Skip to content

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 3

Červenec 6, 2017
tags:
by

Kulturní vliv Keltů a Germánů?

Zillmer zastává teorii, že tito bílí návštěvníci možná byli zdaleka ne tak tajemného a značně pozdějšího původu. Spojuje zmínky o dávných bílých vousatých lidech/bozích v indiánských legendách s pozdějšími migracemi z Evropy – zejména s Kelty/Iry a Vikingy (2005, s. 175-9): „Když španělský conquistador Hernán Cortés přistál roku 1519 v Mexiku, dostal starou rytířskou přílbu naplněnou zlatým prachem. Odkud měli indiáni rytířskou přílbu? Kolumbus na pevninu nevkročil. Pocházela přílba od Vikingů? Jakými jazyky se vlastně Španělé při dobývání Mexika a Jižní Ameriky dorozumívali? Staroevropskými jazyky? Vždyť jakým jazykem se doňa Maria, otrokyně Malintzin, kterou roku 1519 Cortésovi darovali Tabaskové na znamení podrobení, mohla zhostit svých ‚služeb tlumočnice‘ (Rackewitz, 1986, s. 97)? Ať už tomu bylo jakkoli, pátým vládcem Toltéků byl Quetzalcóatl, jenž vládl v polovině 10. století. Toltékové ho pokládali za boha, za syna slunce. Vděčili mu za svou vyspělou kulturu, za zákony, za kalendář, ba dokonce i za techniku obdělávání polí a zpracování kovů. Zvláštní bylo, že Quetzalcóatl byl bílý a vousatý. Ale indiáni vlastně vousy nemají – znak, který sdílejí spolu s Asiaty, z nichž určitě mnoho indiánských národů pochází.

Navíc bývá Quetzalcóatl zobrazován s křížem a zakroucenou holí – jakou používali irští mnichové a druidové. Quetzalcóatl prý přistál v Pánuku, v Mexickém zálivu. V popisu bílého boha se všichni kronikáři shodují, že byl vysoké postavy, měl bílou pleť a dlouhé vousy. Co se však týče jeho oblečení, to se již texty rozcházejí. Podle některých nosil dlouhé vlnící se roucho, připomínající keltské druidy, a přes něj přehoz zdobený červenými kříži, jenž připomíná spíše templáře – ti se ovšem objevili později. Nosil sandály, na hlavě cosi na způsob mitry a v ruce hůl. Jiní ho zobrazují s halenou z hrubého černého plátna s krátkými širokými rukávy a s přílbou zdobenou hadovitými ornamenty. Co když mají pravdu oba názory? Také bílé roucho připomíná strážce keltské víry, zatímco řasnatý černý plášť mužský oděv Vikingů (Normanů) ve 14. století. Kromě toho nosili takzvané kapuce s copy a burgundské čapky, které lze ojediněle najít také na středoamerických vyobrazeních – náhoda? Ve střední Americe jsou – někdy zobrazeni s bílou pletí – k vidění indiáni, kteří mají jakési brnění a na hlavě přílbici. To zavdalo podnět ke spekulacím, zda nejde o vyobrazení vesmírných přileb mimozemských návštěvníků. Možná mají pravdu oba názory. Kdyby byli ve střední Americe Vikingové, pak by tu však znali také rytíře s kruhovými štíty, brněním a přílbami. Vždyť Vikingové byli také rytíři a nosili kroužkové brnění, jak dokládá nález rytířského meče z rašeliniště ve Vimose na Fünenu (Oxenstierna, 1962, obr. 20). Nebo také nález ve Valsgärde (hrob 8) s přílbou, kroužkovou košilí, pancířem a okrouhlým štítem. Historikové popisují rovněž římské rytíře, ale ty by chom měli podle mých dosavadních výkladů pokládat za keltské nebo severogermánské rytíře (Vikingy). Oficiální historická verze praví, že Vikingové byli římskou papežskou církví christianizováni relativně pozdě. To souhlasí s tím, co jsem také popsal. Také Keltové a Vikingové byli již dříve (nikoli však všichni) christianizováni iroskotskými mnichy. Jestliže je Quetzalcóatl zobrazován se zakroucenou holí a na druhé straně se popisuje jeho bílý oděv s kříži, pak tento dosud téměř nepovšimnutý detail jen podporuje můj výklad. V souladu s tím je i chování bílého boha: kněz přísných mravů, oddávající se asketickým cvičením. Zakázal lidské oběti, na druhé straně však byl i obávaným válečníkem. Nyní s tím souhlasí i obojí oděv: na jedné straně vysoký, bojovný Viking, jenž nosil tmavý mužský plášť, a na druhé straně v pohanské i křesťanské víře vzdělaný kněz v řasnatém bílém rouchu: vůdcové Keltů a severských národů byli stejně vzděláni v duchovních i světských věcech. Quetzalcóatl, bílý král a bůh Toltéků, je pravděpodobně totožný s Kukulkánem, jenž přišel k Mayům od západu. Ale i Mayové si vzpomínali na invazi bílých a vousatých mužů před Kukulkánem, kteří přišli od východu přes Atlantik vedeni knězem, jenž se jmenoval Itzanmá. Měl všechny Quetzalcóatlovy fyzické i morální vlastnosti a dal Mayům písmo, učení, zákony a kalendář. Ve shodě s Franciskem Nufiezem de la Vega (1702) píše Ramon de Ordofiez y Aguiar ve svém rukopisu Historia del cielo y de la tierra, že se (údajně roku 955) jakýsi cizinec, jenž přinesl kulturu, plavil se svými lidmi z Kuby podél pobřeží Yucatánu a poté proti proudu řeky Usumacinta až do blízkosti Palenque. O této historii vyprávějí Tzendalové z Chiapasu, etnikum používající mayského jazyka. Jméno, které dali svému Kukulkánovi, je věru nápadné: Votán nebo Uotán. Byl germánský pán bohů Wotan (Wuoton, Vodan nebo Voden), jemuž říkali také Odin, znám i ve střední Americe? Francisco Nufiez de la Vega (1702) kladl tento okamžik na dobu kolem roku 600 př. n. 1. a tedy do období osídlování mayského regionu. S bílými a vousatými bohy se setkáváme v téměř všech zemích střední Ameriky. V Guatemale mu indiáni Quiché říkají Cucumatz (zkomolenina z Kukulkán) a Xbalanque. Bůh jménem Bóchica se dostal až do dnešní Kolumbie, když přešel přes venezuelské roviny, kde narážíme na vzpomínku na něj stejně jako u řady kmenů skupiny Tupí-Guará-ní až do Paraguaye, kde mu říkají Zumé (Tsuma, Tamú a Turné). Kam Bóchica zmizel? Do andské vysočiny? Vousatí, bílí muži od jezera Titicaca, kteří podle kronikáře Velaska přišli přes moře, se klaněli slunci (Inti) a měsíci (Quilla). Jejich vůdce Huiracochu (Huirakochu), což Španělé přepisovali Viracocha, popisovali fantasticky. Vzpomínám si, že slabika hui se ve starohornoněmčině někdy nahrazovala slabikou wi. A skutečně se pro inckého boha stvořitele Huirakochu v literatuře používá i jméno Wirakoča. Jak je možné, že se zvláštnost starohornoněmčiny projevuje v jihoamerickém jméně boha stvořitele? Pochází cocha od starohornoněmeckého cot (cot = bůh)? Všichni se shodují, že Huiracocha vyšel z vody: byl velký, světlovlasý a měl bílou pleť. Kronikář Betantzos, který si vzal indiánku, ho možná popisuje trefněji jako kněze s bílou pletí, tonzurou a plnovousem, oblečeného do bílé sutany, která mu spadala až k nohám, nesoucího patrně v rukou knihu. Proč staví aymarští indiáni na jezeře Titicaca v Bolívii dodnes tradiční čluny totora, jež vyhovují dokonce vysokým nárokům na plavbu po širém moři? V gigantických megalitických zříceninách Tiahuanaka (Tiwanaku) stojí dva metry vysoký monolit. V Bolívii ho neznají jinak než jako Mnicha (El Fraile). V pravé ruce drží podlouhlý válcovitý předmět a v levé cosi obdélníkovitého, co vypadá úplně jako středověká kniha se sponami. Není to kovový uzávěr breviáře nebo knihy? Dokonce i klouby je vidět ve všech podrobnostech. Jako by už tato skutečnost nebyla sama o sobě pozoruhodná, vypadá mnich jako kopie sochy neznámého apoštola z katedrály v Amiensu. Umělecký styl je jiný, ale zdá se, že jde o jednu a tutéž postavu (Mahieu, 1972, s. 219). Představuje válcová tyč v obou případech něco ke psaní? Hodně se spekulovalo o sluneční observatoři čili Kalasasaya, v níž je Mnich umístěn. Kalasasaya znamená Stojící kameny a její jméno potvrzuje skutečnost, že zde byly nalezeny postavené kameny, které nyní archeologové podepřeli vyzdívkou. Má se za to, že jde o observatoř megalitického typu. Bývalý profesor university v Buenos Aires, Hector Greslebin, specialista na dějiny architektury, se domníval (1957/58), že v případě slavné Sluneční brány, vytesané z jediného bloku kamene o rozměrech 2,80 x 3,60 x 1,40 metru, se jedná o bránu v pravém slova smyslu. Alcide ďOrbigny viděl ještě počátkem 19. století na kameni stopy měděnky po dotyku bronzových závěsů dveří. Význam nízkého reliéfu se snažila vysvětlit řada odborníků. Arthur Posnansky (1932) byl první, kdo na Sluneční bránu pohlížel jako na kalendář. Roku 1937 publikoval E. D. Dieseldorff studii, která poukazovala na některé souvislosti s mayským kalendářem. Greslebin (1957/1958) spatřuje ve Sluneční bráně na rozdíl od všech ostatních studií hlavní portál kostela. Podle legendy prý nalezli budovatelé Kalasasayi ve 13. století smrt v bitvě anebo uprchli. Zajímavé je, že hlavní portál katedrály v Amiensu byl postaven mezi lety 1225 a 1236. Vicente Fidel López (1871) zjistil shody mezi zvěrokruhem Inků a zvěrokruhem pocházejícím ze Starého světa. Sedm, z deseti dochovaných inckých znamení zvěrokruhu je prakticky stejných jako v Evropě. Dvě mají stejný význam, byť jiné symboly, zatímco desáté má stejný význam a přinejmenším podobný smysl. Jsou tyto shody čistě náhodné?“

Například vznik říše Inků podle něj mohl nějak souviset s příchodem Keltů/Irů či snad Normanů (2005, s.161-2): „Jméno inckého panovníka Atahualpa by mohlo být odvozeno ze starohornoněmčiny (sthn), neboť (f)ata(r) = otec – ale podle Wackernagela (1861, s. 324) též: titul duchovního z kláštera– doplněno výrazem alpa. Ve sthn. to znamená bílý lněný plášť sloužícího mši (Wackernagel, 1861, s. 7). Alpa má ve sthn. stejný význam jako alba, a to i v latině znamená bílé roucho nebo slavnostní oděv. Byl incký panovník Atahualpa křesťanským služebníkem božím? Již zmiňovaný opat Etienne Brasseur de Bourbourg přišel roku 1853 jako farář do Guatemaly na území, kde se mluví mayským jazykem quiché. Analyzoval Manuscrito de Chichicastenango známé jako Popol Vuh a vydal francouzský překlad. V této souvislosti je zajímavá jeho Grammaire de la langue quiché vydaná roku 1862 (Bourbourg, 1862) o gramatice jazyka quiché, jež kromě filologických poznámek zahrnuje obsáhlý slovník s více než třemi stovkami slov s uvedením jejich dánských, vlámských, anglických, francouzských nebo latinských kořenů. Galské (keltské) kořeny mnoha slov, jež jsou podobná germánským tvarům nebo jsou s nimi identická, však zmiňoval jen na okraj.“

Před Inky, jejichž sluneční bůh vyšel jako pěna na moři od pobřeží na vysočinu a usadil se ve městě Tiahuanaco, zanechaly v Peru výrazné stopy desítky generací vládců Viracochů. Zní to jako pohádka, ale Inkové Španělům vyprávěli, že Viracochové dovedli zkracovat vzdálenosti a měnit krajinu, když zaváděli řeky do pouští a stavěli hory na rovinách (= mounds, mohylové hrobky?).(1) Je zvláštní, že můžeme tyto vlastnosti nazývat keltské (nebo megalitické?), neboť v Evropě byly se zdánlivou samozřejmostí měněny toky řek, jak se prokazatelně stalo s Igelsbachem u Manchingu (Rieckhoff/Biel, 2001, s. 149), s Aaresschlaufe u Bernu (Pfister, 2001) a dalšími toky řek. V předincké době stavěli inženýři od Tiahuanaka v Jižní Americe rovněž římské silnice, takže se doba potřebná k cestování zkrátila na zlomek původní doby, kdy se muselo jít cestou necestou přes kamení a srázy. Systém andských silnic v délce 40 000 kilometrů se dvěma hlavními trasami v severojižním směru byl zčásti vydlážděn nebo vybaven kamennými obrubníky. Z Tiahuanaka vycházely cesty do všech částí starého království: na východ do amazonské pánve, na jih do severozápadní Argentiny, na západ do oblasti Nazca na peruánském pobřeží nebo dolů k severnímu pobřeží, na němž leží Tucume. Inkové většinu z těchto silnic převzali a prodloužili. Tvrzení, že Viracochové dovedli zkracovat vzdálenost, odpovídá pravdě. Budování podivuhodných teras na horských svazích v Peru, sloužících k zavlažování, začalo hlavně za vlády Inků. Kolosální – římsky vyhlížející – akvadukt v peruánském Ascope, postavený z kamenů adobe (cihel sušených na vzduchu) je vysoký patnáct metrů a má délku 1,5 kilometru. Kanál v La Cumbre je dlouhý 84 kilometrů a nádrže – jako třeba v San Jos – zadrží několik set tisíc kubických metrů vody.“ (s. 179-180)

Zillmer shrnuje i jazykové indicie (2005, s. 169-71): „V blízkosti Quita v Ekvádoru jsem náhodou narazil na starou knihu od Hectora Burgose Stona (b. r.), která vyšla v Ekvádoru. Autor v ní vypočítává přibližně 100 shod různých slov v kečuánštině se slovy v řečtině, sanskrtu a latině. Co mají tyto evropské jazyky společného se správním jazykem Inků? Podle dosud předložených faktů se zdá, že bílí bohové ve střední a Jižní Americe i jinde byli Vikingové či Keltové (Keltiberové), kteří již měli svou pohansko-křesťanskou víru. Říše Inků v Jižní Americe existovala od roku 1438 do svého zničení (Španěly roku 1533 sotva 100 let. Ať již byla latina vynalezena kdykoli, v tu dobu již existoval tento umělý jazyk, z něhož se později dostaly výpůjčky do severského jazyka Vikingů a také do kečuánštiny, asi jako se dnes objevují americké výrazy v evropských jazycích. Je zajímavé, že Inkové se vynořili s koncem normanské vlády v Sicilském království resp. bezprostředně po něm, čímž lze snadno vysvětlit řecké výrazy v kečuánštině, kdy zároveň sílila moc templářů. Staré výzkumy potvrzují, že biblické příběhy a evropské výpůjčky v kečuánštině byly známé již před příchodem conquistadorů. Protože Brasseur de Bourbourg nalezl latinské kořeny také v mayském jazyce quiché, zdá se, že na jedné straně docházelo k paralelnímu vývoji jako v incké kečuánštině a na druhé straně že snad existují ve skutečnosti skryté starořecké resp. keltské, germánské nebo gótské kořeny. Sir William Jones, jenž ovládal 28 jazyků, zkoumal již v roce 1786 „možná již neexistující společný původ“, jenž vysvětloval výraznou shodu kořenů slov i gramatických forem mezi sanskrtem a jazyky Reků, Peršanů, Římanů, Keltů a Germánů (Jones, přetisk 1967, s. 15). Roku 1816 srovnával systém konjugace v latině, řečtině, perštině a němčině Franz Bopp. Ukazuje přítomnost Skytů v Indii, jejichž jazyk byl podle Egenolffa (1735) základem keltštiny, gótštiny a rovněž řečtiny, na společný jazykový kořen, jazyk Skytů? Tak by bylo možno vysvětlit zdánlivě promíchaná staroevropská nebo i indická jazyková rezidua ve staroamerických jazycích, jejichž podmínkou nejsou fáze vpádu různých kultur. Cistě informativně bychom měli upozornit na 44stránkový, ovšem nedokončený „árijsko-kečuánský slovník“ (Vocabulario ario-quichua) kontroverzního argentinského historika Fidela Lópeze (srv. Mahieu, 1972, s. 172nn.). Roku 1871 vyšlo v Paříži jiné dílo tohoto vědce (López, 1871), jež doložilo 1300 slov se sanskrtskými kořeny. Dosavadní výklad se vztahoval ke dvěma hlavním významným politickým jazykům. Podobné výzkumy by měly smysl i pro nahuatla aymarštinu. Lingyistické práce z prvních staletí conquisty umožnily odhalit germánské a latinské kořeny. Hermann Leicht (1962) vyložil některé z nich ve slovníku jazyka Močiků, sestaveném v 17. století Fernandem de Carrera (1644). Jestliže mají dva jazyky stovky složitých – nikoli zvukomalebných spontánních zvuků novorozenců – společných slabik, pak lze při vší žádoucí opatrnosti dospět k závěru, že mezi národy, které tyto jazyky používají, existoval nějaký kontakt. Jde o náhodu, když peruánská kultura močika stavěla na jedné straně římsky vypadající akvadukty a nadruhé straně jsou v jejím jazyce germánské (staroněmecké) kořeny? Také ve střední Americe je např. (aztécké) slovo v jazyce nahuatl lan (tlan) – ve významu místa – nejen totožné se starohornoněmeckým lan (srv. Schůtzeichel, 1974, s. 106) a gótským (používaným však i ve sthn.) land (Wrede, 1930, s. 449), ale znamená i to samé: země, kraj, území. Tlan (slabika vytvářející místní jména – srv. Karttunen, 1983, s. 282) by mohlobýt interpretováno po rozdělení tohoto slova na dvě slabiky jako starohornoněmecké te lan (srv. tepec. s. 186) ve významu das Land. V Jižní Americe lze poukázat nejen na podobnost aymarského slova huta (dům) se starohornoněmeckým hutta a dánským hytte. Při své návštěvě Peru mi připadla nápadná indiánská jména čtyř obydlených lokalit, které začínají Sacsa a jsou nedaleko Limy, Cuska, Arequipy a Ansashu. Toto místní jméno připomíná etnický název Sachse (také sthn. Sahso nebo Sazze), jenž se používal i ve starohornoněmčině. Toto etnické označení je odvozeno od sthn. sahs (také: sachs, sax, saxs), což byl název dýky nebo krátkého mečíku. Možná náhoda, ale existují i místní jména jako Sacsahuite u Cuzka. Huite připomíná opět dům resp. boudu, chatrč (Hütte). Ale z hui se ve sthn. stává také wi (Wackernagel, 1861, s. 141), a tak máme z huite wite, což v souvislosti se dřeven znamená zapřáhnout do společného jha či spojit (sthn. weten). Dvě další místa v Peru – u Ayacucha a Juninu – se nazývají Sacsamarca. Marca však znamená ve sthn. hranice, pohraničí nebo vymezená část země resp. marka, například Braniborská marka. Šlo by indiánský místní název Sacsamarca přeložit jako pohraniční území Sasů? Existují i další starohornoněmecky resp. germánsky znějící místní jména jako Marcahuisa (dům marky čili provinční hlavní město). V peruánském Cuzku je pevnost Sacsahuaman, známá kyklópským zdivem, tvořeným obrovskými kameny spojovanými bez malty. Sacsahuaman můžeme sthn. číst jako sacsa wae(r) man, přičemž wa (= waa) je zkratka z war, opravdový, skutečný, čili wahr (Wackermann, 1861, s. 360) a man znamená muž (mann) resp. člověk (mensch) anebo lidé. Mohl by Sacsahuaman znamenat: Sasové, skuteční lidé? Pevnost se nesprávně přičítá Inkům. Ale ani Vikingové nestavěli žádné budovy v tomto jedinečném stylu, s nímž se setkáme na celém světě včetně Egypta. V Písni o Nibelunzích (strofa 362) se daleká země nazývá Zazamanc – podle Wackernagela (sloka 362) románová země v Africe. Protože se ve starohornoněmčině psalo místo cz i prostě z, dostali bychom analogicky k místním jménům v Peru Zacsamanc, a protože manc znamenalo ve sthn. množství [mengen] nebo z manec pocházející pojem rozmanitý, znamenal by (v severní Africe ležící) Zazamanc zemi, kde žije mnoho Sasů. Rád bych v této souvislosti připomněl skutečnost, že Geiserichovi Vandalové údajně vpadli do severní Afriky roku 429 a založili tam říši. Máme v tomto případě co dělat s čistě jazykovými paralelami mezi zeměpisnými označeními v Peru a ve starých německých textech? V Peru existují i další lokality jako Sacsacancha a Sacsacoto. Cot (také: kot, god) je starohornoněmecké označení boha. Adekvátně se označuje i Quetzalcóatl, bílý bůh ve střední Americe, jehož jméno prý znamená zelený péřový ocas. V Popol Vuh v jazyce maya quiché je na jeho místě jméno Quetzalcut. Aztécké „coatl“ je zde ztotožněno s mayským slovem „cut“ pro boha, což má stejný význam jako cot (= Gott) ve starohornoněmčině.“

Zillmer zmiňuje i další nálezy (2005, s. 156-7): „Na jedné stěně zřícenin opevněného přístavního města Tulum na východním pobřeží Yucatánu (Mexiko), údajném opěrném bodě Vikingů, je ze štuku vymodelovaný býček. Zříceniny jsou datovány do 10. století. Hovězí dobytek prý přitom přivezli do Mexika teprve Španělé v 16. století. V mayském chrámu Válečníků v Chichén Itzá našli archeologové realistické nástěnné malby bílých mužů s dlouhými, bílými vlasy, které při pokusu vystoupit na pevninu zajali a svázali tmavší lidé (potomci Olméků?). Vzpomínka na bílé a vousaté cizince, kteří přinesli jejich předkům nové poznatky, techniky a zboží, je živá stejně u Mayů na Yucatánu jako u Aztéků na mexické vysočině. Kolem roku 1730 vyšla kniha s názvem Historia de la Provincia de San Vicento de Chiapas y Goathemala. Páter Ximenez v ní vypráví, že aztécké kmeny s sebou při svém putování nosily stejně jako židovské jakousi schránku úmluvy. Nosiči se museli čas od času vyměnit. Dále se píše, ženosiči, když zdvihali schránku, volali: Neo manni. Tento výraz zní jako zvolání nene Männer (noví muži). Ale ve starohornoněmčině je neo záporné časové příslovce (= nikdy) a stejně tak i ve středo-hornoněmčině se používalo jen při minulé dokončené činnosti. Jak jinak se dostalo německé slovo, popřípadě přes výpůjčku, do starých indiánských líčení než prostřednictvím starých transatlantických kontaktů před Kolumbem?“

Zillmerově teorii o pozdním keltském či vikinském původu bílé vůdčí vrstvy mezi indiány odporuje fakt, že ani nejvyspělejší kultury jako Mayové a Inkové neznaly některé „pokročilejší“ kovy jako cín, bronz a železo. To naopak podporuje tezi, že šlo o bělochy – nebo přesněji potomky bělochů –, kteří přišli v dosti dávných dobách. Také by se v takovém případě mělo zachovat o kontaktech s Amerikou více zkazek a záznamů. Ale samozřejmě i nějakou pozdější migraci tohoto původu, ovšem příliš málo početnou na to, aby zavedla těžbu a výrobu těchto kovů a zvrátila civilizační úpadek pozdějších dob, nelze vyloučit. Kupříkladu kulturní heros městského státu Palenque byl Votan. Jeho lidé měli být „mořeplavci, kteří se usídlili na rozličných ostrovech a byli nazváni jedněmi z lidí, s nimiž se mísili, jako Tzequilové (‚muži se spodničkami‘), protože měli dlouhé róby.“ (Mackenzie, 1924)

Je více než pravděpodobné, že část bílých návštěvníků předkolumbovské Ameriky pocházela ze značně dávnějších dob. Například přítomnost bílých lidí hluboko v pralesích Amazonie nebo předinkovské kamenné monumenty naznačují přítomnost bílého živlu v Novém světě už hodně dávno. Kdyby šlo o takto intenzivní a mnohem mladší cesty Irů, Velšanů a Vikingů, muselo by se o tom dochovat více jasných svědectví a zpráv. Kromě toho tyto národy neprovozovaly až tak intenzivní mořeplavbu daleko na atlantických vod; spíše šlo o občasné menší výpravy. Původce většiny velkolepých památek pozůstatků vyšší civilizace v Americe je třeba hledat hlouběji v minulosti, ve starověku, na úsvitu starověku a dokonce v pravěku.

Některé z těchto záhadných bílých migrací a výrazným kulturotvorným vlivem mohly pocházet i z možných transatlantických cest známých starověkých civilizací jako Egypt, Foiníkie nebo Řím. (O tomto více viz poslední oddíl.)

Určitě šlo o více migrací, a i kdyby platila Heyerdahlova teorie o migraci ze Středomoří a Kanárských ostrovů i Zillmerova o příchodu Normanů a Keltů v pozdější předkolumbovské době, zahrnují nejspíše jen malou část všech migrací a starých kontaktů mezi kontinenty na obou stranách Atlantického oceánu.

(1) Moundy jsou umělě vytvořené kruhové útvary z nahromaděné půdy s vnitřní kamennou konstrukcí; uvnitř jsou kameny obložené chodby a prostory. Na první pohled připomínají trávou zarostlé kopečky nebo pyramidy. Byly stavěny předindoevropskými populacemi Evropy a později i Kelty. Nejspíše s těmito skupinami souvisejí nálezy moundů v Americe a na některých dalších místech světa.

Kulturní vlivy zpoza Pacifiku?

Některé kulturní vlivy však do Ameriky mohly přicházet i z opačné strany. Megalitická architektura v Tiahuanacu, Teotihuacánu, Chavín de Huántaru a Sacsahuamánu vykazuje mezopotámské, egyptské a libyjské vlivy, ovšem některé památky ve Střední Americe jako chrám Nápisů v Palenque se mnohem více podobá indickým věžím, a stavba z pěchované hlíny v La Ventě se připomíná asijské pohřební mohyly. Nelze tedy vyloučit, že některé civilizační vlivy napříšly do dávné Ameriky z východu přes Atlantik, ale ze západu přes Pacifik.

Difuzionismus – potlačovaný alternativní pohled na dějiny lidstva

Teorie o migracích a civilizačních vlivech bílé rasy v minulých dobách úzce souvisí s obecnějším stanoviskem difuzionismu, které prosazuje názor, že už před dávnými dobami byly kontakty mezi civilizacemi intenzivnější, než jsme dnes obecně ochotni připustit, a více se navzájem ovlivňovaly.

Heyerdahl obšírně vysvětluje a obhajuje difuzionostické stanovisko (1983, s. 66-76): „Spekulace o předkolumbovských stycích mezi Starým a Novým světem jsou nekonečné. Vyjádřeno vědecky, postupně vykrystalizovaly do dvou protichůdných myšlenkových škol – izolacionismu a difuzionismu. Izolacionisté hlásají, že dva velké oceány, obklopující obě Ameriky, až do roku 1492 naprosto izolovaly Nový svět od Starého; připouštějí pouze to, že primitivní sběrači potravy mohli přejít pěšky z asijské tundry na Aljašku. Naproti tomu difuzionisté věří v jedinou společnou kolébku všech civilizací; předpokládají, že v předkolumbovské době mohlo dojít k různým cestám z Asie, Evropy či Afriky do domorodé Ameriky. Extrémisté z obou škol mají jednu společnou nápadnou vlastnost: přikládají jen malý nebo vůbec žádný význam takovým oceánografickým faktorům, jako jsou převládající větry a proudy. Pro ně jsou oceány mrtvými, nehybnými jezery. Rozdíl mezi těmito dvěma myšlenkovými školami je v tom, že podle extrémních izolacionistů představují tyto mrtvé vodní plochy pro lidský pohyb překážku ve všech směrech, zatímco extrémní difuzionista je považuje spíš za otevřená kluziště, po nichž mohli domorodí cestovatelé putovat směrem libovolným. Tím, že difuzionisté ignorovali geografické reality, vytvářeli často nepodložené migrační teorie, jejichž jediným výsledkem bylo utvrzování izolacionistů v jejich postoji. Dogmatický způsob, jímž izolacionisté hájili své stanovisko – břemeno důkazů prostě přenechávali difuzionistům – měl současně za následek stejný odpor mezi difuzionisty. Izolacionisté se skutečně nikdy nepokusili podložit své stanovisko přímými důkazy; domnívali se, že jejich postoj dostatečně obhájí nedostatek důkazů pro stanovisko difuzionistů: neexistují důkazy styků, a proto styky neexistovaly.

Všeobecně se připouští, že je mnoho, a často pozoruhodných podobností mezi civilizacemi předkolumbovské Ameriky a středomořského světa, které zaznamenali ohromení španělští conquistadoři, když pronikli do říší v Mexiku a Peru. Základnu pro difuzionistické stanovisko skutečně vytvořili první Španělé v Americe. Mnozí z nejstarších kronikářů byli přesvědčeni, že Španěly v plavbě přes oceán předešli semitští cestovatelé z vnitřního Středomoří, kteří inspirovali místní divochy svou vírou, uměním, oděvy a zvyky. Vystěhovalecké posádky nekonečné řady křehkých kocábek, které se plavily ve stopách Kolumbových, shledaly Kolumbovu námořní cestu tak bezpečnou a jednoduchou, až je jalo podezření, že jiní podnikli tento výlet před nimi; v raných dobách mořeplavby byly totiž oceány považovány za dopravní spoje a tundra za překážku, a teprve ve dnech moderních zaoceánských parolodí se cestovatelé, přivyklí mechanickému pohonu, začali domnívat, že v dřívějších dobách byly oceány obklopující obě Ameriky nepřekročitelné.

Izolacionistické přesvědčení se zrodilo ve věku motoru a živil je rozkvět stále exaktnější antropologické vědy. Prosadil se názor, že rudá pleť neznamená méně inteligence a vynalézavosti než bílá; že lidský mozek pracuje podle velmi podobných schémat, ať je zkoumán kdekoli. Pro izolacionistu nemohlo být tudíž důkazem kontaktů pouhé shromažďování kulturních paralel mezi Mexikem a Peru na jedné straně a Egyptem a Mezopotámií na straně druhé, jak se to dělalo od objevení Ameriky. Pyramidy, papírové rukopisy a hieroglyfy, kněžské dynastie činící si nárok na původ od Slunce a mnoho jiných zřejmých analogií mohlo být nezávislého původu.

Ve dvacátém století začalo difuzionistické hledisko ve světě rychle ztrácet půdu pod nohama s výjimkou německy mluvících badatelů, běžně označovaných jako Vídeňská škola. Izolacionistický směr rychle získával převahu, zvláště v Severní Americe, podobně jako tomu bylo po určitou dobu v tamější politice. Americká antropologie měla vysokou úroveň a nebylo snadné zavrhnout její stanoviska a bojovat s tezí, že identický nebo paralelní výskyt nějakého nástroje, ornamentálního vzoru, zvyku nebo jiného kulturního rysu je jako důkaz styku mezi lidmi nedostatečný.

Jakmile byla víceméně všude přijata logika alternativy samostatného vývoje, ztratila působivost celá řada dříve přesvědčivých difuzionistických argumentů o reálnosti mezikontinentálních cest. Kdykoli se difuzionisté vytasili s novým případem paralel mezi Starým a Novým světem, aby dokázali styk přes Tichý nebo Atlantský oceán, byl takový argument vždy předem odsouzen k zavržení jako „nedokázaný“. Když pročítáme různorodý materiál, jehož cílem bylo podpořit názor, že kromě pěších Sibiřanů se do předkolumbovské Ameriky dostali i jiní, nenarazíme ani na jediný případ, kdy by izolacionisté přijali doklad jako průkazný. Tehdy, když z nějakých důvodů nemohou obhajovat stanovisko samostatného vývoje, jako například u kulturních rostlin nebo u artefaktů příliš speciálních, než aby shoda mohla být náhodná, vysloví izolacionisté domněnku, že byly na kontinent uvedeny až v době pokolumbovské. A když se ukáže, že takové vysvětlení je nepřijatelné, uchýlí se k poslednímu útočišti: semeno rostliny nebo prototyp artefaktu mohli američtí Indiáni najít na pobřeží; kam se samo, bez lidského zásahu, dostalo přes oceán. Tito lidé tvrdili, že výlučně americký sladký brambor se do Polynésie dostal z Peru, kam připlul zachycený v kořenech vyvráceného stromu; a vysoce specializovaný typ kamenné udice z Velikonočního ostrova zanesl prý proud do kraje Santa Barbara v prázdné polynéské kánoi anebo ji nalezli američtí rybáři v tlamě ryby, která některému polynéskému rybáři spolkla šňůru.

Navzdory ranám, které difuzionistickému hnutí zasadily izolacionistické doktríny, odborníci nikdy nepřestali shromažďovat doklady o kulturních stycích přes moře a v posledních letech nabyly jejich argumenty na působivosti, a to i v Americe, kde byl odpor po mnoho let nejsilnější.

Tento kyvadlový návrat k difuzionismu lze vysvětlit pouze jedním ze dvou důvodů. Buď difuzionistické argumenty získávají stále větší počet vědců, nebo argumenty izolacionistů ztrácejí na průkaznosti. D. Fraser v článku Teoretické problémy sporu o transpacifickou difúzi předvádí, jak lze dostupný důkaz interpretovat obojím způsobem a jak to, co jeden vědec považuje za pevný důkaz difúze, druhý interpretuje přesně opačně. Fraser ukazuje, že asijské hry parchesi a blízce analogické mexické hry patolli užívá k podpoře stanoviska jak difuzionista, tak izolacionista. Jeden tábor tvrdí, že vzhledem k této podobnosti musí existovat spojovací články, a snaží se je proto nalézt; druhý tábor razí názor, že vzdálenost i jiné faktory příbuznost vylučují, a existence této hry proto dokládá správnost doktríny o nezávislé invenci. Ve světle tohoto příkladu vidíme, že názorové rozdíly volají po opatrném a naprosto nezaujatém přístupu obou stran; a že izolacionista by měl usilovat rovnou měrou o vyvrácení difuzionistického stanoviska a hledání pozitivního důkazu na podporu vlastního postoje. Ačkoli se často tvrdí, že břemeno dokazování doléhá nejvíce na difuzionisty, rozhodně nedoléhá jen na ně, a dokud některá z obou stran přesvědčivě nedokáže správnost svého stanoviska, spor bude nutně pokračovat.

Proč nejsou izolacionisté s to ukázat nám v Americe jedinou geografickou oblast, kde by si bylo možno ověřit stopy nezávislého vývoje? – ptá se difuzionista. A proč nedošlo k odpovídajícímu vývoji u domorodých obyvatel klimaticky příhodnějších oblastí, jako jsou dnešní Spojené státy, Chile nebo Argentina? A tady zůstává dlužen uspokojující odpověď izolacionista. Ten se totiž s difuzionistou shoduje v názoru, že Amerika byla nejdříve zalidněna primitivními sběrači potravy, kteří sem pronikli z arktické Sibiře bez zemědělství, architektury, znalosti písma a bez ostatních výrazných atributů, typických pro národy, jež v oblasti Střední Ameriky objevili španělští conquistadoři. Podle difuzionistického názoru spočívá zranitelnost izolacionistického hlediska v pozoruhodném zjištění, že navzdory důkladnému archeologickému výzkumu a stratifikovaným vykopávkám ve všech hlavních kulturních centrech od Mexika po Peru a Bolívii – tedy všude tam, kde ve staré Americe kvetla vysoká kultura – se nikde nenarazilo na stopy postupného vývoje od primitivní společnosti k civilizaci. Všude, kde archeologové kopali, zjistili, že se civilizace v Americe objevila náhle, v plném rozkvětu a překryla primitivní archaickou společnost. Náhlý rozkvět civilizace začíná jejím vrcholem a ve staletích před příchodem prvních Evropanů vykazuje spíše úpadek než rozvoj.

Peruánští Inkové udivili Španěly vysokým stupněm kultury; archeologové však dokázali, že si Inkové vypůjčili většinu svých kulturních prvků ze starších kultur Tiahuanaco, Chavin, Nazca a Močika; vesměs šlo o civilizace v mnoha ohledech ještě složitější a působivější, které se na pobřeží Ekvádoru a Peru a na andské vysočině objevily náhle a jejichž kořeny nelze vystopovat. Moderní archeologie prokázala, že mezi těmito předinkovskými civilizacemi a tehdejšími civilizacemi Střední Ameriky a Mexika existovaly styky. A stejně tak v Mexiku se velké kultury Aztéků, Toltéků a Mayů v mnoha směrech poučily na vysoce vyspělé civilizaci Olméků, neznámého národa, který náhle založil jednu z nejstarších civilizací Mexika – s písmem, kalendářním systémem, pyramidovými stavbami atd. – vše na vysokém stupni vývoje – na bažinatém a nepříhodném pobřeží Mexického zálivu, porostlém džunglí, přesně tam, kde končí mořská dopravní tepna z Afriky. Pro náhlý rozkvět vynikající civilizace tu nejsou klimatické ani geografické podmínky.

Spor není dosud vyřešen, ale jak se zdá, je stále více vědců, dnes snad dokonce většina, pro opatrnou střední cestu; nestraní žádné z obou extrémních doktrín, ale připouštějí, že mořské proudy mohly zanést domorodé plavidlo s lidskou posádkou do nebo z Ameriky, aniž by to nezbytně znamenalo přesuny velkých skupin populace. Na následujících stránkách budu proto termínem difuzionista označovat toho, kdo se obecně přiklání k názoru, že existující kulturní paralely lze vysvětlit lidskými styky; a termínem izolacionista toho, kdo dogmaticky věří, že oceány obklopující obě Ameriky byly pro člověka před rokem 1492 nepřekonatelné.

Fanatičtí izolacionisté sice obhajují jako svou základní myšlenku jednotné chování lidí všech plemen; ale jakmile dojde na předpokládanou převahu středověkých Evropanů, mluví jinak. Mají sklon vydávat rok 1492 za rok obratu v antropologii, kdy došlo k zřetelné změně všech do té doby platných pravidel lidského chování. Typickým příkladem této tendence je článek Difuzionismus a archeologie od J. H. Roweho z roku 1966. Je to vlastně působivá přehlídka 60 pozoruhodných paralel mezi dvěma vymezenými oblastmi Starého a Nového světa. Rowe popisuje tento soubor jako ‚základní seznam specifických kulturních rysů omezeného rozšíření, které byly před nástupem středověku společné pro kultury starověké andské oblasti a starověkého Středomoří‘. Jeho seznam sahá od rákosových člunů až po kožené sandály či kroucené lano, o němž píše: ‚Na něm můžeme vysledovat velmi specifické podobnosti jak ve vzoru, tak ve způsobu výroby.‘ Člověk by se mohl domnívat, že tento myšlenkově podnětný seznam byl sestaven na podporu difuzionistického stanoviska. Tak tomu však v žádném případě není, jak nám autor dává zcela jednoznačně na vědomí. Článek začíná těmito slovy:

Doktrinářský difuzionismus ohrožuje rozvoj zdravé archeologické teorie… Ve vědeckofantastickém světě difuzionistů… jsou čas, vzdálenost a obtíže mořeplavby považovány za irelevantní. Archeologie má příliš dlouhou a úctyhodnou tradici, než aby bez protestu podlehla fantaziím, které po nás chtějí, abychom veřejně vystoupili se svými závěry a použili jich k deformaci skutečnosti.“

Avšak Rowe zakládá celou svou argumentaci právě na této metodě; skutečně předstupuje před veřejnost se svými závěry, předkládá seznam paralel jako důkaz, že oblasti – u nichž mlčky předpokládá, že přílišná vzdálenost vylučuje možnost předkolumbovských styků, například oblast And a středomořský svět – mají nicméně celou řadu velice specifických společných kulturních rysů. Z čehož podle jeho názoru vyplývá, že i řada těch nejpozoruhodnějších paralel může vzniknout nezávislým vývojem. Jinými slovy, vychází z toho, že Peru a středomořský svět jsou od sebe příliš vzdálené, než aby mezi nimi mohl existovat nějaký styk, a tímto předpokladem se pokouší diskreditovat kulturní identity jako důkaz pro difuzionistickou teorii.

Na základě čeho máme považovat za axióm tvrzení, že ‚Peru je příliš vzdálené‘ od středomořského světa na to, aby mezi nimi bylo mohlo dojít před rokem 1492 k nějakému styku? Ještě za života Kolumbovy generace doplul Francisco Pizarro s posádkou zcela normálně nadaných mužů ze Středozemí přes Střední Ameriku rovnou do Peru. Podobně jako krátce před ním Kolumbus i on úspěšně zvládl cestu přes oceán bez motoru a navigačních map okolí obou Amerik. Pak se mu podařilo přejít džunglí pokrytou Panamskou šíji na tichomořskou stranu; odtud se plavil dál v nových lodích podél neproniknutelných pobřežních bažin, až objevil příhodnou otevřenou krajinu v Peru, kde založil osadu. Na druhé straně jeho krajan Cortez přistál už na pobřeží Mexického zálivu, porostlém džunglí, proklestil si cestu na otevřené mexické náhorní roviny daleko od místa přistání a založil kolonii tam.

Když izolacionistické teze vykrystalizují v dogma, které v zájmu pouhého přežití porušuje své vlastní základní principy, pak člověk nemusí být ani difuzionista, aby na to reagoval. My, lidé evropského původu, jistě nejsme tak zaslepení vlastní historií, abychom sami sebe považovali za rod nadlidí, schopných vykonat před čtyřmi staletími to, co nedokázaly vykonat dříve velké civilizace Malé Asie a severní Afriky. Nezapomínejme, že tyto starověké národy jsou známé dovednostmi a schopnostmi, daleko překonávajícími všechno, co bylo vykonáno v daných oborech ve středověké Evropě. Egypťané a jejich sousedé v Mezopotámii a Fénicii toho věděli o astronomii, klíči k mořeplavbě, mnohem víc než kterýkoli evropský současník Kolumbův, Cortézův a Pizarrův. A Féničané ve spolupráci s Egypťany obeplouvali Afriku v době faraóna Nekóa 2000 let předtím, než se Kolumbus pustil přes oceán, který si Evropané představovali plný draků a končící za obzorem propastí.

Obdivujeme schopnosti starověkých lidí, vtělené do pyramid a obelisků, složité matematiky a kalendářních systémů, hlubokomyslné literatury a filozofie, dokonalého mistrovství ve stavbě lodí, o němž svědčí funkční forma a komplexní výstroj jejich plaňkových i rákosových plavidel z doby před 5000 lety; udivuje nás obratný průzkum a kolonizace krajiny, o níž svědčí četné archeologické nálezy podél celého atlantského pobřeží Maroka z doby před 3000 lety. Je ale potom rozumné sklánět se v úctě před takovýmito výkony a vzápětí upřít starověkým lidem schopnost vykonat to, co v následujícím věku, poznamenán nevědomostí a pověrčivostí, vykonal Pizarro s hrstkou mužů?

Z východního Středomoří do Mexického zálivu je daleko, přesto se však Kolumbus, italský rodák, do Ameriky plavil třikrát. Nejméně sedmadvacet století před Kolumbem se Féničané, kteří pluli z nejvzdálenějšího kouta Středozemního moře, zabývali ve velkém měřítku průzkumem a kolonizací otevřeného atlantského pobřeží Španělska i Afriky. Nepředstavujme si ovšem, že vysoké kultury Mexika a Peru založili obyčejní námořníci ze ztroskotané nebo větrem hnané lodi, kteří se zachránili na pustém břehu. Hrstka nevzdělaných námořníků z východního Středomoří vyvržená na břeh mezi malé neorganizované rodové skupiny primitivních lidí – jíž by se patrně dostalo stejně přátelského přijetí jako Kolumbovi – by sotva dokázala předat omezené znalosti své vlastní civilizace rozptýleným domorodým rodinám, s nimiž se setkala. K předání takových představ, jako je hieroglyfické písmo, nula, technika mumifikace a trepanace, je třeba ze strany učitele víc než pouhá vědomost o jejich existenci, či dokonce zběžná znalost jejich funkce. Skupina mořeplavců, schopná založit kulturu, jako byla olmécká, musela být dostatečně velká, aby zahrnovala představitele intelektuální elity své vlasti: něco jako předem plánovaná a dobře vybavená kolonizační výprava, která možná vybočila z plavebního kursu. Jak archeologie, tak psané dějiny dokládají, že ze Středozemního moře vyplouvaly velké organizované skupiny kolonistů a zakládaly osady a obchodní stanice podél západoafrického pobřeží. Nejstarší takovou psanou zprávou je stéla v Kartágu zaznamenávající, jak se fénický král Hanno kolem roku 450 př. n. l. plavil se 60 loděmi, plnými mužů i žen, aby založil kolonie podél celého atlantského pobřeží Maroka. A archeologové prokázali, že Hanno nebyl průkopníkem. Když tam dorazil, zjistil, že jiné organizované expedice z vnitřního Středomoří založily dávno předtím velké megalitické město Lixus daleko na jih od Gibraltaru, právě tam, kde se břehu dotýká mořský proud obracející se přímo k Mexickému zálivu.

Dějiny Lixu zmizely v mlhách času. Římané jej nazývali Věčným městem, protože jej považovali za dávný domov bohů, kde prý byl pohřben Hérakles. Postavili jej neznámí vyznavači Slunce, kteří podle Slunce orientovali gigantické megalitické hradby. Jeho nejstarší známé jméno bylo vlastně Sluneční město. Ať založil a vystavěl Lixus kdokoli, je jasné, že se na jeho výstavbě podíleli astronomové, architekti, zedníci, písaři a zkušení hrnčíři. Kolem roku 1200 př. n. l., těsně předtím, než v Americe začala náhle vzkvétat olmécká kultura, organizovaní kolonisté z východního Středomoří s dostatečnou znalostí jak mezopotamské, tak egyptské civilizace, pronikli až do atlantské oblasti, kde věčné větry a proudy vytvářejí námořní dopravní tepnu do Mexického zálivu.

Avšak ani lodě plné kolonistů, zahnané větrem do této oblasti, nemohly přese všechno být zakladateli rozsáhlých kultur Inků, Mayů a Aztéků. Tradiční historie, podepřená archeologickými nálezy, jasně dokazuje, že tyto velké národy andské oblasti a Mexika byly čistě místními produkty – že vznikly splynutím domácích populací. Ty však za inspiraci vděčily mnohem tajemnějším předchůdcům. Zdá se, že například v Mexiku byla kultura do velké míry dílem velice pokročilého pobřežního národa Olméků, stopy jejichž činnosti z rané doby byly nalezeny v omezené oblasti kolem Mexického zálivu. Tito původní inspirátoři se sem mohli docela dobře dostat přes moře. Taková možnost bude ještě zřejmější, uvážíme-li, že všechny předevropské civilizace přicházející v úvahu spravovaly hierarchie, které svůj původ odvozovaly od Slunce. Sumerové, Asyřané, Chetité, Féničané, Egypťané i lidé z Lixu byli fanatickými vyznavači Slunce, stejně jako jimi byli Olmékové, Močikové a všichni jejich následovníci až po Aztéky, Maye a Inky v Mexiku a v Peru. Stavěli astronomické observatoře, aby mohli studovat pohyby Slunce, a měli větší předpoklady než jiné národy kormidlovat loď přímo na západ, cestou Slunce, aby se dostali do míst, kde denně zapadá. Přímo na západ od Kanárských ostrovů je Mexický záliv. Při cestách obou rákosových člunů Ra po Kolumbově trase jsme měli zapadající Slunce každý večer před očima.

Jednou ze 60 paralel, které měly podle Rowa staré civilizace Peru a středozemského světa, byl skutečně rákosový člun. Když v roce 1966 sestavoval svůj seznam, nevěděl, že o pouhé tři roky později vykoná celou cestu z Peru do Panamy peruánský rákosový plachetní člun. Tato pokusná cesta, kterou podnikli neškolení dobrovolníci pod vedením Gena Savoye, trvala dva měsíce, od 15. dubna do 17. června. V téže době, od 25. května do 18. července, se z Afriky do amerických vod plavil můj vlastní plachetní rákosový člun Ra I. V příštím roce opakoval tento výlet v celé délce Ra II, který dorazil k pevnině za necelé dva měsíce. Tyto tři cesty rákosových člunů, které se uskutečnily v období šestnácti měsíců, symbolicky překlenuly transoceánskou vzdálenost mezi středomořským světem a Peru. Ani Gene Savoy a jeho muži, ani můj kolektiv by na pěší túře přes Panamskou šíji neměli o nic větší potíže než Pizarro a jeho lidé. Tím méně pochopitelné je, proč by rákosový člun a devětapadesát dalších osobitých kulturních jevů na Rowově seznamu mělo být od sebe odděleno nepřekonatelnými překážkami až do doby, kdy v roce 1492 napjali plachty Španělé.

Proč Španělé pluli hned dál, kolem karibských ostrovů, a usadili se až na vysočině v Mexiku a v Peru? Lišili se od dřívějších lidských plemen nebo snad jiní námořníci před nimi našli stejné geografické důvody k tomu, aby jednali jako oni? Bažinatá krajina v oblasti šíje, porostlá džunglí, nelákala Pizarra a jeho muže k založení kolonie; sotva sem dorazili, hned se pustili dál přes pevninu i vodu, až se dostali na pohostinné peruánské pobřeží. Proč by byli měli jiní lidé jednat jinak, jestli přepluli Atlantik před Pizarrem? Jestliže izolacionisté připisují jak motivy, tak výsledky Pizarrovu hloučku a zároveň odmítají jen pomyslet, že by jiní středozemští cestovatelé mohli využít týchž větrů a proudů a vykonat stejnou cestu, pak zrazují základní zákon izolacionismu – že totiž lidé v podmínkách stejného prostředí jsou s to vykonat totéž co jiní.

Úvahy doktrinářského izolacionisty mají ještě jiný háček. Bude argumentovat – a obyčejně právem – že podobnost podmínek prostředí je podnětem ke vzniku podobnosti v kulturních projevech. Ačkoli je tato teze zjevně správná, není jediným vysvětlením kulturních podobností a pokulhává, když se jí má vysvětlit geografické rozložení kultury v Novém světě. Někdejší Olmékové v mexické džungli a Lakandonci, kteří obývají tuto oblast dnes, žijí v podmínkách stejného prostředí. Avšak Olmékové před asi 3000 lety položili základ mocných civilizací, zatímco Lakandonci žijí dnes ještě v džungli jako primitivové. Archeologové prokázali, že civilizace starých Olméků byla expanzívní a rozšířila se po celém Mexiku a dál do Střední Ameriky, kde se její identita rozptýlila v řadě blízce spřízněných pralesních civilizací, táhnoucích se na andské svahy Kolumbie a Bolívie. Mimo tento úzký a souvislý pás styků či difúze žily ve Venezuele, Guayaně a v celé Brazílii početné pralesní kmeny; pocházely pravděpodobně ze stejných sibiřských předků a měly stejné podmínky prostředí, avšak nic je nepodnítilo, aby se vzdali primitivního života svých předků. Zdá se proto, že podmínky prostředí nejsou pro domorodé americké civilizace prvořadým stimulátorem.

A co víc, těžko bychom někde jinde v Americe pocítili větší geografické rozdíly, než nacházíme mezi dvěma hlavními oblastmi, kde se zrodila americká civilizace; mezi La Ventou v Mexiku a mezi Tiahuanakem v Jižní Americe. La Venta má horké, vlhké a skličující podnebí a leží v nížině u Mexického zálivu, ve velmi bažinaté oblasti, tehdy pokryté hustým tropickým dešťovým pralesem. V Tiahuanaku panuje studené a větrné horské klima, neboť se nachází ve výšce téměř 4000 m nad mořem na holé pláni bez stromů a mezi zasněženými horskými hřebeny. Těžko najít výraznější kontrast než mezi těmito prostředími. Přesto však archeologové dokázali, že právě v těchto dvou oblastech byly položeny základy dvou nejstarších civilizací Nového světa. La Ventu na pobřeží, kam přitéká ze Starého světa Kanárský proud, označili za kolébku velké, náhle se vynořivší kultury, kterou se z nedostatku jiného vhodnějšího jména rozhodli nazvat olméckou. Od chvíle, kdy se Olmékové krátce před rokem 1000 př. n. l. vynořili na atlantské straně Mexika, začali šířit svůj vliv po celé zemi až k pacifickému pobřeží a dolů na jih do Guatemaly. A jak už bylo řečeno, tato velká mateřská kultura inspirovala další velké střídající se civilizace Mayů, Toltéků, Mixtéků a Aztéků. Přibližně v témže bodě se stejně neidentifikovaný migrující národ s nápadně podobnou civilizací usadil v oblasti Tiahuanaka na jižním břehu jezera Titicaca. Navázal dosud blíže neprobádané styky se starými místními národy, jako byli Čavínové, Močikové a další, a tak dal podnět k vzniku pozdějších civilizací Chimu, Nazca a Inka, které vyrostly v Jižní Americe.

Je přímo do očí bijící, že rozkvět a pád velkých předkolumbovských civilizací podnítila geografická blízkost, a nikoli podobnost prostředí. Nezávisle na podmínkách daných prostředím, leží vedle sebe jako perly, navlečené na šňůře, podél celého středoamerického mostu mezi La Ventou a Tiahuanakem. Mimo tento souvislý pás domorodých amerických civilizací vedli američtí domorodci, ať už v aljašské tundře, kanadských pralesích, na prériích dnešních Spojených států, v brazilských džunglích, chilských horách či na argentinských pampách, primitivní život svých předků doby kamenné, přizpůsobený místním podmínkám. Byla zaostalost těchto lidí dána jejich nižšími schopnostmi, nebo byli prostě jen znevýhodněni životem mimo zeměpisné jádro, které dostávalo podněty ze zámoří?“

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: