Skip to content

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 10

Říjen 12, 2017
tags:
by

Antropologický výzkum kmene Aharaibu

Indiánský kmen Aharaibu v pralesích severovýchodní Brazílie v krajích Cauaboris a Maia vykazuje zřetelné bělošské rysy a stal se předmětem podrobnějšího antropologického výzkumu (Knobloch, 1970), který i ve vědecké rovině potvrdil, že je minimálně z podstatné části bělošského původu. Náleží do širší etnické skupiny Yanoname. Jejich barva pleti je velmi světlá, téměř bílá. Někteří jedinci jsou stejně bílí jako Evropané nordického nebo východobaltického typu. Vlasy jsou rovné, měkké a tedy evropského typu. Jejich barva se pohybuje od velmi tmavě hnědé po ryšavé odstíny v některých případech a u dětí se vyskytují i velmi světlé, někdy dokonce blond. Oči jsou většinou světlé, někdy ale i tmavé. Světlé oči jsou ovšem smíšené pigmentace, občas jsou k vidění zelené, nikdy ale ne čistě modré. Tvar hlavy je dolichocefální, rty užší, zuby velmi bílé a zdravé. Těla jsou dobře stavěná a paže i nohy velmi svalnaté. Nevyskytuje se u nich mongolská skvrna. Jsou ale malé postavy, širokých nosů (kořen nosu je ale úzký) a řídkých vousů – v tom se ostatním tmavším indiánským kmenům podobají.

Nejsou jediným kmenem v oblasti s pozoruhodně světlou pletí. K takovým dále patří i kmeny Waika a Schiriana, Suraka, Pakidai. Kmen Hacubueteri je nejen světlé pleti, ale má dokonce blond vlasy a modré oči.

Výzkum krevních skupin u skupin Waika a Schiriana u Orinoka patřících k širší skupině Yanoname odhalil, že nejsou nijak spřízněni s mongoloidy a musí být mezi nimi silný europoidní element.

Je však pravděpodobné, že tyto skupiny jsou již částečně s indiány promíšeny a rovněž prošly určitou dysgenickou regresí. Potomky dávných vyspělých bílých lidí na území Amazonie jsou jen zčásti a navíc jsou poněkud geneticky upadlými.

Nálezy měst a monumentů v Amazonii

Někteří španělští dobyvatelé v 17. století narazili na podivná kamenná města v džunglích Jižní Ameriky. Barco Canterera ve svých pamětech zaznamenal, že roku 1601 objevil město Gran Moxo v pralesích Mato Grosso poblíž pramene řeky Rio Paraguai.

Další opuštěné město ve státě Mato Grosso v jihozápadní Brazílii bylo objeveno v roce 1753. Události vedoucí k jeho objevu započaly už roku 1743, kdy se vydala jedna ozbrojená skupina pátrat po opuštěných dolech. O expedici se zachoval v Rio de Janeiru písemný doklad, i když značně poškozený. Napsal jej muž jménem Joao da Silva Guimaroes. Výprava bloudila divočinou dlouhých 10 let. Nakonec dorazili k jakému si horskému pásmu, jaky pokrytému křišťálem, oslnivě odrážejícím sluneční světlo. Zdálo se neschůdné, ale podařilo se jim najít průsmyk, odkud spatřili velkou planinu a ve vzdálenosti několika kilometrů se na ní nacházelo nějaké velké lidské sídliště.

Záhy se ukázalo, že jde o velké kamenné město. Nalézaly se v něm budovy a sochy z křemene, bylo obehnáno hradbami. Furneaux popisuje tento nález (1974, s. 239): „Druhého dne za úsvitu se vydala celá bandeira do města, zbraně připravené k boji. Vstoupili třemi ohromnými branami, tak vysokými, že nikdo nemohl přečíst nápisy, které byly na nich vytesány. Prošli širokou ulicí k náměstí, v jehož středu byl umístěn vysoký sloup z jediného kusu černého kamene, na jehož vrcholu stála socha muže s jednou rukou na boku a druhou ukazující k severu. V každém rohu náměstí se tyčil obelisk. Domy byly obydleny jen hejny netopýrů… Na další ulici našli sochu mladého muže ověnčeného vavříny. (…) Po třídenním pochodu po proudu řeky narazili na silný vodopád a na východ od něho uviděli ‚hluboké zářezy a strašné jámy‘. Ani všechny provazy dohromady jim nestačily, aby změřili hloubku jam. Všude kolem byly pohozeny stříbrné hřebíky. Z řeky vyrýžovali zlatý prach. V rozvalinách opodál našel jeden člen výpravy zlatou minci.“

Furneaux shrnuje důvody, proč může být vyprávění považováno za věrohodné. (1974, s. 239-40): „Původní rukopis je psán neobratnou portugalštinou, což nás neudivuje, protože je pořídil pologramotný bandeirante. Fawcett úporně dokazoval, že všechny podrobnosti v něm obsažené jsou věrohodné, včetně popisu budov a hieroglyfů v nich. Říkal, že by nevzdělaný člověk nikdy nemohl tak přesvědčivě mluvit o věcech, které jsou mu vzdálené, a že proto příběh Raposova objevu je zcela pravdivý. Část, která se týká záhadných bílých mužů v kánoi, byla podpořena zprávami mnoha badatelů, kteří se plavili po řece Paraguasu. A také o zmizelých městech kolovalo mnoho různých pověstí a Fawcett jim věřil stejně bezvýhradně. Britský konzul v Riu, plukovník O´Sullivan Beare, mu vyprávěl příběh o tom, jak ho jednou zavedli do rozbořeného města v džungli, které se nápadně podobalo Raposovu městu, ale leželo blíž k pobřeží. Také mělo uprostřed náměstí sochu, která stála na obrovském černém podstavci. (…) Teorie o zmizelých městech má však i vědecký podklad. Střepy hliněných nádob a různé nápisy naznačují, že v Brazílii byla kdysi vyspělá civilizace. Tyto zprávy sice zdaleka nebyly průkazné, ale podporovaly teorii o zmizelých městech stejně silně jako například důkazy, které v roce 1911 přivedly Hirama Binghama k Machu Picchu, a snad ještě silněji než zmínky o existenci posledního andského zmizelého města, které pak bylo objeveno roku 1966. Proto se nemůžeme divit Fawcettovi, že opustil svoji zeměměřičskou činnost a věnoval všechny své síly objevování zmizelých civilizací.“

Dokonce v oblasti průzkumníci zahlédli i dvě záhadné bílé osoby. Furneaux (1974, s. 239): „Další skupina, kterou vyslali na průzkum dále po proudu, ‚zahlédla po devíti dnech tvrdého pochodu v ústí velkého zálivu řeky kánoi, ve které byly dvě bílé osoby s dlouhými černými vlasy, oblečené jako Evropané…‘ … členové bandeiry vystřelili, aby upoutali pozornost těchto záhadných lidí, ale ti veslovali dál a brzy jim zmizeli z dohledu.“

Nějaké pozůstatky tajemných kamenných sídlišť v pralesích amazonské oblasti byly nalezeny i v moderní době. V džunglích Ekvádoru byly objeveny ruiny velkého kamenného města. Kamenné struktury byly objeveny rovněž v Kolumbii. V červenci 1997 bylo nedleko Cuzca objeveno ve výšce 3000 metrů obrovské archeologické naleziště a zároveň zbytky města o rozloze čtyř čtverečních kilometrů.

Podle zvěstí snad dávní bílí tvůrci těchto měst vyvinuli podivuhodnou technologii umělého osvětlení založenou na podivných věčně svítících kamenech či krystalech (viz dále).

Dne 10. května 2008 byla v travnaté části Amazonie nalezena megalitická struktura sloužící jako astronomická observatoř. Celý komplex sestává celkem ze 127 žulových bloků. Je to zřejmě nejstarší astronomická observatoř v Jižní Americe. Stáří toho „Amazonského Stonehenge“ je odhadováno na nejméně 2000 let. Jednotlivé žulové bloky dosahují výšky až tři metry a v pravidelném rozestupu tvoří prstenec kolem kopce o průměru asi 30 metrů.

Další ohromující nález z amazonských pralesů pochází z roku 1975, kdy družice Landsat II objevila osm symetrických bodů vystupujících z džungle. Následný výzkum pomocí letadel ukázal, že jde o monumentální komplex osmi obrovských pyramid, velikostí a tvarem odpovídajících Velké pyramidě v Egyptě, a k tomu čtyř menších. Je to tedy div svým rozsahem dalece přesahují architektonický komplex v egyptské Gíze.

Na atlantickém pobřeží Brazílie byly rovněž objeveny pyramidy. Ve státě Santa Catarina byla prý objevena asi 100 pyramidám podobných útvarů. Některé jsou vysoké asi 50 metrů a pokrývají plochu cca 15 hektarů. Jsou prý staré asi 5000 let; byly zde nalezeny i lidské kostry, sošky velryb a dalších zvířat.

Je docela možné, že alespoň některá tajemná města v brazilských pralesích nebyla zas tak zcela odříznuta od okolního světa; nejspíše s ním udržovala kontakty, ba možná dokonce byla přímo nějak spjata se známými civilizacemi Starého světa. V roce 1913 byla v jednom z již dávno opuštěných měst v Amazonii nalezena soška z oblasti Středozemního moře (z Halikarnassu) z doby asi 400 pnl. Představuje prý Baalova kněze vychvalujícího svůj chrám zasvěcený Herkulovi. Na její spodní části je mínojsko-chetitský nápis.

Není ani vyloučeno, že v amazonských pralesích sídlili i nějací bílí lidé z mnohem pozdější historické doby, kteří pocházeli z již známých národů Evropy. O jednom takovém nálezu, vzbuzujícím tuto domněnku, se zmiňuje Zillmer (2005, s. 248): „Jiné paralely byly zdokumentovány v roce 2003 (Science, sv. 301, s. 1710-1713). Na jih od Amazonky (v Brazílii) byla objevena kdysi ve velkém stylu urbanizovaná oblast s několika městy, spojenými mezi sebou silnicemi. Po okrajích náměstí a hlavních spojovacích silnic této předkolumbovské kultury byly navršeny zemní valy – stejný systém jsem zdokumentoval u earthworks v Severní Americe, ale i u keltských cest v Irsku. Neznámá předkolumbovská kultura budovala od 13. století v brazilské džungli – na konci období Vikingů a v době rozkvětu templářů – mounds, hráze, mosty a jezy; podobně jako Keltové a Vikingové.“

V jedné rozsáhlé lokalitě amazonského údolí byly také nalezeny stovky kruhů, čtverců a dalších geometrických útvarů (geoglyfů) v podobě obřích takto tvarovaných příkopů, podobných earthworks, které utvářeli tajemní stavitelé megalitů v Severní Americe a v Evropě. Celkem je jich nejméně 200. Nacházejí se na širokém území o délce 250 kilometrů. Mohou podle výzkumu spadat do doby od 3. do 13. století nl.

Studené umělé světlo – tajemná technologie amazonských bělochů z dávné minulosti?

Ke zvěstem o vyspělých městech v nitru amazonských pralesů se často připojují zmínky o podivném umělém studeném světle, kterým se v nich svítilo. Mohou se zakládat na pravdě. Může jít o nějakou neznámou pokročilou technologii, kterou záhadní běloši obývající amazonské džungle dokázali někdy v minulosti vyvinout (tyto zkazky se ovšem týkají i ostrova Nová Guinea v Oceánii, v jejichž pralesích byli rovněž objeveni záhadní běloši – viz oddíl IV).

Mackerle (2011, s. 188-9): „Trasu Fawcettovy cesty také ovlivnila zpráva o záhadných sloupech se studeným světlem. Těsně před odjezdem z Cuiaby ho totiž navštívil náčelník indiánů Nafaquu a řekl mu, že kostely v Cuiabě nejsou nic proti mnohem větším a lepším budovám, které on, indián, viděl na vlastní oči v mrtvém městě pralesa jeho domoviny mezi řekami Šingu (Xingu) a Tabatinga. Řekl mu: ‚Budovy v mém lese jsou velmi staré, seňore. Jsou to budovy ve tvaru věží, částečně sesuté. Mají dveře i okna z kamene a neustále z nich proniká světlo. Jejich interiér je osvětlen krychlovým krystalem na sloupu. Svítí tak silně, že se bez zamhouření okna nedá na něj pohlédnout. Jeho světlo nikdy nezhasne, ani se nezakalí. Je vždy jasné. Můj dědeček to slyšel od stařešinů.‘ Fawcett věděl, že jistí Indiáni v Ekvádoru osvětlovali své chatrče v noci světélkujícími rostlinami. Bylo mu ale jasné, že tady se jedná o něco jiného, nějaké dávné tajemství, které by se mělo znovu objevit. Starověká brazilská bílá rasa uctívačů Slunce asi znala způsob, jak vytvořit studené světlo. Ať to bylo cokoliv, tato metoda je dnešní vědě neznámá. Můžeme se tomu smát jako mystické fantazii, ale proč by si brazilští pralesní indiáni vymýšleli historky, že tato světla sami viděli? Něco podobného popisovali španělští dobyvatelé už v 17. století. Barco Centenera zaznamenal ve svých pamětech z roku 1601 objev města Gran Moxo v džungli Mato Grosso poblíž pramene řeky Rio Paraguai. Na vrcholcích osmimetrových sloupů byly velké měsíce, osvětlující celé blízké jezero. Na konferenci o pouličním osvětlení, konané v roce 1963 v Pretorii, vystoupil delegát C. S. Downley s velmi zajímavým příspěvkem. Na Nové Guinei v jednom údolí v jednom údolí poblíž hory Mt. Wilhelmina hluboko v džungli žije komunita žen domorodého kmene Bok. Žijí prý jako v době kamenné… Ale přestože jsou odříznuté od civilizace, mají perfektní systém umělého osvětlení, zcela rovnocenný tomu našemu z 20. století, ne-li dokonalejší. Obchodníci, kteří pronikli do tohoto podivného údolí žen, vyprávěli, že byli vystrašeni, když viděli mnoho ‚měsíců‘ zavěšených ve vzduchu a svítících velkým jasem celou noc. Downay řekl, že visící ‚měsíce‘ popisovali jako ‚kamenné koule o průměru asi 3,5 m připevněné na vysoké sloupy‘. Když se v údolí setmělo, obrovské kamenné koule začaly zářit záhadným světlem. Kameny nebo krystaly vyzařující studené světlo byly podle některých badatelů dávným civilizacím známé. Staří Egypťané je používali k osvětlení vnitřních prostor pyramid, tibetší lámové je měli ve svých věčných lampách. Na Murrayových ostrovech v Torresově průlivu mezi Austrálií a Novou Guineou je používali kněží k tajemným náboženským rituálům. Tyto zaoblené kameny nazývané búja (booya) měli připevněny v jakési objímce z bambusu. Když je namířili k nebi, vyšlehl blesk. Tyto pozoruhodné minerály na vlastní oči viděl australský cestovatel Ion Idriess a zjistil, že vydávají modré světlo o takové intenzitě, že když se soustředí pomocí zvláštního zařízení do paprsku, dosahuje účinku rentgenového záření a mohlo by člověka usmrtit.“

Také Vašíček uvádí (1998, s. 148): „Z 20. let našeho [20.] století pochází zpráva o kyklopských městech v povodí Amazonky. Lovci a dobrodruzi zahlédli budovy s nezvyklou architekturou, osídlené bílými lidmi. Z průzorů oken v kamenných zdech zářilo umělé světlo.“

Podle pověstí samotných indiánů je toto podivné osvětlení dědictvím dávné vyspělé civilizace, která zde kdysi existovala. Záhadné svítící kameny v tajemných kamenných městech obývaných bělochy byly také jedním z motivů výprav plukovníka Fawcetta.

Další zářící kameny byly prý nalezeny v severní části centrálního Nového Mexika, v oblasti, kde existovala záhadná kultura Anasaziů, podle všeho vytvořená bělochy nějak spojenými s civilizacemi Starého světa.

Další objevy bílých lidí v Jižní a Střední Americe

Lidé bílé pleti byli v Jižní Americe zaznamenáni i mimo oblast Amazonie, více na jihu. A dále i někde ve Střední a jižní části Severní Ameriky.

Indiáni ze San Blas v Panamě jsou téměř bílé pleti a blond. V Peru žijí kmeny bílé pleti Jivaro, Zaparo, Schipibo a Chachapoy. Nezapomeňme, že s Chachapoyi jsou spjati oni tajemní Chacas, vysocí, bílí a světlovlasí běloši, kteří se v 11. století usídlili na hřebenech peruánských And a vystavěli zde velkolepá kamenná sídla. V karibské oblasti žijí kmeny Karara, Wama a Wayarikure s nápadně světlou barvou kůže. V Bolívii byli zaznamenáni jedinci světlé pleti mezi místním lidem Sirionó.

Bílí lidé byli zaznamenáni u Lagoa Santa v jižnější části Brazílie. Stejného typu jsou i bílí lidé zaznamenaní v kraji Rio Negro v Argentině. Tento kmen Passé je bělošské pigmentace a velmi hezkého vzezření. Podle některých jsou tito lidé zvláštní – lagidskou – podskupinou bílé rasy (název odvozen z Lagoa Santa).

Hopiové a Zuniové z jihozápadní oblasti Puebla se vyznačují častým výskytem albínů.

(O zbytcích bílých lidí v Severní Americe, vzhledem k tomu, že zde se uchovali nejspíše až jako pozůstatky podstatně pozdějších bílých migrací, více viz oddíl V.)

SEVERNÍ AMERIKA

Nálezy potvrzující dávnou přítomností bílé rasy v Severní Americe

Ani Severní Amerika není prosta stop po dávných běloších, kteří osídlovali některé oblasti. Nicméně se zdá, že zde byly jejich počty a celkový výskyt sporadičtější než v jižnějších částech amerického kontinentu. Na více místech Severní Ameriky se uchovalo větší množství kamenných staveb, které indiáni nikdy nestavěli a které připomínají své protějšky v Evropě. Kromě toho se zde objevují legendy o bílých a světlovlasých indiánech. Nejstarší bílé osídlení Severní Ameriky ale pochází z velmi dávných dob, kdy sem patrně přes Beringův průliv (za časů doby ledové díky nižší mořské hladině asi překročitelný suchou nohou) migrovali nejstarší bílí lidé – kromaňonci – z Asie (už v paleolitu sídlili dokonce i v severnějších částech asijského kontinentu). Ze severovýchodní Asie to není do severozápadní části Severní Ameriky nijak zvlášť daleko. Jestliže to dokázali mongoloidní předkové indiánů, pak není důvod, proč by to ve stejné době nebo i dříve nemohla dokázat i v severní Asii sídlící společenstva bílých lidí, která byla možná už tehdy kulturně vyspělejší. Podle všeho se zdá, že minimálně jedna jejich migrační vlna sem přišla někdy před zhruba 10 000 – 9500 lety. Nejspíše však proběhlo více migrací v ještě dávnějších dobách a asi i později. Kromě toho sem mohli ještě během poslední doby ledové migrovat kromaňonští lidé i z Evropy podél ledovců v severním Atlantiku (viz dále).

Kruml (1998, s. 84): „Podle původní verze, kterou dodnes podporuje řada archeologů, k osídlení došlo mezi 10 až 15 tisíci lety. Jenže pak se začaly nacházet ve Spojených státech hroty kopí vedle kosterních pozůstatků zvířat vyhynulých před mnoha desítkami let tisíc let. To dost dobře nejde dohromady s předcházejícím tvrzením. Navíc byly učiněny i další významné, mnohem starší nálezy – v Tule Springs v USA či v Jižní Americe objevili archeologové neobroušené kamenné zbytky, jejichž stáří dokazuje, že člověk žil v Americe už před 35 – 50 tisíci lety. Ale zřejmě se datum bude ještě dále posouvat.“

Později sem mohli migrovat i bílí lidé spjatí s předindoevropskými a hlavně indoevropskými kulturami Eurasie (víme o bílých kulturách a migracích daleko v Asii, i v Číně a v severní Sibiři – viz dále oddíl III). A stejně tak sem mohli migrovat lidé ze starověkých a středověkých národů Evropy (viz oddíl V). Podle megalitických památek sem zřejmě kdysi zavítali evropští a středomořští stavitelé megalitů, Féničané a nejspíše i nějací Keltové. Ani Achájce nelze vyloučit – i oni stavěli k pohřbům svých vládců pohřební kamenné komory (tholoi). Stejně tak sem mohli připlout Egypťané, Řekové a Římané. Později sem mohli přijít mniši z Británie a Irska, kteří převzali keltské kamenné stavitelství a žili v kamenných celách.

Kruml (1998, s. 84): „Stejně jako se vědci nemohou shodnout, odkud vlastně první obyvatelé Ameriky pocházeli, tak jsou nejednotni co se týče styků amerických civilizací s ostatním světem. Například s Egypťany, Féničany, Římskou říší, obyvateli Asie či Vikingy.“

Kromě toho sem mohli ještě během poslední doby ledové migrovat kromaňonští lidé i z Evropy podél ledovců v severním Atlantiku (viz dále).

Nálezy bílých jedinců

Muž ze Spirit Cave

V oblasti dnešní Nevady žil před 9500 lety člověk označovaný jako Oduševnělý jeskynní muž. Jeho rekonstruovaný vzhled ukazuje bělošské rysy: vysoká, podlouhlá a oválná tvář, úzký, rovný a špičatý nos, velká podlouhlá lebka. Podle vzhledu by mohlo jít o kromaňonce. Jeho ostatky byly objeveny roku 1940 v Jeskyni duchů (Spirit Cave). Tělo bylo od pasu nahoru mumifikované. Kůže se zachovala na zádech a ramenou. Mumie měla poškozenou páteř a našly se stopy po zlomenině lebky, ovšem zhojené, takže dotyčný zranění přežil. Jeho stáří bylo odhadnuto na 45 – 55 let. Byl nalezen u chomáč vlasů rezavě hnědé barvy.

Poblíž ostatků se nacházely předměty denní potřeby a pletené sáčky s popelem a kousky kostí dvou lidí, kteří byli zpopelněni. V jeskyni byly nalezeny i další předměty jako nože či košíky. Velkou pozornost však vzbudila skutečnost, že mumie ležela na kožešinové přikrývce a byla oblečená v koženém plášti, na nohou měla kožené boty a kolem ramen a hlavy pletenou látku. Podobný kus látky měla obtočený i kolem nižší části těla a pod nohama. Látky byla vyrobena velmi pokročilým a sofistikovaným způsobem tkaní (diamantové splétání). Technologická vyspělost výroby i úroveň textilií objevených v Jeskyni duchů se směle rovnaly kterýmkoli na světě v době jejich objevu (1940) a překonávaly zřejmě jakékoli jiné látky spadající do doby jejich vzniku.

Mumie byla dlouhá desetiletí bez většího zájmu umístěná v depozitáři Nevadského státního muzea. Až v roce 1994 jí opět začala být věnována pozornost. Teprve tehdy bylo podrobnějším výzkumem (sedm radiokarbonových testů různých částí těla a předmětů) odhaleno velké stáří těla a především jeho jasně neindiánská, bělošská rasová identita.

Muž z Čarodějnické pláže

Další neindiánská (mužská) kostra v Nevadě byla nalezena na místě zvaném Pyramidové jezero (známá jako muž z Čarodějnické pláže – Wizard Beach Man). Podle odhadů bylo její stáří odhadnuto na více než 9200 let. Tvar lebky je opět výrazně dolichocefální a nasvědčuje bělošskému původu.

Muž z Kennewicku

V roce 1996 byly v Kennewicku u řeky Columbia ve státě Washington nalezeny ostatky muže zemřelého násilnou smrtí ve věku 45 let, jehož kostra a hlavně lebka vykazovala jasné bělošské charakteristiky, možná nordické, i některé rysy obličeje jako delší nos nebo okrouhlé oční jamky by odpovídaly bílé rase (ovšem podle jiných tvrzení šlo spíše o smíšený bělošsko-mongoloidní typ, event. o člověka podobnému lidem Ainu). Vysoký byl 170-176 cm a jeho lebeční index 73,8 svědčí o dolichocefalii/dlouholebosti netypické pro indiány a mongoloidy. Stáří kostry bylo odhadnuto na více než 9000 let. Zdá se, že měl oblečení šité na míru a velmi umně zhotovené sandály. Určitě nebyl nějakým do tohoto kraje náhodně zatoulaným samotářem, ale patřil do nějakého místního společenstva. Zillmer o tomto objevu píše (2005, s. 201): „Doklad o raném osídlení Ameriky lidmi evropského, a nikoli asijského typu byl nalezen 28. července 1996 na západním pobřeží amerického státu Washington: kde byl objeven kennewický člověk. Jeho původně uváděné stáří – 9300 let – bylo nověji revidováno na – 7200 roků. Na Yaleské univerzitě zkoumali jeho DNA. Ta se podobá DNA Evropanů a praobyvatel Japonska, Ainuů. (…) Zdá se, že člověk z Kennewicku dokazuje, že tito praobyvatelé překročili Pacifik do Ameriky – a přitom po sobě zanechali megalitické památky od Evropy přes Asii až do Polynésie. Dnes je kennewický člověk pokládán za praotce americké civilizace. Některé indiánské kmeny jako třeba Yakamové mají být jeho přímými potomky.“

Dalších sedm objevených lebek z doby před 6500 lety pnl., patřícími podle všeho lovcům velkých zvířat nebo lovcům-sběračům, má bez výjimky dlouhou a úzkou mozkovnu a užší tvář, což neodpovídá indiánům ani Asiatům. Přitom pocházejí z různých oblastí USA – tři z Minnesoty, dvě z Texasu, jedna z Colorada a jedna z Arizony.

Některé z těchto objevů mohou souviset s výše zmíněným průnikem kromaňonců z Asie a/nebo z Evropy (nositelé solutréenské kultury) do Ameriky.

Politická korektnost a indiánská lobby se v USA snaží zabránit výzkumu uvedených objevů zpochybňujích jejich prvenství.

Výsledky výzkumu ostatků muže z Jeskyně duchů se dostaly na veřejnost v roce 1996 a ihned vyvolaly spory a znepokojený zájem místních indiánů kmene Paiuteů, kteří začali požadovat vydání ostatků (podle zákona o navrácení pozůstatků „domorodých“ Američanů) a pohřeb těla podle jejich zvyků. Vzhled a rasová příslušnost přitom indiánský původ dotyčného jedince jasně vylučuje. Spory kolem těla časem ještě nabraly na intenzitě a Paiuteové zabránili testování DNA.

V Idahu nedaleko Buhlu byla roku 1993 nalezena kostra stará 10 600 let, což představuje jeden z nejstarších nálezů týkajících se přítomnosti člověka v Americe. Stejně jako jiné nálezy lidských pozůstatků z tak dávných dob mohl i tento spadat do bělošské rasové kategorie. Než však mohlo být zahájeno jakékoli ucelené zkoumání, byly ostatky vydány místním indiánům, kteří je pohřbili. V Montaně byly nalezeny lidské vlasy a i ty se hned staly předmětem jejich nároků. Nebyly pochované, ale jejich výzkum byl znemožněn. I další antropologické nálezy potkal stejný osud: byly pohřbeny indiány nebo bylo zabráněno jejich analýze.

Rovněž kolem muže z Kennewicku vypukly spory vyvolané indiánskou lobby, která v objevech odhalujících dávnou přítomnost bílých lidí v Americe (s indiány současnou nebo dokonce jim předcházející) vidí hrozbu vedoucí ke zpochybnění jejich výlučného statusu jakožto prvních obyvatel Ameriky. Ten však dnes již můžeme považovat za bezpečně vyvrácený. Nicméně, kvůli politické korektnosti a lobby indiánů bylo zkomplikováno či přímo znemožněno zkoumání mnoha zajímavých vědeckých objevů.

Bílí lidé Si-Te-Cah – legenda potvrzená nálezy

V Nevadě v jeskyni u Lovelock bylo nalezeno několik vrstev mumií, konzervovaných pod vrstvami netopýřího trusu. Tyto vysušené ostatky patřily lidem velké výšky s dlouhými lebkami a s rusými vlasy. Podle svého vzhledu to museli být bílí nordici či kromaňonci. V legendách místních indiánů se vyskytují rusovlasí lidé, takzvaní „Si-Te-Cah“, a tímto nálezem se potvrdilo, že vychází z reálných skutečností. Podle legendy byli bílí Si-Te-Cah bojovní a nakonec se proti nim vytvořila koalice indiánských kmenů, která většinu z nich vybila. Zbývající uprchli do jeskyně dnes známé jako Lovelock. Když odmítli vyjít, nakupili před ni indiáni křoví a zapálili ho. Bílí Si-Te-Cah tak byli upáleni či se udusili.

Sarah Winnemucca Hopkins, dcera náčelníka Paiuteů, Winnemuccu, vylíčila mnoho příběhů o lidech Si-Te-Cah ve své knize Život medzi Paiutuny:

Můj lid tvrdí, že kmen, který jsme vyhubili, měl červenavé vlasy. Mám nějaké z jejich vlasů, které se po generace předávaly z otce na syna. Mám oděv, který byl v naší rodině po mnoho, mnoho let a je ozdobený těmito červenými vlasy. (…) Nazývá se smuteční oděv a nikdo kromě naší rodiny takový nemá.“

Roku 1931 byly na dně jezera Humboldt další kostry vysokého vzrůstu a o osm let později jedna taková další na ranči v této oblasti.

Adenové – první severoameričtí pěstitelé kukuřice

Pozornost vzbudil i nález ostatků kmene Adenů ve státě Ohio, prvních pěstitelů kukuřice v Severní Americe. Praktikovali kraniální deformace a barvili kosti svých předků červeným barvivem. To jsou zvyky, s nimiž se setkáme u dávných kultur Starého světa i u některých Mezo- a Jihoamerických, u nichž je takřka jistý bělošský civilizační vliv. Zejména se s nimi setkáváme u Mayů. Podle všeho mohli být skupinou armenoidů, která snad byla nějak spjata s jižněji sídlícími Pueblany (jako Anasaziové) a snad i Mayi. Tito lidé byli armenoidního typu (Hooton, 1946).

Westwoodová uvádí (1994, s. 118): „Původ Adenů je nejasný. Mnoho kostí vykopaných z jejich návrší je obarveno okrovou červení, zvyk známá už asi z roku 2350 pnl. od Rudého jezera ve státě New York. Širokolebí Adenové však prováděli také lebeční deformace – svazovali tvárné hlavy svých dětí, aby měly neobvykle vysoká čela. Tato praxe naznačuje, že byli spíše středoamerického původu, protože nejbližší srovnatelné lebky pocházejí z blízkosti dnešního Mexico City.“

U jejich sídliště se nachází i známý Hadí pahorek (viz dále).

Solutréenská hypotéza

Podle této teorie před 15 – 17 tisíci lety skupina evropských kromaňonců, příslušníků solutréejské kultury, přeplavila do Severní Ameriky a usadila se zde.

Tato kultura převládala před 17 – 21 tisíci lety na území dnešní Francie a Španělska. V onom čase vyvinula nejpokročilejší techniku opracování kamene na světě. Její kamenné výrobky byly naprosto jedinečné a unikátní, jasně se odlišujících od ostatních z onoho času (více viz oddíl II, kap. o dávných kromaňonských kulturách). Před asi 15 tisíci lety však tato kultura z evropského kontinentu zmizela.

Ve Virginii v USA byl na nalezišti Cactus Hill objeven kamenný hrot starý 17 tisíc let odpovídající hrotům solutréenské kultury. Specifičnost solutréenských produktů, k nimž je zařaditelný i tento nález, ukazuje jasně na jeho evropský původ. Před 17 tisíci roky, za poslední doby ledové, spojoval Kanadu a Francii obrovský ledovec, jenž byl minimálně v zimních měsících zcela kompaktní. Malby tuleňů pocházející od solutréenců dokazují, že měli kontakt se zvířaty žijícími na ledovcích a zřejmě je tam i chodili lovit.

Další nález od Savanah River ve Virginii, obsahující hroty a čepele v usazených horninách a starý asi 12 tisíc let se opět velmi podobá nástrojům a zbraním, které přináleží kromaňonské solutréenské kultuře z doby kamenné ve Francii a Iberského poloostrova.

Jeví se tak jako velmi pravděpodobná hypotéza, že podél okraje atlantického ledovce, kde nacházeli dostatek potravy, se před 17 tisíci lety Evropané přeplavili až do Severní Ameriky. Během teplejších měsíců se ledovec mohl rozpadnout na menší kusy, které však byly unášené Golfským proudem dále na západ, což celou cestu urychlovalo.

Dr. Bruce Bradley, americký archoelog a specialista na pravěké nástroje poukázal na to, že mnohé artefakty v Severní Americe dokonale připomínají solutréenskou metodu zpracování. Pazourkové nástroje přinesené migranty z Asie byly naprosto odlišné co do konceptu i způsobu zpracování.

Schoch a McNally uvádějí (2004, s. 93): „Clovis … dává další trumf stoupencům evropského původu Američanů. Cloviští lovci používali zvláštní hroty oštěpů a vůbec kamenné nástroje, které jsou všechny štípané specifickým způsobem. Technologii výroby nástrojů doby kamenné, které se nejvíce podobná cloviské, ale nenalezneme v severovýchodní Asii, jak by očekával ten, kdo uvažuje o Beringii jako o mostu, po němž přešli cloviští lidé na americké kontinenty. Tato ‚kamenná technologie‘ se spíš vyvinula v Evropě, v kultuře známé jako solutréenská, jejíž příslušníci obývali území dnešního severního Španělska a Francie. Solutréenské a cloviské nástroje si nejsou pouze podobné; jsou většinou tak stejné, že je stěží rozezná i odborník. Archeolog Bruce Bradley, přední odborník na technologii štípaných nástrojů, říká: ‚Tyto výrobky lidských rukou nejenže vypadají stejně, ale jsou i stejně zhotovované, vzniklé ze stejného abstraktního konceptu aplikovaného na kámen.‘ Solutréenská kultura skončila v Evropě zhruba kolem roku 14 000 pnl. – pak se objevila v Severní Americe cloviská, jež neměla žádného zřejmého předchůdce. A to je věc, kterou považuje Bradley za zvlášť důležitou. ‚Cloviská technologie zpracování kamene nemá žádný vývoj,‘ říká. ‚Prostě se objevila někdy před 11 500 lety hotová, v celém Novém světě plně rozvinutá.‘ Bradley a jeho kolega Dennis Stanford … se domnívají, že když byla většina evropské zemské masy během mladší doby kamenné pokrytá ledovci, lid solutréenské kultury se přeplavil do Nového světa na lodích podél okrajů ledovců. Ať se tam však dostali jakkoliv, přinesli si tam tito evropští přistěhovalci nejen svoje geny, ale i kamenné nástroje. Svědectví o jejich přítomnosti lze nalézt ve studiích o evoluční genetice i v archeologických vykopávkách.“

Teorie o průniku bílých, patrně kromaňonských, nositelů solutréenské kultury z Evropy do Severní Ameriky se jeví jako takřka jistá. Schoch a McNally shrnují (2004, s. 94-5): „Jeden znak cloviských nástrojů za druhým se shoduje s týmiž znaky nástrojů solutréenských. A časová následnost rovněž svědčí ve prospěch druhé teorie. Solutréenská kultura zmizela ze Starého světa a o několik tisíc let později se objevila plně rozvinutá v Novém světě. Difuze ze Starého do nového světa je zřejmá. Jedinou záhadnou zůstává, kde se Solutréeňané zdržovali v oněch několika desítkách století, které uběhly mezi tím.“

Příbuzenská linie X – dávná přítomnost bílých v Severní Americe dokázaná i genetickým výzkumem

Podle genetických nálezů Theodora Schurra z roku 1998 se u indiánů vyskytuje genetický znak nazývaný příbuzenská linie X. Ta jasně potvrzuje, že mezi předky indiánů byli i nějací bílí lidé ze Starého světa, nebo možná přesněji řečeno, do jejich genofondu byl nějakým způsobem kdysi introdukován určitý podíl bělošského genetického fondu. Jak se zdá, starodávní Evropané dorazili do Severní Ameriky první nebo současně s asijskými předky indiánů a později došlo k míšení, v jehož rámci byli méně početní a asi dříve příchozí běloši pohlceni početnější masou později příchozích indiánů.

Genetická známka „příbuzenská linie X“ a možná zdrojová populace byly studovány výzkumníky z Emory Michaelem Brownem a Douglasem Wallacem, Antoniem Torronim z Římské univerzity a Hansem Jurgenem Bandeltem z Univerzity Hamburg.

Tato linie je obsažena v mitochondriální DNA (mtDNA) a dědí se tedy jen v ženské linii – z matky na dceru. U indiánů bylo nalezeno pět základních mtDNA haplogrup; čtyři z nich – A, B, C a D sdílejí s indiány i Asiaté, což potvrzuje jejich starodávné vazby a původ indiánů v populacích východnějších částí Asie. Pátá haploskupina, příbuzenská linie X, se však vyskytuje kromě indiánů hlavně u evropských a blízkovýchodních národů jako Italové, Španělé, Finové, Turci nebo Bulhaři. Zároveň se vůbec nikde nevyskytuje u východoasijských populací, z nichž jinak indiáni pocházejí. To to takřka s jistotou dokazuje tezi, že tato linie X byla vnesena do indiánského genofondu skupinou rasově odlišnou jak od nich samotných, tak od jejich mongoloidních předků. A navíc její výskyt ukazuje, že to museli být bílí lidé z Evropy (její výskyt i více na východě jen naznačuje, že kdysi běloši obývali i Přední Asii, než zde převážili lidé semitského typu).

Tento nález z oblasti genetiky dokazuje, že bílé populace migrovaly před nejméně 9000 lety (a některé podle archeologických nálezů ještě o tisíce či dokonce desetitisíce let dříve) do Severní Ameriky a později byly míšením pohlceny do početnější populace později přišedších indiánů. Některé skupiny bělochů byly indiány asi násilně vyhlazeny. Vzhledem k tomu, že mtDNA se přenáší jen v ženské linii, je možný scénář, že bílé populace byly indiány likvidovány tak, že muži byli pobiti a ženy naopak ponechány naživu, jednak proto, že po odstranění mužů nemohly klást odpor a nebyly už pro indiány nebezpečné, jednak pro sexuální účely.

Schoch a McNally uvádějí (2004, s. 94-5): „Přítomnost ještě jedné dědičné linie, haplogrupy X, mezi původními Američany svědčí o tom, že Asie mohla být stěží jediným místem jejich původu. Lidé s haplogrupou X se ve východní Asii ani na Sibiři nevyskytují, lze je však v nízkých výskytech nalézt mezi evropskou, středoasijskou a západoasijskou populací. Haplogrupu X – která se vyskytuje v mnohem větší četnosti v Severní než v Jižní Americe, zejména mezi národy Siouxů a Odžibvejů – se do Ameriky dostala před dávnými dobami, někdy před 15 – 30 tisíci lety. Vše tedy nasvědčuje tomu, že nepříliš dlouho před vlnou severoasijských migrantů přišli na americké kontinenty lidé z Evropy, konkrétně z okolí Středozemního moře, a ze západní části Asie a přispěli svým dílem ke genetické směsi, z níž se vyvinuli původní obyvatelé Nového světa. A o tisíce let později někteří z nich stavěli pyramidy.“

Ke genetickým nálezům je třeba zmínit, že také Jobling a Tyler-Smith (2003) našli zřetelné stopy bělošského genofondu (haploskupiny patřící k velké haplogrupě R) v původním obyvatelstvu Grónska a Severní Ameriky (Navahové a Čejeni).

Pradávní běloši tak ze Severní Ameriky již dávno zmizeli, avšak archeologické nálezy jejich koster, pozůstatků jejich kultury a objevy z oblasti moderní genetiky nám nyní podávají tiché svědectví o jejich starodávné přítomnosti.

Památky a monumenty zanechané dávnými bílými migracemi do Severní Ameriky

V Severní Americe se nachází velké množství staveb a komplexů z kamene podobných těm ve Starém světě, především v Evropě. Tyto stavby jsou nejspíše ve většině případů spojeny s migracemi bílých lidí za časů starověku či dokonce raného středověku. Bezpečně jsou zde doloženy dvě kultury, adenská a hopewellská, které existovaly asi v letech 800 pnl. – 400 nl. a vyznačovaly se stavěním megalitických památek. Další kultura, mississipijská, zase vzbuzuje dojem návaznosti na stavitelské umění Mayů a Aztéků.

Mystery Hill – Americké Stonehenge

Ve státě New Hampshire nedaleko města North Salem (a ne příliš daleko od Bostonu) se nachází místo zvané Tajemný kopec – Mystery Hill. Rozkládá se na ploše více než 13 hektarů. Tato památka a její celkový styl odpovídá megalitickým nálezům v Evropě. Je to kamenný stavební komplex zahrnující vztyčené kameny, kamenné valy a podzemní komory. Jednou z funkcí stavby je nepochybně astronomická observatoř. Podle výzkumu záměrných astronomických bodů a matematických výpočtů bylo určeno, že ke stavbě muselo dojít už velmi dávno, možná už ve 3. tisíciletí pnl. Během vykopávek v „Americkém Stonehenge“ byly objeveny rozličné artefakty, nejvýznamnějším z nich je keltský (indoevropský) znak vyrytý ve skále keltský symbol Slunce. Nejspíše tedy nějaká dávná bílá migrace ze Starého světa přišla až sem, a zde na základě svých rozsáhlých astronomických znalostí a stavebních dovedností vybudovala velkolepý kamenný komplex, jehož celkový styl odpovídá megalitickým památkám v západní Evropě, a to zejména těm v Irsku. Takže je dost pravděpodobné, i podle zmíněného keltského symbolu, že jde o stavbu keltského původu.

Zillmer (2005) shrnuje, že záhadná lokalita je komplexem sestávajícím z 22 staveb z kamene, a dále jsou zde vzpřímené kameny, tmavé kamenné komory (root cellars), tunely s kamennými stěnami dodnes zčásti obložené deskami z kamene. Na některých kamenech jsou nápisy údajně skládající hold fénickému Baalovi, jiné keltskému Belovi. Dále zde byly nalezeny nápisy ve starém keltském oghamském písmu. Je docela možné, že Keltové se s Féničany v Severní Americe přímo setkávali. Zillmer (2005, s. 27): „Barry Fell opírá svůj názor o mnoho podobných nálezů v Americe (1989, s. 91): ‚Začíná být zřejmé, že Keltové stavěli megalitické komory ve státech Nové Anglie a féničtí mořeplavci byli vítanými návštěvníky.‘ Připojuji se k názoru, který na základě mnoha prokazatelných výchozích údajů zastává v knize The Celtic Connection John J. White, totiž že ‚byl rozšířen častý výskyt nápisů, které jsou podobné ogamu (og-hamu, HJZ) a byly psány po celém světě, a to prokazatelně v mnoha případech společnostmi, jejichž někteří členové měli vztah k fénické kultuře. Členové kultur, které měly vztah ke Keltům, navíc celosvětové rozšíření oghamského písma uznávali‘ (White III, 1966, s. 139).“

Pokud se na celý komplex podíváme z jednoho centrálního bodu, zjevně je uspořádán tak, aby ukazoval dny rovnodennosti a slunovratu. Jeden z monolitů je zjevně orientován na východ slunce o letním slunovratu. Okolo je kruh z kamenů, v němž je možné provést další astronomické kalkulace. Blízko kruhu směrem na sever je další kámen stojící v základní ose, podle čehož lze určit oba slunovraty i rovnodennosti a další astronomické události související se sluncem a měsícem. Několik nižších zdí rovněž vykazuje orientaci podle os sever-jih a východ-západ. Stejně jako světoznámé Stonehenge v Anglii si svůj název nese právem. V kultuře stavitelů megalitů i ve starém keltském náboženství byl kladen velký důraz na harmonii mezi zemí a nebeskými tělesy.

Součástí Amerického Stonehenge je Obětní stůl – žulová deska velikosti člověka na opěrách, do nichž jsou vyryty drážky. Její váha činí asi 4,5 tuny. Stůl je spojen hlásnou troubou s podzemní komorou. Tato věštecká komora je jednoznačně největší v celé lokalitě a je zvláštní, odlišná od kterékoli jiné v Nové Anglii. Je i s hlásnou troubou konstruována tak, že velmi zesiluje zvuk a při obřadech tak mohl být vytvořen působivý efekt. Mohlo tedy jít věštírnu podobnou těm ze starověké Evropy. Nebo mohlo jít o obětiště úrody Matce Zemi. Odpovídá několika takovým stolům nalezeným v Portugalsku. Okolo této komory se nachází dalších 20 podzemních komor různé velikosti.

Existují tvrzení zpochybňující starodávný původ Mystery Hill; podle některých badatelů jde o mnohem pozdější stavbu postavenou až novodobými evropskými kolonisty. Nicméně radiokarbonové datování potvrdilo stáří lokality na nejméně 4000 let. Zaměření podle astronomických bodů by odpovídalo době před 3500 lety, podle jiných tvrzení před 4500 – 3900 lety.

Poblíž komplexu se nacházejí další nízké kamenné valy a komory.

Gungywamp komplex

Blízko ústí řeky Temže ve východním Connecticutu je větší množství kamenných staveb a komor. Nejrozsáhlejší je komplex Gungywamp. Rozkládá se na ploše 100 akrů na lesnatých kopcích poblíž města Groton. V jeho blízkosti jsou i další menší podobné kamenné struktury. Sám komplex stojí na mohutné skále nad bažinou a jedním z přítoků Temže. Archeologické nálezy potvrdily přítomnost lidí v posledních 4000 letech. Bílí farmáři ho objevili někdy kolem roku 1780. Nachází se zde dvojitá řada složená ze 12 pravoúhlých kamenů měřících v průměru necelé tři metry. Nejvnitřnější kruh je tvořen osmi kameny ležícími v jakémsi zahnutém okrasném vzorci. Kromě toho jsou zde dvě podzemní komory, další podzemní komory ve tvaru úlu a petroglyf znázorňující ptáka s široce roztaženými křídly. Jinak je zde i množství megalitů, cairnů, dalších kamenných řad a kamenů, které nejsou umístěny náhodně. Nepochybně byla lokalita užívána i jako astronomická observatoř. Největší podzemní monument zde je „kalendářní komora“, která byla navržena na základě astronomických pozorování a za účelem určování roční doby. V západní zdi je otvor, kterým při jarní a podzimní rovnodennosti proniká sluneční světlo na stěnu ze světlejšího kamene a osvětluje sousední komoru.

Calendar II Site

Necelých 40 kilometrů severně od South Woodstocku ve Vermontu na Morgan Hill Road se nachází lokalita Calendar II Site. Je tvořena vzpřímenými kameny, kamennou plošinou, kruhovou kamennou celou, kamennými zdmi, mohylami ze zeminy a dalšími útvary. Je zde i jedna velká kamenná místnost obdélníkové tvaru se stropem z velkých kamenných desek. A je zasypána hlínou, takže se nachází v jakémsi pahorku. Komplex je uspořádán astronomicky; je zde asi 20 prvků orientovaných podle slunce, měsíce, hvězd a podle východů a západů slunce za slunovratů a rovnodenností. Nachází se zde i zbytky základů domu zapuštěného do země, které odpovídají vikinským. U lokality se nachází i velký bludný balvan, na němž byly nalezeny znaky keltského oghamského písma.

Burnt Hill

Jeden z nejzajímavějších nálezů je kruhu ze vztyčených kamenů na Burnt Hill v Massachusetts. Astronomicky orientovaný kamenný kruh leží mimo obvyklé komunikace na soukromém pozemku. Součástí zařízení jsou monolity a pozorovací body.

Zillmer (2005, s. 31): „Skupiny tvořené vzpřímeně stojícími kameny (menhiry) byly podle Barryho Fella (1982, s. 206) na vrcholech různých hor ve státech Nové Anglie, například blízko South Woodstocku v New Hampshire. Při rešerších jsem poznal Colgate Gilberta, jenž v roce 1997 ještě s dalšími prozkoumal horskou homoli, na níž je několik menhirů a zaměřovacích bodů. Toto tajuplné místo, jež není na žádné mapě, se nachází na Burnt Hill v Massachusetts, ale je o něm zmínka již z roku 1740. Colgate přijel z veliké dálky, aby mi ukázal cestu k lokalitě, jež vede po nevyasfaltovaných stezkách. Poté mi poskytl k lokalitě vysvětlení i výsledky průzkumu, které ukazují, že kolem ní jsou další stojící kameny a jiné význačné body, jež jsou astronomicky mj. orientovány na body slunovratu.“

Další známější megalitické stavby

Našly se i další megalitické stavby, vesměs ve státě Massachusetts několik kamenných hrobek (Palmerská, Shernbornská, Harvardská, Easternbrocká a další), vápencová pec u Boltonu a svatyně u Shutesbury, zcela odpovídající kultovním megalitickým stavbám v Evropě.

Poblíž Údolí slonů v South Royalton ve Vermontu se nachází známá megalitická observatoř Calendar I Site.

Ve Vermontu se nachází i kamenný South Woodstock komplex, poblíž stejnojmenného města. Zahrnuje kamenné komory, stojící monolity a cairny v přilehlých přirozených prohlubních. Komory jsou spojeny sítí pěšin a komplex je průplavy spojen s blízkou řekou Connecticut.

Další pozoruhodný megalitický komplex se nachází v LeBlanc parku v Lowellu v Massachusetts. Zcela odpovídá těm, které nacházíme v Británii. Jsou zde vztyčené megality a oválný mound 34 metrů dlouhý a 17 metrů široký. Monolity jsou určeny k astronomickým pozorováním – orientovány na východ a západ, zřejmě mají sloužit k určování určitých poloh slunce. Jednou z nich je podle provedených pozorování podzimní rovnodennost.

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: