Skip to content

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 4

Červenec 22, 2017
tags:
by

Mayové – skvostná civilizace Nového světa

Staří Mayové byli jedním z nejvýznamnějších národů předkolumbovské Ameriky.

Mayská společnost a kultura se formovaly zhruba v období 1500 pnl. až 200 nl – v počátečním, či tzv. předklasickém období. Jeho kulturní rysy se nápadně podobají Starému světu a napovídají tak, že její počátky souvisejí se starověkými bílými přistěhovalci. Charakterizovala jej stavba prvních pyramid, jednodušší hieroglyfické písmo, jednodušší kalendář, prostá, ale kvalitní keramika a kult sošek. Zajímavé je, že rychlý rozvoj kultury nastal na tichomořském pobřeží, což by mohlo naznačovat příchod nějakých bílých přistěhovalců z této strany. Později se staví pyramidy i na Yucatánu.

Někdy ve středním předklasickém období převzali Mayové od Olméků systém hierarchické společnosti vedené králi a šlechtici. Nížinní Mayové vytvořili kmenové konfederace, zatímco Mayové ve vysočinách se podrobovali nadřízeným králům nebo náčelníkům. V nížinách se králové objevili až od pozdního předklasického období (první zmínka však až v roce 100), král se tehdy nazýval ahaus (velkokrál).

Zhruba od 3. a 4. století nl. se mayská nížinná civilizace plně zformovala a vstoupila do vrcholného klasického období. V tomto údobí (spolu s mexickým Teotihuacánem) dosáhla v každém ohledu nejvyšší kulturní úrovně ze všech známých kultur předkolumbovské Ameriky. Okolo roku 500 nl. se začaly budovat památníky s hieroglyfickými nápisy, umění se dynamicky rozvíjí a největší rozkvět civilizace nastává na Guatemalské vysočině. To by nasvědčovalo, že v této době se bílí nositelé civilizace koncentrovali právě zde. V nížinách byl zatím pokrok méně znatelný.

Úplný vrchol pak nastává počátkem 7. století, kdy dochází doslova k civilizační explozi v nížinách – k rozkvětu sochařství, architektury a hieroglyfického písma, ke vzniku nejlepších kamenických prací, jemně malované keramiky, skvěle modelovaných sošek, k velkolepým pokrokům v astronomii a matematice. Mohutně vzrostla výstavba a počet kultovních středisek a stél. To by naznačovalo přesun bílého kulturotvorného elementu z vysočin do nížin, kde měl k rozvinutí svých vloh lepší podmínky.

Budovala se města s nádvořími na náboženské obřady, chrámy, paláci a hřišti na míčové hry. Město se chápalo spíše jako kultovní středisko než jako místo na bydlení. Mayské chrámy, stavěné jako mohutné stupňovité kamenné stavby, bývají pro svou podobnost s egyptskými pyramidami nazývány chrámové pyramidy.

Mayové vystavěli celkem přes 100 měst s nádhernými paláci, chrámy, pyramidami a náměstími. Postupně ovládli větší část Mezoameriky.

Podobně jako mnohé jiné civilizace, ani mayská společnost nikdy netvořila jednotnou říši, ale v klasickém období k tomu měla blízko, protože v nížinách existovala dvě velká království – Tikalské a Calakmulské.

Velkolepá mayská kultura

Staří Mayové vytvořili asi vůbec nejvyspělejší civilizací v Americe předkolumbovské éry.

Jako asi jediní vytvořili v Americe skutečné písmo srovnatelné s písmem kultur Starého světa. Bylo schopné vyjadřovat slova a rozličné zvuky. Zachovalo se zejména na stélách popisujících občanské události a zaznamenávajících kalendářní a astronomické údaje. Z mayských knih přežily španělskou conquistu jen čtyři tzv. Kodexy.

Mayové dosáhli významných pokroků v matematice, měli dvacítkovou soustavu a používali nulu dlouho předtím, než se začala užívat v Evropě. Neznali ji Římané ani Řekové.

Mayská astronomie byla pozoruhodně vyspělá. Mayští kněží velmi pravděpodobně věděli, že Země je kulatá, už tisíc let před Koperníkem. Analyzovali dráhy měsíců Jupitera tisíc let před tím, než je v Evropě vůbec objevil Galileo Galilei. Znali cykly oběhu Měsíce, Venuše, spočítali tropický a hvězdný rok. Věděli, že Jitřenka a Večernice je jedno stejné těleso – Venuše. Při výpočtu doby jejího synodického oběhu se zmýlili o pouhých 13 minut.

Mayský kalendář byl v oné době nejsložitější a nejpřesnější na světě; dokonce i dnes je přesnější než nás současný. Kondratov (1972, s. 158): „Mayští kněží vytvořili nejpřesnější kalendář na světě. Posuďte sami. Podle výpočtu současných astronomů vyzbrojených nejpřesnějšími přístroji se rovná lunární měsíc 29,53059 dne. A kněží města Copanu jej shledali rovným 29,53020 dne. Kněží starobylého města Palenque vypočítali 29,53086 dne. Odchylky představují pouze stotisíciny dne (copanští astronomové se zmýlili o 0,00039, palenqueští o 0,00027). Gregoriánský kalendář, který dodnes používáme, považuje rok rovný 365,2425 dne, mayští astronomové jej shledali rovným 365,2420 dne, a to je blíž k délce roku, jak ji vyčíslili současní astronomové – 365,2422 dne! Mayové se zmýlili o pouhé dvě desetitisíciny!“

V umění vynikli Mayové v sochařství, malbě na keramiku a malbě fresek a reliéfu v budovách. Z jejich písemnictví dochované písně a modlitby mají vysokou literární kvalitu. Samozřejmě dosáhli i vysoké úrovně v umění, stavebnictví a architektuře.

Schoch a McNally (2004, s. 48-9): „V rozmezí 2. a 13. století nl., a zvláště v klasickém období let 550 až 950 nl., vybudovali Mayové řadu náboženských komplexů, v nichž byly nejnápadnějšími stavbami stupňovité pyramidy. Mnohé z nich se zachovaly do dnešních dnů, například v Palenque, Uxmalu a Xpuhilu v Mexiku, dále v Tikalu, Kaminaljuyú a Seibalu v Guatelmale, v honduraském Copánu, v Tazumalu v El Salvadoru a v Altun Hu a Caracolu v Belize. Podobně jako Mezopotámci a buddhističtí stavitelé Velké stúpy v Boruboduru konstruovali Mayové stupňovité pyramidy, na jejichž plochím vrcholu stál chrám. A stejně jako Teotihuacánci znovu a znovu tyto své stavby přebudovávali. Jméno Uxmal znamená v mayském jazyce ‚třikrát postaveno‘. Například slavná pyramida Dům kouzelníka, která se v tomto místě nachází, skutečně podstoupila pět etap výstavby (zhruba v 9 a 10. století nl.). Jejich účelem bylo zřejmě obnovení vztahu následných mayských králů k říši bohů.“

Některé kamenné památky zanechané bílými Mayi ve Střední a Jižní Americe jsou opravdu úctyhodné. Mayský komplex budov Chichen Itzá měl náboženskou a asi i vědeckou funkci. Krušina (2000, s. 204): „Uprostřed stála pyramida ‚Opeřeného hada‘ – bílého boha Kukulcána, který podle legend přišel do Střední Ameriky z kontinentu na východě. Pyramida představuje geniální kalendář: 365 schodů ve čtyřech schodištích odpovídá počtu dní v roce; orientace pyramidy dovoluje v den jarní a podzimní rovnodennosti pozorovat při rafinované hře světla a stínu, jak ‚Opeřený had‘ slézá dolů a opět vylézá nahoru po pyramidě.“

Astronomická observatoř Caracol v Chichen Itzá je přesnější než byly hvězdárny v Evropě až do 18. století. V mayském Tikalu na 16 kilometrech čtverečních se nacházelo 3000 budov, ve městě byly skvostné paláce, velká náměstí, deset vodních nádrží a šest chrámových pyramid, některé vysoké až 70 metrů. Mayské obřadní středisko v Palenque obsahuje chrámy, pyramidy a palác s důmyslným kanalizačním systémem.

Tlachihualtepetl neboli Velká pyramida v Cholule, je se svými 450 metry délky každé strany a výškou téměř 70 metrů nejen největší pyramidou, je jedním z největších monumentů, který kdy byl na světě postaven. Obrovská pyramida na místě stojí zhruba 2400 let. Kdo jí ale postavil, jaké prostředky k tomu použil a k čemu vlastně sloužila je stále obestřeno záhadami a nikdo na tyto otázky nedokáže odpovědět.

Stavěli dálkové cesty přes džungli, vysušovali močály, stavěli podzemní nádrže na vodu a především umělecky hodnotné pyramidy, paláce a města. Mayové budovali i velmi sofistikované a bytelné silnice spojující i vzdálená města. Byly rovné, jejich povrch byl z drobného štěrku a po stranách byly zpevňující kamenné bloky, které byly většinou vyrobeny ze směsi bílého páleného vápna a sádry z jeskyní Yucatánu. Tato směs odpuzuje vodu a je tvrdá jako beton. Krycí vrstvu tvoří ploché, světlé vápencové kameny, jejichž spáry a škvíry jsou zality kaší z vápenné malty, jež ztuhla jako cement a díky níž dílo odolává rozmarům počasí. Povrch takové silnice se nezahřívá tak jako dnešní asfaltové silnice. Proto tyto mayské silnice nevyžadují na rozdíl od moderních silnic téměř žádné opravy. Je zajímavé, že se docela podobají silnicím, které v Evropě kdysi stavěli Keltové.

Byly postaveny i ve velmi neprostupných terénech jako bažiny, pralesy, prolákliny či naopak vysoké kamenné stěny. Zdá se, že tedy nešlo o nějaké ceremoniální stavby, ale o běžně užívané silnice. Doprava mezi městy mayské civilizace mohla být o mnoho rušnější, než si mnozí myslí. Mayové znali i kolo, jak se ukazuje na dochovaných soškách a hračkách, ovšem vzhledem k místnímu terénu ho moc v praxi nepoužívali.

Mayové vyráběli i jakýsi primitivní papír z kůry nebo lýka. Je ovšem možné, že tato technologie se nějak dostala do Ameriky z Asie přes Pacifik, možná v souvislosti s bílými polynéskými mořeplavci. Kamenné teslice užívané k výrobě tohoto papíru se totiž našly jak v Asii, tak v Mezoamerice.

Mayům můžeme připsat vynález gumy a výrobky z ní jako míče, sandály s gumovou podešví, gumové obklady. Dále pak kopál a dehet. Vyšlechtili mnohé plodiny jako kukuřici, kakao, avokádo nebo papáju. Užívali jakousi podivnou tyrkysovou barvu, jejíž složení se dodnes nepodařilo odhalit.

Kdo vlastně byli?

Kdo přesně však stál za těmito úspěchy? Jak bylo naznačeno v úvodu, indiáni, kteří dnes tvoří i moderní mayský národ, to nebyli. Tak jako jinde za vznikem a rozkvětem stáli bílí lidé zcela neindiánského typu.

Původní vyspělí Mayové, tedy zejména jejich vzdělaná elita vysoce postavených osob a kněží, nebyla vůbec indiánského původu. Byli to bílí lidé, zřejmě převážně armenoidního typu, možná nějak odvozeného od typu alpinského. Thompson, odkazujíc se i na antropologa Hootona, uvádí (1971, s. 54-55): „Antropologický typ amerického Indiána je smíšený, ale převládají v něm mongoloidní rysy, což jasně dokazuje, že většina přistěhovalců přišla ze severovýchodní a východní Asie. Mongoloidní znaky však nejsou jediné. Earnest Hooton … uvádí, že série mayských lebek, které popisuje, by mohla být docela dobře zaměněna lebkami Indiánů z puebel v Novém Mexiku a Arizoně nebo z pohřbů na pobřeží Peru. Podotýká rovněž, že s deformacemi lebky se setkáváme se Blízkém východě a v některých částech Nového světa, kdežto mezi Asiaty označovanými za mongoloidy se nevykytují; pokračuje: ‚Přikláním se k názoru, že předkové klasických Mayů se příliš nelišili od lidí bílého smíšeného typu, který dnes nazýváme armenoidním a který se vyznačuje hákovitým nosem (Henry Field odvozuje tento typ od rasové skupiny Íránské náhorní plošiny, lidu s kulatou hlavou po starých alpínských předcích); byl to lid, jen měl stejné estetické sklony, pokud jde o tvar hlavy. Je možné, že tato skupina získala později některé mongoloidní znaky, např. vlasy, pigmentaci, vysedlé lícní kosti atd.‘ Jestliže má Hooton pravdu – a těch, kteří by mu mohli odporovat na poli fyzické antropologie, není mnoho – plyne z toho vzrušující myšlenka, že Mayové byli – lze-li to tak říci – vzdálenými bratranci národů, jako byli Sumerové, od nichž se v dávné minulosti oddělili a kteří asi o 3000 let dříve než Mayové stavěli pyramidy, pěstovali astronomii a rozvíjeli a šířili vyspělou civilizaci. Byly tyto paralely náhodné? Nesli Mayové a jiné národy této rasové skupiny zárodek těchto myšlenek s sebou, když přišli do Nového světa? Nebo snad existuje v krvi armenoidů něco, co vzbuzuje u tohoto lidu sklony k takovým zájmům?“

Antropologickou odlišnost mayské elity od indiánských poddaných potvrdil i nález panovníka pohřbeného v sarkofágu v jedné z pyramid v Palenque. Jeho postava byla výrazně vyšší a také statnější, než u běžného lidu. Stingl (1974, s. 257): „Tak tedy byla objevena první indiánská pyramida, která sloužila jako náhrobek. V kamenném sarkofágu odpočíval mrtvý, kterého sem kněží uložili snad v roce 692. Pochovaný byl ve srovnání s jinými Indiány značně vysoké postavy (1,73 m), poměrně statný. Zemřel stár asi 45 roků.“ V pyramidě byly nalezeny i pozůstatky dalších šesti osob šlechtického původu (pět mužů a jedna žena) s deformovanými lebkami a inkrustací zubů.

Tezi o odlišném původu a identitě mayské elity, které je nějak spojena se Starým světem, potvrzuje právě i fakt, že vznešení Mayové podstupovali proces deformace (prodlužování) lebek a nechávali si zdobně vykládat (inkrustovat) zuby. Tyto zvyky byly přitom striktně omezeny na vládnoucí třídu. To jen dále dokládá jasný předěl mezi vládnoucí aristokracií a podřízenou masou. Deformace lebky přitom byla praktikou občas užívanou ve Starém světě.

Pohřby významných osobností se vyznačovaly i barvením jejich ostatků na červeno. Stingl (1974, s. 255): „Červená barva znamenala východ. A protože na východě se podle mayských představ každý den znovu rodí slunce, které předcházející večer umírá na západě, je červená barvou vzkříšení. Zmrtvýchvstání. Tedy stejné téma, jaké zdobí oltářní kámen. A protože červená barva měla pochovaným zajistit zmrtvýchvstání a život věčný, natírali Mayové v časech Staré říše touto barvou tělesné pozůstatky zemřelých i všechny předměty, které dávali mrtvým s sebou do hrobu. Dokonce barvili i stěny hrobek.“

S tímto zvykem se setkáváme i u jiných bílých kultur.(1)

Další indicií nasvědčující spojitosti Mayů se Starým světem je, že v mayském jazyce byly nalezeny četné podobnosti s jazyky indoevropskými. Rovněž mezi semitskými jazyky a mayštinou bylo v oblasti slovní zásoby nalezeno mnoho podobností a shod.

Mayská společnost byla silně hierarchizovaná, dokonce rozdělena do kast, což souviselo právě s jejím dvourasovým složením. Vůdčí kastou byla vládnoucí třída (vládce, šlechta, jejich rodiny s jejich družinami a dvořané) a kněžstvo (kněží byli často současně vládci a naopak), pod ní pak byla střední kasta řemeslníků, úředníků, obchodníků, vedoucích pracovníků a vojenských hodnostářů. Schopní a vlivní lidé ze střední vrstvy však mohli proniknout i do té vůdčí – je tedy pravděpodobné, že tyto dvě kasty, které nebyly úplně uzavřené, byly tvořeny bělochy a byly společně nositeli mayské kultury, držiteli politické moci a tvůrci hospodářského rozvoje. Pod nimi se pak nacházely masy podrobeného indiánského obyvatelstva a nakonec otroci (zajatci z válek).

Bílá aristokracie sídlící ve městech bylo poměrně málo početná a dbala na pokrevní čistotu a linii, považujíce se za zvláštní kategorii, založenou na pokrevní příbuznosti. Toto sebepojetí potvrzuje, že byla specifickým etnickým elementem, rasově a kulturně odlišným od indiánských mas. Thompson (1971, s. 117-8): „Přikláním se k názoru, že nížinné oblasti Mayů tvořily v klasickém období volnou federaci autonomních městských států, jejichž vláda byla v rukou úzké skupiny kněží a šlechty, pokrevně spřízněných a ovládaných náboženskými motivy. Je velmi pravděpodobné, že – jako ve středním Mexiku – vláda v každém městském státě byla dvojí: jeden náčelník byl civilním vládcem, aby vykonával zároveň i kněžské funkce …, druhý věnoval veškerý svůj čas kněžským a astrologickým povinnostem. Vládnoucí třída musela být jen malou quasináboženskou menšinou, udržující masy venkovského obyvatelstva v područí tvrzením, že ví, jak uspokojit, potěšit a snad i kontrolovat bohy prostřednictvím magických a náboženských obřadů. Nadto si myslím, že vláda byla dosti benevolentní, ovšem až na neustálé požadavky, aby lid pracoval na stavbě stále větších a krásnějších pyramid, chrámů a ‚paláců‘. Za nejpřiléhavější obdobu této teokracie považuji jezuitskou vládu Guaraníů v Paraguayi v 17. století.“

Všechny věrohodné údaje ze španělských pramenů líčí nejvyšší mayské vládce – nejen světské, ale i náboženské – jako příslušníky dědičné skupiny, a totéž platí o jiných národech Střední Ameriky. Například vládcové Aztéků a některých sousedních středisek, jako Tezcoka, Culhuacánu a jiných, byli voleni z jedné ‚královské‘ rodiny. Nadto nás tytéž prameny informují, že jen omezený počet urozených mužů a vysokých kněžských hodnostářů ovládal hieroglyfické písmo.“ (s. 112)

Samozřejmě výrazná sociální stratifikace existovala a existuje i v etnicky homogenních společnostech, ovšem v mayské společnosti bylo vymezení aristokracie a ovládaných mas tak ostré, že téměř určitě muselo mít i nějaký hlubší, rasový základ. Ostatně odlišnou rasovou identitu mayské elity potvrzují i antropologické nálezy.

(1) Posypávání či barvení ostatků zesnulých na červeno bylo zvykem, který praktikovalo více starých kultur vytvořených bělochy, což by nasvědčovalo nějakým jejich kontaktům či dokonce příbuznosti. Tato praktika se vyskytovala například u pravěkých kromaňonců v Evropě, ale i u těch v Novém světě (nález v severní Amazonii – viz dále).

Co více, podobný zvyk byl rozšířen i mezi pozdějšími indoevropskými nordickými kočovníky asijských stepí. Mauduit (1979, s. 41-42): Tehdy člověk znal jen nářadí kamenné. Mrtvý byl severského typu, byl individuálně pochován ve skrčené poloze v prostém hrobě, když ho předtím jeho druhové posypali červeným barvivem.

Mayské legendy o bílých učitelích z dalekých krajů

Mayové sami tvrdili, že jejich předkové přišli z dalekých krajů, a to ve dvou vlnách. Největší a nejvýznamnější byla hned první vlna vedená Itzamnou, přišedší z východu zpoza oceánu. Druhá menší a méně významná přišla ze západu v čele s Kukulcanem. První se nazývala Velký a druhá Menší příchod. Iztamna prý pojmenoval všechny části země a řeky, naučil lidi náboženství a obřadům, přinesl lékařské znalosti, vyjevil léčivé účinky některých rostlin a nakonec také vynalezl písmo, které pak Mayové používali při psaní knih i při tesání do kamene. Mackenzie (1924) píše, že Itzamna nebo Zamma byl kněz a dárce práva, který přišel ze západu společně s kněžími, umělci a dokonce válečníky, a že vynalezl hieroglyfické písmo. Druhá vlna vedená Kukukcanem byla prý složena z asi 20 mužů, kteří lidi vedli k mravnějšímu a spořádanému životu. Měli vlající šaty, sandály a dlouhé vousy.

Heyerdahl (1983, s. 117-9): „Sousedy Aztéků byli Mayové z tropických nížin poloostrova Yucatan, jenž ční do Mexického zálivu. Juanovi de Grijalva, který přeplul z Kuby na Yucatan o rok dříve, než Cortez přistál na pobřeží Mexického zálivu, se dostalo od jinak válkychtivých Indiánů překvapivě uctivého přijetí, které se shodovalo s přijetím Cortezovým a Pizarrovým. Velká mayská civilizace se zhroutila před příchodem Španělů, avšak roztroušené zbytky národa stále uchovávaly podrobnou tradici o původu kultury, která kvetla za života jejich předků. Ta mluvila o dvou různých kulturních heroích, kteří se jmenovali Itzamná a Kukulcan. Oba byli bradatí, ačkoli přivedli předky Mayů do Yucatanu v různých dobách a z různých stran. Brinton o potomcích Mayů říká:

Nečinili si nárok na autochtonnost, tvrdili, že jejich předkové přišli ze vzdálených krajů ve dvou vlnách. Největší a nejstarší imigrace přišla z východu přes oceán, nebo spíš oceánem – protože bohové v něm otevřeli dvanáct cest – a tu vedl mytický nositel civilizace Itzamná. Druhá skupina, početně menší a pozdější, přišla ze západu v čele s Kukulcanem. První se nazývala Velký příchod, druhá Menší příchod… O tomto starověkém náčelníkovi Itzamnovi národ mluvil jako o svém vůdci, učiteli a civilizátoru. Pojmenoval všechny řeky a části země; byl prvním knězem a naučil je správným obřadům, jimiž lze potěšit bohy a usmířit jejich zlobu; byl ochráncem lékařů a věštců a zjevil jim tajemné vlastnosti rostlin… Itzamná také první vynalezl znaky či písmo, jímž Mayové sepsali své četné knihy a jež tak hojně tesali do kamene a dřeva svých staveb. Vymyslel rovněž kalendář, ještě dokonalejší, než byl mexický, ačkoli se mu v podstatě podobal. A tak se o tomto Itzamnovi, považovaném za vladaře, kněze a učitele, mluvilo bez pochybností jako o historické osobnosti a tak také o něm píší historikové, dokonce i současní. Po Velkém příchodu přišel Menší. Tento druhý důležitý hrdinský mýtus Mayů se vztahoval ke Kukulcanovi. Není v žádné spojitosti s mýtem o Itzamnovi, je patrně pozdější a svou povahou méně národní… Domorodci tvrdili, říká Las Casas, že v dávných dobách přišlo do této země dvacet mužů, jejichž náčelník se nazýval Cocolcan… Nosili vlající šat a na nohou sandály, měli dlouhé vousy, byli prostovlasí a přikazovali, aby se lidé zpovídali a postili…‘

Kukulcan se připomíná jako velký stavitel pyramid, který založil město Mayapan a dal zbudovat různé důležité budovy v Chichen Itzá. Učil lid, aby se neuchyloval ke zbraním – ani loveckým – a za jeho blahodárné vlády se národ radoval z míru, blahobytu a bohaté úrody.

Samotná představa, že by krutí a bojovní Mayové sami vymysleli tak mírumilovné učení, jako je učení Kukulcana, přistěhovalého kněžského krále, je stejně překvapivá jako naléhavost, s níž tito bezvousí domorodci mluví o vlajících vousech, světlé pleti a dlouhých šatech kultivovaného cestovatele a jeho druhů.

Jeho humanitní učení a kulturní činnost však naprosto souhlasí s učením a činností Quetzalcoatlovou. Kromě toho, zatímco aztécké tradice nechávají Quetzalcoatla zmizet z Mexika na východ, směrem do Yucatanu, mayská tradice připisuje Kukulcanovi, že přišel ze západu směrem od Mexika – a není vyloučeno, že jde o jednu osobnost. Brinton upozorňuje, že jedna z mayských kronik začíná určitou zmínkou o Tule a Nonoalu – což jsou jména neoddělitelná od quetzalcoatlovské tradice, a uzavírá: ‚Zde se jeví určitá pravděpodobnost, že Kukulcan byl původně mayským božstvem, jedním z jejich hrdinských bohů, v jehož mýtu je tolik podobností s mýtem Quetzalcoatlovým, že kněží těchto dvou národů začali oba ztotožňovat.‘ Ve skutečnosti je slovo Kukulcan prostě překladem slova Quetzalcoatl. Kukul je mayské slovo pro ptáka quetzala a can znamená had. Nakonec, stejně jako v Mexiku a v Peru, bílý vousatý kněžský král opustil také Yucatan. Podle Brintona:

Shromáždil náčelníky a objasnil jim své zákony. Z jejich středu vyvolil za svého nástupce příslušníka starobylé a bohaté rodiny Cocomů. Když uspořádal všechny záležitosti, odcestoval prý, podle některých na západ do Mexika nebo na nějaké místo směrem k západu.‘“

Existují ale i názory, že příchod Itzů a skupiny Kukulcana byly až poměrně pozdními událostmi v dějinách Mayů, jež se odehrály až po konci klasického období a se vznikem mayské civilizace nesouvisí. Zkazky o Itzech a Kukulcanovi dost možná souvisejí právě s Toltéky. A také s Chontaly, což měli být vyhlášení obchodníci a mořeplavci v oblasti Střední Ameriky.

Podle některých zpráv byli Itzové jakousi vlnou cizinců, kteří ani maysky pořádně neuměli mluvit. Mohli však také být jen pozdějšími příslušníky bílé mayské aristokracie, kteří se do oblasti vrátili poté, co přijali toltéckou kulturu a náboženství.

Kult Quetzalcoatla, boha s bělošskými-severskými rysy, možná mezi Maye přinesl právě národ Chontalů.

Vyprávění o Kukulcanovi a jeho druzích připomíná skupinu nějakých učených kněží; mohli to být nějací časně příchozí irští či velští mniši. Tomu by odpovídala i doba – Kukulcan měl přijít do Chichen Itzá ve druhé polovině 10. století nl., což je doba, kdy irští mniši pronikali daleko na západ do vod Atlantiku. Mohli to však být také severští Vikingové. Ale je dost možné, že to byla část bílé toltécké aristokracie, která prohrála při bojích o moc a uprchla z Tuly do Chichen Itzá, kam přinesla kult Quetzlcoatla a toltéckou kulturu, která pak splynula s mayskou.

Obě skupiny údajně přišly poměrně nedlouho po sobě do Chichen Itzá, utvořily společně vládnoucí vrstvu, která město kulturně povznesla a dočasně snad rozšířila jeho moc i na blízké kraje. Tím zde došlo i k určitému znovuoživení mayské civilizace. Později se načas střediskem pozdní mayské kultury stal i Mayapán.

Pokud je tento výklad správný, pak prvotní zakladatelé mayské civilizace jsou už kdysi příchozí bílí lidé armenoidního typu.

Nicméně pravdou je, že někdy kolem roku 650 nl. se v mayské civilizaci, do té doby se pozvolna rozvíjející, vzedmula prudká vlna civilizačního rozmachu a došlo k jistým změnám v uměleckých projevech a stavitelství, která pak pokračovala v dynamickém vývoji až do konce klasického období. To by naznačovalo příchod nějaké novější vlny kulturně vyspělých bílých přistěhovalců. Právě v té době se dostala mayská civilizace na vrchol.

Zillmer naznačuje civilizační vliv starověkých civilizací z oblasti Středomoří na základě poznatků o mayském stavitelství a architektuře (2005, s. 171-4): „Mayové měli učiliště, na nichž vyučovali veleknězi a podle názoru řady autorů od roku 600 psali také knihy (Landa/Gates, 1987). Materiál a provedení těchto indiánských knih přesně popsal již italský humanista Petrus Martyr. Jedna z těchto mayských universit byla patrně v Comalcalku. Tato lokalita leží na sever od Villahermosy a je téměř neznámá, avšak jedinečná. Když jsem na ta místa vkročil, připadal jsem si, jako by mě přenesli do římských vykopávek ve Starém světě: jako stavebního materiálu se zde užívalo pálených cihel, jež nahradily jinak u Mayů obvyklý vápenec. Z pálených cihel se kromě Comalcalka stavělo také v blízkých městech Bellote a Jonuta a i v Balankanu a Tenosique, jež jsou vzdáleny 100 a 130 mil jihovýchodním směrem a leží v mexickém spolkovém státě Chiapas. Jediná zveřejněná archeologická studie pochází z vykopávek probíhajících v roce 1966 pod vedením George F. Andrewse (Oregon University). Ta vyšla v roce 1967 a byla doplněna na dokument se 160 stranami textu a 13 stranami mapového materiálu. Tento vědec zjistil (Andrews, 1989, s. 151; překlad podle HJZ): ‚Tato absence publikovaných dat představuje závažné vakuum, pokud jde o specifickou chronologii mnohotvárných komponent Comalcalka a povahu vnějších vztahů.‘ Ponciano Sálazar, ředitel Instituo Nacional de Antropologia Historica de México (INAH) podnikl vykopávky v letech 1972 až 1981, ale publikováno nebylo nic. Proč takové utajení? Jsou důvodem neobvyklé nálezy nehodící se do tradičního obrazu historie? Barry Fell nalezl na pálených cihlách v Comalcalku arabské, libyjské, římsko-křesťanské, etruské a starořecké symboly a runy (Fell, 1989, s. 3l6nn. a Fell, 1990; Steede, 2001 a Eccott, 1998). Libyjský nápis zní: „Ježíš, ochránce“ (Fell, 1989, s. 318). Byly objeveny i symboly pocházející z údolí Indu v Indii (Rudgley, 1999, s. 77). Jiným vzrušujícím objevem je punský kalendář, který je rozdělen na dvanáct měsíců po čtyřech týdnech, a představuje tedy měsíční kalendář. Punské písmo odvozené z fénického se v Kartágu používalo v prvních třech staletích po změně letopočtu. V roce 1972 byly punské amfory vyloveny u karibského pobřeží Hondurasu. Honduraská vláda další výzkumy zakázala, aby nepoškodila image Kolumba (Fell, 1989, s. 318). Ačkoliv se ve střední Americe stavělo z pálených cihel, proti (ortodoxnímu) římskému vlivu hovoří to, že konstrukce pravých oblouků se svorníkem v Comalcalku chybí. Pravé oblouky, klenby a kupole představují pokročilejší konstrukční prvky, které se na druhé straně vyskytují ve starořeckém stavebním umění jen ojediněle (terasa gymnasia v Pergamonu) a v Comalcalku nebyly podle všeho známy vůbec. Zaprvé se musí rozlišovat mezi způsobem stavební konstrukce a použitou architekturou. Některé z použitých konstrukčních prvků se vyskytují pouze zde v Americe a také ve Starém světě. Máme na mysli uspořádání předloh pilířů v místnostech, jež propůjčují stěnám větší stabilitu, takže je možno je stavět slabší. Všechny ostatní místnosti v jiných mayských lokalitách mají pravoúhlý, nečleněný půdorys se silnějšími stěnami. Jinde Mayové rovněž nepoužívali silné základy, které jsou silnější než zdi samotné. Na spojení se Starým světem ukazuje rovněž konstrukce pilířů, neboť je tvořil vnější cihlový plášť, jenž byl po vrstvách propojen prostupujícími řadami cihel, čímž byla zvýšena jeho stabilita. Dutiny byly vyplněny kamennou sutí. Na rozdíl od stavební konstrukce se architektura podobá stavebnímu stylu jiných mayských lokalit. Identické je zejména uspořádání sloupů v palácích Palenque a Comalcalco. Nicméně použitým cihlovým zdivem s pálenými cihlami se Comalcalco výrazně odlišuje od všech ostatních mayských lokalit. O době vzniku staveb se můžeme jen dohadovat. Vápenná malta ze schránek mušlí z Cube Tomb (Krychlové hrobky) z oblasti Velké akropole byla roku 1994 analyzována v Geochron Laboratories v Cambridge (Massachusetts). Z výsledku radiokarbonové metody vyplynul rok 380. Taková datování jsou ovšem velice zatížena chybami. Kromě toho datování mušle ještě neurčuje stáří malty, vždyť v době použití mohly být mušle přece již desítiletí mrtvé. V každém případě nelze u staveb z pálených cihel v Comalcalku zjistit žádnou předchozí vývojovou fázi. Stavební styl a způsob konstrukce byly prostě najednou tady. Byla tato stavební technika nějak dovezena ze Starého světa? Britský odborník na archeologii David J. Eccott potvrzuje, že ‚Comalcalco opravdu skýtá doklad pro přítomnost Starého světa v Novém před Kolumbem‘ (Eccott, 1998, s. 16). Podle některých názorů byly pálené cihly v Comalcalku používány od roku 400, podle jiných však až od roku 800 či 1000 (mj. Peréz Campos a Silva 1992, Peniche Rivero 1973). Na druhé straně Atlantiku se podle Lexikonu antiky staroorientální technika vypalování cihel kolem roku 1000 př. n. 1. ztratila; poté se ve velkém rozsahu údajně stavělo jen z cihel sušených na slunci. Teprve kolem poloviny 4. století př. n. 1. nastal u některých velkých staveb návrat k vypalovaným cihlám‘ (Irmscher, 1984, s. 621). Bylo používání vypalovaných cihel na více než šest staletí přerušeno? Nedošlo zde k časovému rozdělení jednotné fáze stavební techniky prokazatelné v různých oblastech Starého světa a k jejímu svévolnému posunutí do dvou odlišných časových fází? Srovnání časových údobí, v nichž se stavělo srovnatelnými stavebními slohy, nemusí postupovat ze Starého do Nového světa, ale právě naopak. Techniku pálených cihel znali Féničané i Etruskové. Římané údajně Kartágo ve třetí punské válce v roce 146 př. n. 1. dobyli, zničili a jeho obyvatele uvrhli do otroctví. Pokud je to pravda, pak bychom si dovedli představit, že Punové na svých lodích schopných plavby na širém moři uprchli do Ameriky. Když si teď uvědomíme, že je třeba z evropské předhistorie vyškrtnout temná staletí, pak se tato doba posune o několik staletí směrem k dnešku a tedy do období, které, zdá se, dokládá (stále pochybná) radiokarbonová analýza mušlí nalezených v hrobce v Comalcalku. Zvlášť nápadné jsou podle mě odvodňovací trubky v Comalcalku, rovněž vyrobené z pálené hlíny. To je v Americe něco unikátního, přestože pozorný návštěvník si všimne kanalizačního systému z odvodňovacích trubek i v mexické Tule a rovněž Mayové měli promyšlený zavlažovací systém, svědčící o vysoké úrovni vodního stavitelství. V Americe je rovněž unikátní, že odvodňovací trubky měly kónický tvar, takže je bylo možno zasouvat jednu do druhé. Takové trubky používali kromě Chetitů již Řekové v Pergamonu (dnešní Turecko), takže dokázali sestavit stoupačky až o délce 160 metrů. Systém znali Etruskové a Féničané. Tento zdánlivě nevýznamný konstrukční detail dokládá další paralelu mezi Starým a Novým světem. Zůstává hádanka: Sloužily odvodňovací trubky opravdu jen k odvádění dešťové vody, jak se předpokládá? Proč by měla být plošina kamenné pyramidy odvodňována pomocí systému trubek jako v mexické Tule? Copak dešťová voda neodtéká z kamenných bočních ploch pyramidy sama? Na plošině pyramidy stojí kamenné postavy, atlanti z Tuly. V rukou drží podivnou kamennou pistoli, jež připomíná spíše nějaký nástroj. Sloužil snad mohutný a masivní nástroj v rukou atlantů k rozbíjení kamenů obsahujících rudu a zlato? Na průmyslový provoz ukazuje podle mého názoru také vedení systému trubek, neboť v Tule a Teotihuacánu se údajně provozovala metalurgie již v rané fázi, např. za dob Mixtéků (Rivet/Arsandaux, 1946).“

Podle některých tvrzení existují rovněž podobnosti mezi mayským a starořeckým písmem.

Úpadek a pád Mayů

O příčinách úpadku mayské civilizace se toho již hodně napsalo; samozřejmě jsou tyto teorie chybné, neboť jak je v dnešní politicky korektní době zvykem, ignorují faktory rasy, genetiky a demografie. Jednou z teorií je, že mayský způsob zemědělství byl natolik pustošivý, že nakonec vyčerpal a zničil půdu v oblasti, což dovedlo společnost pádu a vystěhovalectví. Tato teorie (navíc poplatná dnešnímu pobláznění vším ekologickým) je však jasně vyvrácena tím, že město Quiriguá disponuje neustále velmi úrodnou půdou díky častým záplavám řeky Motaguy, avšak přitom bylo jedním z prvních měst, kde ke kolapsu civilizace došlo. Další teorie tvrdila, že mýcení pralesů a užívání půdy k zemědělství vedlo postupně k tomu, že půda zarostla savanou s pevnými drny a už ji pak k zemědělství nešlo použít. To podlomilo zdroj obživy mayské společnosti. Mayové však užívali daný úsek půdy jen rok či dva a za tak krátkou dobu se zde nemůže savana utvořit; navíc dokonce i po delším užívání jakmile je půda opuštěna, opět poměrně rychle zaroste pralesem. Kromě toho v celé oblasti byly velké rezervy nedotčené půdy, jen o něco dále od měst. Jedna kuriózní teorie tvrdila, že jelikož se v mayské společnosti tradičně preferovali chlapci, nebyla dívkám věnována taková péče a častěji umíraly. To vedlo časem k nedostatku žen a poklesu porodnosti. Tato teorie je však čistě spekulativní, protože vychází z poměrů v dnešních vesnicích mayské oblasti, a navíc ignoruje zákony nabídky a poptávky – pokud by se ženy staly vzácnými, jejich cena by opět vzrostla a dcerám by se začalo věnovat více péče.

Údajně také docházelo před kolapsem měst ke zvýšenému počtu vnitřních konfliktů a destabilizaci společnosti. Zde však opět platí, že tento negativní vliv zasáhl mnoho jiných civilizací, aniž by je dovedl k trvalému a fatálnímu kolapsu. Nemohlo tedy jít o hlavní důvod úpadku. Možná šlo jen o první projevy budoucího kolapsu způsobeného negativním dysgenickým a rasově demografickým vývojem.

K úpadku prý mohla přispět velká nákladnost dvora a byrokracie. Ani to však nemohlo být fatálním důvodem kolapsu. Mnoho jiných civilizací se potýkalo s problémem nákladného státního aparátu, ale k jejich pádu nevedl. To platí nakonec i pro moderní západní civilizaci – i když je přebujelá byrokracie jistě problémem, její celkový pád evidentně zapříčinit nemůže.

Objevily se i teorie vysvětlující pád mayské civilizace přelidněním. Skutečně přinejmenším v některých oblastech v dobách před kolapsem docházelo k dynamickému růstu populace, avšak při bližším pohledu toto nemohlo pád mayských měst způsobit. Je třeba si uvědomit, že tehdejší lidstvo bylo ve srovnání s dneškem velmi málo početné, mayskou civilizaci nevyjímaje, a příroda byla skoro všude do značné míry ještě nedotčena a poskytovala dostatek zdrojů. Mayskou civilizaci klasického období tvořilo zhruba 50 měst s pěti až 60 tisíci obyvateli; celkový počet obyvatel se pohyboval kolem 2 milionů. To nejsou, vzato z širší perspektivy, nijak závratná čísla. Přelidnění bylo nanejvýš lokální, v některých hustě obydlených městech. Bez problémů mohly být tyto nesnáze vyřešeny jednoduše rozšířením městské zástavby nebo nanejvýš přesunem části obyvatel do nových lokalit a vybudováním nových měst. Vzhledem k tomu, že Mayové dokázali vybudovat svá města původně od píky a z ničeho, neměl by pro ně být problém později stávající města rozšířit nebo postavit další města podle vzoru těch již existujících. Okolní příroda byla tehdy v celé oblasti – kromě zastavěných oblastí a polí nedotčená a poskytovala dostatek zdrojů, půdy a prostoru. (Vysvětlovat přelidněním kolaps starých civilizací je z těchto důvodů i obecně naprostý nesmysl.) Dokonce, i pokud by tato teorie platila, tak by nemohla znamenat zánik mayské civilizace. V pozdějších dobách zde opravdu došlo k „populační korekci“ – určité procento lidí někam odešlo nebo snad umřelo, avšak zbývající obyvatelstvo mohlo žít i se svou kulturou a společností dál. Populační pokles, není-li příliš drastický, nikdy nevedl k pádu civilizace. Například vymření třetiny Evropy za Velkého moru v pozdním středověku neznamenalo zánik její civilizace. Pravdou je, že se vylidnila hlavně města, centra mayské kultury, což ovšem nebylo způsobeno přelidněním, ale zmasakrováním v nich sídlící bílé aristokracie. Lokální přelidnění měst se týkalo jen rychlého růstu indiánských mas díky rozkvětu civilizace a prosperitě trvající několik století a samo nemohlo vést k celkovému pádu civilizace (nanejvýš k úpadku okolí měst a částí měst, kde sídlilo chudé indiánské obyvatelstvo). Jistě však bylo jedním z faktorů, který přispěl ke vzniku revolt početných indiánských mas, které zničily bílou horní vrstvu a tím i mayskou civilizaci.

Nejrůznější environmentální teorie úpadku a pádu mayské civilizace, hledající příčinu v nějakých vnějších okolnostech, jsou tedy liché. Všechny tyto důvody jsou povrchní a časově omezené; nemohou vést k fatálnímu a trvalému pádu civilizace. Ve skutečnosti kolaps souvisel s rasovými, genetickými a demografickými procesy v jejím obyvatelstvu.

Skutečný scénář vzestupu a úpadku mayské civilizace je tedy takový, že do oblasti přišli (nebo ve více vlnách přicházeli) bílí lidé armenoidního typu (možná mezi nimi byli i běloši jiných typů), díky svým schopnostem zde rozvinuli vyspělou kulturu, postavili města a zároveň se stali vládnoucí vrstvou nad místním indiánským obyvatelstvem. Postupem času však začali ztrácet vitalitu – snad vlivem vymírání a dysgenického úpadku ve vlastních řadách, možná se postupně začali i mísit s domorodci. Vyloučena není ani degenerace kvůli příbuzenským sňatkům, vzhledem k tomu, že bílé městské elity byly málo početné a dokonce založené na určité míře pokrevní příbuznosti. V některých městech je patrný pokles úrovně umění už před jejich konečnou zkázou. Zároveň je docela možné, že díky vyspělé kultuře, kterou sem běloši přinesli, došlo i ke vzestupu efektivity zemědělské produkce, což iniciovalo populační růst u indiánského etnika. Dynamický nárůst chudých indiánských mas ve městech a jejich okolí v pozdějších dobách klasického období je zdokumentován: například v Copánu v době před kolapsem žilo v chatrčích už 80 % obyvatelstva, což naznačuje dysgenické směřování tamní společnosti a rozrůstání chudých a zaostalých indiánských mas, z toho plynoucí rostoucí společenskou a ekonomickou nerovnováhu (malá bílá elita vs indiánské masy s rostoucími nároky) – a s tím patrně i nárůst jejich nespokojenosti. Z nějakých důvodů pak asi došlo ke zvyšování napětí mezi oběma skupinami – nastal nárůst venkovské indiánské populace a s tím vzrostly její materiální i právní nároky a sebevědomí (ty nakonec mohly narůstat i bez nárůstu demografického), možná došlo i k úpadku kvalit vládnoucí vrstvy a ta již nebyla schopna vládnout efektivně a zajišťovat řádně chod společnosti. Je také možné, že bezprostředním iniciátorem vzpour mohlo být alespoň v některých částech země nějaké vyhrocení vztahů bílou vládnoucí vrstvou a indiánskými masami – třeba vzrůst požadavků na službu při stavebních pracích nebo zvýšení požadavků na dodávky potravin. Ke vzniku vzpour mohl přispět i vojenský tlak Toltéků ze severu. Tak se celou mayskou civilizací, od města k městu, začaly šířit revolty indiánských venkovských mas vůči bílé městské elitě, která byla ve své většině vyvražděna, některým se možná podařilo uprchnout. A to byl konec vrcholného období mayské civilizace. Někteří, co se snad zachránili, prchli z úrodných nížin někam do pouštních oblastí. Zde rozptýleni, v umenšených počtech a vystaveni tvrdým přírodním podmínkám, však již nemohli svoji vyspělou kulturu obnovit.

Thompson (1971, s. 127): „Postupný úpadek … se rozšířil na celou mayskou oblast… Podle mého mínění … byla vládnoucí skupina z jednoho města po druhém vyhnána – nebo, což je pravděpodobnější – vyvražděna porobenými venkovany a moc pak přešla do rukou vůdců venkovského obyvatelstva a čarodějů-léčitelů malých osad. To by vysvětlovalo, proč tak náhle ustala další výstavba i stavění stél, ačkoli lid dále navštěvoval kultovní střediska, konal v nich určité obřady a snad i pořádal trhy. Ale budovy již nebyly udržovány a postupně se začaly rozpadat. Vegetace zaplavila nádvoří a terasy a usídlila se na střechách budov.“

S mizením bílého elementu došlo nejen k obecnému poklesu civilizace, ale i k návratu některých barbarských zvyků, zvláště lidským obětem. U Mayů se se začalo s lidskými oběťmi teprve po pádu mayské bílé elity za vlády indiánů.

Thompson (1971, s. 128): „Když se budovy začaly rozpadat, zatarasily kamenné bloky vchody a téměř je uzavřely. (…) …kultovní střediska byla navštěvována i po jejich opuštění a … v budovách se přinášely lidské oběti. Považuji za rozumnou domněnku, že po vyvraždění nebo vyhnání vládnoucích špiček je možno tuto činnost připisovat venkovskému obyvatelstvu.“

Rasový podtext může jediný uspokojivě vysvětlit, proč kvůli vzpouře došlo k tak trvalému úpadku mayské civilizace i k tak náhlé změně kulturních projevů. Byly zde dvě populační skupiny s odlišnou výší inteligence, mentalitou, kulturou a civilizační úrovní, přičemž v určitém čase jedna zničila druhou. Sama vzpoura či povstání to vysvětlit nedokáže; takovými událostmi prošlo mnoho společností, ale bez tohoto rasového podtextu z nich nakonec vyšly bez zásadnější změny své kultury a vyspělosti.

Během konce klasického období mezi lety 800 až 900 nl. byly tedy vůdčí bílé elity v jednotlivých městech postupně zničeny či vyhnány. Mayská kultura citelně upadla (na úroveň počátků mayské civilizace) a v oblasti severních nížin se dostala pod vliv do oblasti vpadnuvších Toltéků. Politickými jednotkami se stávají zaostalé vesnice, jejichž obyvatelé navštěvovali opuštěná města jen občas za účelem nějakých obřadů.

Z jižních nížin a vysočiny bílý živel zmizel už po konci klasického období, a proto tyto jen indiány obývané oblasti již tehdy zcela upadly. V jižních nížinách i vysočině vznikly primitivní zemědělské společnosti.

Některým příslušníkům aristokracie se ale podařilo přežít a v poklasickém období právě v severních nížinách ještě stála u zrodu ne nevyspělých menších království a měst. Možná k jistému obrození přispěli i Toltékové, mezi nimiž zřejmě byl nějaký bílý vůdčí element rovněž přítomen. Dokonce i Teotihuacán byl prý později znovu rekonstruován – a s ním i mnohá další dříve zpustošená města. Nejvíce se mayská civilizace, ovšem s toltéckým vlivem (umění a architektonické prvky z Tuly), obrodila v Chichen Itzá a okolí. Typické je proto toto období užívání kovu, keramika typu „plumbate“ a užívání tyrkysu. Nicméně umění a architektura byly již na znatelně nižší úrovni a praktikovaly se už i lidské oběti. Zbývající bílý živel byl již početně oslaben, možná i poněkud dysgenicky upadlý a promíšený s indiány. Oběti a také zvýšení válečných aktivit k jejich získání však mohlo být i výsledkem působení Toltéků a jejich kultury, včetně uctívání Quetzalcoatla. A jeho pohlcování do indiánských mas minimálně od této doby asi propuklo naplno. Ve 12. století město Chichen Itzá upadá a okolo roku 1200 jeho kultura mizí.

Po roce 1200 se však mayská kultura ještě obrodila v Mayapánu, jenž se stal střediskem nové říše, která zabrala Yucatán, a na Guatemalské vysočině pod nadvládou Quichéů. Vláda zde měla podobu silné ústřední moci a despocie. Vládnoucí skupiny přestávají uctívat Quetzacoatla a přijímají mayskou kulturu a náboženství, probíhá sekularizace kultury a proměna kultovních středisek v masově obydlená města, přičemž umění a architektura časem hluboce upadají. Tyto procesy snad souvisejí s mizením posledních bílých elementů a nárůstem indiánského obyvatelstva.

Postupně tedy upadla i tato pozdní maysko-toltécká kultura severních nížin, když i zde bílý element postupně zmizel pohlcením do širší indiánské masy, možná i nízkou porodností. K jeho mizení mohly přispět i časté války mezi městy a boje o moc. V 16. století jsou pak již Guatemala (1525) i Yucatán (1541) s upadlými zbytky mayské civilizace dobyty Španěly. Tak zmizely poslední žijící zbytky krve a kultury starých Mayů.

Město Mirador – kolébka mayské civilizace?

Pralesy Guatemaly skrývají jedno velmi významné starověké tajemství – „Město Mirador“, o kterém kolují domněnky, že mohlo být prvotní kolébkou původní mayské civilizace. Toto místo má velikost velkého moderního města. V lokalitě je i útvar jevící se na první pohled jako kopec, ve skutečnosti obří pyramida. Prý je to největší pyramida na světě z hlediska objemu. Dnes je zcela pokrytá džunglí. Toto místo mohlo být sídlištěm bílých lidí, jež kdysi v hloubi místních pralesů stavěli velká kamenná sídliště (stejně jako v pralesích Amazonie – viz dále), a odtud mohla proběhnout migrace či několik migrací, které stály za vznikem mayské civilizace, či alespoň její rozvoj výrazně podpořily.

Mohli být dávní bílí Mayové spolutvůrci civilizací Sumeru a Egypta?

Badatel Le Plongeon na základě analýzy starověkých mýtů a jazykových podobností došel k závěru, že mezi kulturou starých Mayů a kulturami Egypta a dávné Mezopotámie (Akkad, Asýrie) nepochybně existuje nějaké pouto. Mnoho klíčových slabik a symbolů v abecedách těchto národů má stejné nebo téměř shodné významy. Podle něj dokonce proběhla migrace, která byla základem tohoto spojení, opačným směrem – z Mezoameriky do Mezopotámie. I když se to může zdát na první pohled vyloučené a absurdní, při pohledu na některé indicie ani tuto možnost nelze úplně vyloučit.

Malkowski (2007, s. 215): „ Když měl k dispozici tyto lingvistické důkazy, rozhodl se Le Plongeon zmapovat prehistorickou migraci nejstarších Mayů. Podle něj cestovali ze svých domovů v ‚západních zemích‘ přes Tichý oceán, podél pobřeží Indického oceánu, do ústí Perského zálivu, poté proti proudu Eufratu – na jehož břehu založili osady. Le Plongeon netvrdí, že Mayové byli jedinou silou stojící za vznikem mezopotámských měst a jejich kultur. Místní populace určitě hrála určitou roli, stejně tak i výměna kulturních myšlenek a tradic, ale popud k vzniku civilizace podle něj přišel právě od mayských cestovatelů a jejich objevných plaveb. V sumerské mytologii tuto myšlenku podporuje například příběh sedmi mudrců, ve kterém přichází z moře sedm velmi moudrých rybovitých bytostí, které vede Enku (akkadsky Ea), aby sloužily jako rádcové králů. Připisují se jim různé vynálezy a budování měst. Část těchto národů hovořících mayštinou se pak nechala vést svým objevitelským a cestovatelským instinktem zděděným od předků a opustila Mezopotámskou nížinu. Přes Sýrii odešli směrem k zapadajícímu slunci, aby nalezli nová území. Došli k Suezské nížině a pokračovali ve své cestě, dokud nedorazili do údolí Nilu. Podél břehů Nilu pak došli do Núbie, kde se rozhodli usadit. Tuto zemi nazvali Maiu, jako připomínka místa zrodu jejich kultury na dalekém západě, a v nové zemi zavedli své tradice včetně uctívání božstev.“

Podle přesnosti, s jakou Mayové vypočítali délku měsíce a roku, se podle našich znalostí astronomie museli zabývat pozorováním nebeských těles celých 10 tisíc let. Pak by to skutečně mohlo znamenat, že jejich jejich kultura je starší než ty ve starověké Mezopotámii a Egyptě.

Také kosmologie Mayů byla značně podobná egyptské. S tím souvisí i motiv kříže rozšířený v obou kulturách. A obě kultury měly jako symbol božské podstaty okřídlený kruh. Jeho dochovaná vyobrazení z Guatemaly a Egypta se pozoruhodně podobají.

Asi 1,5 kilometru jižně od sakkárské pyramidy se nachází chrám a v jeho kapli byly nalezeny geometrické znaky vymykající se staroegyptskému stylu. Jejich celkový styl, vzory a barvy se naopak velmi podobají mayským. Existují i jisté jazykové indicie. Slovo maya je jedním z egyptských označení pro vodu. V kemetštině může znamenat „ze zámoří“.

I v oblasti antropologie existují nepochybné paralely. Původní vyspělí Mayové byli bílí armenoidé a je pravdou, že bílý armenoidní typ byl podstatnou rasovou složkou obyvatelstva Mezopotámie a Blízkého východu. Hojně se vyskytoval u Asyřanů, Chetitů, Churritů, Urartejců i ve staré Sýrii. I u Sumerů se vyskytoval, i když jako menšinový element a spíše v pozdějších dobách.

Na druhé straně armenoidní typ spojený s Mayi se ve starém Egyptě téměř nevyskytoval. Představa původu starověké egyptské civilizace u Mayů se zdá být opravdu poněkud přitažená za vlasy. Ovšem je také možné, že Egyptem jen při cestě dále na jih prošli, ale neměli příliš co do činění s utvářením jeho kultury. Le Plongeon nicméně tvrdil, že i nějaké významnější kontakty mezi Mayi a Egyptem existovaly.

Dokonce předložil domněnku, že Sfinga byla v Egyptě vybudována za éry, kdy v ještě předhistorickém Egyptě vládli potomci Mayů. I toto je dost odvážná spekulace, nicméně je již bezpečně doloženo, že Sfinga skutečně byla vybudována nějakou starší kulturou tisíce let před vznikem Staré říše (viz dále oddíl II). Mayskému mauzoleu prince Coha v Chichen Itzá skutečně dominovala velká socha v podobě leoparda s lidskou hlavou, která se nápadně podobá egyptské Sfinze. Coh byl podle pověstí zákeřně zavražděn svým bratrem (podobně jako Usir byl zavražděn Sethem). Egyptská Sfinga stejně jako socha v mauzoleu hledí na východ. Původně byla Sfinga natřena červeně, přičemž posvátnou barvou Mayů byla červenohnědá, které užívali při pohřebních obřadech a často si touto barvou natírali tváře a těla.

Samozřejmě je možný i scénář, že mezi oběma oblastmi existovaly dlouhodobější kontakty a migrace probíhaly oběma směry. Legendy Mayů ovšem, i když nemusíme souhlasit s nastíněným scénářem, naznačují, že migrace tajemných bílých civilizátorů skutečně možná přišly ze západu, tj. z Asie, a ne z východu.

Malkowski (2007, s. 218): „Le Plongeon potvrzuje skutečnost, že podle vlastní historie a podle svých legend přišli Mayové na Yucatán ze západu a vedl je Itzamná, jejich nejstarší zmíněný vůdce a hrdina. Záhadně vytvořenou cestou mezi vodami přišli z Dálného východu za oceánem. Ke druhému přesunu došlo později, někdy v 2. století pod vedením Kukulcana, divotvorného kněze a učitele, který se stal zakladatelem mayského království i mayské civilizace.“

Ovšem podle jiných interpretací první a hlavní migrace vedená Itzamnou přišla z východu, a až druhá vedená Kukulcanem a méně významná ze západu. I tak ale tedy nelze jisté kontakty s dávnou Amerikou ze západu před Pacifik vyloučit.

V každém případě je Le Plongoenova teorie podnětným příspěvkem do debat o dávných kontaktech mezi Asii a Amerikou a dalším příspěvkem v oblasti důkazů o nich. Otázka je, nakolik je pravděpodobná teorie o tom, že migrace probíhala z Ameriky do Asie.

Reklamy
komentáře 4 leave one →
  1. Martin permalink
    Červenec 25, 2017 18:51

    Bob, ale to sú desaťtisíce rokov dozadu, ja som mal na mysli nejakú čerstvejšiu DNA európskeho pôvodu približne z obdobia okolo prelomu letopočtov, kedy malo dochádzať ku kontaktom, prípadne nejakých dokázateľných potomkov z obdobia pred Kolumbom, či už čistých alebo mesticov. A haploskupinu Q majú aj turkické národy a najviac jej majú sibírski Keti.

  2. Bob permalink
    Červenec 24, 2017 15:48

    Ano, existuje. Indiáni mají genetickou haploskupinu „Q“ (Y-chromozóm) v mužské linii, což je bratrská linie indo-evropské haploskupiny „R“, které obě vznikly ze stejného předka, a to haploskupiny „P“.

  3. Lesnichodec permalink
    Červenec 23, 2017 17:53

    Jako vždy velmi kvalitní ctivo!

  4. Martin permalink
    Červenec 22, 2017 08:29

    Existujú nejaké genetické dôkazy potvrdzujúce predpoklad, že mayská vládnuca vrstva mala belošský pôvod? Čitateľnú DNA sa predsa podarilo vytiahnuť aj z oveľa starších kostí a zubov.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: