Skip to content

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 7

Srpen 23, 2017
tags:
by

Další méně známé kultury

V Jižní a Střední Americe existovaly i další méně známé kultury, u nichž podle jejich vyspělých civilizačních projevů, často připomínajících Starý svět, můžeme rovněž usuzovat na nějaký bělošský civilizátorský vliv. U některých (např. Paracas nebo Chimu) je doložen i přímými antropologickými nálezy ostatků lidí bílé rasy.

Pradávná bílá kultura Chinchorro – nejstarší známé mumie

V oblasti rozprostírající se od severního Chile do jižního Peru byly nalezeny prastaré mumifikované ostatky zjevně bílých lidí s hnědými, rusými či plavými vlasy. Jsou zde těla mumifikovaná jak přirozeně, tak uměle. Nejstarší zdejší „přirozená“ mumie je stará okolo 9030 let, nejstarší „umělá“ je stará kolem 7050 let. Pro srovnání, v Egyptě nejstarší přirozeně konzervovaná mumie spadá do doby před asi 5400 lety (rusoplavá bílá mumie „zázvor“) a první uměle mumifikovaná těla pocházejí z doby před asi 5000 lety.

Na jedné z mužských mumií staré asi 4300 let bylo nalezeno tetování, nejstarší v Americe.

Původně byli Chinchorrové usedlí rybáři, lovící v pobřežních vodách středního Peru. Jejich rybářská výbava byla dosti sofistikovaná – malé harpuny, udice s háčky, sítě. Také pletli umně zhotovené rohože a koše. Později začali Cinchorrové v údolí Azapa provozovat zemědělství a vyrábět keramiku, možná pod vlivem zemědělských kultur v nedalekých Andách (přistěhovalci z Atliplana).

Chinchorro je velmi stará kultura a možná nejstarší v Americe, u níž se našly jasné důkazy (v podobě tělesných ostatků) prokazující, že byla vytvořena kdysi sem migrujícími bílými lidmi. Je to obecně i další důkaz o dávných bílých migracích a osídlení této oblasti. Co je rovněž zajímavé, Chinchorro byla jediná z kultur v oblasti And, která mumifikovala těla všech svých příslušníků. Ostatní pozdější kultury mumifikovaly pouze svoji vůdčí třídu. To souvisí zřejmě s tím, že tato prastará společnost byla jediná složena výhradně z bělochů; ty pozdější již sestávaly z bílé horní vrstvy a nižších tříd složených z indiánského etnika. To mimo jiné nasvědčuje, že prvními obyvateli regionu byli bílí lidé a nikoli indiáni.

Genetické nálezy

U ostatků lidí kultury Chinchorro z doby před 6000 lety bylo nalezeno bělošské přimíšení související s evropskými kromaňonskými kulturami – 29,22 % gravettienského komponentu a 3,28 % aurignackého. Obecně je toto admixture u lidí Chinchorro odhadováno na 27 – 38 %.

Kultura Norte Chico

Tato kultura kvetla v Peru v době od 3700/3500 do 1800 pnl. Největším sídlištěm této kultury byl Caral, městský komplex z údolí Supe, tvořený chrámy, rezidencemi, amfiteátry, náměstím a běžnými domy. Hlavní chrámový komplex zde je 150 metrů dlouhý, 110 metrů široký a 28 metrů vysoký. Celkem Caral zabírá plochu přes 60 hektarů a jeho stáří se odhaduje na 4000 až 4600 let. Mohlo zde sídlit na 3000 lidí. Pyramidy v Caralu se velmi podobají těm, které stavěli Guančové na Kanárských ostrovech. Podobné jsou k nalezení i v Libyi a na Sicílii.

Na více než 90 kilometrech čtverečních bylo v okolí Caralu nalezeno dalších 19 chrámových komplexů, takže šlo zjevně o středisko šířeji rozšířené kultury, zřejmě se intenzivně zabývající obchodem. Odhaduje se, že zde mohlo žít kolem 20 tisíc lidí.

Ve vykopávkách byly nalezeny provázky z textilu s uzly, možná šlo o kipu, později známé Inkům. Byly zde nalezeny i kostěné hudební nástroje – rohy a flétny staré přes 4000 let. Kromě toho se zde nachází i obrovský pozemní obrazec (geoglyf) lidské tváře. Podobná je i v sídlišti Cerro Sechín v údolí Casma, asi 240 kilometrů severně, kde se rovněž nachází ceremoniální sídlo Chupacigarro.

Norte Chico/Caralská kultura je velmi stará kultura, jejíž vznik může spadat do doby před 5700 lety (už před více než 5500 lety existovalo kvetoucí město Huaricanga). Může nějak souviset s bílým lidem Chinchorro; možná byla vytvořena jeho potomky, kteří již postoupili k vyšším úrovním civilizace.

Antropologické objevy bílých lidí v Peru

Již vícekrát byly při západním pobřeží Jižní Ameriky nalezeny dobře zachovalé mumie bílých, převážně světlovlasých lidí vyšší postavy, zřejmě vesměs kromaňonského či nordického typu.

Heyerdahl (1974, s. 187): „… víme, že kulturní národy v Americe … balzamovaly významné osoby, aby měly věčný život, neboť stovky pečlivě balzamovaných mumií se zachovaly v peruánských pouštních hrobech. Jejich výbava svědčí o jejich vysokém postavení. Zatímco některé peruánské mumie mají ježaté vlasy, jiné mají vlasy ryšavé či dokonce plavé, zvlněné a měkké a délka jejich těla kontrastuje se vzrůstem peruánských Indiánů, kteří patří mezi plemena s nejnižšími postavami na světě.“

První objev tohoto druhu byl učiněn roku 1862. Tehdy americký etnograf D. Wilson objevil v Atacamě na peruánském pobřeží staré pohřebiště. Díky velmi suchému podnebí a dalším příznivým podmínkám se lidské ostatky uchovaly v dokonale vysušeném stavu. Některé mumie měly velmi jemné a světle hnědé vlnité vlasy. Výbava a způsob jejich pohřbu naznačují, že šlo o místní nositele vyspělejší kultury, kteří představovali mezi indiány vůdčí vrstvu.

Největší nález byl učiněn v roce 1925, kdy arecheologové Tello a Lothrop objevili dvě rozsáhlá pohřebiště na poloostrově Paracas v jižním Peru. Zde bylo pochováno několik set mumií zabalených do jemných tkanin; asi šlo o elitu vysokého postavení. Ve srovnání s okolním obyvatelstvem té doby šlo o lidi vysokých postav a barva jejich vlasů byla většinou rezavě hnědá, u některých ale dokonce plavá. Průřez jejich vlasů odpovídal bílé rase, a byl menší, než jaký je u vlasů mongoloidní rasy. Podle výzkumu byla většina mumií pohřbena někdy kolem roku 300 pnl. To odpovídá dosti přesně mayským legendám a datování na mincích nalezeným na více místech v Americe.

Další významný nález byl učiněn u zátoky Chacota na tichomořském pobřeží, kde byl nalezen hrob s mumiemi tří lidí – muže, ženy a dítěte. Zřejmě šlo rodinu a podle všeho šlo o vysoce postavené jedince.

Teorie snažící se zpochybňovat jejich bělošskou totožnost byly jasně vyvráceny.

Heyerdahl (1983, s. 104-8): „Vykazují předinkovské mumie z Peru tytéž homogenní znaky, tj. velmi malý vzrůst, výraznou kulatohlavost a tuhé černé vlasy, jako mají Indiáni obývající dnes tuto oblast? Nebo byla v předšpanělských dobách v Peru různorodější populace, k níž patřily i vysoké světlé etnické typy, jakým je záhadná populační vrstva uru-keu v sousední Polynésii?

Když v polovině 19. století začaly rozsáhlé vykopávky peruánských nekropolí a vědci našli možnost prostudovat velké množství mumifikovaných hlav, překvapilo evropské antropology zjištění, že některé z těchto hlav vykazují fyzické rysy cizí domorodým obyvatelům obou Amerik, a to jak tvarem hlavy, tak barvou a strukturou vlasů. D. Wilson v roce 1862 zjistil, že vlasy, které zkoumal z indiánských hrobů odjinud, ‚si zachovávají černou barvu a hrubou strukturu beze změny, bez ohledu na čas a pohřbení‘. Wilson však popsal také několik mumií s jemnými hnědými vlnitými vlasy ze starých peruánských pohřebišť v Atacamě a konstatoval, že ‚vykazují důležité odlišnosti od jednoho z nejtrvalejších a univerzálních znaků moderních amerických ras‘. Mluví dokonce o ‚podstatně jinak utvářené lebce‘.

Wilson byl zvláště překvapen obsahem jednoho hrobu ze zátoky Chacota na tichomořském pobřeží pod Tiahuanakem. Byly tam uloženy mumie muže, ženy a dítěte – zřejmě osoby vysokého postavení. K jejich pohřební výbavě patřilo i několik výborně zachovaných pestrobarevných váčků s prameny lidských vlasů, patrně od členů téže rodiny. O mužské mumii Wilson píše: ‚Vlasy nepodlehly žádné nebo jen nepatrné změně a podstatně se liší od nejcharakterističtějšího rysu Indiánů ze severu kontinentu. Jsou hnědé barvy a mají jemnou strukturu jako nejhebčí vlasy anglosaské.‘ A pokračuje: ‚Tělo ženy z téže hrobky vykazuje vcelku stejné znaky. Vlasy jsou krátké a poněkud hrubší, avšak ve srovnání s vlasy severoamerických Indiánů jemné. Jsou světle hnědé, hebké a úhledně zapletené…‘

Dětský skalp, jak píše, ‚je hustě pokryt velmi jemnými tmavě hnědými vlasy‘. Nejpozoruhodnější je Wilsonův popis různých vzorků vlasů, které se našly v oněch pestrobarevných váčcích: ‚Všechny vlasy mají jemnou strukturu, různé odstíny od světle hnědého po černý, a zřejmě nepodlehly žádným změnám.‘ Wilson zkoumal i další vzorky vlasů, které ‚nejenže byly hnědé, ale pozoruhodně jemné, krátce zvlněné se sklonem ke kadeření‘.

Wilson byl jedním z prvních badatelů, který na základě těchto i jiných postřehů vytušil, že v předšpanělské době hostilo Peru smíšenou populaci. Zdůraznil, že tyto rysy dobře zachovaných mumií z peruánského pobřeží vyvracejí předpokládanou jednotu fyzického typu na celé západní polokouli v předevropských dobách.

Proslulí archeologové J. C. Tello a S. K. Lothrop objevili v roce 1925 dvě velká pohřebiště na poloostrově Paracas, na jihu centrálního pobřeží Peru; v pohřebních jeskyních a kamenných hrobkách se tam zachovalo několik set pečlivě zabalených mumií významných osobností, které byly později pomocí radiokarbonové metody datovány do doby kolem 300 př. n. l. Stojí za povšimnutí, že v sousedství těchto lidských ostatků se stále nachází velké množství guar z tvrdého dřeva, datovaných do téhož období. Jsou to kýlová vyrovnávací prkna užívaná při plavbě na plachetních vorech, která svědčí o rozsáhlé námořní aktivitě v raných předinkovských dobách. Když byly přes dva tisíce let staré mumie z Paracasu vysvlečeny z barevných, nádherně vzorovaných tkaných bavlněných pohřebních oděvů, bylo zjištěno, že tělesné znaky se výrazně liší od znaků všech známých jihoamerických Indiánů. Když fyzický antropolog T. D. Stewart v roce 1943 analyzoval kostrové zbytky těchto předinkovských mumií, shledal, že je velký rozdíl v tělesné výšce mezi mumiemi z Paracasu a kostrovými pozůstatky známých peruánských Indiánů; jedinci z Paracasu byli zřetelně vyšší postavy. Protože se dříve považovalo za jisté, že předinkovští lidé byli téhož etnického původu jako historicky známí peruánští Indiáni, vyvolal Stewartův objev velké překvapení. A protože jej neuměl anatomicky vysvětlit, přišel se spekulací, že ‚je to snad vybraná skupina velkých mužů, netypická pro celou populaci‘. Nehledě na skutečnost, že se nikde nemumifikovalo podle fyzické velikosti, tato teorie navíc předpokládá, že existovaly stovky vysokých jedinců jako kandidátů na mumifikaci. Kromě toho náročný pohřeb a pečlivá úprava těl svědčí o tom, že nejde o obyčejné rybáře nebo rolníky, ale výhradně o lidi vysokého postavení.

Stewart také zjistil, že mumie z Paracasu mají jiný tvar lebek než známí Indiáni a nápadně úzký obličej. A protože opět nemohl nalézt anatomické vysvětlení tohoto rozdílu, vyslovil domněnku, že změna rysů obličeje mohla být sekundárním důsledkem umělého deformování temene lebky, jak se prováděla v Paracasu. Ve světle skutečnosti, že příslušná deformace temene lebky na dětech se prováděla jak v obou Amerikách, tak ve Starém světě, aniž by to mělo za následek zúžení obličeje, je toto vysvětlení nepřijatelné.

Aby se vyvaroval mylných závěrů z tvrzení o deformaci temene lebky, Stewart nepředložil hypotézu o přirozeném lebečním indexu mumií z Paracasu, který se liší od normy kulatohlavých amerických Indiánů podobně jako tvar obličeje. Avšak rok po Stewartových paracaských studiích konstatoval A. L. Kroeber, který psal o předinkovských lebkách z téhož pobřeží dále na sever, že většina nedeformovaných lebek rané epochy Čimú byla dlouhá. Pak tedy tito lidé rané kultury, kteří vystavěli velké předinkovské pyramidy v Peru, nebyli totožní se svými historickými následníky, vesměs kulatohlavými, stejně jako národy Indonésie. Kromě toho podle speciální studie A. Chervina vykopávky na hlavní předinkovské lokalitě v Tiahuanaku ukazují, že i v tomto zárodečném středisku jihoamerické civilizace byla patrná směsice lebečních typů. Lebeční indexy v Tiahuanaku se pohybovaly od 71.97 do 93.79, tj. od extrémní dlouholebosti k mimořádné kulatolebosti. V předinkovských dobách žili tedy v hlavních kulturních centrech na pacifických svazích Jižní Ameriky vedle sebe lidé s naprosto rozdílnými tvary lebek.

Zatímco Stewart zkoumal neobvyklé kostrové pozůstatky rudovlasých mumií z Paracasu, M. Trotterová současně prováděla vlasovou analýzu skalpů deseti z nich. Oznámila, že dominantní barvou vlasů byla ‚rezavě hnědá‘, avšak v některých skalpech byly ‚roztroušeny velmi světlé plavé vlasy‘. Dále zjistila, že vlasy dvou skalpů byly ‚zcela určitě vlnité‘.

Trotterová upozornila, že rozsah vlnitosti nebo kučeravosti lidského vlasu závisí na míře oválnosti v jeho průřezu. Rovný mongoloidní vlas dnešních amerických Indiánů je v průřezu jednotně kulatý, zatímco vlas Evropanů je obvykle oválný. Vlas mumií z Paracasu neodpovídá tomuto ustálenému vzoru: ‚Průřez vykazuje tolik odchylek mezi různými mumiemi, že lze mluvit o všech druzích vlasových forem.‘

A konečně, při určování lidských vlasových typů doplňují formu a barvu vlasů rozměry průřezu. Průřez mongoloidního nebo indiánského vlasu je ve srovnání s vlasem většiny Evropanů podstatně větší. Trotterová zjistila, že mumie z Paracasu se zřetelně odchylují od předpokládané normy i v tomto ohledu: ‚Průřez vlasů byl mnohem menší, než nacházíme u jiných Indiánů…‘ V podstatě zjistila, že navzdory velkým rozdílům mezi jednotlivými skalpy byl průměr všech vzorků asi o 30 % menší, než by se dalo očekávat, kdyby tyto mumie odpovídaly běžnému indiánskému typu. Byla tak udivena svými poznatky, jež byly v rozporu s obecně přijatým hlediskem běžné antropologie, že nenalezla jiné řešení než uchýlit se k Stewartově metodě při analýze lebek a dlouhých kostí: vyslovila domněnku, že tyto mumie nám neříkají nic, protože zpodobňují mumifikované lidi nesprávně. Šedé vlasy Indiánů snad v hrobkách zežloutly a černé vlasy vybledly do ruda, zatímco průřez a forma se změnily díky dehydrataci.

V odpověď na mé pátrání se Trotterová v roce 1951 pustila do tohoto problému znovu ve spolupráci s O. H. Higginsem z oddělení vlasů a vláken v FBI. Dospěla k závěru, že se ve své publikaci z roku 1943 dopustila dvou omylů: za prvé o balzamovaných lidech z Paracasu mluvila jako o ‚Indiánech‘ a za druhé vyslovila domněnku, že vlasy mohly vyblednout. Existující doklady ‚nezapřou, že původní barva byla rudohnědá a původní struktura jemná‘.

Zdá se mi, že by se tu sešlo příliš mnoho náhod: výběrové pohřby, deformace lebek a posmrtné změny – to vše by způsobilo, že se mumie liší od známých Indiánů – a to tak, že každá jednotlivá odchylka od normy vždy připomíná Evropanům podobné nositele kultury, jak je Španělům barvitě popsali Aztékové a Inkové. Protože jsem si plně uvědomoval, že věda nebude mít nikdy bezprostřednější příležitost poučit se o fyzickém vzezření zakladatelů předkolumbovských vysokých kultur, než nabízí studium těchto mumií skutečných jedinců, konzultoval jsem v této záležitosti také předního britského odborníka W. R. Dawsona, který je znám svými studiemi o mumiích egyptských a peruánských. Napsal mi toto:

Podle mého názoru vlasy nepodléhají žádným patrným posmrtným změnám. Vlasy, které byly vlnité nebo kučeravé, zůstávají kučeravé nebo vlnité a člověk, který měl rovné vlasy, je má rovné i po smrti. Vlasy mumií a vyschlých těl mají sklon k lámavosti a křehnutí, avšak to je přirozený důsledek vysychání tukových žlázek… Považuji za velmi nepravděpodobné, že by nastala jakákoli změna v barvě na těle, jež nikdy nebylo vystaveno světlu. Abych to shrnul, všechny doklady, které jsem shromáždil, svědčí o tom, že povaha vlasů se po smrti nemění – až na vysychání a křehnutí.‘“

Celkem bylo v Paracaských pohřebištích v horním Cerro Colorado (např. pohřebiště Wari Kayan) objeveno přes 400 mumií, vesměs jasně bílých a nejčastěji s rusými, ruse hnědými či světle hnědými vlasy.

Obyvatelé Paracas – mistři textilní výroby

Přítomnost bílých lidí na Paracaském poloostrově byla zjevně doprovázena i čilou civilizační aktivitou. Podle názoru odborníků to byla svébytná kultura, odlišná a mnohem vyspělejší než okolní indiánské, existující v době asi 1200 – 100 pnl. Četné zachovalé bílé mumie v sedících polohách byly oblečeny do umně vyrobených a hojně zdobených bavlněných textilií.

Bílí, vysocí a světlovlasí obyvatelé Paracasu tak zjevně vynikali jako mistrovští tkalci. Jejich tkaniny jsou velmi jemné a husté, dokonce hustější než současné padákové tkaniny. Vlákna jsou široká pouhého čtvrt milimetru. Tkaní tak vyžadovalo velmi precizní tkalcovský stav a techniku. Jeden kus látky je 28 metrů dlouhý, šest metrů široký a je zhotoven z jediného vlákna dlouhého asi 50(!) kilometrů.

Vašíček (1998, s. 147-8): „Stejná bezradnost sužuje archeology odkrývající nekropoli Paracas poblíž planiny Nazca. I zde v bezútěšně pusté krajině pouště leží roztroušeny trosky velmi vyspělé civilizace. Jak dokazují vykopané mumie, její představitelé se bílou pletí a jasně světlými vlasy výrazně odlišovali od okolních etnických skupin a jistě je převyšovali i svými technickými dovednostmi. V jednom z hrobů bylo nalezeno přes 100 metrů látek s unikátními vzory. Tkalci k jejich výrobě využili na 300 barevných odstínů, zatímco současný textilní průmysl dokáže disponovat maximálně několika desítkami různých tónů barev.“

von Hagen (1963, s. 61): „Dějiny tkaní v Peru … sahají daleko do minulosti; největší dokonalosti dosáhly výrobky neznámého lidu z kultury zvané Parakas z pobřežní pouště jižního Peru. Tato kultura … vytvořila výšivky a tkaniny, které snad nemají na světě obdoby. Nelze ani odhadnout, kolik času bylo vynaloženo na utkání té ohromné sbírky ponch, pokrývek hlavy, šálů a sukní – a to všechno bylo určeno pro zemřelé. Vzory a vysoká řemeslná úroveň jsou obdivuhodně shodné.“

Velmi zajímavá je i skutečnost, že bavlník pěstovaný v Peru vykazuje genetické stopy křížení s planým bavlníkem rostoucím v Africe a Asii.

Lidé v Paracas byli vyspělí i v jiných ohledech. Sofistikovanost jejich textilií vzbuzuje otázku, zda neznali zvětšovací lupy, kterými si při tkaní pomáhali. Mumie místních byly pohřbeny do jeskyní vytesaných do jednolitého žulového masivu, jejichž vysekání vyžadovalo velkou námahu a nějakou důmyslnou techniku. V hrobech byla i keramika a pletené koše. Kromě toho měli velmi efektivní systém hospodaření s vodou a budovali propracované zavlažovací systémy.

Na svazích hory Punkupiti 180 kilometrů od Limy byly objeveny pozůstatky asi 1000 osob. I toto naleziště je připisováno paracaské kultuře. Na kostrách se našly podivuhodné implantáty ze zlata a stříbra vsazené do lebek a ramenních kostí, zřejmě ještě za života dotyčných.

Na kulturu Paracas navázala ne příliš dlouho existující kultura Topara. Tyto dvě kultury spolu nějakou dobu koexistovaly a je možné, že Topara, částečně navazující na Paracas, nějak souvisela s pozdější kulturou Nazca, jíž mohla zprostředkovat i některé paracaské kulturní výdobytky.

Kultura Nazca – gigantické obrazce v kameni

Asi 180 kilometrů vzdušnou čarou od pohřebišť v Paracas se nachází pozůstatky další tajemné kultury – světově proslulá planina Nazca. Tato kultura vzkvétala v letech 800 pnl. – 100 nl. Mezi kulturou Paracas a Nazca nejspíše existovalo nějaké pouto, nelze ani vyloučit šlo dokonce o dvě sídla jedné kultury a pohřebiště Paracas by tak přímo patřilo k civilizaci Nazca. Jestliže odkryté ostatky (již několik set dobře zachovalých mumií) ukazují, že minimálně horní třída a kněžstvo Paracas nepochybně patřily k bílé rase – všechny jsou bílé, vysoké a obvykle s rusými vlasy – pak i Nazca byla vytvořena lidmi tohoto typu. I kdyby ale Nazca byla svébytnou kulturou, vzhledem k pokročilosti a kulturním projevům lze tak jako tak předpokládat, že ji vytvořili nějací bílí lidé.

Důležitou lokalitou vztahující se ke kultuře Nazca je i pohřebiště Chauchilla, nalezené roku 1920. Zde se s pohřby podle odhadů začalo okolo roku 200 nl., a to pod dobu 600 – 700 let. I zde byly nalezeny ostatky světlovlasých bílých lidí, pohřbené ve hrobkách z hliněných cihel.

Na plošině Nazca se nacházejí obrovské do skály vyryté obrazce (geoglyfy). Jsou zde vyobrazeny jednak abstraktní motivy jako spirály, klikaté čáry, lichoběžníky (největší obrazce mají na délku několik kilometrů) apod., jednak rozličná zvířata jako ptáci, velryby, psi, leguáni, opice, pavouci. Největší kresba dlouhá 250 metrů zobrazuje kolibříka. A ne všechny jsou pouhým hrubým zpodobněním. Jedna kresba přesně zobrazuje jeden malý místní druh pavouka.

V Nazce se dochovala i 20 metrů vysoká pětipatrová pyramida, obezděná cihlami.

Dále zde archeologové nalezli rozsáhlý a sofistikovaný podzemní systém sestávající ze štol, nádrží a mnohakilometrových tunelů (puquios). Tento systém sloužil k přivádění vody z vysokohorských pramenů And do nížin. Na 40 úseků těchto podzemních kanálů je ještě funkčních, protéká jimi křišťálově čistá voda a dokonce v ní žijí ryby. Táhnou se poměrně hluboko pod zemí celé kilometry. Když město Nazca roku 1955 dostalo moderní vodovod, stačilo jen zrekonstruovat a rozšířit tyto prastaré rozvody.

Díky tomu mohli Nazcánci v suché oblasti provozovat intenzivní a efektivní zemědělství. Pěstovali kukuřici, dýně, sladké brambory, maniok a také bavlnu pro textilní výrobu. Rovněž chovali lamy pro vlnu a maso.

Stejně jako v Paracas i zde existovala vyspělá textilní výroba; vyráběly se obleky, přehozy, tuniky, šály a tašky. Textilie byly barvené a bohatě zdobené, nejspíše je také užívala především bílá horní vrstva a byly znamením vysokého statusu. Mnohé látky byly vyrobeny zjevně jako pohřební výbava významných osob.

Typická je pro tuto kulturu i krásná polychromní barevná keramika, malovaná ještě před vypálením. Užívalo se nejméně 15 různých barev. Výroba keramiky zahrnovala pestrou škálu váz, číší, šálků a misek. Kromě toho se vyráběla i plastická vyobrazení a sošky mýtických stvoření.

Nazcánci prováděli úspěšné trepanace lebky a praktikovali deformace (prodlužování) lebky, což je praktika známá ze Starého světa. U indiánských populací se nevyskytovala.

Nazcánské náboženské kulty byly úzce spjaty s plodností a zemědělstvím (podobně jako u předinoevropských kultur Starého světa).

Otazníky vzbuzuje fakt, že nápisy na artefaktech kultury Nazca poněkud připomínají severské runy.

Nazca a bílý lid kdysi sídlící v Paracas může souviset s obrazcem obrovského Andského trojzubce. Je to obrovský, přes 270 metrů dlouhý obrazec, vyhrabaný do písčitého pobřeží v zátoce Pisco, 300 kilometrů jižně od Limy.

Kultura Chimu

Za zmínku stojí i vyspělá kultura Chimu rozkládající se na nynějším severnějším peruánském pobřeží (od Tumbezu k Limě). Byl to stát s městy, pevnostmi, silniční sítí a rozsáhlým zavlažovacím systémem, na nějž šlo napojit i mnohá místní údolí. Řemesla zde byla na vysoké úrovni – existují dochované sofistikované výrobky ze zlata a stříbra a tzv. černá keramika. Okolo 1470 nl. byla země dobyta Inky a začleněna do jejich impéria. Už podle kulturních rysů a celkové vyspělosti lze předpokládat, že i ona byla vytvořena místními předkolumbovskými bělochy. Navíc objevené lebky obyvatel z doby kultury Chimu neodpovídají indiánům a naopak odpovídají bílým typům s dolichocefálním tvarem lebky.

Heyerdahl (1983, s. 106): „… rok po Stewartových paracaských studiích konstatoval A. L. Kroeber, který psal o předinkovských lebkách z téhož pobřeží dále na sever, že většina nedeformovaných lebek rané epochy Čimú byla dlouhá. Pak tedy tito lidé rané kultury, kteří vystavěli velké předinkovské pyramidy v Peru, nebyli totožní se svými historickými následníky, vesměs kulatohlavými, stejně jako národy Indonésie.“

Podle těchto nálezů tedy opět zakladatelé kultury Chimu byli bílí dlouholebí lidé kromaňonského, nordického či mediteránního typu (nebo možná jejich mix).

Kromě toho legendy indiánů Chimu vyprávějí zajímavou zkazku o tom, že jejich božstvo připlulo po moři podél pobřeží z končin položených ještě dále na sever.

Předchůdci Inků – záhadná kultura Wari

Kultura Wari vytvořila první skutečnou říši na území Peru. Wariové vládli mezi roky 700 a 1000 nl. takřka celému peruánskému území. Jejich původ a identita jsou do značné míry stále zahaleny tajemstvím. Podle dostupných nálezů však tato tajemná civilizace byla značně vyspělá. Později, někdy v 9. století, byla zřejmě vyvrácena nově příchozími Inky, ale ve své době mohla směle konkurovat nejmocnějším říším světa. Hlavní město Wari mělo nejméně 40 tisíc obyvatel. Jen pro srovnání, v Paříži oné doby žilo nejvýše 25 tisíc lidí. I tato civilizace stavěla velké pyramidám podobné objekty a velké kamenné obdélníkovité terasy. Na území říše bylo založeno větší množství kamenných měst sloužících jako administrativní centra; je možné, že zde existovala jistá míra jejich nezávislosti na ústřední vládě. Kromě toho byly budovány i zemědělské terasy a silniční síť.

Dáma s maskou – potvrzení bělošského původu kultury Wari

Dne 27. srpna 2008 zveřejnili peruánští archeologové unikátní objev mumie nalezené při vykopávkách pyramidy v Limě (oblast Huaca Pucllana). Podle prvních odhadů je mumie stará asi 1300 let. Maska dámy z Wari má jasné bělošské rysy – úzké rty, dlouhý úzký nos a hlavně velké oči s modře vybarvenými duhovkami.

Mumie s ozdobnou maskou se nacházela ve skrčené poloze obklopená keramikou a textilními látkami. Nedaleko dobře zachovalé mumie ženy s modrýma očima byly objeveny další dvě mumie a kosterní pozůstatky dítěte. Archeologové provádějí v této oblasti vykopávky již třetím rokem, ale zatím objevili jen 30 vydrancovaných hrobů.

Žena s maskou byla zřejmě významnou osobou vysokého postavení. Maska je precizně provedena a na první pohled se liší od dosavadních objevů. Ani jedna z objevených mumií masku neměla.

Nakonec i pověsti mezi indiány z oblasti kultury Wari potvrzovaly, že ji vybudovali bílí lidé. Pedro Cieza León, který byl mezi prvními Španěly, kteří do oblasti zavítali a navštívili ruiny jejího bývalého hlavního města, v první části své Kroniky Peru z roku 1533 píše: „Největší řeka vedle města se nazývá Viñaque, blízko které se nacházejí některé velkolepé a velmi staré stavby, které jsou nyní rozvalinami, ale vypadají, že stály po dlouhé věky. Když se indiánů ptali, kdo postavil tyto pradávné monumenty, odpověděli, že staviteli byli vousatí a bílí lidé jako my sami, kteří přišli do těchto částí země dlouhé věky předtím, než začali vládnout Inkové, a založili zde osídlení.“

Je možné, že stavbu zemědělských teras a silnic převzali Inkové právě od Wariů.

Říše města Tiahuanaca

Tiahuanacká říše měla existovat při západním pobřeží Jižní Ameriky v jižním Peru a severní Chile (jižně od říše Wari) někdy v letech 300 až 1150 nl. Tiahunaco mělo být postaveno někdy nedlouho před jejím vznikem. Podle některých tvrzení existovalo napřed primitivnější Tiahuanaco I, které vzniklo někdy v době před naším letopočtem. Teprve později se rozvíjí druhé velkolepější Tiahuanaco II, které je střediskem celého impéria a vyspělé civilizace. Vzhledem k otazníkům kolem stáří Tiahunaca ale mohla existovat ještě dříve nebo ji ještě nějaký stát související s tímto městem mohl předcházet. Není jasné, zda šlo o vojensky orientovanou dobyvačnou říši či zda byla založena spíše na politické a náboženské autoritě, eventuálně i obchodu. Ať tak či tak, její moc byla založena na kolonizaci z tiahuanackého centra a vlivu založeném na kultuře, náboženství a obchodních stycích (druhá teorie proto zní pravděpodobněji). Tiahunaco bylo politickým a správním centrem, ovšem jednotlivé regiony asi požívaly jisté míry autonomie. Původně v oblasti existovalo několik městských států a okolo roku 400 nl. nad nimi mělo Tiahunaco získat nadvládu. Pak expandovalo do Yungy a do severní Chile a Argentiny. S pomocí nastolování politického vlivu, šíření kultury a obchodních kontaktů pak daná území trvale ovládlo. S původními kulturami a centrem probíhala intenzivní obchodní výměna i výměna kulturních vlivů. Jednou z významných kolonií bylo sídlo v Chen Chenu, další v Omo, kde byl postaven obřadní komplex. V údolí Moquegua v Peru vzkvétala mezi lety 400–1100 kolonie zabývající se zemědělstvím a hlavně provozující těžbu mědi a stříbra.

Podle oficiální datace mělo Tiahuanaco vyrůst do monumentálního města mezi lety 600 a 800 (opět, je otázka, zda město není starší). Dalším velkým sídlištěm byla Lukurmata, jež se měla rozrůst do podoby velkého města ve stejné době jako Tiahuanaco. Zabírala 120 hektarů a stala se význačným ceremoniálním střediskem. Po kolapsu říše město rychle upadlo a opět se změnilo v nevýznamnou vesnici.

Základem hospodářství říše bylo zemědělství založené hlavně na pěstování plodin jako brambory nebo fazole. Jako jinde, i zde bylo užíváno důmyslných systémů kanálů a umělého zavlažování polí a zemědělských teras. Dokonce byla k pěstování plodin utvářena i umělá mělká jezera. Kromě toho byly chovány i lamy.

Vedle zemědělců ale existovala i třída řemeslníků vyrábějících hlavně keramiku, šperky a látky. V říši existoval silná třídní hierarchie, což opět napovídá, že zde existovala bílá horní vrstva a poddané masy indiánů. Elita kontrolovala celou ekonomiku země a byla výhradní nositelkou většiny kultury.

O duchovní kultuře říše toho není mnoho známo. Jisté však je, že náboženství se soustředilo kolem kultu Slunce a velkého boha Virakoči, který měl podobu bílého vysokého muže se světlými vlasy a modrýma očima. Nejspíše byla jeho podoba odvozena od vzhledu příslušníků vládnoucí vrstvy. Tohoto boha včetně jeho podoby pak převzali i Inkové.

Jistou indicií o vůdčím bílém elementu v Tiahuanacké říši je fakt, že mezi lidem Uros, který možná představuje potomky lidí z Tiahuanaca, a který dodnes sídlí u jezera Titicaca, se vyskytují lidé s nápadně světlou pletí (stejně tak ale mohou souviset až s pozdější elitou Inků). Nazývají se také „Lupihaques“, což znamená Synové Slunce. Některé tváře na zdech a sochách v Tiahuanacu se zdají mít evropské rysy. Kruml uvádí (1998, s. 33): „Na jednom nádvoří lze spatřit kamenné hlavy připomínající setkání rozličných ras. Obličeje s odulými či úzkými rty, s dlouhými i zahnutými nosy, … jemnými nebo ostře řezanými rysy.“ Spojitost se Starým světem potvrzuje i to, že také v Tiahuanacu lidé provozovali umělé kraniální deformace.

Vrcholu říše dosáhla nedlouho před rokem 1000, poté nastal úpadek, nejspíše vytrácením bílého elementu. Konečný kolaps nastal někdy kolem roku 1150. Z té doby je doloženo ničení monumentů v Tiahuanacu a na dalších místech; nejspíše došlo ke svržení vládnoucích tříd. Když byla bílá horní vrstva jako nositelka kultury, organizace a politické moci zničena, zanikla i říše navždy. Povstání mohlo souviset s růstem indiánských mas v zemi a zároveň (s tím souvisejícím) úpadkem efektivity zemědělské výroby, která přitom musela zajišťovat stále větší objem potravin pro rostoucí obyvatelstvo. V jisté době to již nebylo možné a indiánské masy povstaly. Sama horní třída navíc mohla početně a kvalitativně upadat, možná i splývat s indiány, což také mohlo negativně ovlivnit její schopnosti dále spravovat zemi. Na druhou stranu mohly potíže se zajištěním dostatku zemědělských výrobků souviset i se změnami klimatu (snížení srážek) a sucha, které v oné době oblasti postihla. To mohlo také narušit zemědělskou výrobu a vyčerpat některé vodní zdroje.

Mochikové

Dalšími částečnými předchůdci Inků byli poněkud záhadní Mochikové; i u nich se již zřejmě projevil kulturní vliv bílé rasy.

Mochická kultura existovala mezi 3. stoletím pnl. a 10. stoletím nl.; největší rozkvět zažila v 5. století. Vytvářela se pozvolna, ze starších a méně vyspělých kultur, které už 3 tisíce let pnl. sídlily v údolí řeky Chicamy, odkud se později celá mochická kultura rozšířila do dalších pěti údolí. Severní hranici tvořila řeka Lambayeque, na jihu říše sahala k řece Huarmey. Země byla zřejmě tvořena nezávislými městy bez centrální autority.

Mochikové byli talentovaní keramici, kováři, kovotepci a šperkaři. Byli také obratnými tkalci; vyráběli ponča a další textilní výrobky z vlny. Zdá se dokonce, že provozovali něco jako tkalcovské manufaktury. A samozřejmě značně vynikli jako stavitelé a architekti.

Stavěli velké pyramidy, chrámy, paláce a silnice, konstruovali zavlažovací systémy a vyráběli sofistikovanou keramiku. Dodnes se nám zachovaly mnohé pyramidy (především 26 pyramid v Tucúme), hrobky a svatyně (např. ceremoniální a pohřební komplex San José de Moro v údolí Jequetepeque).

Nejvýznamnějšími stavbami byly pyramidové chrámy zasvěcené Slunci a Měsíci. Největšími mochickými stavbami jsou dva stupňovité chrámy – pyramidy. Větší z chrámů je Pyramida Slunce – Huaca del Sol, největší stavba z nepálených cihel v celé Jižní Americe. Je vysoká 40 metrů a strany základny měří 27 a 137 metrů. Pro její stavbu bylo potřeba 50 milionů adobových cihel. Chrám měl pět stupňovitých teras, jež byly zakončeny 88 metrů dlouhou rampou. Původně byl vyzdoben barevnými freskami.

Druhý menší chrám je Pyramida Měsíce – Huaca de la Luna a je také o něco mladší než chrám předchozí. Zatím, co Pyramida Slunce byla vystavěna někdy kolem roku 400 po Kr., Pyramida Měsíce je o tři století mladší a doba jejího vzniku tak spadá do raného chimuánského období.

Dalším divem je obrovská starobylá stavbu Cerro Colorado – „Barevná hora“ – nekrásnější jihoamerická pyramida, postavená z nepálených cihel, stojící v pouštní planině Chicamského údolí. Heyerdahl (1974, s. 72): „Gigantická stavba se tyčí tak vysoko nad okolní krajinou, že lidé v údolí nazývají starobylou památku jednoduše Cerro Colorado neboli ‚Barevná hora‘. Nebýt symetrických stupňovitých stran a zděného přístěnku před pyramidou, museli byste si giganta prohlédnout opravdu zblízka, abyste poznali, že nejde o horu, ale o lidmi vytvořenou stavbu z miliónů nepálených, na slunci usušených cihel. Byl jsem týden pryč z Egypta, ale chvíli mi připadalo, že jsem z něho ještě neodjel. Podobnost architektonické formy, astronomické orientace, rozměrů i stavebního materiálu s nejstaršími pyramidami na Nilu byla opravdu zarážející. Cerro Colorado postavil před dávnými léty neznámý kněz-král v době, kdy rozkvétaly v Peru mocné civilizace, dlouho před příchodem Čimuů, nebo dokonce Inků; v době, kdy ještě jejich neznámí předchůdci, vědci nazývaní Močikové, byli jedinými nositeli kultury v této oblasti. Oni postavili tyto nejstarší a největší pyramidy na pobřeží.“

Pole byla zavlažována pomocí důmyslně a mistrně zbudovaných kanálů, které sváděly vodu z výšky až 1200 metrů do nížin při pobřeží. O jejich velkoleposti svědčí fakt, že se jich valná část zachovala až dodnes. Rozměry dvou největších kanálů, které přivádějí vodu z horního toku řeky Chicamy, jsou vskutku působivé. Jeden kanál měří 115 kilometrů, druhý 145.

Mochická společnost byla teokratická a striktně třídně rozdělená, což mělo zřejmě opět rasové pozadí – bílá horní třída versus indiánské masy. Na vrcholu společenské pyramidy stál vládce, jehož osoba spojovala světskou i duchovní moc.

Vládnoucí třída a šlechta žily ze zemědělských přebytků, jež byly získávány velmi efektivním zemědělstvím, dokonalým zavlažovacím systémem a užíváním „mochického zlata“ – guana. Z přebytků žili i kněží, kteří představovali zvláštní kastu – zajišťovali spojení mezi bohy a lidem a rovněž patřili k nejvyšším společenským vrstvám. Zajímavé také je, že vysoko postavení Mochikové nosili turban, jaký je jinak znám z kultur Starého světa. Právě ty sošky s bílými rysy a vousy (často světlými) mívají na hlavě turban.

Prostý lid se věnoval zemědělství nebo pracoval na státních stavbách, jakými bylo budování chrámů, umělých teras, zavodňovacích kanálů či paláců pro vládnoucí vrstvy. Tímto způsobem se zároveň odváděla část daní.

Mochikové asi dokázali doplout až na Galapágy. Zillmer (2005, s. 182): „Jak jsem mohl zjistit při své návštěvě Galapážských ostrovů, byla na souostroví, kde téměř není pitná voda, na několika místech nalezena keramika z Peru a Ekvádoru a červená hliněná dýmka močického typu, která se po vyčištění dala ještě používat. Kromě toho byly však také objeveny primitivní řezací nástroje z obsidiánu a pazourku, tedy z materiálu, který se na Galapágách nevyskytuje, a musí tudíž, stejně jako hliněné nádoby, pocházet z pevniny (srv. Heyerdahl, 1975, s. 232n.).“

Indicie svědčící o bílém elementu mezi Mochiky

Některá keramická zpodobnění lidí produkovaná Mochiky mají vousy, bělošské rysy a dlouhé róby (jako je na sobě mají některé z dochovaných bílých mumií jiných místních kultur – např. Nazcy). Jeden keramický portrét mochického hrdiny má bílé rysy a vous.

Heyerdahl na základě uměleckých památek naznačuje přítomnost bílého – snad mediteránního elementu mezi Mochiky (1974, s. 72-3): „Kdo byli Močikové? Věda si stále jasněji uvědomuje, že mezi staviteli pyramid na severním pobřeží Peru a starobylou kulturou Mexika musí existovat nějaká souvislost. O jejich původu se nic určitějšího neví. Mezi jejich realistickými portréty a keramikách najdeme vousaté muže s výrazně středozemskými rysy; některé by mohly být typickými portréty Berberů z dnešního Maroka.“

Zillmer uvádí (2005, s. 179): „Museli bychom zkoumat také fénický vliv …, neboť nositelem kultury u předinckých Močiků byl podle typických portrétů na keramice často vousatý muž s kolíčky v uších a někdy s turbanem.“

Roku 1987 byl v údolí Lambayeque učiněn významný objev, hrobka mochického vládce z doby 200 – 300 nl. (tj. z časnějšího období této kultury). Zde byl pohřbený král s bohatou výzdobou. Tento tzv. Pán ze Sipánu na sobě měl zlatou masku s modře vykládanýma očima, což by potvrzovalo tezi o bílé vládnoucí třídě. Pán ze Sipánu podle výzkumu má údajně faktor Rh–, což je znak, který se u domorodých Američanů příliš nevyskytuje, zato se hodně vyskytuje v Evropě, a nejvíce u starých evropských populací jako Baskové.

Mochikové asi dokázali doplout až na Galapágy. Zillmer (2005, s. 182): „Jak jsem mohl zjistit při své návštěvě Galapážských ostrovů, byla na souostroví, kde téměř není pitná voda, na několika místech nalezena keramika z Peru a Ekvádoru a červená hliněná dýmka močického typu, která se po vyčištění dala ještě používat. Kromě toho byly však také objeveny primitivní řezací nástroje z obsidiánu a pazourku, tedy z materiálu, který se na Galapágách nevyskytuje, a musí tudíž, stejně jako hliněné nádoby, pocházet z pevniny (srv. Heyerdahl, 1975, s. 232n.).“

Kultura Chavín

Chavínská kultura se rozvinula v severnější části hornaté andské oblasti kolem 900 pnl. a zde existovala do roku 200 pnl. Její vliv pronikl i více na jih a na sever. Její hlavní město Chavín de Huántar leželo v údolí řeky Mosny na východních svazích And. Dnes je to také hlavní a nejdůležitější památka této kultury. Je to podivuhodné sídliště. Vašíček (1998, s. 109-110): „Množství nezodpovězených otázek se vztahuje i k jedné z nejzajímavějších jihoamerických staveb. V půvabné krajině Černých a Bílých Kordiller, na území obklopujícím horní tok řeky Mantaro a dokonale ukrytém za vysokou, jen těžce prostupnou hradbou hor, se asi před třemi tisíci lety usadili Synové jaguára s oštěpy. Tímto neobvyklým názvem označují archeologové první skutečně vyspělou kulturu v Peru, která dokázala ovlivnit rozsáhlé území od skalnatých vrcholů až po vzdálené tichomořské pobřeží. Její představitelé nám zanechali velmi zvláštní dědictví – záhadný chrám v Chavín de Huantár. Jedinečný komplex budov, prostorných dvoran a rozsáhlých podzemních galerií nemá obdobu nikde jinde na světě. Je to skutečný unikát, jehož objevení nás zavalilo lavinou překvapivých faktů a provokujících otázek. Především nemáme ani zdání, kým vlastně byli stavitelé Chavínu. Vědci se shodují, že šlo o rozvinutou náboženskou, vědecky a technicky vyspělou společnost, která se zcela náhle jako sopečný ostrov vynořila z kalného moře dějin. Její zrod rozhodně nebyl důsledkem pozvolného vývoje, ale spíše výbuchem génia. Synové Jaguára s oštěpy museli tedy přijít z jiné, možná i velmi vzdálené lokality, anebo být ovlivněni neznámou civilizací, která mnohonásobně převyšovala úroveň tehdejších peruánských kultur. Objevitel Chavínu, archeolog Julius Tello, se domníval, že původním nositelem kultu jaguára byli Indiáni z východní Amazonie. Jenže tato oblast patřila vždy k nejvíce zaostalým a nikdy se v ní nenašlo nic alespoň vzdáleně podobného tomuto chrámu. (…) V jejím podzemí se rozprostírá skutečný labyrint chodeb a úzkých komnat. Z hrubě otesaných podstavců shlížejí podivné kamenné hlavy. Většina z nich má velké kulaté oči, mezi nimiž se rýsuje masivní zobákovitý nos. Z výrazných odulých úst vyčnívají nepřehlédnutelné tesáky. Navzdory této výbavě obličeje nenahánějí hrůzu. Některé jako by se dokonce usmívaly. Zatím marně pátráme, koho asi představují. Jde o zpodobnění jaguára či jiného božstva? Jsou symbolem svérázného náboženského kultu, pouhou dekorací, anebo sloužily k naprosto jinému, nám ovšem neznámému účelu? Nezodpovězené otazníky se vznášejí i nad obelisky, objevenými v chrámovém areálu. Často na nich pozorujeme nepřehlednou spleť linií, rozeznáváme jednotlivé detaily, ale význam celku nám spolehlivě uniká. Proslulá Raimondiho stéla, uložená dnes v Antropologickém muzeu v Limě, zobrazuje bytost s lidským tělem a hlavou zvířete. Nevraživý výraz umocňují obrovské tesáky, klubko hadů místo vlasů a výrazné drápy na rukou i nohou. S kým máme tu čest, nevíme. Vědecká vysvětlení se až neuvěřitelně liší.“

Jako jinde zde byly stavěny kamenné chrámy a zavlažovací systémy. Na polích se pěstovaly brambory, kukuřice a další plodiny, rovněž se chovaly lamy. Chavínci vynikli v metalurgii a pájení, což jim umožnilo vyrábět velmi sofistikované produkty z kovu. Rovněž vyvinuli svébytný umělecký styl, který se projevuje na keramice, uměleckých výrobcích, sochách, stélách a zdech. Časté jsou motivy v této oblasti exotických zvířat (jaguáři, orli, krokodýli). Nejvýznamnějšími památkami jsou obelisk Tello, obelisk Lanzón a Tenonské hlavy v Chavín de Huantar.

V Chavínu byla moc soustředěna v rukou úzké elity, která měla mít spojení s nadpozemskou sférou. Kamenné stavby a galerie podle svého provedení ukazují, že jsou určeny jen pro vládnoucí špičku. Ostrý předěl mezi vládnoucími a ovládanými svědčí pro to, že jako jinde zde existovala bílá vládnoucí vrstva.

Je třeba říci, že v prvních stoletích se místní kultura rozvíjela jen velmi pozvolna a neměla nijak vysokou úroveň. V zemi došlo k prudkému civilizačnímu vzestupu (ukončení lovu, přechod k chovu lam, zvýšení úrovně kultury a diferenciace společnosti) až v pozdějším období, po roce 400 pnl., takže není vyloučeno, že teprve tehdy zde došlo k příchodu nějaké bílé elity. Kromě toho víme, že tomuto vrcholnému období předcházely migrační pohyby a zvyšující se kontakty s jinými kulturami.

Je třeba ovšem poznamenat, že tato kultura nemusela být spojena s migrací bílých lidí, ale Asiatů, jak nám napovídá nápadná shoda zdejšího umění se soudobým čínským a japonským.

Vašíček (1998, s. 109-10): „Jiní badatelé upozorňují na shodné výtvarné prvky s uměním staré Číny a Japonska a naznačují, že původ chavínské kultury je nutné hledat v Orientu. Miloslav Stingl a další amerikanisté dokazují spojitost s obdobně tajemnými Olmeky, kteří začali budovat svou civilizaci před 3500 lety ve východním Mexiku a také se považovali za potomky jaguára.“

Habeck (2005): „Zdá se, že staří Číňané ve starověku nepluli jen do Mexika, muselo existovat rovněž spojení s Jižní Amerikou. To ukazují především nálezy z období čínské dynastie Čou srovnatelné s peruánskou kulturou Chavín a dalšími jihoamerickými kulturami. Oba styly jsou prakticky identické.“

I tak ale není vyloučeno, že šlo o bělochy; v oné době se v některých částech Číny vyskytovali a měli vliv na místní kulturu (viz dále oddíl III). (1)

(1) Zvěsti a nálezy po dalekých cestách lidí severoasijské rasy se v menší míře rovněž našly.

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: