Skip to content

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 6

Srpen 7, 2017
tags:
by

Pád Virakočů – vpád Vikingů koncem 13. století?

Zillmer předkládá dokonce teorii, že ještě mezi dávnými bělochy a pozdějšími známými Evropany dorazili do Jižní Ameriky Vikingové a jejich útok na říši Inků souvisí s migrací bílé elity Virakočů do Tichomoří. Teprve díky tomu pak nastoupila k moci bílá incká aristokracie. Ba dokonce se sami Vikingové mohli stát součástí této nové elity.

Zillmer (2005, s. 181-2): „Dlouhý seznam virakočských vládců skončil, když byl za císaře dosazen první Inka, jen dvanáct generací před příchodem Španělů. Kolem roku 1290 prý Viracochu a jeho lidi porazila a vyhnala skupina nových příchozích, vetřelců s bílou pletí. Byli to nejspíš Vikingové, kteří byli vyhnáni válkami v souvislosti s christianizací. Dřívější kronikáři Sarmiente a Betanzos Viracochův odchod podrobně popsali. Indiáni Canové mu na místě, kde k nim promluvil, vystavěli velký chrám a v něm vztyčili čtyři metry vysokou sochu, v níž Španělé později viděli svatého Bartoloměje (Heyerdahl, 1997, s. 230). Dosud jen zčásti rozluštěný incký systém znaků (uzlové písmo) kipu je pokládán za specifický staroperuánský vynález. Podobný systém byl však znám nejen ve Skandinávii. Zvláštní druh uzlového písma se v jižním Německu používal v podobě tzv. mlynářských uzlů ještě počátkem 20. století. Určité uzly uvázané na šňůře pytle, smyčky a copánky označovaly druh a množství mouky (Anders/Jansen, 1988, s. 12). Kombinace čísel a barev lze využívat ke statistickým účelům. Díky podobným systémům mohli zasvěcenci recitovat Vikingové, a již před nimi keltští Irové a mniši, přinesli do Ameriky křesťanskou víru. O této mnou předložené variantě se zatím nikdy nediskutovalo, protože Vikingové a další bílí dobrodruzi ze Starého světa byli pokládáni za pohanské barbary, kteří se dlouho vzpírali christianizaci ze strany římského papeže. Ti z bílých, kteří bitvu u Tiahuanaka přežili, byli rozprášeni do několika stran. Přišli pravděpodobně také na Velikonoční ostrov a osídlili Polynésii, kam už patrně jezdili indiáni z předinckých dob. Jak vypráví Petrus Martyr, Španělé v době conquisty nestačili žasnout, že Peruánci měli lodě, které velikostí nijak nezaostávaly za španělskými karavelami. A Balboa vypráví, že Inka Yupanqui dal vyplenit dva ostrovy ležící v Tichém oceánu (Mitteilung der Vorderasiatisch-Aegyptischen Gesellschaft, 1926, s. 3). Předkolumbovské styky mezi Oceánií a Amerikou jsou tak definitivně historicky doloženy.“

Jazykové indicie

I jazyk Inků ukazuje na neindiánský původ horních vrstev společnosti. Zillmer (2005, s. 160): „Před Joachimem Rittsteigem poukázal již Brasseur de Bourbourg na značný počet árijských kořenů, zejména ve dvou jazycích Nového světa: v mayštině (mj. dialekt quiché) a v jazyce Inků (kečuánština, též quechua, quichua). Ale stejně jako ve Střední Americe měli Inkové jako příslušníci bílé aristokracie soukromý jazyk, jemuž se učit bylo prostému lidu zakázáno. To může vlastně znamenat jen to, že vládci – nikoli lid – přišli z ciziny. Pokusy o úplnou rekonstrukci tohoto jazyka, který zmizel již v době conquisty, ztroskotaly. Stejně jako Alcide ďOrbigny (1944) se různí jazykovědci pokoušeli najít souvislosti s některými jazyky jihoamerických domorodců, například s řečí Aymarů, kteří sídlí okolo Tiahuanaka. Těch několik slov ze soukromého jazyka Inků však určitě nepochází z aymarštiny. S ohledem na systematiku historických procesů lze v každém případě vidět souvislost mezi jazykem zuyua ve střední Americe a soukromým jazykem Inků v jižní Americe. Byly tyto soukromé jazyky domácími jazyky dobyvatelů?“

Kromě toho u keučuánštiny, správního jazyka Inků, existuje i podobnost s předindoevropskou baskičtinou, jež má podobnou verbální konstrukci jako uralsko-altajské jazyky (např. finština nebo maďarština).

Zajímavé rovněž je, že v raných inckých hrobech spadajících do doby před Kolumbem byly nalezeny barevné skleněné perly. Obdobné perly akori/aggri vyráběli a vyváželi prý už staří Egypťané a Féničané.

Zbytky bílých lidí v zemi Inků v době příchodu conqistadorů

Co je však nejzajímavější a zmíněné legendy nade vši pochybnost potvrzující, první evropští objevitelé a dobyvatelé se dokonce s posledními potomky dávných bílých lidí v Americe ještě přímo setkali – a to především právě mezi Inky. Ještě tehdy tvořili vládnoucí vrstvu a nositelku většiny kultury.

Heyerdahl (1983, s. 109): „Když Francisco Pizzaro objevil Peru, jeho bratranec kronikář Pedro Pizzaro, který jej doprovázel, zaznamenal pro potomstvo, že někteří příslušníci místních vládnoucích tříd jsou ‚bělejší než Španělé‘ a že mezi Indiány viděli plavovlasé jedince se světlou pletí. Pizzaro dodal, že to byli, podle slov Inků, potomci jejich bohů Virakočů.“

Pedro Pizzaro doslova napsal (1571): „Vládnoucí třída v království Peru byla bílé pleti a blond jako zralá pšenice. Šlechtici a šlechtičny byli převážně bílí, jako Španělé.“

Dále zaznamenal: Lidé tohoto království Peru byli bílé i snědé barvy, a mezi nimi šlechtici a šlechtičny byli bělejší než Španělé. Viděl jsem v této zemi indiánskou ženu a dítě, kteří by nebyli nezařaditelní mezi bílé blonďáky. Tito lidé [horní třídy] povídali, že byli dětmi bohů.

Heyerdahl (1960, s. 258): „Pizzaro se ptal, kdo jsou ti bílí a rusovlasí jedinci. Tu odpověděli Indiáni z kmene Inků, že jsou to poslední potomci Virakočů. Virakočové jsou prý národ bohů, pocházející z bílých vousatých mužů. Tolik se podobali Evropanům, že jakmile Evropané přišli do říše Inků, hned jim začali říkat Virakočové.“

Garcilaso de las Vegas zaznamenal, že osmý Inka, Virakoča-Inka, byl bílý a měl vousy.

Heyerdahl (1960, s. 257): „Když Španělé objevili říši Inků, napsal Pedro Pizzaro, že mezi drobnými tmavými Indiány z And žil vládnoucí rod Inků, jehož členové byli světlejší než sami Španělé. Zmiňuje se obzvláště o několika jedincích v Peru, kteří byli bílí a měli rudé vlasy. Nacházíme tento jev také na mumiích. Na tichomořském pobřeží u Paracasu je velká hrobka, v níž se mumie skvěle zachovaly ve vzdušných děrách v písku pouště. Sejmeme-li barevný obal, shledáme, že některé mumie mají černé, husté a tvrdé vlasy jako u Indiánů, kdežto druhé, které tam leží za stejných podmínek, mají vlasy červené, kaštanové, měkké jako hedvábí a vlnité, jako u Evropanů. Jsou to vysocí lidé s protáhlými lebkami, kteří se podstatně liší od dnešních peruánských Indiánů. Znalci vlasů mikroskopickou analýzou dokázali, že rudé vlasy mumií mají všechny vlastnosti, které obvykle odlišují nordický typ od typu mongolského nebo indiánského.“

Vašíček (1998, s. 148): „Garcilaso de la Vega v roce 1560 na vlastní oči spatřil pět inckých mumií, které byly zakonzervovány tak dokonale, že se dochovaly dokonce i popelavě světlé vlasy a obočí. Všech pět těl mělo nezvykle bílou pleť. Španělští konquistadoři se střetávali s potomky těchto záhadných bělochů v Panamě a v Peru.“

Zillmer (2005, s. 184): „Kronikáři dosvědčují, že říše … byla vedena lidmi, kteří byli ‚bělejší než Španělé‘ a mnoho z nich mělo světlé vlasy a modré oči.“

Kruml (1998, s. 83): „Španělé, kteří přišli do Peru, popisovali místní aristokracii jako lid se zvláště světlou kůží a hnědými, rudými nebo světlými vlasy. Některé mumie nalezené v Peru při vykopávkách skutečně mají takové vlasy.“

Vskutku, některé mumie Inků vykazují jasně europoidní rysy, bílou pleť a vlnité hnědé, světle hnědé, ruse hnědé nebo rusé vlasy. V Nevado Ampato v Peru, v horách přímo poblíž slavné vysokohorské pevnosti Machu Picchu, se dokonce našla jedna ženská rusovlasá mumie. Je datovaná přibližně do roku 1400 nl., takže mohla být nedávným předkem některých z těch posledních světlovlasých bělochů, s nimiž se pak ještě setkali první španělští dobyvatelé.

 

Bílí Inkové na vyobrazeních z dob conquisty

Na španělských vyobrazeních jsou osoby vyššího postavení zjevně bělošského vzezření. Španěl Ayala nakreslil inckého šlechtice, vysokého úředníka a písaře kipu s nápadně evropskými rysy, světlou pletí a asi i světlými vlasy. Naopak kresba dona Antonia Mandosa z roku 1540 ukazuje naprosto odlišné tmavé a tmavovlasé Inky; nepochybně příslušníky prostého lidu.

Dokonce i vyobrazení jinými indiány nasvědčuje, že alespoň část Inků nebyla klasického indiánského typu. Zajdler (1972, s. 121) „… některé údaje, zejména portréty Inků nakreslené Indiány kmene Kečua v době konkvisty, dokazují, že se Inkové do jisté míry podobali bílé rase kavkazského nebo semitského typu s typickým ‚orlím‘ nosem.“

Na závěr poznamenejme, že i jinde, kromě Inků a Aztéků, se občas conquistadoři asi setkávali se známkami bílé krve mezi vůdčí třídou indiánských kmenů. Král Totonaků, jednoho z Aztéky porobených kmenů, kteří své utlačovatele nenáviděli a ochotně se ke Cortézovi připojili, byl podle popisu vysoký a otylý muž, což kontrastovalo s malými postavami štíhlých až hubených indiánů.

Bílé typy v předinkovském umění

I některé indicie z výtvarného umění Inků ukazuje na přítomnost staršího bílého elementu. Heyerdahl (1983, s. 122-3): „Nedbat této dávné dokumentace, stvrzující ústní i psanou historii lidí, již přijali Španěly, je stejně neospravedlnitelné jako vymýšlet hypotézy, že předinkovské mumie jsou vysoké v důsledku výběrových pohřbů, europoidní tvar hlavy mají v důsledku umělé deformace v dětství a rusoplavé vlasy s průřezem vlasu evropského jsou důsledkem posmrtných změn.

Předkolumbovské umění dokládá pokolumbovské reminiscence a je v souladu se vzhledem mumií. Vždyť když Španělé vstoupili do hlavních inkovských chrámů v Peru, nalezli tam zlaté a kamenné sochy předinkovského kulturního hrdiny Virakoči, jež vousem, šatem a sandály ve stylu východního Středomoří připomínaly portréty jednoho z jejich vlastních apoštolů.

Většinu z mnoha soch, jež Španělé našli ve zříceninách Tiahuanaka a jež prý představovaly předky různých kmenů v říši Kon-Tiki Virakoči, zničili katoličtí conquistadoři jako pozůstatky pohanství. Ale Indiáni jich několik ukryli, a tak unikly zkáze. Když roku 1932 dělal americký archeolog W. C. Bennet v Tiahuanaku vykopávky, odkryl nepoškozenou sochu představující Kon-Tiki Virakoču s vousem v dlouhém přepásaném šatu. Vlající šat zdobil rohatý had a dvě pumy, symboly nejvyššího boha jak v Mexiku, tak v Peru. Bennet poukazuje na to, že socha je téměř identická s bradatou sochou nalezenou na břehu jezera Titicaca na poloostrově Tiquina u ostrova Titicaca (Isla del Sol), kde Virakoča přistál cestou do Tiahuanaka. Jiné vousaté sochy, také předinkovského původu, byly nalezeny na různých archeologických lokalitách okolo jezera Titicaca. Kámen vhodný pro tesání soch na pustém peruánském pobřeží téměř neexistoval, ale podoba tohoto dávného kulturního heroa se tam v kulturách Čimú a Nazca tvarovala do keramiky nebo se na ni malovala. Byl znázorňován s knírem a bradkou. Tato zpodobnění Virakoči, původně místně nazývaná Con, jsou zvláště rozšířena na severním peruánském pobřeží, kde podle legendy vousatý bůh, přišedší ze severu, vstoupil do oblasti, již později ovládali Inkové. Keramické nádoby se datují do doby raných Čimú nebo Močiků, nejstarších zakladatelů místní civilizace a stavitelů nejkrásnějších pyramid v Peru. Všechny zobrazují postavu s tak neamerickým úborem, jako je turban a dlouhý šat, s velmi realistickým knírem a dlouhou zašpičatělou bradou sahající po pás.“

Antropologické nálezy

V oblasti And se mimo jakoukoli pochybnost našly ostatky lidí bílého typu, jak ukazují nálezy lebek.

Heyerdahl (1983, s. 106): „Kromě toho podle speciální studie A. Chervina vykopávky na hlavní předinkovské lokalitě v Tiahuanaku ukazují, že i v tomto zárodečném středisku jihoamerické civilizace byla patrná směsice lebečních typů. Lebeční indexy v Tiahuanaku se pohybovaly od 71.97 do 93.79, tj. od extrémní dlouholebosti k mimořádné kulatolebosti. V předinkovských dobách žili tedy v hlavních kulturních centrech na pacifických svazích Jižní Ameriky vedle sebe lidé s naprosto rozdílnými tvary lebek.“

Podlouhlý tvar lebky je pro indiány naprosto netypický, zato odpovídá bílým lidem kromaňonského, nordického či mediteránního typu. Mumie mají i úzké obličeje a jsou značně vyšší než ostatky indiánů. Také barva a průřez vlasů u mnohých mumií je jasně bělošský a neindiánský.

Heyerdahl (1983, s. 106): „Zatímco Stewart zkoumal neobvyklé kostrové pozůstatky rudovlasých mumií z Paracasu, M. Trotterová současně prováděla vlasovou analýzu skalpů deseti z nich. Oznámila, že dominantní barvou vlasů byla ‚rezavě hnědá‘, avšak v některých skalpech byly ‚roztroušeny velmi světlé plavé vlasy‘. Dále zjistila, že vlasy dvou skalpů byly ‚zcela určitě vlnité‘.“

Zillmer shrnuje (2005, s. 160-1): „V peruánských prehistorických hrobech se našlo bezpočtu mumií, jež patří ke dvojímu typu lidí. Jedni jsou nepopiratelně mongoloidní a podobají se dnešním indiánům: mají černé vlasy, jsou nízkého vzrůstu s krátkou hlavou. Na rozdíl od nich jsou jiné mumie vysoké postavy s úzkým obličejem, dlouhou lebkou a světlými vlasy všech odstínů od hnědé po slámově žlutou. Liší se i povaha vlasů, neboť vlasy příslušníků bílé rasy jsou jemnější a lehčí než vlasy indiánů. Kromě toho mají oválný průřez oproti kulatému u příslušníků domorodých amerindiánských ras. Světlovlasé mumie v Jižní Americe tedy nesvědčí o vyblednutí vlasů, jež nebylo ani u dnešních domorodců v jakékoli podobě pozorováno.“

Tyto nálezy s naprostou jistotou potvrzují přítomnost bílé rasy už v předinkovské době a potvrzují pravdivost zmínek o posledních bílých lidech mezi Inky ještě v 16. století. (Více viz kap. o nálezech vztahujících se ke kulturám Paracas a Nazca.)

 

Machu Picchu – sídlo bílé aristokracie Inků

Slavné Machu Picchu bylo postaveno údajně mezi roky 1460 a 1470 inckým vládcem a zakladatelem incké říše Pachacuti Inkou Yupanqim. Ve městě stálo asi 200 budov – obytných domů, paláců, chrámů, skladišť a observatoří. Je rozděleno na část zemědělskou, městskou a náboženskou. Komplex se rozkládá na ploše asi 1,3 kilometru čtverečního. Je jednou u nejvelkolepějších ukázek stavebních a architektonických schopností incké bílé elity.

Zemědělská sekce je tvořena terasami a akvadukty. Zároveň jsou zde skrovnější příbytky oddělené užšími uličkami pro zemědělce. Městská čtvrť je od zemědělské oddělena zdí a zde se nacházejí prostornější příbytky pro výše postavené. Je zde také chrám Kondora, soustava místností vytesaných do skály. Vedle něj se nachází složitý soubor staveb z narudlého kamene a označuje se jako Domy intelektuálů, neboť zde prý bydleli vysoko postavení učenci Amautas. Dále je zde i areál, kdy bydlely šlechtičny (Zóna princezen). Nejskvostnější je náboženská část města, která se pyšní tou nejkvalitnější a nejmohutnější architekturou a kamenickou prací. Hlavním centrem této části je Posvátné náměstí, kde se odehrávaly slavnosti a obřady, a kolem něhož jsou postaveny nejvýznamnější budovy – Sluneční chrám, půlkruhová stavba vytesaná do skály sloužící jako sluneční observatoř (dny slunovratu), a Tříokenní chrám s náboženskou funkcí. V náboženské čtvrti stojí i Posvátný chrám, nejlepší důkaz schopností inckých kameníků. Velké bloky leštěného kamene, z nichž je postaven, do sebe naprosto dokonale zapadají. Vedle je ještě Kněžský dům a oltář známý jako Intihuatana, který je tvořen granitovým sloupem. Sloužil asi jako sluneční hodiny, k pozorování slunce a ke slavnosti Inti Raymi (Sluneční slavnost) o zimním slunovratu. Kult Slunce a orientace velkých kamenných budov na nebeská tělesa v náboženské čtvrti Machu Picchu opět ukazuje na bílé stavitele megalitických staveb. Stejně tak mumifikace zde pochovaných.

Hlavním rysem staveb ve městě je dokonalá kvalita zdí a staveb – kameny, i když mívají polygonální tvar, jsou skloubeny a lícují tak precizně, že mezi ně nelze vsunout ani nejtenčí nůž. Kromě toho jsou některé použité kameny opravdu mohutné, což ještě více vzbuzuje otázku, jak je při jejich velikosti a váze dokázali tak přesně vyměřit a vytesat. Podle výzkumu muselo být sídlo dílem profesionálních stavařů a architektů, přičemž je skutečně potvrzeno, že takováto specializovaná třída v říši Inků existovala. To opět potvrzuje domněnku, že civilizace Inků byla výtvorem úzké elity lidí (bělochů svými schopnostmi výrazně převyšující indiánské masy), jejíž součástí byla i profesionální skupina architektů. Ostatně i celé pojetí tohoto malého – ovšem i tak velkolepého – města jasně ukazuje, že jde o sídlo určené pouze úzké vládní, kněžské, úřednické a intelektuální elitě, nikoli masám obyčejného lidu.

Haughton (2007, s. 140): „Mnohé debaty se vedly kolem skutečného účelu, k němuž Machu Picchu sloužilo. Bylo to snad velké a lidnaté incké město? Zřejmě ne, protože se odhaduje, že v Machu Picchu a jeho okolí mohlo žít současně nanejvýš 1000 osob, což spolu s izolovanou polohou naznačuje, že to nebylo město v běžném slova smyslu. Výkopy vedené zde Hiramem Binghamem na počátku 20. století odhalily 135 mumifikovaných mrtvol, z nichž 109 Bingham identifikoval jako ostatky žen. Z převážně ženských pohřbů usuzoval, že toto místo sloužilo jako útulek pro Acllas, incké Sluneční panny. Ovšem analýzy z poslední doby ukázaly, že kostry byly ve skutečnosti početně zhruba rovnoměrně napůl mužské a napůl ženské. Nyní zastávaná teorie považuje Machu Picchu za ceremoniální město, jež bylo královským majetkem a náboženským útočištěm či svatyní, kam se uchylovala incká královská rodina, kněží a kněžky.“

Zdá se však, že dokonce i část Machu Picchu byla postavena ještě kdysi dávno před Inky. Vašíček (1998, s. 118): „Machu Picchu nikdy nebylo městem v pravém slova smyslu. Je to obrovská svatyně, udivující komplex chrámů, observatoří a paláců. Na ploše asi 400 000 metrů čtverečních se tyčí k nebesům více než 90 různých staveb. Naprostá většina z nich nese neklamné znaky stavebního stylu Inků, ale jiné naznačují daleko starší původ. Gigantické megality v základech jsou zřejmě pozůstatkem nám dosud neznámé civilizace z mladší doby kamenné.“

Choquequirao

Ne příliš známé je také Choquequirao, komplex dlouhých kamenných teras a kamenných domů ve výšce asi 1700 metrů. Může jít další sídlo incké elity, podobně jako Machu Picchu. Bylo postaveno nejspíše podle pohybu slunce a polohy hvězd. Zahrnuje náměstí s chrámem ke konání ceremonií, rezidence pro úřednickou a vládní elitu, domy pro umělce a rozlehlé ubikace, asi pro služebnictvo. Dále jsou zde skladiště, rozsáhlé zemědělské terasy, vodní kanály, fontány a kamenný akvadukt. Je možné, že se sem uchýlily některé z inckých vládních špiček poté, co byla většina říše dobyta Španěly.

Sacsayhuamán

Další podivuhodnou lokalitou je Sacsayhuamán, jedna z největších staveb Inků – komplex mohutných zdí z obrovských, přesně do sebe zapadajících kamenů, vysokých několik metrů a dlouhých několik set metrů. Původně se myslelo, že jde o pevnost, ale spíše šlo o chrámový komplex sloužící k uctívání kultu Slunce. Kdysi zde stály i bašty, věže a chrámy. Odhaduje se, že ho muselo stavět 20 – 30 tisíc lidí po 60 – 70 let. Podle archeologů je však alespoň její spodní část mnohem starší. Části pevnosti byly postaveny již v době kolem roku 1100 příslušníky starší kultury Killike, kteří ve zdejší oblasti žili asi od roku 900. Mohli to být někteří z posledních potomků oněch bílých bohů, kteří zde stavěli ty největší kamenné monumenty, o nichž se zmiňují incké legendy. Inkové ji pak od 13. století rozšiřovali.

Podle legend nesloužil Sacsayhuamán jako pevnost, což se domnívali španělští conquistadoři, ale jako „Dům Slunce“. Když před těmito mohutnými kamennými bloky stáli první španělští dobyvatelé, mnozí z nich si mysleli, že musí jít o ďáblovo dílo. Sacsayhuamán totiž sestává ze tří nad sebou terasovitě postavených hradeb, z nichž je každá přes 365 metrů dlouhá. Některé kamenné bloky mají úctyhodnou velikost a váhu – největší z nich měří 5x5x4 metry a jejich hmotnost je odhadnuta na 128 tun. Zůstává otázkou, jak Inkové tyto obrovské kamenné bloky transportovali, ukládali a opracovávali. Jednotlivé bloky mají různé velikosti a tvary, přesně k sobě přiléhají a jsou na sobě uložené bez jakékoli spojovací hmoty. Při zemětřesení, kterých je v této oblasti hodně, zapadnou kameny zpět na svoje místa, a díky tomu jsou škody po zemětřeseních minimální.

Moray – zemědělská stanice s vlastním mikroklimatem

Jedním z mála známých divů v oblasti And je Moray – podivná zemědělská lokalita vyznačující se až neskutečnou efektivitou a sofistikovaností. A hlavně je neuvěřitelné, čeho je vlastně schopna. Je to vlastně starodávná pěstírna, která dokázala utvářet vlastní mikroklima. Je tvořena stupňovitou soustavou kruhovitých teras, které byly důmyslným způsobem zavlažovány podzemními kanály spojenými s podzemním vulkánem. Přívod vody byl veden v podzemí, aby voda zůstala teplá a aby vydržela i v době sucha. Dolní terasy s teplou vodou tak vydávají značné teplo a směrem nahoru teplota klesá. Rozdíl teploty vzduchu u dolní a horní částí komplexu je až 15 stupňů. Díky tomu se zde ve výšce 3500 metrů dalo pěstovat ovoce, které jinak může růst jen v teplých nížinách.

 

Typová pestrost předkolumbovských bělochů

V souvislosti s velmi světlou bílou elitou Incké říše a objevy ostatků světlovlasých bělochů v Paracas i i jinde (viz dále) je třeba říci, že všichni bílí lidé v dávné Americe nebyli určitě světlí kromaňonci či nordici. Mnozí běloši patřili k tmavším typům bílé rasy, dříve hodně rozšířeným v Orientu a severní Africe – zejména mediteránnímu a armenoidnímu (na některých památkách si je pak můžeme díky tmavší pleti a často se u nich vyskytujícímu orlímu nosu splést s indiány či semity). Mayská bílá elita byla armenoidního typu a nejspíše i stavitelé puebel v jihovýchodní části dnešních USA. Dokonce i v Peru byly dle Hootona (1946) vedle ostatků nordických lidí nalezeny i pozůstatky armenoidního bílého typu.

Zajdler poukazuje na možnou přítomnost bílého mediteránního elementu mezi Mayi a Inky na základě kulturních paralel se starověkým Egyptem, jehož obyvatelstvo náleželo převážně k bílému mediteránnímu typu (1972, s. 162): „Teorie ‚Atlantida – ostrov v Atlantském oceánu‘ vděčí za svou popularitu především tomu, že se shoduje s Platónovým vyprávěním a nachází opodstatnění v analogii kultur Starého a Nového světa. Především zde musíme uvést pyramidy. Nazývání Egypta ‚zemí pyramid‘ ztratilo smysl od té doby, co byly pyramidy objeveny i v zemi Mayů a v Peru. Ve dvou zemích s nejvyspělejší indiánskou kulturou, za Velkou vodou, a v zemi kolem Nilu, kde kdysi rovněž žil národ s rudohnědou pletí. Ano, v četných pramenech se uvádí, že Egypťané měli rudohnědou pleť!“

Rovněž se však zdá, že vedle bělochů byli v dávné Americe přítomni i nějací semité, například mezi Inky. Zajdler kupříkladu uvádí (1972, s. 203): „Četné sochy Inků představují Indiány s takzvaným ‚orlím nosem‘, typickým rovněž pro představitele semitské rasy. Má to snad znamenat, že se Kananejci vyhnaní z rodné země Mojžíšovým nástupcem Jozuem usídlili v Peru?“

Na více místech se o semitských typech ve svém výkladu zmiňuje i Heyerdahl (např. u Olméků). (1) Zde je však opět otázka, zda nešlo spíše o bílé mediteránní či armenoidní typy.

Zahnutý nos armenoidů a některých mediteránů podobající se nosům indiánů a jejich tmavé vlasy a poněkud tmavší pleť může být matoucí při zkoumání některých soch, reliéfů a maleb. Může se zdát, že vždy zpodobňují typické indiány, ale někdy mohou zobrazovat právě armenoidy.(2)

Zillmer píše dokonce o žijící skupině lidí, kteří jsou potomky semitských či starých bílých populací (mediteránních, armenoidních) vyznačujících se tmavší pletí (2005, s. 13). „V Tennessee je usazena skupina lidí tmavé pleti, kteří nejsou indiánského ani negroidního, ale kavkazského původu.“

Poznámky

(1) Totéž může platit i o jiných bílých migracích do dalších kontinentů a oblastí. I do jiných míst někdy vedle bílých lidí migrovali asi i nějací dávní semité (viz další oddíly). Například v Polynésii se zdá, že vedle stop bílé rasy jsou zde znatelné i pozůstatky lidí semitského typu (Heyerdahl, 1983; viz dále oddíl IV).

(2) Nakonec i delší orlí nos, považovaný za typický indiánský rys, může být podle některých názorů spíše dědictvím po některých bílých typech (nebo i semitech). Praví indiáni mívají často nosy spíše plošší a kratší.

Legendy dalších středo- a jihoamerických národů

I legendy méně významných indiánských národů tohoto regionu obsahují velmi podobné zvěsti o ušlechtilých bílých nositelích civilizace.

Heyerdahl (1983, s. 120-1): „Na jih od Mayů, Tzendalů a Zoquů žili guatemalští Kičové, jejichž kultura je kořeny spřízněna s kulturou mayskou. Kičské tradice se zachovaly pro potomstvo v jednom opisu jejich národní knihy Popol Vuh. A tak se z domácího pramene dozvídáme, že obyvatelé byli dokonale obeznámeni s tímto ‚cestovatelem‘, který, jak se zdá, prošel jejich územím více než jedenkrát. V Guatemale byl znám pod různými jmény, z nichž jedno bylo Gucumatz. Vzdělával a civilizoval místní divochy a učil je budovat vlastní civilizaci. Brinton uzavírá:

Pověst říká, že podobně jako v případě Virakoči, Quetzalcoatla a dalších z těchto zasloužilých učitelů s ním však lidé nejednali příliš zdvořile, a tak je v hněvu nad jejich nevděčností opustil navždy a vydal se hledat nějaký ušlechtilejší národ.‘

Španělé se tedy střetávali s toutéž tradicí vousatého bílého nositele kultury po celé Střední Americe, od mexické vysočiny na jih k horské plošině Peru a Bolívie, to jest přesně všude tam, kde nacházeli nápadné ruiny ztracených civilizací.“

Indiáni kmene Čibča (též Muiska), kteří byli jistým pojítkem mezi vyspělými předkolumbovskými kulturami Střední a Jižní Ameriky. Jejich potomci dodnes obývají Kolumbii a Panamu. V době příchodu Španělů byli na vysoké úrovni civilizace. Z jejich měst však zbyly jen trosky. I oni uchovávají pověst o Bočikovi (Bochica), bájném učiteli, který je naučil stavět domy, obdělávat půdu, zavedl kalendář a svátky a sestavil spravedlivé a dobré zákony. Podle legendy měl bílou pleť, vousy a dlouhý šat. Přišel odněkud z východu v doprovodu ženy, jež cestovala na zvířeti připomínající velblouda. Po jisté době zase zmizel.

Heyerdahl (1983, s. 114-5): „Na sever od říše Inků, na náhorní rovině Kolumbie, vynikl vysokým stupněm civilizace v době příchodu Evropanů jiný vyspělý národ – Čibčové. Tradiční dějiny Čibčů připisovaly jejich kulturní úspěchy učení cizího přistěhovalce, který byl obecně znám pod jménem Bochica nebo Xue, Také na něho se vzpomínalo jako na bílého muže v dlouhém vlajícím šatě, s bradou až do pasu. Divoké Čibče naučil stavět, sít a žít ve vesnických pospolitostech s organizovanou vládou a podle zákona. Vládl po mnoho let a pak odešel. Ustanovil nástupce, jemuž uložil, aby vládl spravedlivě. Bochica byl znám také jako Sua, což je místní výraz pro slunce; když přišli Španělé, považovali je Čibčové za jeho vyslance, a proto je nazývali Sua nebo Gagua, což znamená rovněž slunce.

Bochica alias Sua přišel podle tradice z východu. Na východ od území Čibčů, ve Venezuele a v přilehlých krajích, se opět střetáváme se vzpomínkami na přistěhovalého kulturního hrdinu. Je uváděn pod různými jmény jako Tsuma nebo Zume a vždy se mu připisuje zásluha, že seznámil tento lid se zemědělstvím a jinými užitečnými věcmi. Podle jedné legendy se lid obvykle shromažďoval u vysoké skály, zatímco on stál na vrcholku nad nimi a vydával nařízení a zákony. Po určitou dobu žil s těmito lidmi a pak je opustil. V některých oblastech ho legenda nechává odejít z vlastního popudu; v jiných je vyhnán svéhlavými a neochotnými posluchači, kteří se nabažili jeho rad.

Indiáni Cuna v Panamě sídlící za severní hranicí Kolumbie a Venezuely, kteří psali na dřevěné tabulky, dochovali tradici, že po jedné ničivé povodni „se objevila velká osobnost, která … naučila lid, jak se má chovat, jak nazývat věci a jak jich užívat. Muže provázela řada žáků, kteří šířili jeho učení…‘“

I Aymarové mají ve svých legendách bílého boha-učitele jménem Hynstus. U kmene Tamanaků se bílý kulturní heros nazýval Tamalivaka. ¨

Mackenzie (1924) se zmiňuje vedle mayského Itzamny i o dalších zajímavých legendách. Ojacané mají tradici, že z jihozápadní strany přišel po moři starý bílý muž s dlouhými vlasy a vousy, který lidem kázal. Žil přísně střídným životem. Prý zmizel stejně tajemně, jako se objevil. Zapotékové znají podobného záhadného kulturního heroa zvaného Wixepecocha. Nositel kultury v Chile byl bílý muž, který konal zázraky a léčil nemocné. Peruánské legendy mimo jiné tvrdí, že přes Pacifik přišli obři, dobyli Peru a vztyčili velké budovy.

Indicie a teorie o pozdějším původu bílých civilizátorů

Některé zkazky naznačují, že někteří „bílí učitelé“ mohli pocházet z pozdější doby a mohli být spjati s Kelty a Vikingy (tuto teorii zastává Zillmer; o tomto viz i oddíl V).

V oblasti mexických států Chiapas a Tabasco žije indiánský kmen Tzeltalů. I jeho legendy vyprávějí o bílém vousatém učiteli, který přišel ze země daleko na východě před dlouhými věky. Jeho jméno zní Votan a země, odkud přišel, se jmenuje Ualum uotanVotanova země. Naučil je pěstování kukuřice a bavlny, vytvořil systém hieroglyfického písma, které pak místní tesali na stěny chrámů. Později za ním prý přišli další jemu podobní druhové, aby mu v jeho úsilí pomohli. Podle jejich názvu byli oblečeni do dlouhých vlajících šatů.

Heyerdahl (1983, s. 119-20): „Člověk cestující z Yucatanu na západ se nezbytně dostane na území Tzendalů v mexických džunglích Tabaska a Chiapasu. Tzendalská legenda o jejich kulturním hrdinovi Votanovi, jenž přišel ve směru od Yucatanu, byla původně zaznamenána v tzendalštině, jak ji nadiktoval jeden tzendalský domorodec. Brinton se odvolává na tento rukopis a píše:

Jen málo našich hrdinských mýtů poskytlo příležitost pro divočejší spekulace než mýtus o Votanovi… V kterési nedefinovatelně vzdálené epoše přišel Votan z dalekého východu. Poslal ho bůh, aby přidělil různým lidským rasám zem, na níž žijí, a aby každé dal její vlastní jazyk. Země, odkud přišel, se nazývala neurčitě ualum uotan, země Votanova. Jeho poselství bylo určeno speciálně Tzendalům. Před jeho příchodem byli nevědomí, barbarští a neměli trvalá sídliště. On je shromáždil do vesnic, naučil je pěstovat kukuřici a bavlnu a vynalezl hieroglyfické znaky, které se naučili tesat do stěn chrámů. Zapsal prý v těchto znacích dokonce vlastní historii. Vypracoval občanské zákony, jimiž se mají spravovat, a naučil je správně vykonávat obřady náboženského kultu… Zvláště byl připomínán jako vynálezce jejich kalendáře.

Vzpomínalo se na něho také jako na stavitele měst, zejména zakladatele Palenque a jeho velkých kamenných pyramid, z nichž dvě měly pohřební komory podobně jako pyramidy staroegyptské. Tzendalský text pokračuje:

Podle jednoho tvrzení s sebou přivedl a podle druhého za ním z jeho rodné země přišli určití služebníci nebo podřízení, kteří se v pověsti nazývají tzequil, tj. ,oblečení do spodniček‘ – podle dlouhých vlajících šatů, které nosili. Ti mu v civilizačním díle pomáhali… Když konečně nadešel čas jeho definitivního odchodu, neprošel údolím smrti, jímž musí projít ostatní smrtelníci, ale jeskyní vstoupil do podsvětí a nalezl cestu ke ‚kořeni nebes‘.‘

Touto zmínkou o sestupu do podsvětí končí lidé z Chiapasu své líčení.“

Sousedy Tzeltalů jsou Zokuové, kteří vyprávějí o praotci, jenž byl jejich nejvyšším bohem, sestoupil odněkud z jeskyně v horách, aby jim vládl. Po čase prý do své horské jeskyně zase odešel. Jeho jméno znělo Condoy. Tato pověst do jisté míry připomíná život raně středověkých irských mnichů žijících v jeskyních nebo celách. Je zde i motiv vojensky organizované skupiny bojovníků se sluhy, sedících v jeskyni kolem kulatého stolu, kteří přijdou, až nadejde jejich čas. To poněkud připomíná artušovskou legendu. Velmi důležité je, že jméno je jasně keltské – v keltských jazycích se vyskytuje označení condarios, což je odvozeno od condos, a znamená to „vůdce“, „průvodce“. Stejný význam mělo i Condoy – jméno vládce Zokuů. A navíc, v irských mýtech je tento irský hrdina líčen jako muž, který měl na lodi doplout za oceán do nějaké rajské země.

Heyerdahl (1983, s. 120): „Avšak z náhorní roviny Chiapasu nemusíme sestupovat cestou do podsvětí níže než na pobřeží k Zoguům, kde se Votan objevuje znovu, tentokrát pod jménem Condoy. Brinton píše:

Zoquové, jejichž mytologii naneštěstí známe málo nebo o ní nevíme vůbec nic, byli sousedy Tzendalů a udržovali s nimi stálý styk. Známe jen mlhavé trosky mytologie těchto kmenů; zachovaly se však legendy, nasvědčující, že i oni se podíleli na víře v dobrodějného kulturního boha, obecně rozšířené u jejich sousedů. Pověst vypráví, že jejich praotec, jenž byl zároveň nejvyšším bohem, vystoupil z jedné jeskyně vysoko v horách, aby jim vládl a řídil je… Nedomnívají se, že zemřel, věřili, že po určitém čase se praotec i se sluhy a zajatci, obtěžkanými třpytivým zlatem, uchýlil zase do jeskyně a zavřel se tam – ne snad proto, aby tam zůstal, ale aby se objevil znovu v jiné části světa a přinesl podobné dobrodiní i ostatním národům. Jméno, či spíše jedno z jmen tohoto dobroděje, bylo Condoy…‘“

(O migracích a kulturních vlivech Vikingů a Keltů viz dále oddíl V.)

Bílé typy v umění předkolumbovské Ameriky

V umění předkolumbovských amerických kultur se opakovaně objevují zpodobnění lidí odpovídajících vzhledem bílé rase.

Heyerdahl (1983, s. 123): „Keramické hlavičky a figurky zobrazující tutéž vousatou osobnost jsou běžné na sever od peruánského pobřeží – v Peru, Ekvádoru a Kolumbii – a sporadicky se objevují na šíji až do Mexika. Vysoce realistická zpodobnění vousatého a často téměř arabsko-semitského etnického typu jsou velice běžná v celém Mexiku, od Guerrera do Yucatanu, z mexické náhorní plošiny a severních džunglí Veracruzu do Chiapasu a odtamtud do Guatemaly a El Salvadoru. Je vypodobňován samostatně stojícími sochami na tesaných plochých stélách z kamene, je modelován z hlíny, tvarován ve zlatě, malován na keramických nádobách a štukových stěnách, je vyveden i v obrázkovém písmu předkolumbovských papírových skládacích knih. Jeho vous mohl být dlouhý nebo krátký, černý nebo hnědý, upravený nebo přirozený; zašpičatělý, kulatý, nebo dokonce vidlicovitě rozdělený a nakadeřený, jak se s tím obvykle setkáváme v umění starověké Mezopotámie. V některých případech mayští kněží a jiné významné osobnosti, kterým nenarostla vlastní brada, nosili vousy falešné, aby napodobili božské zakladatele svého náboženství.“

Schoch a McNally (2004, s. 109-110): „Socha ve tvaru stély v La Ventě, která dostala kvůli svým zcela nepatřičným rysům přezdívku strýc Sam, má velký, baňatý nos a vous a podobá se spíš Syřanovi, Libanonci nebo Řekovi než Mexičanovi. (…) Bylo objeveno mnoho dalších skulptur a obrazů, jako třeba kadidelnice s vyřezanou lidskou hlavou z guatemalského naleziště Ixmiché nebo obraz boha deště Tláloka nalezený v Oazacanu, na nichž jsou zpodobněny osobité typy připomínající spíš bělochy z oblasti Středozemního moře než původní Mexičany.“

Heyerdahl (1974, s. 154): „Tisíc let před jejich příchodem [Španělů] vytvářeli američtí umělci od Mexika po Peru hliněné postavy a kamenné sochy vousatých mužů. Dříve než se Vikingové objevili na vlnách Atlantiku, zobrazili Mayové bělochy s dlouhými plavými vlasy v legendární bitvě na moři někde u atlantského pobřeží Mexika. Před několika desetiletími američtí archeologové objevili uvnitř největší pyramidy Chichen Itzá pestře zbarvenou místnost se sloupy. Do detailu okopírovali nástěnné malby… Obrazy znázorňují dramatický útok na nahé bělochy plující na žlutých lodích se zahnutou přídí a zádí. Jako na reliéfu starobylého Ninive je i tady ve vlnách obrovský krab a množství mořských ryb a lastur, jež naznačují, že námořníci buď připluli přes oceán nebo se snaží přes něj uniknout. Bílí námořníci se na souši setkávají s tmavými bojovníky s péry ve vlasech, kteří jim svazují ruce za zády, skalpují plavé kštice a jednoho bělocha pokládají na obětní kámen. Další se vrhají do moře z převržené lode a jejich dlouhé světlé vlasy se houpají na vlnách mezi rejnoky a jinými mořskými rybami. Někteří bezmocní běloši jsou odvlékáni za dlouhé vlasy do vnitrozemí, zatímco jiní klidně odcházejí podél pobřeží s celým majetkem na zádech.“

Heyerdahl (1983, s. 125-8): „Může rozumný vědec přehlížet skutečnost, že když Olmékové zakládali americkou civilizaci, plavili se vysoce civilizovaní kolonisté z afro-asijského kouta Středozemního moře doslova v týchž vodách, jež nepřetržitě omývaly pobřeží Mexického zálivu? Stejně jako dnes, i ve dnech těchto dávných uctívačů Slunce, se marocké slunce v několika hodinách stává sluncem mexickým a marocké vody se stávají vodami mexickými v několika týdnech.

Na skutečnost, že oceán znamenal něco velmi určitého i pro výrazně vnitrozemské civilizace Mexika, lze usuzovat z toho, že Aztékové z vysočiny sdílejí tradici nížinných Mayů, podle níž zakladatelé jejich kultury přišli z druhé strany oceánu. A skutečně v samém srdci Mexika, na důležité kultovní lokalitě Teotihuacanu v nadmořské výšce 2250 metrů, stojí na paměť dárce mexické kultury Quetzalcoatlova pyramida. Je na ní zpodobněn jako opeřený had, symbolicky plovoucí mezi stovkami velkých mušlí a různých jiných mořských lastur. A toto vše je na každé straně pyramidy, hned od základny, vytesané ve vysokém reliéfu a polychromované realistickými barvami. Nedávno byl nalezen a vykopán chrám na vrcholu kopce v Cacaxtle asi 90 mil od Mexika City. Štukové stěny pokrývají velké polychromní fresky, které nápadně připomínají mayské umění. Jedním z hlavních motivů je postava s temnou pletí a černými vlasy, zřejmě nějaké božstvo. Drží pod paží velkou mořskou ulitu, v jejímž otvoru stojí od pasu viditelný muž s bílou pletí a dlouhými rudohnědými vlasy. Tato lidská bytost s rusými vlasy se noří z ulity, jako by se zrodila z moře, a freska byla zřejmě poselstvím předkolumbovským vyznavačům vysoko v mexickém vnitrozemí.

Na jedné z nejdůležitějších mayských pyramid v yucatanském Chichen Itzá byl před několika lety nalezen vchod do vnitřních komor; jejich stěny a čtyřboké sloupy byly pokryté štukem a pomalované polychromními freskami, které vesměs nápadně připomínaly královské hrobky východního Středomoří. Tyto barevné malby, které do detailu okopírovali archeologové E. H. Morris, J. Charlot a A. A. Morris, pak byly zničeny vlhkostí a turisty. K nejdůležitějším motivům na těchto freskách patří pobřežní bitva mezi dvěma různými rasovými typy. Jeden, s bílou pletí a dlouhými vlajícími plavými vlasy, je vyobrazen, jak přijíždí na lodích z oceánu, symbolizovaného kraby, rejnoky a jinými velkými vodními tvory. Bílí námořníci jsou buď nazí a obřezaní, nebo oblečení do tunik. Jeden z nich má výraznou bradu. Morris, Charlot a Morris nález provázejí opatrným komentářem, že neobvyklý vzhled těchto plavovlasých námořníků ‚umožňuje vytvářet spekulace, pokud jde o jejich totožnost‘. Druhý etnický typ na freskách je naproti tomu charakterizován tmavou pletí, péřovými ozdobami na hlavách a bederními rouškami. Tito lidé s tmavou pletí jsou zobrazení v boji proti mužům se světlou pletí, z nichž několik svázali a odvádějí do zajetí. Na jiném panelu dva černí mužové obětují jednoho z bílých zajatců s dlouhými zlatožlutými vlasy, které mu sahají až do pasu. Jiný, jehož loď se převrhla, se pokouší o únik, neboť ho pronásleduje masožravá ryba; jeho mimořádně dlouhé zlaté vlasy plavou po vlnách. Na dalším nástěnném panelu odchází jeden bílý námořník mírumilovně pryč; na zádech si nese ranec a jiné věci, a na břehu je vidět jeho loď, žlutou, s vysoko zdviženou přídí i zádí, takže silně připomíná rákosový člun z jezera Titicaca.

O rákosových člunech v předkolumbovských dobách existují zprávy z osmi různých mexických států, ne však z moderního Yucatanu. Plavidlo vyobrazené na mayské pyramidě připomíná rákosové čluny užívané v Lixu na atlantském pobřeží. Podobné nástěnné malby ve staroegyptských hrobkách ukazují rákosové čluny v bitvách na Nilu. Na jednom reliéfu ve starověkém Ninive svádějí Mezopotámci na rákosových člunech námořní bitvu; vidíme tam také vousaté muže s velice dlouhými vlasy, plovoucími na hladině; snaží se uniknout živlu podobně jako v Chichen Itzá symbolizovaném velkými kraby a mořskými tvory. Na reliéfu z Ninive je několik rákosových člunů, prchajících přes moře a přeplněných muži a ženami, kteří v modlitbě zvedají paže ke slunci.“

Důležité je, že tyto postavy v legendách a v umění zcela odporují vzhledu indiánů, což je dosti zvláštní, protože zpodobnění lidé, mytické bytosti a bohové obvykle odpovídají svým vzezřením lidem, kteří si jejich představy vytvářejí. Heyerdahl (1974, s. 184): „Nemusíme věřit ničemu z těchto legend; jenže potom je to ještě kurióznější kulturní paralela – že totiž bezvousí Indiáni s havraními černými vlasy si usmyslí vytesávat do kamene a malovat lidi s bradkami, bledou pletí a plavými vlasy.“

K mýtům o bílých lidech a malbách a soškám bělochů dodejme, že na více místech Jižní a Střední Ameriky nalezeny rovněž zlaté masky s modrýma (někdy i zelenýma) očima a často i poněkud evropského vzezření. (Na druhé straně toto nemusí mít nic společného s vyobrazením modrých očí – pro tamní umění bylo běžné zdobit umělecké předmětu různými barevnými drahokamy.)

 

 

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: