Skip to content

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 2

Červen 20, 2017
tags:
by

Svědectví Kryštofa Kolumba

První evropští objevitelé a dobyvatelé nejenže z úst indiánů slyšeli legendy o božské bílé rase, která je předcházela, místy se dokonce ještě s jejími posledními žijícími potomky osobně setkali. Nejvíce v říši Inků.

Dokonce i sám Kryštof Kolumbus osobně zaznamenal při svých výpravách ke břehům Ameriky přítomnost bílého elementu a některých kulturních rysů připomínajících Starý svět. Zajdler (1972, s. 203): „Odvolejme se zde na konstatování Kryštofa Kolumba, který jasně píše, že ‚viděl bílé Indiány a bílé Indiánky s účesy podobnými těm, jaké lze vidět ve Španělsku.‘ Kolumbus viděl i Indiány podobné Guančům z Kanárských ostrovů, kteří nosili na hlavách turbany z pestrého hedvábí!“

Sedmnáctého října 1492, pět dní po prvním objevu amerických ostrovů, si Kolumbus zapsal: „Viděl jsem tam jednoho Indiána, který měl v chřípí kus zlata o velikosti půl castellana a na něm byla jakási písmena.“

Kolumbus se ve svých záznamech dvakrát zmiňuje o tom, že na Watlingových ostrovech vídal často indiány Guanahani, téměř tak bílé jako Španělé (jejich jméno dost připomíná Guanče).

Podobnosti a paralely mezi dávnými kulturami Starého a Nového světa

S výše uvedeným souvisí i nepopiratelná skutečnost, že mezi starými kulturami na obou stranách Atlantiku byla nalezena spousta udivujících podobností a shod, které naznačují nějaké kontakty. John L. Sorenson se zabýval kulturními paralelami mezi starověkým Východem a Střední Amerikou. Našel takové množství podobností, že se jen těžko dá souhlasit s tezí, že jde o náhodnou shodu. V obou regionech znali pojem nuly a znali papír. Sochy se vyráběly tam i onde odléváním do formy technikou ztraceného vosku, složitým a specifickým postupem. Na obou místech se náruživě věnovali astronomickým pozorováním a stavěli velké kamenné observatoře. V náboženských představách dělili onen svět na ráj a peklo. Robotníci stavěli v obou oblastech pyramidy(1), důležité osoby se nechávaly nosit na nosítkách. Mohutné stavby jsou tam i onde postaveny z neskutečně přesně do sebe zapadajících mohutných kamenných bloků a kamenné zdi byly opravované měděnými nebo kamennými spojkami. Architektonická podoba chrámu Kalasasaya v Tiauanacu a podoba chrámu faraona Sethiho I. jsou skoro totožné – oba byly postaveny na jezeře porostlém rákosím a květy lotosu a ozdobeny pozlacenými dveřmi. Lodě z rákosu prakticky shodných tvarů a proporcí se užívaly jak v Mezopotámii a Egyptě, tak v Peru na jezeře Titicaca (a také na Velikonočním ostrově). Další nápadnou shodou je provádění trepanace lebky, a to shodným způsobem. Mayové a Aztékové užívali hieroglyfů stejně jako Egypťané a obě písma jsou založeny na podobné koncepci vztahu obrazu a slova a řídí se obdobnými pravidly. Dokonce se zdá, že stará egyptštinou a jazyky mixe-zoque užívanými v jižním Mexiku, mezi něž patří i mayština, vykazují některé podobnosti. Mnoho badatelů obecně poukazovalo na nápadné podobnosti mezi obrázkovými písmy kultur Starého a Nového světa (a dokonce i písma užívaného na ostrovech v Tichomoří).

Habeck (2005, s. 7-8): „A co na druhé straně zeměkoule — v Latinské nebo Střední Americe? Znali tam už před tisíciletími písmo? Dogmatická věda zastává názor, že skutečně písmo neznali ani Inkové, ani jiné předchozí či souběžné jihoamerické kultury. To si lze ovšem jen stěží představit, když si připomeneme třeba precizně opracované kamenné monumenty z Tiahuanaka nebo rozlehlé ruinové pole ‚Puma punku (Pumí brána)‘ poblíž bolivijského jezera Titicaca. Jak mohla být vybudována tato impozantní stavební díla bez předchozích písemných plánů? Skutečnost, že mohlo velmi dobře existovat písmo v nějaké formě, dokládá fragment pergamenového svitku od jezera Titicaca. Vědci Ance a Horst Danielovi našli tento artefakt na jedné ze svých cest po světě a vyfotografovali si ho. „Švýcarský cestovatel a spisovatel Johannes Jakob von Tschudi se v polovině 19. století v jedné ze svých knih poprvé zmínil o pergamenovém svitku s hieroglyfickými znaky,“ vyprávějí mi Danielovi. Výzkumy prováděné v bolivijském Ústavu pro antropologii, etnologii a rané dějiny prokazuji podobnost s písemnými symboly, jež byly nalezeny vytesané do kamene v ruinách obou posvátných ostrovů v jezeře Titicaca. Vědcům byla zvlášť nápadná podobnost s nápisy na Velikonočním ostrově. A kde se uchovává tento jedinečný dokument se záhadnými tajnými znaky, jež se zatím nepodařilo přeložit? „Pergamen objeveny von Tschudim je možné stále ještě spatřit v La Pazu,“ prohlašuje Horst Dukel, ale vzápětí dodává: „Je ovšem třeba, abyste věděli o jeho existenci, chcete-li ho objevit v Casa de Murillo v Calle Jaén, v domech z koloniální doby, jež byla mezitím renovovaný a přestavěný na muzea.“

Heyerdahl sumarizuje dlouhý výčet zarážejících paralel a podobností (1983, s. 90-7): „Shrnuje-li člověk charakteristické kulturní rysy společné předevropským civilizacím Malé Asie, Egypta, Kypru a Kréty – rysy, jež z nich činí jednu souvislou kulturní oblast, nevyhne se zjištění, že se každý takový rys znovu objeví jako typický pro předevropské civilizace Mexika a Peru. V podstatě se jedná o převážnou většinu kulturních charakteristik, jež se v období kulturní expanze asi od 3000 do 1200 př. n. l. rozšířily ze Středního východu ke Gibraltaru a jež se v témže období z ničeho nic objevila v příbuzné podobě na americkém konci Kanárského proudu. Uvedený seznam příkladů patří do této kategorie:

1. Hierarchie založená na slunečním kultu a složitá státní administrativa v čele s absolutistickým kněžským králem, jehož dynastie odvozuje svůj původ od Slunce.

2. Sňatky mezi bratrem a sestrou v královských rodinách, aby byla zachována sluneční pokrevní linie.

3. Plně vyvinutý systém písma v době, kdy evropské národy ještě písmo neznaly.

4. Výroba papíru založená na máčení a vytloukání mezivrstev rostlinných vláken a zhotovování knih v podobě dlouhých širokých pásů, které se skládaly nebo svinovaly, popsaných polychromními hieroglyfickými nápisy.

5. Organizování mohutných mas lidí k výstavbě obrovských staveb bez praktického účelu.

6. Dnes neznámá technika umožňující matematicky přesné řezání obrovských bloků kamene, jež bez ohledu na tvar a rozměr na sebe přiléhaly bez pojidla, avšak tak přesně, že mezi ně nelze vsunout čepel nože.

7. Technické znalosti, které umožňovaly dálkovou dopravu obrovských bloků, vážících až 100 tun, po nerovném terénu přes bažiny, řeky a jezera; a schopnost manévrovat s nimi po hraně jako se vztyčenými monolity nebo usazovat jeden na druhý do dokonalých megalitických zdí.

8. Vztyčování obrovských kamenných soch v lidské podobě, které sloužily jako náboženské monumenty pod širým nebem.

9. Stavění pamětních stél s reliéfně tesanými podobami lidí a hieroglyfickými nápisy. V obou oblastech opakující se reliéfní motiv vousatého muže, bojujícího s obrovským hadem, stojícím na ocasu (chetitská stéla v muzeu v Aleppu a olmécká stéla z La Venty, stojící nyní v archeologickém parku Villahermosa).

10. Štukované místnosti náboženských staveb, jejichž stěny a sloupy jsou pokryté polychromními freskovými malbami kněžských králů a procesí, na nichž jsou lidé znázorněni z profilu a všechny končetiny jsou vidět. V obou oblastech se opakuje zvláštní freskový motiv muže s ptačí hlavou, stojícího na zádech opeřeného hada. (Jsou na stěnách v egyptském Údolí králů a nedávno byl jeden objeven také na vykopaných chrámových stěnách v mexické Cacaxtle.)

11. Budování pyramid typu mezopotamského zigguratu, fantastických rozměrů a geometrické dokonalosti, které se na obou stranách Atlantiku stavěly někdy z čtvercových kamenných bloků a někdy z cihel adobe, sušených na slunci; jejich půdorys byl vždy pečlivě astronomicky orientován. Někdy tyto pyramidy na obou stranách Atlantiku vykazují další paralely: obřadní schodiště, vedoucí vzhůru po jedné nebo více stranách pyramidy k chrámové stavbě na vrcholku; zapečetěný skrytý vchod k tajnému vnitřnímu schodišti, jež vede do pohřební komory; zvláštní osmiúhelníkový průřez příkré chodby, v níž je dlouhé úzké schodiště ke dveřím do pohřební komory; v této komoře kamenný sarkofág, větrací systém a pohřební dary; znalost technicko-architektonického řešení, které těmto předevropským stavitelům umožňovalo budovat široký strop nad pohřební komorou i užší strop nad vnitřním schodištěm tak, aby udržely obrovskou váhu celé pyramidy, ačkoli princip oblouku jim nebyl znám.

12. Velké obezděné chrámové nádvoří, přiléhající k jedné straně pyramidy, s vysokými kamennými sloupy kulatého i čtvercového průřezu, v dlouhých rovnoběžných řadách.

13. Megalitické sarkofágy s kamennými víky, jež sama o sobě vážila několik tun a někdy byla tesána do lidské podoby.

14. Umění a zvyk mumifikovat zesnulé osoby vysokého postavení tak, že se odstranily vnitřnosti řitním otvorem a použilo se určitých pryskyřic, bavlněných vycpávek a obalů.

15. Zvláštní maska mumie, opatřená na okraji otvory, aby ji bylo možno uvázat před obličej na látkový obal mumie.

16. Velká přesnost při obtížné magicko-lékařské trepanaci lebeční kosti živých osob, z nichž velké procento operaci přežilo.

17. Obřízka chlapců jako náboženský obřad.

18. Uchovávání lebek předků, domodelovaných hlínou, s mořskými lasturami vloženými do očních otvorů.

19. Používání falešných vousů jako součásti obřadního oděvu vysokých kněží.

20. Výroba cihel adobe z hmoty sestávající z určitého druhu hlíny, smíšené se slámou a vodou; cihly se v dřevěných formách tvarovaly do obdélníkových bloků a sušily na slunci; užívalo se jich k stavbě pyramid, chrámů i domů s jedním nebo několika podlažími.

21. Výstavba měst z cihlových domů, uspořádaných do bloků, které oddělovaly ulice a veřejná náměstí; domy byly vybaveny vodovodním a odpadním systémem.

22. Dálkový přívod vody pro zavlažování i veřejnou spotřebu kanály a vysokými akvadukty; výroba jednotných hliněných rour na jednom konci rozšířených, aby bylo možno do jedné zasadit užší konec další, výše položené roury, čímž vzniklo souvislé uzavřené vedení.

23. Široce založené terasové zemědělství, užívání zvířecího hnoje a umělého zavlažování k pěstování jedlých plodin a bavlny na oděvy.

24. Sklízení cupaniny, získatelné nikoli z bavlníku divokého, ale jen z uměle hybridizovaného, kultivovaného bavlníku; spřádání těchto krátkých vláken do příze otáčením hůlky, prostrčené speciálně tvarovaným keramickým přeslenem, který má v obou oblastech tutéž velikost i tvar; barvení příze; výroba stejného typu tkalcovského stavu, užívaného k setkávání příze do polychromních tkanin.

25. Podobnost bavlněných oděvů, na niž upozornili jak izolacionisté, tak i difuzionisté: bederní rouška a pláštěnka pro muže a přepásaný, na ramenou spínaný šat pro ženy.

26. Identický typ sandálů z kůže a provazů.

27. Mimořádně důležitá péřová koruna, kterou nosili válečníci a muži vysokého postavení. (Péřové koruny, charakteristické pro mexickou a peruánskou šlechtu, považují mnozí za výlučně americký zvyk; přesto však je to charakteristická ozdoba hlavy na starověkém Středním východě, jak ukazují jednak reliéfy chetitských válečníků a jednak egyptské portréty nepřátel, brázdících moře, záhadných středozemských Mořských národů.)

28. Náročná organizace a vydržování stálých armád; zvyk vybavovat vojáky štíty s malovanými symboly, aby bylo možno určit, ke které jednotce patří; a konečně užívání látkových stanů ve vojenských táborech.

29. Užívání praku jako důležité zbraně a odpovídající typy provazových i páskových praků se stejnými druhy lůžek, štěrbin a otvorů pro prst.

30. Paralely a shody v nástrojích a nářadí, například v zemědělském nářadí, u truhlářských a zednických nástrojů, u pomůcek umělců, u sítí, udic a hrází rybářů, na obchodnických vahách a u bubnů a dechových hudebních nástrojů.

31. Daleké výpravy za určitým druhem měkkýšů, vysoce ceněných pro červené ulity a červené barvivo, z těchto hlemýžďů extrahované.

32. Identické stupně ve vývoji metalurgie. Byly vyhledávány tytéž kovy, avšak předevropské kultury, které porovnáváme, železo neznaly. Zlato a stříbro byly vysoce ceněny, ruda se tavila, kov se tvaroval vbíjením do hliněných forem stejného druhu; tak se zhotovovaly figury a šperky, často zarážející podoby. Aby bylo možno tvrdit měď na bronz, kutalo se za obtížných podmínek, často ve vzdálených oblastech, a hledal se cín, potřebný k výrobě této slitiny.

33. Bronzová zrcadla s krátkými držadly, klíšťky a ozdobné zvonečky jako hlavní výrobky, označující vstup do bronzového věku.

34. Zlatý filigrán vynikající kvality. Ozdobné předměty s jemně propracovanými detaily – produkt amerických vysokých kultur – se vyrovnaly mistrovským dílům starověkého Středního východu a podobně jako nejlepší jemně tkané textilie překonávaly výrobky tehdejší Evropy.

35. Mimořádně rafinované keramické umění, opakující se v týchž formách jako polychromované pohřební zboží. Konvenční váza na třech nožkách, tak příznačná pro Střední východ, že je bez váhání určována jako fénická, kdykoli se na ni přijde při archeologických výkopech na atlantském pobřeží Maroka nebo na Kanárských ostrovech, je stejně příznačná pro oblast americké vysoké kultury od Mexika po Peru. Pro obě oblasti jsou charakteristické rovněž polychromované figurální nádoby v podobě lidské nohy do výše nad kotníkem, obuté do sandálu; stále se opakující vázy v podobě ryb, ptáků a čtvernožců s hubicí a třmenovým držadlem na zádech; prstencovitá váza ve tvaru stočeného hada, nesoucího na zádech miniaturní nádoby; a konečně kompozice plodů a kulovitých nádob, spojených zkříženými trubicemi do jedné společné hubice s dlouhým hrdlem.

36. Mimořádně důležité nepřirozeně ploché keramické figury představující nahé ženské božstvo. Jejich společnou vlastností je tělo a končetiny ploché jako deska, zatímco hlava byla trojrozměrná. Féničané donesli tuto figuru ze Středního východu přes Středomoří na západ jako zpodobení své hlavní bohyně Tanit, Matky Země. Táž malá ženská figura s identickými proporcemi je snad nejcharakterističtějším příkladem raného keramického umění na celém území od Mexika do Peru.

37. Hliněné modely z každodenního života. V obou oblastech se objevují identické keramické figury znázorňující klečící ženu, jak mele mouku; rozkročmo sedící těhotnou ženu, kterou jiná zezadu drží a třetí vpředu odebírá dítě, vycházející z jejího lůna; kruh malých postaviček držících se za ruce a tančících kolem ústřední figurky hrající na flétnu.

38. Pohřební keramika v podobě malých zvířat na kolečkách. Ačkoli je na Středním východě velmi rozšířená a Féničané ji donesli západním směrem přinejmenším do Ibizy, americký výskyt je patrně omezen na mexický raný olmécký okruh.

39. Zjevná důležitost razítek s krátkými držadly a válcovitých pečetidel z pálené hlíny, do jejichž povrchu jsou vyřezány různé figurální i geometrické motivy. Razítek, máčených do barvy, se užívalo k tištění symbolů a vzorů; válcovitými pečetidly se vzor nanášel v dlouhém pásu. Někdy se v obou oblastech opakuje určitý stejný motiv.

40. Zvyk vyřezávat dřevěné figurky a někdy také velké kamenné sochy s prohlubněmi místo očí, které se pak vykládají mořskými lasturami okolo panenek z černého obsidiánu.

41. Kulatý disk s centrálně umístěnou lidskou hlavou s vyplazeným jazykem; okraj disku je rozdělen znaménky na šestnáct stejných dílů.

42. V náboženském umění velký význam mytických postav, znázorňovaných jako lidské bytosti s ptačími hlavami; časté zpodobňování ptačích mužů jako kapitánů nebo cestujících na rákosových plavidlech anebo jako plavců, vlekoucích rákosové čluny na lanech.

43. Další figura, vyskytující se rovněž v obou oblastech: končetiny a tělo má lidské, hlavu však kočičí.

44. Tři stejná zvířata jako královské symboly: had, ptačí dravec a kočka. V obou oblastech se had někdy znázorňuje s vyčnívajícími růžky. Orel Starého světa je v Novém světě nahražen kondorem a lev pumou.

45. Opeřený had jako symbol nejvyššího boha a předek královské dynastie. (V náboženském umění se had porostlý ptačím peřím nebo okřídlený had vyskytuje vždy znovu a znovu, jak v Mezopotámii, chetitské Sýrii a v Egyptě, tak v oblasti od Mexika do Peru.)

46. Opasek určitých božstev a význačných osobností v podobě hada se dvěma hlavami a důležitost dvouhlavých ptáků a savců v symbolickém umění.

47. Představa, která někdy vede k zobrazování nadpřirozených bytostí s rukama o třech prstech.

48. Pochopení funkce nuly a její použití při matematických výpočtech.

49. Důležitost 1. století 3. tisíciletí př. n. l. jakožto počátku předků.

50. Volba doby, kdy se poprvé znovu objeví táž konstelace hvězd, Plejád, jako počátku nového roku, ačkoli vzhledem k různosti zeměpisných šířek to není zdůvodněno ročním obdobím.

51. Kalendářní systém pozoruhodně vysoké úrovně, založený na exaktních astronomických znalostech. Zatímco otevřené krajiny jako Mezopotámie a Egypt s mimořádně suchým podnebím byly ideální pro nepřetržité pozorování hvězd, Olmékové u Mexického zálivu sotva mohli sledovat oblohu přes koruny stromů v džungli a tropické mraky; předpokládat, že vyvinuli místní kalendářní systém, se zdá být stejnou anomálií jako volba suchozemských sandálů a dlouhého oděvu pro život v bahnité džungli.

52. Zvyk přivazovat kulaté malované bojové štíty válečníků v dlouhých řadách na zábradlí plujících lodí. (Fénický zvyk, vyvedený na mayských freskách v Chichen Itzá, znázorňující přistání lodí s posádkou plavovlasých mužů.)

53. Na obou stranách Atlantiku se vyskytuje stejný oblíbený druh plavidla: námořní rákosové lodě se srpovitými liniemi vhodnými pro mořeplavbu, s trupem složeným ze svazků, dovedně spoutaných spirálovitě vedenou šňůrou a s plachtami z plachtoviny na vidlicovitém stožáru, stojícím rozkročmo nad dvěma hlavními svazky rákosu.

Podle legendy i podle výtvarných dokladů na obou stranách Atlantiku byly rákosové lodě někdy tak velké, že nad první palubou stála ještě druhá. Viděli jsme, že ještě dnes plují po Čadském jezeře a v ústí řek Eufrat a Tigris rákosové vory podivuhodných rozměrů; a podobné rozměry musely mít i jejich americké protějšky, na nichž byly kdysi po řece Tonale dopraveny gigantické olmécké monolity z La Venty nebo tiahuanacké monolity přes jezero Titicaca. Důležitější než rozměry však byla znalost techniky, bez níž by si rákosové lodě srpovitého tvaru nemohly na moři udržet své zakřivení. Žádná jiná technika než ta, které se dříve užívalo na Středním východě a již dnes připomíná technika Indiánů na jezeře Titicaca, tomuto požadavku neodpovídá. Když jsme vytáhli v Novém světě z moře na břeh papyrovou loď Ra II, kterou postavili v Africe Indiáni od jezera Titicaca, ukázalo se, že si uchovala dokonalý tvar bez ztráty jediného rákosu. Provazy se uvolnily teprve po letech uskladnění v Oslu, a když se příď a záď pronesly, elegantní křivky zmizely. Ani učení vědátoři, ani praktičtí řemeslníci nám nemohli pomoci rekonstruovat tvar a nezbylo nic jiného než dovézt původní ajmarské stavitele člunů od jezera Titicaca do Osla, aby rekonstruovali rákosové plavidlo tradičním způsobem; fakt, který pádně mluví proti pravděpodobnosti samostatného vývoje.

Námořní rákosová loď není jediným z osobitých kulturních rysů, společných předevropským civilizacím na obou stranách Atlantiku, jež je nesnadné vysvětlit teoriemi nezávislého vývoje. Je to však jediný kulturní prvek, jímž můžeme vysvětlit, jak vznikly ostatní transatlantské paralely.“

Při studie paralel starých kultur na obou březích Atlantiku narazíma i na další zajímavé souvislosti a poznatky.

Kukuřice se poprvé cíleně pěstovala kolem roku 3000 pnl. v údolí Mexika. Později se rozšířila po celé Mezoamerice, do andských podhůří Jižní Ameriky a do jižných oblastí Severní Ameriky. Avšak jak se zdá, v Asii a hlavně v Číně se kukuřice pěstovala už dlouho, snad celá staletí předtím, než Ameriku objevil Kolumbus. Navíc zde byla široká škála odrůd této plodiny, značně odlišných od té v Americe, takže muselo zjevně jít o produkty dlouhé časy trvajícího šlechtění. Kukuřice se navíc skoro určitě pěstovala i v Indii. Chrámy ve státě Karnakata z doby dynastie Hoysala vládnoucí zde mezi 11. a 13. stoletím nl. jsou vyzdobeny mnoha skulpturami, na nichž je vidět rostlina, která nemůže být ničím jiným než kukuřicí. Za zmínku stojí, že když roku 1521 dorazil na Filipíny Magellan, také zde se kukuřice pěstovala, dokonce jako hlavní plodina.

Aristofanés a Hyppokratés se zmiňují o fazolích a tedy minimálně od doby klasických Athén v 5. a 4. století pnl. se už v Evropě pěstovaly. Tykev byla v Africe a Středním východě známa už dávno. Bavlna byla naopak v Novém světě známá dlouho před Kolumbem a stejně tak tkalcovský stav, na němž se z ní vyráběly látky. Tkalcovské stavy užívané v Peru odpovídají zcela těm v Mezopotámii a Egyptě.

Za povšimnutí stojí, že také drůbež se do Ameriky dostala už dávno před příchodem moderních Evropanů, a to z Asie. Zdejší drůbež se podobá více té v Asii než v Evropě a její chov zde byl velmi rozšířen už za dob prvních conquistadorů. Nejspíše ji tam dovezli Číňané, event. nějaké bílá orientální civilizace ze západnější části Asie. Nejvíce v úvahu připadá v takovém případě harappské civilizace, neboť první drůbež se chovala v údolí Indu asi 3000 pnl. Pravděpodobnější však je, že se tato zemědělská praktika rozšířila do Číny a odtud přes Pacifik do Ameriky. I tak ale nelze vyloučit, že tam byla dovezena za vlády indoevropské dynastie Šang.

Purpurové barvivo z mořských měkkýšů se vyrábělo jak v Středomoří (nejdříve Féničané od roku 1700 pnl.), tak v Americe od Mexika po Ekvádor. Purpurem se barvily látky a takto zbarvené oblečení na obou stranách Atlantiku znamenalo vysoké společenské postavení.

Může existovat souvislost i přímo mezi starověkou Mezpotámií a starými mezopotámskými kulturami. Podle pověstí Inků oni tajemní bílí učitelé, stavitelé mohutných staveb z kamene a znalci hieroglyfického písma, přišli ze zámoří po potopě světa. O potopě mluví i bible a sumerský Epos o Gilgamešovi. Navíc potopa světa je obsažena i v legendách dalších národů Střední a Jižní Ameriky – Mayů, Athanasků, Kitchů. Stupňovité pyramidy dávných místních jsou nápadně podobné mezopotámským zikkuratům (více viz kap. o Mayích).

Pyramidy byly ve Starém i Novém světě nejen podobné a podobným způsobem zbudované, ale i účel jejich výstavby a pojetí v rámci kultury byly obdobné. Mělo jít o centra náboženství, místa kontaktu s bohy, posvátné hory, místa astronomických pozorování, která se nějak vztahují k nebesům a nebeským tělesům.

Zajímavé je, že nefrit a jadeit se jako drahokamy hodně užívaly jak u Mayů a bílých kmenů v Amazonii, tak u indoevropských národů východasijských stepí a v Číně. I u bájných Amazonek v amazonských džunglích mělo být užívání těchto kamenů rozšířené – stejně jako u indoevropských asijských kultur, které jsou rovněž spojeny se zkazkami o Amazonkách.

Celková míra a forma podobností naznačuje pozvolný a dlouhodobý vliv, který byl ovšem modifikován místními podmínkami a děním, takže nejde o úplné kopie, nýbrž o svébytné kultury, i když s výraznými paralelami. To odpovídá i scénáři difuze bělochů jako nositelů civilizace – šlo o větší množství migrací v delším časovém rozsahu, které byly dostatečně početné na to, aby zde vytvářely vyspělé kultury, ale zároveň ne natolik, aby přinesly původní civilizace Starého světa se vším všudy a vůbec nebyly ovlivněny místními poměry. Časem z nich vzešly kultury, jež byly mixem toho, co přinesly s sebou a co vytvořily autonomně pod vlivem místních okolností a patrně i s přispěním indiánského obyvatelstva.

Schoch a McNally (2004, s. 113): „Když si člověk přečte něco podobného, jako je Sorensonův seznam, a prozkoumá navíc důkazy z Peru, může se lehce ocitnout v pasti úvahy, že civilizace Starého světa byla prostě přesazena do Nového světa. Ale tak to vůbec není; Tiwanaco nebo La Venta nejsou žádné kopie Gízy nebo Uruku. Zdá se, že si pozdější kultury braly z prvotních – zdrojových – po kouscích, přičemž to, co převzaly, si individuálně přizpůsobovaly a vytvářely kultury nové, odlišné a jedinečné.“

Tyto legendy a poznatky o mnohých paralelách vzbuzují otázky, o jaké bílé lidi zde šlo a odkud přišli. Objevilo se více domněnek a teorií. Někteří z těchto bílých učitelů mohou být potomky nějaké hodně dávné bílé migrace, již z pravěkých dob (např. migrace kromaňonských solutréenců – viz dále).

(1) Některé pyramidy nalezené v Americe souvisejí asi se starou Čínou (o čínských dalekých cestách viz dále poznámka o kultuře Chavín). Z Číny došlo ke dvěma migračním vlnám stavitelů pyramid do Nového světa, v souvislosti s politickými změnami a možná i v souvislosti s mohutnými sopečnými erupcemi negativně ovlivňujícími globální klima. K první došlo na konci vlády dynastie Šang v roce 1122 pnl. byla tedy podle všeho spojena s asi bílou indoevropskou vládnoucí elitou, jejíž příslušníci po jejím pádu emigrovali ze země (mělo jít až o 250 tisíc lidí). Druhá migrační vlna souvisela s koncem dynastie Čchin a nástupem dynastie Chan na sklonku 3. století pnl. Tuto migraci už mohli tvořit severní Asijci, nicméně zvyk stavění pyramid a další kulturní rysy byly i u nich dědictvím po indoevropanech, kteří na čínskou společnost kulturně působili. Nelze ale vyloučit, že v čínské vládnoucí třídě se bílí lidé či míšenci s bílou krví vyskytovali i v pozdějších dobách.

Kulturní paradoxy

Domněnce o náhlém příchodu lidí daleko vyspělejších než místní indiánská populace nasvědčuje i fakt, že u většiny vyspělých kultur, které zde kdysi existovaly, neexistuje postupný vývoj k vyšším stupňům vyspělosti. Naopak se objevují náhle a pak vykazují známky stagnace a úpadku.

Třebaže jeho domněnky jsou spekulativní, má Heyerdahl pravdu, když píše, že vyspělé kultury se v Americe zjevovaly náhle a byly tak zřejmě založeny nějakými již kulturně pokročilými přistěhovalci (1960, s. 13-4): „Svítilna vrhala na plachtu obrovité stíny vousatých mužů a my jsme myslili na vousaté muže z Peru, jež jsme mohli sledovat v mytologii a architektuře po celé cestě z Mexika do Střední Ameriky a dále do severozápadní oblasti Jižní Ameriky až do Peru, kde záhadná kultura zmizela jako švihnutím kouzelného proutku před příchodem Inků a stejně náhle se opět vynořila na osamělých ostrovech, k nimž jsme se na západě blížili. Byli tito mužové z Peru — putující učitelé — kulturním národem kolem Středozemního moře, který kdysi ve starověku týmž prostým způsobem proplul na západ probíhajícím mořským proudem a pasátem z Kanárských ostrovů do Mexického zálivu? Nevěřili jsme už, že moře je takovým dokonalým izolátorem. Mnoho badatelů dokazovalo závažnými důvody, že velké indiánské kultury, od Aztéků v Mexiku až po Inky v Peru, vznikly po náhlých podnětech, přišlých přes moře od východu, kdežto příslušníci všech obyčejných indiánských kmenů jsou přece původem asijští lovci a rybáři, kteří v průběhu 20 000 let nebo ještě více pronikli ze Sibiře do Ameriky. Je přece tak nápadné a hodno povšimnutí, že ve vyspělých kulturách, které se kdysi rozprostíraly od Mexika do Peru, není ani stopy po stupňovitém vývoji. Čím hlouběji archeologové kopou, tím vyšší je kultura, až k určitému bodu, kde staré civilizace zřejmě vznikly mezi primitivními kmeny bez podkladu. A kultury vznikly tam, kudy proniká z Atlantského oceánu proud, uprostřed nehostinných krajů pustiny a džungle, a nikoli v mírnějších krajích, kde měly kultury dříve i nyní lehčí podmínky pro vývoj. To stejné vidíme na ostrovech jižního Pacifiku. Velikonoční ostrov, který je nejblíže Peru, má nejhlubší stopy po této kultuře, navzdory tomu, že tento ostrov je suchý, bez vody a nepříliš úrodný. A kromě toho ze všech ostrovů v Pacifiku leží nejdále od Asie.“

Heyerdahl (1974, s. 186): „Zatímco tisíce indiánských kmenů na severu a jihu žilo doslova v době kamenné (dokud nepřišli Evropané) – v úplném kontrastu začali jejich pralesní a pouštní příbuzní v souvislém pásu od Mexika po Peru hledat zkušeným zrakem pracovníků s kovy doly, kde by mohli těžit zlato, měď a cín. Meď a cín mísili tak, že mohli ukovat bronzové náčiní, stejně jako starověké kulturní národy na druhé straně Atlantického oceánu.“

S rychlostí ve Starém světě nevídanou řada pralesních a pouštních kmenů ve Střední Americe stáhla předstih Starého světa za několik století před naším letopočtem, zatímco zbytek praobyvatelstva Ameriky – v příznivějším podnebí na sever a jih od tropického pásma – pokračoval v primitivním kmenovém životě svých předků až do příchodu Evropanů.“ (s. 181)

Náhlý příchod civilizačně vyspělých bělochů a jejich postupné mizení vysvětluje na první pohled absurdní historický vývoj v mnoha oblastech Jižní a Střední Ameriky: náhle se zničehonic objeví bez jakéhokoli předchozího vývoje vyspělá kultura, která se ale už dále moc nerozvíjí, naopak časem upadá a nakonec zaniká.

Kaplanek (2006, s. 200-1): „Je to skličující pocit, stát před ohromnými monumenty a přiznávat si hloubku vlastní nevědomosti. Jediné, co se zdá nesporné, je to, že kultura, která postavila tyto budovy, po technické stránce převyšovala i mnohem mladší civilizaci Inků. Nemohu se ubránit pocitu, že zde máme příklad něčeho kuriózního, po tisíce let trvající opačný vývoj civilizace od nesmírně pokročilých technologií v dávné minulosti, přes relativně dobře rozvinuté technologie v dobách méně vzdálených až po současné potomky Aymarů a Inků, kteří žijí v primitivních hliněných staveních v nedaleké vesnici.“

Heyerdahl (1974, s. 86): „Pyramidy a chrámy nakreslili a konstrukčně propočítali zkušení architekti, neobyčejně zkušení, když člověk uváží, jací Indiáni většinou jsou, že odedávna až dodnes žijí v té samé džungli a stavějí si chýše z větví a listí, ani na mysl jim nepřijde vyrobit velkou pravoúhlou kostku z toho, čemu dala příroda tvar kulatého kamene nebo nepoddajné skály.“

Stejně tak teorie imigrace kulturně vyspělé skupiny může jediná uspokojivě vysvětlit nejen náhlé civilizační skoky, ale i ostré kontrasty i mezi jednotlivými oblastmi a regiony amerického kontinentu. A stejně tak vznik vyspělých kultur tam, kde jsou k tomu horší podmínky než v místech, kde jsou naopak příznivější a kde přitom zůstala kultura na nízkém stupni.

Pocházejí bílí učitelé ze Středomoří a Kanárských ostrovů?

Jedna z teorií tvrdí, že šlo o migraci původem ze severní Afriky a Kanárských ostrovů, spojenou snad s Guanči (o nich více viz kap. v oddílu II) či dokonce Féničany. Tu zastával Thor Heyerdahl. Heyerdahl předpokládal, že do Jižní a Strední Ameriky v raném stádiu historie dorazil kulturní národ bílých mužů, který zcivilizoval tamější primitivní kmeny. Tato vyspělá kultura se pak rozšířila ještě dále do Tichomoří, kde právě ona vytvořila proslulou mořeplaveckou kulturu, postavila sochy na Velikonočním ostrově a pyramidy na Tahiti a Samoe (o tomto viz dále oddíl IV). Předpokládal, že tajemná rasa bílých lidí mohla přijít přes Atlantik ze Středomoří nebo Egypta.

Rasové indicie

Heyerdahl (1983, s. 108): „Rusovlasé mumie byly nalezeny také na Kanárských ostrovech, avšak tato barva vlasů na sebe nikdy neupoutala pozornost, protože evropští objevitelé si všimli, že mnoho domorodých Guančů mělo světlou pleť a rudohnědé vlasy. Egyptské mumie jsou černovlasé stejně, jako byli černovlasí staří Egypťané; nápadnou výjimkou je dobře zachovaná plavovlasá mumie faraóna Ramesse II., my však víme, že tento faraón byl skutečně plavovlasý, což si lze ověřit na dobových polychromních freskách na stěnách chrámu v Karnaku. Ve světle těchto zjištění těžko tvrdit, že analyzované peruánské mumie podávají nepravdivý obraz o etnickém kmeni, z něhož pocházejí. Kdyby tomu tak bylo, z objevu mumií v Paracasu jsme se nijak nepoučili a ti, kdo se chtěli dozvědět, jak tito dávní lidé vypadali, nemohou studiem jejich ostatků nic získat. Jestliže však předpokládáme, že mumie jsou skutečně tím, čím se zdají – totiž balzamovanými jedinci s nemongoloidními a jasně kaukasoidními rysy – pak jsme v předinkovském Peru nalezli to, co jsme hledali: přirozený zdroj oné vrstvy uru-keu na přilehlých ostrovech Polynésie a vysvětlení pro plavovlasé předky obyvatel Velikonočního ostrova, předky, kteří podle slov potomků přišli z pusté země na východě známé jako Pohřebiště.

Abychom našli zdroj kaukasoidního prvku v Polynésii, nemusíme chodit do Evropy nebo do Malé Asie na druhé straně zeměkoule; existuje dostatečný archeologický důkaz, že takový fyzický typ obýval nejbližší pobřeží na východ od Polynésie, a to staletí předtím, než byly tyto ostrovy osídleny. Mohl Kanárský proud zanést ze Starého do Nového světa lidi, kteří si pak proklestili cestu tropickou Amerikou a ve svých stopách zanechávali mumie a prvky kultury východního Středomoří?

Člověk se ani nemusí nořit hluboko do literatury o Peru, aby zjistil, že místní tradice se jen hemží zkazkami o bílých vousatých přistěhovalcích, kteří tam nejprve dorazili z blíže nejmenované oblasti a potom – dávno před příchodem Španělů do Peru – odpluli do Pacifiku.“

Kdo byli oni plavovlasí námořníci, kteří osídlili Kanárské ostrovy před příchodem Evropanů? A jak je možné, že se tam dostali z Maroka po silném západním proudu, když při příchodu Evropanů neznali vůbec žádné lodě? Féničané s domovskými přístavy v Malé Asii a v severní Africe se usadili na Kanárských ostrovech staletí před Kristovým narozením. Na těchto ostrovech přistávali cestou do svých kolonií, kde se v manufakturách pracovalo s purpurovým barvivem – stopy této činnosti se našly daleko od marockého území, dokonce až na senegalském pobřeží.

Často jsem slyšel domněnku – ať už správnou nebo mylnou – že vousatí Féničané měli také světlou pleť a byli plaví. Je-li to pravda, pak je snadné vysvětlit přítomnost plavých Guančů se světlou pletí na Kanárských ostrovech. Jestliže to pravda není, pak nějací jiní dávní afro-asijští námořníci – se světlou pletí, plaví a vousatí jako legendární hrdinové domorodého Mexika a Peru – se odvážně pustili do Kanárského proudu společně s negroidním lidem a s ním také vytvořili národ Guančů.“ (s. 129-30)

Cox shrnuje ohledně vzhledu Quetzalcoatla (2008, s. 214): „Jeho světlá pleť a vousy naznačují, že by mohlo jít původem o Kromaňonce, příslušníka rasy, která je nejpravděpodobnějším kandidátem na obyvatele Atlantidy. Jinou rasou někdy označovanou za lidi, kteří přežili zničení Atlantidy, jsou Guančové z Kanárských ostrovů. I oni až neuvěřitelně odpovídali popisu Quetzalcoatla a podle některých názorů měli společné předky.“ (1)

Schoch a McNally (2004, s. 117): „Fyzický popis Viracochů spolu s jejich teologií uctívání slunce naznačují, že místem původu těchto podivných cestovatelů bylo Středomoří. A to, že v příbězích o Quetzalcoatlovi a jeho mayské obdobě Kukulcánovi měl ústřední význam had, má rovněž vazbu na Středomoří. Jak ve starověkých kulturách Středního východu, tak i ve středoamerických byli hadi spojováni s učeností, s léčením a plodností.“ Například ve starém Egyptě byl had (kobra) jedním z nejvyšších symbolů značícím moc a božský intelekt.(2)

Kulturní indicie

Zvyk a technika mumifikace, rozšířená v oblasti And, nabízí jasnou kulturní indicii nasvědčující spojitosti se starým Egyptem, Středomořím a Guanči na Kanárských ostrovech.

V čínské budhistické legendě o mnichu a misionáři Chuej Šenovi existuje i pasáž o tom, že se svými druhy při putování Severní Amerikou v 5. nebo 6. století nl. došli do země, kde žily ženy se světlou lesklou pletí a vlasy dlouhými až na zem. Zdá se, že ženy zde byly hodně dominantní a vážené. To by mohlo opět připomínat nějaký bílý národ s předindoevropskou matriarchální kulturou.

Připomeňme si, že předindoevropská matriarchální tradice byla typická pro kulturu Berberů (mj. příbytky Pueblanů se dost podobaly berberským). Velmi dlouhé vlasy sahající k zemi jsou pak zmiňovány v legendách o bílých Amazonkách z oblasti Amazonie. U kmene Hopi matriarchální tradice do určité míry přežívá dodnes, neboť v domě mají ženy vůdčí postavení.

Je tedy možné, že předkové Guančů byli také onou migrací (nebo jednou z více), která využila Kanárského proudu k přeplavení do Ameriky (jako mnohem později Kolumbus) někdy mezi 2000-500 pnl. a zde se věnovali stavbě pyramid, rozvoji civilizace a civilizování domorodých kmenů, z čehož pak pocházejí místní legendy o bílých učitelích-nositelích civilizace zpoza moře. Později se podle Heyerdahla měli doplavit až na ostrovy v Pacifiku (viz dále oddíl IV – kap. o Polynésii).

Vedle vlivu jižnější a západnější části Středomoří, obyvatel Kanárských ostrovů a Féničanů se samozřejmě spekuluje i o vlivu národů v severním a východním Středomoří jako Baskové, Římané, Řekové, Mínojci či Egypťané, a o vlivu civilizací ještě dále na východě – Sumeru, Babylónie či dokonce Harappy (tomto více viz oddíl V).

Genetická indicie

Imigraci bílých lidí ze Středomoří a severu Afriky by potvrzovala skutečnost, že se v některých populacích indiánů našla I2a1a-M26, jedna z podskupin evropské Y-haplogrupy I. Objevuje se u indiánského obyvatelstva přesně v těch oblastech, kde přetrvávají legendy o bílých bozích a kulturních hrdinech – a nikde jinde. Nalézá se všude, kde byly objeveny vyspělé předkolumbovské americké kultury. Stejně tak se dodnes dá nalézt ve Středomoří a v severní Africe.

Poznámky

(1) Kromaňonci jsou také nejčastěji zmiňováni v souvislosti s tajemnou vyspělou civilizací – Atlantidou, která možná někde kdysi skutečně existovala. Její civilizaci vytvořili údajně velkolepí bílí lidé, kteří už během její existence šířili své civilizační vymoženosti a znalosti do světa a po jejím zániku ti přeživší činili totéž.

(2) Quetzalcoatl byl však také spojován s deštěm a bouří, jako indoevropští bohové. I to může naznačovat paralelu ke kulturám Starého světa.

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: