Přejít k obsahu webu

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 16

Leden 26, 2018
tags:
by

ROZŠIŘUJÍCÍ KAPITOLA – ANTROPOLOGIE STARÝCH EGYPŤANŮ A FÉNIČANŮ

Samotnému starověkému Egyptu (jeho historii, kultuře) se podrobně nevěnuji, protože i když šlo o bílou civilizaci v Africe, de facto spadala mezi známé orientální kultury starověké epochy ve Středomoří a na Východě. Navíc její tematika je natolik obsažná, že si vyžaduje samostatné pojednání. Totéž se týká Féničanů. Zde stačí uvést nějako poznatky o antropologii starověkých Egypťanů a Féničanů, které dokazují, že i tyto pozdější historické civilizace starověké severní Afriky byly utvářeny lidmi bílého typu.

Starověcí Egypťané

Jako jiné vyspělé civilizace starověku byla i ta egyptská vytvořena bílými lidmi, nikoli tmavšími orientálními lidmi, kteří v těchto oblastech převažují dnes (v Egyptě navíc hrálo roli i negroidní přimíšení z jihu). U Egypta existovaly zvláště silné domněnky jdoucí tímto směrem, avšak byly vyvráceny. Zamarovský (1975, s. 135): „… teorie o ‚asijském‘ nebo přímo ‚semitském‘ původu starých Egypťanů nebyly nikdy přesvědčivé a dnes jsou již překonány.“ Stejně tak Avdijev píše (1955, s. 154), že snahy prokázat asijsko-semitský původ egyptského národa, i jeho kultury a jazyka, byly prokázány jako nesprávné. Totéž platí i pro další orientální starověké civilizace.

Časné kultury loveckého i zemědělského charakteru, kterých na území pozdějšího Egypta byly složeny většinou z bílých lidí mediteránního typu, jak vyplývá z výzkumu Coona (1939, kap. IV, sekce 4). Obecně šlo o lidi menších, subtilnějších postav, podlouhlé lebky, lehce tmavší pleti a tmavých vlasů a očí.

První zaznamenané mediteránní typy v oblasti Nilu vytvořily tzv. sebilskou kulturu v oblasti pozdějšího horního Egypta. Byli to ještě lovci a sběrači jednoznačně mediteránního typu. Jejich tábořiště, která se našla v nilském údolí, pocházejí z doby 16 – 9 tisíc let pnl., ovšem Sebilci zde žili i později, až do doby 6000 pnl. Podle pozůstatků šlo o vcelku zaostalou kulturu obstarávající si potravu pouze lovem a rybolovem. Postupně u nich docházelo ke zmenšování používaných nástrojů a ke konci své éry měli již i nějaké znalosti o domestifikaci, nicméně i tak setrvávali na svém tradičním životním stylu lovců a rybářů. Nikdy nevytvořili agrární kulturu.

Tasilská kultura (6000-5000 pnl.) byla tvořena mediteránními lidmi, kteří se již příležitostně věnovali zemědělství. Sídlili v další části jižního Egypta.  Nálezu jejich pozůstatků většinou poskytují dolichocefální lebky mediteránního typu. Byly však nalezeny i nějaké brachycefální typy – a mají robustní lebky a tělesnou stavbu – snad krátkolebý kromaňonský derivát (může jít o demografický vliv kromaňonské populace svrchního paleolitu). Patří do jasně bělošské rasové kategorie, možná nějak spojený s populací ze svrchního paleolitu či s Natúfany.

Lidé od Fajumského jezera a Merimdiané (5000 – 4000 pnl.), populace usídlené v nilské deltě na severu, které vytvořily další časné kultury v nilské oblasti, jsou opět čistě mediteránní typy bez negroidního přimíšení. Pravděpodobně v jejich případě existuje i nějaké migrační spojení s Evropou a Anatolií – to naznačuje podobná keramika a její zdobení. Později zřejmě z oblasti Nilu zmizeli, migrujíc na Západ do Alžíru a Maroka, takže na složení populace v pozdějším Egyptě neměli příliš velký vliv. Nakonec se dostali až do západní a střední Evropy – představují zřejmě první zemědělce v této oblasti.

Badariánci se objevili kolem 4000 pnl. Byli převážně zemědělci a jen příležitostní lovci. Znali už měď a tak s nimi přešel Egypt z doby kamenné do doby měděné. Po Nilu se už plavili na lodích, možná zvládali i mořeplavbu. Tvořil je mediteránní typ s velmi malou a drobnou postavou.  Lišil se od pozdějších mediteránních Egypťanů zejména ve tvaru nosu, který by mohl indikovat negroidní přimíšení, ale forma vlasů to vylučuje. Coon poznamenává (1939, kap. IV, sekce 4): „… i když prognatismus a tvar nosu by mohly naznačovat negroidní tendenci, nelze s tím souhlasit, jelikož tvar vlasů je jednoznačně ne-negroidní.“ Jejich kostry se podobají moderním bělošským zbytkům v severní Etiopii. (Rovněž tak kostrám drávidsky mluvících lidí v jižní Indii nebo také moderním obyvatelům Sardinie, kde převažuje mediteránní typ, v těchto oblastech již nicméně pomíšen s nebílými populacemi – také jde o podobnost, nikoli o shodu). Badariánci mohou představovat časný hamitský vliv, který se dodnes sporadicky udržel navzdory míšení s černochy v Etiopii a Somálsku.

Podle Bakera bylo obyvatelstvo starého Egypta jasně zařaditelné k mediteránnímu bílému typu, i když pravděpodobně v něm již od časných dob byla přítomna semitská příměs od migrantů z Arábie (1974, s. 519): „… je zde všeobecná shoda mezi všemi, kteří o problému něco psali, že europidní element mezi Egypťany byl od predynastických časů primárně mediteránní, ačkoli je připouštěno, že orientalidní imigranti z Arábie rasové složení ovlivnili.“ Je opravdu doloženo, že někdy ve 4. tisíciletí pnl. došlo k migrační vlně semitů z Arábie, kteří se postupně vmísili do místní populace. Později semitského přimíšení stále přibývalo.

Coon zase poukazuje na základě egyptských portrétů, že minimálně egyptské elity byly jasně evropského vzezření (1939, kap. IV, sekce 4): „Portréty … ukazují velmi jasně … že … mnozí úředníci, dvořané a kněží reprezentující horní třídu egyptské společnosti … vypadali striktně jako moderní Evropané…“

Rovněž poznamenává, že v Egyptě byl s  horními třídami často spojen hamitský mediteránní typ (kap. XI, sekce 9): „… vůdčí třída v Egyptě byla často charakterizována hamitskými rysy obličeje…“

Mediteránní typ v Egyptě ale nebyl úplně homogenní; na jihu žil poněkud subtilnější typ s dolichocefální lebkou, na severu o něco vyšší a robustnější typ s kratšími lebkami, někdy i mezocefálními. Postupně oba typy splývaly, ovšem převahu získával severnější typ. Podle Coona (1939) se tento typ podobá dunajskému mediteránnímu typu sídlícímu kdysi v oblastech východní Evropy a Přední Asie.

Později se navíc zjistilo, že v určitém počtu se v populaci starého Egypta vyskytovali i bílí kromaňonci, a to hlavně v dřívějších dobách jako vůdčí element (i když podle některých tvrzení do nilského údolí naopak až v určité době migrovali), který civilizaci starého Egypta založil či možná spíše byl jen dědicem a nositelem ještě starší vyspělé kromaňonské civilizace v severní Africe (viz výše). (Mnohem později – za XII. dynastie – hráli vůdčí roli mezi Libyjci, co Egypt načas ovládli).
Richter o nich píše jako o gizské rase, která stála u zrodu archaické, ale vyspělé kultury Staré říše (1973, s. 30-31; viz výše).
V obdobném duchu píše Wiesner (1996, s. 23-4): „Staroegyptské texty hovoří o tom, že přibližně před 3400 př. n. l. se na území dnešní Nubie a Horního Egypta objevuje neznámý lid, který přináší své písmo a vysokou kulturu. Tento lid prý přišel od jihu, rychle ovládl původní poměrně primitivní obyvatelstvo náležející ke středomořské hnědé rase. Cizinci byli vysocí, silní a barva jejich kůže měla výrazný modravý až modravě zelený odstín. V krátké době vytvářejí vládnoucí vrstvu a z nich pocházejí nejen kněží, ale i faraoni Staré říše. Tolik staré mýty. Přítomnost cizinců na území Egypta dokládají i nové archeologické nálezy z období kolem roku 3300 př. n. l. (tzv. kultura ,Nagada II‛ ), zejména pak pohřby ,gízského lidu‛  z Tasy, Sakkary a Heluanu, týkajícíc se vesměs vládnoucí vrstvy z období 1. dynastie Staré říše. Z nalezených koster i vyobrazení pohřbených lze zjistit výraznou odlišnost somatických znaků tohoto lidu od domorodého lidu hnědé středomořské rasy. Výrazná odlišnost somatických znaků spočívá v robustní stavbě kostry se širokými čtverhrannými lebkami. Archeologické nálezy artefaktů z období gízského lidu a zejména prvých vládců Staré říše ukazují značně vysokou technickou, technologickou i estetickou úroveň kultury. Zdá se tedy, že archeologie alespoň z části potvrzuje staré mýty.“

Mertzová rovněž uvádí (2009, s. 30-1), že pozůstatky lidí z Tasy představují odlišný typ lidí s hranatými lebkami, těžšími kostmi a hrubšími skelety. Tato odlišná rasa se vyskytovala v Gíze za III. a IV. dynastie a je přímo spojena se vznikem vyspělé egyptské civilizace, která se zde naplno rozvinula za IV. dynastie.

O lidech kromaňonského typu vyskytujícím se zejména ve starších dobách mezi vyššími třídami egyptské společnosti se opakovaně zmiňuje Malkowski (2007). (Viz kapitoly zabývající se tajemstvím předegyptských dějin.) Malkowski také uvádí (2007, s. 260), že Frédéric Falkenburger shromáždil a zkoumal 1787 mužských lebek a došel k závěru, že 11 % z nich patřilo ke kromaňonskému typu, zhruba stejné procento bylo kromaňonskému typu příbuzné a 33 % zkoumaných lebek patřilo k mediteránnímu typu.

Groh potvrzuje, že ačkoli většina starověkých Egypťanů patřila k hamitské větvi mediteránního typu, předcházelo jim kromaňonské obyvatelstvo se světlými vlasy a výrazně dlouhými lebkami, které se postupně vmísilo do širší mediteránní masy (1935, s. 15): „Historičtí Egypťané patřili k hamitské čeledi bílého plemene… (…) Přistěhovalí hamité absorbovali nějaké původní obyvatelstvo dlouholebé a plavovlasé.“

Budge, renomovaný egyptolog, referoval o nápadně světlém rasovém živlu mezi předdynastiskými obyvateli Egypta (1902, s. 49): „Predynastičtí Egypťané …, ona antropologická vrstva, která byla v severní Africe původní, náležela k bílé nebo světlé rase se světlými vlasy, která se v mnoha případech podobala Libyjcům, kteří v pozdějších historických časech žili velmi blízko západního břehu Nilu.“

Také Neústupný poznamenává, že v egyptských hrobech se občas nacházejí ostatky lidí se světlými vlasy, což naznačuje přítomnost menšinového kromaňonského elementu, který se vyskytoval i u Libyjců více na západě (1946, s. 98): „O rasové příslušnosti pravěkých obyvatel Egypta není ještě bezpečných závěrů, ale základ asi tvořila rasa hamitská (středozemní africká). (…) Z některých hrobů – jako výjimka – se uvádí dokonce i světlý vlas; s tímto zjevem se setkáváme i u sousedních Libyjců.“

Dokonce i na úrovni genetiky dnes pro to existují důkazy. Genetik Anatol Klyosov se zmiňuje konkrétně o R1b běloších v Egyptě, kteří vytvořili egyptský stát a civilizaci (květen 2012): „Měli bychom zde zmínit, že zakladatel linie egyptských faraonů byl Narmer, jehož původ není zcela známý. Byl zakladatelem první dynastie, žil asi v 32. století pnl. – před asi 5200 lety. Tato doba odpovídá času migrace Arbinců [nositelů R1b] podél pobřeží Středozemního moře v severní Africe. Nelze vyloučit, že nositelé R1b haplogrupy mohli skutečně založit královskou linii starověkého Egypta. To neznamená, že královská linie nebyla v rámci dynastií přerušena; nicméně se opakovaně vracela do dynastií, pokud je domněnka o R1b původu některých faraonů správná.“
Již se zjistilo, že Tutanchamon patřil skutečně k západoevropské haplogrupě R1b, a zřejmě i Achnaton a Amenhotep III (eupedia.com).

Později bylo složení egyptského obyvatelstva ovlivněno dalšími menšími introdukcemi bílého živlu z řad Berberů, Kurdů, Turků (mezi nimiž existoval bílý element), Slovanů, Řeků a mamlúků, bílých otroků sloužících ve vojsku egyptských sultánů, kteří se díky svým schopnostem sami načas chopili moci a pod jejich vedením se Egypt stal přechodně opět mocností a relativně prosperujícím státem. Tyto etnické složky přispěly k formování novodobých vyšších tříd egyptské společnosti.

Barva pleti má v Egyptě širokou škálu od velmi světlé (ale jen asi ve 2 %), přes tmavší bílou, někdy s nažloutlými odstíny, narudlé, rudě hnědé, hnědé až po tmavě hnědé odstíny. Samozřejmě, jejich rozložení není rovnoměrné – na severu v deltě jsou více zastoupeny světlejší odstíny, s postupem na jih ubývají a roste výskyt tmavších. Světlé vlasy jsou výjimečné, obvykle jsou černé nebo tmavě hnědé, ovšem vousy bývají světlejších odstínů častěji. Oči jsou obvykle tmavě nebo světle hnědé a u mnoha lidí s přechody mezi oběma odstíny; nicméně asi desetina lidí vykazuje nějaký stupeň očního blondismu, který je pochopitelně nejčastější v deltě. (Coon, kap. XI, sekce 9)

V Egyptě jsou dodnes i celé populační skupiny, které vykazují znatelné přimíšení bílé krve díky tomu, že si do určité míry uchovaly starou krev mediteránních Egypťanů, zejména Koptové. I to je možné brát jako indicii bělošské identity alespoň části starých mediteránních Egypťanů.

Podobný výklad poskytuje Gayre (1965). V populaci Egypta dodnes existují pozůstatky původní rasové hierarchie a je zde širší variance typů a širší škála barvy pleti než v jiných zemích islámského světa. Potomci Núbijců, vesměs poměrně tmaví a představující mix dávných mediteránních hamitů s typy negroidními a australoidními (negritskými), představují většinu nižších tříd a převažují v nekvalifikovaných povoláních. Někteří z nich, zejména ti světlejší s větším podílem hamitské krve, však dosáhli i vyšších pozic sociálního žebříčku. Střední pozici a většinu obyvatel představují lidé semitského/arabského typu, nejvíce odvozeni od arabských migrací spustivších se v době prvotní islámské expanze a probíhajících po staletí. Semitský živel však byl v nějakých počtech v Egyptě přítomen již za časů starověku. Nejvyšší pozici zaujímají nejsvětlejší elementy mající nejblíže k původním starověkým Egypťanům. Čas od času jsou v Egyptě ještě dnes k vidění světlí lidé s hnědými či dokonce zlatě hnědými vlasy. Představováni jsou především Kopty.

Coon (1939, kap. XI, sekce 9): „Arabové během 7. století nl. zasáhli jako migrační vlna celý Egypt a zavedli nový jazyk a nové náboženství, kterým jen málo sedláků z nilského údolí, předků moderních Koptů, mohlo vzdorovat. Ačkoli koptský jazyk poklesl jako latina do kategorie rituálních jazyků, koptské křesťanství se zachovalo až do dnešní doby. Arabové museli svůj rasový příměsek vnést do usedlé egyptské populace, ale převážně ve městech; na druhé straně Bedawin kmeny, které pasou svá stáda v pouštích a oázách na obou stranách údolí jsou, minimálně antropometricky, čistí Arabové. (…) Koptové, kteří žijí endogamě už od počátků islámu, musí být dokonce ještě lepšími reprezentanty časného egyptského typu než muslimští sedláci.“

Celkově jsou Koptové světlejší pleti než muslimové, ačkoli je to zčásti tím, že Koptové žijí ve městech a většina z nich nejsou farmáři, a tudíž nejsou tolik vystaveni slunci. Rovněž se u některých z nich vyskytují i další „evropské“ rysy jako úzký nos, rovný nebo dokonce vyčnělý nosní profil a úzké rty.

Gayre (1965, s. 166-7): „Světlejší elementy v populaci jsou přítomny převážně díky Koptům, kteří jsou v podstatě kavkazoidní živel – jak může člověk předpokládat, potomci starověkých Egypťanů. Někteří z Koptů jsou vskutku tak světlí jako Středo- či dokonce Severoevropané a nelze je od nich rozeznat. Mnoho jich má světlé oči, jako světle hnědé a zelené. Následkem opalujícího vlivu slunce poskytují ženy lepší představu o barvě pleti těchto lidí než muži – neboť obvykle nepracují venku. Může být poznamenáno, že koptské ženy, společně s mnoha dalšími ženami v Egyptě, jsou bezpochybně stejně bílé jako mnoho Evropanů. Starověké monumenty Egypta naznačují, že ženy byly světlé pleti a muži, jak se dalo očekávat, byli opálení. Ženy jsou zobrazeny jako bílé nebo krémově bílé a muži cihlově červení. To má svůj význam, vzhledem k faktu, že Koptové se prohlašují za pravé potomky starověkých Egypťanů – ve skutečnosti pozůstatek egyptské horní třídy přetrvávající poté, co islám vyvrátil křesťanský egyptský stát. Nižší třídy Koptů se staly muslimy – přirozeně museli, jelikož jejich hospodářská pozice byla zranitelnější. (…) Koptové převážnou měrou utvářejí profesionální a vůdčí elementy egyptské společnosti. Je jen velmi málo smíšených sňatků mezi nimi a muslimskými Araby. To není způsobeno jen odlišným náboženstvím, ale rovněž proto, že na obou stranách jen málokdo touží po smíšeném sňatku. Podle mých informací sami Koptové tvrdí, že tak je tomu už od doby, kdy beduíni poprvé přišli z pouště a zahájili dobytí Egypta ve jménu islámu, a je to bráno jako kontinuální stav až do dnešních dnů. Můžeme tedy předpokládat, že Koptové jsou skoro pravými reprezentanty starověkých Egypťanů… Název Kopt znamená, samozřejmě, Egypťan.“ (1)

Dosti silnou indicií pro domněnku, že přinejmenším podstatná část starých mediteránních Egypťanů patřila k bílé rase, je skutečnost, že u Koptů, kteří se více vyhýbali míšení s arabsko-islámskými imigranty, je Y-haplogrupa R1b (dnes nejvíce rozšířená v západní Evropě) zastoupena výrazně více než u muslimské většiny. Zatímco u ní jde o několik málo procent, u Koptů dosahuje více než 15 % (publik. – únor 2008). Koptové jsou nejen světlejší a poněkud podobní Evropanům, navíc se rovněž zdá, že se nejvíce podobají starým Egypťanům na dochovaných malbách.

Podobně například izolovaná komunita Karganů 130 mil západně od Luxoru v libyjské poušti díky své separaci od pozdějších arabsko-islámských migrací představuje do určité míry předislámské obyvatele Egypta a vykazuje poněkud světlejší pleť než feláhové z Horní země, rovné nosy, rovnější vlasy než ostatní Egypťané a občasné světlejší zabarvení vousů. Jak poznamenává Coon s odkazem na Hrdličku (1939), je to zřejmě absencí semitského/asijského mediteránního elementu v těchto oázách (od římských časů ovšem kvůli obchodu s otroky absorbovali něco negroidní krve).

(1) Na druhé straně je třeba říci, že tato Gayreho slova jsou trochu přemrštěná; mnoho Koptů je spíše orientálního typu, dost podobní Arabům, někteří mají i zjevné negroidní přimíšení. Část koptského etnika je však skutečně překvapivě světlá a podobná Evropanům a právě ona skutečně reprezentuje onu bílou část populace starověkého Egypta, která vytvořila jeho podivuhodnou kulturu.

 

Féničané

Féničané jsou většinou popisováni jako semitský národ. Ve skutečnosti se ale zdá, že rasově šlo převážně o bílý národ mediteránního typu (podle záznamů Řeků byli brunet), s určitým výskytem dinárského typu. Tomu odpovídají nálezy 117 lebek v Kartágu, které spadají do stejně kategorie jako vyšší megalitický (se stavbou megalitů spjatý) nebo „Long Barrow“ mediteránní typ. Dochované lebky Féničanů vykazují úzký výrazný nos typický pro bílý mediteránní typ, dále dlouhou a nízkou lebeční klenbu, přiměřeně široké čelo, kratší obličej a vysoko postavené oční důlky. Jsou dolichocefální až mezocefální (průměrný index 75). Široké lebky dinárského typu, které se mezi ostatky Féničanů rovněž našly, jsou kromě větší šíře s delšími mediteránními téměř totožné. Na svou dobu byli féničtí Kartaginci poměrně vysocí (168 cm). Další lebky nalezené v Mellile v marockém Rifu a na Ibize odpovídají kartaginským. (Coon, 1939, kap. V, sekce 6)

Pro jejich původně bělošskou mediteránní identitu by svědčila i skutečnost, že jejich antropologické složení se dosti podobá lebkám dalších předindoevropských a přitom nesemitských bílých populací té doby – Baskům a Etruskům. Féničané byli dost možná součástí širšího procesu migrace megalitických mediteránních typů z východu přes Středomoří. Tomu by odpovídala i skutečnost, že tyto migrace probíhaly často po moři a Féničané byli proslulými mořeplavci. Nicméně je také pravda, že u fénických lebek byla pozorována ve srovnání s ostatními megalitickými populacemi tendence ke zkracování a rozšiřování klenby a zahnutosti nosu. To by mohlo svědčit o nějakém semitském přimíšení. Kromě toho bylo nalezeno i menší množství lebek s poněkud širším a kratším nosem, které mohly, ale také nemusely, patřit tmavším semitským typům. Je možné, že v jejich společnosti hlavně v pozdější době existovala ‚rasová hierarchie‘ – tmavší elementy tvořily nižší vrstvy, bílé vyšší. Mohly se ale mezi nimi vyskytovat i nějaké světlovlasé elementy, dokonce přímo nordické, možná díky vlivu nadvlády Egypťanů a Chetitů, pod níž se načas ocitli. Zeyer (1928) na základě starofrancouzské básně ze 12. století píše ve své Meldunově výpravě o tomto irském mořeplavci, že doplul i k ostrovu patrně někde ve Středomoří, obydleném krásnými lidmi, a setkal se zde i s královnou zlatých vlasů v purpurovém plášti, což byl typický znak fénických panovníků a kněží (později ho převzali Řekové).

O bílém a dokonce světlovlasém elementu u Féničanů se zmiňuje či jeho možnost naznačuje na několika místech Heyerdahl (1983, s. 129): „… moderní antropologové souhlasí se severskou ságou a uznávají, že dávní seveřané přišli z kavkazských plání, sousedících s Malou Asií. Je dobře známo, že plavovlasí a zvláště rusovlasí lidé pocházejí z této oblasti. Nikde na kontinentě nejsou rusé vlasy běžnější než v Libanonu, v domově starověkých Féničanů. Dokonce ani ve starém Egyptě nebyl neznámý středomořský lid, který měl rudé nebo plavé vlasy.“

„Často jsem slyšel domněnku – ať už správnou nebo mylnou – že vousatí Féničané měli také světlou pleť a byli plaví.“ (s. 129)

Také zmiňuje domněnku, že původně šlo o bílý a zřejmě vůdčí živel mezi semitskými Kananejci, což byl u semitských národů starověku běžný stav (1983, s. 380): „I Féničané, kteří zřídili kolonie a obchodní stanice podél severního a severozápadního pobřeží Afriky, na mnoha místech ve Španělsku a na všech ostrovech ve Středozemí, se sami nepochybně stali smíšenou populací. Ačkoli se předpokládá, že pocházeli z Malé Asie jako plavovlasá a vousatá větev Kananejců, není o fyzickém vzezření těchto legendárních námořníků dnes známo téměř nic.“

Kemp (1999, kap. 7) je toho mínění, že původně byli bílým mediteránním národem, mezi nějž se později vmísily jak semitské, tak nordické/indoevropské elementy.

Šlo-li o bílé mediterány, pak nejméně část z nich byla asi tvořena oním tmavším hamitským typem, s čímž souvisí jejich zmiňovaná podobnost s Egypťany a poznámky o narudlé pleti.

Tomu, že původní Féničané byli běloši, nyní nasvědčuje i první genetická analýza 2500 let starých ostatků fénického muže nalezených v hrobce v Kartágu („muž z Byrsy“). Zjistilo se, že je nositelem vzácné bělošské/evropské haplogrupy U5b2c1. Tato haplogrupa je dosti stará; je spjata se starými loveckými populacemi v Evropě. Vznikla snad někde ve střední či dokonce severozápadní Evropě někdy v období mezolitu. Byla nalezena například u 7000 let starých ostatků lidí v severozápadním Španělsku. Rovněž kraniometrická analýza ostatků muže z Byrsy ukazuje na Evropana mediteranoidního typu a nikoli na někoho pocházejícího z Afriky či Asie. (Matisoo-Smithová et al., 2016)

Jejich semitská kulturní identita vzbuzuje otazníky. Je možné, že byli kulturně a jazykově semitizováni v důsledku nadvlády semitských Hebrejců, pod níž byli delší dobu za časů svého pobytu v Libanonu a Palestině. A od nich možná získali i nějaké semitské přimíšení. Stejně tak je ale možné, že jejich semitská kultura už byla alespoň zčásti i jejich původní; ve skutečnosti totiž i některé semitské kmeny a národy měly výrazný bílý vůdčí element a některé rysy jejich kultury vznikly díky němu.

(Podrobnější rozbor problematiky dávné přítomnosti bílé rasy ve starověkém Středomoří a Orientu viz dále rozšiřující kapitola k oddílu III, který se věnuje Asii.)

 

ÍTOMNOST A VYTRÁCENÍ BÍLÉ RASY VE STAROVĚKÉ A STŘEDOVĚKÉ SEVERNÍ AFRICE – ROZKVĚT A ÚPADEK

Berbeři – potomci nejstaršího bílého obyvatelstva severní Afriky

Berbeři jsou dávní obyvatelé severní Afriky se znatelným bělošským elementem ve svých řadách a částeční potomci jejích nejdávnějších původně bílých obyvatel. Podle svých legendárních předků se dělili na dvě základní skupiny: Botr a Beránes. První skupinu reprezentovali především Zenátové, druhou Masmúdové a Sanhádžové. Obecněji se pak berberské etnikum členilo na usedlou a kočovnou část. Usedlí Berbeři (především Masmúdové) dosáhli poměrně vysoké civilizační úrovně, došlo u nich k výrazné dělbě práce a rozvinutí pokročilých výrobních technik v zemědělství i řemesle.

V pozdně starověkém období berberské obyvatelstvo přijalo některé kulturní vlivy od Římanů, Řeků a Féničanů, jak je vidět na jimi vytvořených reliéfech, mozaikách a sochách. Kromě toho byli Římané prvními, kteří v severní Africe vytvořili opravdové písemnictví. Později však na ně navázali i berberští (a féničtí) autoři píšící latinsky.

Ve venkovských i městských společnostech usedlíků se od 7. století rozvinula i složitější a třídně rozvrstvená společnost, která se oprošťovala od primitivnějšího kmenového zřízení. Typickým se pro Berbery, což odpovídá mentalitě bílého člověka, stal duch svobody a demokracie, a u mnoha berberských skupin rovněž příznivý vztah k ženám, které se těšily významnému společenskému statusu (tento kulturní rys vlastně navazoval na starý matriarchát předindoevropských bílých kultur). Duchem svobodomyslnosti se vyznačovaly i jinak méně vyspělé kočovné kmeny Berberů. Velké kvality Berberů se nejvíce projevily v rozkvětu Maghrebu za vlády Almohádů a v maurském Španělsku.

Vávra (1942, s. 191-2): „… Arabové by jistě nebyli bez Berberů s to vytvořit jednu z nejkulturnějších epoch, kterou všichni známe jako zářivé období španělských Maurů, jež tak převýšilo právě svou kulturní náplní všecko nejsličnější, co je nám známo jako epocha bagdádského chalífátu! (…) …Berbeři zaplnivše poloostrov andaluský … stvořili na Španělské půdě nejvyšší kulturu, vzdělanost španělských Maurů. Málokdo ví, že Berbeři dali světu definici evropského rytířství, která platí dosud: ‚Deset ctností musí mít šlechtic: čisté srdce, zdatnost, urozenost, odvahu pohrdající smrtí, umění básnické, lehký tok řeči, dokonalost v jízdě na koni, v šermu, v střílení z luku a v hodu oštěpem.‘“

Arabské migrace do berberské severní Afriky

V 7. století začala být severní Afrika stále více ovlivňována expanzí islámu z východu a s nimi souvisejícími migracemi, které během nadcházejících staletí značně ovlivnily její kulturu a rasové složení.

Egypt se stal od konce 7. století základnou pro arabsko-islámské dobývání západnějších oblastí severní Afriky. Přes berberský odpor a dočasné úspěchy, kterými Berbeři dokázali několikrát nakrátko zvrátit arabský postup, se během několika desetiletí podařilo Arabům dobýt celou severní Afriku. Berbeři byli uvrženi do podřízeného postavení a byly na ně uvaleny daně. Občas propukala povstání proti arabské nadvládě, ale nebyla úspěšná. Arabské dobývání vedlo k dočasnému zpustošení mnoha oblastí, které se vzpamatovávaly jen pozvolna, nicméně nakonec se jim podařilo dosáhnout předchozí úrovně. Města naopak ještě více rozkvetla přílivem mnoha ekonomicky aktivních lidí, byla zaváděna nová řemesla a velmi oživl obchod, který nyní směřoval hlavně na východ.

V delším výhledu arabské dobytí nakonec neznamenalo žádnou velkou pohromu. Kromě přijetí islámu nebyly etnická skladba, hospodářství ani kultura berberského obyvatelstva vážněji narušeny. Kromě toho Arabové nebyli příliš početní a nejméně značná část byla tvořena jejich výkvětem, vesměs zřejmě bělošským, který k rozkvětu Maghrebu jen dále přispíval.

Coon objevil dokonce ještě v moderní době mezi Araby světlé typy, obvykle zastoupené mezi vyššími vrstvami (1939, kap. XI, sekce 2): „Nordicky vypadající lidé se obvykle vyskytují v sociální vrstvě, z níž pocházejí civilní úředníci a náboženští vůdcové, a není jen náhoda, že uznaní potomci Proroka jsou světlejší pleti a vykazují větší evidenci blondismu než zbytek populace. Mohli by možná být nordickým elementem spojeným se svatými rodinami, které vstoupily do regionu z Hejazu v časných postislámských časech.“

A dále (1939, kap. XI, sekce 14): „Běžní Arabové obývající města jsou jen málo odlišní od jejich pasteveckých a zemědělských krajanů, ale toto pravidlo rozhodně neplatí pro aristokratické rodiny. Tito princové-obchodníci jsou někdy blond a nordického vzhledu; další z nich vypadají jako aristokraté z Mekky v Arábii.“

(Další poznatky o bílém elementu mezi Araby viz rozšiřující kapitola v závěru oddílu III.)

Diference na arabskou bílou aristokracii a tmavší masy běžných Arabů se projevovala už od počátku dějin islámu a jeho expanze – ve skutečnosti to bylo tak, že napřed migrovaly spíše ne příliš početné arabské elity, které byly převážně bělošské, a i díky jejich nadání (vedle Berberů a jiných potomků původních bílých obyvatel Středomoří a Orientu) vstoupil zpočátku islámský svět do éry rozkvětu. Teprve později je následovaly početnější masy méně inteligentních tmavších Arabů.

O tom píše Wolf (1984, s. 36-7): „První migrace Arabů z obou původních center v Arábii začaly v 7. století nl., ale byly poměrně málo početné: stěhovalo se převážně jen městské obyvatelstvo, obchodníci, kněží, učitelé apod. Teprve na počátku 2. tisíciletí migrovaly velké etnické skupiny kočovných kmenů. Tato stěhování pokračovala zejména ve 13. – 15. století a znamenala definitivní ovládnutí nových území Araby, a to zejména v severní a severovýchodní Africe a na Předním východě.“

Hrbek, Ivan et al. (1966): „Arabská okupace nepřinesla podstatné změny do etnické skladby Maghribu; arabská vojska byla početně nevelká a kromě vojáků přicházeli do Afriky jen nečetní úředníci, kupci a duchovní, kteří se usazovali hlavně v Kajruwánu a ve velkých městech. Podle odhadu některých badatelů přišlo do Maghribu od první invaze až do konce 8. století přibližně 150 000 Arabů… Arabizace širokých mas Berberů nastala až mnohem později, za vpádu hilálských kmenů v 11. století.“

Stejně tak píše Coon (1939, kap. XI, sekce 10): „Arabské invaze do severní Afriky mohou být rozděleny do dvou vln, první … přišla krátce po smrti Proroka a přivedla rodiny aristokratických Arabů z Hejazu a Jemenu. Tito příchozí přišli převážně bez manželek, ženili se s berberskými ženami a založili města a dynastie. Ačkoli obrátili většinu venkova na islám, nedonutili Berbery přijmout arabský jazyk, který v onom čase zůstal omezen na města. V 11. století přišla druhá arabská invaze, která byla mnohem početnější a zásadnější. To byla invaze … kmenů … ze syrské pouště… Tento hilálský element přinesl první … významnou infúzi arabské krve do severní Afriky. Kmen Beni Hilal a jeho souputníci se nejprve usídlili v Kyrenaice; odtud někteří z nich odešli do zemí alžírské roviny a do země přesně na jih od Atlasu v marocké Sahaře, a dále k Rio de Oro. Další skupiny prošly z Alžíru skrze průchod v Taze dolů …, zabrat marocké pláně podél břehů Atlantiku, od Safi do Tangeru, a do vnitrozemí k Fezu a Wezzanu.“

Zde je na místě poznamenat že Coon spojuje tyto aristokratické rodiny s lidmi bílého, dokonce snad nordického typu, jmenovitě především ty příchozí z Hejazu (viz výše). Rovněž v Jemenu, o němž se Coon v souvislosti s migrací arabské aristokracie zmiňuje, ještě ve 20. století objevil v místním obyvatelstvu znatelné stopy bílé rasy, konkrétně mediteránní a alpinské typy – ty dokonce s určitým výskytem blondismu (1939, kap. XI, sekce 3), dříve zde asi mnohem hojnější (viz dále poznámka ke kap. o migracích z jižní Arábie do východní Afriky).

Mnozí příslušníci arabské aristokracie, duchovní a kupci se usazovali ve městě Karjuván, založeném Araby roku 670 a později proslulému skvělou architekturou. Básník Ibn Rašík píše o rozkvětu Kajruván a dosvědčuje, že místní výkvět představovali bílí lidé (in Brett, 1989, s. 60): „Kolik v něm bylo urozených a vznešených, s bílou pletí… …doktoři, které jste mohli požádat, aby svými znalostmi zákona, vytříbeným jazykem a objasňováním rozehnali mraky … Díky nim Kajruván uznávali, neboť množství jejich kazatelů hovořilo o rozkvětu země, zářil nad Egyptem, … předstihoval Bagdád.“

Brett popisuje i prvotní arabskou aristokracii migrující do Hispánie, když cituje Adh Dachíru píšícího o Cordóbě (1989, s. 87): „Hlavní město Cordóba se od časů, kdy byla Andalusie dobyta, stalo nejvyšším z nejvyšších … vzorem a matkou měst, sídlem dobra a božství, domovem moudrosti … srdcem země, zřídlem vědy… centrem správného myšlení, plodnou zahradou idejí, zdí plnou perel vzácných talentů. Na jejím horizontu se rodí hvězdy Země a poselstva věků, rytíři poezie a prózy. Z ní vycházejí dokonalé kompozice a skvostné sbírky. Příčina toho, stejně jako výjimečnost jejích současných i minulých lidí … vyplývá z toho, že v Cordóbě žijí jen hledající a objevitelé rozličných druhů poznání a umění. Většinu obyvatel … tvoří vznešení Arabové z Východu … vůdcové vojsk ze Sýrie a Iráku, kteří se tu usadili, takže jejich potomkové zůstanou vznešenou vrstvou všude, kde budou žít. Město nemá nouzi o schopného spisovatele, pozoruhodného básníka, který opěvuje jeho velikost.“

Bílé horní vrstvy Berberů i Arabů často vstupovaly do vzájemných sňatků a společně utvářely místní elitu, která se stala nositelkou politické moci, kultury a hospodářské aktivity. Díky nim zde vznikla města a státní útvary, které načas dosáhly značného rozkvětu. Teprve v 11. století měl přijít nepříznivý zvrat v podobě migrací kulturně zaostalých semitských arabských kočovníků.

Od 8. století se jednotlivé oblasti Maghrebu, za součinnosti významných Arabů toužících po samostatnosti a místních Berberů, postupně osamostatňovaly od centrální abbásovské vlády v Bagdádu. Tyto státy – Táhert pod vládou cháridžovců, Idrísovské panství a Ifríkije pod vládou dynastie Aghlabovců – pak zažily éru hospodářského i kulturního rozkvětu, míru a stability.

Jedním z hlavních center kultury a vzdělanosti se stal Fez, kam brzy po jeho založení v 8. století přišli mnozí příslušníci arabské aristokracie a početné berberské obyvatelstvo z Andalusie. Kořínek (1946, 14-5): „Styk Fezu s maurskou kulturou, vykvetlou ve Španělsku, měl zjevný vliv na kulturu města, která tak čerpala živnou šťávu jak z východu, tak ze severu, osvěžujíc se robustní krví okolních Berberů. Fez vynikl brzy jak v obchodě, tak v umění. Když pak byla založena proslulá univerzita Karauin, stal se Fez střediskem kulturním a tudíž i náboženským celému západnímu islámu. Fez si zachoval svoji důležitost v neztenčené míře, i když sultáni almoravidští a almohadští dali přednost Marrakeši… …byl stále zušlechťován vyšperkováván novými mešitami, lázněmi, fonduky, mlýny a kašnami. Sultáni dynastie Merinidů (počínaje 14. stoletím) se vrátili opět do Fezu a založili tam četné medresy, koleje pro studenty, které se nám zachovaly dodnes jako krásné památky maurského umění nejen stavitelského, ale i řezbářského, keramického a štukatérského. Rozkvět kulturní byl podmíněn rozkvětem hmotným, díky velmi čilému obchodu. Po pádu Granady se ve Fezu usadilo mnoho arabských rodin z Andalusie, které ještě více utužily andaluskou tradici města.“

Kromě toho se Fez stál významným obchodním uzlem a střediskem vyspělé řemeslné výroby. Od 10. století se také Berbery zabraná Uarghla stala velmi důležitým městem a severním centrem veškerého transsaharského obchodu. Svoje výsostné postavení si udržela do poloviny 14. století.

Od konce 9. století získal šíitský misionář Abú Abdaláh pro politické záměry jednoho z Muhammadových potomků Ubajdulláha (vůdce ismaílovců žijící v Jemenu) podporu berberských Kotámů a podařilo se mu vytvořit masové hnutí odporu vůči Aghlabovcům. Přidávaly se masy obyvatelstva nespokojeného s daněmi a útlakem a roku 909 byli Aghlabovci svrženi. Ubajdulláh přijel do Ifríkije, prohlásil se spasitelem a chalífem a stal se zakladatelem dynastie Fátimovců. Zahájil éru výbojů, kterými tato dynastie ovládla většinu Maghrebu.

Za Fátimovců tvořili Berbeři většinu vojsk (Sanhádžové a Kotámové) a berberský vliv tehdy přesáhl daleko za hranice Maghrebu; byla dobyta Palestina a Sýrie a mnozí z nich dosáhli vysokých pozic v administrativě a armádě. Kromě toho velkou údernou sílu v pozemní armádě i loďstvu hráli Slované, které Fátimovci nakupovali od Benátčanů. Ti si dokonce získali monopol na některé nejvýznamnější úřady a funkce. Ve druhé polovině 10. století Fátimovci expandovali do Egypta; vojevůdce Džauhar, původem Slovan z Dalmácie, roku 969 Egypt dobyl, založil nové hlavní město Káhiru a položil základ al-Azharu, nejstarší univerzity světa.

Za zíríovské dynastie zažila v 10. a 11. století zejména východní část Maghrebu, nejvíce osídlená Berbery, novou éru rozkvětu. Berbeři se výraznou měrou podíleli na mezinárodním obchodu, dokonce i na obchodu s Indií a Čínou. Tunis a Kajruván se staly centry kultury a literární činnosti.

Tmavší, „praví“ semitští Arabové, jaké známe dnes, začali ve velkých počtech přicházet teprve později. V polovině 11. století poštvali Fátimovci, nemaje dostatek vlastních vojsk, proti zíríovskému emírovi, který se prohlásil za na nich nezávislého, do Maghrebu kočovné hilálské kmeny, které tehdy sužovaly Horní Egypt a i tak se jich chtěli zbavit. V počtu kolem 100 tisíc lidí zaplavily v několika vlnách Tripolisko a poté jižní Tunisko. Jak napsal Ibn Chaldún: „Jako stádo kobylek ničily vše na své cestě.“ Tito primitivní, loupeživí arabští beduíni zabírali jedno město po druhém, pustošili vesnice a v oblasti zavládl chaos a anarchie. Kromě toho zprávy o úspěších a kořisti dolehly k dalším arabským kmenům v Egyptě a i ony se vydaly na západ v počtu dalších asi 100 tisíc kočovníků. Kolem roku 1090 bylo už zaplaveno celé Tunisko a převážná část jižního a východního Alžírska, ve 12. století se jedna ze skupin zaostalých kočovných Arabů dostala až do jižního Maroka a Mauretánie.

Jejich příliv pocítila i maurská Andalusie. Brett (1989, s. 87-8): „Arabští kočovníci, kteří se usídlovali v severní Africe od 11. století a objevovali se v Andalusii v marockých vojskách, nebyli vítaní a jejich společný původ, jejich bývalé ctnosti popírali. Neměli je rádi a báli se jich jako nebezpečných vetřelců. Obávali se, že jejich hnědé stany pohltí města a vesnice. Bídný muslim žil podle nepsaných zákonů a neřídil se psanými. Nehovořil jazykem Koránu ani klasických ód, ale barbarským nářečím nevzdělanců.“

Tyto událost byla přelomovým zlomem v dění a vývoji celého Maghrebu. Do té doby stále ještě značnou část obyvatelstva tvořili bílí lidé berberského původu a i Arabové zde byli reprezentováni hlavně svým bílým výkvětem, aristokraty, úředníky, duchovními, obchodníky. Zároveň zde do té doby vládla stabilita a harmonie mezi oběma etnickými složkami, což vedle vrozeného nadání těchto lidí bylo předpokladem k rozkvětu zemí Maghrebu.

Invaze kočovných semitských Arabů, výbojných a kulturně zaostalých, znamenala pohromu. Ihned zde vypukl chaos a destrukce, jež zničily většinu toho, co zde bylo vybudováno a vytvořeno. Původní státní organizace se rozpadla a vytvořila se zde nepřehledná změť menších území ovládaných arabskými náčelníky. Pastevci se svými stády zabrali většinu území půdu, ničili stromy a zavodňovací zařízení. Usedlí obyvatelé byli olupováni nebo znevolněni. Velké části Tuniska a Alžírska s velkými sady olivovníků se změnily na pastviny. Také obchod upadl, neboť arabští kočovníci napadali obchodní karavany a s úpadkem zemědělství už ani nebyly přebytky, které by bylo možno vyvážet.

Mnohem horší však byla změna etnického složení obyvatelstva; od té doby již definitivně převážilo tmavší a méně inteligentní semitské obyvatelstvo, navíc dále narůstající vyšší porodností a další imigrací. Naopak původní bílé elementy, nositelé původního rozkvětu, byly zatlačeny do pozice stále ubývající a v masách semitů se rozpouštějící menšiny. Berbeři byli zatlačováni dále na západ, bez větších škod se udrželi jen v některých městech na pobřeží.

Spustil se proces arabizace Berberů, kteří v zemi stále více zaplavované arabským živlem začali postupně přejímat arabský jazyk a kulturní zvyklosti, a postupně se také s Araby stále více mísili, čímž se ztrácela jejich původní rasová identita a vlohy.

V delším časovém horizontu tak arabský vpád zpomalil ekonomický a politický vývoj v maghrebském vnitrozemí, citelně byla zasažena i kultura.

Později příchozí semitští Arabové ovšem nikdy netvořili většinu v severoafrickém obyvatelstvu. Nicméně se zdá, že i mezi původním berberským obyvatelstvem už dlouho existoval dosti početný a stále sílící nebílý mediteránní rasový živel. Již v dřívějších dobách byla krev bílých Berberů postupně směšována s pozvolně sem migrujícími a rychleji početně narůstajícími nebílými typy (z jižnějších oblastí Afriky i z východu) – už dlouho před arabskými migracemi. Navíc část samotného berberského etnika byla nebílými mediteránními typy tvořena zřejmě a už odedávna, kdy do severní Afriky migrovaly obě tyto větve širšího mediteránního celku.

Přesto však zde nadané, převážně bělošské elementy stále tvořily znatelnou část obyvatelstva, což byl základ, z něhož se zrodila ještě jedna, ovšem už poslední, éra rozkvětu severní Afriky.

Almorávidé a Almohádové

I když východní Maghreb byl zpustošen, v jeho západní části, v Mauretánii a Maroku, se ještě zrodila a vzedmula dvě berberská hnutí, která dokázala založit obrovské říše a vyvinula úsilí o ovládnutí celé severní Afriky a Hispánie – Almorávidé a Almohádé.

Almorávidé zahájili koncem 11. století velkolepou expanzi, zpočátku vystupujíce jako osvoboditelé od jha vysokých daní a zkorumpované vlády. Avšak brzy jejich elán ochabl; projevila se vnitřní slabost a nesoudržnost, očekávané zlepšení postavení poddaných se nedostavilo, kulturně vyspělé berberské obyvatelstvo ve městech Maroka a Hispánie nepřijalo rigorózní málikismus. Navíc sami vojáci a hlavně almorávidští vojevůdci a předáci rychle ztráceli energičnost, díky vlivu vyspělé kultury ve městech a vlastním kvalitám se brzy zkultivovali a stali se z nich feudálové a šlechtici, věnující se místo válek a dobývání kultuře a shromažďování bohatství. V Hispánii sílila reconquista a v Maroku přetrvával odpor, takže neustále propukaly vzpoury. Říše Almorávidů tak brzy zmizela v šeru dějin.

Nejsilnější odpor vůči Almorávidům panoval v jižním Maroku, kde se posléze zrodila dynastie Almohádů. Jejich politické vedení bylo utvořeno shromážděními představitelů jednotlivých kmenů a klanů. Byla to vojenská demokracie se svobodnými skupinami Berberů, sjednocenými ovšem pod vlajkou islámu. Porazili Almorávidy a brzy zahájili dobyvačnou kampaň, díky níž ovládli většinu Maghrebu. Ve druhé polovině 12. století říše vstoupila do éry největšího rozmachu a velkolepého rozkvětu. Almohádé se stali největší berberskou dynastií s mnoha skvělými panovníky. Byl sjednocen celý Maghreb, vznikla jednotná a svérázná civilizace, společnost a kultura. Na dvoře vládců žili významní učenci a umělci, města a obchod vzkvétaly, byla vybudována silniční síť. Avšak původní svobodná teokratická republika byla nahrazena dědičnou feudální monarchií centralizující moc a začaly se projevovat stinné stránky nikým neomezené moci Almohádů. Almohádští chalífové rozdělili území na provincie spravované dosazenými guvernéry, zmapovali úrodnost půdy a obyvatelstvo zatížili daněmi a robotními povinnostmi, hlavně při stavbě silnic. Kromě toho do svých služeb povolali zaostalé hilálské Araby, kteří zabrali na úkor Berberů mnoho nejlepší půdy. Mezi vládnoucí třídou složenou z Masmúdů a Zenátů a ovládanými masami vznikla stále se prohlubující propast. Rostl odpor k vybírání daní, nespokojenost narůstala a začala se projevovat povstáními porobených berberských kmenů toužících po samostatnosti. Navíc hilálští Arabové podnikali nájezdy na úrodné venkovské oblasti i města, čímž zvyšovali chaos a nespokojenost Berberů. V první polovině 13. století se pod tíhou událostí říše Almohádů rozpadla. I když jejich vláda znamenala rozkvět Maghrebu, zároveň pro většinu obyvatel znamenala i daňové břemeno a nesvobodu. Nejtrvalejším odkazem Almohádů se stala další expanze zaostalých semitských Arabů dále na západ, kteří negativně poznamenávali místní hospodářský a kulturní život, pozměnili etnické složení západní části Maghrebu a vnesení jejich semitské krve zde přispělo k vytrácení bílé části berberského etnika.

Reklamy
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: