Přejít k obsahu webu

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 14

Prosinec 8, 2017
tags:
by

Alternativní scénář vzniku a migrací kromaňonců

Proti Malkowského teorii o jihoafrickém původu kromaňonců stojí jiné teorie, podle nichž kromaňonci pocházejí z Přední Asie nebo přímo z Evropy, a z jednoho z těchto dvou míst naopak do Afriky přišli až později. Některé kultury kromaňonců v Africe se skutečně zdají být na základě některých nálezů odvozeny ze starších evropských. Například Coon (1939) uvádí, že aterijská kultura ze středního pleistocénu vyvinula sofistikované techniky výroby nástrojů až dlouho po mousterijské v Evropě, a zřejmě je od ní převzala. Kapsijská a oranijská kultura se vztahovaly k evropskému aurigancienu. Také uvádí, že v pozdním pleistocénu byla severní Afrika kulturně pasivní a spíše marginální oblast, nikoli ohnisko. Podle něj jsou paralely mezi industriemi paleolitických kultur v západní Evropě a severní Africe zcela zjevné a zdá se, že mají společný původ někde více na východě.

Itzkoff (2000) má za to, že kromaňonci se vyvinuli někde v Evropě či západní části Asie a odtud migrovali do Afriky (a dále do Asie).

Mohlo to však být rovněž tak, že alespoň část kromaňonců se skutečně vyvinula mimo Afriku, pak do ní však migrovala, a posléze se část z nich vydala opět na sever do Evropy. To mohlo souviset se změnami klimatu a pohyby ledovců.

Jak přesně to bylo s migracemi kromaňonců v širokém prostoru od Afriky přes Středomoří až po Evropu a Přední Asii, se zřejmě nikdy nedozvíme. Jisté však je, že již v pravěku vytvořili v některých ohledech překvapivě vyspělé kultury a zřejmě se podíleli na zrodu některých prvních velkých civilizací starověku (egyptské zejména).

V každém případě, i když domněnka o širší starodávné kultuře kromaňonců a později i mediteránů není bez trhlin, neboť tyto kulturní rysy nebyly sdíleny ve vší úplnosti všemi kulturami vytvořenými předindoevropskými bílými lidmi, částečně se zdá být opodstatněná. Neboť v některých aspektech jejich kultur lze nalézt překvapující shody.

Například v Sumeru byly stavěny zikkuraty, v Egyptě pyramidy a na Kanárských ostrovech pyramidy. Megality jsou rozšířeny po celém Středomoří a dále v západní Evropě a až v Británii a jižní Skandinávii. Mnohé megalitické stavby naznačují svou konstrukcí, že jsou nějak orientovány ke slunečnímu cyklu, což naznačuje zájem o něj či přímo jeho uctívání jako společný kulturní rys. Matriarchát a náboženské kulty matriarchálního či obecně vitálního typu zaměřené na plodnost, půdu a přírodu se v nějaké podobě vyskytovaly v mnoha předindoevropských kulturách ve Středomoří i dále na východ. V Egyptě zpočátku existovaly různé přírodní zvíření kulty, později se rozvinulo náboženství orientované na Slunce (kult boha Slunce Rea). Usirev, jeden z nejvýznamnějších bohů, byl bohem plodnosti, který vstal z mrtvých. Také v sumerském náboženství je kladen velký důraz na plodnost a život.

Malta

Na Maltě a Gozu byly objeveny stopy po oné dávné kultuře kromaňonců ve Středomoří. Bylo zde nalezeno 35 lokalit s pozůstatky megalitických staveb – kamenné chrámy, podzemní chodby, komnaty, oltáře a svatyně, studny a menhiry. Architektonický styl je jedinečný, nemající jinde obdoby, ovšem ozdobné spirály na stěnách a stropech nakreslené červeným okrem naznačují spojitost s kromaňonskými kulturami na Pyrenejském poloostrově.

Nalezené lebky jsou nápadně protáhlé v předozadním směru (silně dolichocefální) a podobají se kromaňonským, ovšem je na nich patrný i genetický vliv mediteránního typu.

Nálezy lebek na Maltě potvrzují rozšíření kromaňonců v celém Středomoří (a jejich sepětí s tehdejší středomořskou civilizací) a také jejich původ v daleké jižní Africe. Malkowski (2007, s. 346-): „Kromaňonské lebky … byly neoficiálně datovány do roku 2500 pnl., mohou ale být i starší. Asi v těchto letech skončilo období maltské megalitické kultury a po dalších asi 300 let neexistují žádné důkazy zdejšího osídlení až do příchodů Féničanů, tedy středomořské rasy. (…) Zajímavým faktem o prehistorických obyvatelích Malty je skutečnost, že se lebky neobvyklého tvaru, které připomínají lebky kromaňonců, našly i v Egyptě a jižní Africe. V National Geographic z května 1920 stálo, že nejstarší obyvatelé Malty měli protáhlé hlavy podobně jako ranní Egypťané, kteří se rozšířili po pobřeží severní Afriky směrem na západ. (…) Některým badatelům může původ lebek z roku 2500 pnl. pomoci pochopit, komu patřily. … v počátcích egyptologie se hovořilo o tzv. ‚dynastické rase‘, která se od typických Egypťanů lišila. Ostatky z raně dynastických a předdynastických pohřbů v Egyptě z doby mezi 3000 a 2500 pnl. patří stejnému typu kromaňonského člověka jako ostatky nalezené na Maltě. Je u nich patrná dolichocefalická lebka a jsou větší než ostatky příslušníků místního etnika. Lebka nalezená roku 1902 v mastabě v Beit Challafu patřila panovníkovi III. dynastie, který byl vysoký 185 cm. Pravděpodobně jde o ostatky faraona Sanachta, jehož jméno se v hrobce našlo. Podle Waltera Emeryho nepocházela dynastická rasa přímo z Egypta, ale i tak zde vládla jako elita, vykonávala kněžské a vládní úřady a mísila se jen s egyptskou aristokracií. Někteří badatelé spojovali dynastickou rasu s takzvanou Šemsu Hor, „Horovými následovníky“, kteří tvořili v předdynastickém Egyptě zhruba do roku 3000 pnl. kněžskou kastu. Tuto teorii podporuje i nález jedinců s většími lebkami a robustní kostrou, kteří byli podstatně větší než místní populace. Jsou natolik odlišní, že můžeme vyloučit, že by byli společného původu. Ke smísení těchto dvou ras došlo v následujících tisíciletích, která se započala sjednocením Horního a Dolního Egypta. (…) Zde musím zdůraznit, že v tomto s Emerym nesouhlasím. Domnívám se, že dynastická rasa pocházela z Afriky. Tvrdím, že jedinci s většími lebkami a robustní postavou byli představiteli starší, ale domácí kultury, protože na základě archeologických nálezů víme, že tento druh lidí byl před rokem 10 000 pnl. v severní Africe a ve Středomoří dominantní a že k migraci středomořského typu lidí došlo až mnohem později. Caesare a Forgione předkládají teorii o tom, že Šemsu Hor (domnělá egyptská dynastická rasa) byla příbuzná se starou maltskou kulturou a že obě tyto kultury uctívaly slunce. Na Maltě se stále slunce nazývá Šem-ši. Akkadské slovo Šem je odvozeno z babylonského označení slunce šamaš. Caesare a Forgione se domnívají, že je to důkaz o původu Šemsu Hor z ‚úrodného půlměsíce‘ na Středním východě (současný Irák, Sýrie, Libanon a Izrael). Další shodou okolností je, že tato kněžská rasa s podlouhlou hlavou zmizela z Egypta i z Malty asi ve stejné době, mezi lety 3000 a 2500 pnl.“

Astronomická observatoř v Nabta Playa

U Nabta Playa v severní Africe byl nalezen megalitický komplex, jehož uspořádání naznačuje, že jeho tvůrci měli rozsáhlé astronomické znalosti, neboť byl podle všeho kalendářem a zároveň velmi sofistikovaným hvězdářským diagramem. Dokonce možná zobrazuje i obecnou mapu planetárních systémů a mapu naší galaxie. Svědčí o značně vyspělých znalostech astronomie lidí v severní Africe již tisíce let před vznikem Egypta. Postaven byl snad někdy před 7000 lety.

Je možné, že mezi lidmi od Nabta Playa a nejstaršími základy egyptské civilizace existuje nějaké pouto. I oni mohli být jedním ze starodávných vlivů, z něhož pak egyptská civilizace při svém vznikání čerpala.

Také v oblasti Mokto v Čadu na Sahaře byl objeven kruh menhirů a několik velkých kamenných kruhů z dvojité řady plochých vztyčených kamenů.

Malá sfinga na Kykladech

Na kykladském ostrově Kea neznámí lidé kdysi do skály vytesal sochu lva, 5,5 metru dlouhou a tři metry vysokou. Podle některých archeologů pochází z 6. století pnl., avšak podle pověstí zde vyvolala údiv už prvních obyvatel ostrova. Podle astronomické orientace sochy k letnímu a zimnímu slunovratu a k poloze souhvězdí Lva před tisíci lety je možné, že socha je stará 4200 – 6400 let. Mohla i nějak souviset s egyptskou Sfingou, které se podobá. Podle některých názorů jsou obě sochy výtvorem oné dávné širší středomořské kultury, která se hodně zabývala tělesy na obloze. Stejně jako Nabta Playa je i tato socha výsledkem této činnosti.

Velikost časového úseku, který je potřeba ke zmapování pohybu hvězd a následnému užití těchto poznatků při stavbě měst a monumentů, je značná, a proto se zdá, že kultury věnující se na vysoké úrovni astronomii musely existovat již v dávné minulosti.

Vyspělé megalitické památky jako Nabta Playa či Sfinga, dávná kultura Bu Wizzeru a další starodávné kulturní divy jsou výsledkem migrace kromaňonců do severní části afrického kontinentu z jejich pravděpodobné jihoafrické domoviny.

Později byla středomořská kultura vedle kromaňonců spojena i s mediteránními lidmi, kteří do oblasti migrovali z východu a mezi starší kromaňonce se postupně začleňovali. Asi ji ovlivnili i vlastní kulturou a některými odlišnostmi v mentalitě.

Malkowski konstatuje (2007, s. 348): „Díky srovnávacím studiím koster a chrupu je zřejmé, že před rokem 10 000 pnl. byli v severní Africe a ve Středomoří dominantní kromaňonci. Studie z Egypta i z Malty to potvrzují a nasvědčují tomu, že se populace lidí středomořského typu s domácí populací postupně smísila. Lidí kromaňonského typu začalo kolem roku 5000 pnl. ubývat a nakonec v této oblasti získali převahu lidé typu středomořského.“

V severní Africe se současný člověk objevil v podobě Iberomaurů (africká varianta kromaňonce) v době před 19 000 až 10 000 lety. Protostředomořský typ se objevil později před 10 000 až 5000 lety v podobě kapsijské kultury, která zřejmě přišla z východu. Tyto dva druhy představují předky Berberů, kteří tvoří genetickou menšinu i neberberské části dnešní severoafrické populace. Antropologové spojují prehistorické obyvatele severní Afriky s evropským kromaňonským člověkem. Kromě jiných fyzických podobností měli také širší obličej, dolichocefalickou (podlouhlou) lebku a velký objem dutiny lebeční (1,65 litru). Severoafrický kromaňonec byl v severní Africe dominantní typ člověka až do příchodu středomořských (kapsijských) kultur. … kolem roku 5000 pnl. se začala populace severoafrických kromaňonců zmenšovat a ustupovat na západ do středomořských hor a k pobřeží Atlantiku, na Kanárské ostrovy, do oblasti jihozápadní Sahary a do Súdánu. Přesto ale z Maghrebu zcela nevymizela. Domníváme se, že ve 3. století pnl. tvořil kromaňonský typ ještě 8 % populace této oblasti a že se tento podíl postupně snižoval. Protostředomořský typ, který se podobá současným obyvatelům Středomoří, se objevil ve východním Maghrebu před 9000 lety. Tento nový druh lidí tvořily ve skutečnosti dva různé typy. První typ byl robustnější a dosahoval vyššího vzrůstu (muži 170 cm), druhý byl štíhlejší a tito lidé žili zejména v horách.“ (s. 238-9)

TAJEMSTVÍ NEJSTARŠÍCH EGYPTSKÝCH DĚJIN – EGYPT DĚDICEM DÁVNÉ KROMAŇONSKÉ CIVILIZACE?

Egyptská civilizace a širší středomořská kultura

Egyptská civilizace asi nebyla z hlediska své kultury natolik unikátním a uzavřeným celkem, jak se původně soudí. Pravděpodobně byla do jisté doby součástí širšího celku – kultury rozprostírající se po celé Středomořské oblasti. Tato oblast nebyla kdysi jednolitým mořem, nýbrž spíše soustavou velkých ostrovů a poloostrovů střídajících se s mořem, na nichž vzkvétala kromaňonská civilizace. Je samozřejmě otázkou, zda byla nilská její civilizace integrální součástí či jen s ní volněji spojeným, ale částečně samostatným celkem. Zásadní však je, že nebyla zcela ojedinělou a samostatnou kulturou v oblasti Středomoří.

Navíc se zdá, že kdysi dávno nebylo egyptské údolí kulturně nijak význačnou oblastí, spíše naopak se projevy vyšší kultury objevovaly více na západě. A již dlouho před nástupem první dynastie u Nilu existovala nepochybně kulturně pokročilá společenstva. Kaplanek (2006, s. 217): „Objevy ze saharské oblasti jsou přesvědčivým důkazem toho, že ve srovnání s jinými neolitickými kulturami, které kvetly v severní Africe od atlantického pobřeží k Rudému moři mezi 8. a 5. tisíciletím pnl., byl Egypt pouhou civilizační provincií. Skalní malby nalézané po tisících v Tassili, Fezzánu a na jiných saharských lokalitách převyšují po umělecké a technické stránce soudobé výtvarné památky z údolí Nilu. Nadešel však čas velkého sucha a společně s hynoucí Saharou zahynula i tamní civilizace. Ve stejné době v bažinatém údolí Nilu dosahují jeho obyvatelé významného pokroku: přecházejí z doby kamenné do věku kovu. Postupně se mění od prvobytně pospolné společnosti k civilizaci používající hieroglyfické písmo, tvořící státní strukturu, úřednický aparát a církevní hierarchii a budující zavlažovací systémy, chrámy a monumentální památníky. V 5. tisíciletí se již jedná o typickou zemědělskou kulturu. Na nalezištích Merimde, Badárí či Nagáda objevili archeologové predynastická sídlištní centra, jejichž obyvatelé běžně užívali měděné nástroje a vyráběli zajímavou barevnou keramiku. Badárské nádoby z 6. tisíciletí pnl. vzbuzují obdiv svou strukturou a jakostí. Stěny některých z nich nejsou silnější než vaječná skořápka a musely být vypalovány v pecích upravených pro mimořádně vysoké teploty, poněvadž dosahují takřka tvrdosti kovu.“

Na vzniku Egypta se tedy podílely bělošské, ovšem čistě africké populace, nikoli nějací bílí přistěhovalci ze severu nebo východu, jak se někteří badatelé kdysi domnívali. Davidson (1960, s. 78-9): „Dynastický Egypt nevznikl ve vzduchoprázdnu – zrodil se na půdě Afriky v neolitu. Zemědělské obyvatelstvo u Fajjúmského jezera, které položilo základy starověké egyptské společnosti, mělo zajisté určité představy o životě a o vesmíru, a ne-li všechny, tedy jistě většina těchto názorů přišla z Afriky a nikoli z Asie. Dynastický Egypt umísťoval ‚zemi mrtvých‘, sídlo duší všech slavných předků, kamsi daleko na jih či na západ, a nikoli na východ či na sever. Nic nevyvrací předpoklad, že nejranější podobu uctívání berana, slunce či jiných kultů, které se tak rozšířily v povodí Nilu, je třeba hledat v oné zapadlé ‚zemi mrtvých‘ v ‚horní Africe‘. Jak jsme viděli, udržely se tam tyto kulty i později.“

Spojitost starého Egypta s Guanči – důkaz existence široce rozšířené středomořské kultury

Mumifikace zesnulých se prováděla nejen v Egyptě, ale i na Kanárských ostrovech (a obě civilizace stavěly pyramidy). Zde existuje i paralela antropologická: v Egyptě byla elita kromaňonského typu (alespoň za Staré říše) a na Kanárských ostrovech byla populace rovněž zčásti složená z kromaňonců.

Malkowski (2007, s. 261): „Obhájci názoru, že Guančové jsou předci dynastického Egypta, se domnívají, že většina egyptských faraonů od předdynastického období až po Novou říši nese guančské geny. Podle této teorie došlo k migraci Guančů ze západu na východ, kam je v předdynastické době vedl mýtický Thoth; Guančové si přinesli s sebou do Dolního Egypta také své náboženství. Tito badatelé nacházejí podporu pro svá tvrzení v guančských zvycích: Guančové mumifikovali zesnulé a někdy dokonce odstraňovali i jejich vnitřnosti, chovali lovecké psy a měli podobné mýty a náboženství jako obyvatelé v předdynastickém a raně dynastickém Egyptě. Přestože je to zajímavá myšlenka, je pravděpodobnější, že za kromaňonský prvek v obyvatelstvu starověkých Egypťanů může spíše domorodé obyvatelstvo, které obývalo i Kanárské ostrovy. Touto otázkou se badatelé zabývají již přes 100 let.“

Schoch a McNally uvádějí, že Egypt byl původně vlastně jen součástí širšího kulturního celku a zjevně byl původně nějak spojen s Berbery více na západě (2004, s. 127): „Kulturně … Egypt nebyl izolovaným ostrovem. Mnoho myšlenek, pojmů, zavedených zvyklostí a artefaktů, které považujeme za egyptské, lze najít v širším kontextu, v němž starověký Egypt existoval. Obě země patřily k větší berberské (nebo praberberské) kultuře, jež se rozprostírala od Nilu přes severní Afriku a Saharu na západ. Libyjci, sídlící na západě, žili v egyptských a klasických dobách v podstatě stejným způsobem jako Egypťané, neznali pouze život ve městech. Měli stejnou keramiku, jaká se vyráběla v předdynastickém Egyptě, používali tytéž hroty šípů a oštěpů, prováděli rituální trepanaci a mumifikovali uctívané psy.“

Nejstarší předkové Berberů byli také původně kromaňonci a jako v Egyptě mezi ně během pozdějších časů přicházelo stále více lidé bílého mediteránního typu.

Další indicií naznačující kulturní spojitost mezi Egyptem a dalšími oblastmi ve Středomoří je existence kultu býka. Kult býka byl zjevně rozšířen jak v Anatolii, tak nilském údolí a později se stal velmi významnou součástí mínojské kultury na Krétě). Malkowski (2007, s. 358): „V Turecku jsou i další náznaky svědčící o existenci této kultury. Nálezy v 8000 let starém Catal Höyüku ukazují, že lidé uctívali býka a že býčí lebku umísťovali do svých svatyní, což je praktika známá i z Egypta. Uctívání býka byla jedním z nejdůležitějších zvířecích kultů a v egyptském písemnictví jsou o něm zmínky už z doby I. dynastie. Na břidlicových deskách, které pocházejí z roku 3100 pnl., jsou dokonce králové zobrazeni jako býci. Na rozdíl od jiných neteru, nebyl duch býka nikdy zobrazen jako člověk se zvířecí hlavou. Býk Ápis byl velmi úzce spjat s Ptahem, centrem jeho kultu byla Memfida. Je to především bůh plodnosti a zobrazoval se jako býk korunovaný slunečním diskem a s kobrou uraeus. Nálezy tedy dokazují, že býka uctívala v prehistorické době nějaká geograficky širší kultura či více různých kultur.“

Pozůstatky vnější zdi hrobky jednoho z faraonů II. dynastie v Sakkáře zahrnují i hliněné býčí hlavy s pravými býčími rohy. To také dost připomíná nálezy z Catal Höyük.

Původně byl býčí kult obecnou součástí širší kultury dávného Středomoří. Uctívání býka bylo velmi typickým rysem i pozdější bílými mediterány vytvořené mínojské kultury na Krétě. Je možné, že tuto praktiku převzali od starší kromaňonské středomořské civilizace.

Předchůdci starověkého Egypta – dědici dávné bílé civilizace na území Afriky

Mnohé indicie tedy svědčí pro možnost, že v nilském údolí existovalo něco na způsob organizovaného státu a civilizace již před desítkami tisíc let. Podle řeckých a arabských historiků byla už před více než 30 tisíci lety egyptská civilizace vytvořena lidmi, kteří založili sérii legendárních „božských dynastií“. Zde se nabízí domněnka, že tito dávní běloši byli vlastně pokračovateli ještě starší civilizace na území Afriky (a možná i některých přilehlých regionech na severu a východě).

Vzhledem k našim znalostem antropologie v tomto regionu té doby šlo o bílé lidi kromaňonského typu, u nichž se v tomto místě projevily jejich vysoké intelektové vlohy. Je možné, že tato nejstarší egyptská kultura byla jen jednou z dalších, které vytvořili dávní kromaňonci všude v oblastech na jih od linie zalednění za poslední doby ledové. Dokonce mohla být vlastně jen součástí širšího celku.

Otázkou je, zda kromaňonští zakladatelé Egypta zde byli přistěhovalci či domorodci.

Podle jednoho z migračních scénářů okolo roku 13 000 pnl. dorazila do údolí Nilu nová migrační vlna kromaňonců, „pozemských bohů“, kteří s sebou již přinesli systematické přírodovědní poznatky a zavedli zde i vyspělé organizované zemědělství.(1) Egypt té doby nebyl pouštní pustinou přerušenou vedví pouze tokem Nilu, nýbrž zelení překypující a kvetoucí savanou s mohutnými stády zvěře a mnoha jezery. To se týkalo zejména Horní země. Dolní země u delty byla tvořena bažinami, v nichž se ovšem nacházely četné úrodné ostrovy. Klima v tomto zeměpisném pásmu bylo vzhledem k tomu, že ještě přetrvávala poslední doba ledová, výrazně vlhčí a chladnější než dnes. Období 13 000 – 9500 pnl. bylo érou téměř neustálých dešťů. Celkově asi tehdejší klima v Egyptě připomínalo přímořské podnebí mírného pásma: mírné teploty, malé teplotní rozdíly mezi létem a zimou, hodně srážek. Toto klima bylo vcelku příjemné a hlavně úrodné, takže se tehdejší nilské civilizaci – vzhledem k souběžné přítomnosti talentované bílé populace – muselo dařit dobře (jak však vidíme, vyspělá civilizace v Egyptě existovala i po nástupu sucha, takže přítomnost příznivého klimatu nebyla pro existenci vyspělé kultury rozhodující; rozhodující byla přítomnost bělošského osídlení). Toto období bylo označováno jako Zep Tepi, legendární čas, kdy přišli bohové, kteří do údolí přinesli již domestikované zemědělské plodiny. Je opravdu vědecky doloženo, že mezi lety 13 000 a 10 500 pnl. došlo v Egyptě k zemědělské revoluci – nejstaršímu doloženému přechodu k zemědělskému způsobu života na světě. Krátce po roku 13 000 pnl., ještě v pozdním paleolitu, se totiž mezi nástroji objevují mlecí kameny a čepele kos. Stejně tak přesně v tutéž dobu na mnoha místech v oblasti Nilu přestaly být hlavním zdrojem obživy ryby, jak tomu bylo předtím, což dokládá nepřítomnost jejich zbytků. Hlavním novým zdrojem potravy se stal pěstovaný ječmen a z něj umleté zrní. S touto změnou vzniklo i množství osad věnujících se zemědělství.

Avšak stejně jako tento čas zemědělství, hojnosti a vyšší úrovně civilizace přišel, někdy kolem roku 10 500 pnl. zase skončil. Agrární kultura tehdy náhle zmizela – mlecí kameny a čepele kos se vytrácejí a v Egyptě se objevuje lid, který zase loví, rybaří, sbírá plody a užívá nástroje z kamene. I když důvody nejsou jasné, nejpravděpodobnější je konec doby ledové, kdy došlo k prudkému tání mohutných vrstev ledu na severu a obrovským záplavám. Věk hojnosti skončil, usedlé zemědělství bylo zavrženo a obnovil se primitivnější způsob života sběru a lovu ryb i zvěře.

Krátce po roce 10 500 přišla nová migrační vlna kromaňonců. Ti vyspělou kulturu brzy obnovili – a zejména vystavěli Sfingu a některé obrovské megalitické chrámy (možná i pyramidy v Gíze). Okolo roku 5000 pak nastává i éra stále se zvyšující migrace bílých mediteránů do oblasti a jejich demografického růstu přímo v zemi. Ti asi nebyli tak nadaní a inteligentní jako kromaňonská elita, přesto však i díky jejich kvalitám a pracovní síle vznikla pozdější historická egyptská civilizace, která pak díky jejich schopnostem pokračovala i téměř dvě milénia poté, co kromaňonci z populace starého Egypta vymizeli.

Potomci poslední vlny kromaňonců z doby okolo 10 500 pnl. pak dovedli jakožto „následníci Hora“ Egypt k úsvitu již písemně doložených dějin, který nastal někdy mezi lety 3100 – 3000, kdy nastupují vládci prvních historických dynastií, a vzniká Stará říše.

Malkowski shrnuje (2007, s. 347): „Podle Waltera Emeryho nepocházela dynastická rasa přímo z Egypta, ale i tak zde vládla jako elita, vykonávala kněžské a vládní úřady a mísila se jen s egyptskou aristokracií. Někteří badatelé spojovali dynastickou rasu s takzvanou Šemsu Hor, ‚Horovými následovníky‘, kteří tvořili v předdynastickém Egyptě zhruba do roku 3000 pnl. kněžskou kastu. Tuto teorii podporuje i nález jedinců s většími lebkami a robustní kostrou, kteří byli podstatně větší než místní populace. Jsou natolik odlišní, že můžeme vyloučit, že by byli společného původu. Ke smísení těchto dvou ras došlo v následujících tisíciletích, která se započala sjednocením Horního a Dolního Egypta.“

Malkowski osvětluje vlastní stanoviska a názory vědce Waltera Emeryho ohledně role kromaňonského typu disponujícímu značnými vrozenými kvalitami ve vzniku Egypta: „Ve své knize z roku 1961, Archaic Egypt (Starověký Egypt), píše Emery, že vědci mají sklon přehlížet možnost migrace vyspělejší kultury z dosud neznámého území do údolí Nilu, kde mohla být tato kultura podrobena místním obyvatelstvem. (…) Ve skutečnosti se domnívá, že existenci jiné kultury, jejíž přínosy nezávisle na sobě zdědil Egypt i Mezopotámie, by nejlépe vysvětlila společné rysy i fundamentální rozdíly mezi těmito oběma civilizacemi. I když se jeho teze ‚dynastické rasy‘ setkala s odporem egyptologů jakožto rasistická a okrádající Egypt o jeho dědictví, důkazy nasvědčují, že je téměř nevyvratitelná. Selhává však v tom, že tato dynastická rasa nebyla v Egyptě původní. Já tvrdím, že dynastická rasa vskutku existovala, ale že v údolí Nilu původní byla a že znovuobjevení civilizace v této oblasti kolem roku 3000 pnl. je přímým důsledkem jejích vědomostí, schopností a vůdcovství.“ (s. 14)

Teorie o dynastické rase se v posledních 20 letech dočkala ostré kritiky, je však téměř jisté, že dynastická rasa ve skutečnosti existovala. Tuto rasu robustních lidí však tvořili původní obyvatelé Egypta, nikoli cizinci. Jejími příslušníky byli domorodí Afričané [tím jsou ovšem myšleni afričtí bílí kromaňonci, nikoli negroidé], a příchozí (jež označujeme za středomořský typ člověka) byli cizinci, kteří pravděpodobně představovali ve společnosti raného Egypta prostý lid.“ (s. 328)

Podle Waltera Emeryho nepocházela dynastická rasa přímo z Egypta, ale i tak zde vládla jako elita, vykonávala kněžské a vládní úřady a mísila se jen s egyptskou aristokracií. Někteří badatelé spojovali dynastickou rasu s takzvanou Šemsu Hor, „Horovými následovníky“, kteří tvořili v předdynastickém Egyptě zhruba do roku 3000 pnl. kněžskou kastu. Tuto teorii podporuje i nález jedinců s většími lebkami a robustní kostrou, kteří byli podstatně větší než místní populace. Jsou natolik odlišní, že můžeme vyloučit, že by byli společného původu. Ke smísení těchto dvou ras došlo v následujících tisíciletích, která se započala sjednocením Horního a Dolního Egypta. Zdá se, že v této významné době, těsně před vznikem dynastického Egypta, se totéž, co se odehrálo na Maltě, stalo i v Egyptě. Do populace začali pronikat lidé středomořského typu a začali postupně (geneticky) nahrazovat starší populaci kromaňonskou.“ (s. 347)

Emery uvádí (in Kaplanek, s. 331): „Obě rasy se samozřejmě do značné míry smísily, ale tento proces nemohl proběhnout tak rychle, aby byl v době sjednocení Egypta již ukončen. Po celé archaické období se totiž jeví výrazný rozdíl mezi aristokracií, která se vyznačuje pokročilou kulturou, a mezi masou domorodého obyvatelstva. Obzvláště zřetelný rozdíl se jeví v pohřebních zvycích. Teprve ke konci II. dynastie nacházíme důkazy, že nižší společenské vrstvy začínají přebírat sepulkrální architekturu a obřady svých předků.“

Šemsu Hor – Horovi následovníci, zakladatelé Staré říše, jsou takto příznačně pojmenováni právě proto, že šlo nikoli o první egyptské „Otce zakladatele“, nýbrž pouze o pokračovatele dávného odkazu svých předchůdců. O tom svědčí skutečnost, že poznatky, techniky a umění, které s sebou přinesli, byly již velmi vyspělé a rozvinuté; nešlo o postupný rozvoj k vyšším stupňům kultury. Některé technologie, jako třeba právě stavba pyramid, byly na nejvyšší úrovni právě za Staré říše a později naopak upadaly a nerozvíjely se, což potvrzuje dysgenický úpadek kvalit egyptské populace kvůli mizení kromaňonské elity, míšení s nebělochy a obecnému dysgenickému trendu v egyptské populaci v pozdějších dobách.

Zbytky kromaňonců v podobě vládnoucí třídy Staré a částečně snad ještě i Střední říše (viz výše Malkowski) jsou demografickým dozníváním nejstarších bílých tvůrců civilizace v údolí Nilu – starodávných „božských dynastií“, pozdějších migrací prvních znalců zemědělství, stavitelů pyramid i Sfingy a nakonec i Šemsu Hor – zakladatelů již historicky uznávané Staré říše a doložených prvních dynastií.

K „božským“ předchůdcům historického Egypta kromaňonského typu můžeme podotknout obecnější poznámku, že časté zkazky z dávných dob o jakési božské bílé rase s velkými schopnostmi a znalostmi budou nejspíše spjaty právě s kromaňonci, kteří, ať už byla jejich domovina kdekoli, migrovali kromě údolí Nilu i do dalších a vzdálenějších oblastí. Existují ale i nálezy jiných typů bílých lidí, kteří by mohli aspirovat na tyto legendární bytosti (viz např. nález člověka z Mouillans).

(1) V souvislosti s možností dávného zemědělství byl učiněn podivuhodný objev – v Egyptě byla nalezena rýžová zrna stará 17 tisíc let.

Bu Wizzer – pradávná civilizace v údolí Nilu

Malkowski píše v úvodu své knihy (2007, s. 13-14): „Kniha Před nástupem faraonů hledá v dávné minulosti údolí Nilu a odhaluje kulturu, která je o mnoho tisíc let starší než doba, kterou většina historiků považuje za počátek egyptské civilizace. (…) I když je za kolébku civilizace považována Mezopotámie, bylo údolí Nilu archeologickou studnicí chrámů, monumentů, artefaktů a postřehů o naší nejstarší minulosti po více než 100 let. Za posledních 20 let začali někteří nezávislí i akademičtí badatelé prohlašovat, že existovala starší a vyspělejší civilizace, od které staří Egypťané své zvyklosti zdědili. Ale důkazy této teorie byly vždy příliš záhadné a málo zřetelné, bavíc se tuto kulturu nikdy nepodařilo identifikovat dostatečně dobře na to, aby tuto teorii přijali tradiční akademikové.“

Samozřejmě vyvstává otázka, o jakou civilizaci, jež byla předchůdkyní historického Egypta, konkrétně šlo a kde přesně se nacházela. Podle relevantních indicií lze předpokládat, že jí byla takzvaná kultura Bu Wizzer. Ta existovala celá tisíciletí před nástupem I. dynastie. Staří předchůdci pozdějšího Egypta svoji zemi nazývali podle slov bu země a wizzerbůh. Od jména Wizzer je odvozeno pozdější jméno egyptského boha mrtvých Usira, Usireva či Ausara, v pořečtěné podobě známého později jako Osiris. Bu Wizzer tedy znamená „Usirova země“. Rozkládala se mezi Abú Ravaší na severu, Dahšúrem na jihu, okrajem Libyjské pouště na západě a Helwanskou na východě. Zahrnovala starodávná města a komplexy – Gízu, Sakkáru, Dahšur, Záwijit el-Arján, Abúsír a Abú Ghuráb. Podle ústní tradice zde žili lidé už před více než 70 tisíci lety. Okolo tajemné postavy Wizzera vzniklo mnoho sporů a spekulací. Možná byl jedním z časných vůdců této kultury, ale stejně tak může jít jen o mytickou postavu, eventuálně v něm může v jeho mytické postavě být spojován větší počet dávných skutečných vládců Bu Wizzeru. Stal se každopádně vzorem všech pozdějších panovníků: zavedl zemědělství, vyspělou kamennou architekturu, vědu, techniku, etiku, zákonodárství, duchovní nauku a další stránky vyspělé civilizace.

Byla to právě tato kultura, z níž vyvstaly všechny podivuhodné nálezy a památky z doby před nástupem historického Egypta i z doby Staré říše, jejíž vůdčí třída byla nositelem jejího starodávného odkazu.

Malkowski (2007, s. 314): „Civilizace Bu Wizzeru je odpovědná za všechny anomální důkazy, které se našly v Egyptě, za všechna kamenická díla, o kterých experti prohlašují, že se musela vyrábět pomocí přesných strojů, za 30 000 artefaktů nalezených v Sakkáře a v Gíze. Civilizace Bu Wizzeru postavila Sfingu, její kyklopský chrám a pyramidy.“

Hlavní jádro Bu Wizzeru se rozprostíralo okolo staré řeky Ur Nil ležící směrem na západ od hlavního toku Nilu a od Memfidy. Tato řeka je dnes již dávno vyschlá a pohřbená pod pískem pouště. Vzkvétala v dobách, kdy v Egyptě vládlo mnohem vlhčí klima, a Ur Nil byl skutečnou řekou. Existují důkazy, že právě v západní poušti jsou sídla a nástroje z doby před 7000 lety.

Termín Zep tepi, znamenající v překladu doslova „poprvé“, je podle staré tradice míněn jako označení doby, kdy lidé dosáhli nové úrovně vědomí a znalostí. Tehdy vznikly základy civilizace Bu Wizzer.

Malkowski (2007, s. 321): „Zep tepi odpovídá době, kdy lidé (Seš) dosáhli nové úrovně vědomí. Začala před více než 60 tisíci lety. Mehler se domnívá, že jde o dobu před 20 až 60 tisíci lety, kdy Kemeté dosáhli vyšší úrovně vědomí a vědomostí. Tento pokrok jim umožnil stavět velkolepé stavby a hloubit tunely. V podstatě umožnil vznik celé jejich civilizace. Později všechny tyto události posloužily jako základ jejich mýtů o stvoření.“

Podle některých badatelů staré texty na stěnách Horova chrámu v Edfú, 65 km severně od Asuánu, zmiňují jakousi starou, tajemstvím obestřenou a vyspělou kulturu, která před dávnými časy přišla do Egypta i se svými vědomostmi a tak zde založila civilizaci. Tyto texty o sešu hor – „Horových následovnících“ – jsou nejspíše záznamem o prehistorických vládcích. Jako Hor byl v dobách před vznikem pozdější historické civilizace Egypta označován muž, který dosáhl plného rozvinutí smyslů, rozumu a poznání, jistého druhu osvícení. Následníci Hora jsou tedy lidé, kteří již dosáhli vyspělé úrovně racionality a vědění a pokračují dále v rozvíjení tohoto odkazu.

Pokud jde o prehistorické vladaře Egypta, nejsme navíc tak úplně bez pramenů. Za vlády Ramesse II. Velikého zaznamenal neznámý písař na 11 listů papyru kompletní seznam všech známých egyptských králů. U Deir el-Mediny ve starověkých Thébách je objevil Bernardino Drovetti někdy před rokem 1824. Na prvním listu tohoto Turínského papyru je uvedeno deset vládců, kteří žili ještě před první známou dynastií počínající Narmerem, v době, o níž jinak žádné záznamy nejsou. Tito panovníci jsou označováni jako mytičtí králové.

Jsou zde uvedeni: Ptah, Re, Šov, Geb, Usir, Sutech, Horus, Thoth, Ma, Horus.

Dále existují dochované zbytky Palermské desky pocházející asi z roku 2500 pnl., která popisuje egyptské kulturní zvyklosti a je považována za nejstarší historickou knihu na světě. Na ní jsou vedena jména osmi předhistorických vládců Egypta, nejsou uvedena jen první dvě jména z Turínského papyru. Jména ostatních osmi panovníků však odpovídají chronologicky a jsou buď stejná, nebo podobná.

Zde jsou uvedeni: Šov, Geb, Ausar, Št, Hwr, Džehuty, Meh, Hwr.

Tato shoda dvou nezávislých zdrojů potvrzuje jejich historickou věrohodnost a naznačuje, že nejde o náhodně vymyšlené zkazky – mytičtí králové skutečně existovali. Palermská deska je podle egyptologů skutečným historickým dokumentem, protože jména králů jsou uvedena v chronologickém pořadí a pisatel musel mít přístup k dalším státním záznamům, které se nedochovaly.

Zajímavé je, že jméno Horus, resp. Hwr se opakuje dvakrát, což naznačuje, že nešlo o jednu mytickou postavu, nýbrž o dva skutečné krále se stejným jménem, jak tomu často bylo i u doložených egyptských dynastií pozdějších dob. Kromě toho je jistě zajímavé, že tato jména odpovídají egyptským bohům. Zdá se tedy, že egyptská mytologie, přesněji její pantheon, je odvozen od skutečně žijících starodávných králů „božských dynastií“, kteří byli později deifikováni/zbožštěni. Panovníci Staré říše také mívali dvojslovné alternativní jméno, jehož první část vždy tvořilo jméno boha Hora. I to může poukazovat na kontinuitu se starodávnými dynastiemi odvozujícími svůj původ právě od Hora. Ostatně jména bohů si dávali běžně i faraoni doložených historických dynastií.

Na posledních dvou řádcích Turínského papyru je navíc jedno velmi významné sdělení, podle něhož staroegyptské dějiny od počátků až do sklonku XVIII. dynastie trvalo celých 36 620 let. První řádek uvádí: „… ctihodní Šemsu-Hor – 13 420 let.“ Druhý: „vládci před Šemsu-Hor – 23 200 let.“ (Malkowski, 2007, s. 366)

Malkowski (2007, s. 308): „Abdel´El Hakim Awyan … žije v Egyptě a je strážcem dlouhé domorodé ústní tradice, která sahá tisíce let do minulosti, před objev písma. (…) Podle tohoto podání je kemetská civilizace stará téměř 70 000 let, zakládala se na matriarchálním modelu společnosti a žila u starého říčního systému nazývaného Ur Nil asi 13 kilometrů na západ od údolí Nilu. Abdel´El Hakim Awyan tvrdí, že Sfinga byla postavená před 50 000 lety a že je to ona, nikoli on. Jeho ústní podání také říká, že pravé pyramidy (ty plné, s komnatami), nebyly hrobky, ale spíše stavby určené k výrobě, přeměně a přenosu energie – což podporuje teorii Christophera Dunna o gízské elektrárně. Pyramidy vznikly před více než 10 000 lety a v jiném pořadí, než tvrdí současná egyptologie.“

Malkowski shrnuje celkový průběh starodávných dějin předcházejících historický starověký Egypt (2007, s. 326-8): „Je snadné domnívat se a tvrdit, že je dávná civilizace Bu Wizzer, která údajně existovala v době před 10 – 60 000 lety, čistou a nepodloženou spekulací. Protiřečí si se zavedenými teoriemi o vývoji lidstva a civilizace. Co by nás tedy mělo přimět k tomu, abychom uvěřili, že je egyptská civilizace mnohem starší, než se nám kdy zdálo? Jedním slovem: důkazy. Kdyby nebyla ve stěnách příkopu sfingy patrná eroze do hloubky 2,4 metru, kdyby neexistovalo uspořádání megalitů v Nabta Playa, kdyby se v sakkárském komplexu nenašly tisíce úlomků přesně zhotovených kamenických děl a kdyby nebylo možné vysvětlit funkci Velké pyramidy jako zařízení na přeměnu energie, pak bychom měli přijmout názory hlavního proudu egyptologie a uznat, že má egyptská civilizace své počátky těsně před začátkem 3. tisíciletí pnl. Nicméně, není tomu tak. Aby všechny zmíněné důkazy dávaly smysl, musela by existovat ještě před koncem doby ledové civilizace, která dosáhla vysoké úrovně znalostí a technologie, jak tomu nasvědčuje místní egyptská tradice. Pokud taková civilizace skutečně existovala, měli bychom vysvětlení chybějících článků historie lidstva v době před 5 – 20 tisíci lety. O této době, kterou nazýváme mezolit (střední doba kamenná), toho kvůli nedostatku důkazů mnoho nevíme. Řada lidí se domnívá, že právě v této době se lidstvo začalo organizovat a tvořit ‚civilizaci‘. Mohli bychom ale také tvrdit, že se lidstvo vzpamatovávalo z rozsáhlé oblastní přírodní katastrofy. Jak jsme již uvedli, kromaňonské kultury se na Pyrenejském poloostrově objevily zdánlivě odnikud před 40 tisíci lety. Podle většiny učených prací se kromaňonci objevili jako moderní lidé s již dobře definovanou kulturou. Lewis Spence tvrdí ve své knize History of Atlantis (Dějiny Atlantidy), že byly tyto kromaňonské kultury ve skutečnosti vlny nájezdníků z mystické ostrovní říše Atlantidy. Přestože je to při osídlování západní Evropy vhodná metafora, existuje i realističtější vysvětlení, které by objasnilo všechny důkazy. Profesor David Lewis Williams poukazuje na to, že důkazy o lidských kulturách v Africe svědčí o tom, že lidé vykazovali již velmi dávno známky moderního chování. Tvrdí, že zdrojem kromaňonských kultur v Evropě byla Afrika, přestože zde chybí ‚domovská kultura‘, která by byla k vysvětlení příchodu kromaňonců na Pyrenejský poloostrov potřebná. Jiní badatelé včetně Davida Hatchera Childerse, Grahama Hancocka a Johna Anthonyho Westa poukázali na to, že nejstarší megalitické stavby zároveň oplývají největší velkolepostí a že vyžadují velmi přesnou manipulaci s obrovskými kameny, z nichž některé váží přes 50 tun. Ptají se, jak mohly stavby postavit ‚primitivní‘ národy, když se lidstvo teprve začínalo organizovat a vytvářet civilizaci. Nedává smysl, aby technické znalosti Egypťanů s rozvojem jejich civilizace upadaly. Zdá se rozumnější, že jsou tyto velkolepé obrovské stavby pozůstatky kdysi vyspělé, bujné a prosperující civilizace, která žila ve Středomoří a v severní Africe, již však zničila nějaká přírodní katastrofa. Smysl dává i to, že se zbytek této civilizace reorganizoval a začal opět budovat společnost, ve které kdysi tito lidé žili. Předpokládám zde teorii o tom, že k záhadnému příchodu kromaňonců do západní Evropy nedošlo náhle a z ničeho nic. Ve skutečnosti není kreativita kromaňonců žádnou záhadou, ale přirozeným rozšířením kultury, která již existovala v severní Africe a ve Středomoří. Kosterní ostatky kromaňonců (charakteristické svou vysokou postavou a dolichocefalickou lebkou) jsou nejstarší doklady o existenci lidí s moderní anatomií. V Evropě se vyskytují velmi hojně, ale jsou běžné i v Africe. Jakékoli civilizaci, která žila ke konci doby ledové, by Středomoří přišlo jako pohostinná oblast. V severnější části Evropy blíže ledovcům by panovaly drsnější podmínky a většinu severní Afriky pokrývala poušť, ale ve Středomoří by po většinu roku bylo mírné až teplé klima. V době ledové byla hladina všech moří asi o 130 metrů níže než dnes. Středozemní moře bylo tedy podstatně menší a mnoho kilometrů čtverečních, které jsou dnes pod vodou, tvořilo tehdy ještě pevninu. Pravděpodobně to mohlo být tak, že se v této oblasti nacházelo několik velkých jezer… Právě u těchto jezer a řek, které se táhly od výšin na pevnině, by nejspíše kvůli dostupnému zdroji pitné vody, potravin a také díky snadné dopravě mohla vzniknout civilizace. Když skončila doba ledová, na severní polokouli roztály masivní ledovce a začala se zvedat mořská hladina. V určitou chvíli povolila přírodní přehrada v Gibraltarském průlivu, která oddělovala Atlantik od Středomořské kotliny, a celé údolí zaplavil oceán. Přívalová vlna se přehnala směrem na východ a zničila vše, co jí stálo v cestě. Hladina se i nadále zvedala a nakonec se Středozemní moře kolem roku 5600 pnl. rozlilo i do nížiny dnešního Černého moře. Civilizaci, která zde kdysi existovala, smetla prudká přívalová vlna, část lidí ale přežila. Kemeté z Údolí Nilu a z oáz v Západní poušti díky své výhodné poloze v africkém vnitrozemí unikli zkáze. Byli jedinými lidmi, kteří zde mohli obnovit civilizaci a přesně tak i učinili. S postupem času přicházeli do Egypta uprchlíci a průzkumníci z východu a přidali se k lidem Bu Wizzeru v jejich boji za přežití a zachování civilizace. Starší domorodá kultura zde i nadále žila a vládla. I v místní egyptské tradici se hovoří o dávné civilizaci, která zde žila dlouho před ničivou pohromou, ke které došlo před více než 10 tisíci lety.“

Podle názorů některých vědců došlo k zaplavení středomořské oblasti asi před 7 tisíci lety. Z této události pocházejí mýty o velké potopě u orientálních, středomořských a afrických národů. Předtím však nebyla středomořská oblast úplně suchá, vedle obnažených pásem zemského šelfu se zde nacházely i tři menši mořské plochy. Ty byly oddělené dvěma pásy země spojující severní Afriku s jižní Evropou (jeden v oblasti Sicílie a jižní Itálie, druhý v oblasti Sardinie, Korsiky a severozápadní Itálie).

Schoch a McNally rovněž považují Egypt za pouhého dědice a pokračovatele starší vyspělé kultury (2004, s. 27): „Velké sucho, jež následovalo, však odtud pastevce vyhnalo a někdy kolem roku 5500 pnl. je vystřídali lidé se složitějším společenským systémem, než jaký se dosud v Egyptě objevil. (…) V průběhu 5. tisíciletí pnl. vztyčili v Nabtě řadu deseti megalitických kamenů, z menších kamenů postavili kalendářní kruh, aby vyznačili letní slunovrat – nejstarší astronomický přístroj známý v Egyptě –, a zkonstruovali dalších více než 30 takových složitých staveb. Nabta plaja se stala obřadním střediskem, do něhož přicházeli lidé z celé Západní pouště, aby se zúčastnili rituálů, jež zřejmě upevňovaly jejich společenskou a náboženskou jednotu. Stavění megalitických řad, kruhů a dalších staveb v Nabtě vyžadovalo politickou nebo náboženskou autoritu, která byla schopna řídit práce velkého množství dělníků během dlouhých období. To naznačuje, že zde mohla existovat natolik vyspělá organizace, jež by dokázala vytesat Velkou sfingu a postavit pyramidy. A ústřední role dobytka v náboženství lidu Nabty, která má odezvu v symbolice Staré říše – ne však Mezopotámie –, naznačuje, že tato oblast zřejmě přispěla podstatnými prvky ke kulturní směsici, z níž povstal starý Egypt. Avšak Nabta plaja nebyla se svou předdynastickou kulturní vyspělostí jediná. Při nedávných výzkumech ve Východní poušti horního Egypta mezi Nilem a Rudým mořem došlo k objevu řady umných a pečlivě provedených skalních maleb, jež jejich archeolog Toby Wilkinson z univerzity v Cambridgi označuje za ‚Sixtinskou kapli předdynastického Egypta‘. Malby, jejichž původ se klade do doby kolem roku 4000 pnl., ukazují vlhčí a na vegetaci bohatší zemi a je v nich mnoho symbolů, jako třeba loď k cestě do podsvětí a postavy s velkými ozdobnými pery ve vlasech, později známé z dynastického Egypta. Nabta plaja, Velká sfinga, malby ve Východní poušti a pyramidy, to vše ukazuje, že již před rokem 3500 pnl. žili v této oblasti lidé, kteří se mohli chlubit vysokou úrovní sociální a náboženské organizace, značnými technologickými schopnostmi a vůbec celkovou vyspělostí. A zároveň to naznačuje záhadu, že zde zřejmě byla nějaká civilizace v době, kdy – jak se dosud předpokládalo – ještě žádná neexistovala. A jestliže uvážíme, že kromě Egypta se pyramidy nacházejí na mnoha dalších místech po celé naší planetě, stává se záhada této neznámé civilizace ještě víc vzrušující a fascinující.“

Reklamy
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: