Skip to content

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 15

Prosinec 25, 2017
tags:
by

Paradoxy vývoje civilizace starého Egypta – náhlá exploze kreativity, vysoká úroveň civilizace na počátku a pozvolný sestup

Podle vývoje úrovně civilizace v Egyptě nevidíme žádný dlouhodobý pozvolný postup k vyšším úrovním, spíše náhlý nástup velmi vyspělé kultury, poté stagnaci a nakonec přechod k úpadku.

Stará říše byla érou vrcholných výkonů egyptského národa v umění, architektuře a stavitelství. V těchto oborech bylo dosaženo mistrovské úrovně, která už nikdy později nebyla překonána. Groh (1935, s. 35): „Za dob V. dynastie dospěla duchovědná i hmotná kultura egyptská k pozoruhodné výši, která byla plodem zrání předchozích dob. Bylo to nejen vrcholné období Staré říše, ale po mnohých stránkách i vrchol nepředstižený ani později.“

Kaplanek (2006, s. 249): „Může se stát, že se znenadání z historického nebytí vynoří nějaká civilizace, oslňující svou kulturní a technickou vyspělostí? Jestliže se podíváme na první aeroplán bratří Wrightů a porovnáme jej s leteckými konstrukcemi o 100 let pozdějšími, snadno poznáme, že jde o jednoznačný evoluční proces. Jenže dějiny Egypta nám podobný proces staví na hlavu. Namísto postupného a stabilního vývoje došlo k náhlé civilizační explozi a země rázem přeskočila z neolitického kmenového systému k vysoce organizovanému státu s dědičnou monarchií. Nenacházíme žádné stopy předchozího evolučního tápání, a to nás překvapuje v mnoha odvětvích. Ke všeobecnému zavedení písma došlo ještě v predynastickém období a již tehdy se jednalo o pokročilou strukturu se znaky hlásek a početními symboly. Totéž můžeme říci o matematice, medicíně, astronomii, architektuře a stavitelství a samozřejmě i o neobyčejně rozvinutém nábožensko-mytologickém systému. V takovém kontextu se vrchol staroegyptské civilizace nejeví jako výsledek evoluce, nýbrž zužitkování nějakého dědictví.“

Velká pyramida si v mnoha ohledech zaslouží označení nejdokonalejší stavby starověku. Bohužel ani po dvou stoletích jejího zkoumání nedovedeme zcela objasnit hádanky, které skrývá. Nedovedeme si vysvětlit, jak mohla společnost, která stěží opustila dobu kamennou, disponovat takovými matematickými a technickými znalostmi. Nemůžeme uvěřit tomu, že stačilo pouze 150 let zkušeností od stavby Džoserovy pyramidy k rozvoji tak pokročilého inženýrství. Možná proto nedokážeme odmítnout myšlenku, že takové znalosti jsou odkazem nějaké neznámé starší civilizace.“ (s. 266)

Johnson si všímá absence rozvoje v egyptské kultuře a její nejvyšší úrovně hned na počátku (2002, s. 179): „… rozmanité umělecké projevy předdynastických a raně dynastických dob usměrnili do nejsoudržnějšího a nejsystematičtějšího uměleckého kódu v dějinách. Tuto mocnou proměnu uskutečnily dvě či tři průkopnické generace panovníků na úsvitu Staré říše, snad v rozpětí pouhých 50 let. Už v době, kdy se ujal vlády Džoser, se v umění skvěl viditelný, neklamný majestát úžasně vyspělé civilizace.“

Stejně jako v mnoha dalších oblastech egyptské kultury bylo i v písemnictví dosaženo poměrně vysoké úrovně hned na počátku vývoje a tento stupeň pak nebyl už nikdy překonán. V architektuře a sochařství byla umělecká laťka nastavena za Staré říše, pro literaturu znamenala vrcholnou éru Střední říše.“ (s. 170)

Johnson rovněž reflektuje nedostatek tvůrčího pokroku ve využívání novějších kovů během pozdější historické doby – trvalo dlouho, než Egypťané přešli od mědi k bronzu, i když ho už dávno znali.

Kaplanek si všímá regrese v kvalitě stavěných pyramid, které jsou symbolem staré egyptské civilizace, a to už v poměrně časném období (2006, s. 248-149): „Pokud by mělo být budování pyramid měřítkem technologické vyspělosti civilizace, ukáže nám krátká retrospektiva překvapivou věc: zanedlouho po udivujícím technologickém pokroku v čase Chufevovy vlády totiž došlo k nevysvětlitelnému úpadku inženýrských schopností. Pyramidy králů V. a VI. dynastie se ani zdaleka nemohou srovnávat s těmi v Gíze. Faraoni V. dynastie vybudovali sedm malých pyramid v Abúsíru a Sakkaře. Všechny jsou poměrně nevalné konstrukce a dnes připomínají spíše hromady kamení a štěrku. Ještě horší kvality jsou pyramidy čtyř vládců VI. dynastie. A tak během čtyř staletí od počátku III. do konce VI. dynastie sledujeme namísto systematického a harmonického vývoje civilizace nejprve její zakolísání mezi dobou panování Džosera a Chufeva, posléze od doby Menkauréovy zaznamenáváme už jen zánik znalosti monumentálního stavebnictví. (…) Proč … nevyužili zkušeností svých předchůdců a úrovní svých stavebních děl se jim přinejmenším nevyrovnali? Sledujeme-li v historii různé civilizační regrese, vždy jde o následky nějakých katastrof. Avšak z dějin Egypta mezi III. a VI. dynastií nejsou známy žádné pohromy, které by vysvětlovaly technologický úpadek.“

Ve studiích věnovaných pyramidám v Gíze vzbuzuje pozornost řada údajů o propracovanosti Velké pyramidy, která v tomto ohledu převyšuje Druhou pyramidu. Přesnější je její orientace podle světových stran, daleko promyšlenější je infrastruktura jejích chodeb a komor, kvalitněji je opracován i stavební materiál. Důmyslnost stavitelů se projevuje dokonce i v mírném vhloubení stěn, což budově zajišťuje vyšší stabilitu, ovšem současně vyžaduje neobyčejně dokonalé opracování kamenných kvádrů a preciznost jejich ukládání. Druhá pyramida působí neméně impozantně, ale už nejeví stejný architektonický rozmach a nepatrná chyba v zaměření nároží u ní vedla ke vzniku mírného zakřivení u vrcholu. Velká pyramida se jednoznačně vymyká z modelové teorie vývoje budování pyramid. Je novátorská ve využití překvapivě pokročilých technologií, po jejichž vynalezení a použití v předcházejících časech jsme nenašli sebemenší stopy. Ortodoxní paradigma civilizačního rozvoje předpokládá postupnou evoluci technických znalostí, a proto by měla konstrukčně jednodušší pyramida časově předcházet pyramidu technicky pokročilejší. Přesto nám dodnes závazná chronologie dějin starého Egypta přikazuje věřit, že tomu bylo přesně naopak. Pořádek a logiku vrací historickým úvahám přijetí záběrů hypotézy o adaptaci pyramid. Pokud byly obě velké pyramidy postaveny v predynastickém období nějakou starší civilizací, pak si Chufev, jenž si jako první rozhodl adaptovat velkolepé dílo předků, pochopitelně zvolil okázalejší Velkou pyramidu, zatímco jeho syn Rachef se musel spokojit s méně efektní Druhou pyramidou.“ (s. 263-4)

Spor o vyspělost a kontinuitu kulturních projevů v protodynastickém období

I když nástup vyspělé kultury ve Starém Egyptě je dosti náhlý, podle některých názorů existují zároveň poznatky o poměrně vyspělých kulturních projevech už dlouho předtím. Dost možný je i kompromisní scénář: zčásti šlo o normální kontinuální kulturní vývoj a zčásti o převzetí a zužitkování některých výdobytků staré a velmi vyspělé kromaňonské civilizace, které se podařilo dochovat. Z jejich kombinace pak vzešla civilizace historicky doloženého starověkého Egypta.

Doba před založením egyptského státu je poněkud obestřena tajemstvím. V Horním Egyptě není příliš mnoho památek po osídlení, nicméně je známo, že zde existovala velká předdynastická sídliště, například Nakáda. Na těchto sídlištích byly nalezeny důkazy o existenci méně i více vyspělých společností. Na severu zase existovala kultura Maádí. Obě kultury byly již založeny na zemědělství. Sídla z Maádí jsou v zachovalejším stavu, nicméně více důkazů o vzestupu k organizovanější společnosti a vzniku hierarchie máme z oblasti Nakády, takže se zdá, že základy historického Egypta byly položeny na jihu.

Důležitým objevem v oblasti výzkumu civilizačního vývoje v údolí Nilu před založením historického Egypta se stalo naleziště Heiranokopole z protodynastického období, z let 4000 – 3000 pnl. Tento objev umožnil rekonstruovat život v oné době a vedl k závěru, že již tehdy byli obyvatelé nilského údolí na poměrně vysokém kulturním stupni. V obci žili rolníci, ale i řemeslníci. Obec byla však rovněž zapojena do obchodu, který řídili její představení stejně jako i výrobu v obci. V té době již byly stavěny první jednodušší zavlažovací systémy. Dokonce se objevily i první písemné záznamy. Stavěly se stále větší a důmyslnější hrobky, takže na konci gerzenského období (3500 – 3200 pnl.) se už podobaly hrobkám prvních faraonů.

Existují však i opačné názory, které považují kulturní projevy v předdynastickém období za primitivní a odmítají myšlenku nějaké kontinuity, což by spíše nasvědčovalo teorii o náhlém nástupu vyspělé dynastické rasy. Malkowski píše (2007, s. 186): „Vykopávky, které vedl Petrie, nám poskytly důkazy o kultuře mnohem starší, než je první egyptská dynastie (2920 – 2770 pnl.). Existují výrazné rozdíly mezi touto novou předdynastickou kulturou a známějšími artefakty z doby Staré říše (2650 – 2152 pnl.). Petrie našel artefakty, které dřívější vědci vůbec neznali, a domníval se, že je tam musel zanechat nějaký jiný národ, který přišel do údolí Nilu. V Nakádě vykopal Petrie téměř 2100 hrobů, ve kterých našel hliněné hrnce a různé kamenné, kostěné a slonovinové amulety. (…) Na základě důkazů, které byly k dispozici, došel Petrie a další archeologové k závěru, že život byl před nástupem faraonů primitivní a že se egyptská kultura rozvinula až těsně před dynastickým obdobím.“ Nicméně i tak stále platí, že vyspělá kultura a vědomosti dynastické rasy se musely někde formovat a utvářet už dlouho předtím.

Důkazy a indicie o starší civilizaci v údolí Nilu

Prastará Sfinga

Oficiální názor zná, že Sfinga byla postavena v raném dynastickém období, tedy někdy mezi lety 2920-2650 pnl., nebo maximálně v pozdním předdynastickém období na přelomu 4. a 3. tisíciletí. Nezávislý badatel John Anthony West ve spolupráci s geologem Dr. Robertem M. Schochem z bostonské univerzity však předložili velmi reálně znějící teorii, že Sfinga byla vytesána o celá tisíciletí dříve, než obecně uznávané datum okolo 2500 pnl. Na základě seismického měření a značnému zvětrání Sfingy Schoch odhadl, že Sfinga byla ve skutečnosti ve své původní podobě postavena už někdy mezi 7000-5000 pnl., možná dokonce i dříve.

Schoch a McNally (2004, s. 21): „V době, v níž podle všeobecné shody Sfinga pochází, se klima v Egyptě velmi podobalo dnešnímu – bylo horké, suché a větrné. Když si povšimneme staveb spolehlivě datovaných do let 2600 až 2300 pnl., tedy do stejné doby, z níž údajně pochází Sfinga, lze na nich pozorovat zvětrání způsobené vanoucím pískem, ne však vodou. Zvětrávání a eroze způsobené na Sfinze by dávaly smysl pouze tehdy, jestliže by socha pocházela z období, kdy bylo klima v Egyptě mnohem vlhčí než dnes. To skutečně platilo na konci mladší doby ledové, tedy přibližně před 12 tisíci lety. Pak se střídala relativně vlhčí a opět sušší období, až se někdy v rozmezí let 3000 až 2350 pnl. v této oblasti ustálilo suché klima víceméně totožné se současným klimatem, eroze kamenů a staveb vodou se zastavila a dál působil pouze vliv větru a písku. Zkoumání zvětralé skály kolem Sfingy, které jsem prováděl se seismologem Thomasem L. Dobeckim, mě dovedlo k závěru, že Sfinga byla ve skutečnosti vytesána někdy v letech 7000 až 5000 pnl., tedy nejméně 2500 let před Chafreem. Je nepochybné, že hlava Sfingy byla znovu opracována, zřejmě během I. dynastie nebo v období Staré říše, aby získala novou, faraonskou podobu. V té době však již byla Sfinga velmi, velmi stará.“

Základem Schochovy teorie je fakt, že povrch těla Sfingy je značně zvětralý stejně jako stěny jejího příkopu a že jde typickou ukázku zvětrávání dlouhodobým deštěm. Na žádném jiném objektu v gízském komplexu není tento typ eroze pozorovatelný. K podobným závěrům došel anglický inženýr a geolog David Coxill na základě výzkumu různých stop eroze na rozdílných typech horniny na Sfinze. Podle jeho závěrů se stáří Sfingy pohybuje kolem 7000 let.

Rovněž rozporuplně působí povrch hlavy a trupu při jejich porovnání. Hlava vypadá relativně nově a neporušeně, zatímco trup je mnohem více poškozený a zvětralý. Podíváme-li se na Sfingu a její rozměry, pak nás hned upoutá, že hlava je v proporci k tělu příliš malá. Kdysi pradávno měla Sfinga zvířecí hlavu (zřejmě lví), celá nepřízní vlhkého klimatu zvětrala a pozdější Egypťané její hlavu znovu opracovali do lidské podoby, což ovšem logicky vedlo k jejímu zmenšení. Vypadá tedy velmi pravděpodobně, že historičtí Egypťané Sfingu jen zdědili z dřívějších dob, pojali ji za svou a začlenili do vlastní kultury.

Vzhledem k tomu, že někdy na počátku 3. tisíciletí pnl. nastoupilo v Egyptě velmi suché klima, pak pokud je na Sfinze pozorovatelná silná dešťová eroze, musela jí být vystavena o tisíce let dříve, kdy v Egyptě panovalo mnohem vlhčí klima. Sfinga tedy může být stará 7 až 12 tisíc let a je dokladem dřívější vyspělé kultury v údolí Nilu před vznikem historické egyptské civilizace.

Další teorii založenou na poznatcích z astronomie nabízejí inženýr a spisovatel Robert Bauval a anglický badatel Graham Hancock. Podle nich je Sfinga pozůstatek neznámé vyspělé kultury z dávné doby a je Sfinga precizně ztvárněna podle astronomických bodů. Polohy hvězd, podle nichž měla být postavena, odpovídá době před necelými 12 500 lety. Tehdy se Sfinga dívala přímo na východ slunce, které tehdy vycházelo v souhvězdí Lva. Proti lvu na zemi, Sfinze, tedy vycházel i hvězdný lev na obloze.

Existují ovšem i odvážné teorie, že Sfinga je ještě mnohem, mnohem starší – 50 či dokonce 80 tisíc let. Je však otázkou, nakolik můžeme takové domněnky považovat za reálnou možnost.

Usirův chrám a Usirion

V jihoegyptském Abydu stojí chrám zasvěcený Usirovi. Podle oficiální datace je z doby 1250 pnl. Vystouplé reliéfy a plastiky na jeho stěnách jsou však zřejmě mnohem staršího data. Může být tedy mnohem dávnější. Podle Hakima je Usirův chrám o několik tisíc let starší než texty ze sakkárské pyramidy. Nedaleko stojí ještě starší chrám jménem Usirion. Je postaven ze žulových megalitů a silně připomíná Údolní chrám před Sfingou. Jeho základy leží v odlišné archeologické vrstvě, 15 metrů pod úrovní Usirova chrámu a musí tak pocházet z velmi dávné doby. Navíc Egypťané historické doby používali na stavbu chrámů jiné a měkčí materiály jako pískovec, nikoli žulu. Podle prastaré tradice je Usirion starý přes 50 tisíc let a byl postaven ve stejné době jako Sfinga a přidružené stavby v její blízkosti.

Chafreův chrám

Podivně působí rovněž Chafreův chrám, který podle Inventární stély stál již v době Chufeva, a věřilo se, že pochází z daleké minulosti. Je vystavěn z dokonale do sebe zapadajících a pospojovaných kamenných monolitů. Monolity jsou z vápence a váží kolem 200 tun. Svým vzhledem vůbec nezapadá mezi pozdější egyptské chrámy z historické doby. Nemá nápisy ani jiné značky, podle nichž by bylo možné ho nějak identifikovat a zařadit, postrádá dekorace a výzdobu, typickou pro dobu Chafrea. Jeho vzhled se silně podobá předinkovským megalitickým monumentům ve vzdáleném Peru. Zvláště pak jeho zdivo je k neuvěření podobné – stejně jako v Tiahuanacu nebo Sacsayhuamánu je složeno z víceúhlených a neuvěřitelně přesně do sebe zapadajících obrovských kamenů. Dost se také podobá Usirionu.

Další podivné objevy

Menší stupňovitá pyramida v Sakkáře má být stará 6000 let. Původně to prý mohla být jen hrobka, teprve později byla přestavěna na pyramidu. Okolní komplex byl ale podle pověstí postaven už před více než 12 tisíci lety. Pod Sakkárou se nachází složitý systém chodeb a tunelů, vyhloubených velmi precizně a hladce, zřejmě pomocí nějakých pokročilých strojů. Některé tunely mohly kdysi dávno sloužit k čerpání vody z Ur Nilu na západě, takže Sakkára mohla být před 10 tisíci lety živé a aktivní lidské sídlo. Sakkára byla podle pověstí kdysi i místem léčení, což souhlasí s tím, že zde kdysi údajně působil legendární Imhotep, poslední z dávných mistrů medicíny.

Komplex pyramid a umělých jezer v Abusíru, jejichž zbytky se dodnes dochovaly, mohou být starší více než 10 tisíc let. Je zde i systém kanálů a akvaduktů, které mohly svádět vodu z dnes dávno vyschlé řeky Ur Nil v Západní poušti.

Jsou gízské pyramidy starší, než se běžně uvádí?

Navíc není vyloučeno, že i gízské pyramidy mohou být o poznání starší. Datování materiálů z rozdílných částí velkých pyramid nám poskytuje údaje lišící se o stovky let, což naznačuje, že mohly být během času stavebně upravovány a rekonstruovány a jejich skuteční stáří mohlo být mnohem větší. V roce 1984 bylo provedeno radiokarbonové měření organických mikročástic zachycených v maltě mezi kamennými bloky Velké pyramidy. Podle výsledků musela její stavba proběhnout někdy mezi lety 2859 až 3809 pnl. Je tedy starší o 200 až 1200 let, než se uvádí.

Kaplanek si všímá dalších nesrovnalostí (2006, s. 262-4): „Jednou z mnoha záhad velkých pyramid přisuzovaných vládcům IV. dynastie, je strohost jejich stylu a absence jakýchkoli nápisů. Nechce se věřit, že budovatelé tak obrovských objektů nepodlehli pokušení a nezvěčnili někde svá jména. Z nesčetných jiných nálezů víme, že pro starověké Egypťany nebylo jméno jen součástí podstaty dané osoby, nýbrž hieroglyficky zaznamenané zajišťovalo též život věčný. Proto dychtivě využívali každé příležitosti, aby jimi mohli hustě pokrýt stély, obelisky či stěny budov. Zvláštní výjimkou je období IV. dynastie, ale i tehdy se nezvyklá zdrženlivost v umísťování nápisů projevila pouze na dvou největších architektonických památkách v Gíze. V četných okolních mastabách, rovněž těch ze IV. dynastie, tomu bylo jinak: tradice všudypřítomných nápisů byla dodržena. Proč tedy jak Chufev, tak Rachef zanechali potomstvo v nevědomosti, komu patří zásluhy o vznik těchto obdivuhodných staveb? Nepovažovali se za jejich tvůrce a majitele? Na tyto otázky překvapivě jednoduše a logicky odpovídá hypotéza, předpokládající, že tyto pyramidy jsou dílem nějaké jiné, starší civilizace a oba faraoni je pouze adaptovali.“

Existují i tvrzení, že pyramidy v Gíze (a i některé další) pocházejí z nějaké starší doby, zhruba jako Sfinga, a později byly pouze povrchově rekonstruovány. Arabští kronikáři psali o Velké pyramidě jako o „chrámu hvězd“ a dávali ji do spojitosti s biblickou potopou, která podle nich nastala kolem roku 10 300 pnl. Archeoastronom Robert Bauval zjistil, že rozmístění pyramid přesně odpovídá pásu souhvězdí Orion a Nil znázorňuje Mléčnou dráhu. Nejpřesnější shody mezi pyramidami a souhvězdím Orion mělo být dosaženo před necelými 12 500 lety. Ve stejné době měla být také postavena Sfinga dívající se tehdy přímo na východ souhvězdí Lva o jarní rovnodennosti.

Mumifikace v předegyptské době

V souvislosti se starší a širší středomořskou civilizací, k níž původně patřil i předhistorický Egypt je možné se domnívat, že kupříkladu i mumifikace se alespoň na některých místech prováděla dříve, než se předpokládalo. V 50. letech zkoumal tým italských archeologů z Římské univerzity Libyjskou Saharu a náhodou v Uan Muhuggiagu asi 160 km západně od Nilu u kamenného přístřeší nalezli mumifikované ostatky mladého chlapce z doby okolo 3500 pnl. Další mumie se zde nenašly, i tak je ale jasný důkaz, že mumifikace se v oblasti pozdějšího Egypta prováděla o mnoho let dříve, než se původně předpokládalo. Je o tisíc let starší než první egyptská mumie a vůbec nejstarší, která byla v Africe nalezena.

Egyptské písmo z dávné minulosti?

Podle Emeryho bylo egyptské písmo nejen obrazovými symboly, nýbrž užívaly se i znaky spojené se zvuky a čísly. V době, kdy se používaly hieroglyfy, bylo běžné už i rukopisné písmo. Podle těchto skutečností došel k závěru, že se muselo vyvíjet již dlouho v minulosti.

Prastará astronomie v Egyptě?

Podle záznamů antických dějepisců a filosofů se lidé v Egyptě věnovali astronomickým pozorováním oblohy už od velmi dávných časů. Hérodotos připsal Egypťanům objev slunečního roku a vynález 12 znamení zvěrokruhu. Podle Aristotela byli Egypťané pokročilými astronomy, kteří se museli věnovat pozorování nebeských těles a příslušným záznamům „přemnoho uplynulých let“. Platón napsal, že egyptští kněží se věnovali pozorování hvězd „po deset tisíc let nebo odedávna“. Doidóros Sicilský tvrdil, že polohy hvězd byly Egypťany pečlivě pozorovány a zaznamenávány a o mnoha hvězdách uchovali záznamy „za neuvěřitelný počet let“. Proklos tvrdil, že právě Egypťané objevili jev precese a s tím související pohyby stálic. Velká pyramida byla podle něj používána k pozorování Síria.

Počátky chemie a filosofie ve starém Egyptě?

Dokonce i alchymie, předchůdkyně moderní chemie, má kořeny ve starém Egyptě, na něž pak navázali arabští učenci. To potvrzuje už vývoj samotného slova. Chemie pochází z arabského Al Chem, které je ale asi převzato z egyptského názvu pro vlastní zemi Kemet. Termín filosofie je odvozený od slova filo, které je příbuzné s egyptským výrazem označujícím „syna egyptské kultury“.

Podivuhodné objevy a technologie starého Egypta

Neuvěřitelná úroveň raného egyptského kamenictví – další z odkazů dávné kromaňonské civilizace

O tom, že dávní Egypťané snad ze všeho nejvíce mezi starými civilizacemi vynikali v kamenictví, stavitelství a architektuře, se všeobecně ví. Nicméně úroveň vyspělosti, které dosáhli v těchto oborech v počáteční epoše egyptských dějin, je ještě vyšší, než je obecně známo. Egypťané za časů Staré říše používali na svou dobu neskutečně vyspělých technologií a nástrojů.

Malkowski (2007, s. 91-92): „Už od předdynastické doby a celé období Staré říše existují důkazy o tom, že starověcí Egypťané ovládali vyspělou technologii práce s kamenem. Na základě nalezených artefaktů můžeme usuzovat, že nejstarší Egypťané již využívali k tvarování kamene do předmětů domácího užívání duté vrtáky, pily (přímočaré i kotoučové) a soustruhy. Muzea po celém světě vystavují exempláře raného egyptského kamenictví, které odrážejí jedinečné rysy technologie jejich výroby. Vyráběly se z široké palety materiálů, od měkkých hornin jako alabastr po nejtvrdší tehdy známý kámen, žulu. Tyto muzejní kusy jsou jedny z nejkrásnějších nalezených artefaktů a paradoxně pocházejí z velmi raného období egyptské civilizace.“

Navíc zmíněné nástroje nebyly nijak primitivně provedené; právě naopak byly i na dnešní dobu velmi vyspělé. K vyspělosti egyptských soustruhů kupříkladu Malkowski uvádí (2007, s. 103): „Soustruh je prapředkem všech strojů. Jak jsme již zmiňovali výše, objevil Petrie důkazy nejen o tom, že se soustruhy používaly, ale také, že prováděly úkony považované za nemožné bez vysoce specializovaných technik, jakými jsou například řezání konkávních a konvexních kulových ploch bez odštěpování materiálu.“

Soustruhu se za Staré říše užívalo nejen ve stavebnictví, ale i k výrobě keramiky. Dioritové mísy a vázy z té doby jsou důkazem značných technických dovedností svých tvůrců a podle jejich tvaru byly vyrobeny na soustruhu.

Christopher Dunn, profesionální inženýr s dlouhodobými zkušenostmi s opracováním materiálů, potvrdil fenomenální vyspělost egyptské práce s kamennými materiály. Několikrát navštívil Egypt a prostudoval zde mnoho záhadným artefaktů. Došel k nevyhnutelnému závěru, že ve starém Egyptě existoval velmi pokročilý způsob výroby. Podle něj existují jasné důkazy o nekonvenčních technikách výroby, stejně jako o konvenčních, ale na tu dobu velmi sofistikovaných technikách jako řezání pilou, soustružení a frézování.

Nástroje, které se přisuzují Egypťanům, nemohly vytvořit tak vyspělé produkty v oblasti kamenictví a stavitelství. Malkowski (2007, s. 104): „Podle Dunna nelze nalezené nástroje jednoduše vysvětlit a nemohou plně postihnout ‚špičkovou kvalitu‘ patrnou na artefaktech. Nástroje, které egyptologové přisuzují Egypťanům, nedokáží celou řadu těchto neuvěřitelných artefaktů byť jen napodobit. Když Dunn zhlédl tyto zázraky inženýrství a prostou sbírku měděných nástrojů Káhirského muzea, byl zmaten a rozladěn.“

Například shrnuje svoje poznatky o žulových schránech v Serapeu.

Malkowski (2007, s. 105-106): „V roce 1995 se Dunn vydal prozkoumat vnitřní a vnější povrch sarkofágů a patnáctimetrovým přesným měřidlem. Sedmadvacetitunové víko sarkofágu a vnitřní povrch žulové schrány, na kterém leželo, byly přesně čtvercové s chybou 0,00125 mm, tedy 1/800 milimetru. Také ověřil, že přesnost rohů byla asi 4 mm. Podle Dunna by bylo i v současnosti nesmírně obtížné napodobit přesnost žulových schrán v Serapeu. Hladké, dokonale rovné povrchy a těsné, dokonale čtvercové rohy ho ohromily. (…) Kameníci … zanechali stopy svědčící o pečlivých a pozoruhodných pracovních metodách. Jsou to nezaměnitelné a nezvratné důkazy. Dunn se domnívá, že artefakty, které v Egyptě proměřil ‚jsou skutečným důkazem dokazujícím bez jakýchkoli pochyb, že v Egyptě existovala vyspělejší civilizace, než jsme se učili ve škole. Tyto důkazy byly vyryty do kamene.‘“

Dodnes není jasné, čím vlastně řezali kámen s takovou precizností. Musel to však být nějaký pokročilý materiál. Mědí ani bronzem by to nešlo. Pily a vrtáky předchůdců egyptské civilizace dokázaly zjevně vyvinout ohromný tlak (např. deseticentimetrový vrták hloubící granit musel podle Petrieho působit tlakem jedné až dvou tun), a jejich rotace musela být mnohem větší než u těch, které se používají dnes. Kaplanek (2006, s. 268): „Moderní diamantové vrtáky pracují rychlostí 900 otáček za minutu a potřebují pět minut, aby se prokousaly 25 milimetrů hluboko do materiálu, což znamená 0,00055 milimetru na jednu otáčku. Kdybychom chtěli výsledek aplikovat na Petrieho vzorek, nástroj používaný starověkými egyptskými řemeslníky byl musel mít 500krát vyšší rychlost otáček. Není zvláštní, že kultura doby měděné zanechala památky vytvořené pomocí tak rafinované technologie?“

Byly i objeveny otvory o průměru osm centimetrů v dioritu, který má tvrdost odpovídající osmému stupni Mohsovy stupnice. Dnes se vrtá pod tlakem 200 atmosfér metodou, která byla objevena teprve v roce 1876. Není jasné, jak dosáhli už tehdejší časní Egypťané tak velkého tlaku a vysokých otáček. Ani nevíme, z čeho byla vrtná hlavice.

Petrie zjistil i podivnou anomálii, že spirálovité zářezy v křemeni jsou stejně široké nebo i širší než v mnohem měkčím živci. Přitom křemen je značně tvrdší a zářezy v něm by tak měly být znatelně užší. Jediným vysvětlením je použití techniky ultrazvukového vrtání. Ultrazvukové obráběcí stroje jsou však produktem konce 20. století. Rovněž asi jen tato technika může vysvětlit záhady vrtání žulových jader.

Egypťané zřejmě znali velmi tvrdý řezný drahokam, asi korund, a používali z něj vyrobené volné řezné hroty. Na základě fragmentů dioritových mís s nápisy z doby IV. dynastie došel k závěru, že výrobci používali složité vrtáky a pily.

V Gíze byly rovněž nalezeny zbytky keramiky, které byly také vyrobeny pomocí soustružení. Tyto křehké vázy jsou vybroušené a vyleštěné tak, že jejich stěny mají tloušťku papíru. Úroveň přesnosti, s jakou byly vyrobeny, směle soupeří s průmyslovými výrobky 20. století.

Už z doby kultury Nagáda II., která spadá do doby 3500 – 3100 pnl. (tj. asi posledních 400 let před nástupem I. dynastie), máme dochované k neuvěření sofistikované nádoby v počtu několika tisíc exemplářů. Jsou vyrobeny z alabastru, serpentinu, křemene, ametystu a dioritu. Mají velmi hladce vybroušené vnitřní strany, ale zároveň ústí široké jako prst. Nástroje k vnitřnímu vyhlazení nádob musely být velmi úzké, ale přitom velmi efektivní k vyhlazení vnitřku. I dnes by výroba takových nádob byla obtížná. Na dioritových vázách byly nalezeny i precizně vyřezané dekory a hieroglyfické nápisy, zřejmě pomocí kotoučové pily. Rýhy mají tloušťku pouhého 0,17 milimetru; rovnoběžné linie jsou jen 0,85 milimetru od sebe. Takových výrobků bylo jen v Džoserově pyramidě nalezeno několik tisíc. Muselo jít o doslova tovární produkci. Podle Petrieho se takové přesnosti dá dosáhnout jen frézováním.

Petrie, který prováděl výzkum egyptského kamenictví a jeho produktů, se také zaměřil na zbytky obkladů na Velké pyramidě. Zjistil, že mnohatunové kvádry byly tesány a kladeny s téměř neuvěřitelnou přesností. Šířka mezi nimi činí pouhých 0,5 milimetru a k tomu nebyly kladeny nasucho, nýbrž ve spojích je tenká vrstva malty. I dnes se taková práce jeví jako téměř neproveditelná.

Malkowski konstatuje, že právě mimořádně pokročilé kamenictví bylo klíčem i k velmi vyspělému stavitelství a vytváření architektonických divů (2007, s. 105): „Petrieho analýza starověkých egyptských kamenických technik stará 100 let a nyní moderní analýza Dunnova nám nabízejí vysvětlení, jak Egypťané používali kámen ke stavbě svých chrámů, pyramid a dalších objektů. Duté vrtáky, pily, kousky drahokamů a přístroje k udržení jejich přesné polohy a k jejich rotaci jim poskytly možnosti dosáhnout takových pozoruhodných úspěchů. Egypťané měli k dispozici i soustruhy, které dokázaly obrábět a leštit žulu, krystalickou břidlici a čedič, stejně jako prostředky k řezání přesných rovnoběžných spojů do vápence a velkých rovných povrchů s pozoruhodnou přesností, což byla zjevně dobře zvládnutá technika ještě před povrchovou úpravou Velké pyramidy.“

Egyptští technici znali i velmi důmyslnou techniku k výrobě očí do soch. Tyto oči jsou vytvarovány tak, aby se zdálo, že sledují každého, kdo se před ně postaví. K jejich konstrukci museli mít Egypťané značné znalosti nejen z oblasti kamenictví (jsou velmi precizně vyřezány z křemene), ale i z optiky, aby bylo možné tento „efekt sledování“ vytvořit. V laboratoři byly moderní technikou vyrobeny jejich napodobeniny, ale kupodivu se ukázalo, že egyptské originály staré 4600 let jsou kvalitnější. Je zřejmé, že tyto oči nemohly být prvním výrobkem svého druhu, ale až výsledkem delší dobu trvajícího vývoje, což opět naznačuje, že civilizace se v údolí Nilu vyvíjela už před historicky doloženým obdobím.

Je evidentní, že takto vyspělá technologie práce s kamenem nemohla vzniknout přes noc. Musela být výsledkem delšího technického vývoje. Vzhledem k tomu, že se v plné kráse objevuje hned na počátku historického Egypta, nelze dojít k jinému závěru, než že jde o dědictví nějaké starší a dlouho se vyvíjející civilizace.

Celkově se zdá, že znalosti výroby špičkových kamenických výrobků, nejvyspělejších architektonických skvostů a magických očí na sochách zanikly někdy za časů XIII. dynastie, tedy ke konci Střední říše. To mohlo souviset s obecným dysgenickým úpadkem egyptské populace (jak potvrzuje například pokles kraniální kapacity starých Egypťanů) a především asi s mizením kromaňonské vůdčí vrstvy, neboť tato doba odpovídá času, kdy se již kromaňonci z egyptské populace zřejmě téměř vytratili. Tím zmizel z Egypta nejnadanější a nejtvořivější element, který byl navíc i tradičním mezigeneračním nositelem těchto starodávných dovedností a vědomostí.

Pyramidy – nejstarší elektrárny na světě?

Všeobecně se má za to, že pyramidy byly obrovskými hrobkami egyptských králů Staré říše. Ve skutečnosti však pro tuto tezi neexistuje žádný přímý fyzický důkaz. Hrobky to být mohly, ale je to jen jedna z teorií. V pyramidách nikdy nebyly nalezeny mumie, pohřební výbava ani nápisy. Za časů Staré říše se panovníci a další vysoce postavení lidé se nechali pohřbívat do mastab – nízkých obdélníkových cihlových staveb. Zemřelého uložili do dřevěné rakve a tu dali do kamenného sarkofágu. Pohřební komnata byla plná zádušních textů a ilustrací. Žádné takové předměty ani nápisy se však uvnitř pyramid nikdy nenašly.

Jedním z vysvětlení stavby pyramid může být domněnka, že šlo o velmi sofistikované budovy na výrobu energie; šlo v podstatě o starověké elektrárny. K tomuto záměru jejich stavitelé využili překvapivě pokročilých znalostí z fyziky a chemie. Konkrétně především Velká pyramida mohla být jakousi starověkou elektrárnou založenou na sběru tektonických vibrací země, které byly dále zpracovány a přeměněny na elektrickou energii za pomoci rezonátorů, akustického filtru, generátoru vodíku a krystalů. I když to na první pohled zní příliš fantasticky, při bližším zkoumání to vůbec nelze vyloučit. Uspořádání místností a chodeb uvnitř pyramidy by tomuto modelu odpovídalo.

Malkowski shrnuje (2007, s. 171): „Elektrárna fungovala nejspíše takto: masivní stavba pyramidy sbírala tektonické vibrace ze Země a předávala je dál. Tyto vibrace se ve Velké galerii dále shromažďovaly a pomocí rezonátorů se zde měnily na zvuk šířící se vzduchem. Zvuk procházel akustickým filtrem, který těsně před vstupem do Královy komnaty utlumil všechny frekvence kromě jediné. V Králově komnatě způsobil zvuk vibrace masivních žulových stěn, stropu a žulových hranolů nad ním, čímž se měnila nechanická energie na elektrickou. Protože byla Králova komnata naplněna plynným vodíkem vyrobeným v Královnině komnatě, absorboval tento vodík elektrickou energii, čímž se excitovaly jeho atomy. Na vnějším povrchu pyramidy se přijímaly mikrovlnné signály, které se odváděly do severní šachty, vedoucí do Královy komnaty. Tam se v žulové schráně elektromagnetické záření lámalo a po průchodu její první stěnou se rozšířilo uvnitř schrány. Kmitající krystaly dodávaly mikrovlnnému svazku energii. Uvnitř žulové schrány rozbíhavý svazek stimuloval emisi energie z excitovaných vodíkových atomů. Po průchodu druhou stěnou schrány se energie záření soustředila do přijímacího zařízení a odváděla se z pyramidy jižní šachtou na místo jejího využití.“

Toto vysvětlení existence pyramid, pokud je pravdivé, opět poukazuje na překvapivou úroveň přírodovědných znalostí starých Egypťanů, jmenovitě zřejmě především kromaňonské elity vládnoucí v nejstarších dobách. Skutečnost, že byly postaveny hned za Staré říše, kdy se egyptská civilizace vynořila jakoby odnikud bez postupného vývoje a s od počátku překvapující vyspělostí, potvrzuje, že šlo zřejmě o navázání a uplatnění dřívějších poznatků dávných předegyptských kromaňonských kultur. Ty kromaňonská vládnoucí třída zdědila a v po založení egyptské civilizace dále rozvíjela.

Je Velká pyramida ze superbetonu?

Joseph Davidovits, profesor univerzity v Torontu, analyzoval kamenné kvádry použité ke stavbě Velké pyramidy a došel k závěru, že jsou vyrobeny z umělého materiálu připomínající speciální a velmi kvalitní beton. Je téměř k nerozeznání od přírodního kamene a daleko svou trvanlivostí přesahuje dnešní běžně používaný beton.

Ať již sloužily pyramidy k jakémukoli účelu a jsou postavené z čehokoli, Malkowski dochází k závěru, že celkový kontext projektu a stavby pyramidového komplexu v Gíze potvrzuje všeobecnou a velmi vysokou úroveň časné egyptské civilizace, a to nejen v oblasti stavitelství a technologie, ale i administrativy, organizace a ekonomiky (2007, s. 106-107): „Mnohem podivuhodnější je, že měli i technologii ke zvedání přesouvání a jemnému pokládání obrovských kamenných bloků vážících mnoho tun, stejně jako prostředky k těžbě a přesunu milionů bloků v delším časovém horizontu. Aby toho mohli dosáhnout, museli být i dobře organizovaní a motivovaní, museli mít tedy k dispozici mnohé administrativní dovednosti a značné bohatství. Stavba Gízy byla obrovským několikageneračním projektem, který představoval největší, nejambicióznější a časově nejdelší stavební program v historii lidstva. Tento masivní projekt zahrnoval všechna odvětví civilního inženýrství, architektury, zeměměřičství, personalistiky a materiálového hospodářství. Muselo existovat i vedení, které bylo dost efektivní na to, aby bylo možné vůbec udržet práci na takto nesmírném projektu, stejně jako i všechny nezbytné osobní oběti.“

Nejstarší Egypťané znali železo

Všeobecně se má za to, že Egypťanů znali z kovů jen měď, zlato a stříbro, eventuálně i cín k výrobě bronzu. Ale ve skutečnosti jim zřejmě nebylo neznámé ani železo a jeho výroba, ačkoli je pravda, že asi nebylo používáno příliš široce. To by opět potvrzovalo, že původně šlo o znalost sdílenou pouze kromaňonskými zakladateli Egypta. Malkowski (2007, s. 104): „Dunn se domnívá, že je za používáním kovů něco více a že se nejspíše dopouštíme mylného závěru, pokud se domníváme, že měď představovala pro starověké Egypťany jediný dostupný kov. Není příliš známo, že stavitelé pyramid ovládali i výrobu železa. Podle publikace Iana Lawtona a Chrise Ogilvie-Heralda, Giza: The Truth (Pravda o Gíze), se při vykopávkách Howarda Vyseho v roce 1837 nalezl železný plát o velikosti 30×10 cm a tloušťkou asi 3 mm zasazený do pojiva jedné ze šachet vedoucí do Královy komnaty. Tento železný plát byl zasazen tak hluboko, že bylo k jeho vyjmutí nutné odstranit dvě vnější vrstvy kamenů.“

Lodní šroub ve starém Egyptě?

V roce 1936 byl v sakkárské nekropoli otevřen hrob spadající do doby I. dynastie – zhruba z roku 2900 pnl. Byly v něm nalezeny ostatky velmože a běžně nacházené artefakty. Vedle toho však zde bylo nalezeno i několik zvláštních kamenných fragmentů s pravidelnými výřezy a pečlivě vyprofilovanými a vyleštěnými plochami. Když byly složeny dohromady, byl tak zrestaurován předmět, který překvapil archeology svým vzhledem a propracovanou konstrukcí. Tvar a otvor uprostřed napovídaly, že jde o rotující součástku nějakého stroje, nikoli o kultovní předmět. Avšak byl vyroben z měkkého lupku, což neodpovídalo jeho mechanickému účelu. Proto se objevila hypotéza, že jde jen o model nějakého zařízení, snad z kovu. Podle jedné z domněnek celkový vzhled a rozměry předmětu napovídají, že byl určen k otáčení v kapalině, takže by mohlo jít o vrtuli nebo šroub k pohonu lodě.

Elektrické osvětlení ve starém Egyptě?

V Dendeře byly objeveny kresby zobrazující přístroj vypadající jako velká žárovka s vláknem uvnitř a přívodovým kabelem. Dokonce i hieroglyfický text u vyobrazení je jakýmsi zvláštním písmem a obsahuje data a úseky, které jasně napovídají, že jde skutečně o výklad vztahující se k výrobě elektřiny. V Egyptě byly kromě toho nalezeny i ze starověku pocházející izolované měděné dráty. Vysvětlovalo by to, čím si Egypťané svítili v hrobkách, pyramidách a podzemních chodbách, neboť stěny a stropy tam nejsou vůbec očouzené (systém stříbrných zrcadel, o němž se uvažovalo, se ukázal jako nefunkční, neboť je třeba tolik odrazů světla, že se nakonec ztratí, protože při každém odrazu se část světla neodrazí).

Kromaňonská dynastická rasa – nositelka odkazu starší civilizace a zakladatelka historického Egypta

Byli to kromaňonci, velmi nadaní a schopní bílí lidé z pravěkých dob, kteří stáli za zrodem historického Egypta a jeho vyspělé civilizace (zejména v časných dobách). Nejen díky svým kvalitám, ale i kulturnímu dědictví svých předků, kteří již v dávných dobách vytvářeli na území Afriky pokročilé společnosti. Když se oblast Sahary začala měnit v poušť a Středozemí zalily vody, oživili dědictví své civilizace v údolí Nilu.

Malkowski (2007, s. 367-8): „Ti, kdo žili na území Egypta a v severní Africe, bojovali s nepříznivými podmínkami, a jak se začala Sahara rozšiřovat, také lidé se začali přesouvat do údolí Nilu, kde byl trvalý zdroj vody. Jakožto dědici a strážci pradávného vědění a moudrosti, které egyptologie 20. století nazývá ‚dynastická rasa‘, obnovili svou civilizaci, jelikož jim příchod nových přistěhovalců do údolí Nilu ze severovýchodu poskytl početnější pracovní sílu. Dynastický Egypt byl v jistém ohledu znovuzrozením této prehistorické civilizace.“

Srdce středomořské civilizace zaniklo, když se její kdysi úrodné údolí změnilo v moře. Lidé, kteří žili v údolí Nilu, ztratili své příbuzné, ale vytrvali a nadále žili ve svém majestátu jako už tisíce let předtím.“ (s. 356)

Richter o nich píše jako o „gizské rase“ a i on potvrzuje jejich nepopiratelnou spojitost se vznikem nejstarší historicky plně doložené vyspělé egyptské kultury v oblasti Memfidy (1973, s. 30-31): „Antropologie doposud nedošla přes všechno své úsilí k jasnému a prokazatelnému závěru, které kmeny nebo skupiny národů byly nositeli této nejstarší kultury nilského údolí. V tzv. nakádské době vládl na úzkém území podél Nilu od Núbie až po hranici Dolního Egypta poměrně málo vzrostlý, jemně členěný lidský rod …, jenž je označován jako ‚hnědá středomořská rasa‘. Ale již v starohornoegyptských vrstvách u Tasy, jež jsou předstupněm starší doby nakádské, byl zjištěn vedle toho zcela odlišný lid s hrubou stavbou kostry a s širokými čtverhrannými lebkami, který se svými somatickými znaky velmi nápadně podobá tzv. ‚gizské rase‘. Tato gizská rasa, známá z nálezů v hrobech a z portrétních vyobrazení, byla nesporně nositelkou vyspělé, byť archaické kultury memfidské Staré říše. Její výskyt se potvrzuje podle nejnovějších nálezů již v pohřbech I. dynastie u Sakkary a Heluanu, tedy v samém středu memfidské oblasti.“

Malkowski uvádí větší množství důkazů potvrzujících kromaňonskou identitu nejstarší egyptské aristokracie (2007, s. 347): „Ostatky z raně dynastických a předdynastických pohřbů v Egyptě z doby mezi 3000 a 2500 pnl. patří stejnému typu kromaňonského člověka… Je u nich patrná dolichocefalická lebka a jsou větší než ostatky příslušníků místního etnika. Lebka nalezená roku 1902 v mastabě v Beit Challafu patřila panovníkovi III. dynastie, který byl vysoký 185 cm. Pravděpodobně jde o ostatky faraona Sanachta, jehož jméno se v hrobce našlo.“

Kosterní ostatky, které jsou přisuzovány této dynastické rase, byly obvykle robustnější a měly takzvaný dolichocefalický tvar lebky (protáhlý v předozadním směru), který je dnes velmi neobvyklý.“ (s. 187)

Protože nejstaršími faraony byli – podle badatelů jako Emery – lidé kromaňonského typu, logický závěr zní, že titíž tvořili i domovskou kulturu, která v Egyptě žila.“ (s. 348)

Malkowski shrnuje svůj názor na domorodý původ dynastické rasy (čímž se liší od Emeryho, který zastával migrační teorii): „Teorie o dynastické rase se v posledních 20 letech dočkala ostré kritiky, je však téměř jisté, že dynastická rasa ve skutečnosti existovala. Tuto rasu robustních lidí však tvořili původní obyvatelé Egypta, nikoli cizinci. Jejími příslušníky byli domorodí Afričané [tím jsou ovšem myšleni afričtí bílí kromaňonci, nikoli negroidé], a příchozí (jež označujeme za středomořský typ člověka) byli cizinci, kteří pravděpodobně představovali ve společnosti raného Egypta prostý lid. S postupem času se početnější cizinci smísili s domorodým obyvatelstvem. Totéž se stalo i s jejich kulturou a na začátku historické doby vystřídal matriarchální společnost v Bu Wizzeru patriarchát. Navzdory oslabení kultury Bu Wizzeru jejich znalosti a technologie i po pohromě přetrvaly a daly vzniknout velké civilizaci starého Egypta, která však také postupně upadala, až nakonec v 1. tisíciletí nl. zanikla úplně.“ (s. 328)

Pro své velké vědomosti a schopnosti byli tito lidé velmi uctíváni a dokonce označováni za bohy. Malkowski (2007, s. 368): „V židovských textech se dějinní předchůdci označují jako ‚proslulý lid‘, ‚dávní hrdinové‘ a ‚Boží synové.‘ Egyptské záznamy o nich hovoří jako o ‚následovnících Horových,‘ a předtím prostě jako o ‚bozích.‘

V Gíze v západní části údolního chrámu krále Menkaurea bylo nalezeno množství velkolepých královských skupinových soch vytesaných z břidlice. Rysy zachycené na soše krále Menkaurea a královny Chamerernebtej II. by mohly potvrzovat kromaňonskou identitu nejstarších egyptských dynastií. Obličeje obou nevypadají jako klasický mediteránní typ: vyznačují se šířkou, širokou bradou, mohutnějším širším nosem i rty a celkově robustnějšími rysy. Zdá se dokonce, že jejich rysy se poněkud podobají dodnes přeživším kromaňoncům ve Skandinávii nebo Irsku.

Jistou indicií ohledně kromaňonské identity rané egyptské aristokracie jsou i časté nálezy světlé pigmentace u mumií a na vyobrazeních významných osobností. Navíc většina těchto nálezů spadá do starších údobí egyptské civilizace.

Vedle velmi staré a známé mumie „Zázvor“ (Ginger) – bílé mumie s ruse plavými vlasy z doby cca 3400 pnl. – byla v Nakádě objevena i další lebka s hnědě ryšavými vlasy, spadající také do 4. tisíciletí pnl.

V jeskyních Aboufaidy byly nalezeny ryšavé mumie. (‘Remarks on Mr. Flinders Petries Collection of Ethnographic Types from the Monuments of Egypt’, Henry George Tomkins, Journal of the Anthropological Institute of Great Britain and Ireland Vol. XVIIII, 1889, p. 216)

V Kawamil byla nalezena blonďatá mumie. (‘L’Aryen, Sa Vie Sociale’, De Lapouge, G. Vacher. Paris, Pichat, 1899, p. 26)

Egyptský písař jménem Sakkarah z doby kolem 2500 pnl. měl modré oči. (‘Life of the Ancient Egyptians’, Eugen Strouhal, Norman, Oklahoma, University of Oklahoma Press, 1992, p.53)

Mezi šlechtou bylo dokonce ještě v pozdějších dobách nalezeno mnoho jedinců se světlými vlasy jako faraoni Amenhotep II. (ryšavé vlasy), Thutmose IV. (blond vlasy), Ramesse II. (proslulý svými ryšavými vlasy), královna Tij (světle hnědé vlasy), její matka Thuja (dlouhé blond vlasy), kněžka boha Amona, a její otec, vysoký šlechtic Juja (zlatě plavé vlasy).

Tutanchamonova manželka měla světlé hnědé vlasy. (‘Tutankhamen, The Golden Monarch’, Michael Carter, N.Y. 1972 p. 68)

Mumie princezny a Amonovy kněžky Nsitanabašru má husté jasně hnědé vlasy. (Richter, 1973, s. 106)

Mumie královny Hatšepsovet má jasně hnědé dlouhé vlasy. Podle jiných údajů dokonce rusoplavé.

Padesátiletá mumie královny Meryet-Amun, což byla dcera velkého dobyvatele Thutmose III., má vlnité, světle hnědé vlasy.

V hrobce Džoserovy manželky je její malba, na níž je vyobrazena s rusoplavými vlasy. (‘The Ra Expeditions’, Thor Heyerdahl, Garden City, Doubleday, 1971, p. 249)

Malby z doby III. dynastie zobrazují rodilé Egypťany s rusými vlasy a modrýma očima. (‘Historia del Arte Vol III’, Jose Pijoan, Madrid, Espasa-Calpe, 1932, plate XI)

Na basreliéfu hrobky královny Hetep-Heres II. ze IV. dynastie, dcery Chufeva a manželky Rachefa, je malba zpodobňující ji se světle bílou pletí a jasně blond vlasy (světle žlutá barva s červenými horizontálními liniemi). Jde o nejstarší umělecky zachycený blondismus na světě (Coon, 1939, kap. IV, sekce 4). Zdá se, že také její oči na reliéfu jsou modré. Hetepheres byla zároveň blonďatá bohyně, kterou uctívali dávní Libyjci.

Královna Neitokret, údajně poslední panovník VI. dynastie, podle Manéthóna „statečnější než všichni muži jejích časů“ a „nejkrásnější ze všech žen“, byla popisována jako blond a růžolící. Dále o ní píše, že „byla nejkrásnější a nejušlechtilejší žena své doby, jež vynikala mléčnou pletí a ruměnými víčky“. Nicméně je možné, že jde jen o legendární postavu. I v případě této možnosti však uvedený popis jakožto archetyp potvrzuje obecný vzhled egyptské elity vyznačující se světlou pletí.

Malba v Itetiho hrobce v Sakkáře ukazuje seversky vypadajícího muže s blond vlasy. (‘Painting, Sculpture and Architecture of Ancient Egypt’, Wolfhart Westendorf, New York, Harry N. Abrams, Inc. 1968 p. 65)

I ve své hrobce je Amenhotep III. zobrazován se světle ryšavými vlasy. (‘Ancient Egypt, Discovering its Splendors’, National Geographic Society, 1978 p. 103)

Princezna Ranofre, další dcera Thutmose III., byla na jedné nástěnné malbě zpodobněna jako plavovlasá.

Malba matky Amenhotepa IV. (XVIII. dynastie) odhalila, že byla růžově světlé pleti, blond vlasů a modrých očí.

Aje, vysoký úředník a později i faraon, je vyobrazen s blond vlasy a modrýma očima.

Sochy význačných Egypťanů mívají vsazené modré oči.

Další indicie nám nabízí egyptská mytologie.

Obecným egyptským znakem štěstí a dobra byl Horovo oko – tzv. Wedjat. Vždy bylo malováno jako modré – wedjat znamená v egyptštině modrý či modrozelený. (‘Races Humaines de la Vallee du Nil’, E.T. Hamy, Bulletin de la Societe d’Anthropologie de Paris, 1886, p.739)

Pohřební masky spojené s bohyní Isis/Eset ukazují modrou a zelenou barvu očí. (‘A General Introduction to the Egyptian Collections in the British Museum’, London, Harrison and Sons, 1930, p. 49)

Bůh Nuit byla malován jako bílý a blond. (‘Le Nil et la Societe Egyptienne’, H. Champollion, Marseille, Musee Boreby, 1973 p. 94)

V hrobce Merenptaha (XIX. dynastie) jsou vyobrazeny rusovlasé bohyně.

V egyptské Knize mrtvých je 12. modlitba věnována „velmi milované bohyni s rudými vlasy“.

Horus je v Knize mrtvých popisován jako zářící a modrooký.

Podle řecko-římského autora Didodora Sicilského měla bohyně Neit modré oči.

Text v Dendeře popisuje bohyni Eset jako červenavé pleti.

Plútarchos píše, že podle Egypťanů Horus byl světlé pleti a Seth rudé, ovšem byl také rusovlasý. Podle jiných tvrzení byl Seth nejen ryšavý, ale i bílé pleti.

Ve starých textech v pyramidách jsou bohové popisováni jako modro- a zelenoocí.

U některých egyptských mumií byly dnes dokonce i v genetické rovině nalezeny stopy značící světlou pigmentaci pleti, vlasů a očí.

Modří a zelení egyptští bohové – rovněž indicie o kromaňonských zakladatelích Egypta?

Dokonce i barevné zpodobňování egyptských bohů by mohlo nasvědčovat kromaňonskému původu dávných původců egyptské civilizace. Kromaňonci byli bílí lidé. Navíc i v rámci bílé rasy nadprůměrně světlí, což mohlo vést až k namodralému odstínu pleti (při bledé pleti jsou také viditelné modré či zelené žíly pod ní). A když takoví lidé navíc žijí ve slunečném klimatu, jaké začalo panovat v Egyptě (po éře chladnějšího a deštivějšího) právě v době těsně před vznikem Staré říše, jejich pleť může získávat podivné modrozelené či nazelenalé odstíny. Tomu nasvědčují poznatky o lidech v oblastech, kde kdysi žil výrazný kromaňonský element. Krušina (2000, s. 177): „… Guančové, někdejší obyvatelé ostrova Tenerife (Kanárské ostrovy), měli kůži olivovou. ‚Modří lidé‘ se vyskytují v západním Maroku u Agadíru. Piktové, dávní obyvatelé Irska a Skotka, měli zvyk barvit si kůži namodro. To vše vysvětluje obecně užívaný termín ‚modrá krev‘ o lidech patřících k aristokracii či velmi starému rodu. Pokud bychom k této otázce přistupovali geograficky, zjistíme, že většina lidí s namodralou kůží nebo líčících si obličej modrou barvou žila nebo žije na obou březích Atlantského oceánu. Francouzský archeolog Henry Bac tvrdil, že jde o reprezentanty modré atlantské rasy… A nezapomeňme ani na Platóna, který psal, že vládcové Atlantidy se při slavnostech odívali ‚neznámo proč‘ do tmavomodrých šatů.“

Když tedy kromaňonská elita žila ve slunečném Egyptě, kde byla zbožštěna, je docela možné, že se vyznačovala takto podivnými odstíny pleti, které pak byly zachyceny i egyptskými umělci, když její příslušníky malovali jako bohy. Krušina (2000, s. 176): „Jak známo, Egypťané úzkostlivě dbali na při malbě různých předmětů, osob či bohů na dodržení reálných barev. Jakou barvu měli jejich bohové? Usírev byl vždy zelený, Thovt (Hermés) nazelenalý nebo bleděmodrý, další bohové byli nejčastěji malováni barvou modrou. … nebylo divu … že vlivem slunečního záření dostala jejich kůže nazelenalou barvu, takovou, jakou vidíme na starých freskách.“

Vedle kulturního vlivu dávných kromaňonců v severoafrické oblasti a v Egyptě je třeba poznamenat, že i více na jihu, v nitru Afriky, před dávnými časy existovaly vyspělé kromaňonské kultury, po nichž se nám však téměř nic nezachovalo. Kromaňonci kdysi nepochybně sídlili ve střední a jižní Africe. Jedním z mála dochovaných artefaktů by mohly být podivné barevné skleněné perličky, které jsou podle legend spojeny se záhadnou bílou rasou.

Vašíček píše (1998, s. 150-1): „V západní rovníkové Africe domorodci od dávnověku až donedávna se usilovně pachtili po zvláštních skleněných perličkách, nazývaných aggry. Drobné válečky zářily modrou, žlutou anebo zelenou barvou, popřípadě byly pestře vykládané. Popisovala se jim čarovná moc a často dosahovaly mnohonásobně vyšší ceny než stejně vážící kousky zlata. Původ agger zůstal archeologům utajen a nezdařily se ani četné pokusy o výrobu napodobenin. Afričané jsou však přesvědčeni, že aggry přinesli bílí lidé s dlouhými vlasy, kteří se snesli z nebes.“

(Podobné perly jako akori/aggri však vyráběli a vyváželi prý také staří Egypťané a Féničané. Vzhledem ke kontaktům těchto dvou starých civilizací s africkým vnitrozemím mohou některé v nitru Ariky nalezené pocházet také od nich.)

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: