé nebo plavé vlasy a vousy. Podle jejich legend přišel přes moře a naučil jejich předky stavět pyramidy a pěstovat kukuřici. Když přijel do Ameriky Kolumbus, byl uctíván jako bůh, protože domorodci věřili, že pocházel ze stejné legendární rasy jako Quetzalcoatl. Pozoruhodnou shodou okolností vyplul dokonce Kolumbus k Novému světu z La Gomery, jednoho z Kanárských ostrovů. Předtím ho Guančové odmítli nechat přistát na Tenerife. Vousatý Evropan totiž vypadal příliš stejně jako oni, a proto z něj měli strach. Je … možné, aby byl Quetzalcoatl ve skutečnosti jedním z Guančů a naučil středoamerické indiány stavět pyramidy? Nebo byli Guančové pouze pozůstatkem civilizace, která kdysi existovala v místech dnešních Kanárských ostrovů…? Je možné, že odpovědi na tyto otázky zmizely v okamžiku, kdy Španělé po dobytí ostrovů Guanče navždy vyhladili.“

Zajdler popisuje bílé Guanče, jejich podivuhodnou kulturu a nápadné podobnosti s kulturami Starého a dokonce i Nového světa (1972, s. 200-1): „Obyvatelé Kanárských ostrovů nazývali sami sebe Guan Chinet, což znamená ‚zdejší lidé‘, odtud jejich dnešní název Guančové (Guanchové). Byli to lidé vysoké postavy, s bílou pletí, modrýma očima a převážně světlými vlasy. Ve 14. a 15. století žili sice ‚v době kamenné‘, ale nemůžeme je považovat za ‚divochy‘. Používali kamenných nástrojů, protože na ostrovech nebyl žádný kov. Není divu, jsou-li to ostrovy sopečného původu. Stavěli však domy a města. Jedno z nich, Cendro, mělo prý kdysi 14 000 domů, tolik co moderní města! Jako stavebního materiálu používali palmového dříví, kamenů bez malty a hlíny. Žili také v jeskyních vytesaných ve skalách. Některé skály vypadají jako medová plástev, tak jsou proděravělé otvory, k nimž vedou vytesané schody. Guančové obdělávali půdu, chovali kozy, ovce, prasata, slepice. Tažná zvířata neznali, neznali ani krávy. K domácím zvířatům Guančů však musíme připočítat psa, věrného přítele člověka. Oblékali se do tkanin z vláken palmových listů a z vlny a do zvířecích kůží. Hlavu si zdobili péry. Tento zvyk panuje i na obou velkých kontinentech – mezi americkými Indiány a mezi africkými Berbery, byl znám i u Ibérů v někdejším Španělsku. Péra ‚nosila‘ i berberská princezna, jejíž hrobka byla objevena v Hoggaru na Sahaře…  O poměrně vyspělé kultuře Guančů a jejích zvláštnostech svědčí i jejich zvyky a zákony. (…) Provozovala se jen ta řemesla, k nimž nebylo zapotřebí kovu, mimo jiné hrnčířství. Zvláštní pozornost upoutávají vázy elegantních tvarů, zdobené ‚geometrickými‘ hvězdami. Nejkrásnější jsou na ostrově Gran Canaria a živě připomínají vázy řecké či kyperské.“ (4)

Víc než podivný byl jazyk Guančů, a ještě více to, jakým způsobem spolu někdy komunikovali. Nepomňasčij (1980, s. 98-9): „Pokračujme … v sérii vzrušujících záhad kolem Guančů. Kronikáři … zaznamenali například některé podivuhodnosti, na něž zde narazili: ‚Gomera je vlast vysokých lidí, kteří dobře ovládají nejpozoruhodnější ze všech jazyků…‘ Bylo opravdu čemu se divit – Guančové z Kanárských ostrovů, zvlášť na Gomeře, se domlouvali hvizdem na vzdálenost až 14 kilometrů! Nešlo přitom o nějaké smluvené signály, byl to veskrze živý jazyk, kterým se dalo rozmlouvat a tlachat o čemkoli a jak jen bylo libo. (…) Guančové zmizeli, ale jejich hvízdavý jazyk, který ohromení lingvisté nazvali gomerské silbo (udržel se totiž jen mezi ostrovany z Gomery) je živ dosud, a přivádí k zoufalství všechny, kdo se snaží přijít na kloub tak nezvyklému způsobu dálkového přenosu informací. O silbu Kanárských ostrovů se správně a výstižně vyjádřil Lawrence Green: ‚Guančové zmizeli z povrchu zemského a s nimi i jejich jazyk. Principy, na nichž spočíval hvízdaný jazyk Guančů, byly však uplatněny ve španělské variantě a ostrované tak mohli nadále rozmlouvat nad burácejícími bystřinami.‘ Nu což, pokládejme hvízdaný jazyk Kanárských ostrovů za záhadu č. 2, když už jsme jako záhadu č. 1 uznali antropologický typ Guančů, nemající obdoby tisíce kilometrů kolem.“

Pyramidy Guančů

Na Kanárských ostrovech bylo nalezeno několik menších pyramid. Pyramidy Gunačů byly orientované podle důležitých astronomických směrů jako v Egyptě (zejména podle východu a západu slunce) a tvarem podobné sumerským a babylónským zikkuratům ve staré Mezopotámii. Na Kanárských ostrovech se nachází hned několik pyramidových lokalit, hlavně na Tenerife. Komplex stupňovitých pyramid na v tenerifském Gümaru čítá devět objektů, které se dost podobají těm ve Střední Americe. Jsou orientované podle světových stran a ty největší mají základnu 35×16 metrů. Dnes jsou již částečně v rozvalinách, z některých se dochovaly tři stupně, z jiných devět. Navíc pro některé z nich napřed jejich stavitelé museli zarovnat terén a postavili kamennou terasu vysokou až 4 metry. Další komplex se rozkládá na severu Tenerife v okolí obce Icod de los Vinos. Zde se nachází několik již značně poškozených či dokonce téměř zničených pyramid. Největší měla základu o rozměrech 46 x 16 metrů a dosahovala výšky osmi metrů. Kromě toho zde stojí i zvláštní pyramida s pěti stranami. Další pyramidy na Tenerife stojí v zálivu San Marco u La Suerte. Kromě toho kdysi stále pyramida i na ostrově La Palma, nedaleko Garafie a Santo Dominga (místní ji ale rozebrali jako stavební materiál). Pyramidy na ostrovech prý pocházejí z 3. století nl. a jejich staviteli jsou určitě Guančové.

Na Tenerife byly nalezeny i další pozůstatky kamenné stavby, která možná také byla pyramidou. Schoch a McNally (2004, s. 55): „Další potenciální pyramidy … se nachází na ostrůvku Tenerife u západního pobřeží Afriky patřícího do seskupení Kanárských ostrovů. Útvar, o němž se běžně soudí, že není ničím jiným než terasovitou úpravou svahu pro zemědělské účely, může být ve skutečnosti pozůstatkem stupňovité pyramidy postavené prvními obyvateli ostrova Tenerife, severoafrickým lidem nazývaným Guancheové, kteří sem přišli zřejmě kolem roku 200 př. nl. l.“

Antropologie Guančů

Kanárské ostrovy jsou jedním z mála míst, kde se zachovaly četné kosterní pozůstatky tvůrců této jedné z mnoha tajemných kultur spojených s bílou rasou, a byly i podrobeny důkladnému zkoumání. Proto je možné podat o antropologii těchto bílých lidí žijících nedaleko pobřeží Afriky podrobnější výklad. Můžeme začít poznatkem, že ve skutečnosti Guančové nebyli samými vysokými modrookými blondýny. Tento element byl sice jakožto v populaci ostrovů nejnápadnější v záznamech nejčastěji zmiňován, ale nebyl jediný.

Za časů, kdy ostrovy objevili Španělé, byla populace Kanárských ostrovů tvořena převážně (ne zcela) bílou populací sestávající z pestré směsice subrasových typů. To se pak odráželo i v sociálním rozvrstvení místní společnosti. Byl zde sociálně superiorní vysoký blonďatý element věnující se chovu, a poněkud tmavší mediteránní element věnující se spíše obdělávání půdy. Gran Canaria a Tenerifa byly hlavním centry světlovlasého živlu, Palma byla osídlena blond typy zčásti a Hierro bylo obydleno převážně tmavovlasými lidmi. Lanzarote a Fuerteventura byla osídlena téměř výhradně vysokými, avšak tmavovlasými lidmi.

Celkově lebky onoho nejproslulejšího vysokého světlovlasého guančského typu připomínají severské lebky ze starších dob, které představují mix nordického typu středoevropských Germánů vyznačujícího se velkou robusticitou a brachycefalizovaného kromaňonského Borreby typu (ovšem poněkud redukovaného). Obecně je patrné, že mezi Guanči již nebyl přítomný původně čistě dolichocefální Brünn (brněnský) typ kromaňonce a nordický typ nebyl asi příliš silně zastoupen (většina blondismu je připsatelná poněkud redukovaným a brychycefalizovaným kromaňonským /Upper Palaeolithic/ derivátům). To je zřejmé z faktu, že Guančové nebyli dolichocefální; většina z nich byla mezocefální a někteří dokonce lehce brachycefální. Vcelku měli znatelně širší lebky než obyvatelé severní Afriky.

Nalezené lebky Guančů nejsou všeobecně příliš podobné evropským mediteránním typům, nejvíce se podobají lebkám severních Evropanů, zvláště těm, u nichž je patrný nějaký brachycefální element.

Lebeční indexy nalezených ostatků odpovídají typovému složení – na Tenerifě a Gran Canarii s početným kromaňonským blond elementem a na Hierru s převahou mediteránního měly hodnotu 75-6, na Gomeře s větším výskytem alpinského brachycefálnějšího živlu 77,7.

Hooton rozčlenil obyvatele Kanárských ostrovů na čtyři typy. Lebky „guančského“ definoval na základě podobnosti lebkám kromaňonců nalezených v Afalú bú Rummel, i když jsou o něco menší. Podobné jsou však jejich rysy vyznačující se značnou robusticitou jako velké nadočnicové oblouky. Nordické a mediteránní typy rozčlenil na základě odlišnosti ve velikosti a robusticitě. Nakonec zde definoval i alpinské typy odpovídající nálezům staršího data v Evropě.

Hooton zohlednil i jejich rozšíření na jednotlivých ostrovech. „Guančský“ typ tvořil okolo 50 % celkové populace na Tenerifě, Gran Canarii, Gomeře a Hierru; nordický 31 %, mediteránní 13 % a alpinský tvořil většinu zbývajícího počtu. Guančský typ byl zvláště dominantní na Tenerifě, alpinský na Gomeře, mediteránní na Hierru.

Po dobytí ostrovů došlo k přílivu převážně mediteránních Španělů a míšení mezi nimi a přeživšími potomky Guančů. I dnes však lze popsat v obyvatelstvu typy do jisté míry odpovídající rasové kompozici starého guančského obyvatelstva. Fischer zde našel celkem pět zřetelných typů.

  • Klasický kromaňonský typ s hranatým obličejem, hluboko položenýma očima pod mohutnými nadočnicovými oblouky, rovného, ale poněkud širšího nosu, úzkých rtů a mohutných čelistí.
  • Alpinský typ docela evropského vzezření, dokonce dost připomínající obyvatele Bavorska; ten je ovšem málo početný.
  • „Berberský“ typ, v zásadě mediteránní, ale vyznačující se poněkud širším a mohutnějším obličejem.
  • Malý klasický mediteránní typ, zčásti nepochybně pocházející z imigrace Španělů.
  • Tmavší „orientální“ typ s úzkým obličejem, úzkým zahnutým nosem a tmavými vlasy. Jeho přítomnost naznačuje, že od jisté doby se v původním bílém berberském obyvatelstvu severní Afriky (z něhož nějak pocházejí i Guančové) začaly vyskytovat i tmavší orientalidní typy. (Ovšem nelze vyloučit, že jde o potomky migrací Arabů až z pozdějších časů.)

Typovou pestrost odráží hned tři mody v lebečním indexu obyvatel – 73,79 a 83.

Nosy jsou i u žijících potomků Guančů téměř ze tří čtvrtin rovné, jen menšina ma nosy zahnuté. Barva vlasů je černá u 24 % lidí, tmavě hnědá u 47 % a 29 % jich má vlasy zlatě hnědé až ryšavé či zlatě blond (bledě blond odstín zde není přítomen). Oči má 84 % obyvatel hnědé nebo tmavě smíšené barvy, 16 % středně nebo světle smíšené. Fischer nenalezl žádné čistě nordické typy, ale připisuje jim část blondismu přítomného v kromaňonských elementech, takže předpokládá, že se do něj postupně absorbovaly. Je však otázka, zda zde kdy nějaké skutečně byly; je možné, že lebky údajných nordiků patřily jen nějaké robustnější verzi mediteránního typu.

Ještě v době těchto výzkumů byla zaznamenána krása světlovlasých žen v přímořských oblastech Tenerife, která už kdysi zaujala Španěly, společně s tehdejším celkově vysokým výskytem blondismu.

Poznámky

(1) Ovšem nálezy koster popisy Guančů jakožto dvoumetrových dlouhánů příliš nepotvrzují. Podle nalezených koster z Tenerife a Gran Canarie činila průměrná výška jen 166 cm (Coon, 1939). Na druhé straně není vyloučeno, že nějaký vysoký, avšak ne moc početný element se v populaci Kanárských ostrovů v době příjezdu Evropanů vyskytoval, a zaujal je natolik, že byl jeho význam zveličen a mylně vztažen na celou populaci Guančů.

(2) Některé zvyky Guančů ovšem byly barbarské. Za vraždu vysoce postavené osoby byl místo vraha zabit někdo mu blízký – manželka, syn, přítel, milenka, otec. To mělo být horším trestem než smrt. Což mohla být mnohdy pravda, avšak byl tak zabit někdo nevinný. Za zákeřnou vraždu neurozeného člověka byl stanoven běžný trest smrti, ale i příbuzní vraha ztráceli čest. Když ale někdo přišel otevřeně do cizího domu s úmyslem vraždit, nebyl vůbec stíhán.

(3) Podle mnohých zpráv ale Guančové byli čistě suchozemským národem, vůbec mořeplavbu ani plavbu podél pobřeží neovládali a neprovozovali a čluny či lodice nevyráběli. Ba dokonce prý měli z moře hrůzu.

(4) Tyto skutečnosti mimo jiné opět vyvracejí environmentální teorie o vzniku civilizací: izolované populace nebílých domorodců v podobném prostředí kdekoli na světě nikdy nedosáhly takto na dané podmínky vyspělé kultury.

Není pochyb, že neizolovaná, ve větších počtech a znalá moderních výdobytků by kromaňonská část národa Guančů byla schopna vybudovat nejspíše ještě vyspělejší civilizaci, než je ta západní. Pokud by se do kterékoli civilizace začlenili, brzy by se z nich při jejich intelektových schopnostech stala elita.

Bílý člověk z Mouillans v severozápadní Africe – vrchol evoluce?

Vedle pozoruhodných Guančů za pozornost stojí také nález člověka z Mouillans, typově ultramoderního člověka s obrovským objemem mozkovny od 1850 do 2300 ccm – tj. o 50 – 100 % větším objemem mozku než současní lidé – a znatelně větším než i dávní kromaňonci. Pocházeli z doby před 12 tisíci lety v dnešním Alžíru a Maroku. Tam bylo nalezeno několik hrobů se stovkami těl. Jeho intelektová kapacita musela být impozantní. Tom odpovídá i velmi sofistikované opracování jeho nástrojů. Antropologicky tento člověk patřil k bílé rase, i když se zvláště vyznačoval velmi graciézní a supermoderní stavbou kostry – jakoby šlo o skok v evoluci člověka o 2 miliony let. „Typově to byl ultramoderní člověk. V každém ohledu měl dokonalejší tvar lebky než kterýkoli současný Evropan,“ domnívá se doktor Dreman z Capeto University.

Fascinující je také zvláštní poměr mezi tváří a lebkou. Mozek člověka z Mouillans vyrůstal do výšky, proto měl vysoké čelo a hluboko zapadlé oči. Jeho obličej měl odlišné proporce, malou čelist a nevelké zuby. Poměr mozkové a obličejové části lebky činí u lidí z Mouillans 5:1, zatímco u moderních Evropanů jde o hodnoty 3:1. Svědčí to o jejich vyvinutějším mozku a také o „modernizaci“ obličeje. „Se svým vysokým čelem a graciézní stavbou, kostí by tento jedinec vlastně vůbec neměl existovat. Zapadá spíše do vzdálené budoucnosti. Vypadá to, jako by se objevil o dva miliony let dříve, než ve skutečnosti měl. Vědecké stati se mu však téměř nevěnují. Pro odborníky je to zřejmě příliš velké tabu,“ napsali ve své knize Moudré kameny z Icy němečtí autoři C. Petratu a B. Roidinger.

Evropští neolitičtí stavitelé severoafrických megalitů

V pozdním neolitu zrozený megalitický kulturní komplex, jehož pozůstatky se našly ve Středomoří,  Francii, Německu, Británii a Skandinávii, pronikl se svými nositeli i do severozápadní Afriky. Nalezené kostry a lebky jsou převážně dlouhé (některé velmi); je zde však i menšina středně- a krátkolebých (celkové rozpětí indexu je 67-84) a většina je leptorhynních. Na svou dobu to byli lidé vysokého vzrůstu (muži kolem 168 cm). Možná však některé megality spadají až do ještě pozdější doby, neboť někde byl u těchto staveb nalezen bronz, někde dokonce železo. Dle Coona (1939) šlo o bílé lidi poněkud zvláštního „megalitického“ mediteránního typu odněkud více ze severu (snad z přímořských oblastí Francie a Británie). Může být zařaditelný i do kategorie atlantomediteránních typů.

Existuje však i dost přesvědčivá teorie, že tito lidé byli ve skutečnosti nordického typu. Podle výzkumů jsou megality v severnějších částech Evropy původnější a starší, a právě odtud pocházejí doklady o rozvoji a kombinaci stavebních metod při jejich výstavbě.

Z kosterního hlediska jsou si mediteránní a nordický typ dost podobné (nordický typ je jen depigmentovaný derivát mediteránní skupiny) a některé rysy jako vysoká postava by mohly opravdu napovídat tímto směrem. Podle některých vyobrazení měli stavitelé megalitů modré oči (ty se však u bílých mediteránních typů, zvláště právě atlantomediteránních, vyskytují rovněž). V hrobkách spjatých s megalitickými stavbami v Británii, Německu a Skandinávii byly nalezeny vedle kosterních pozůstatků vlasy často s blond či ryšavými odstíny. V Británii se jeví kostry megalitických stavitelů jako robustnější a vyšší verze mediteránního typu, tj. vlastně jako nordický typ. V Německu a Skandinávii se navíc v megalitických hrobkách nacházejí i další bezesporu severnější typy lidí – Brünn, Borreby a alpinský. Kromě Británie všude na severu vcelku převažují v megalitické populaci nordické a Brünn typy lidí; v Británii pak jsou jen nordické, pokud je tedy fakt, že onen robustnější megalitický mediteránní typ je vlastně nordický. Pak by tedy megalitičtí stavitelé v severní Africe mohli být migračním odštěpkem těch z britských ostrovů (jiné jasně severské typy v hrobkách severoafrických megalitických stavitelů zaznamenány nebyly – stejně jako v Británii a na rozdíl od těch ve Skandinávii a Německu).

Na druhé straně ze severní Afriky nejsou jasná data o nordickém původu stavitelů megalitů k dispozici (jako dochované světlé vlasy). Někdy jsou však megality zde také dávány do souvislosti s některými berberskými kmeny jako obyvatelé Rifu v Maroku nebo Kabylové v Alžíru. Ti jsou však blonďatí jen zčásti a plavý typ je u nich tvořen hlavně kromaňonským elementem, který je podle všeho dost starý a nepochází ze severu. Mohlo však jít i o kulturní přenos – původně nordická megalitická kultura pronikla k lidem mediteránního typu (event. i k Berberům) a díky nim se pak rozšířila v regionu severní Afriky.

Možná šlo alespoň v některých oblastech o směs více bílých typů, jak by tomu mohly nasvědčovat některé typově pestré populace Berberů, například ty dodnes žijící v marockém Rifu (viz oddíl II, kap. o Berberech).

Reklamy
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: