Skip to content

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 17

Únor 11, 2018
tags:
by

Nástupnické státy – Ifríkije, Tlemsen, Merínovci

Po zániku almohádského impéria vznikly v Maghrebu tři samostatné a neustále soupeřící státy, jejichž území již zhruba odpovídalo pozdějšímu Tunisku, Alžírsku a Maroku. Každý z nich šel svou cestou historického vývoje a politických dějin, nicméně měly mnoho společného. Hospodářskou a společenskou strukturou všech tří byl feudalismus, ve všech vládla arabizovaná, avšak původem berberská dynastie. Pod kontrolou ústřední vlády však bylo jen hlavní město, přilehlá oblast a nížiny. Odlehlejším oblastem neustále hrozilo napadení ze strany zaostalých arabských a kulturně nevyspělých berberských kočovných kmenů sídlících ve vyšších polohách.

Ve městech se soustředily zbývající talentované a vesměs bílé elementy z řad Berberů a Arabů, a tak v nich vzkvétala kultura, zejména architektura a literatura. Vedle Egypta se Maghreb v oné době stal hlavním (a posledním) centrem rozkvětu arabské kultury, vzdělanosti a civilizace – zejména když byla východnější část islámského světa, zvláště tamní města obdobně soustředící zbývající nadanou světlejší část populace, zpustošena Mongoly. Jeho kulturní vliv zasáhl až oblasti jižně od Sahary.

Ifríkije

Nejstabilnějším a nejtrvanlivějším z nástupnických států se stal hafsovský emírát v Ifríkíji. Během 13. až 15. století zde vládla plejáda schopných berberských vládců, kteří zkrotili arabské kmeny a díky nimž se Ifríkije stala nejmocnějším státem centrálního Středomoří. Obnovila se i hospodářská prosperita. Přesto to nebyla klidná doba. Ústřední moc byla oslabována boji moc, občas probíhaly revolty Arabů a zvenčí hrozily evropské mocnosti, kterým se čas od času podařilo získat některé oblasti, a konkurenční dynastie Merínovců z Maroka, které se na kratší čas podařilo uchvátit zde moc. Za Hafsofců pokračoval proces feudalizace společnosti, jelikož vládcové se opírali o aristokracii, jíž udělovali pozemky jako beneficia za službu a později ji dostávali i dědičně. Vzrostl ale i význam centrální státní správy, která se změnila v klasickou byrokracii s mnoha přísně hierarchizovanými úředníky. Byla zřízena i stálá pravidelná armáda, složená jak z tmavších elementů jako Arabové a černoši, tak z bělochů z řad evropských renegátů a převážně bílých maurských příchozích z Andalusie. Tito běloši hráli v armádě vůdčí roli. Na moři však již byly flotily evropských mocností v oné době mnohem silnější než ifríkijské loďstvo.

V Ifríkíji a nejvíce v jejím hlavním městě Tunisu se soustředil obchod s Evropou i ostatními regiony Afriky, stala se významným obchodním centrem. Ve 13. století byly uzavřeny obchodní smlouvy s mocnými městskými republikami severní Itálie (Benátkami, Janovem a Pisou) a také s Aragonem a normanským sicilským královstvím. Kupci z celé Evropy, dokonce i z Norska, pravidelně Ifríkiji navštěvovali a zřizovali si zde své faktorie, čímž přispívali k poslednímu rozkvětu této oblasti. V 15. století, kdy východní Středomoří upadlo pod nadvládu Osmanů, byl italský obchod veden především s Tunisem. Kromě toho byly navázány i obchodní kontakty s jihem, především se Súdánem, s říší Kánem-Bornu. Berberští vládci byli i velkými podporovateli kultury a umění, dali postavit mnoho krásných světských i náboženských staveb, mimo jiné krásné dodnes stojící mešity v Tunisku a jiných městech. Na dvoře panovníků žili mnozí učenci a básníci, Abú Zakaríja zanechal knihovnu o 36 tisíci svazcích. Ke kulturnímu a hospodářskému rozmachu velmi přispěli převážně bílí maurští Andalusané prchající z Hispánie před reconquistou. Na přelomu 15. a 16. století však vládnoucí dynastie upadla do sporů a země nebyla již schopna čelit situaci, kdy ve Středomoří nastoupily nové mocnosti – Turci a Španělé.

Tlemsen

Ve 13. až 16. století vládla v oblasti dnešního Alžírsku dynastie Abdalwadovců, založená ve městě Tlemsenu. Dějiny tlemsenského státu jsou dost neklidné, plné bojů s dotírajícími nepřáteli, zejména s hilálskými kočovníky a Merínovci, kterým dokázal čelit jen díky obratnosti a schopnostem svých berberských panovníků. Občas podnikl i výbojná tažení, ovšem územní zisky z nich byly jen dočasné. Zevnitř byla země oslabována jako jinde spory o moc. Ekonomicky se mohla opírat jen o málo úrodnou oblast Tellu a nepočetné zemědělské obyvatelstvo, v zemi převládali berberští a arabští kočovníci. Nejpodstatnější však bylo, že od východu pronikalo stále početnější arabské obyvatelstvo, které časem odtrhlo většinu provincií a geneticky i kulturně arabizovali místní Berbery (především zenátské), čímž měnili místní kulturní a etnickou identitu a přispěli k mizení a celkovému snižování kvalit původního částečně bílého berberského obyvatelstva. Přes tyto nepříznivé okolnosti zbývající berberská elita dokázala z Tlemsenu vytvořit jedno z nejdůležitějších obchodních středisek v celém Maghrebu. Přes něj směřovaly severojižní i transsaharské obchodní trasy, ve městě bylo několik velkých obchodních firem, jejichž zástupci byli usazeni ve všech městech a obchodních střediscích na Sahaře a v Súdánu a které organizovaly obchod v mezinárodním měřítku, maje spojení dokonce i s městy v Evropě. Kromě bohatství z tranzitního obchodu však Tlemsen profitoval i z vlastní produktivní aktivity – ve městě se vyráběly zbraně, vlněné látky a kožené zboží. Po určitou dobu zde probíhala i literární renesance, soustředili se zde učenci, básníci a mystikové, ovšem jejich díla již příliš nevynikla nad průměr tehdejší produkce – zřejmě se již projevoval úpadek vrozených kvalit obyvatelstva probíhající v celé severní Africe, v oné době zasahující už i elitu.

Merínovci

Od počátku 13. do 16. století existoval v Maroku stát založený dynastií Merínovců, vzniknuvší poté, co se jim zde podařilo zlomit nadvládu Almohádů. Dynastie měla hlavní sídlo v Marrakéši, ale brzy se přesunula do Nového Fezu. Merínovští panovníci se snažili podle vzoru Almohádů získat panství nad celým Maghrebem a navíc dosáhnout co největších územních zisků i v Andalusii. Vojenské a hospodářské síly země však na tento záměr nestačily. Po počátečních výbojích a dočasných úspěších (zmocnili se na několik desetiletí Tlemsenu i Ifríkije), které zemi vnitřně oslabily, nastává od 14. století doby defenzivy a úpadku moci Merínovců. K tomu se přidávala vnitřní slabost plynoucí z častých povstání arabských a berberských kmenů, vzpoury místodržících, spory o trůn, spory mezi usedlíky a kočovníky. Vysoké daně mající zaplatit nákladné válečné kampaně a feudální útlak vyvolávaly nespokojenost obyvatelstva. Trvalým problémem byly přistěhovalé kmeny zaostalých semitských Arabů, které se i přes různá udělená privilegia neustále bouřily a spojovaly se s nepřáteli vládnoucí dynastie. Od druhé poloviny 14. století zavládla v zemi anarchie, která trvala až do roku 1420, kdy po Merínovcích nastupuje příbuzná rodina Wattásovců, která vládla až do poloviny 16. století.

I když panství Merínovců bylo z politického hlediska rozporuplné, po stránce kulturní a hospodářské zažilo Maroko pod jejich vládou velkolepý rozkvět, který se stal nejslavnější epochou marockých dějin (byl to však také rozkvět poslední). V Maroku bylo postaveno množství skvělých a monumentálních staveb (ve Fezu, Tetuánu, Meknésu, Udždě, Salá, Ceutě a dalších městech). Vedle architektury a stavitelství oživla i literární činnost. Oživil se i mezinárodní obchod, do přístavních měst na severu Maroka přicházeli četní obchodníci z italských měst, Španělska a jižní Francie, kteří přispěli k oživení hospodářské aktivity. Středisky obchodu bylo město Fez a přístavy Tanger, Ceuta, Mellila a Badís. Význam měst na atlantickém pobřeží byl menší. K rozkvětu země přispěl jako v Ifríkiji i příliv převážně bílých Maurů z Andalusie. V pozdější době se však mezi masami také začalo šířit mystické hnutí, což zřejmě souviselo s dysgenickým úpadkem a posuny v rasovém složení obyvatelstva vedoucími k převaze orientální, více iracionální mentality. Kvůli těmto fatálním procesům se zhoršovaly celkové podmínky v zemi, narůstala neschopnost bránit se evropským mocnostem dotírajícím ze severu a převážně nebílé masy obyvatel v mystickém hnutí hledaly i útěchu před zhoršujícími se poměry v pozdní éře merínovského Maroka.

Od 14. století zejména oblast Maroka pociťovala stále silněji tlak ze strany mocností na Pyrenejském poloostrově – Kastilie a Aragonu, později spojených ve Španělsko, a Portugalska. Zvláště Portugalcům se podařilo načas zabrat mnoho marockých měst a přístavů a zisk a kontrolu nad většinou obchodu. Později byli vyhnáni, na celkovém úpadku Maroka to však nic nezměnilo.

Posledními projevy výrazné iniciativy berberského obyvatelstva bylo založení města Agadez v pohoří Airu kolem roku 1460 a rozkvět města Es-Súk poté, co bylo ovládnuto Berbery. Agadez se stal velkých berberským sídlištěm a střediskem obchodu, zejména se Súdánem. Es-Súk se stal všeobecně významným městem, neformálním hlavním městem všech Sahařanů.

Konečný úpadek

Bez ohledu na konkrétní politické dění probíhaly v jeho pozadí v oné době v Maghrebu fatální dysgenické trendy a změny v rasovém složení obyvatelstva, které vedly k postupnému, ale nezadržitelnému, všeobecnému a trvalému úpadku. I některé nepříznivé konkrétní události pozdější doby, jako propuknutí chaosu v merínovském Maroku či neschopnost Ifríkije čelit nástupu moci Španělů a Osmanů, nejspíše již souvisely s těmito obecnějšími fatálními procesy.

Vedle bílých Berberů a arabského výkvětu mizely i další málo početné skupiny bělochů, které se sem dostaly shodou historického dění v minulých staletích, jako Řekové či Slované. Není vyloučeno, že zejména usedlou část berberského etnika postihl i dysgenický úpadek, který bývá obvyklým jevem ve společnostech, které dosáhly určité úrovně. Stejně tak zasáhl i Araby, kvůli čemuž se ztratila většina jejich vůdčích bílých elementů; rovněž tak ale mohl vést i ke zmizení nadaných lidí mezi semitskými Araby a nebílými Berbery. Kromě toho byl genofond obyvatel severní Afriky ovlivněn černochy, kteří sem v jistých počtech byli zatahováni jako otroci nebo sem sami přicházeli jako přistěhovalci.

Všechny tyto procesy vedly k postupnému snižování kvalit severoafrické populace a následnému civilizačnímu úpadku, který se začal naplno projevovat od pozdního středověku. V pozdějších dobách tak Maghreb ve všech směrech definitivně upadl. Mocné státy se staly minulostí, kulturní aktivita uvadla a ustrnula, hospodářství zchudlo a obchod skoro zanikl.

Kořínek o Arabech a Maročanech obecně píše (1946, s. 44): „Stavitelství, ve kterém Arabové kdysi vynikali, není silnou stránkou dnešních Marokánců. Přesvědčí nás o tom procházka ulicemi, kde pozoruhodné stavby jsou vesměs starožitné památky.“

„… obyvatelstvo … ustrnulo v kulturním vývoji. Mezi Araby minulosti byli slavní lékaři a aritmetikové, mezi dnešními Araby jich však postrádáme.“ (s. 56)

Tyto procesy se staly součástí úpadku celého Středomoří, zahrnujícího i východní Středomoří a jižní Evropu, v níž však nebyl úpadek tak hluboký, neboť v jejím obyvatelstvu se ještě udržel významný podíl bílé krve a bílého rasového živlu. Většina civilizační aktivity se definitivně přesunula k dravě se rozvíjejícím bílým národům v severnějších oblastech Evropy, místo severoafrických mocností a obchodu ve Středomoří nastupují evropské koloniální mocnosti a obchod v širých vodách Atlantiku.

Dnešní rasově smíšení a arabizovaní Berbeři jsou spíše stínem své dřívější velikosti. Nicméně určitý podíl bílé krve se mezi nimi udržel a dokonce ještě dnes je patrný, zvláště v hornatých a odlehlých místech v severozápadní Africe (jako marocký Rif) se ve větších počtech ještě udržely původní bílé berberské živly. V těch přežívají i pozůstatky jejich původní kultury. Rovněž ve městech severní Afriky jsou mezi vyššími třídami k vidění bílí lidé z řad Berberů či potomků arabské aristokracie (viz dále Coon, 1939; kap. o zbytcích bílé rasy mezi Berbery). Kořínek píše o Fezanech, že jsou zjevně světlejší pleti, než jiní obyvatelé Maroka (1946, s. 24): „Všimněme si Fezanů, kteří nás obklopují. Liší se od ostatních Marokánců a rozeznáte je mezi ostatním obyvatelstvem i v jiných městech. Jsou světlé, bledé pleti a jemných rysů.“ Některá města s výrazným berberským osídlením a potomky arabské aristokracie, jako právě Fez, jsou stále ještě relativně kulturně a hospodářsky vyspělá a nepodlehla v plné míře úpadku, zároveň je zde ovšem patrná ustrnulost; je to spíše jen udržování dědictví již zašlé slávy zářivější minulosti a omezený pokrok podpořený vlivy z vyspělého Západu.(1)

Celkově severní Afrika nesporně především díky vytrácení světlejších elementů ze svého obyvatelstva natrvalo upadla. V celém arabském světě je však dodnes zažitá představa o horní vrstvě se světlou pletí, vládnoucí kulturou, vzdělaností a mocí.

(1) Kořínek o městě Fezu píše (1946, s. 6-7): „Fez je netoliko městem starým, ale starým i zůstal, a to nejen svými stavbami a zařízením, ale i svým životem. Fez je světovým unikátem! Při veliké konzervativnosti jeho obyvatel a pro zvláštní okolnosti, které utvářely okolnosti tohoto … velkoměsta, zůstal Fez i jeho obyvatelé tím, čím byli před mnoha sty lety. Fez se nechlubí ojedinělými starými památkami; on sám je obrovskou, kouzelnou památkou na staré, nenávratně zašlé časy, na časy islámského středověku. Procházíme-li starými městy Evropy …, zastavujeme se s úctou před a obdivem před památkami starých časů, které jsou zde jako v muzeu zachovány na památku příštím generacím. (…) Ve Fezu je tomu zcela jinak. Zde není minulost mrtva, nýbrž žije. Celý Fez je muzeem, celé město se svými obyvateli, kteří žijí právě tak, jako v dobách, kdy … Kolumbus objevil Ameriku.“

O slavné univerzitě Karauin ve Fezu píše: „Mýlili bychom se však, kdybychom se představovali Karauin jako moderní vysoké učiliště v našem slova smyslu. Marně bychom hledali … jakékoliv laboratoře, jakýkoliv přístroj. Nenalezli bychom také mezi všemi ulemy ani jediného, který by přednášel fyziku, chemii či jiné obory přírodních věd, o technických předmětech ani nemluvě. Dnešní stav univerzity Karauin a jejího vyučovacího programu není hoden nesporně slavné a staré tradice tohoto učiliště. Karauin neučinila ostatně nic jiného, než že sledovala vývoj země, jejíž obyvatelstvo ve své naprosté konzervativnosti ustrnulo v kulturním vývoji. (…) Základem vyučování na univerzitě … je výklad koránu, který je mohamedánskou biblí. (…) … až na výjimky není mezi profesory a žáky oné hluboce pochopené spolupráce, které si na našich univerzitách tolik ceníme.“ (s. 56)

Fez nicméně byl schopen se už za koloniální nadvlády, díky stále ještě určité míře nadání místních obyvatel, do jisté míry zapojit do moderního hospodářského vzestupu a dosáhnout ekonomické samostatnosti, i když až v součinnosti s vlivy ze Západu: „Je … na rozdíl ode všech ostatních marockých měst domorodý Fez na Evropanech naprosto nezávislý. Zapojil se do novodobého hospodářského rozmachu Maroka, který způsobili evropští vetřelci, ale zapojil se prostřednictvím své vlastní domácí organizace. Nestal se závislým na Evropanech jako jiná města Maghrebu El Aksa. (…) …ostatní města Maroka žijí již vesměs v úzké závislosti na Evropanech. I ta obrovská, ale plebejská Marrakeš již pracuje pro Evropany, jichž hospodářské a průmyslové podnikání vyvíjí čím dále tím znatelnější poměr vázanosti mezi evropskými kolonizátory a masou marockého lidu. Takovou závislost Fez nezná. Je velikým střediskem jak hospodářským, tak průmyslovým a kulturním a stačí si jak svém životě vnitřním, tak ve svém poměru k hospodářskému okolí blízkému i vzdálenému. Evropské nové město nepřineslo starému Fezu ničeho; ten si žije dále svým životem, využívaje ostatně plně všech vymožeností moderní techniky, jak mu je nabízí naše kultura. Zvýšenou možnost směny zboží zprostředkuje Fez skoro výlučně vlastními velkoobchodníky, kteří zaujímají ve Fezu naprosto rozhodující postavení. Evropští obchodníci … nemají na Medinu (arabské město) vlivu. Hospodářská nezávislost znamená svobodu a odtud ta velká sebedůvěra Fezanů, obyvatel soběstačného mohamedánského města. Fezané lpí na zvycích, na tradicích, na tzv. ‚kaidě‘, tj. na tom, co se patří. Jsou však při tom velmi praktičtí a nijak se neuzavírají výhodám naší kultury. Elektřina je dnes všude… Také telefon se těší velké oblibě u fezských obchodníků, kteří se rovněž rychle spřátelili s bankami, směnkami a celým mechanismem moderního obchodního podnikání. (…) Fezané jsou podnikaví. Cílevědomě se vystěhovávají a tvoří typické kolonie nejen v ostatních městech Maroka, ale i na západním pobřeží Afriky, kde se usazují jako úspěšní obchodníci. Fez míval čilé styky i s anglickým průmyslem textilním, dokud byl Manchester nekorunovaným králem světového trhu bavlněných látek. Fezané se podívali dokonce i přes moře do Ameriky.“ (s. 28-30)

Ve Fezu je stále patrná určitá míra a úroveň hospodářské i kulturní aktivity, stále jsou zde určité počty poměrně nadaných lidí v podnikání i intelektuální a kulturní sféře.

Bílý rasový živel mezi Berbery v minulosti a současnosti

Historické záznamy, vyobrazení i pozdější antropologické výzkumy jednoznačně odhalily, že část berberského etnika byla tvořena bílými lidmi, zřejmě potomky nejstaršího bílého osídlení severní Afriky. V průběhu dějin však tato etnická složka ubývala ve prospěch tmavších lidí z jižnějších částí Afriky a Orientu.

Historické záznamy o antropologii Berberů a s nimi spjatých Libyjců

Staří Egypťané se opakovaně zmiňovali o starých Libyjcích (kteří museli být vlastně do značné míry potomky Berberů) jako o nápadně světlých lidech. Ve staroegyptských historických dokumentech a vyobrazeních jsou často Libyjci líčeni/zobrazeni jako lidé nápadně světlé/bledé pleti, s plavými či ryšavými vlasy a modrýma či světlýma očima; často však také světlé pleti a očí, ale hnědých či tmavých vlasů.

I podle těchto svědectví se zdá, že Berbeři, s nimiž jsou spjati i Guančové, byli tvořeni převážně směsicí bílých mediteránních a kromaňonských typů.

Podle dostupných historických záznamů a vyobrazení do 3. tisíciletí byli Libyjci tvořeni převážně bílým mediteránním typem, možná už s určitou semitskou příměsí, jak je vidět z egyptských záznamů a kreseb zobrazujících Libyjce jako poměrně snědé, ovšem převážně s rysy odpovídajícími bílým mediteránům, eventuálně světlé a někdy i s modrýma očima, ale tmavovlasé. Někdy během staletí před rokem 2000 pnl. se v severní Africe objevila (nebo z nějaké odlehlé oblasti severní Afriky vynořila) skupina velmi světlých Libyjců se světlými vlasy. Mohlo jít o potomky nějaké skupiny kromaňonců, uchovavší se v nějaké odlehlejší části severní Afriky, či o potomky nějaké časné migrace nordiků. Egyptská malba ze 13. století zachycující čtyři rasové typy zobrazuje Libyjce jako člověka jasně bělošských rysů, světlé pleti, tmavých vlasů a modrých očí, což odpovídá bílému mediteránnímu typu; modré oči mohou naznačovat míšení převážně mediteránních Libyjců s menšinou ještě světlejších typů, které se mezi nimi vyskytovaly.

Lalouettová popisuje, že neolitické kmeny v tehdejší Libyi patřily ke stejné rase jako neolitičtí obyvatelé Egypta (2009, s. 29): „Na západ od delty, na území dnešní Libye, žily tenkrát na hubených pastvinách a řídce porostlých stepích kmeny živící se chovem a sadařením: tito lidé byli po fyzické stránce velmi podobní neolitickým kmenům, které se usadily v údolí Nilu, a s velkou pravděpodobností byli společnou rasou. Nejstarší příslušníci těchto kmenů se egyptsky nazývají Tjehenu; tradičně nosí závěsný řemen a krátké roušky skrývající pohlaví. O něco dříve snad přišli Timhiu, odlišující se světlými vlasy a modrýma očima. Tato populace bez prostředků byla velmi brzy přivábena bohatstvím údolí – jak o tom svědčí zejména basreliéfy vytesané na prehistorických paletách; v nerozdělené zóně mezi deltou a západní stepí vedli neustálé šarvátky. Egypt se proto těmto útočným sousedům musel často bránit.“

Bosov (1980, s. 107): „Ostatně, mezi Libyjci samými se odedávna vyskytovaly kmeny zcela rozdílného původu a antropologického typu, včetně kmenů se světlou pletí, to jest modrookých blondýnů. Dlouho předtím, než proslulé námořní národy vstoupily na scénu dějin, sdělovaly staroegyptské texty Staré říše (2470 – 2270 pnl.), že se v severní Africe, na západních hranicích Egypta, objevily kmeny plavovlasých a modrookých libyjských kočovníků. Na rozdíl od dosavadních černovlasých Libyjců (tehennu) začali Egypťané nazývat příchozí temechu, což znamená světlí či dokonce ryšaví.“

Většina těchto kmenů tedy patřila k bílému mediteránnímu typu stejně jako většina obyvatel starého Egypta; jejich menší část byla dokonce kromaňonského či nordického typu. Totéž potvrzuje Coon, podle něhož jsou lidé Tehennu bílé pleti a tmavých vlasů, zatímco jiná pozdější větev Libyjců, Maswešové, je světlé pleti a navíc blond.

Coon (1939, kap. XI., sekce 10): „Libyjci jsou zpodobněni jako aktivní barbaři, oblečeni do zvířecích kůží, nosící ve vlasech pštrosí pera; jsou to jednoznačně bílí lidé s pletí světlejší než samotní Egypťané nebo semité. Jejich obličeje jsou v profilu obvykle ostřeji řezané než egyptské; obočí je často výrazné, nos orlí, rty ostré…  Během Staré říše byli Libyjci zpodobňováni jako brunet, ale na malbách z doby Nové říše vidíme změnu vzhledu u některých z nich. Jedna větev, Tehennu, známá Egypťanům z nejstarších dob, je stále tvořena tmavovlasými bílými muži, ale další skupina, Mašwešové, pocházející dále ze západu, je jednoznačně blond. Tyto dvě skupiny, stará a nová, spojily síly a zaútočily na Egypt ze západu. V odění a dalších ohledech zde není žádná indicie svědčící pro možnost, že by Mašwešové nebyli Libyjci.“

Vávra potvrzuje bělošskou rasovou příslušnost dávných Libyjců, ať už šlo o lidi tmavovlasé či světlovlasé, a zároveň se zmiňuje o tom, že plavých během dějin postupně ubývalo, což můžeme brát i jako obecnější indicii mizení lidí bílé rasy z obyvatelstva severní Afriky, včetně těch s tmavými vlasy (1942, s. 398-9): „Rozptyl plavovlasých po severní Africe je jedním z hlavních faktorů ke studiu. Podle toho si můžeme nejspíše utvořit představu o antických Libyjcích a tu je třeba se zase poohlédnout po egyptských dokumentech… Nejzajímavější nalézáme v epoše Staré říše a XIX. dynastie, neboť tato dynastie musela potlačovat velkou libyjskou invazi… Tito libyjští útočníci z XII. stol. př. Kr. bývají znázorňováni jako plavovlasí. Meyer vypravuje ve všeobecném rozboru, že Libyjci měli plavé kadeře. Ale toto tvrzení je formálně už vyvráceno Borchardtem, jenž dává Libyjcům v berlínském muzeu vlasy černé. Rovněž tak i obě emailové plakety z Medinet-Habu, uchovávané v Káhiře, ukazují podle svědectví Gautierova Libyjce s vlasy kaštanovými. Tyto dvě plakety byly zveřejněny Daressym. Slavná malba na náhrobku Setiho I. … nám ukazuje čtyři Libyjce s velmi světlou pletí, ale s vlasy takřka tmavými. Jsou to muži rasy bílé, hnědovlasí. (…) Mezi dnešními Berbery se počet plavovlasých blíží asi jedné osmině. Pravděpodobně se … za těch 3000 let snížil, takže můžeme mít za to, že mezi Libyjci, bojujícími s Merenphtahem, byla … jedna třetina nebo čtvrtina plavovlasých. Mohli … pocházet z onoho velkého posunu následkem rozšíření se ledovců na západní Evropu, tzv. lidé z moře, čili obyvatelé Středozemního moře v 2. tisíciletí.“

Právě blonďatí Mašwešové byli nejsilnějším kmenem, který se nejvíce podílel na moci Libyjců v Egyptě. Nejspíše byli tvořeni kromaňonským světlovlasým bílým typem, jak lze usuzovat z faktu, že právě v hrobech libyjské aristokracie XXII. dynastie se objevují ostatky lidí kromaňonského typu podobné ostatkům časných faraonů Staré říše (Richter, 1973, s. 30-1; Mertzová, 2009, s. 30-1). To byla vlastně zajímavá reminiscence, kdy se do egyptské aristokracie po mnoha staletích vrátil kromaňonský element, který stál už u počátků egyptského státu. Tentokrát však v podobě energických cizích nájezdníků, rasově nicméně blízce příbuzných se zakladateli starého Egypta.

Není však ani vyloučeno, že mezi nimi byla i nějaká příměs nordického typu, soudě podle nordického typu vyskytujícími se mezi dnešními Riffiany v severozápadní Africe (Coon, 1939, kap. XI, sekce 14). Stejně tak ale může jít o živel příchozí až v pozdějších dobách.

I když Egypt jako celek přímo a hned nedobyli, díky své energičnosti a schopnostem začali tito běloši i tak brzy pronikat do vyšších pater egyptské společnosti.

Černý (1940, s. 259): „Přistěhovalí Libyové vnikají v Egyptě ponenáhlu do důležitých úřadů a kolem Henenennistutu (Hérakleopole) vytvářejí mocnou državu pod správou rodiny žoldnéřských vojevůdců.“

Burian (1984, s. 62): „Přestože útoky libyjských kmenů, směřující ke kompaktnímu usazení Libyjců v Egyptě, ztroskotaly, přicházeli Libyjci i Asijci do země jednotlivě, ale v dosti značném měřítku, usazovali se v úrodných oblastech, pronikali do státní administrativy, a v některých případech získávali přístup k význačným funkcím.“

A dále (s. 269): „V jednotlivých oblastech sílil vliv libyjských žoldnéřů, jejichž náčelníci pronikali na vedoucí místa ve správě jednotlivých dolnoegyptských osad. (…) Přesun moci do rukou čelných představitelů libyjských žoldnéřů zřejmě nebyl následkem násilného převratu ani neměl nacionalistický ráz. Libyjci žijící v zemi splývali postupně s místním prostředím, osvojovali si egyptskou řeč a přejímali domácí zvyklosti.“

Růst moci nové bílé elity libyjského původu dále pokračoval a nakonec se dostala přímo k moci okolo 950 v osobě Šešonka I., jednoho z žoldnéřských libyjských vůdců, který založil XXII. dynastii. Tak se role obrátily: zatímco staří a mocní bílí Egypťané podnikali slavné výpravy na západ a Libyjce snadno poráželi, nyní Libyjci vtrhli do oslabeného Egypta a nakonec zde dokonce uchvátili moc.

Později se i Řekové a Římané zmiňovali o nápadně světlých typech mezi Libyjci. Řek Periplus psal o „světlovlasých Libyjcích“ a Kallimachos psal o „libyjských ženách se žlutými vlasy“. Římský básník Lucanus psal o Libyjcích s rusými vlasy.

Maurové

Na některých starých malbách jsou z Berberů pocházející španělští Maurové vyobrazeni s ryšavými či hnědými vousy, světlou pletí a někdy i očima.

Sordo píše o tom, že mnoho chalífů ve Španělsku mělo dokonce světlou pigmentaci (1962, s. 24): „Většina chalífů byla světlovlasá nebo rusovlasá s modrýma očima, což naznačuje převahu berberské … krve.“

Už jeden z prvních islámských panovníků na Pyrenejském poloostrově, zakladatel córdobského emirátu, Syřan z oblasti Damašku, člen Umajjovského rodu a protivník Karla Martela v bitvě u Tours, Abd al-Rahmán I., byl popisován jako „kolosální rudovlasý muž“ (Grant, 1981, s. 90; Sordo, 1962, s. 23). Byl vnukem chalífa Hishama, jeho matkou byla berberská otrokyně a otcem umajjovský Syro-Arab Muawyija.

Historik Ali ibn Abd Allah ze 14. století ve své knize Roudh el Kartas popisuje maurského sultána Mohammeda ben Idrisse jako blond.

Mohammed I., zakladatel nasridské dynastie který se dostal k moci v granadském království a zkonsolidoval několik království na jihu Španělska, byl znám jako Ibn al Ahmar (syn ryšavce) pro své rusé vlasy (Sordo, 1962, s. 120; Vollers, 1910, s. 87).

Nasridský sultán Granady Abu ‚l-Hadjdjadj Yusuf I. byl popisován jako člověk mimořádné fyzické síly, majestátního zjevu a bledé pleti (Sordo, 1962, s. 120-1).

Ještě i poslední sultán Granady Mohammed XII. byl zobrazen jako červenolící a blond (Sordo, 1962, s. 124).

Coon v této souvislosti poznamenává, že zvýšená míra výskytu světlých očí u obecně mediteránních Španělů je způsobená příměsí nordické krve, která pochází nejen ze severu Evropy, ale rovněž z některých obyvatel islámského světa, v tomto případě Berberů (1939, kap. XI, sekce 15): „Výskyt světlých nebo světlejších očí [u Andalusanů] ve 40 % je vyšší, než by člověk předpokládal u rasově čistě mediteránní populace a indikuje infúzi nordické krve jak ze strany Severoevropanů, tak Berberů.“

Zajímavé rovněž je, že z Pyrenejského poloostrova pocházející socha dámy z Elche (asi 400 pnl.) zpodobňující dámu z vyšší vrstvy místního iberského obyvatelstva ukazuje jasný bílý mediteránní typ, který je zároveň velmi podobný typu starých libyjsko-berberských královen v severní Africe (Vávra, 1942).

Navzdory uvedenému – nepopiratelné přítomností bílých typů, zejména mezi horními třídami – je třeba mít na paměti, že dnešní Berbeři jsou (a už i ti před staletími byli) rasově nesourodou heterogenní skupinou s širokou škálou rasových typů a pigmentace, mnoho z nich jsou míšenci více ras. Mají daleko k tomu, abychom je mohli označit za bílý či převážně bílý národ. Většinově jsou tvořeni tmavšími mediteránními typy, bílí lidé již tvoří jasnou (stále ubývající) menšinu, navíc jsou mezi nimi přítomni i lidé se značným černošským přimíšením.

Nicméně v dřívějších dobách byl bílý element mezi Berbery nepochybně silnější a navíc hrála roli i selekce při migračních pohybech – dá se předpokládat, že ve vyspělých městech severní Afriky nebo do vzkvétající Andalusie migrovaly ze značné části ony inteligentnější, aktivnější, tj. převážně bělošské berberské živly.

Kaufman naznačuje, že dříve, za dob rozkvětu Maghrebu a Andalusie, byly typy světlé pleti, mnohdy i světlovlasé, mezi Berbery/Maury mnohem hojnější (1982, s. 129): „Etymologicky pochází slovo Maurové od latinského Mauri, což byli berberští obyvatelé římské provincie Mauretania v dnešním západním Alžírsku a Maroku. (…) … původní Mauri i pozdější Maurové ve Španělsku byli často světlovlasí a vynikali obvykle velice světlou barvou pokožky.“

Zbytky bílé rasy mezi dnešními Berbery

Ještě dnes mnozí Berbeři vykazují patrné bělošské rysy, nejčastěji ti dosud přeživší bílí Berbeři vypadají jako bílí lidé mediteránního typu, nicméně především dříve (ale do jisté míry i dnes) mezi nimi byly přítomny i jiné bílé typy vyznačující se ještě světlejší pigmentací (kromaňonské, alpinské, nordické).

Vávra uvádí (1942, s. 190): „Berbeři se nám většinou jeví jako hnědovlasí, částečně však také plavovlasí, s modrýma očima a také jako sloučenina obou. (…) …blondýni žijí rozptýleně a smíšeně s ostatními antropologickými typy a v této době tvoří celou sedminu obyvatelstva, nejvíce však na územích severnějších.“

Coon popisuje nordické, bílé mediteránní, kromaňonské a alpinské typy mezi západními Berbery v Rifu a zmiňuje i odlišnost arabského tmavšího mediteránního typu mezi nomády (1939, kap. XI, sekce 14): „Riffiané, nejznámější z marockých Berberů, jsou usedlí zemědělci, s výjimkou dvou kmenů… Jsou nejblonďatější a nejvíce nordičtí z Berberů a získali si věhlas pro své válečnické schopnosti. (…) Riffiané jsou růžově bílé pleti jako severní Evropané… (…) Celkově je blondismus v Rifu silně zastoupen; přes polovinu dospělých mužů vykazuje nějaké jeho stopy. Ale Rif není blonďatou zemí ve stejné míře, jako jsou blonďaté Norsko, Švédsko, Finsko nebo dokonce Anglie; nicméně je blonďatější než většina Španělska nebo jižní Itálie. (…) Z hlediska typů obličeje je zde několik dobře odlišitelných typů, které mohou být nejlépe popsány odděleně. Jeden typ má dlouhý obličej a zahnutý nos, tmavé nebo smíšené pigmentace, nejběžnější je na východě, zejména mezi nomády; tato fyziognomie je Riffiany považována za import zenatanského nebo arabského vlivu. Další je klasický mediteránní typ, s lehce se svažujícím čelem, rovným profilem nosu … a oválným obrysem obličeje; tento typ je obvykle brunet; nachází se všude, ale zejména mezi centrálními a západními kmeny. Třetí je nordik v nejstriktnějším morfologickém smyslu, obvykle s hnědými vlasy a očima smíšené pigmentace; ruffijský nordik může být zaměněn za Ira nebo Angličana, méně snadno za Skandinávce. Čtvrtý je typ s velkou hlavou a velkým tělem, tendující k mezocefalii (…); obličej je široký, … nos je krátký, rovný, … ústa velká, ret výrazný a čelist mohutná. Pigmentace je obvykle smíšená, s hnědými nebo rusými vlasy, a s očima světle smíšené pigmentace. Tento typ je bez další diskuse zjevně poněkud redukovaný přeživší potomek starého kromaňonského Afalou typu. Nalézá se hlavně v nejstarších ruffijských rodinách, mezi kmenovými držiteli úřadů. V Rifu není vzácný a v omezeném smyslu je obdobou stejného nebo podobného typu v severozápadní Evropě. Jeho menší varianta je považována samotnými Riffiany za typického obyvatele pohoří Beni Urriaghel; menší postavy, rozložitého těla, s krátkýma silnýma rukama, pihovatou pletí, ryšavým vousem, modravýma očima, s krátkým širokým obličejem s hranatou čelistí a tupým nosem. Je to převaha tohoto posledního typu, koncentrovaného v uzlu mezi pohořími Beni Urriaghel a Gzennaya, který zredukoval postavu a rozměry obličeje těchto dvou kmenů… Tito muži jsou kulturně nejarchaičtějšími a nejpevněji zakořeněnými feudálními bojovníky v celém Rifu.“

Coon se zmiňuje i o typu na pomezí mezi alpinským a kromaňonským typem (alpinský typ je kromaňonský derivát), který se hojně vyskytuje v arabském Hejazu i severoafrickém Fezu mezi výše postavenými rodinami a je pozůstatkem nejstaršího kromaňonského obyvatelstva, které se podílelo na konstituci berberského etnika, a které kdysi asi zasahovalo až do severní Arábie (1939, kap. XI, sekce 2): „Členové starých rodin z Hejazu podle všeho náleží v mnoha ohledech k jasně diferencovanému typu, který, ve své extrémní formě, může být bez obtíží popsán. Jeho členové jsou muži střední až vysoké postavy; jsou širokých ramen, dlouhého těla, těžší váhy a konstitučního typu, který tenduje ke značné svalnatosti i tloušťce. Jejich hlavy jsou velké a mezocefální až brachycefální, jejich obličeje široké i dlouhé, jejich nosy často výrazně zahnuté a mohutné. Ret je nápadný a dolní čelist silná. Jejich vlasy jsou tmavě hnědé až černé, barva očí typicky hnědá, ačkoli světlé oči rozhodně nejsou neobvyklé. Ačkoli tento alpinsky vypadající hejázký typ nemůže být etablován ve vědeckém smyslu, jeho existenci potvrdí čtenáři, kteří jsou obeznámeni s lidmi tohoto regionu. Vypadá velmi pravděpodobně, že lidé tohoto obecného typu přišli do severní Afriky s časnými muslimskými invazemi nebo je jeho původ možná ještě časnější, když je tento typ častý mezi aristokratickými rodinami v severoafrických městech, obzvláště ve Fezu, v kontrastu se zbytkem populace, která je takřka výhradně dolichocefální. Ať už je původ tohoto hypotetického typu jakýkoli, a bylo by hloupé usuzovat bez nějaké metrické evidence, můžeme si být jisti, že není čistě mediteránního původu. Je pravděpodobně omezen na obyvatelstvo měst a na starší domorodé rodiny.“

Kořínek o obyvatelech Fezu píše (1946, s. 24): Liší se od ostatních Marokánců a rozeznáte je mezi ostatním obyvatelstvem i v jiných městech. Jsou světlé, bledé pleti a jemných rysů. (…) Příměsek černé krve nebývá zde na severu tak častý jako na marockém jihu, kde se setkáváme s černošským typem a čokoládovou nebo kávovou barvou velmi zhusta.“

Coon se zmiňuje i o zbytcích Berberů v Alžírsku, kteří se značně odlišují od tmavého nebílého mediteránního obyvatelstva v oblasti; kmenech Shawia a Kabyl. První vypadají jako nordici v Norsku, ovšem s tmavší pigmentací vlasů a očí (1939, kap. XI, sekce 13):  „… kočovní nebo polokočovní arabští mluvčí planin a náhorní roviny jsou složeni z četných kmenů částečně nebo zcela arabského původu; některé z nich ovšem nejsou nic víc než arabizované skupiny ze Zenanty a Senhaje. Všichni nebo skoro všichni jsou vysocí lidé s průměrnou výškou okolo 170 cm, jsou dolichocefální až mezocefální a leptorhynní, se silnou tendencí k vypouklému nosu a vysokému svažujícímu se čelu. Lze mezi nimi vidět příslušníky rozličných mediteránních subras, včetně především atlantomediteránů a těch, co vypadají jako Íráno-Afghánci. Menší mediteráni nejsou neobvyklí a příležitostně mezi nimi člověk vidí i nordiky nebo téměř nordiky. Zemědělci z hor jsou nejlépe reprezentováni dvěma skupinami kmenů, Shawii a Kabyly, dříve žijícími v pohoří Aures jižně od Constantinu, a později v přímořské Djurjuře bezprostředně na východ od města Alžíru. Obě tyto skupiny Berberů jsou známy pro svoje evropské rysy a světlou pleť; neodborná literatura u nich poukazuje na vysokou míru blondismu. Oba kmeny obsahují minimum arabské krve a brunet mediteránního elementu nebo elementů, které mohou být spojeny s příchodem hamitského jazyka do severní Afriky. Významným faktem o Shawijcích je, že v metrickém smyslu jsou identičtí se severozápadními evropskými nordiky. Člověk může zaměnit průměry Shawijského vzorku Randalla-MacIvera a průměry Wilkina charakterizující východní norské provincie bez závažnější neshody. Ačkoli Shawiané jsou tak nordičtí antropometricky, a ačkoli jsou typicky bílé pleti, v oblasti zbarvení vlasů a očí jsou z největší části brunet. Jen nějakých 30 % má smíšené nebo světlé oči a 96 % je zaznamenáno jako černovlasých. Nosní profil vykazuje nordické tendence; konkávně-konvexní formy, jak jsou obvyklé v Anglii, jsou stejně časté jako rovné; a společně tvoří polovinu celkového počtu; konvexní profily jsou častější než konkávní, které se nacházejí asi u šestiny lidí. Proti převažující brunet pigmentaci Shawijců stojí tradice, že jejich předkové byli dříve mnohem blonďatější, a že jejich současný stav jakožto brunetů je zapříčiněn míšením s vnějšími berberskými a arabskými skupinami. Toto tvrzení … však nemůže být prokázáno.“

Kabylové vypadají spíše jako menší klasičtí (alespoň částečně) bílí mediteráni z dávných dob předdynastického Egypta a nejstarších neolitických zemědělských kultur severní Afriky. Vyskytují se u nich často tmavě hnědé vlasy a méně často i rusé. Časté jsou světle hnědé oči a asi u jedné šestiny jsou světle smíšené nebo zcela světlé pigmentace. Pleť je poměrně světlá, u necelé desetiny Kabylů se vyskytují pihy. Ani blond lidé nejsou mezi nimi neznámí, i když nejsou příliš početní. U tohoto berberského kmene je rovněž u některých jedinců patrné přimíšení od staršího bílého kromaňonského Afalou typu, zejména více na západě, na druhé straně u jiných i negroidní přimíšení. Tu a tam se mezi nimi objeví i nordický typ, který je i jinde v severní Africe občas k vidění. (Ibid.)

Rovněž ve východnější arabsko-berberské oblasti lze najít zbytky bílých lidí. Coon (1939, kap. XI, sekce 11): „Lidé, kteří budí dojem, že by mohli být převážně nordičtí, nejsou běžní, ale příležitostně je možné se s nimi setkat.“ Rovněž lze občas vidět zbytky kromaňonského Afalou typu s velkou hlavou, hranatým obličejem, výraznými nadočnicovými oblouky a rovným nebo dokonce vyčnělým profilem nosu. Také v zemědělských regionech Marmariky a Kyrenaiky lze spatřit mezi arabsko-berberskými kmeny záblesky bělošského genofondu. Zbarvení pleti je u některých až tmavší bílá, nejvíce u lidí při pobřeží. Jejich postava je vyšší, u některých kmenů se opět zejména u pobřeží vyskytuje až ve 20 % hnědý odstín vlasů a vousy bývají ještě světlejší. Forma vlasů je vlnitá. Nejčastější barva očí je světle hnědá a třetina vykazuje znaky blondismu. Obličeje jsou dlouhé a nosy úzké. Kromě toho se zde vyskytují i mediteránní lidé vyšších postav s velmi úzkými hlavami, obličeji a nosy. Zjevně jsou více na západ sahající větví typu vyskytujícího se už od dávných dob ve východní Africe.

U obyvatel oáz v oblasti Siwa je stále patrný bělošský živel z dávného berberského obyvatelstva. Tito lidé jsou extrémně dlouholebí s nízkou klenbou, užších a kratších obličejů a menších postav, ale ne zcela subtilních, mají širší ramena. Jejich nos je nejčastěji rovný. Barva pokožky většiny z nich spadá do rozmezí od světle hnědé do snědší bílé, avšak desetina z nich má pleť růžově bílou. Vlasy jsou převážně vlnité a černé, avšak jsou zde i výskyty tmavě hnědé. Oči jsou u tří čtvrtin lidí tmavě hnědé, u menší části z nich světle hnědé a 9 % vykazuje oční blondismus. (Ibid.) Podle Klyosova (květen 2012) je zde celými 30 % zastoupena jedna větev západoevropské Y-haplogrupy R1b (viz dále).

Vávra cituje Sergiho antropologický výzkum koster Garamantů/Tuaregů a jejich dnešních potomků a dochází k závěru, že dříve šlo o bílé lidi mediteránního typu, příbuzní dalším dávným mediteránním populacím s severní Africe a dokonce v Evropě, kteří však byli v pozdějších dobách ve své původní domovině do značné míry zahlceni negroidními lidmi a Araby, nicméně mezi dnešními Tuaregy, a nejvíce mezi jejich šlechtickou horní vrstvou, jsou bílé mediteránní typy podobající se či přímo totožné s lebkami dávných Garamantů (396-7): „Sergio Sergi píše v La  reliquie dei Garamanti mj. toto: ‚V dobách, o kterých uvažujeme, byli Garamanté libyjskými euroafrikánci. S jejich kranio-faciálními typy se shledáváme v předdynastických hrobech egyptských a libyjských. O tom jsem se mohl přesvědčit nejen při studiu autorů, kteří pojednávali o antropologii starých Egypťanů, nýbrž také přímou zkouškou egyptských sbírek, shromážděných Mac Iverem a uchovávaných v Anatomickém muzeu oxfordském. Je-li zjištěno, že Garamanté patří ke kmenu, který ovládal Středozemní moře a který se rozptýlil po Evropě, naskýtá se otázka po zjištění, jaké vztahy měli k obyvatelstvu, které dnes bydlí v jejich starobylých sídlech, zda mezi tímto obyvatelstvem žijí ještě jejich potomci. (…) Je to etnická směs, jedna z nejsilnějších, ve které převládají zejména černoši a negroidi s převahou typu súdánského… (…) Mezi těmito fezzánskými usedlíky jsou také typy, které jsou produktem křížení berberských nomádů z pouště, jakož i Arabů s prvkem černošským a negroidním. Výsledkem tohoto křížení i jiných ještě velmi rozmanitých křížení je nekonečná rozmanitost forem, které nedovolují vystihnout jedinečný a specifický fezzánský typ. Kostry černošských a negroidních jedinců, sebrané z lidských ostatků v Adžálu, prozrazují úzké vztahy etnického společenství s dnešními obyvateli Fezzánu. Takové jsou černoši z El-Abiadu, které počítáme k typu súdánskému. Věříme, že naši Garamanté jsou mnohem více příbuzní s pustinnými Berbery, s Tuaregy, kteří zachovávají ještě kroj, tradice a primitivní písmo obyvatel Libye, o nichž nám skýtají zprávy antičtí starověcí spisovatelé a které moderní bádání vyneslo na světlo. Kostry, které jsem shrnul do první skupiny (euroafrické), mají charakteristické rysy Tuaregů, tzv. čistých; setkáváme se s nimi u třídy šlechtické: v tom ohledu je typická kostra číslo 3319, která je ve všech zvláštnostech totožná s lebkou moderního tuaregského šlechtice.‘“

Zajímavé také je, že potomci starých aristokratických rodin Maurů z Granady, kteří prchli během reconquisty z Iberského poloostrova do Maroka a kteří si udrželi svůj starý rasový typ díky endogamii, jsou tvarem lebky a morfologií obličeje podobnější mediteránním Španělům než ostatním obyvatelům Maroka (Coon, 1939, kap. XI, sekce 15). Může to znamenat, že během svého pobytu v Hispánii se kdysi smísili s místními, ale stejně tak to může znamenat, že někteří příslušníci horní vrstvy Berberů se už odedávna více podobali evropským mediteránům než o něco tmavším hamitským.

Obecná antropologie severní Afriky a Berberů

Vávra podrobněji popisuje antropologii novodobé severní Afriky a berberského etnika (1942, s. 188-9): „O Berberech mluvíváme dnes jako o jádru severoafrického obyvatelstva. Myslíme tím doslovně, že Berbeři jsou pravěkými okupanty celé severní Afriky. Rozhodně sem ostatní běloši vtrhli mnohem později. Opožděně se zde objevující běloši přišli do atlaských zemí i do tzv. severního littoralu, hlavně přes moře. Tito pozdější přistěhovalci přicházejí sem asi z Evropy. K nim však připočítáváme také Semity, kteří sem připlouvají ze Sýrie – pod jménem Féničanů apod. K těm třeba přičíst rovněž pozdější arabské Asiaty, kteří sem přicházejí mnohem později a kteří zaplavují celou zemi jako povodeň – počínajíc 7. stoletím po Kr. Ti vnesli do země svou víru. Skutečnými bílými Afričany jsou tedy tzv. Berbeři. Tito bílí Afričané převládají podnes jednak v Maroku i v hornaté části Alžírska. Nazýváme je Kabyly. V centrální, střední Sahaře je pak nazýváme Tuaregy. Zato Tripolisko, alžírský jih a západní Sahara jsou v našem věku obývány jednotlivými skupinami arabského plemene – většinou však smíšeného s původními berberskými praobyvateli. Súdanská step – neboli tak zvaný Sahel – je zalidňovánaTuaregy čili Berbery, a to od bazénu vnitrozemního jezera Čad až po vrchol ohbí mohutné řeky Niger. Mauři pak bydlí v severním Senegalu. Tito Mauři našich dob jsou míšenci Berberů i Arabů, a nikoli čistokrevnými předky berberské větve Maurů antických dějepisců.

Plemena, která zalidňují nejen pouště, ale i stepní littoral (od východu na západ) – následují zde jedno po druhém takto: Nubijci, Tibbuové, Tuaregové a Mauři. Mezi právě jmenovanými a rasou černošskou  se průběhem věků vytvořily národy míšenecké… Po Arabově boku, po boku tohoto teprve opožděně se sem přistěhovavšího Semity, reprezentuje tedy prastaré bílé obyvatelstvo severoafrické – Berber. Tento severoafrický Berber přijal od Araba už všude jeho islám a zhusta také arabský jazyk. Rovněž se s ním na mnoha místech smísil. ‚Tak jako téměř žádné velké historické plemeno ani Berber neskýtá našemu bádání totální antropologický typ, který bychom mohli zcela odlišit od ras sousedních,‘ – píše Berthelot.

V díle Gsellově – o jehož nesporně nejlepší průkaznosti není u soudobých nám učenců vůbec pochyby, nalézáme důkazy o různosti anatomických typů Berberů, žijících v této zemi bok po boku, ale i uvnitř jednoho a téhož kmene. Gsell rozlišuje tři základní typy Berberů:

  1. Berber – hnědý, dolichocephalus: Je vysoký, hubený a svalovitý; svým vzhledem se blíží nejvíce historickému Egypťanu.
  2. Berber – střední postavy – kterého jeho dolichocephalie, jeho široký obličej s vystouplými lícními kostmi, připodobňuje muži Kromagnonskému; tento typ se zachoval na jihozápadě Francie, v horách Džurdžura i v pohoří Aurés – a také na ostrovech Kanárských.
  3. Berber – malý, postavy zavalité – s kulatou lebkou a silným obočím. Tento typ se zvláště znamenitě uchoval až po naše dny na jihotuniském ostrově Džerba a v Mzabu (kde je už po plné tisíciletí respektována plemenná čistotnost). Víme, že to je jeden z antropologických typů, jež v Evropě převládají. Zde se udržel ponejvíce na francouzském středohoří, v meridionálních Alpách a také ovšem v Karpatech – ale byl vtělen do různých historických ras.“

Baker rovněž popisuje, že vysoce civilizovaní muslimští Maurové (pocházející z původnějších Berberů), kteří přivedli k rozkvětu Španělsko, byli ve skutečnosti bílý mediteránní typ, zřejmě s příměsí typu kromaňonského, ovšem zmiňuje se i o nesporné přítomnosti tmavších orientálních typů mezi nimi (1974, s. 226-227): „V jednom z významů slovo ‚Maur‘ znamená mohamedánské Berbery a Araby v severozápadní Africe, a něco Syřanů, kteří dobyli většinu Španělska v 8. století a ovládali zemi po staletí, zanechavše za sebou některé úctyhodné příklady své architektury jako trvalou připomínku jejich dávné přítomnosti. Tito takzvaní ‚Maurové‘ byli na daleko vyšší úrovni než kterýkoli z národů severní Evropy toho času, nejen v architektuře, ale také v literatuře, vědě, technologii, řemesle a zemědělství; a jejich civilizace Španělsko trvale ovlivnila. Byli europidy, nesmíšeni s příslušníky kterékoli jiné rasy. Berbeři byli … mediteráni, pravděpodobně s nějakým přimíšením od kromaňonské subrasy v dávných dobách. Arabové byli orientalidy, Syřané pravděpodobně smíšený orientální a armenoidní typ. Kůže Orientalidů a některých Berberů snadno tmavne vlivem slunečního světla, a mnozí z nich se stali poměrně tmavými na odhalených částech těla. Spojitost temné kůže s označením ‚Maurové‘ vedlo nakonec k užívání tohoto pojmu pro negroidy.“

Berbeři a Evropa

Zillmer se dokonce zmiňuje o skutečnostech potvrzujících spojitost evropského prostoru s Berbery v severní Africe, což dosvědčuje kdysi existující široce rozšířené předindoevropské bílé obyvatelstvo – od severní Afriky před Středomoří až do Evropy (2005, s. 167): „Existenci praobyvatelstva pocházejícího ze západní Evropy a severní Afriky … dosvědčují berberská místní jména ve starém Bavorsku (Friedrich, 1990/a) a zdánlivě nevysvětlitelná existence Berberů v Německu (Wirth, 1928). Tu lze chápat jako pozůstatek doby před katastrofami krátce před změnou letopočtu. Tato prastará vrstva místních jmen ukazuje, jak se zdá, na hamito-semitské jazyky či dialekty. ‚Musíme si tuto populaci obývající kdysi velké části Evropy – také Německo včetně alpského prostoru – etnicky představit asi jako blízké příbuzné Raetů, Ligurů, Basků, Iberů a berberských kmenů dodnes žijících v Maroku. Právě u nich každého návštěvníka Maroka zarazí, jak velice se tamější lidé podobají vzhledem typu, s nímž se často setkáváme v Německu a v alpském prostoru‘ (Friedrich, 1995, s. 28).“

Tyto skutečnosti možná souvislosí s existencí širší středomořské kultury, jak o ní mluví Malkowski (2007).

Dodnes existující bílé typy mezi Berbery můžeme brát jako důkaz kdysi existujícího bělošského osídlení severní Afriky. Jeden z nejlepších důkazů byl přítomen na Kanárských ostrovech v podobě Guančů, kteří byli rasově přímo odvozeni z dávného severoafrického obyvatelstva. (O nich a jejich podobnosti s předindoevropským obyvatelstvem severní Afriky i Evropy viz kap. o Kanárských ostrovech.)

Genetické stopy v celé Africe mohou souviset s populacemi, které mohly být i předky Berberů

Vysoký výskyt velké Y-haplogrupy E všude po Africe, do níž spadají i její „berberské“ větve (Jobling a Tyler-Smith, 2003) může nasvědčovat dávnému osídlení nějakými předky hamitských populací, jejichž genofond ovlivnil pozdější tmavší obyvatelstvo většiny Afriky.

 

Nakonec je na místě zmínit, že z hlediska rasového dění v severní Africe v dávných dobách musíme přiznat, že role kromaňonců a mediteránů není při utváření berberského etnického a kulturního komplexu úplně jasná. Berbeři jako etnikum a kultura se plně zformovali asi až na základě imigrace a kulturní aktivity bílých mediteránů přišedších do severní Afriky později a kromaňonci byli do této etnické skupiny kulturně (a do určité míry míšením i geneticky) asimilováni, třebaže k jejímu utváření asi i kromaňonci přispěli svými vlohami a tradicemi. Na druhé straně třeba megalitická kultura byla možná původně spjata s kromaňonci, a později mediteránními lidmi převzata. Kdysi dávno utvářeli první pokročilejší kulturní projevy v severni Africe kromaňonci.

Malkowski (2007, s. 239-40): „… protostředomořské lidi [bychom] mohli zrovna tak nazývat protoberbeři, protože se jejich kultura, včetně sklonů k užívání geometrických motivů v jejich výzdobě, na ozdobách, které nosili, a na keramice, velmi podobá berberským tradicím. Na začátku období, kdy vznikaly první písemné záznamy, se zároveň s expanzí středomořského typu začaly na pobřeží severní Afriky objevovat tumuly (pohřební mohyly) a megalitické památky. Zdá se však, že tato megalitická kultura pochází z Evropy a západního Středomoří a jejími předky budou spíše kromaňonci. Jasné je pouze to, že stopy kromaňonského vlivu ve fyziologii jsou mnohem menší než genetické stopy lidí z východního Středomoří. “

Občasný výskyt světlých vlasů a očí u Berberů (a zmínky o těcho znacích z minulosti) lze zřejmě také připsat především kromaňonskému genetickému vlivu (a z něj odvozeným typům jako alpinský).

 

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

%d bloggers like this: