Přejít k obsahu webu

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 9

Září 24, 2017
tags:
by

Dávné bílé osídlení Mezoameriky a Jižní Ameriky

Antropologické nálezy a některé objevené artefakty z oblasti And a vůbec regionu, kde se později rozkládala říše Inků – z kultur Paracas, Nazca, Wari, Chimu a dalších –, jasně ukazují, že zde už kdysi dávno existovalo poměrně početné a široce rozšířené obyvatelstvo bílé rasy, které zde pak vytvářelo tyto poměrně vyspělé kultury menšího či většího geografického rozsahu. Částečně pak na jejich dědictví navázala i incká říše, která se rozkládala po celé této oblasti. Výrazné bílé osídlení však nejspíše sahalo i dále do Mezoameriky a jižních částí Severní Ameriky. Později docházelo ke všeobecnému a pozvolnému civilizačnímu úpadku, jak se tito dávní běloši z místní populace vytráceli míšením se stále početnějšími indiány a asi i ve srovnání s nimi nižší porodností.

Samozřejmě nelze tvrdit, že za všemi kulturním výdobytky v dávné Americe stojí bílí lidé. Nelze vyloučit, že některé poměrně vyspělé kultury ve Střední a Jižní Americe byly vytvořeny indiány nebo že na některých kulturách se nějakou měrou vedle bělochů podílel i indiánský element. Lidstvo v posledních tisíciletích dysgenicky upadá a indiánští obyvatelé Ameriky nebyli výjimkou. Předkové dnešních indiánů mohli být o poznání nadanější a inteligentnější; dávní indiáni svými kvalitami asi převyšovali ty současné, a tak se na starých civilizacích Ameriky mohli podílet, někde možná i výrazně.

Navíc i po zmizení většiny bělošského elementu dokázaly později indiánské kmeny naučené dovednosti do určité míry udržovat. Proto i když byly kultury Inků a Aztéků v době dobytí Španěly již poněkud upadlé, stále se ještě udržovaly na poměrně vysoké úrovni. Zejména v případě Inků zde hrálo samozřejmě roli i to, že v horní vrstvě stále ještě převažovali potomci dávných bílých nositelů civilizace.

Nicméně se podle některých překvapivě vyspělých výdobytků, podobností s civilizacemi Starého světa a náhlosti objevení mnohých kultur bez předchozího vývoje zdá, že zde běloši byli nejvýznamnějším civilizačním činitelem a také prvotním iniciátorem.

Nálezy potvrzující přítomnost bílé rasy v Jižní a Střední Americe v dávných dobách

Ve Střední a Jižní Americe tedy existovalo početnější a kompaktnější bělošské osídlení, které stálo za zrodem tamních velkých a světoznámých kultur jako Mayové, Inkové a další, i o něco starší kultury jako třeba Wari. Avšak byly zde objeveny i ostatky bílé rasy z velmi dávných dob.

Starodávné lebky s kromaňonskými rysy

Významné nálezy byly učiněny na místě Pedra Furada, ve velké jeskyni na úpatí pískovcového útesu v severovýchodní Brazílii. Spadají do doby před 30 až 50 tisíci lety. Marcel Homet nalezl v Amazonii pohřební urny (odpovídající těm, jež byly užívány i ve Starém světě) obsahující ostatky lidí kromaňonského typu.

Jak ve Starém (Přední Asie, Egypt, Hispánie) tak v Novém světě (Severní Amerika, Brazílie, Argentina) se vyskytoval obyčej pohřbívat zesnulé do dvojité nádoby. Často se tyto artefakty nacházejí u megalitických staveb. V severní Amazonii byly nalezeny takovéto dvojité pohřební urny, které se rovněž užívaly ve střední Evropě a na Krétě. V nich byly i nalezeny kostry jasně kromaňonského typu, pomalované červeným barvivem, což silně naznačuje jak spojitost dávné vyspělé civilizace v této oblasti s bílými kromaňonci a s evropským regionem.

V Ekvádoru byla nalezena lebka stará 28 tisíc let nesoucí znaky typické pro neaderthálce i moderní lidi; mohlo by jít také o člověka nějak spjatého s kromaňonci, neboť u nich byl z hlediska antropologie patrný jistý neanderthálský genetický vliv.

Žena z Peñon

V prosinci 2002 u kostry uložené v Národním muzeu antropologie v Mexiko City už od roku 1959, bylo určeno stáří na 13 tisíc let. Tvar její lebky je opět dlouhý, což neodpovídá širokým lebkám indiánů.

Byly tedy už objeveny i přímé antropologické nálezy potvrzující existenci kromaňonců v dávné Americe. A k tomu jimi bylo potvrzeno i jejich splývání a pohlcování s pozdějšími migranty z Asie. Wendt (1954) napsal, že „všude na americkém kontinentu, od Minnesoty po Magellanův průliv, bylo objeveno mnoho lidských koster a kulturních pozůstatků. Tito dávní Američané … spojují rysy kromaňonských lidí s mongolskými a indiánskými rysy.“

Obecným faktem je, že paleoindiáni představovali z hlediska šíře obličeje „střední cestu“ mezi širokými obličeji mongoloidů a úzkými tvářemi typickými pro bílou rasu. To by mohlo nasvědčovat, že jejich genofond byl ovlivněn bělošským.

Genetická stopa po bílé rase v Mezoamerice i více na jihu

K antropologickým nálezům z Jižní a Střední Ameriky je třeba dodat, že Jobling a Tyler-Smith (2003) našli zřetelné stopy bělošského genofondu (haploskupiny patřící k velké haplogrupě R) v původním obyvatelstvu Střední Ameriky (u Mixtéků), kde společně se severnější částí Jižní Ameriky vznikaly nejvyspělejší kultury předkolumbovské Ameriky. Antropologicky by mělo jít především o starší kromaňonské a pozdější mediteránními a armenoidní typy. Přítomnost pravěkých kromaňonců je zde již bezpečně doložena (viz výše) a přímé i nepřímé důkazy potvrzují i přítomnost dalších bílých typů spojených už s kulturami starověku. V Mezoamerice byl zjištěn armenoidní typ u starých Mayů a více na sever u obyvatel puebel; u nejstarších obyvatel kultury Chimu byly zase objeveny lebky mediteránního typu; umělecká vyobrazení u Mochiků nebo Olméků také naznačují jeho přítomnost.

Podle dalších výzkumů bylo obecně u dnešních Mayů, Bolívijců a Kečuánců na genetické úrovni nalezeno 17% bělošské admixture, u Mixtéků 23,5%.

Další kulturní nálezy a artefakty naznačující starodávnou i pozdější přítomnost bílé rasy ve Střední a Jižní Americe

Malby kromaňonců v Mato Grosso

V Mato Grosso v Amazonii byly nalezeny nástroje a malby v na skalách, které silně připomínají pravěké umění kromaňonců ve Francii. Kaplanek (2006, s. 14): „V 80. letech se staly archeologickou senzací století vykopávky ve středovýchodní Brazílii na okraji vysočiny Mato Grosso. Stanoviště Pedro Furada bylo osídleno po mnoho generací a z nejstarší vrstvy vyzvednuté lidské kosti a nástroje byly datovány do doby před 50 tisíci lety. Navíc, na stejném místě objevené skalní kresby jsou z vědeckého i uměleckého hlediska srovnávány s proslulými jeskynními obrazy z jižní Francie.“

V Mato Grosso byly nalezeny výrobky ze zlata. Zdá se, že zde prosperovala vyspělá společnost už před 14 tisíci lety.

V Brazílii ve státě Belo Horizonte u Monte Vermelho se na skalách nacházejí 11 tisíc let staré nástěnné malby zvířat i lidí a otisky rukou s roztaženými prsty.

(O dávných bílých lidech v Amazonii viz další kapitola.)

Objevy v Monte Verde

V lokalitě Monte Verde ve středním Chile byly objeveny stopy po lidském osídlení staré téměř 15 tisíc let. V Monte Verde bylo nalezeno i dřevěné uhlí staré možná až 33 tisíc let; další s ním související naleziště obsahovalo kamenné nástroje. Dále zde byly nalezeny zbytky brambor staré 31 tisíc let. Šlechtěná kukuřice (což znamená, že jde o výsledek šlechtění trvající nejméně stovky let) se v Jižní Americe pěstovala už před 7000 lety. Dále byly v Monte Verde nalezeny zbytky staveb ze dřeva staré nejméně 13 tisíc let. Podle všeho muselo jít o kulturně poměrně vyspělou komunitu.

V údolí Ayacucho vysoko v peruánských Andách byly nalezeny stopy lidského osídlení sahající až do doby 20 tisíc let pnl. Hluboko v tamních jeskyních byl nalezen komplex z opracovaných kamenů podobný megalitickým stavbám v Evropě. Její stavitelé žili v oblasti v době před 22-13 tisíci lety.

Také na východních svazích chilských And žili pravěcí lidé v kůžemi potažených příbytcích kolem ohnišť obdobně jako evropští pralidé.

Dávná pyramida u Mexiko City

V Cuiculco poblíž Mexiko City byla objevena stupňovitá pyramida, která byla zalita sopečnou lávou. Podle výzkumu byla pyramida lávou zaplavena před 7-8 tisíci lety. To naznačuje přítomnost vyspělé kultury ve Střední Americe ve velmi dávné době. Zdá se, že ve skutečnosti jsou ve Střední Americe tisíce pyramid, většina však je přikryta zemí nebo je zarostlá vegetací.

Rozvaliny města v moři u Kuby

V prosinci 2001 byly v moři při pobřeží Kuby v hloubce 650 metrů objeveny rozvaliny kamenného města – dva až tři metry vysoké kamenné bloky rozestavěné tak, že vypadají jako systém ulic a budov, z nichž některé připomínají pyramidy. Lokalita je prý stará 6000 let.

Kamenné monumenty a podzemní chodby v Kolumbii

Roku 1758 podal španělský mnich Juan de Santa zprávu o podivuhodných kamenných monumentech v San Augustinu v Kolumbii. V oblasti bylo nalezeno několik velkých monolitů a dolmenů. Mez kamennými chrámy byly později údajně objeveny i podzemní chodby.

Stopy vyspělých kultur v Ekvádoru

Na tichomořském pobřeží Ekvádoru poblíž Valdivie a na ostrově Kinšu byly objeveny keramické střepy a další pozůstatky neznámé staré kultury, jejíž stáří činí asi 5000 let. V Ekvádoru byly rovněž v roce 1973 nalezeny rozsáhlé uměle vytvořené terasy se složitě propracovaným systémem kanálů a přehradních nádrží.

Záhadné kameny z Kolumbie

V Kolumbii v jedné selské usedlosti ve vesnici Sutatausa severně od Bogoty byly nalezeny podivné kameny pokryté rytinami postav, symboly a písemnými znaky. Jejich stáří bylo určeno na několik tisíc let. Nápadná je jejich podobnost z glozelskými kameny nalezenými v jižní Francii (ty jsou staré až 10 tisíc let a možná se jedná o nejstarší známé písemné památky na světě).

Poklad Inků

V ekvádorském městě Quence se nachází sbírka desek ze zlata, stříbra a dalších slitin. Jsou pokryté neznámým písmem, podobami božstev, nebeských draků, ještěrů a také motivy slunce a pyramid. Jejich stáří a původ je neznámý. Prý pochází od indiánů, kteří je ovšem jen přinesli z několikakilometrových jeskynních komplexů někde v pralesích.

Figurky z Mexika

V Mexiku byly nalezeny prastaré figurky pokryté zvláštními znaky, které se dost podobají nálezům kultury Vinča na Balkáně (Vinčanská kultura užívala písmo už v 6. tisíciletí pnl., tj. 2 tisíce let před Sumery). Rovněž v Mexiku byly při prováděných vykopávkách v ruinách mayského města Aytula nalezeny dvě sošky, jedna mužská, vousatá, s pokrývkou hlavy a s typickou kartuší, jaké jsou známy jedině z Egypta, druhá ženská soška zjevně představuje bohyni Isis. V roce 1933 byla poblíž Mexiko City v nedotčeném hrobě se zlatou pohřební výbavou z předkolumbovských dob nalezena hliněná hlavička, která neodpovídá žádné z indiánských kultur. Podle nových testů je stará 720 až 2880 let. V každém případě se do Ameriky dostala dávno před Kolumbem.

U pobřeží Brazílie se našly řecké amfory. V Brazílii byly nalezeny také fénické inskripce datované do roku zhruba 590 pnl.

Roku 1933 byla v Mexiku nalezena plastika lidské hlavy jasně římského typu; byla označena za typický produkt helénsko-římské školy a má údajně pocházet zhruba z roku 200 pnl.

V Kingstone Bay na Jamajce byla nalezena stéla s římskými nápisy.

U venezuelského pobřeží byly nalezeny přes tisíc let staré římské a arabské mince.

V Jižní a Střední (i Severní) Americe byla nalezena i řada keramických pozůstatků, které odpovídají kultuře Féničanů. V guatemalském Ixmiché bylo například nalezeno vykuřovadlo. Má podobu podlouhlého obličeje se semitskými rysy a diadémem. To poukazuje na fénický původ. Kromě toho zde byly nalezeny i další fénické nápisy. Na přední části dveřního překladu kostela v Tihoscuo v Mexiku byl nalezen nápis vyhlížející jako fénický.

V Argentině byly objeveny megalitické menhiry a s nimi i runové nápisy, například v údolí Tafi.

V pralesích Kostariky, na Camanoralských ostrovech, v horské oblasti Kordiller a v dalších lokalitách se od 30. let 20. století našlo na tisíce obřích kamenných koulí s průměrem až dva metry a vážící 16 i více tun. O jejich tvůrcích ani účelu se nic neví.

Na území Mexika celkově stojí odhadem více než 100 000 pyramid, avšak pouze 1 % z nich bylo odkryto.

Některé z těchto antropologických a kulturních nálezů nepocházejí z nějaké pradávné doby od zcela neznámých lidí; jsou zjevně výsledkem cest a snad i menších migrací ze známých starověkých a středověkých národů (o nich více viz oddíl V – zde je o pozdějších předkolumbovských bílých migracích do Ameriky).

TAJEMNÁ AMAZONIE – STARODÁVNÍ BÍLÍ LIDÉ V NITRU TROPICKÝCH PRALESŮ

Amazonská oblast Jižní Ameriky je v otázce dávných bílých lidí na vysoké úrovni kultury asi nejvíce opředena nejasnými spekulacemi a záhadami. Neproniknutelné pralesy povodí řeky Amazonky toho dokázaly před vnějším světem mnoho skrýt. Navíc je pravděpodobné, že místní bílé populace v takových podmínkách byly asi méně početné a více roztroušené. Přesto i odtud pocházejí zkazky o záhadné rase krásných bílých lidí s vyspělou kulturou. Zvláště zajímavé je, že v Amazonii (a některých přilehlých oblastech Jižní Ameriky) zřejmě nějací potomci dávných bílých lidí žijí ještě dnes.

Zkazky a objevy bílých lidí v Amazonii

Všude ze Střední a Jižní Ameriky, včetně míst, kde kdysi kvetly velké kultury Mayů, Inků a dalších, přicházely ještě v novověku a moderní době zprávy o záhadných bílých lidech, běloších mezi indiány nebo indiánech s nápadně světlou pletí – nejvíce ovšem z pralesů povodí řeky Amazonky. A některé z těchto zpráv byly potvrzeny vědeckými expedicemi a výzkumy.

Mackerle (2011, s. 201): „O bílých indiánech se toho moc neví. Tradují se o nich ale ty nejúžasnější legendy. Před 30 tisíci lety prý v Brazílii žila spolu se svými bratry tmavé pleti i vysoce kultivovaná neznámá bílá rasa. Až do dnešních dnů se zachovaly četné příběhy o existenci podivných bílých lidí, mužů s hezkou tváří a vousy a krásných nahých žen se souměrnými rysy podobnými řeckým bohyním. Podle cestovatele a badatele Harolda Wilkinse je pravděpodobné, že potomci této bílé rasy dosud žijí na více místech v neprobádaných částech Brazílie – ve středním Mato Grossu a na severu a severozápadě v horách poblíž pramenů Amazonky a jejích přítoků.“

I v Brazílii se stejně jako v oblasti And a v Mezoamerice objevují zvěsti o bílých civilizátorech. Jeden z kulturních hrdinů Brazílie byl Sumé, bílý vousatý muž, který přišel z východu. Zavedl zemědělství a prý měl moc přivolávat a tišit bouře. Dalším brazilským civilizátorem byl Paye-tome, rovněž bílý muž. (Mackenzie, 1924)

Zkazky o starodávné a záhadné bílé rase kdesi v hloubi pralesů Amazonie se staly objektem zájmu i britského průzkumníka, plukovníka Henryho Fawcetta. Studoval literaturu tohoto kontinentu, zprávy badatelů a indiánské legendy. Brzy si všiml, že legendy vyprávěné na různých místech kontinentu se navzájem nápadně podobají. Často slýchal o tajemných bílých indiánech a ztracených městech. Všude, kde tyto pověsti kolovaly, se podle něj mohla nacházet dosud neobjevená bílá civilizace – někde východně od And, severně od Cuiabá a západně od Bahie. Navíc se bezpečně vědělo, že na západ od Bahie jsou ve vnitrozemí bohaté stříbrné doly, asi z dávných dob. Počátkem 20. století podnikl do oblasti několik výprav. Mackerle (2011, s. 185): „Na svých cestách Fawcett navštívil různé indiánské kmeny, o kterých předtím běloši vůbec nevěděli. V té době byl doslova posedlý legendou o ztraceném kamenném městě kdesi v džunglích Mato Grossa, obývaném civilizovanou bílou rasou.“

Na poslední ze svých výprav zmizel. I mezi místními kmeny zaznamenal dosud živé kolující legendy shodného obsahu o vyspělých běloších. Mackerle (2011, s. 200): „Všechny indiánské kmeny, s nimiž se Fawcett dostal do styku, tvrdily, že jejich předkové byli kdysi ovládáni plemenem světlé pleti, které bylo zběhlé ve všech uměních civilizace.“

Podle některých legend byla oblast Brazílie útočištěm bílých Atlanťanů, kteří se sem uchýlili poté, co jejich tajemná civilizace – Atlantida – zanikla.

Ústní tradice vypráví o skupině málo známých bílých indiánů nazývajících se Paresiové žijící v osadě Atlan v pralesích někde mezi řekami Apure a Orinoko. Jejich jméno připomínající Peršany (odvozeno z indoevropských slov pársi a ársi) a jméno jejich osady podobající se Atlantidě vzbuzuje dost odvážné domněnky. V legendě se dále hovoří o katastrofě, která zničila jejich starodávnou domovinu, velký ostrov ve východním oceánu. Paresiové se nikdy nemísili s místními venezuelskými indiány, ale sousední Kasikové jim prý často loupili jejich krásné bílé ženy.

Již mnohokrát v historii se stalo, že to, co bylo bráno jako čirý výmysl, se nakonec ukázalo být na reálných faktech podloženými zvěstmi. Tak tomu bylo s Trójou nebo existencí předárijské harappské civilizace v Indii. I v amazonské oblasti již došlo k nejednomu zásadnímu objevu, který existenci dávných bílých lidí s vyspělou kulturou potvrzuje.

Existují hmotné antropologické objevy naznačující mimo pochybnost přítomnost dávných bílých lidí kromaňonského typu v oblasti dnešní Brazílie. Zajdler (1972, s. 184-5): „O zajímavé objevy v tomto oboru se zasloužil Marcel F. Homet, bývalý univerzitní profesor v Alžírsku, dnes žijící v Brazílii. Před několika lety se stal vedoucím výpravy pro průzkum pohraničních oblastí Brazílie, Venezuely a Guayany, označovaných dosud v mapách jako ‚neprozkoumané lesní terény‘. V této oblasti žijí Indiáni, které můžeme směle nazvat ‚divochy‘. Možná že dosud pěstují lidojedství, a je jisté, že skalpují nepřátele, střílejí z luků otrávenými šípy, prostě vedou stejný způsob života jako před objevením Ameriky. Určité stopy však naznačují, že tato oblast byla kdysi obydlena národem s vyspělou kulturou. V pralese u řeky Rio Uraricuera objevil Homet řadu jeskyň s urnami, které obsahovaly červeně natřené lidské kosti nebo kostry v pozici vsedě. Několik nalezených lidských lebek má charakteristické rysy pro dobu kromaňonského člověka. Na urnách jsou namalovány ‚portréty‘ s charakteristickým srostlým obočím. Podobné urny se nacházejí v Peru, v Mexiku, ale také … ve Francii, Dánsku, severní Africe, Malé Asii…“

A existují i četná očitá svědectví a poznatky přímo dosvědčující přítomnost bílých lidí v amazonských pralesích. Zlatokop Francisco Raposo ve svých zápiscích zaznamenal, že při svém pobytu v oblasti řeky Amazonky viděl indiány bílé pleti. Fawcett ve svých záznamech tvrdil, že viděl bílé indiány s rusými vlasy a modrýma očima u řeky Acry při horním toku Amazonky. Frei José Maria de Macerata tvrdil, že lidé rodu Karipuna (jeden z kmenů lidu Pano na horním toku řeky Madeira), který žije v pralesích Rio Madeiry, jsou „čistě bílí a mají rudé vlasy“. Homet píše o kmeni Uros s bílou pletí, který žije u jezera Titicaca. Možná jde o potomky oněch záhadných bělochů, kteří jsou v legendách Inků zmiňováni právě v souvislosti s touto lokalitou. Frikel píše o kmeni Tupi se světlejší pletí, kterou se odlišuje od tmavšího kmene Xikrin, s nímž žije v jedné oblasti u Rio Itacaiúna. Dalšími světlými kmeny jsou Betoya v Araoaco na Rio Uaupés a Makú (nebo Hubdé) v povodí Uaupés a na horním toku Rio Negro. Knobloch (1970) potvrzuje, že u těchto dvou kmenů viděl lidi bílé pleti, když u nich v letech 1960 a 1961 pobýval. Světlí jsou také lidé kmene Botokudo ve východní Brazílii a totéž platí pro kmeny Bakairi a Nahuqu žijící na horním toku řeky Xingu. Motiloné v Sierra Perija na kolumbijsko-venezuelské hranici jsou velmi známí pro svoji světlou pleť. Totéž platí pro kmeny Pauischana, Waiwai a Emerillon v Guayaně.

V oblasti Mato Grosso a Bororo obecně existují dva druhy pigmentace kůže – světlá a tmavá. Světlá pleť je zároveň spojována s pěkným vzhledem a je předmětem závisti ze strany ostatních; světlá pleť je považována za ideál krásy.

Bílé zbarvení pleti se v Brazílii vyskytuje i u některých lidí kmene Parakaná (jejich jméno připomíná lokalitu Paracas, kde kdysi sídlila vyspělá bílá kultura). Podle zpráv a popisů z minulosti se také u kmene Aché v Paraguayi vyskytovali bílí lidé se světlými vlasy a očima. Ovšem podle jiných zpráv se mnozí z nich podobali spíše východním Asiatům, nejvíce Japoncům. Novější genetický výzkum prokázal jejich odlišnost od ostatních indiánů, avšak přímá genetická spojitost s Evropany či Asiaty prokázána rovněž nebyla.

Alexander Hamilton Rice v The New York Times z července 1925 referoval o setkání se dvěma indiány v nezmapované části Amazonie poblíž řeky Parima, kteří byli podle barvy pleti (i když kvůli slunci trochu snědší) i rysů obličeje „nepochybně bílí“.

V roce 1932 byli několikrát spatřeni záhadní běloši u řeky Rio Haullanga, což je hlavní přítok řeky Rio Maraňon vlévající se do Amazonky. Blíže se však s nimi nikdo nesetkal, neboť byli velmi plaší. Obchodovali s lesními indiány na břehu jezera někde hluboko v lesích. Podle zvěstí ze 17. století byl tehdy jejich králem potomek Inky Tupaca Amaru, který se 40 tisíci peruánskými Inky utekl před Španěly daleko na východ od Cuzca do hlubokých pralesů. Mohli být spjati i s další záhadnou skupinou patřící k bílé rase, El Gran Paititi, kmeni Velkého Jaguára (paititi znamená jaguár). Těm prý vládl Král Tygr v bílém domě na březích velkého jezera. Vlastnili údajně veliký zlatý poklad a později příchozí Evropané prý z něj viděli některé dochované zlaté destičky s obrazem půlměsíce a náušnice. Je více než zajímavé, že motiv půlměsíce se objevuje na kamenných stěnách dochovaných měst v brazilských pralesích.

O dalších dvou pozoruhodných objevech z relativně nedávné doby píše Vašíček (1998, s. 148): „V povodí řeky Ipixuna v Brazílii se již od dávnověku šířily pověsti o běloších, obývajících hlubiny pralesa. Jejich oděv prý připomínal skafandr a byl odolný proti zbraním. Roku 1972 se mýtus stal realitou. Pracovníci Fundación Nacional de Indios potkali malou skupinku těchto bílých Indiánů. Jejich oči byly modré a jazyk se nepodobal žádné známé řeči na světě. Ihned se vyrojilo množství teorií, které se pokoušely objasnit původ bílých divochů. Podle jedné z nich jde o potomky bývalých vysokých důstojníků gestapa, kteří dokázali uprchnout z Německa a našli azyl v brazilské džungli. Raději se prý rozhodli žít jako v době kamenné než jít před popravčí četu anebo do vězení. Pak se ale prokázalo, že stovky těchto světlovlasých Indiánů žily v Mato Grosso již dávno před vypuknutím druhé světové války. Bližší informace o ‚kranhakarores‘, jak tento kmen sám sebe nazýval, se nepodařilo zjistit. Bílí Indiáni se opět ztratili v příšeří zeleného pekla. Ještě tentýž rok ale došlo k dalšímu podivnému setkání. Prospektoři, hledající zlato, narazili na nomádský indiánský kmen Asurinis. Jeho členové měli světlou pleť a zrzavé vousy. Jejich ušní lalůčky byly nezvykle prodloužené, tak jak tomu bylo u Inků, příslušníků elitní skupiny ‚Dlouhouchých‘ na Velikonočním ostrově i u samotného Buddhy.“

Někteří z bílých lidí, již byli vícekrát spatřeni v jihoamerických džunglích, jsou prý strážci a potomci tvůrců měst v pralesích Peru a Guatemaly.

Pozoruhodné vyprávění Harolda Wilkinse

Harold Wilkins, badatel a luštitel záhad starých jihoamerických civilizací, popsal přímé setkání s bílými potomky jedné z oněch místních starodávných a vysoce civilizovaných bílých populací, a to dokonce přímo v rozvalinách jednoho jejich kdysi velkolepého města. Událost se měla odehrát někdy v letech 1926 nebo 1927 a vyprávěl mu o ní domorodý Kolumbijec, který se stal členem expedice vedené nějakým německým doktorem věd z Hamburku. Výprava vyrazila z Obidos v Brazílii do neznámé krajiny brazilského Serato. Po mnoha dnech plavby na horním toku řeky Rio Negra se dostala do oblasti povodí Amazonky. Snad se nacházela někde na horním toku Orinoka, na hranicích severozápadní Brazílie a jižní Venezuely. Odtud se vypravili přes řeky a prales nejspíše někam na západ, a po několika dnech se ráz krajiny změnil z pralesa na kraj plný kamení, suchých křovisek s málo potoky a prameny. Po několika měsících putování dorazili k rokli, kterou protékal prudký vodní tok. Po jedné ze stěn tohoto kaňonu vedla starobylá cesta. Byla vydlážděná velkými, pečlivě opracovanými bloky kamenů, čtvercového tvaru a tvrdými jako žula. Cesta poté vedla tunelem vytesaným do stěny a na jeho konci začala stoupat nahoru po stěnách propasti, až nakonec vystoupili na vyvýšené místo, odkud viděli do dalšího údolí. Odtud spatřili ohromující pozůstatky velkolepého města s věžovitými paláci, chrámy se sloupovím a pyramidami. Vše bylo ještě vcelku zachovalé, i když už poněkud pobořené a zarostlé vegetací. Ve městě byla i nádherná zahrada, v níž stála rozbořená fontána, z níž kdysi prýštila voda. Na jedné straně se nacházel val vysoký jako nejvyšší stromy džungle. Šli po cestě dál, až došli ke dvěma tenkým věžím a u úpatí svahu stálo mnoho malých domů z kamene.

Největším překvapením však bylo, že toto starodávné město ještě nebylo úplně liduprázdné. Zprvu zde narazili na malého muže měřícího jen něco přes metr s úplně červenýma očima. Měl hustý vous sahající mu až pod pás a mohutné svalnaté ruce. Kolem pasu měl kožený pás se zvláštní sponou ze zlata. Jinak byl skoro nahý. Poté narazili na další muže podobného vzezření. Všichni byli velmi světlé pleti, avšak s nezdravým odstínem svědčícím o degeneraci; připomínala starou mírně nažloutlou slonovinu. Spatřili i jejich ženy, které měly nádherné tváře, dlouhé vlasy sahající až k patám a rudé nebo modré oči. I ony byly nahé. Německý vůdce výpravy poznamenal, že rysy jejich tváří připomínají starověké Řekyně. Nebyli příliš početní, žili na okraji svého velkolepého města, vstupovali jen do jeho předměstí a do centra se ani neodvažovali. Živili se kozím masem, mlékem a sýrem. Tito malí bílí lidé s rudýma očima byli evidentně degenerovanými potomky kdysi vitálního a vysoce kulturního bílého lidu.(1)

Výprava prozkoumala i samotné město a jeho stavby. Ty byly opravdu sofistikované a velkolepé a k údivu členů výpravy plné zlata. V pyramidových chrámech byly zlatými deskami vyloženy sloupy, strop i zdi. Do nich byla vyryta podivná písmena. Vysoko v chrámech a palácích se nacházely výklenky nebo galerie plně naložené zlatými předměty – nádobami, kalichy, řetězy, insigniemi, noži, štíty. Některé artefakty byly navíc nádherně zdobené. Nacházely se zde i podivné zlaté desky, některé až 10 centimetrů silné, pokryté podivnými hieroglyfickým písmem. V jedné rozpadlé budově spatřili osm zářících útvarů ze zlata zpodobňujících slunce. Do zdi byl vyryt obraz skupiny bílých lidí – pohledných mužů a nádherných žen.

(1) Svědectví o tom, že šlo o nepočetné a malé degenerované lidi s velmi světlou pletí a světle modrýma nebo rudýma očima zvyšuje věrohodnost celého vyprávění. Podle moderních poznatků příbuzenské křížení vede k degeneraci včetně poklesu tělesné výšky (totéž bylo pozorováno u nepočetné vikinské populace sídlící po jistý čas v Grónsku – viz dále oddíl V, kap. o Vikinzích). Také víme, že silně endogamní skupina s nevelkým počtem lidí a s geny pro světlou pigmentaci pleti, očí a vlasů má během generací sklon ještě více „zesvětlávat“ a depigmentovat. Mnoho jejích členů tak získá velmi světlou pleť, vlasy a bledě modré oči. A někteří z nich se dokonce stanou albíny téměř bez pigmentu s bílými vlasy a rudýma očima (sítnice oka má rudou barvu a u albína není krytá pigmentem). Jejich bílou identitu potvrzuje i skutečnost, že se živili mlékem a sýrem – jen bílá rasa nemá s touto stravou problém; u ostatních ras mléko a mléčné výrobky často vyvolávají alergické reakce a další potíže.

Chacas – tajemní bílí stavitelé monumentů na hřebenech amazonských And

Už téměř celých 1000 let koluje v oblasti Chachapoyas (lokalita v severní části And v Peru) vzrušující legenda o tajemných bílých lidech – obrech s plavými vlasy a modrýma očima, kteří mají žít kdesi vysoko v oblacích. Prý slétli z nebes na zem a pak někde na horských hřebenech And postavili podivuhodné stavby, velká kamenná sídliště, ba celá města. První zvěsti o jakýchsi sídlech kdesi vysoko v horách zaznamenal už kdysi Gracilaso de la Vega. Prý byla dobyta Inky nedlouho předtím, než přišli Španělé. Jako již mnohokrát předtím, i tento mýtus se nakonec ukázal být založeným na pravdě a nikoli pouhou smyšlenkou. První část legendy se začala potvrzovat roku 1985. Američan Gene Savoy nalezl u pramenů řeky Maraňon 45 metrů vysoké stavby, velmi pozoruhodné a neobvyklého vzhledu, nepodobající se ničemu známému. Podle bájí samotných domorodců měly být tyto stavby vybudovány právě oněmi záhadnými „Chacas“, vysokými světlovlasými a modrookými bělochy, kteří měli někdy koncem 11. století přilétnout z hvězd a postavit z kamene velkolepé stavby a sídla. Nejvelkolepější a nejznámější je Kuelap.

Vašíček (1998, s. 151): „Přestože jsou ruiny tohoto prastarého města širší veřejnosti téměř naprosto neznámé, představují možná daleko působivější architektonický skvost, než je slavné Machu Picchu. Úžasné sídlo, zbudované na vrcholu 3 000 metrů vysokého hřebenu, obklopují masivní kamenné hradby. Obvod zastavěné plochy dosahuje téměř dvou kilometrů a použitý materiál by vystačil na stavbu všech tří velkých pyramid v egyptské Gíze. Uvnitř bylo zatím odkryto na 400 kruhových budov. Některé z nich dosahují výšky až dvaceti metrů a jisté náznaky svádějí k domněnce, že původně mohly být ještě vyšší. Poněkud strohou, ale přesto elegantní architekturu umocňují jednoduché ozdobné linie. Nikde se však neobjevují ani náznaky rituálních a uměleckých výtvorů. Jedinou výjimkou je podivná kamenná tvář na spodní části jedné z věží. Koho asi představuje, nevíme. Stejná bezradnost nás sužuje při otázkách, k jakému účelu věže sloužily…“

V oblasti se ale nachází více než 10 dalších obdobných lokalit, například v Congoně nebo Yalapě. Všechny jsou považovány za dílo světlovlasých bílých lidí velké výšky. Přímo v těchto pozoruhodných sídlištích, ač zde byly nalezeny zbytky keramiky a další artefakty, se však nenašly žádné lidské ostatky, a tak nebylo jasné, zda druhá část legendy mluvící o běloších je pravdivá. I ta se však nakonec potvrdila. V roce 1997 bylo v jednom z odlehlých údolí, kam asi nezavítal žádný člověk po celá staletí, nalezeno jezero, jež bylo obklopeno hroby v okolních skalách. Právě v nich byly v této Laguně kondorů nalezeny mumifikované ostatky lidí bílé rasy – bělošské mumie ve skalních hrobech sedící v jakoby zamyšlených polohách. Podrobnější výzkum prokázal, že jde opravdu o bělochy značně vysokých postav a světlých vlasů. Zvláštní také je, že mají protažené ušní lalůčky skoro až k ramenům. Tímto zvláštním zvykem se vyznačovali někteří záhadní běloši – nositelé civilizace – na více místech světa: v pralesích jižní Ameriky, v Asii i ti na Velikonočním ostrově. Celkem je zde asi 400 mumií. Znaky nalezené v hrobech odpovídají těm v Kuelapu a ostatních chachapoyských sídlech, takže není pochyb, že je vystavěli právě tito bílí lidé a toto bylo jejich pohřebiště. Kromě toho bylo v oblasti nalezeno i několik citadel a hrobek ve skalních stěnách. Navíc nedaleko v Karachiji na skalní stěně byla nalezena řada stojících keramických sarkofágů, vysokých skoro tři metry. I v nich se nacházejí mumie lidí jasně bílé rasy. Lebeční morfologie mumií lidí Chacas je kavkazoidní (i když u některých se nacházejí patrné mongoloidní znaky) a mají vlnité hnědé či rusé vlasy. Podobné byly nalezeny i na jiných městech. Na svém vrchu mají zpodobnění lidských tváří; některé z nich mají jasně rovný a úzký nos odpovídající bílé rase, navíc některé mají modře zbarvené oči. Existuje i malba z doby nadvlády Inků zpodobňující ženu národa Chacas, a zde má jasně bělošské rysy, světlou pleť a ryšavě blond vlasy.

Vašíček (1998, s. 152-3): „Jejich celkový vzhled je naprosto ojedinělý, a jak potvrdil peruánský archeolog Federico Kauffman Doig, nemá obdobu nikde jinde na světě. Mumie jsou staré 900 až 1 000 let a představují tedy bílé lidi, kteří žili na území dnešního Peru několik století před příchodem prvních Evropanů. Jejich civilizace se naprosto lišila od všech známých andských kultur a my nemáme ani ponětí, kde bylo její původní sídlo. Na tisíce kilometrů okolo nežil podobný národ. Máme tedy uvěřit, že někdy po roce 1000 modroocí, světlovlasí běloši skutečně přiletěli z hvězd a snad pro poruchu svých strojů byli přinuceni se zde usadit? V zájmu objektivity musíme přiznat, že název ‚lidé z oblaků‘ může mít i zcela obyčejné vysvětlení. Většina center chachapoyské kultury se totiž rozkládá na hřebenech hor věčně zahalených mračny a hustou mlhou. Záhadní běloši tedy skutečně bydleli v oblacích. (…) Většina ‚Chacas‘ našla smrt z rukou Inků. Ti, co přežili, splynuli s domorodci. Ještě dodnes se ve dvou chachapoyských osadách mezi snědými indiánskými osadníky rodí nezvykle vysoký počet dětí s blond vlasy a bílou pletí. (…) Budou jejich geny někdy podrobeny důkladnému výzkumu, a tak možná definitivně odhalen původ ‚podezřelých cizinců‘?“

Podle popisu (vysoká postava, světlé vlasy a oči) byli Chacas lidé nordického nebo kromaňonského typu. Jejich stáří (900 – 1000 let) naprosto přesně odpovídá vyprávění indiánských legend, které tvrdí, že Chacas se v této oblasti objevili někdy v 11. století. Není tedy už pochyb, že jsou to skutečně běloši, o nichž legenda hovoří.

Je to i další silná indicie naznačující, že legendy a zvěsti o bílé rase v Amazonii a vůbec v celém Novém světě se zakládají na reálných skutečnostech a nejsou smyšlené (což bylo ostatně na více místech již potvrzeno antropologickými nálezy).

Bílý element byl v této oblasti patrný ještě za doby příchodu Španělů. Pedro Cieza de León v první části své Kroniky Peru o lidech v Chachapoyas píše (1533): Indiáni země Chachapoyas jsou bělejší a nejaktraktivnější z všech, které jsem zde viděl, a jejich ženy jsou tak krásné, že mnohé by se mohly stát manželkami Inků a mohly by být vzaty do chrámů slunce. Až do dnešních dnů jsou indiánské ženy této rasy nadmíru krásné, neboť jsou bílé a dobře rostlé. Chodí oblékané ve vlněných kalhotách jako jejich muži

A patrný je dokonce ještě dnes. Potomci Chacas jsou ještě dnes nazýváni ostatními Peruánci jako „Gringuitos“ nebo „malí Gringos“. Stále často mívají světlou pleť, blond či rusé vlasy, světlé oči a někdy i pihy. A přesto nejsou tyto rysy prokazatelně důsledkem míšení s evropskými kolonisty. V Peru bylo mezi místními nalezeno znatelné zastoupení Y-haplogrupy R1b, nejvíce rozšířené v západní a jihozápadní Evropě. Ještě více je tento genetický znak patrný právě u Gringuitos. Někteří jsou nositeli R1b a celkově se u nich bělošské admixture pohybuje od 10 do 50 %. Je to však odlišné přimíšení, než jaké vykazují mestici. Musí jít o důsledek nějaké dřívější bílé migrace odněkud ze Středomoří (možná je zde spojitost s Guanči). Také Knobloch (1970) píše o kmeni Chachapoy v Peru, který se dodnes vyznačuje světlou barvou pleti.

Amazonky – bílá ženská kultura v Amazonii?

Francisco Orellana, Španěl z Estramedury, dobrodruh a jeden z Pizzarových velitelů, podnikl začátkem 40. let 16. století výpravu po řece Amazonce hluboko do vnitrozemí budoucí Brazílie. Při své pouti dorazil až do míst podle legend indiánů označovaných jako království Amazonek. Když obepluli zase jedno ohbí řeky, dostali se do oblasti, kde se na březích nacházelo mnoho vesnic, některé zvláště velké, „doběla zářící“, dokonce i s domy. Orellana se s místními, kteří mu sami vyšli vstříc, snažil domluvit po dobrém, ale ti se mu vysmívali a prohlašovali, že níže po proudu na ně čekají další domorodci, kteří je spoutají a odvedou k jakýmsi ženám – Amazonkám. Španělé měli nedostatek potravin a tak se rozhodli zaútočit. Jejich útok však tady skončil neúspěšně.

Furneaux (1974, s. 45): „Na břehu probíhal krutý boj přes hodinu. Španělé si všimli, že mezi Indiány bojují i ženy, které pobíjejí válečnými kyji každého bojovníka, co se dal na útěk. Carvajal je popisuje jako ‚velmi bílé, vysoké, s dlouhými vlasy spletenými v copy, otočenými kolem hlavy; jsou robustní a chodí nahé, ale intimní části těla mají přikryté.‘“

Díky podivným bílým ženám, které nutily indiány neústupně bojovat a samy urputně bojovaly, byli Španělé na rozdíl od ostatních střetů s domorodci odraženi. Proto výprava pokračovala dál. Ještě téhož dne zaútočili na další vesnici, ale celý scénář se opakoval. Než celou oblastí propluli, musela se expedice potýkat s nedostatkem potravin a vyčerpaností. A od svého indiánského průvodce se o záhadných bojovných běloškách dověděli víc.

Furneaux (1974, s. 45-6): „Když byla provincie San Juan za nimi, našel Orellana konečně volnou chvíli, aby vyslechl indiánského trubače, kterého zajali v první vesnici. Od něho se dověděli podivný příběh o Amazonkách. Indián jim vyprávěl, že ženy, které proti nim bojovaly, žijí ve vnitrozemí a že mnohé provincie jsou jim podřízeny. Jejich vesnice jsou vybudovány z kamene a obývány jenom ženami. Když se jim zachce, přepadnou sousední kmen a odvlečou si manžely. Děti ženského rodu vychovají a vycvičí v umění válečném, chlapce však zabijí nebo vrátí otcům. Mají mnoho zlata a stříbra, z nichž zhotovují bůžky v chrámech, ale také náčiní v domácnostech. Jejich vzhled je stejně výstřední jako jejich majetek, jsou oděny v nádherné řízy, které mají ovinuty kolem těla nebo přehozeny přes jedno rameno; na hlavách mají zlaté korunky, vlasy dlouhé až na zem. K přepravě z jednoho místa na druhé používají zvířat, o nichž se Španělé domnívali, že to jsou velbloudi, používají však také jiných zvířat ‚velkých jako koně… s rozeklanými kopyty…‘“

Legendy o Amazonkách kolovaly mezi indiány po celém toku Amazonky a Orinoka a v severním povodí řeky Paraguaye. I badatelé o 200 i 300 let později se od místních dověděli stejný příběh o krásných zlatovlasých ženách velmi světlé pleti, o bílých kamenných městech, královských kamenných cestách, předmětech z nádherného porcelánu. Indiáni žijící v misijních osadách tvrdili i ve svých zpovědích, že navštívili Amazonky a byli odměněni dary ze zlata a zeleného kamene. Vytrvalost legendy v čase a míra jejího rozšíření naznačuje, že nejde o výmysl. V každém případě toto vyprávění nevypadá nijak nerealisticky.

Furneaux uzavírá (1974, s. 46-7): „Když si odmyslíme podivuhodné příběhy o zvláštních zvířatech … a nevyčerpatelném bohatství, není na legendě nic neuvěřitelného. Ve srovnání s mnoha rozšířenými příběhy o divokých kmenech žijících v údolí Amazonky se zdá být legenda o Amazonkách skoro přízemní.“

Rysy kultury Amazonek vcelku odpovídají ostatním tajemným bílým kulturám v Americe (stavby z kamene, umělecké předměty ze vzácných kovů, nadvláda nad indiány) a některé dokonce naznačují spojitost se Starým světem (oblečení, možná i užívání velbloudů). Spruce, jeden z badatelů, který se s legendou o Amazonkách setkal, předestřel teorii, že by mohlo jít o potomky uprchlých kněžek z říše Inků. Není bez zajímavosti, že velmi podobná legenda kolovala i ve Starém světě; tyto ženy-válečnice měly žít někde v Asii a právě mezi starými indoevropskými kočovnými společenstvy asijských plání byl i vědecky potvrzen výskyt ženských bojovnic na koních.(1)

V Jižní Americe však kolovala i trochu jiná verze legendy o Amazonkách – báje o kmeni krásných bílých žen z nejstarší rasy Carianů, což byla rasa bílých evropských a středomořských mořeplavců, které mají žít v oblasti Quita.

Přes výše uvedené je třeba nicméně poznamenat, že naprosto nepochybný důkaz o existenci bílých Amazonek v jihoamerické džungli nemáme.

Otázka Amazonek ve Starém světě a možný vztah k Amazonii

O Amazonkách je často hovořeno v souvislosti s kočovnými kmeny na pláních západní Asie. Mezi Amazonkami v Jižní Americe a údajnými Amazonkami někde v Přední Asii je hodně velká dálka a navíc i kulturně se obě společnosti zas tak nepodobají. Na druhé straně ale, když v 1. století pnl. Diodoros Sicililský psal své dílo Bibliothéké, kladl domovinu Amazonek do západní Libye. Odtud není už k pobřeží Atlantiku a cestě k východním břehům amazonské oblasti v Jižní Americe zas tak daleko. Připomeňme si, že podle popisů Amazonky používaly údajně zvířata, která by mohla být velbloudy, zdobily se šperky a nosily volný oděv kolem těla. To by mohlo odpovídat starověké berberské kultuře v jižním Středomoří/severní Africe. Kromě toho víme, že hlavně před příchodem islámu byla berberská kultura matriarchální, ženy se těšily vážnosti a měly ve společnosti poměrně významné postavení (to u některých skupin Berberů platí do jisté míry dodnes). A podle jedné (výše zmíněné) verze indiánských legend o Amazonkách tyto bojovné ženy pocházely ze starodávné rasy Carianů, což byla rasa bílých evropských a středomořských mořeplavců.

(1) Haughton píše (2007, s. 304-8): „Další mýtus pravil, že tyto bojovnice nesnesly, aby na jejich území žili nějací muži. Avšak jednou za rok, aby zachovaly svůj kmen, odjely navštívit sousední kmen Gargareanců, což byli naopak samí muži. Z této návštěvy vzešlá děvčátka vychovávaly Amazonky k obdělávání půdy, lovu a válčení, naopak chlapce buď usmrtily, nebo vrátily jejich otcům. Sídlo Amazonek bylo situováno do všemožných lokalit od černomořského tureckého pobřeží, jižního Ruska a Libye až po Atlantidu. Z tohoto hlediska zřejmě nikoho nepřekvapí, že všeobecné mínění o Amazonkách praví, že se jedná o pouhý mýtus. Ovšem v poslední době se zásluhou archeologie začíná názor vědců měnit. Podle Hérodota by kmen Sarmatů obývající jih Ruska mělo tvořit potomstvo Amazonek a Skytů. Ruští archeologové sice již od 19. století objevovali kostry ženských bojovnic pohřbených v Černomořské stepi, zahrnující část jižního Ruska až po Kaspické moře, ale západní učenci to buď nebrali na vědomí anebo z toho nevyvodili žádnou vazbu na Amazonky z řeckých legend. Vykopávky vedení skupinou ruských a amerických archeologů v čele s Jeannine Davis-Kimballovou (z Americko-eurasijského výzkumného institutu) však naznačují, že staré řecké příběhy by mohly mít určité reálné jádro. Zdejší starověké pohřební mohyly (známé pod označením kurgan) objevené nedaleko města Pokrovka poblíž ruských hranic s Kazachstánem vydaly kostry žen pohřbených se zbraněmi. Nalezly se vedle nich železné meče či dýky, bronzové hroty šípů, luky, toulce a součásti koňských postrojů. Hroby jsou datovány do období 6. až 4. století př. n. l. a naznačují, že v tamní kultuře zastávaly ženy-bojovnice vysoké postavení. Nejprve se objevil názor, že nalezené zbraně sloužily pouze k rituálním účelům, ale zkoumáním koster bylo zjištěno něco jiného. Některé lebky nesly stopy po zraněních a prohnuté kosti v nohou 13- či 14leté dívky svědčí o tom, že většinu života strávila v koňském sedle. Ohnutý hrot šípu zaražený v kolenním kloubu jiné ženy ukazuje na zranění z boje. Zbraně objevené v ženských hrobech vykazují stopy častého užívání v boji a mají rovněž menší rukojeti než výzbroj uložená v hrobech mužů, takže se zdá jisté, že byly vyrobeny speciálně pro ženy. Nemohlo by se jednat o hroby legendárních Amazonek? Pravděpodobně nikoli. Hérodotos měl v jistém smyslu pravdu – v kmeni Sarmatů nepochybně existovaly ženy-bojovnice. Nemáme však důkaz o tom, že by pocházely ze svazku Amazonek se Skyty, o němž se hovoří v Hérodotových dějinách. Dalším faktorem je skutečnost, že ženy-bojovnice tvořily relativně malou část obyvatelstva kmene. Zatímco v 90 % mužských hrobů se jednalo o bojovníky, pouze asi 20 % žen mělo v hrobě uloženy zbraně. Existuje ještě další důvod, proč není pravděpodobné, že by se sarmatské bojovnice staly zdrojem mýtu o Amazonkách. Vyobrazení či popis bojovných Amazonek se v řeckém umění a literatuře objevuje již od 8. století pnl., tedy nejméně o 200 let dříve, než je doložena existence ženských bojovnic na eurasijských stepích. Nejstarší řecké kolonie na pobřeží Černého moře vznikaly v 7. století př. n. l., i když Řekové pravděpodobně do těch končin podnikali obchodní cesty již dříve. Je zřejmě sotva možné, že by ve stepích existovaly ženy-válečnice v době dřívější, než do níž je zařazují současné archeologické nálezy, a že by se s nimi Řekové setkávali, a navíc pro to nesvědčí žádný důkaz. Naopak se jako docela přijatelné jeví vysvětlení, že ženské bojovnice z kmene Sarmatů vznikly na základě mýtů o Amazonkách, že však ony nebyly zdrojem tohoto mytického jevu. Kolem 4. století př. n. l. se sarmatská kultura plně rozvinula, avšak i v ženských hrobech z této doby se rovněž nacházely zbraně. Pozdní Sarmaté ovšem kočovali mnohem dál na západ než jejich předchůdci a dostali se do přímého styku s Římany. Sarmatská jízda zařazená v římské armádě sloužila v době od 2. do 5. století n. l. dokonce i v Británii. Není známo, zda v této pořímštělé jízdě způsobily i ženské bojovnice. Mezi stepními kmeny by se našly i další příklady žen válečnic, například u lidu označovaného jménem Pazyrykové, což byla další kultura spřízněná se Skyty. Pazyrykové žili velmi daleko na východ od Sarmatů, v pohoří Altaj v sibiřské části Ruska, dodržovali však téměř stejné pohřební zvyky a své zemřelé ukládali do kurganů podobných těm, jaké byly nalezeny na Ukrajině a na jihu Ruska. Ruská archeoložka Natalia Polosmaková nalezla v roce 1993 kurgan, v němž byla pohřbena žena pojmenovaná Sibiřská ledová panna, to ovšem nebyla bojovnice, nýbrž významná kněžka. Polomaková však našla také hrob, kde společně leželi muž a žena a vedle každého z nich byly uloženy hroty šípů a sekera. Je možné, že povídání cestovatelů o vyšším společenském postavení, jemuž se těšily ženy ve stepích, dodalo již existujícímu řeckému mýtu o Amazonkách další, realističtější dimenzi. (…) Jestliže jsou mýty o Amazonkách připomínkou fakticky existující matriarchální kultury žen-válečnic, je třeba uvážit, že Homér o nich v 8. století veršoval tak, jako by to byla záležitost, jež je jeho obecenstvu dobře známa. Amazonky by tedy musely existovat dříve, pravděpodobně někdy na přelomu konce doby bronzové a počátku doby železné (tj. v období let 1600-900 př. n. l.). Geografická lokalizace takové společnosti do Anatolie, ruských stepí či pohoří Kavkaz se pro ten případ jeví jako nejpravděpodobnější. Prozatím však nemáme žádné důkazy o tom, že by v těch končinách tak brzy existovaly nějaké bojovné ženy.“

Reklamy
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: