Skip to content

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 8

Září 8, 2017
tags:
by

Čínské daleké plavby

Z doby dynastie Han (25 – 220 nl.) je doloženo spojení Číny s Rudým mořem a proniknutí Číňanů hluboko do západní části Indického oceánu. V pozdějších staletích obchodovali s východní Afrikou a asi se zde i usazovali (viz i oddíl II).

Otázka je, zda podnikali Číňané plavby ještě delší plavby jinam. Zmínky o různých expedicích daleko na oceán v čínských pramenech existují, ale nejsou jasné ani jednoznačně průkazné.

Technologicky byli nepochybně schopni i těch nejdelších plaveb.

Číňané konstruovali obrovská plavidla, v údobí Tří království čtyř- až sedmistěžňová. Kolem roku 600 již byly konstruovány velké lodě s až pěti palubami a vysoké od kýlu po vrchol stěžně 30 metrů. Za vlády dynastie T’ang (618 – 906 nl.) už byly lodě tak veliké, že prý k výstupu na palubu bylo třeba žebříků dlouhých několik desítek metrů. Obrovské lodní kolosy se začaly stavět za obou dynastií Sung (920 – 1279 nl.). Navigace byla nejdříve prováděna podle hvězd, později za dynastie Sung koncem 11. století už byly používány magnetické střelky (ovšem skutečné sofistikované suché kompasy vznikly až na Západě).

Popis dvou lodí, s nimiž měly být vykonány ony daleké čínské plavby, prokazují velmi vysokou úroveň tehdejšího čínského loďařství. Obě byly dlouhé přibližně 122 metrů, a zhruba 27 metrů široké. Z paluby se do velké výšky tyčilo devět mohutných stěžňů nesoucích kvalitní plachty. Jejich výtlak lze odhadnout na 3500 až 4000 tun. Ve stejné době se v Evropě vyráběly lodě o maximálním výtlaku kolem 200 tun. (Na druhou stranu víme, že i v Evropě se dokonce již ve starověku vyráběly masivní lodě, byť ne tolik. Konkrétně římská obilní flotila postavená za císaře Claudia k dovozu levného obilí z Egypta a Černomoří byla tvořena loděmi dlouhými 50 až 70 metrů a širokými 13 až 16 metrů, přičemž jejich výtlak činil asi 2000 až 2500 tun.)

Davidson o čínském loďařství a mořeplavbě píše (1960, s. 191): „Objem obchodu a velké vzdálenosti, které bylo třeba překonávat, vyžadovali si pořád lepší lodě a spolehlivější navigační přístroje. Lodní kapitáni dokázali určit směr podle postavení hvězd, jak potvrzuje Fa Sieonovo vyprávění. V období vlády dynastie Sung se však již také používalo magnetické střelky. (…) Dalším vynálezem bylo zavedení vodotěsného příčného vyztužení lodního kýlu, které ke konci 13. století s uznáním hodnotí Marco Polo, avšak rozhodně se ho užívalo mnohem dříve. Osové čili podpírající kormidlo na zádi se objevuje v údobí dynastie T’ang a pochází snad již z 8. století a lodníci éry T’ang a Sung uměli již také natáčet plachty proti větru. Napjaté rohožovité plachty se kolem stěžně otáčely jako dveře ve veřejích, takže si loď mohla razit cestu proti větru. Tuto dovednost si osvojili lodníci Středozemí až mnohem později. O čínských námořních lodích s plachtami, které se otáčely jako na čepech, se říkalo, že se ‚zavrtávají do větru‘.“

Čínští stavitelé lodí daleko předstihovali celý ostatní svět. Po dlouhá staletí dělali jeden převratný objev za druhým. Jejich mořeplavecká tradice trvala bez přerušení plných 1500 let. Až v roce 1450 se začaly v Evropě objevovat trojstěžníky… Z čínských loděnic byla taková plavidla spouštěna na vodu už o několik set let dřív. Čínské koráby z 13. století měly často nosnost až 700 tun a osvědčovaly se při zámořské plavbě.“ (s. 197)

Je ovšem otázkou, zda u zrodu čínského mořeplavectví nestál indoevropský vliv v Číně v dřívějších dobách, zvláště za dynastie Šang, odkud pocházejí první indicie o dalekých plavbách do Pacifiku a dokonce do Ameriky.

Zda svých obrovských a sofistikovaně vystavěných lodí využili i k objevu Ameriky, není jisté.

Podle více indicií se to ale zdá dost pravděpodobné. Nejspíše kdysi navštívili Mexiko a břehy Jižní Ameriky.

Podle čínských pověstí se v 5. století pnl. vypravil budhistický mnich Hi-Sen s dalšími čtyřmi druhy hledat Fusang, bájný ráj ležící na druhé straně Východního oceánu (Pacifiku).

Podle budhistické literatury kdysi žil mnich a misionář Chuej Šen, který se na přelomu 5. a 6. století plavil daleko přes moře na vzdálenost zhruba 11 300 kilometrů. Nejspíše plul přes Pacifik k americkému pobřeží, kde přistál, a odtud pokračoval s dalšími mnichy podél břehu k jihu. Přistání a začátek cesty se datuje do roku 458 nebo 499. Putovali přes hory a lesy, až dorazili k podivuhodnému kaňonu (snad Velký kaňon na řece Colorado); poté šlo dál přes poušť s rostlinami nepotřebujícími vodu. Podle této vlastnosti dali zemi jméno Fu-sang. Rovněž se opakovaně setkávali s domorodci, kteří s oné podivné rostliny vyráběli užitečné věci jako provazy, šaty nebo papír. Chuej Šen se zmiňuje i o nějaké vyspělé společnosti, která psala na papír vyráběný z rostlin a zpracovávala kovy (ovšem neznala železo). To mohla být nějaká kulturně pokročilá bílá populace, jakých zde kdysi existovalo více.

V mayských legendách existují zmínky o vůdci, který přišel ze západu z Tulupanu s titulem Tutul Xiu a založil zde dynastii, jejíž potomci žijí dodnes. Snad se setkal i s mayským kmenem Itzů.

V legendách indiánských kmenů žijících na západním pobřeží Severní Ameriky existují zmínky o velkém množství domů, spatřených na vodách Pacifiku. Mohlo by alespoň v některých případech jít o lodě čínské.

Je tedy možné, že některé některé zkazky o tajemných učitelích přišlých přes oceán mohou mít původ v dalekých plavbách Číňanů a ne bělochů (otázku však vzbuzuje, zda v tomto případě se v Číně neuplatnil indoevropský vliv).

V kultuře Chavín byly nalezeny stopy naznačující vliv starověké Číny (viz oddíl I).

Některé pásové ornamenty na starých budovách v Mezoamerice nápadně připomínají ty čínské. Vše pochází z dob dlouho před příjezdem Kolumba.

V dole v Britské Kolumbii byly roku 1882 nalezeny v hloubce cca 8 metrů čínské mince. Mají pocházet z doby 256 – 200 pnl.

U kalifornského pobřeží byly nalezeny kamenné kotvy a závaží, které odpovídají těm, které se kdysi používaly v Číně.

Na kalifornském pobřeží u East Bay Walls se nacházejí staré a značně dlouhé kamenné valy, které by mohly být výtvorem Číňanů.

V mexickém Tenangu byla nalezena jadeitová hlava s výrazně čínských rysů. V Mexiku byly objeveny i další teraktové hlavy s jasně čínskými rysy. V Číně se zase dochovala jadeitová figurka bizona, která by mohla pocházet z 8. až 9. století.

Také v uměleckých dílech Olméků lze nalézt asijsky vypadající sochy; nejznámější jsou mohutné třímetrové bazaltové hlavy z jednoho kusu skály, vážící až 60 tun, rozesety po celé zemi.

Pazourkový artefakt z mayského města Quiringua připomínající brož svým tvarem zároveň připomíná čínský znak pro dálku, velkou vzdálenost.

V rozvalinách San Lorena v 3000 let starém dole jižně od Veracruzu byl nalezen velký kus zmagnetizovaného kovu, který připomíná staré čínské kompasy; je jejich jakousi zvětšenou verzí.

Podle některých indicií ale existovaly i kontakty opačným směrem. Je možné, že příslušníci nějaké staré bílé americké civilizace opravdu dopluli přes Pacifik do Číny. Podle čínských pramenů prý jacísi „sikkimští barbaři“ dorazili do Číny a přinesli s sebou jakousi kuželovitou obilovinu. Její popis odpovídá kukuřici.

Americký spisovatel G. Menzies přišel i s domněnkou, že Číňané objevili Ameriku roku 1421, 71 let před Kolumbem. Mezi lety 1402 a 1433 podnikli čínští admirálové Čeng-che a Čou-man sedm výprav, při nichž prý urazili na 50 tisíc kilometrů a navštívili více než 30 zemí. Jeden směr plaveb měl směřovat k jižní Africe a pak dále přes Atlantik k pobřeží Střední a Severní Ameriky a ke Grónsku. Druhý směr mířil k Jižní Americe, Antarktidě a Austrálii.

Španělské prameny se zmiňují o orientálních plavidlech při pobřeží Mexika v roce 1576.

Není však pochyb, že Číňané v této pozdější době dosáhli břehů Austrálie. Potvrzují to rostliny z Austrálie, které se v Číně objevily, klokani v císařské zoologické zahradě a čínské figurky, keramika a kameny opracované čínský stylem, nalezené na více místech v Queenslandu. Postavili zde i nějaké osady jako opěrné body pro své průzkumy (jedna se snad nacházela v Queenslandu poblíž Gymple). Přítomnost Číňanů potvrzují i výpovědi domorodců. Dokonce i první Evropané v Austrálii se prý s Číňany na severu kontinentu setkali. Kromě toho byly na více místech u australských břehů objeveny vraky lodí čínského typu.

Japonci nejspíše kdysi zavítali do Ekvádoru.

Ve střední části pobřeží Ekvádoru se okolo roku 3000 pnl. zrodila kultura Valdivia se stejnojmenným hlavním sídlištěm, která pak přetrvala do doby asi 1400 pnl. Její modelovaná a pálená keramika (jedna z nejstarších v Americe) je takřka shodná s jomonskou keramikou z Japonska, obě navíc spadají do přibližně stejné doby. Totéž platí pro nalezené figurky a sošky. Někdy na počátku 3. tisíciletí pnl. musely existovat mezi oběma zeměmi nějaké vazby. Šlo o cílenou mořeplaveckou výpravu nebo o náhodnou cestu, kdy byli japonští rybáři zaneseni nepřízní počasí daleko do rovníkové oblasti Pacifiku?

Do Ameriky se lidé z Japonska asi dostali ne přes Pacifik, ale mnohem kratší arktickou cestou kolem Kamčatky a Aleutských ostrovů na Aljašku a odtud podél západního pobřeží dopluli až do Ekvádoru. S tím souhlasí, že také na Aljašce byly nalezeny kovové plíšky, které by měly patřit oněm japonským návštěvníkům Ekvádoru.

Je otázka, zda ale nešlo alespoň zčásti o bílé lidi; víme, že kdysi sídlily i na japonských ostrovech bělošské populace (viz nálezy kromaňonských hrobek, megality atd.). Nicméně, dnešní potomci Valdiviánů jsou podobní Japoncům, ne bělochům.

Virú kultura

Tato kultura z doby asi 200 pnl. až 700 nl. se soustředila kolem svých dvou středisek Huaca Gallinazo a Huaca Santa Clara v údolí Virú v severozápadním Peru. V Huaca Gallinazo jsou mnohapokojové rezidence a paláce, zahrnuje velké domy s dvory i malé domky, velká skladiště. Huaca Santa Clara sestává z plošin a vícestupňovitých teras a čtyř velkých, navzájem propojených budov. Je to zřejmě centrum pro vládnoucí špičku. Kolem sídla se táhne nízká zeď.

Kultura Recuay

Tato kultura vzkvétala v peruánských horách mezi lety 200 pnl. až 600 nl. Byla nějak spjata s kulturou Mochiků více na severu a velmi úzce souvisela s dřívější kulturou Chavín. Jako ona vytvářela podzemní komplexy a skulptury a stély z kamene. Hlavní středisko největšího rozkvětu se nacházelo v regionu. Callejón de Huaylas. Tato kultura produkovala originální keramiku zdobenou třemi barvami (bílá, černá a červená) a také figurky zvířat a lidí. Keramika je velmi kvalitně vyrobena, stejně jako textilní výrobky zdobené obdobnými motivy. Rovněž zde bylo provozováno slévání kovů, výroba bronzu a kvalitních šperků. Na Recuay kulturu bezprostředně navazovala kultura Pashash (500 – 1000 nl.); vlastně byla jen její další fází.

Pukara

Pukarská kultura se nacházela severně od jezera Titicaca a existovala zde po několik posledních století před počátkem letopočtu až do zhruba 200 nl. Její lidí bydleli ve vesnicích a malých městech. Zřejmě zde existovala u ústřední vládní autorita. Místní vyráběli kvalitní barevnou keramiku, často v podobě zvířecích motivů. Rovněž zde existovala pokročilá textilní výroba. Keramické a textilní výroby této kultury se nacházejí ve středních Andách a v širším pásu území od Peru po Chile. Mohla tedy zahrnovat širší území, nebo spíše byly její výrobky v celé oblasti známy a čile s nimi obchodovala.

Centrem bylo město Pukara, administrativní a náboženské středisko, datované do doby asi 1800 pnl. Zabírá přes čtyři čtvereční kilometry. Je rozděleno na obřadní a obytnou čtvrť. Nachází se zde devět pyramid různých tvarů a velikostí. Nejzajímavější je pyramida Kalasaya, postavení z velmi kvalitně opracovaných kamenných monolitů, některé jsou se skulpturami. Podél pyramid vede schodiště vedoucí do horního chrámu. Jsou zde i sochy lidí a zvířat.

Čtyři kilometry od Pukary se nachází další sídliště Qaluyu zabírající sedm hektarů, které mohlo náležet ještě nějaké starší kultuře. Z této dřívější doby pocházejí i další stará sídliště v oblasti okolo měst Arapy a Taraca a říčního údolí Huancane-Putina. Některá zabírají až 20 hektarů; nacházejí se 40-60 kilometrů západně od Pukary.

Lima kultura

Kultura Lima vzkvétala na březích centrálního Peru mezi lety 200 – 700 nl., založena skupinou kněží s náboženskou a politickou autoritou nad místními lidmi; zřejmě šlo opět o nějakou bílou elitu vyvstalou z tehdy již mizejících potomků starších bílých migrací do tohoto regionu. Alespoň tak můžeme soudit z ostatků vládnoucí třídy a faktu, že zde opět existovalo ostré členění na aristokracii a poddaný lid. Společnost měla zřejmě propracovanou organizaci. I díky tomu, a vzhledem k místnímu podnebí, zde byly vystavěny důmyslné zavlažovací systémy. Vedle toho zde byly stavěny i menší pyramidy. Na keramických výrobcích a keramice byly objeven vliv kultur Moche a Wari. Nádoby byly malovány bíle a červeně a zdobeny černými ornamenty. Rovněž zde byly vyráběny tkaniny, především z bavlny. Oblečení užívala hlavně elita a bylo považováno za známku urozenosti. Pro elitu se také zvláště vyráběly různé obřadní róby a hávy. Látky byly zdobeny různými barvami a motivy zvířat, lidí a geometrickými vzory. V pozdějších dobách kultura Lima expandovala i do okolních oblastí.

Vládnoucí a kněžská elita měla výlučné, privilegované postavení. To dokládá i bohatá výbava jejích hrobů, která kontrastuje s prostými hroby běžného lidu.

Hlavním sídlem bylo Huanca Pucllana, jež bylo postaveno během 5. století a sloužilo jako jedno z hlavních administrativních a ceremoniálních center, zřejmě představovalo hlavní město. Postaveno z cihel adobe způsobem, který jí zajišťuje odolnost vůči zemětřesení, člení se na administrativní část s malými budovami, prostranstvími, rampami a skladišti a obřadní část s pyramidovým chrámem. Pozůstatky tohoto chrámového a stavebního komplexu se rozprostíraly původně téměř na osmi čtverečních mílích (později byl ze značné části zastavěn).

Po 300 let zde lidé uctívali bohy, zabývali se veřejnými a politickými záležitostmi, provozovali obchod a vyráběli zboží. Ještě dnes zde bývají nacházeny zbytky umělecké keramiky, koše, rybářské sítě a další výrobky.

Dalším významným sídlem bylo Wak’a Wallamarka, obřadní středisko přístupné jen vládnoucí třídě. Je jen o málo menší než Pucllana; i zde se nachází pyramida. Cajamarquilla bylo městem a střediskem místního významu se zděnými paláci, pyramidami, domy a ulicemi. Pachacamac bylo náboženské středisko s velkými chrámovými pyramidami.

Okolo roku 700 byla oblast ovládnuta lidem Wari, další bílou elitou v oblasti tehdejšího Peru.

Knihovna z Icy – pozůstatky bílé kultury, která předběhla svou dobu?

V Peru bylo v 50. letech objeveno na březích řeky Icy pohřebiště obsahující keramiku typickou pro lokalitu Paracas, naleziště vztahující se k záhadnými ryšavými bělochy vytvořené kultuře Nazca. Nejspíše mezi oběma kulturami existovalo nějaké pouto, i když nazcánská je o mnoho mladší. Je pravděpodobné, že i tvůrci této mnohem starší a záhadnější kultury patřili k bílé rase, asi odněkud z Eurasie.

Posléze byl však učiněn ještě mnohem podivuhodnější objev. V roce 1961 v této oblasti s podemletými kopci Ica změnila své řečiště. Brzy se na dně nového koryta objevila spousta černých a hnědých kamenů pokrytých přímo fantastickými rytinami. Některé byli jen malé, jiné větší a pak zde byly i balvany vážící několik metráků. Zdá se, že říční voda vyplavila nějaký podzemní sklad nebo archiv. (V malém množství byly v této oblasti podobné kameny nalézány již dříve.) Podle výzkumu je jejich stáří nejméně 12 tisíc let. Nemohlo jít o dílo indiánů nebo jejich asijských předků, kteří se sem zrovna v té době sotva přistěhovávali (navíc napřed do Severní Ameriky) a nemohly zde v oblasti Peru najednou vytvořit tak vyspělou kulturu. Na 11 tisíc těchto kamenů se dostalo do jedné soukromé sbírky. Jsou z andezitu. Přímo šokující je pak obsah samotných rytin na kamenech. Nepodobají se projevům žádné jiné z místních kultur, zobrazují lidi zcela neindiánského vzezření, často na koních či slonech (to podporuje domněnku o bílých přistěhovalcích ze Starého světa). Kresby tvoří celé série na téma náboženství, lovu, botaniky, antropologie či astronomie. Vedle nákresů rostlin a živočichů jsou zde vyobrazeny i hudební nástroje, optické přístroje, mapy neznámých zemí, podivné astronomické konfigurace, scény z náboženských obřadů a sportovních utkání. Jsou zde výjevy připomínající techniky užívané v moderní medicíně – transfúzi krve, transplantace srdce, operace ledvin, císařský řez. Zdá se, že jsou zde dokonce zobrazeni dinosauři – znamená to snad, že lidé této tajemné civilizace se věnovali archeologii a rekonstrukci nalezených vykopávek? Dokonce se zdá, že na některých kamenech jsou zobrazena vývojová schémata některých vyhynulých druhů.

Plošina Macarhausí

Asi 100 kilometrů od města Lima ve výšce 4000 metrů se nachází náhorní plošina Marcahausí plná podivuhodných skalních útvarů a formací. Kdysi zde sídlila nějaká záhadná kultura opět vykazující některé paralely s bílými civilizacemi Starého světa i s těmi, které z nich byly v Americe odvozeny. Na některých stěnách byly nalezeny vytesané piktogramy a nápisy, bylo zde nalezeno větší množství umně zhotovených a umělecky hodnotných kamenných soch a také systém opevnění na ochranu před útokem. Co je však nejpozoruhodnější, některé velké skalní útvary byly uměle upraveny do podoby lidských hlav a tváří. Největší a nejvýznamnější z těchto dochovaných památek zejména z profilu jasně ukazuje člověka bělošského, evropského vzezření; zvláště markantní je vyčnělý, rovný a tenký nos. Některé umělecké motivy na sochách připomínají motivy kultury Chavín, některé reliéfy zase kulturu Olméků. Podle stupně zvětrání musí být zdejší kamenná díla stará nejméně 10 tisíc let.

Olmécké otazníky – multinárodní Babylón ve Střední Americe?

Otázky vzbuzují pozůstatky olmécké kultury na území dnešního Mexika a Ekvádoru: byly nalezeny plastiky a zbytky keramiky vyznačující se africkými, egyptskými a sumerskými rysy. Podle některých historiků byla olmécká civilizace v oblasti Mexika založena přílivem egyptských, židovských, afrických a čínských přistěhovalců okolo roku 1200 pnl. Faktem je, že zde byly nalezeny hlavy patřící více antropologickým typům a rozhodně nevypadající indiánsky. Mimo jiné zde byly nalezeny četné vytesané hlavy zobrazující asi vousaté Židy a také četné hebrejské mince. Možná někdy ve 2. století nl. uprchli někteří Židé před Římany do Ameriky. Mezi olméckými památkami byly nalezeny hlavy a kamenné reliéfy znázorňující lidi vyznačující se bělošskými rysy. Zajímavý je také nález sošky „bojovníka z Uxpanapy“, která zpodobňuje evropsky vypadajícího muže s vousem a knírkem, který mu visí až k bradě, stejně jako u Keltů. Známé jsou však také velké kamenné hlavy s negroidními rysy. Některé rysy kultury Olméků odpovídají kultuře Číny za vlády pravděpodobně indoevropské dynastie Šang – zejména hluboké astronomické znalosti a orientace budov na sever.

Zillmer naznačuje některé kulturní vlivy ze Starého světa, mj. nálezy irsko-keltského oghamského písma (2005, s. 162-3): „Preklasická kultura Olméků, označovaná jako kultura La Venta, je na druhé straně údajně nejstarší vyspělou kulturou na americkém kontinentě. Začala asi kolem roku 1200 př. n. 1. a trvala do roku 400 n. 1. Tato předkolumbovská kultura ‚nenapodobitelného stylu, jejíž kořeny nelze nikde nalézt… protože pocházejí z druhého břehu oceánu…‘ (Soustelle, 1979) vynikala řemeslnými technikami, uměleckými, rukodělnými a architektonickými dovednostmi, ale také jeskynními malbami (zdánlivě připomínajícími dobu kamennou) (Juxtlahuaca v Guer-reru) a megalitickými hroby. Kultura La Venta inspirovala další mezoamerické národy zejména v aritmetice a ve výpočtech kalendáře – o tuto číselnou nauku se opíraly mayské stavby. Neil Steede mě při diskusi ve Vídni upozornil na ogamská písmena, která mají být vyryta na obrovských hlavách o velikosti 1,50 až 3,40 metru: pro mě to byl impuls, abych blíže prozkoumal kamenné kolosy v mexické Villahermose přímo na místě. Hluboké škrábance na hlavách opravdu vypadají jako ogamské texty. Byly připojeny později? Nikoli, vždyť na starých fotografiích, které byly pořízeny při vykopávkách, jsou runy zřetelně vidět. Jen nikdo nepočítal s tím, že by se ve střední Americe mohly vyskytovat ogamské nápisy ze Starého světa. Druhým významným aspektem je, že ogamský nápis z La Venty je starý minimálně 1600 a maximálně 3200 let. (…) Velice zajímavá je hliněná hlava nalezená v Tres Zapotes v Mexiku, jež pochází z olmécké kultury a je datována kolem roku 800 př. n. 1. Pokrývka hlavy a plnovous připomínají spíše fénického námořníka než indiána. Přivezli Féničané na svých lodích hračky s kolečky jako zboží na prodej?“

Heyerdahl (1983, s. 123-4): „Jak jsme viděli, moderní archeologie dospěla k závěru, že jedna z nejstarších mexických civilizací, která inspirovala a dala podnět k růstu civilizací pozdějších, vznikla v tropických nížinách u Mexického zálivu, porostlých džunglí. Už dříve jsme konstatovali, že přesně na toto místo přitéká Atlantikem silný proud, a tady ve skutečnosti přistáli Španělé, vedení Cortezem. Archeologové zjistili, že na tomto pobřeží s velmi nepříznivým podnebím se náhle objevil neznámý národ, kterému moderní věda prostě připsala jméno Olmékové, a tak započala americká civilizace.

Olmékové, kteří v hluboké půdě svého domova v džungli postrádali vhodný kámen, se plahočili široko daleko za balvany o váze až 25 tun a vlekli je 50 mil zpátky přes bažiny a džungle na místa, kde chtěli zbudovat chrámy. S nepřekonanou obratností tesali lidské hlavy i celé figury – trojrozměrně v reliéfu – tak realisticky, že si dnes můžeme udělat dobrou představu, jak ‚Olmékové‘ vypadali.

Soudě podle jejich umění, se Olmékové skládali ze dvou kontrastních etnických typů: jeden byl výrazně negroidní, s tlustými rty, plochým nosem a kulatým obličejem, který měl naivní, jednoduchý a spíše vzdorovitý výraz. Mezi archeology se pro tento typ ujal populární název Dětská tvář. Druhý olmécký typ je naprosto odlišný, často nápadně semitský, s ostrým profilem, vystupujícím skobovitým nosem, úzkým obličejem, tenkými rty a s výrazným vousem, někdy ve tvaru čtvercové nebo zašpičatělé kozí bradky, ta je však občas tak dlouhá, že archeologové mezi sebou tento typ humorně nazývají Strýček Sam.

Ani jeden z těchto dvou protikladných olméckých typů nepřipomíná žádnou etnickou skupinu, o níž je známo, že přešla přes Beringovu úžinu. Naproti tomu v pozoruhodné míře představují dva fyzické typy předevropských civilizací v afro-asijské části středozemní oblasti. Jejich vzhled na autoportrétech, vytesaných zakladateli novosvětské civilizace a zanechaných na pobřeží, porostlém tropickou džunglí, právě v místech, kam oceán přináší přírodní dopravníkový pás ze severní Afriky, roznítil představivost difuzionisty i nadšeného laika, ale izolacionista jej vždycky ponechával bez komentáře.“

Je možné, že Olmékové pocházeli z bílých mediteránních či semitských lidí ve Středomoří (event. mohli být jejich mixem) a s sebou si přivezli i určitý počet černošských otroků či sluhů, takže u nich existovala společnost dvou odlišných sociálních vrstev založených na rasové identitě. A možná sem zavítali i nějací lidé přímo z Evropy.

Heyerdahl nastiňuje možnou souvislost mezi Olméky a starověkým Středomořím (1983, s. 76-7): „Písemnictví a rozvinutou kulturu šířily lodě na vzdálené ostrovy a pevninská zákoutí ve Středozemním moři v období, které započalo krátce před rokem 3000 př. n. l. a vyvrcholilo, když Féničané vybudovali hlavní obchodní stanice na atlantském pobřeží Španělska a Maroka kolem 1200 př. n. l. Průzkumníci z řad fénických obchodníků, kteří v těchto nejstarších dobách žili na otevřených březích Atlantiku, měli předky v Malé Asii a cestující i posádky na jejich lodích pocházely z celého Středomoří. Egyptské výrobky se vyvážely za Gibraltarský průliv, jak to dokládá egyptská bronzová figura a egyptská antropomorfní nádoba, kterou nedávno nalezli archeologové ve fénickém přístavu Cádizu na atlantském pobřeží Španělska. Oba tyto předměty jsou nyní v městském Archeologickém muzeu.

Velké organizované flotily kolonistů z oblasti středovýchodní civilizace nevypluly Gibraltarským průlivem na širé moře dříve, než na druhém konci Kanárského proudu v Mexickém zálivu začala vzkvétat civilizace olmécká. Jak si vysvětlit tuto podivuhodnou časovou souvislost? Jestliže lidstvo žilo na této planetě po milióny let a v obou Amerikách po mnoho tisíciletí, proč se civilizace objevuje současně na obou koncích Kanárského proudu?

Základní materiál, který do Ameriky přinesli Cortez a Pizarro, abecedou počínaje a konče křesťanským křížem, se do Evropy dostal prostřednictvím učitelů ze Středního východu. Jestliže my, lidé evropské krve, to musíme připustit, proč by mělo být pro Montezumu a jeho aztécký národ ponižující sdílet tento základní zdroj kulturní inspirace se svým pokořitelem Pizarrem a se španělským lidem?

Geografické úvahy neoddělují olméckou oblast od atlantského přímoří Starého světa. Právě naopak, vždyť přece leží na výsledném konci námořní dopravní tepny, kterou jsme nazvali Kolumbovou trasou.“

Heyerdahl dodává ještě jednu indicii (1974, s. 187): „Nejzvláštnější hádám je, že malí keramičtí pejsci, posunující se po jakýchsi kolečkách, celkem jako na moderních hračkách, jsou v hrobech Olméků z časů před naším letopočtem i ve starověkých mezopotámských hrobech.“

Podle soch a staveb byli Olmékové zručnými staviteli, architekty a inženýry. Měli i vlastní písmo a zdá se, že jejich jazyk byl podobný mayštině.

V legendách Olméků, přestože je mnohé indicie spojují spíše s tmavšími bělochy ze Středomoří nebo dokonce se semity a černochy, je nicméně obsažena zvěst, že jejich kulturu přinesli bílí lidé s vousem a světlými vlasy. V souvislosti s možnou migrací Féničanů si připomeňme, že podle některých tvrzení Féničané – alespoň někteří – měli světlou pleť a blond vlasy (Heyerdahl, 1983).

Zapotékové

Na rozlehlé náhorní plošině na Yucatánu poblíž údolí Oaxaca začala kolem roku 700 pnl. vznikat vyspělá kultura Zapotéků. Vybudovali zde moderní město s mnoha paláci, domy, dvory a hřišti. Centrem byl komplex obřadních budov na vrcholku hory Monte Albán. Nachází se zde i podivuhodná, komplikovaně stavěná kamenná stavba sloužící nejspíše jako astronomická observatoř a středisko k určování kalendáře. Možný bělošský původ kultury a její propojenost se Starým světem naznačuje rytina sloní hlavy na stěně této budovy. Ještě více ji podporují nálezy rytin vousatých mužů v Monte Albánu, připomínající snad Berbery nebo Féničany. Někdy v 8. století nl. zapotécká kultura zanikla.

 

Toltékové

Toltékové byli možná nějak příbuzní s Aztéky, možná byli skupinou, která se v nějakém raném období od Aztéků oddělila. Tím spíše by pak mezi nimi mohl být bělošský element, který byl v místním obyvatelstvu silný právě v dávných dobách a v pozdějších mizel. Ale ještě mnohem později byl u Aztéků zaznamenán – dokonce ještě prvními conquistadory.

Toltécká města jako Teotihuacán, Tule či Chochula se vyznačují obdobnými stupňovitými pyramidami se schodišti, jako mayské nebo aztécké – a i ony připomínají pyramidy a zikkuraty Starého světa.

Toltékové jsou považováni za velmi zkušené stavitele. Jejich styl stavby se od počátku nezměnil, podobně jako u Teotihuacánu. Samotná architektura Tuly není ničím zvláštní, ale některé její prvky jako sloupy, dekorace a figurky byly nalezeny i v Chichén Itzá. Stavěli různé paláce, domy a parní lázně (temascal, dodnes užívané indiány) pomocí kamene a malty. Kromě stavitelství byli Toltékové i odborníci v zemědělství. Pěstovali kukuřici, kakao, chilli papričky, bavlnu a další plodiny. Z bavlny dokázali upříst nitě a tkát velmi pevné a tenké látky. Toltékové byli i čilými obchodníky a rádi získávali výměnným obchodem keramiku z různých míst.

Toltékové měli kalendář, který byl velmi podobný kalendáři mayskému a aztéckému. Jeden rok měl 260 dnů, 52 let pro ně znamenalo něco jako naše současné „století“. Každý měsíc čítal 20 dní.

Teotihuacán – město divů

Jednou z hlavních památek potvrzujících, že už před Mayi, Toltéky, Aztéky a Inky zde byli nějací záhadní kulturní tvůrci, je Teotihuacán, který byl vybudován někdy po roce 200 pnl. a vzkvétal až do 8. století nl. Teotihuacan byl dvousettisícovým městem. Jeho ulice a domy byly pravidelně uspořádány podle přesného architektonického plánu. Bylo rozděleno do čtvrtí, byla zde zcela rovná několikakilometrová „hlavní třída“. V centru se nacházel rozsáhlý komplex velkolepých budov, jemuž dominují větší Sluneční pyramida (ne o mnoho menší než Velká pyramida v Gíze) a menší Měsíční pyramida.

Schoch a McNally (2004, s. 47): „V období svého největšího rozkvětu od 4. do 7. století n. l. Měl Teotihuacán rozlohu kolem 20 kilometrů čtverečních a počet jeho obyvatel se odhaduje mezi 100 a 200 tisíci lidí. Byl postaven ve vysočině středního Mexika podél správně vytýčené severojižní osy a jeho plán byl tak umně, pečlivě a esteticky rozvržený, že při srovnání s ním vypadal Řím, centrum západního světa, jako chaotické město vzniklé zcela nahodile. (…) Teotihuacán byl ekonomicky velmi mocným městem a platil za centrum obchodní sítě, jež dodávalo do celé Střední Ameriky obsidián, vyvřelou horninu na výrobu nádobí a zbraní. Toto kosmopolitní středisko přitahovalo imigranty a poutníky až z Yucatánu a z území dnešní Guatemaly, kteří přicházeli obchodovat a obdivovat se nejen dvěma velkým pyramidám, ale mnohým dalším, menším, a také chrámům.“

Později Teotihuacán začal upadat a s mizením bílého elementu došlo nejen k obecnému poklesu civilizace, ale i k návratu některých barbarských zvyků, zvláště lidským obětem. To silně připomíná situaci u Aztéků (Mayům příbuzným), kteří rovněž praktikovali lidské oběti, až když se většina bílé šlechty z jejich lidu vytratila. Není vyloučeno, že zde došlo k obdobně zlomovému bodu jako v mayské civilizaci – indiánské masy povstaly proti bílé aristokracii, většinu jí vyhnali či povraždili, a jí vystavěné město znatelně poškodili.

Schoch a McNally (2004, s. 48): „Přibližně kolem roku 700 nl. počet obyvatel Teotihuacánu dramaticky poklesl; zbývající obyvatelé pak úmyslně město zapálili a odešli na východ. Teotihuacán, ponechaný napospas živlům, brzy zapadl prachem a zarostl vegetací.“

El Tajín

Velkolepé bylo i město El Tajín, které bylo kolem roku 1100 nl. zničeno. O jeho rozloze svědčí například to, že jen trosky jeho chrámového okrsku se rozprostírají na ploše asi 1000 hektarů. Jednou z nejvýznamnějších památek je výklenková pyramida s nádvořím a tesanými deskami.

Kultura Chiripa

Chiripská kultura existovala v letech 1400 až 850 pnl. při březích jezera Titicaca v Bolívii. Hlavní sídliště Chiripa sestává z velkého plochého moundu, uprostřed je obdélníkové náměstí s vyřezávaným kamenem. Zřejmě šlo o obřadní místo sloužící k ceremoniím majícím potvrzovat mocenské postavení vládnoucí špičky. Jsou zde i vysoké cihlové domy, jejichž zdi jsou zdobeny malbami. V místních hrobech byly nalezeny četné výrobky ze zlata, mědi nebo lapis lazuli.

Většina nálezů se nachází spíše na východě, což odpovídá kontaktům přes Atlantik.

Záhadní Anasaziové

Po dobu více než jednoho století mátly historiky tajemné ruiny příbytků ve skalách v Nevadě a na jihozápadě USA. Tradičně byly připisovány indiánům. Avšak čtvercové a kruhové kamenné stavby jsou pro indiány úplně netypické a oni sami hovoří ve svých legendách o tajuplných Anasaziech jako zvláštních a odlišných lidech sídlících zde před nimi. Navíc, pokud by dokázali takové stavby postavit, proč by jinak, v této oblasti i jinde, žili v prostých stanech z bizoních kůží ještě za časů příchodu prvních Evropanů?

Anasaziové žijící v kaňonu Chaco žili v důmyslně vystavěných městských komplexech z kamenů, tzv. pueblech. Centrem každého komplexu byla kivu, kruhová místnost sloužící k modlitbám a podle orientace většiny z nich a kamenických značek v nich byly užívány i k přesnému stanovení slunovratu. Stavby byly obecně zhotovovány podle světových stran a astronomických událostí, což prozrazuje výrazné astronomické znalosti (kterými se vyznačovaly mnohé bělochy vytvořené civilizace starověku). Pozornost vzbuzuje i jejich umně zhotovená a zdobená keramika a koše upletené tak dokonale a těsně, že ty zachovalé i dnes nepropouští vodu. Pěstovali osmiřadou odrůdu kukuřice velikostí odpovídající té, která se pěstuje dnes.

Celkem civilizaci Anasaziů tvořily nejméně dvě desítky těchto městských komplexů. Nejvýznamnější jsou dvě – Pueblo Bonito vybudované kolem roku 1000 a Útesový palác na jihozápadě Colorada z 11.-13. století, obdivuhodný třípatrový komplex skládající se ze 220 místností a 23 kiv, v němž žilo asi 350 lidí.

Antropologické nálezy a další indicie

Zdá se, s ohledem na antropologické rozbory lebek antropologa Hootona (1946), který tvrdí, že mayským lebkám náležícím bílému armenoidnímu typu odpovídají lebky nalezené právě v pueblech Arizony a Nového Mexika, a že i důmyslné městské komplexy (puebla) a sofistikované místní zemědělství v oblasti dnešní Arizony, Nevady, Nového Mexika a Colorada, jsou spjaty s populací bílých lidí armenoidního typu, stejně jako je s nimi spojen vznik mayské civilizace. Nejznámějším národem v této oblasti se stali právě Anasaziové. V jejich případě se vedle puebel stal proslulým i komplex nazvaný Útesový palác v dnešním Coloradu.

Potomci Pueblanů v Arizoně a Novém Mexiku obecně ještě dnes vykazují určitou míru evropských rysů. Mezi Pueblany se především u kmene Zani dodnes vyskytují znatelné bělošské rysy. Jejich jazyk nezapadá do žádné skupiny indiánských jazyků, ale ani žádné jiné; je zcela izolovaný. Mezi Pueblany-Navahy se našly bělošské genetické stopy.

Zdá se tedy, že Anasaziové byli bílí armenoidé původem se Starého světa podobně jako původní Mayové. Šlo však patrně o dva odlišné národy s odlišnými kulturami; přímé civilizační pouto mezi nimi neexistovalo. Anasaziové zmizeli zřejmě pohlcením místními indiánskými kmeny, možná jimi byli přímo napadeni.

Nápadná je také shoda v architektuře Pueblanů, mezi něž patří i Anasaziové, s příbytky severoafrických Berberů. Často jde o stavby z udusané hlíny nebo z nepálených cihel a bez oken. Tato další možná kulturní paralela zesiluje domněnku o původní bílé rasové identitě Anasaziů, i když tato by naznačovala jiné místo jejich původu (zde je však také míněna širší populace zahrnující další kmeny).

Zillmer (2005, s. 20): „Prokazatelná příbuznost s jazyky Starého světa se však neomezuje jen na algonkinské jazyky. Jak zdokumentoval Barry Fell, jazyk kmenů Zuniů v Novém Mexiku obsahuje prvky ze Starého světa, jež jsou etymologicky spřízněny se severoafrickými dialekty, jak je potvrzeno v ‚Annual Report od American Ethnology‘ (č. 23, Stevenson, 1904). Je to náhoda, že se domy indiánů Pueblanů na jihozápadě Spojených států podobají domům severoafrických Berberů? V obou případech jde o stavby z udusané hlíny nebo nepálených cihel (architektura adobe) bez oken.“

Kontakty mezi Asií a andskou oblastí v Kolumbii

V jižních kolumbijských Andách u osady San Augustin byly nalezeny kamenné chrámy, podivné sochy, podzemní chodby a četné hrobky. Podle všeho šlo o déletrvající a rozvíjející se kulturu, a to od asi 8. století pnl. až do doby krátce před příchodem Španělů. Bylo zde nalezeno asi 300 plastik připomínající ďábelskou tvář s upířími zuby. Podobnou charakteristiku přitom vykazují i kamenné monolity z vnitrozemí Mongolska; zároveň zde byly nalezeny i pyramidovité stavby. Fantastický „nebeský drak“ se těšil úctě jak v Mongolsku, tak v Jižní Americe. I zde je dost možný kontakt skrze nějakou bílou nebo asijskou migraci.

Křišťálové lebky – artefakty pradávné vyspělé civilizace Mezoameriky

Nanejvýš podivuhodným artefaktem pocházejícím z dávné Ameriky jsou záhadné lebky vyrobené z křišťálu. Byly nalezeny v oblasti Střední Ameriky a nejčastěji bývají dávány do souvislosti s Mayi a Aztéky. Ale podle jejich datace musely být vytvořeny nějakými staršími kulturami. Jedna byla nalezena v Mexiku (váha kolem 5 kg), jiná v Guatemale (váží 8,16 kg a je stará asi 10 tisíc let), další v mayské svatyni v Lubaantunu v Britském Hondurasu – dnešním Belize (váží 5,3 kg a stará je 3800 –12 tisíc let). Celkem je známo nejméně 13 exemplářů. Na lebkách nejsou znát ani mikroskopické stopy po vybrušování a leštění, jsou opracovány naprosto dokonale hladce. Přitom křišťál patří mezi značně tvrdé materiály. Není vůbec jasné, jaká technologie a jaký brusný materiál byly použity, neboť její dokonale hladký povrch vlastně žádné konkrétní známky opracování nenese. Ještě ani dnes něco nejsme tak kvalitního opracování křišťálu schopni. Dnešními technologiemi by prý výroba a zpracování guatemalské lebky z kusu surového křišťálu do její konečné podoby trvalo 200-250 let.

Otázka pradávných bílých kultur v Jižní a Střední Americe

Jak nám už výše ukázaly pověsti Inků, rozhodně nebyli prvním místním národem s vyspělou civilizací, a to platí i pro Aztéky další kultury existující nedlouho před příchodem Evropanů. Už dříve zde existovaly jiné vyspělé kultury, byť třeba ne tak významné – např. Nazca. A zřejmě zde existovaly ještě dávnější velkolepější kultury, které převyšovaly i tu, kterou vytvořili Inkové. Asi díky tomu, že v těchto starších dobách zde byl bílý živel početnější a ne ještě příliš promíšen s indiány. O těchto prastarých kulturách ale téměř nic nevíme, zanechaly nám jen působivé stavby kamenné stavby. Mizení bílého elementu z obyvatelstva předkolumbovské Střední a Jižní Ameriky se projevovalo úpadkem jejích kultur už dlouho před tím, než sem dorazili moderní Evropané. Mnohá kamenná sídliště a monumenty byly za časů příchodu prvních conquistadorů již opuštěny a v rozkladu.

Civilizace Inků, i když v mnoha oblastech nepochybně pokročilá, nebyla zjevně tak vyspělá jako ta, po níž zde zůstaly rozvaliny. Jak píše i Heyerdahl, v době příchodu Španělů byly již ty nejvelkolepější stavby opuštěné a zasažené zubem času, a Inkové je připisovali božské bílé rase z minulých dob (1960, s. 15): „Inkové vyprávěli Španělům, že obrovské stavby, stojící osaměle v kraji, byly postaveny rasou bílých bohů, kteří zde sídlili, než Inkové sami převzali moc.“ A dále (s. 110): „Jak Španělé postupovali dál a dál inkovskou říší, přicházeli na obrovská megalitická sídliště předinkovského původu, která byla opuštěna staletí před Kolumbem a nyní ležela v troskách.“

Je pravděpodobné, že některé aspekty pozdějších kultur jsou jen dědictvím převzatým ze starších časů (např. tkalcovské umění Inků je asi převzaté z kultury Paracas).

Kondratov (1972, s. 157): „Avšak jaký lid odevzdal štafetu civilizace Inkům? Od koho se naučili stavět takové znamenité silnice (používají se dodnes!) a stavby, od koho přejali umění písma? Kdo byli předchůdci Inků? Na horním toku řeky Magdalény v jižní části republiky Kolumbie je maličká vesnička San Augustin. Vedle vesničky je gigantický komplex památníků: více než 300 basreliéfů a soch o výšce dva až tři metry. V dobách španělských dobyvatelských nájezdů a dokonce už dříve, v době vlády Inků, se na místě starověkého města rozrostla neprostupná džungle. Kdo, kdy a proč je postavil? Ještě vznešenější a ještě záhadnější je další starověké město Tiahuanaco. Evropané se o něm poprvé dověděli od španělského kronikáře Sieza de Leone. Španěl, když uviděl gigantické rozvaliny, zeptal se domorodců: ‚To také postavili Inkové?‘ Indiáni se rozesmáli a řekli, že gigantické stavby byly postaveny dávno před příchodem Inků.“

Krušina (2000, s. 221): „Když Pizzaro dobýval Peru a ptal se Inků na původ Tiahuanaca, tvrdili mu, že město bylo odjakživa v troskách. Podle legend Aymarů, kteří v této oblasti bydleli již před Inky, mělo být Tiahuanaco nejstarším městem světa postaveným bohem Virakočou.“

Vskutku – Tiahuanaco leželo již zpola v rozvalinách, když ho na počátku 13. století Inkové objevili. Indiáni nebyli schopni později příchozím conquistadorům o městě říci skoro nic, jen legendu, že bylo postaveno bílým vousatým bohem Virakočou. Centrem neznámé mocné říše bylo staletí či tisíciletí předtím, než sem přišli Inkové.

Vykopávky v oblasti tohoto záhadného místa odhalily pozůstatky hned pěti dávných civilizací. Podle archeologa Artura Posnanského by mělo být Tiahuanco staré 16 tisíc let a mělo být kolébkou vyspělých amerických civilizací a centrem, odkud byli vysílány skupiny civilizátorů do všech stran. Na východním konci svatyně Kalasasaya našel chrám Slunce obehnaný vysokou zdí, v němž se nacházejí vztyčené kamenné stély a vytesané kamenné hlavy. Chrám je orientován na východ slunce při letním slunovratu a s přihlédnutím k precesi by tato orientace měla odpovídat době před asi 10 tisíci lety. Jiní archeologové z Bolívie a Německa odhadlo jeho stáří na 11 až 12 tisíc let. Existuje i teorie, že kdysi toto město bylo o celé tři kilometry níže a stálo při březích moře. Je fakt, že v okolních horách se táhne linie kalcifikovaných zbytků mořských rostlin, jezero Titicaca má mořskou faunu a u Tiahuanaca bylo nalezeno něco, co odpovídá zbytkům přístavu. Tato teorie souvisí s domněnkami o rozsáhlých horotvorných procesech koncem doby ledové. V tom případě by město bylo staré kolem 11 tisíc let.

Nedaleko Tiahuanaca je i zvláště záhadný kamenný komplex Puma-Puncu. Její záhadnost spočívá v neobyčejné složitosti a přesnosti, s níž jsou zbudovány její stavby. Dovedně zhotovené dveřní otvory a kamenné bloky nenesou stopy po tesání, a přitom do sebe zapadají s neuvěřitelnou přesností. Podle bájí indiánů ho kdysi dávno postavili bohové.

Další pozoruhodnou stavbou odpovídající předinkovské architektuře Tiahuanaca je chrám Ollantay-Tambo, 3000 metrů vysoko v horách, postavený z velkých kamenných bloků.

Také Teotihuacán v době vlády Aztéků už ležel v troskách, porostlý travinami, mechem a křovím. Aztékové ho v 15. století využívali už pouze ke svým barbarským krvavým rituálům, při nichž obětovali svým bohům spousty lidí, když jim vyřezávali srdce z těla.

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: