Skip to content

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 5

Červenec 30, 2017
tags:
by

Aztékové

Vznik civilizace Aztéků je spojen s migrací kmene Tenočků (nejspíše mezi nimi byl nějaký vůdčí bílý element) a asimilací výdobytků předchozích kultur Mayů a Toltéků. Kondratov (1972, s. 171): „Po mnoho pokolení kočoval kmen Tenočků, pohybující se ze severu na jih, dokud se neusadil v údolí Mexika. Spolu s jinými kmeny, jež se k němu přidaly, založil zde r. 1325 město Tenochtitlán, které se stalo opěrným bodem civilizace Aztéků, civilizace, jež do sebe vstřebala vymoženosti svých předchůdců Mayů-Toltéků. Stát Tenočků-Aztéků rostl rok od roku; výborná vojenská organizace spolu s obratnou diplomacií mu umožnily podřídit si sousední kmeny a národy. Spolu s růstem moci vzrůstala jeho kulturní úroveň. V Tenochtitlánu byly vybudovány umně rozplánované obvody, náměstí, trhy, silnice, kanály a sady. Aztéčtí umělci projevovali svou tvůrčí sílu téměř ve všech odvětvích, ať to byly rozličné formy keramiky (talíře, malé džbány, poháry, urny, pánve, roury, pečetě z polychrómové nebo oranžové hlíny) nebo masky, šperky, tkaniny, výrobky z peří a z kůže či hudební nástroje a rovněž tak poezie, hudba, tanec a zpěv.“

Jestliže předchůdci Aztéků migrovali do Mezoameriky ze severu, je možné, že jejich bílý vůdčí element mohl pocházet z armenoidů, kteří na jihozápadě dnešních USA vytvořili asi i civilizaci Anasaziů žijících ve známých pueblech (armenoidního typu byla i bílá elita u středoamerických předchůdců Aztéků Mayů). Jistou indicií by mohl být i popis Montezumy, který měl světlejší pleť než běžní indiáni, byl vyšší postavy a měl vous, avšak byl tmavovlasý a pole některých zpráv měl i orlí nos (což je rys také typický pro armenoidní typ, nejen pro indiány). Tedy bílá vůdčí vrstva Mayů a Aztéků asi byla o něco tmavší než světlovlasá (nordická nebo možná kromaňonská) elita Inků.

Aztécká říše vznikla z konfederace tří městských států Tenochtitlánu, Texcoca a Tlacopánu, jež byla vytvořena roku 1428 po vítězné válce proti městskému státu Azcapotzalco, po níž Tenočkové získali rozhodující vojenský a politický vliv. Následně se Tenochtitlán stal hlavním městem konfederace – tzv. Aztéckého trojspolku.

Panovník Itzcóatl zahájil vojenské výboje, provedl administrativní reformy a uspořádal náboženskou hierarchii. Za jeho nástupců Motecuhzomy I., Axayacatla, Tízoca a Ahuitzotla pokračovala územní expanze a do konce 15. století byla podrobena většina kmenů středního a jižního Mexika. Od začátku 16. století, za vlády Motecuhzomy II., narůstaly problémy se správou země a vnitřní rozbroje, které říši oslabovaly.

Základem hospodářství Aztéků tak jako všude jinde v oné době bylo zemědělství. Aztékové pěstovali několik druhů kukuřice a bobů, a dále kakao, fazole a dýně. Dalšími běžně rozšířenými plodinami byla rajská jablka, brambory, ananas, avokádo a mnoho druhů bavlny. Jako platidlo používali kakaové boby. K  pěstování plodin budovali zvláštní „plovoucí zahrady“ (chinampy) přímo na jezerech, díky čemuž bylo jejich zemědělství velmi výnosné a sklízet mohli dvakrát až třikrát do roka.

Aztékové k vyšší efektivitě a odvrácení pohrom v souvislosti se záplavami vybudovali rozsáhlou síť hrází a propustí, kterými regulovali hladinu jezer. Také zbudovali systém kanálů, které sloužily ke svádění vody z hor a zásobování měst čerstvou vodou. Tyto stavby umožňovaly mnohonásobně zvýšit systém chinamp a tím zvýšily produkci potravin.

V řemeslech byla asi nejdůležitější keramika, která se vyráběla ručně z hliněných kroužků. Zdobená byla geometrickými vzory, později i přírodními motivy, hlavně malbami zvířat. Hrnčířský kruh ani formy k tvarování keramiky Aztékové neznali.

Aztékové také znali tkalcovský stav, ovšem v jednodušší podobě. Tkaní oděvů z bavlny se věnovaly především vyšší vrstvy, což naznačuje, že znalost této techniky byla nějak spjata s bílým elementem, který převažoval právě v horní části společnosti.

Dokázali velmi zručně opracovávat obsidián, z něhož vyráběli různé nádobky a zrcadla. Také zpracovávali dřevo, jejich řezbářství, i když používali jen kamenných nástrojů, mělo vysokou úroveň. Umělecké zpracování dřevěných předmětů svědčí o velké zručnosti Aztéků. Vyráběly se masky, figury, bubny a vrhače oštěpů. Nábytek se však příliš nevyráběl a truhlářství se asi příliš nevěnovali.

Kovy poznali Aztékové až později, a to jen zlato a měď. Neznali slévání kovů ani cín, takže nedospěli ani k výrobě bronzu. Měď kovali jednoduše zastudena. Ovšem výrobky z kovu vytvářeli tavením a odléváním metodou ztraceného vosku, úplně stejně jako ve Starém světě. Tyto výrobky měly vysokou uměleckou úroveň. Zvláštním uměleckým řemeslem bylo vyrábění ornamentů a ozdob z peří.

Sakrální stavby se vyznačovaly mohutností a impozantností. Aztécké chrámy byly vždy vystavěny na vyvýšených plošinách a pyramidách.

Po celé říši stály také vojenské stavby – pevnosti a hlídkové opevněné věže, zvláště v pohraničních oblastech, kde hrozily invaze nepřátel. Neznali však princip oblouku a tak užívali techniky nepravé klenby. Stavby byly zdobeny reliéfy a plastikami.

Významnou oblastí aztéckého umění se stalo sochařství, které bylo na vysoké úrovni a věrně zachycovalo lidi či zvířata. Zhotovovány byly také sochy bohů. Méně významné a pokročilé bylo aztécké malířství. Věnovali se jednak malbě na stěny budov, jednak zdobení svých knih.

Významnou součástí aztécké kultury byla i literatura. Psalo se na jelení kůži nebo na materiál podobný papíru, který se vyráběl z agáve. Aztékové nevytvořili hláskové písmo, ovšem používali obrázkové znaky vyjadřující určité významy, poněkud podobné egyptským hieroglyfům, ovšem prý byly jen převzaty od Mixtéků ve 14. století. K uchování své slovesnosti však vedle písma užívali i ústní tradice.

Obsahem záznamů byly jednak praktické věci týkající se hospodářství a správy, jednak historické výklady, mýty, popis rituálů, něco na způsob filosofických pojednání a zachycení medicínských znalostí. Kromě toho se však věnovali i psaní poezie, jež byla spojena s hudbou a tancem. Některé básně opěvovaly bohy, slavné bitvy, legendární hrdiny a jejich skutky. Lyrika převažovala nad epikou.

Aztékové se hodně věnovali i hudbě a znali i širokou paletu hudebních nástrojů – mnoho druhů bubnů, dřevěné flétny, hliněné okaríny, trubky z lastur a kostí, rolničky, kovové zvonky a chřestidla. Hudba byla orientována spíše na rytmus než melodii a většinou sloužila jako doprovod k tanci.

Aztécký kalendář byl jednodušší a převzatý od Toltéků, kteří jej v jednodušší podobě převzali od Mayů (ti jej kdysi převzali od Olméků, ovšem sami jej velmi zdokonalili a dosáhli téměř neuvěřitelné přesnosti). Obrovský kamenný kalendář, který měří 370 cm v průměru, je jedním nejznámějších aztéckých výrobků z kamene. Ve středu tohoto kamene byla vytesána tvář slunečního boha, další kružnice kolem jeho tváře symbolizovaly nebesa a dny. Aztécký kalendář měl 365 dní o 18 měsících po 20 dnech a pěti dnech na závěr roku, které byly pokládány za nešťastné, a během nich se nedoporučovalo zahajovat jakoukoliv práci.

Hlavní město země, Tenochtitlán, byl jedním z největších divů Nového světa. Na vrcholu slávy měl asi 360 tisíc obyvatel, víc než Řím oné doby, a byl jedním z největších měst světa. Byl vybudován na ploše asi 750 hektarů a rozdělen do čtyř částí, v jejich středu se pak nacházela posvátná zóna. Více na okraji se nacházely obytné čtvrti obyčejných lidí, v centru stála výstavní, vládní a náboženská zóna s impozantními budovami – paláci, chrámy, hřišti a termálními lázněmi, a dále rozlehlé zahrady s tropickými rostlinami, vodopády a zoologická zahrada. Španělé byli tímto ohromným a výstavním městem natolik uchváceni, že ho označili jako nejkrásnější na světě.

Krvavé rituály Aztéků byly nepochybně barbarské, ovšem byly spjaty s překvapivě vyspělými představami o světě a kosmu (vývoj světa v několika obdobích, střídání řádu a chaosu, existence podsvětí a nadsvětí, rozlišení světových stran a jejich spojení s určitým principem a bohem).

Celkově se zdá, že aztécká kultura vystihuje pozdější éru pozvolného mizení bílého elementu z dávných dob v oblasti Mezoameriky. Vládnoucí bílý živel byl mezi Aztéky již slabší a promíšen s indiánskou krví. Tomu odpovídá obecně o něco nižší kulturní aktivita a úroveň ve srovnání s jejich předchůdci Mayi a také s Inky, existence některých vyspělejších oblastí v jejich kultuře (představující asi poslední projevy nadání mizejícího bílého živlu) a zároveň v kontrastu s tím v některých ohledech již překvapující zaostalost, a rovněž značná míra přejímání od dřívějších kultur. Hromadné obětování lidí a kanibalismus ukazuje na to, že indiánský živel a mentalita měly již v národě Aztéků značnou sílu (lidské oběti sice existovaly i u některých méně pokročilých kultur Starého světa, ale zdaleka ne v tak masovém měřítku; kanibalismus se u nich nevyskytoval asi vůbec). Ostatně podle pověstí jejich legendární bílý učitel kdysi krvavé oběti lidí (i zvířat) zakázal.

Vcelku byla kultura Aztéků kombinací tradice starších mexických kultur a nových prvků, z nichž mnohé měly přispět k upevnění říše.

S ohledem na rasovou nesourodost (i když u Aztéků byly již oba živly – bílý a indiánský – do značné míry promíšené) byla i aztécká společnost výrazně stratifikována – ovšem ne tak ostře jako u Mayů nebo Inků (možná i proto, že zde již nebyl bílý a indiánský živel tak jasně vymezený). Příslušnost k sociální vrstvě se dědila po mužské linii. Pod vládcem stála šlechta (pipiltin). Na rozdíl od prostých lidí byla zproštěna placení daní ani se na ni nevztahovala povinnost prací na státních stavbách. Jen šlechtickým dětem bylo zpřístupněno vyšší vzdělání, které bylo záležitostí kněžského stavu. Šlechtě byla přidělována půda, tributy a bydlení ve vladařském paláci. Příslušnost k elitě ale obnášela i závazky a náboženské povinnosti.

Vedle vládce byl další velmi významnou osobou v administrativě „nejvyšší mluvčí“ (tlatoani), který měl zastupovat lid a byl nejvyšším vojenským velitelem, soudcem a správcem daňových příjmů a státní pokladny (tedy jakousi obdobou ministra financí). Kromě toho existoval i úřad nejvyššího kněze, který (alespoň formálně) se svým postavením takřka rovnal světskému vládci.

S imperiálními výboji a růstem území, jemuž Aztékové vládli, rostla moc vojenského sboru a byrokracie (a s tím i význam úřadu nejvyššího mluvčího). Vojenský stav se dokonce nakonec stal součástí nobility. Zvláštní významnou skupinou se stala „hospodářská byrokracie“, která se zabývala výběrem daní a správou ekonomických záležitostí země. Stejně tak posiloval svoji pozici a rozrůstal se i kněžský stav. Později s rozvojem hospodářské aktivity vznikly početné vrstvy obchodníků a řemeslníků. Obchodníci dosáhli významného postavení a nakonec povýšili do šlechtického stavu (tradiční šlechta však na ně pohlížela přezíravě – jako na zbohatlíky). Význam stavu řemeslníků také narostl, ale ne tolik – zůstali poddanými a byli závislí vládnoucí vrstvě (měli však svého vysoko postaveného zástupce, který jejich jménem jednal s nejvyššími místy).

Nejpočetnější skupinou bylo svobodné obyvatelstvo (macehuatliové), jež bylo tvořeno rolníky a rybáři. Představovalo vlastníka většiny půdy v zemi. Z něj se také rekrutovali řadoví příslušníci vojska. V průběhu dobyvačných válek jim byl udělován tribut, v době nedostatku byli živeni státem.

Nevolníci (mayectliové) byli neplnoprávní lidé, kteří nepatřili k národu Aztéků. Většinou to byli přistěhovalci zpoza hranic, kteří přicházeli v pozdějších dobách, přitahováni prosperitou země. Pracovali v zemědělství na půdě patřící městům a značnou část produkce museli odvádět.

Nejníže postavení byli otroci (tlacotliové), pocházející asi hlavně z řad zajatců z dobyvačných válek. Nebyli jasně vymezenou, dědičnou skupinou. Pracovali hlavně v dopravě a v domácnostech. Ovšem pojetí otrokářství bylo dosti benevolentní. Otroci byli i se svými rodinami do značné míry osobně svobodní a mohli se i z otroctví vykoupit. Majitel disponoval pouze otrokovou pracovní silou, nemohl s ním zcela libovolně zacházet či jej trestat. Mohl ho jen prodat. Nicméně otroci byli skupinou, z níž se vybíraly lidské oběti – společně s těmi válečnými zajatci, kteří byli na obětiště posláni rovnou.

Možná i problémy se správou země a nárůst nestability mohl být způsoben v pozdní době (což Cortézovi usnadnilo její rozvrat) – vedle imperiálního záboru velkých území a četných indiánských kmenů, které Aztéky nenáviděly, mj. i kvůli odvodům pro masové oběti – i postupujícím mizením zbývajícího bílého živlu a nárůstem chudých indiánských mas v zemi. Na druhou stranu šlechta praktikovala polygamii a měla vysokou porodnost, takže se údajně rozrůstala, a to dokonce rychleji než jiné sociální vrstvy.

V 16. století žilo na území středního Mexika zhruba 25 miliónů lidí.

I když u Aztéků byl již bělošský element poněkud pohlcen do indiánských mas, mezi vládnoucí třídou byly asi bělošské rysy ještě patrné. Jak bylo řečeno, Cortéz zaznamenal, že Montezuma byl jako ostatní indiáni černovlasý, avšak měl bradku a byl světlejší pleti než jeho poddaní. Zároveň byl prý Montezuma značně vysoký, což bylo mezi běžnými indiány nezvyklé.

Legendy Aztéků o bílém nositeli civilizace

Jako u jiných národů i aztécké legendy byly plny zmínek o vousatém bílém učiteli, nositeli světla civilizace.

Kosidowski (1961, s. 328): „Proč se mnohamiliónový národ bojovníků ulekl hrstky cizinců, kteří připluli po moři? Zavinil to bůžek Quetzalcoatl. Aztékové si jej představovali jako bílého muže s vlnitým vousem, ačkoli sami vousy neměli. Pověst pravila, že bílý bůh přijel ze Země vycházejícího slunce na okřídleném koni … a že přistál tam, kde se právě utábořil Cortéz. Bílý bůh naučil Indiány řemeslu a dobrým zvykům, obdařil je moudrými zákony a náboženstvím a založil stát, v němž se rodila bavlna rozmanitých barev a kukuřičné klasy vysoké jako člověk.“

Heyerdahl (1974, s. 158): „Mayové i jejich příbuzní z mexických hor, Aztékové, měli písemnou i ústní tradici dokládající, že civilizaci přinesl vousatý muž prohlašující se za potomka slunce. Přistál kdysi v Mexickém zálivu s velkou skupinou mudrců, astronomů, architektů, kněží a hudebníků.“

Heyerdahl (1983, s. 115-7): „Na sever od Panamy, v Mexiku, kvetla v době příchodu Španělů vysoce vyspělá civilizace Aztéků. Rozsáhlé vojenské impérium Aztéků – podobně jako říše Inků – bylo podstatně větší než Španělsko nebo kterýkoli jiný tehdejší evropský stát. Když však Hernando Cortez přistál roku 1519 v Mexiku, prošel jeho malý hlouček bez překážek džunglí a vzhůru do aztéckého hlavního města na vzdálené vysočině, kde si podmanil mocného panovníka a podrobil jeho národ se stejně překvapující snadností, jako to učinil Pizarro o několik let později v říši Inků. Za toto vítězství nevděčili Španělé své vojenské převaze ani neschopnosti Indiánů, ale prostě jen náboženskému zmatku, do něhož upadli Indiáni tváří v tvář těmto ‚vracejícím se‘ bílým bradatým cizincům. Po celé cestě z Anahuaka v Texasu až na hranice Yucatanu mluvili Aztékové o bílém bradatém Quetzalcoatlovi, stejně jako Inkové mluvili o Virakočovi. Od okamžiku, kdy bílí bradatí Španělé přistáli na pláži v Mexiku, považovali je Aztékové za vracející se lid Quetzalcoatlův.

Ve svém spise Carta Segunda z roku 1520 Cortez osobně zaznamenal řeč, kterou k němu pronesl aztécký císař Montezuma poté, co Aztékové pomazali Španěly krví z lidské oběti:

Ze zápisů, které nám zanechali naši předkové, odedávna víme, že ani já, ani nikdo jiný, kdo obývá tuto zem, nejsme zdejší, ale jen cizinci, jež sem přišli z dalekých krajin. Víme také, že nás vedl panovník, jehož jsme byli poddanými a jenž se vrátil do své země; po dlouhé době se vrátil a chtěl odvést své lidi. Ti se tu však oženili a postavili si domy, a proto s ním ani nechtěli odejít, ani ho uznat za krále. Vrátil se tedy domů. Ale my jsme vždy byli přesvědčeni, že jednou přijdou jeho potomci a vznesou nárok na tuto zem a na nás jako jeho vazaly. Vzhledem ke směru, odkud jste přišli – z míst, kde vychází slunce – a vzhledem k tomu, co jsi mi řekl o velkém pánovi, který tě vyslal, věříme a považujeme za jisté, že on je naším přirozeným panovníkem – zvláště když jsi mi řekl, že o nás dávno věděl. Proto si můžete být jisti, že vás budeme poslouchat a ctít jako zástupce tohoto velkého pána, a v celé zemi, které vládnu, můžete vydávat rozkazy podle vlastního přání, jichž bude uposlechnuto; všechno, co máme, bude vám k službám. A protože jste tedy ve vlastním dědictví a ve vlastním domě, udělejte si pohodlí a odpočiňte si od únavy z cesty a válek, které jste cestou vedli.‘

Brinton ve své studii o domorodých amerických náboženstvích dodává:

Tak pozoruhodně oslovil nejmocnější vojenský náčelník na americkém kontinentu Španěla a jeho hrstku. Bylo to naprosté podrobení bez boje. Zároveň však vyjádřil všeobecné cítění. Když španělské lodě poprvé dorazily k mexickým břehům, domorodci jim líbali nohy a bílé bradaté cizince z východu zdravili jako bohy, syny a bratry Quetzalcoatla, kteří se vracejí ze svého nebeského domova, vznášejí nárok na svůj pozemský domov a přinášejí zpět rajské časy; naděje, jak suše poznamenává otec Mendieta, které se ubozí Indiáni brzy vzdali, když pocítili následky činů svých návštěvníků.‘

Zdá se, že Quetzalcoatl, stejně jako Virakoča, bylo původně dědičné jméno nebo spíše titul hierarchické posloupnosti kněžských králů, kteří uctívali nejvyššího slunečního boha téhož jména a současně tvrdili, že z něho pocházejí. Teprve postupem času všichni Quetzalcoatlové podobně jako Virakočové splynuli v jediné historické božstvo – v boha a stvořitele, stejně jako lidského kulturního heroa a smrtelného dobrodince.

Jméno Quetzalcoatl je složenina, často volně překládaná jako Opeřený had – přičemž quetzal (Trogon splendens) byl oblíbeným ptákem Aztéků a coatl, had, byl posvátným symbolem světla a božstva jak v Mexiku, tak v Peru. Quetzalcoatl byl nejvyšším bohem Aztéků, stejně jako byl Virakoča nejvyšším bohem Inků. Avšak, jak píše Brinton:

nebyl to Quetzalcoatl bůh, tajemný tvůrce viditelného světa, u něhož mysl Aztéků s oblibou prodlévala, ale Quetzalcoatl, velekněz ve slavném městě Tollanu (Tula), učitel umění, moudrý zákonodárce, ctnostný kníže, mistrovský stavitel a milosrdný soudce.‘

Zakázal oběť lidských bytostí i zvířat; učil, že chléb, květiny a kadidlo jsou vše, čeho si bohové žádají. A zakázal války, boj, loupež i jiné formy násilí v takové míře, že jej s láskou uctívali nejen jeho vlastní lidé, ale domorodci, kteří z daleka konali pouti do jeho města. Skutečnost, že Aztékové, kteří byli pověstní lidskými oběťmi na pyramidách a v chrámech, si dosud zachovali vzpomínku na laskavého mírumilovného nositele kultury, jehož učení se tak blízce podobá biblickým přikázáním, tak zapůsobila na španělské mnichy, že ztotožnili Quetzalcoatla s apoštolem Tomášem – což je přesná analogie záměny svatého Bartoloměje s peruánským Virakočou. Brinton ukazuje, že božstvo Quetzalcoatl ve své pozemské mužské podobě bylo známé také jako Tonaca tecutli, tj. náčelník Tonaca. Je to pozoruhodné, protože podobný název Tonapa bylo jedním z jmen podobných přistěhovalých bílých a bradatých Virakočů v Peru. Mnich Alonzo Ramos tvrdí, že Tonapa byl legendární běloch, zavražděný na ostrově Titicaca, zatímco kečujský indiánský kronikář Pachacuti identifikuje Tonapu s přistěhovalým kulturním heroem, porůznu známým jako Virakoča s příponou Ra, Pacha nebo Ccan, a tvrdí, že do Pacifiku jel po proudu řeky Chacamarky.

Podstatou quetzalcoatlovské tradice je, že to byl bílý muž vysoké postavy s vlajícím, podle některých kronikářů narudlým vousem. Nosil zvláštní oděv, nepodobný úboru Indiánů, kteří jej přijali; historik Veytia zaznamenal, že „byl oblečen do dlouhého bílého šatu, posetého červenými kříži a v ruce nosil hůl“. Na cestách ho doprovázeli stavitelé, malíři, astronomové a řemeslníci; stavěl cesty, civilizoval lid a ubíral se z místa na místo, až nakonec zmizel. Podle některých tradic zemřel na pobřeží Mexického zálivu a jeho žáci nejprve spálili tělo i všechny jeho poklady a ostatky pak pohřbili na mořském břehu. Jiné tradice však tvrdily, že Quetzalcoatl se svým doprovodem vstoupil na kouzelný vor z hadů a před odplutím slavnostně slíbil, že se vrátí a převezme zemi do svého vlastnictví.“

Aztécké báje obsahují rovněž zkazky o přistání bílých učitelů ze země Aztlán. Odtamtud putovali na příkaz svého boha Huitzilopochtli směrem na jihozápad, až po několika zastaveních dorazili do místa dnešního hlavního města Mexika.

Podle dalších tvrzení v místě zvaném Aztlán leží i původ celého národa Aztéků. Jeho přesná poloha dodnes není známa.

Za povšimnutí stojí, že počátkem 16. století španělští dobyvatelé psali, že Aztékové měli přístroj tvaru kříže k měření poloh hvězd a planet, což připomíná keltské kříže, které možná mohly také mít tento účel (asi ho ale zdědili po Mayech).

Inkové – vládci And

Říše Inků vznikla někdy krátce po roce 1200 nl., když do údolí Cuzca přišli lidé od jezera Titicaca, kteří zde založili nový mocný státní útvar.

Inkové vytvořili jednu z nejvyspělejších kultur a nejmocnějších říší v předkolumbovské Americe. V civilizační úrovni je zřejmě předčili pouze středoameričtí Mayové.

Jejich říše se rozkládala od kolumbijsko-ekvádorské hranice až po centrální Chile a zahrnovala dnešní Peru, severní Argentinu, Ekvádor a Bolívii. Hlavním městem bylo Cuzco založené kolem roku 1200.

Jako každá velká říše i ta incká potřebovala rozvinuté zemědělství. Inkové žili v horách, které nebyly příliš příznivé pro pěstování zemědělských plodin (horské štíty s chladnějším horským klimatem). Inkové. Navzdory nepříznivé poloze své říše však dokázali vybudovat vyspělé a efektivní zemědělství založené na užívání zavlažovacích kanálů a teras. Nejdůležitější plodinou byly brambory pěstované ve vyšších polohách, ze kterých se skládala převážná část jídelníčku. Tímto se lišili od Aztéků a Mayů, kteří se živili hlavně kukuřicí. Nicméně i kukuřice byla důležitou plodinou, pěstovanou na polích v nižších polohách. Z kukuřice se také vařilo pivo. Dále pěstovali merlík, fazole, tykve, rajčata, arašídy, papriky a melouny. Orná půda se dělila na tři části a to podle vlastníků: jedna část byla majetkem Boha slunce (tj. kněžstva), druhá panovníka a třetí část byla rozdělena mezi rolníky. Inkové byli první známou civilizací, která brambory sázela a sklízela cíleně, a byli také první civilizací, která potraviny mrazila. Pro potřeby textilní výroby pěstovali i bavlnu. Z tropů východně od And se dovážely banány a guayava.

Vysokou úroveň měla i řemesla, která byla hlavně producentem užitkových i uměleckých předmětů z bronzu i zlata a vzácných látek. Inčtí řemeslníci užívali všech základních technik při zpracovávání kovů – lití, kování, pájení, tepání a nýtování. Zlatníci se soustředili hlavně v Cuzcu. Téměř všechny zlaté a stříbrné poklady Inků byly roztaveny dobyvateli, nicméně zachovaly se různé keramické nádoby, které podávají svědectví o bohaté rukodělné kultuře Inků. Dochovaly se hlavně figury, nádobí a příbory ze zlata.

Zlato, stříbro a měď se těžily v dolech v Andách. Zlato se získávalo i rýžováním.

Incká keramika byla dovedně zpracovaná, s jemným lomem a dosahovala téměř tvrdosti kovu. Vyráběla se široká škála keramických užitkových nádob k vaření, vyhřívání budov nebo skladování potravin.

Inkové znali i tkalcovský stav, a to hned ve třech formách. Z vlny a později i bavlny vyráběli látky, přičemž ty z bavlny dokázali vyrobit mimořádně jemnou tkaninu. Zdá se však, že technologii tkaní Inkové zdědili po bílé kultuře v Paracas; kromě toho podoba tkalcovských stavů s těmi ve Starém světě nevylučuje i nějaký zámořský vliv. Vyrobené látky se pak i barvily pestrými barvami.

V medicíně vynikli Inkové v užívání rostlin (k narkóze /anestetika/, ke znecitlivění, k léčení kožních chorob apod.) a chirurgii (hlavně trepanace, dále i amputace). Antropologické nálezy potvrdily, že naprostá většina pacientů po trepanacích tyto složité zákroky přežila. Dochovalo se množství chirurgických nástrojů, hlavně skalpelů, ale i jehly, pinzety a lékařské nože. Znali i nástroj na stlačení tepny k zastavení krvácení a gázy i tampony k ošetření ran. Kokové lístky uctívali jako posvátné a magické – nejen že utišovaly hlad a bolest při práci, ale byly hlavně používány pro náboženské a léčitelské účely nebo jako anestetikum při operacích.

Inkové podnikali i plavby na moře; víme bezpečně, že na svých velkých vorech doráželi opakovaně na Galapágy. Na těchto ostrovech byly nalezeny zbytky keramiky typické pro staré kultury z oblasti dnešní Peru (včetně tiahuanacké) a Ekvádoru.

Inkové neměli písmo, ale měli pověstné kipu, což byl systém navzájem svazovaných šňůrek podle pravidel desítkové soustavy. Nebyla to přímá analogie, písma, ale důmyslná mnemotechnická pomůcka, která zaznamenávala číselné údaje i běžné záznamy na různorodá témata. Údajně vyjadřovalo i abstraktní pojmy. K určení významu sloužily různé barvy šňůrek, jejich odlišná délka, odlišnost uzlů a jejich odlišná vzdálenost a zkrucování šňůrek.

Velmi vyspělá byla i architektura, která je asi nejpůsobivějším a nejproslulejším dědictvím říše And. Stavěly se chrámy, paláce, pevnosti, velké vojenské silnice, akvadukty a další veřejné stavby. Inkové byli výteční stavitelé – kamenná města na hřebenech hor (nejslavnější je světoznámé Machu Picchu) jsou postavena velmi zručně a sofistikovaně. Své stavby stavěli z kamene. Kamenné bloky byly pečlivě opracovány a dopraveny na místo určení. Zde byly skládány tak přesně, že by se mezi ně nevešla čepel nože. Pro jejich stavby je mj. typické i racionální využívání přirozeného kamenitého terénu – tesání staveb, soch nebo zavlažovacích kanálů do přírodních skalních útvarů. S pozůstatky jejich měst, chrámů a silnic na svazích hor a na náhorních plošinách v Peru se můžeme setkat i dnes.

Incké mohutné stavby (ovšem mnohé byly vytvořeny už předinckými bělochy) se táhly v pásu dlouhém 5000 kilometrů – od Chila po Kolumbii. Zde se ve velmi rozmanitých terénech nacházela velká sídliště zvaná marky (tento název i jeho význam dost připomíná Evropu) se správními středisky, slunečními chrámy, paláci, státními skladišti a pevnostmi. Propojeny byly sítí silnic, na nichž byly na každých 6-20 kilometrech stanice zvané tampu. Zpráva mohla být za den dopravena až 400 kilometrů daleko.

Tiahuanaco (Tíwanaco), které ale Inkové jen zdědili, je jedním z největších divů světa. Leží na opuštěné planině vysoko v Andách, téměř 4500 metrů nad mořem, zbudováno v odlehlé a divoké skalnaté divočině obklopené sopkami a džunglí. Obrovské kameny, z nichž jsou vystavěny zdi a budovy, zapadají do sebe tak dokonale, že není vidět spoj. Stěny svatyní byly spojeny stříbrnými čepy. Kdysi jezero Titicaca sahalo až skoro k tomuto velkolepému městu, jež je obklopovalo a jeho pobřeží lemovaly paláce, chrámy a další výstavní budovy, často s prostornými halami uvnitř. Kamenné kvádry, z nichž byly postaveny, jsou dlouhé 10 metrů a široké pět metrů a byly dopravovány ze vzdálenosti 70 kilometrů. Jedno nádvoří mí rozlohu 30 metrů čtverečních, má krytou, 15 metrů vysokou halu a obojí bylo vytesáno z jediného obrovského bloku kamene. Divem je Brána Slunce, největší opracovaný monolit na světě, zdobená nádherným vlysem. Zdi a výklenky budov byly zdobeny nádhernými sochami a ornamenty ze zlata, mědi či bronzu. Tato dávná civilizace však sahala mnohem dál, jak nám napovídají trosky pyramid se schodišti, jež jsou rozesety na pahorcích a při pobřeží dnešní Bolívie a Peru.

Některé nálezy v této lokalitě naznačují evropské vlivy. Bylo zde nalezeno množství do kamene vytesaných tváří s evropskými rysy. Připomínají ty, které vytesávali Keltové v Evropě. Kalasasaya byla původně tvořena i řadami menhirů.

Jednou z nejpozoruhodnějších inckých staveb jsou silnice. Dodnes jejich zbytky dosvědčují jejich dokonalost. Těchto silnic bylo mnoho a křižovaly různé končiny země. Délka silnic se odhaduje na 1500 – 2000 mil. Nejvýznamnější silnice však byly dvě. Jedna vedla z Quita do Cuzka, druhá se táhla z Cuzca na jih směrem k Chile. Jedna silnice vedla přes náhorní rovinu, druhá zas nížinou podél pobřeží. Vybudování silnice přes náhorní rovinu bylo velmi obtížné, hlavně kvůli rázu krajiny. Ležel zde totiž sníh, často musely být dlouhé úseky vytesány do skal, přes řeky vedly visuté mosty, do srázů propastí byla vytesána skalní schodiště a horské průrvy byly vyplněny zdivem. Šíře silnic se pohybovala mezi půl metrem v hornatých oblastech a šesti metry v rovinách.

Silnice se používaly nejen k běžnému pohybu lidí či přepravě zboží, ale na jejich základě fungoval v zemi i propracovaný štafetový systém k rychlé komunikaci mezi městy a úředními místy.

Společnost byla dobře organizována. Každý měl jistotu, že o něj bude postaráno od narození až do smrti. Každému byla přidělena práce podle jeho věku a schopností; obecně se na práci kladl velký důraz a na zahálku se pohlíželo velmi negativně. Od jistého věku však povinnost pracovat končila a člověk měl právo na zajištěné stáří. Také sirotci, invalidé a nemocní dostávali zajištění z vládních zásob.

Inkové také patrně z náboženských důvodů praktikovali kraniální deformace – svým novorozencům ovazovali hlavičky obvazy, kterými tvarovali jejich lebky do kuželovitého tvaru. Stejně jako Mayové a i zde je to další indicie potvrzující nějaké kontakty s kulturami Starého světa.

Je na místě poznamenat, že nejen technologii tkaní, ale i mnohé další výdobytky Inků mohly být jen převzatým dědictvím od bílých amerických kultur starších dob – například v oblasti medicíny.

Bílá elita – tvůrkyně kultury a říše Inků

Inkové však nebyli homogenní národ v pravém slova smyslu, ve skutečnosti šlo jen o jakousi vládnoucí elitu, šlechtickou horní vrstvu, která byla nositelkou moci a kultury. Ta pak vládla nad porobenými masami. Podle historických svědectví a archeologických nálezů z Peru má toto uspořádání opět původ v rasovém složení obyvatelstva: bílá horní vrstva (nordického či snad kromaňonského typu; přítomnost i jiných typů jako mediteránního nebo armenoidního není vyloučena – o nálezech armenoidního typu v Peru píše Hooton /1946/) díky svému nadání vytvořila vyspělou kulturu a zaujala v regionu pozici vládnoucí třídy, jíž byli podmaněni zdejší početnější indiáni.

Zillmer (2005, s. 160): „Původ incké panovnické dynastie se v každém případě ztrácí v šeru dějin. Nikdo neví, odkud přišli. Inkové nebyli – i podle oficiálního názoru – vlastně žádný národ, ale jen šlechtická a vládnoucí vrstva, jež ovládala domorodé obyvatelstvo. Kdo teď čeká bílé nebo světlovlasé Inky, nebude zklamán.“

Rasové rozvrstvení na bílou horní a indiánskou nižší vrstvu se tedy projevilo i v základním uspořádání společnosti, která vlastně nikdy nevytvořila homogenní národní celek. Vždy byl mezi oběma ostrý kontrast a vymezení založené na velmi odlišné mocenské, hospodářské a kulturní pozici obou skupin.

I legendy Inků potvrzují, že zakladatelé země byli jakousi výjimečnou skupinou odlišující se od prostého lidu. von Hagen (1963, s. 90-1): „Inkové ve svých oficiálních dějinách … popírají, že pocházejí z lidu. (…) To, co slyšel mladý Garcilaso de la Vega od svého strýce, byl nepochybně oficiální výklad historie, jak se mu učili všichni mladí z urozených vrstev: ‚Synovče,‘ pravil stařec, ‚s radostí ti povím, a patří se, abys to slyšel… že bohu Slunce se zželelo lidí, když je spatřil tak, jak jsem ti je vylíčil, smiloval se nad nimi a poslal na zemi syna a dceru, aby je učili, dali jim zákony a ukázali jim, jak žít v domech a městech…‘ Tito potomci boha Slunce byli samozřejmě první Inka Manko Kapak a jeho sestra Mama Okio. Bůh Slunce je pak podrobně poučil: ‚Až si tyto národy (rozumějte: ostatní andské Indiány) podmaníte, budete jim vládnout rozvážně a spravedlivě, s blahovůli, laskavostí a dobrotivostí… A proto vás ustanovuji a jmenuji králi, pány všech ras…‘“

Zajímavé je, že rozdělení na aristokracii a prostý lid platilo i v právní oblasti – pro obě kategorie platily jiné tresty, přičemž šlechtici byli trestáni přísněji. Kromě toho se u vysoko postavených žen v národě Inků prováděla, patrně ve jménu módy, deformace lebky. To opět naznačuje spojitost jak s bílými kulturami Starého světa, tak je to kulturní paralela k mayské bílé aristokracii.

Legendy Inků o bílých předchůdcích a Učitelích

Tak jako pověsti jiných indiánských národů Střední a Jižní Ameriky i ty incké jsou plné zvěstí o tajemných bílých lidech, nositelích civilizace na úsvitu dějin. Španělský kronikář Pedro Sarmiento de Gamboa, který pobýval v Peru v 16. století a měl možnost zaznamenat ještě živé incké mýty krátce po příchodu Evropanů, popisuje Virakoču jako „bílého muže střední postavy, oblečeného v bílém obřadním rouchu přepásaném opaskem, který v rukou třímá hůl a knihu“.

Heyerdahl (1964, s. 15): „V této hornaté zemi se rozkládala mohutná říše Indiánů z kmene Inků, když do Peru přišli první Španělé. Inkové vyprávěli Španělům, že obrovské stavby, stojící osaměle v kraji, byly postaveny rasou bílých bohů, kteří zde sídlili, než Inkové sami převzali moc. Tito zmizelí stavitelé byli líčeni jako moudří a mírumilovní učitelé, kteří kdysi v jitru věků přišli od severu a vyučili primitivní předky Inků v stavitelském umění a obdělávání země, a také v mravech a zvycích. Nepodobali se ostatním Indiánům, protože měli bílou pleť a dlouhý vous, a nadto byli vyšší postavy než Inkové. Nakonec opustili Peru stejně náhle, jako sem přišli, pak vládu v zemi převzali Inkové sami a bílí učitelé zmizeli navždy z jihoamerického pobřeží směrem na západ, přímo přes Tichý oceán.“

Heyerdahl (1974, s. 27): „Přímo tak vypadaly tyto čluny před 400 lety, kdy sem přišli Španělé a objevili opuštěné ruiny Tiahuanaca s pyramidami a kamennými kolosy, o kterých primitivní Indiáni kmene Aymara vyprávěli, že je za jitra věků postavili Virakočové, bílí muži s bradkami, za vedení Kon-Ticci-Virakoči, představitele slunce na zemi. Virakočové se usadili nejprve na Slunečním ostrově na jezeře Titicaca. Stavěli nejen zděné stavby, ale pověst vypráví, že to oni postavili i první rákosové čluny. Legenda, kterou Španělé zapsali před 400 lety, je stále ještě živá mezi Indiány okolo jezera. Mnohokrát mě oslovili virakoča, což stále ještě znamená ,bílý člověk‘.“

Stovky podobných dokonalých lodí se stále ještě stavějí kolem celého tohoto vnitrozemského moře [jezera Titicaca]. Přesně stejným způsobem je od nepaměti stavěli otcové a praotcové Ajmarů a Kečuů. Přesně takhle vypadaly před 400 lety, když Španělé objevili opuštěné ruiny města Tiahuanaco. Našli je tady vedle pyramid, stupňovitých plošin a kamenných obrů; stopy, které zde podle pověstí primitivních Ajmarů zanechali v dávných dobách Virakočovi lidé. Byli to bílí lidé se zarostlými bradami, jejichž králem byl Kon-Tiki Virakoča, zástupce slunce na zemi. Virakočovi lidé se nejprve usadili na ostrovu Slunce, na jezeře Titicaca. Podle pověstí právě oni postavili první rákosové lodě. Legendy indiánů vyprávějí, že bílí vousatí mužové připluli s celou flotilou rákosových lidí a přivezli tehdy nevědomým domorodcům architekturu, zemědělství a kult uctívání slunce. Před 400 lety Španělé tyto legendy sepsali a ještě dnes je můžeme slyšet od místních Indiánů. Kolikrát jsem byl nazván ‚Virakoča‘, což znamená ‚bílý muž‘.“ (s. 24)

Heyerdahl (1983, s. 109-113): „Peruánci neměli vousy, avšak měli slovo pro vous (sonkhasapa) stejně jako slovo pro bílého cizince (virakoča), jímž dosud často označují Evropany. Protože Pizarro a hrstka jeho mužů měli bílou pleť a vousy, bylo jim dovoleno projít bez újmy opevněnými peruánskými údolími a dobýt tehdejší největší říši ve světě. Obrovská armáda stála v bázlivé úctě před vracejícími se Virakoči, protože jejich předkové sehráli tak důležitou roli v tradičních dějinách Inků.

Falešní Virakočové pod Pizarrovým velením tohoto omylu plně využili. Beztrestně uškrtili panovníka před očima jeho armády a vstoupili do posvátného chrámu v Cuzku, kde nalezli realistické zlaté a mramorové portréty vládce původních Virakočů, Kon-Tiki Virakoči, jehož Inkové uctívali jako božskou osobu. Španělé tento zlatý portrét roztavili a mramorovou sochu rozbili na kusy; zanechali jen zprávu s popisem portrétu, podle níž se ‚vlasy, pletí, podobou, rouchem i sandály podobal apoštolu Bartolomějovi, jak jej znázorňují malíři‘.

Rabující a plenící conquistadoři postupovali po andské náhorní rovině dál k jihu k rozsáhlému inkovskému chrámu v Cache, zasvěcenému kultu Virakoči. V tomto mistrovském architektonickém díle nalezli obrovskou kamennou sochu, opět božského kněžského krále Kon Tiki Virakoču, znázorněného jako muže královského vzezření v dlouhém šatu a s plnovousem. Současník, Inka Garcilaso, zaznamenal toto setkání slovy: ‚Když Španělé spatřili chrám a sochu v té podobě, jak byla popsána, chtěli z toho vyvodit, že svatý Bartoloměj asi cestoval až do Peru, aby kázal pohanům, a že Indiáni zhotovili na památku této události sochu.‘ Na Španěly skutečně tato vousatá socha a inkovské zprávy o cizinci, který kdysi v dávné minulosti spolu se svou bílou a vousatou družinou navštívil Peru, tak zapůsobily, že socha i chrám na mnoho let unikly zkáze. A španělsko-indiánští mesticové v Cuzku utvořili bratrstvo, které přijalo tuto sochu sv. Bartoloměje za svého patrona. Nakonec však Španělé poznali omyl a obrovský chrám byl zničen; vousatou sochu nejprve znetvořili a později odnesli a rozbili na kusy.

Jak Španělé postupovali dál a dál inkovskou říší, přicházeli na obrovská megalitická sídliště předinkovského původu, která byla opuštěna staletí před Kolumbem a nyní ležela v troskách. Jeden z nejpozoruhodnějších příkladů megalitické architektury Nového světa byl nalezen ve Vinaque mezi Cuzkem a oceánem. Tehdejší španělský kronikář Cieza de León v roce 1553 zaznamenal: ‚Když jsme se Indiánů ptali, kdo postavil tyto starověké monumenty, odpovídali, že staviteli byli vousatí bílí lidé jako my, kteří do těchto míst přišli staletí před počátkem vlády Inků a usadili se tu.‘ Jak pevně jsou tyto tradiční vzpomínky zakořeněny, nejlépe dokládá skutečnost, že když 400 let po Ciezovi de León přišel studovat zříceniny Vinaque peruánský archeolog dr. L. Valcárcel, dostalo se mu téže informace; že totiž tyto stavby zbudovali cizinci ‚bílí jako Evropané‘.

Jak Španělé postoupili jižním směrem k jezeru Titicaca, dostali se do míst někdejšího Virakočova působení. Po celé inkovské říši se tradované dějiny shodovaly v tom, že centra, kde Virakoča pobýval, byla na ostrově Titicaca v jezeře téhož jména a v sousedním městě Tiahuanaku, proslaveném kameny obloženou pyramidou, megalitickými zdmi a monolitickými sochami. Cieza de León píše:

Mnozí Indiáni tvrdí, že před dobytím země Inky byli v Callau dva velcí vladaři, jeden jménem Sapana a druhý Cari, kteří dobyli mnoho pucaras, což jsou jejich pevnosti. Dodávají, že jeden z těchto náčelníků vstoupil na velký ostrov v jezeře Titicaca, a nalezl tam bílý lid s vousy; bojoval s nimi tak, že je všechny zabil…‘

V druhé části se vrací k témuž námětu:

Vyprávějí také to, o čem jsem psal už v první části, že v minulých dobách byli na ostrově Titicaca lidé s vousy, bílí jako my; a že jejich kapitán jménem Cari dorazil na cestě z údolí Coquimbo na místo, kde nyní stojí Chucuito, a odtud po založení několika nových sídlišť přešel se svými lidmi na ostrov. Vedl proti jeho obyvatelům takovou válku, že je všechny zabil.‘

Ve zvláštní kapitole o tom, co nazývá starověkými stavbami v Tiahuanaku, považuje Cieza de León za nutné říci toto:

V přítomnosti Juana de Vargas jsem se ptal domorodců, jestli byly tyto budovy postaveny za vlády Inků, a oni se tomuto dotazu smáli a tvrdili, že byly zbudovány dávno předtím, než přišli Inkové k moci… Na základě toho, jakož i na základě skutečnosti, že rovněž mluví o vousatých mužích na ostrově Titicaca i o jiných, kteří vystavěli Vinaque, lze snad usoudit, že před vládou Inků tu byl nějaký inteligentní národ, který přišel odkudsi z neznáma a všechny tyto věci vytvořil. A protože jich bylo málo a domorodců mnoho, byli patrně všichni pobiti ve válkách.“

Když o 350 let později přišel na ostrov Titicaca A. F. Bandelier, aby provedl vykopávky zdejších zřícenin, byla tato verze místních dějin dosud živá. Vyprávěli mu, že v dávných dobách byl ostrov obydlen pány neznámého původu, kteří se podobali Evropanům; žili s místními domorodými ženami a z dětí, které z tohoto spojení vzešly, se stali Inkové, a ti pak ‚tyto pány vyhnali a ovládli ostrov‘.

Všichni kronikáři, kteří conquistadory doprovázeli nebo navštívili Peru bezprostředně po conquistě, se ve svých zprávách o předinkovských Virakočích zmiňují; protože jsou tyto zprávy posbírané od informátorů v nejrůznějších částech obrovské inkovské říše, v podrobnostech se liší, ale ve všem podstatném se shodují. Mezi informátory Španělů byli i profesionální inkovští historikové, kteří přenášeli znalost historie z generace na generaci, někdy za pomoci uzlového písma, tzv. quipú, nebo pomocí malovaných dřevěných tabulí. Všechny zprávy o tom, jak se dostala kultura do Peru, připouštějí, že Inkové žili víceméně jako divoši až do doby, kdy přišel do země vousatý cizinec se svým doprovodem, naučil je civilizovaně žít a potom odešel.

Od Inky Garcilasa máme tento pozoruhodný záznam o rozpravě s jeho královským inkovským strýcem o nejstarších dějinách Peru:

Synovče, s radostí ti odpovím, na co se ptáš, a ty by sis měl má slova uložit do srdce… Věz tedy, že v dávných dobách byla celá tato krajina, kterou vidíš, porostlá lesy a houštinami a lidé žili jako divá zvěř, bez náboženství, bez vlády, neměli města ani domy, neobdělávali zem a neoblékali svá těla, neboť neuměli tkát bavlnu či vlnu na šaty. Po dvou nebo po třech žili v jeskyních, ve skalních rozsedlinách a v podzemních norách. Sbírali rostliny, kořínky a bobule jako divoká zvířata a jedli také lidské maso. Těla halili do listí, stromové kůry nebo zvířecích koží. Zkrátka žili jako vysoká či jiná lovná zvěř, a dokonce i při styku se ženami si počínali zvířecky; nevěděli totiž nic o tom, jak žít s jednotlivými ženami.‘

Když Cieza de León píše o období ‚předtím, než Inkové ovládli tato království, či než vůbec o nich bylo slechu‘, říká, že období barbarství skončilo s příchodem zosobněného Slunce na ostrov Titicaca: ‚Potom, říkají, že sem (do Cuzka) přišel od jihu bílý muž vysoké postavy, který si zjevem a přítomností vynucoval úctu a poslušnost… Na mnoha místech lidem přikazoval, jak mají žít, mluvil k nim laskavě a mírně, vedl je, aby činili jeden druhému dobro, a nikoli zlo a bezpráví, aby se všichni milovali a byli k sobě šlechetní. Většinou ho všude nazývají Tikivirakoča, ale v provincii Callao jej nazývají Tuapaka a jinde zase Arunauna. Na mnoha místech postavili chrámy, a do nich umístili kamenné bloky, přitesané do jeho podoby…‘

Kronikář Betanzos, který se účastnil objevování Peru, zaznamenal:

Když jsem se Indiánů ptal, jak tento Virakoča vypadal, když ho jejich předkové viděli, říkali, že pokud oni vědí, byl to vysoký muž v bílém přepásaném šatě, sahajícím až na paty, vlasy měl krátké s tonzurou jako nějaký kněz; kráčel velebně a v rukách nosil cosi, co jim dnes připadá jako breviář, který nosí v rukách kněží.‘

Nemáme však žádnou jasnou informaci, odkud Kon-Tiki Virakoča přišel. Kronikář Andagoya, který se také zúčastnil conquisty, napsal: ‚Nenarazili jsme na zprávu, odkud přišel, kromě faktu, že Virakoča znamená v jazyce tohoto lidu Mořská pěna. Byl to bílý vousatý muž jako Španěl. Když domorodci z Cuzka viděli jeho chrabrost, považovali ji za něco božského a uznali ho za svého náčelníka…‘

Kronikář Zárate uvádí jezero Titicaca jako možné místo, kde Virakoča vstoupil do života, a píše: ‚Někteří naznačují, že byl nazýván Inga Virakoča – což znamená ,jezerní pěna nebo sedlina‘ – protože nevědouce, z které země přišel, věří, že vyvstal z této laguny.‘ Gómara však napsal: ‚Někteří staří Indiáni říkají, že byl nazýván Virakoča, což znamená ,sedlina moře‘, a že přivedl svůj lid přes moře.‘

Jméno Kon-Tiki Virakoča je ve skutečnosti složené ze tří jmen téhož bílého bradatého božstva. V předinkovských dobách byl na peruánském pobřeží znám jako Kon a v horách jako Tiki nebo Tikkí; když se však vláda Inků a jejich jazyk, kečujština, rozšířila na celé území, Inkové poznali, že jména Kon a Tikki se vztahují k témuž božstvu, které oni sami nazývají Virakoča. Seskupili proto tato tři jména dohromady, aby učinili zadost všem národům své říše.“

Heyerdahl (1960, s. 258): „Skutečností je, že Francisco Pizzaro pochodoval s hrstkou Španělů až do srdce říše Inků a dobyla celé obrovské říše slunečního krále, ale přitom se jeho mohutné dobyvačné armády neodvážily zkřivit na hlavě cizinců ani vlásek. Inkové se domnívali, že jsou to Virakočové, kteří připluli zpět přes Tichý oceán. Když Španělé přišli v horách k jezeru Titicaca, spatřili nejmohunější zříceniny Jižní Ameriky – Tihuanaco. Bylo to umělé terasovité pásmo, zdivo s klasicky přetesanými obrovitými balvany a množstvím velkých soch v lidské podobě. Ptali se Indiánů, kdo tu po sobě zanechal tyto zříceniny. Známý kronikář Cieza de Leon dostal odpověď, že tohle všechno bylo postaveno dlouho předtím, než se Inkové dostali k moci. Postavili to bílí a vousatí muži – zrovna takoví, jako sami Španělé. Ti však nakonec opustili své vlastní stavby i sochy a odtáhli se svým vůdcem Kon-Tiki Virakočou nejdříve do města Cuzco a pak na Tichý oceán. Slovo virakoča znamená mořská pěna. Podle té dostali jméno – měli bílou pleť a zmizeli jako pěna v moři.“

Věrohodnost legend potvrzuje i skutečnost, že v některých méně uctivých se ukazuje, že Kon Tiki Virakoča byl vlastně člověk, ne bůh. Heyerdahl (1983, s. 113-4): „Zatímco ve většině legend z vysočiny se objevuje znenadání na jezeře Titicaca jako personifikace Slunce, méně uctivé legendy z pobřeží přímo pod jezerem Titicaca mluví o plavovlasém Virakočovi s bílou pletí, který připlul ze severu; nejprve krátce pobyl mezi pobřežními Indiány a pak vystoupil k jezeru Titicaca, kde se lstí ujal moci, neboť své plavovlasé děti vydával před Indiány za potomky Slunce.

Lidský aspekt Virakočův vychází najevo i v jedné legendě z vysočiny, která praví, že Virakoča ‚byl velmi chytrý a moudrý a řekl, že je dítětem Slunce‘. Všechny tradice na vysočině jsou zajedno v tom, že prvním místem jeho pobytu byl ostrov Titicaca; později se vydal s loďstvem rákosových člunů po jezeře dál až k jižnímu břehu jezera, kde na jednom místě vybudoval megalitické město Tiahuanaco. O něm a jeho vousatých druzích se v dochovaných zprávách výslovně mluví jako o mitimas, což je inkovské slovo, označující kolonisty nebo osadníky. Zavedli kulturní plodiny a naučili Indiány pěstovat je na zavodňovaných terasách; ukázali jim, jak stavět kamenné domy a jak žít v organizovaných obcích, v nichž vládne právo a pořádek; zavedli bavlněné oděvy, uctívání Slunce a megalitické sochařství; stavěli stupňovité pyramidy a vztyčovali monolitické sochy, prý na počest předků každého jednotlivého kmene, nad nímž chtěli vládnout.

Podle legendy vyslal Virakoča z Tiahuanaka své bílé bradaté posly do všech částí Peru, aby vštípili lidu, že on je jejich bohem a tvůrcem. Nakonec se však Virakoča, sluneční bůh Tiahuanaka, které se stalo náboženským a kulturním centrem předinkovské říše, rozhodl odejít, nespokojen se špatným chováním a nepřátelstvím místních Indiánů. Až do příchodu Španělů si Indiáni po celé rozsáhlé inkovské říši připomínali cesty, po nichž se ubíral odcházející Virakoča se svými dvěma hlavními žáky. Na Virakočův pokyn jeden žák sledoval vnitrozemské horské pásmo na sever od jezera Titicaca a cestou kázal, zatímco druhý se podobně ubíral pobřežní nížinou, Kon-Tiki Virakoča sám zvolil střední cestu severním směrem přes Cachu, kde byla na jeho počest zhotovena socha, podobná svatému Bartoloměji, a přes Cuzco, jehož megalitické hradby prý vybudoval. Když Indiány z Cuzka poučil, jak se mají chovat po jeho odchodu, sestoupil na tichomořské pobřeží a setkal se se svými stoupenci poblíž přístavu Manta v Ekvádoru, odkud tito vyznavači Slunce odpluli západním směrem do Pacifiku. Odjížděli téměř přesně z místa, kde jihoamerický kontinent protíná rovník. Jak jsme viděli, Indiáni severního pobřeží Peru vyprávějí, že panperuánský kulturní heros zmizel na západ, to je do Polynésie, ačkoli původně přišel ze severu.“

Ke zmínkám o bílých předchůdcích Inků a jezeře Titicaca je na místě poznamenat, že nakonec i vznik říše byl spojen s příchodem lidí od jezera Titicaca, kde měli sídlit právě záhadní bílí muži. Dokonce ještě ve 20. století byl u jezera nalezen kmen Uros s nápadně světlou pletí.

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: