Skip to content

Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 1

Červen 4, 2017
tags:
by

V průběhu let jste se na našich stránkách mohli již mnohokrát setkat s příspěvky Andreose. Vždy se jedná o fundované články, vyznačující se profesionálním zpracováním  a množstvím odkazů na zdrojovou literaturu. Tentokrát Andreos posunul laťku ještě o něco výše a sepsal dílo přesahující 400 stránek, které se věnuje významu bílé rasy v dějinách světových civilizací. Svým rozsahem a tématem se může směle postavit vedle legendární práce March Of The Titans, nicméně díky Andreosovým akademickým znalostem a odkazům na prameny tento vzor možná i překonává. Zda tomu tak je, můžete posoudit sami –  první díl seriálu nazvaného „Na všechny strany světa“ s podtitulem „Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech“ dnes právě začíná. 

Na rozdíl od March of Titans má toto dílo užší záběr – ale o to podrobnější: soustředí se na migrace a civilizační aktivity bílé rasy během dávných i méně dávných dob ve vzdálenějších a vzdálených oblastech světa, o nichž toho většina lidí dnes moc neví (protože je to obecně málo známo a navíc dnes jsou i tendence to přehlížet či cíleně zatajovat). (V March of Titans o tomto tématu, ovšem mnohem stručněji, pojednává kapitola VI.) Stejně tak tato práce nepojednává o bílých civilizacích starověkého Orientu, neboť to je obsáhlá látka vyžadující si samostatné pojednání, a navíc role bílé rasy při vzniku velkých civilizací starověku je už dnes přece jen o něco známější. Přesto i zde je zmíněné téma probráno – stručněji a pouze prizmatem antropologie a místy i genetiky, ale komplexním způsobem.

Nezabývá se ani – na rozdíl od March of Titans – ani historií evropských bílých národů středověku a novověku, neboť to je téma dobře zmapované a jako příliš široké mimo záběr tohoto díla. Navíc to byly národy rasově homogenní a neodehrávaly se u nich tudíž zásadní změny týkající jejich identity, kvalit a civilizační vyspělosti v souvislosti se soužitím více ras na určitém území, s rasovými rozdíly a se změnami v rasové demografii.

NA VŠECHNY STRANY SVĚTA; FASCINUJÍCÍ A ZAMLČOVANÉ MIGRACE A CIVILIZACE BÍLÉ RASY VE VŠECH SVĚTADÍLECH

Dnes žijeme v době, kdy se z ideologických důvodů zamlčuje význam genetiky a rasy při konstituci lidských společností a kultur, při vzestupech a pádech civilizací. Pravdou však je, že konkrétní civilizace, její obecná podoba, míra vyspělosti i její konkrétní rysy, jsou do značné části určovány mírou vloh a vrozenou mentalitou určité populační skupiny. Proto lze mít za to, že dávné civilizace byly ve většině případů projevem vrozených vloh právě zde kdysi sídlících bílých populací (bílá rasa ve srovnání s většinou jiných skupin vykazuje znatelně vyšší inteligenci a disponuje zřejmě nejvyšší mírou kreativity). S tím, jak zde později zanikaly, vytrácel se tím onen lidský element, který v sobě měl dostatečný civilizační potenciál. To se projevilo mizením těchto vyspělých kultur.

Významnou součástí tohoto klamného přístupu je zatajování skutečnosti, že velké civilizace starověkého období byly vytvořeny bílými lidmi – díky jejich nadání a kvalitám. Avšak poznání plynoucí z této již bezpečně prokázané teze je ještě dalekosáhlejší. Zdá se totiž, že před dávnými dobami bílá rasa nejenže obývala dnešní severní Afriku a Orient, kde vytvořila kvetoucí kultury, ale v určitých počtech některé její skupiny migrovaly ještě mnohem dále a i zde se jejich migrace projevily vzestupem civilizační aktivity, někde i vznikem vyspělých civilizací – a i ty jsou dnes mnohdy mylně připisovány místním populacím.

Jak píše Cox (1937, kap. 7): „Je zde dostatečně široká evidence, že Egypt, Habeš, severní pobřeží, Nigérie, Uganda, Zimbabwe v Africe; Babylónie, Foiníkie, Indie, Kambodža, Jáva, Cejlon, Nový Zéland, Čína, Japonsko a Korea v Asii; Mexiko, Yucatán a Peru v Americe byly obdařeny relativně pokročilými kulturami pocházejícími od bílých lidí, a viděli jsme, že úpadek těchto kultur je spojen s postupně narůstající absorpcí kavkazoidních elementů do vždy početnějších barevných ras, mezi nimiž žili.“

Podle Malkowského (2007) dokonce byla bílá rasa v podobě kromaňonců globálně rozšířená už kdysi před dávnými věky a díky nim vznikla i první vyspělá kultura, která se pak s nimi šířila do světa. Kromaňonské hrobky a artefakty se našly v jižní, střední a severní Africe, Evropě, Turecku a Levantě, Indii, jihovýchodní Číně, Japonsku, ostrovech v Indonésii a Austrálii. To naznačuje postupnou migraci bílých kromaňonců do světa kdysi v dávných dobách. Datování nálezů je takové, že nejstarší pocházejí z jižní a střední Afriky (120 – 35 tisíc let), ostatní pak spadají do doby před více než 10 tisíci lety. To odpovídá migračnímu scénáři – kromaňonci se vyvinuli někde v jižní Africe a odtud pak migrovali dále do severní Afriky, Středomoří a Turecka, a pak dále do Asie – do Indie, Číny, Japonska, a nakonec i na ostrovy v Indonésii a do Austrálie.

Některé záhadné nálezy vyspělých kultur na neočekávaných místech a zkazky o tajemných bílých vysokých osobách s velkými schopnostmi a znalostmi (často místními lidmi označovanými za bohy) mohou souviset právě s těmito dávnými migracemi bílých kromaňonců. Dochované lebky kromaňonců se vyznačují mnohem větším obsahem mozkovny, než jakým se vyznačují dnešní lidé (1500-1900 ccm).

Později do dalekých oblastí migrovali další bílí lidé – především typu mediteránního, ale i armenoidního a nordického.

 

1. TISÍCE LET PŘED KOLUMBEM – STARODÁVNÉ MIGRACE A CIVILIZAČNÍ VLIV BÍLÉ RASY V AMERICE

Často slýcháme, že civilizační primát Starého světa není zdaleka tak jednoznačný, neboť některé kultury v Novém světě, zejména Mayové a Inkové, dosáhly rovněž velkých úspěchů. Zamlčovanou skutečností ale je, že za většinou těchto úspěchů stojí starodávné migrace bílé rasy do tohoto regionu. Hypotézu o migraci bílé rasy ze Starého do Nového světa podporuje velmi silně mnoho nápadných podobností mezi kulturami na obou stranách Atlantiku, dochované legendy, některé památky a dokonce i antropologické nálezy.

Je ovšem nutno poznamenat, že vcelku se ani ty nejvyspělejší civilizace Nového světa těm ve starověkém Orientu a Středomoří rovnat nemohou. Bílý element byl příliš slabý na to, aby zde vytvořil skutečně všeobecně vyspělé, komplexní a dlouhodobě se harmonicky rozvíjející civilizace. A byl postupně pohlcován do tmavších a značně početnějších indiánských mas; v některých případech byl jimi dokonce vyvražděn. Dle Bakera (1974) dosáhli z hlediska kritérií definujících rozvinutou civilizaci asi polovičního skóre ve srovnání s civilizacemi Starého světa.

Předkolumbovské kultury v Nového světa byly více roztroušené, méně komplexní – to vše nasvědčuje, že jsou to výtvory vícečetných dávných bílých migrací či jakési migrační deriváty bílých starověkých civilizací v Orientu a Středomoří, které se sem rozšířily s bílými lidmi, kteří už s sebou nesli některé etablované kulturní rysy, zvyklosti a dovednosti. Na druhé straně však projevili i určitou míru kulturní nezávislosti a samostatné invence, takže jejich kultury nebyly kopiemi těch původních ve Starém světě. Není ani vyloučeno, že některé obecnější shody v kultuře obou regionů mohly vzniknout až nezávisle na sobě, plynouce z toho, že jejich tvůrci byli bílí lidé s obdobnými vrozenými vlohami, mentalitou a tendencemi. Důležité rovněž je, že tyto migrace byly ve srovnání se společnosti ve Starém světě přece jen početně slabší, takže neměly tak velký lidský potenciál k rozvoji ve všech směrech vyspělé civilizace. Další modifikací těchto kultur pak bylo působení indiánského živlu, který s nově příchozími interagoval a nakonec se s nimi i začal mísit a na jejich kultuře dle vlastních specifik podílet. Dlouhodoběji to znamenalo proměnu jejich původní podoby a nakonec zánik (v případě Inků a Aztéků však úpadek dokonali až Španělé).

Je třeba poznamenat, že některé starší bílé migrace, které se odehrály ještě před vznikem jasně vyprofilovaných civilizací ve Starém světě (jako byl Sumer), mohou pocházet z obecnějšího kulturního „podhoubí“ – z širší heliolitické kultury rozprostírající se ve velké oblasti Starého světa. Jejími tvůrci byli bílí lidé kromaňonského a mediteránního typu, sídlící tehdy v pásu od severní Afriky až po Indii. Vše nasvědčuje tomu, že příslušníci heliolitické kultury se šířili dále než jen po Starém světě.

Zároveň však existují zkazky a dokonce už i některé nálezy, které potvrzují, že některé bílé kultury v Americe jsou hodně staré a vcelku nezávislé, nepodobné těm ve Starém světě. To nasvědčuje, že první příslušníci bílé rasy sem migrovali už před dávnými časy, dříve než v Orientu první civilizace vůbec vznikly. Nejvíce to platí pro oblast Amazonie.

 

STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

Zkazky, legendy a podivné nálezy

Ve Střední a Jižní Americe vytrvale a již po generace kolují mezi místními indiány legendy o kultivovaných bílých učitelích, nositelích kultury a zakladatelích zdejších vyspělých civilizací. I nemnohé písemně podávané záznamy jako mayská Popol Vuh potvrzují přítomnost dávných bílých lidí.

Krušina (2000, s. 211-2): „Vysoká vousatá postava muže s bílou pletí, zahalená do hávu tajemství, kráčí všemi dávnými legendami národů And. Na různých místech byl nazýván různými jmény: například Virakoča, Huaracocha, Con, Con Ticci, Kon Tikki, Thunupa, Taapac, Manco Capac, Tupaca, Illa. V dávné minulosti sem prý Virakoča přišel z moře (jiná varianta uvádí z jezera Titicaca) a přinesl s sebou umění, zákony a veškerá dobrodiní vyspělé civilizace: lékařství, metalurgii, obdělávání polí a chov zvířat, stavitelství, písmo – o kterém Inkové tvrdí, že je Virakoča zavedl, ale později bylo zapomenuto. Ve fyzickém popisu Virakoči se všechny legendy shodují: byl to bílý, modrooký, vousatý muž vysoké postavy, oděný v delším bílém plášti, kterého doprovázeli jemu podobní druzi. (…) Na místech, kudy procházel, radil lidem, jak žít, na příkrých stěnách roklí nechal vystavět terasy a pole, vybudoval zavlažovací kanály a síť dlážděných silnic, spojujících nejodlehlejší oblasti. Dal popud k vystavení Tiahuanaca a v údolí založil Cuzco, jemuž bylo souzeno stát se sídelním městem budoucí říše synů Slunce. Virakoča měl také k dispozici zbraň, která metala oheň. Praví se, že po jisté době zase odešel – směrem přes moře – a nikdy už nesplnil svůj slib, že se vrátí.“

Schoch a McNally (2004, s. 114-6): „Na základě domnělých pozůstatků starověkých Evropanů v Novém světě a staroegyptských slov v mayské slovní zásobě byl vytvořen model, podle něhož přišli do Nového světa, tehdy ještě primitivního, návštěvníci z druhé strany oceánu a přinesli s sebou dary civilizace Starého světa. A zdá se, že mytologie Nového světa tuto myšlenku podporuje. Ve Střední Americe i v Peru se tradují společné staré příběhy o hrdinech, kteří přišli odněkud zdaleka a horlivě se věnovali vzdělávání a výchově místního lidu. V Mexiku je takovým hrdinou Quetzalcoatl neboli Opeřený had, známý u Mayů jako Kukulcán. Jako syn krále Iztaka Mixcoatla byl Ce Acatl Topiltzin Quetzalcoatl zvolen knězem-králem Tuly, hlavního města lidu Toltéků, nad nímž pak vládl dobrotivě a moudře. Quetzalcoatl, odříkavý muž, jenž si liboval v pokání, se stavěl proti lidským obětem a náboženským excesům. Přes všechnu Quetzalcoatlovu dobrotivost však jeho vláda neskončila dobře. (…) Quetzalcoatl pak odešel do Choluly, Mekky pozdního období aztécké říše a místa, kde stojí Velká pyramida, a vládl tam dalších 20 let, když opět šířil své lidumilné poselství. Nakonec se tento velký muž odebral do Mexického zálivu a odtud odplul směrem ke slunci na voru zhotoveném podle různých verzí z balzových kmenů, svíjejících se hadů nebo rákosu, z něhož se stavěla plavidla v Mezopotámii a na jezeře Titicaca. Když … odplouval za sluncem, slíbil, že se jednoho dne zase vrátí… O několik staletí později, když se v Mexiku objevil Hernán Cortéz se svými conquistadory, si mnozí Aztékové říkali, zda se to nevrací Quetzalcoatl. Také Inkové v severních Andách … považovali Franciska Pizzara … za jednoho ze svých vousatých bohů s bílou pletí známých jako Viracochové, jenž se vrátil. Podobně jako Quetzalcoatl se Viracochové – o nichž se říkalo, že pocházejí z jakéhosi vzdáleného, ale neurčeného místa – prohlašovali za potomky samotného Slunce a vládli dobrotivě a lidumilně. Podle legendy se usadili na Ostrově slunce v jezeře Titicaca a úžasná kamenná díla nedalekého Tiwanaku stojí dnes jako hold jejich působení. Před legendárním návratem Viracochů žili Indiáni primitivně, byli hrubí, nekultivovaní a dožívali se nízkého věku… Viracochové pod vedením muže známého jako Con-Tiki všechno změnili. Ukázali místním lidem, jak pěstovat obilí a jiné plodiny, ustavili vládu a zákony, vytvořili obce, založili tradici uctívání slunce, učili lid náboženství lásky a stavěli chrámy a stupňovité pyramidy. Viracochové se rozešli po celém Peru, aby šířili své učení v civilizovaném životě. Ukázalo se však, že Indiáni mají příliš tvrdé srdce, a Con-Tiki Viracocha se rozhodl, že půjde se svými stoupenci dál. Po tom, co na své cestě zemí našel hlavní město Inků, Cuzco, shromáždil se … se svými stoupenci blízko místa, které je dnes známé jako Manta v Ekvádoru, a odplul Pacifikem na západ. (…) Podobné příběhy o velkých kulturních misionářích, jakými byli Quetzalcoatl a Con-Tiki Viracocha, se objevují po celé Střední Americe a v severní části Jižní Ameriky. Ve Venezuele je známa postava muže jménem Tsuma nebo Zume, o němž se říká, že učil lid pěstovat plodiny a kázal své náboženství a zákony z vysoké skály. Nakonec i on svou misi vzdal, když zjistil, že místní lidé jsou stejně tvrdí a nepřístupní jako ti v Peru, kteří odradili Viracochy. Indiáni žijící na pobřeží Brazílie nazývali svého kulturního misionáře jménem Sume a říkalo se, že k nim přišel pěšky přes oceán od východu. Panamští Indiáni kmene Cuna vyprávějí příběh o velkém člověku, jenž se objevil po rozsáhlé potopě a učil lid, jak pojmenovávat věci a podle jakých pravidel se chovat. Kromě Kukulcána uctívali Mayové putujícího hrdinu Iztamná, vůdce a učitele, který vynalezl hieroglyfické písmo a zavedl kalendář. Tzentalové, žijící v mexických státech Ciapas a Tabasco, mají podobnou postavu jménem Votan, muže, jenž přišel v dávné minulosti ze vzdálené země na východě. Rovněž on vynalezl hieroglyfické písmo a kalendář, dal každému národu jeho zvláštní jazyk a zákony a naučil je kulturnímu chování. Mýtus z něho také dělá stavitele pyramidy v Palenque. Mayský král Pacal, pohřbený v chrámu Nápisů v Palenque, přidal Votanovo jméno ke svému vlastnímu, aby se s touto velkou dávnověkou postavou identifikoval.“

Kaplanek (2006, s. 15-7): „Na rozdíl od izolacionistů [difuzionisté] předpokládají možnosti četných kontaktů mezi Amerikou na straně jedné, Evropou, Asií a Afrikou na straně druhé. Účastníci těchto dalekých výprav přinášeli na americký kontinent vědomosti a technologie, které značně předstihovaly civilizační výdobytky domorodců. Díky tomu vznikla na přelomu 2. a 1. tisíciletí pnl. nad Mexickým zálivem na výšinách Ekvádoru, Peru a Bolívie ohniska nových civilizací – a to mezi lidem žijícím do té doby na poměrně nízkém vývojovém stupni. Pozůstatky těchto civilizací přitom dodnes vzbuzují oprávněný obdiv. Kultura Olméků, Tiahuanaco, Chavín, Nazca, Mochica – tyto názvy jsou známé i mimo odborné kruhy. (…) … ani intenzivní archeologický a stratigrafický výzkum nenašel stopy postupné evoluce od společnosti primitivní po vyspělou. Pochybnosti difuzionistů se proto zdají být oprávněné. Nelze rovněž ignorovat dlouhý seznam paralel mezi předkolumbovskými civilizacemi Ameriky a vývojovými centry Starého světa ve Středomoří a Přední Asii. Jsou to podobnosti tak nápadné a je jich tolik, že je lze těžko připsat pouhé náhodě. Kdo a kdy tedy poprvé objevil Ameriku? To nevíme a nikdy se to nedovíme. Je jisté jen to, že to nebyl Kryštof Kolumbus. Nikdo mu samozřejmě neupírá slávu za nalezení námořní cesty do Nového světa, poněvadž to byl zlomový bod v dějinách, který změnil způsob života celé Evropy. Jenže za ostrovy, kterých dosáhl, se rozkládal celý obrovský světadíl, obydlený národy, které vytvořily dobře organizované společenské struktury, které znaly historii, astronomii, medicínu. Jejich učení kněží uměli vypočítat pohyby nebeských těles, stanovit polohu rovníku, obratníků a ekliptiky, studovat hvězdy i planety. Lékaři uměli balzamovat těla mrtvých vládců a hodnostářů, prováděli trepanace a chirurgické zákroky v otevřené lebce, aniž by způsobili smrt pacienta. Evropští lékaři to dokázali až o pár set let později. Jejich komplikovaný kalendář byl nesrovnatelně přesnější než ten, který za Kolumbových časů používala Evropa, dokonce přesnější než náš současný. Statisícová města nadchla Španěly vyspělou architekturou, monumentálními svatyněmi, stupňovitými pyramidami, silnicemi či akvadukty. Na rozsáhlých, uměle zavodňovaných terasách byla pěstována bavlna, kukuřice, fazole, brambory a mnoho dalších, Evropanům neznámých užitkových rostlin, které byly vyšlechtěny z planého stavu již před tisíci lety. (…) Všude pod pyramidami a v indiánských městech Španělé slyšeli, že nejsou prvními vousatými bílými plavci, kteří přišli ze strany vycházejícího slunce přes Velikou vodu. Jejich dávní předchůdci prý měli ohromné znalosti, kterým učili domorodé obyvatelstvo. Kdo byli záhadní hosté zvěčnění v indiánských legendách?“

Heyerdahl (1983, s. 98): „Nic, co souviselo s prvními kroky Evropanů v Americe, neuvedlo ostatní svět ve větší údiv než tvrzení Aztéků, že Španělé nejsou prvními bílými vousatými lidmi, kteří se k nim dostali z druhé strany Atlantského oceánu. Ať přišli Španělé kamkoli, do Mexika, Střední Ameriky, do Peru, všude je přijímali s otevřenou náručí. Nazývali je jménem legendárního světlovlasého lidu s vysokou kulturní úrovní, který v této oblasti působil v šeré minulosti předků, a zahrnovali je odpovídajícími poctami. Všude kam conquistadoři v této oblasti přišli, setkávali se se zříceninami a památníky, jež po sobě zanechali nositelé ztracených civilizací, a místní kmeny je opětovně vysvětlovaly jako stopy laskavých bílých bradatých přistěhovalců. Tyto vzpomínky byly živé a tvořily základ místních dějin a náboženství celých národů. Příchod a působení bradatých bílých učitelů byl hieroglyficky popsán v předkolumbovských papírových knihách a zobrazen na kamenných památnících a v keramickém umění. Na Indiány, kteří neměli fyzické dispozice k pěstování vousů, učinila silný dojem zvláštní brada Španělů, jež je tolik připodobňovala jejich legendárním předchůdcům.“

Krušina (2000, s. 227-229): „Staré kultury Střední a Jižní Ameriky měly obdobné znalosti jako civilizace v Přední Asii: například balzamování mrtvých, deformace lebek, písmo a jiné. Předinčtí Peruánci měli již kolem roku 1100 úžasně rozvinutou chirurgii. Používali anestetika na bázi koky, obvazovali řezy gázou a vatou, prováděli amputace, výřezy, trepanaci, transplantaci kostí, vypalování a jiné složité procedury. Inženýrský způsob zavodňování vytvořený Inky je téměř shodný s tím, který nechal v Mezopotámii stavět babylónský král Chamurappi. Francouzský historik R. Cartier vidí podobnost amerických kultur s Egyptem kromě staveb pyramid i v nástěnném malířství a freskách zpodobňujících všechny úseky života lidu. Hrnčířské výrobky přirovnává k etruským, jejich reliéfy k indickým, strmá schodiště pyramidálních chrámů ke kambodžskému Angkoru a ptá se: ‚Narodila se civilizace Mayů v Americe, nebo přišla z nějakého jiného kontinentu?‘ Shoda urbanistických projevů společností, které čas i prostor izoloval od možnosti předávat si zkušenosti, je vskutku zarážející. Města Pandžábu a Sindhu v údolí Indu se rozvíjejí téměř paralelně s městy v Sumeru a Egyptě. Ale o 3–4 tisíciletí později stavějí Mayové, Aztékové a neznámí předchůdci Inků v Jižní a Střední Americe města nejen analogického rozsahu, geometrických půdorysů s pravoúhlou uliční sítí a se shodnou stavební technologií, ale i s totožnou architekturou. Marně bychom přitom hledali cesty, po kterých sem byly před Kolumbem dopraveny zkušenosti euroasijské či severoafrické. (…) Co si ale myslet o antropologických analogiích amerických kultur? Antropolog Earnest Hooton upozorňuje, že předkové klasických Mayů se příliš nelišili od lidí bílého typu, který nazýváme armenoidním, jenž se vyznačuje zahnutým nosem. Byl to lid i se stejným tvarem hlavy. Má-li Hooton pravdu, plyne z toho vzrušující myšlenka, že Mayové byli, lze-li to tak říci, vzdálenými bratranci národů, jako třeba Sumerů, od nichž se v dávné minulosti oddělili. Archeolog Richard MacNeish objevil v údolí Ayacucho, vysoko v peruánských Andách, známky osídlení člověka, které datuje do období 20 000 let př. Kr. až 1500 po Kr. Hluboko v jeskyních MacNeish našel seskupení opracovaných kamenů… Budovatelé této megalitické stavby obývali horské údolí před 22–13 tisíci lety. (…) Legendy dávných amerických národů skutečně vyprávějí o návštěvách ‚bílých bohů‘ s plnovousy, kteří na úsvitu historie přišli přes moře a přinesli Indiánům dobrodiní civilizace. Tyto tradice byla společná Mayům, Inkům, Aztékům a ostatním kulturně vyspělým národům předkolumbovské Ameriky, ačkoli každá z těchto kultur nazývala hlavního bílého boha jiným jménem: Mayové mu říkali Kukulcán, Inkové ho pojmenovali Virakoča, Toltékové a Aztékové ho znali jako Quetzalcoatla. Nálezy artefaktů zobrazující vyšší vousaté muže s úzkými zahnutými nosy, zcela neindiánského vzezření, se zdají potvrzovat legendy a teorie o vlivu zámořských kultur.“

Vašíček (1998, s. 150): „Poskládáme-li tedy jednotlivé střípky informací do sestavované mozaiky, získáme značně neúplný obrázek, jenž lze vyložit … různými způsoby. Za prvé: záhadní běloši jsou potomky příslušníků nám známé civilizace, o níž ovšem ani netušíme, že se rozšířila do tak vzdálených končin. V úvahu přicházejí především již zmínění Féničané, o jejichž přítomnosti ve Střední a Jižní Americe svědčí některé zajímavé artefakty. Poblíž mexické La Venty se nacházel reliéf postavy, která nemá nic společného s Olmeky či Mayi, kteří tuto oblast obývali, ale zato svou zbraní, pokrývkou hlavy, oděvem a obuví silně připomíná výstroj používanou Féničany. U Tuly byl vykopán předmět s vyobrazením boha Tlaloka. Postava se značně podobá fénickému bohu Hadadovi. Sochy objevené v Guatemale mají pro změnu semitské rysy a na proslulé stéle z Campechy vidíme kněze, v jehož uchu je zavěšena Davidova hvězda. Je to pouhá náhoda, anebo svědectví o přítomnosti starozákonních Izraelců v Novém světě? Stejnou otázku si musíme položit i nad nápadnou podobou bronzové sochy krále Akkadu, panství předcházejícího slavnému Babylónu, a nad hliněnou sochou, vyhrabanou poblíž řeky Balsas na západě Mexika. Znamená to, že již před tisíci lety národy z oblasti Středozemního moře dokázaly překonat oceán a doplout do Střední Ameriky, anebo předkové záhadné bílé rasy, po níž pátráme, přišli později a odjinud? K hlavním podezřelým by se v tomto případě řadili především Vikingové, kteří prokazatelně dopluli do Grónska a na Labrador, vyprávějí o nich legendy indiánského kmene Seriů na ostrově Tiburón v Kalifornském zálivu a i některé rytiny na keramice z kultury Mochica, vykopané v Peru, svědčí o přítomnosti těchto severských mořeplavců i hluboko na jihu Ameriky. Vikingové se po východoevropských řekách a přes Kaspické moře a asijské toky dostali až na pobřeží Perského zálivu. Při troše fantazie bychom snad mohli uznat jejich přítomnost na ostrovech v Indickém oceánu, ale hluboko do vnitrozemí až k pouštím na západu Číny se jistě dostat nemohli. Navíc mumie z Quizilchocu jsou daleko starší než vikingská civilizace.

Za druhé: bílí cizinci jsou následníky nám … neznámé … civilizace. Snad by to dokonce mohli být vyhnanci z tolik diskutované Atlantidy. Tato myšlenková konstrukce nestojí tak zcela na papírových nohou. Archeologové objevili značný počet shodných prvků mezi jednotlivými enklávami záhadných bělochů. Především je to tradice mumifikování zemřelých. Když Alexandr von Humboldt v roce 1806 zkoumal větší počet mumii Guančů, které byly vycpány aromatickými travinami, nalezl v konzervovaných tělech Chenopodium Abrosides. Stejné rostliny objevil Paul Marchoy v mumiích z Peru. V jeskyni Tacoronte na Kanárských ostrovech se dochovala mumie ženy, pohřbené vsedě. Přesně tak ukládali své mrtvé i Inkové a další jihoamerické civilizace. Na nohou jiné kanárské mumie jsou navlečeny sandály naprosto shodné s obutím jedné mayské sochy v Chicen Itza. Guančové i představitelé prastaré bílé rasy v Peru prováděli úspěšně trepanaci lebky. Mumie z čínského Quizilchocu mají na spánku vyobrazeno slunce. Podobný znak nalézáme na keramice Guančů i v pozůstatcích paracaské kultury. Na Tenerife, jednom z Kanárských ostrovů, se rozkládají ruiny prehistorického města s několika pyramidami. Slavný Thor Heyerdahl v nich rozpoznal shodné prvky s podobnými stavbami v předkolumbovské Americe. A podobné pyramidy byly nyní objeveny i v Číně. Nakupila toto obrovské množství shod pouhá náhoda, anebo prostý fakt, že všechny námi zkoumané tajemné bílé civilizace dávnověku mají společný rodný list? Tedy, že jejich předkové žili zprvu pospolu, než snad štvaní děsivou zkázou svého původního sídla, museli uprchnout a najít si nová útočiště.“

Zillmer (2005, s. 223-4): „Také písemné znaky geometricky lineárního tvaru v různých částech světa se vzájemně podobají, například v Glozelu (Francie), Portugalsku, na Maltě, v Peru, v Illinois, na Kanárských ostrovech (Fuerteventura) nebo v Jižní Americe. Jak uvedl a poté mi ve společném rozhovoru vysvětlil předseda Studijního sdružení německých lingvistů Kurt Schildmann (1999), rozluštil za pomoci stejného klíče texty z Glozelu ve Francii a podobné texty z Jižní Ameriky a Severní Ameriky (Burrows Cave). Zatím bylo otázkou, zda jde vůbec o opravdové písmo nebo jen o fantastické padělky. Na obou stranách Atlantiku se mluvilo stejnou řečí a dokonce se používalo stejné písmo! Variantu stejného písemného systému představuje i písmo z údolí Indu (Harappa, Mohendžodaro), jež Schildmann (1995) rozluštil jako sanskrt. Předárijská, drávidská kultura údolí Indu, v níž se již používal (indoevropský) sanskrt, by možná mohla představovat významnou paralelu k objevu M. Ventrise a J. Chadwicka z roku 1952: znamenalo by to, že krétsko-mykénské lineární písmo B, jež bylo přiřazeno k před-árijské mínójské kultuře, bychom mohli zařadit do doby (ze skytsko-keltské kultury pocházející?) indoevropské řečtiny. John Dayton (1978, s. 132 a 425-433) žádal již v roce 1978 uznání existence předárijské civilizace sahající od Kréty po Indus, kterou později překryla primitivní, válečnická árijská kultura. Ale podívejme se na paralely mezi Starým a Novým světem: kdo by neznal (keltské) obětiny v pramenech, například v obrovském prameni v českém Duchcově, v němž bylo kromě mnoha náramků nalezeno více než tisíc bronzových spon z laténské doby? Již v roce 1906 vyšla v Gartenlaube zpráva o zlatých idolech, očividně znázorňujících bohy a démony, které byly ve velkém množství házeny do vodou naplněných kráterů v jihoamerických Kordillerách. Na obou stranách Atlantiku se setkáváme se stejnými praktikami. Stejně jako na mnoha místech Evropy se i v různých oblastech Ameriky prováděla trepanace (otvírání) lebky – dokonce i na žijících lidech, kteří takovou operaci nezřídka přežili, jak se v poslední době zjistilo. Mumifikování mrtvol dosáhlo nejvyšší dokonalosti u starých Egypťanů, avšak toto umění ovládali i staří Peruánci. Na nápadnou shodu mezi oběma zeměmi navíc ukazují některé jednotlivé aspekty: například těsné zavinutí do plátna, přidávání předmětů denní potřeby, vystavování těl v jeskyních a ještě další. Mumifikování lze ostatně prokázat nejen v Egyptě a v Peru, ale i v Asii. I při prostých pohřbech bylo v Americe často zvykem uložit tělo do veliké hliněné nádoby a tu pak přikrýt druhou nádobou nebo schránou (Bransford, 1881, s. 7, tam: obr. 1-10) a teprve poté svěřit zemi. S tímto zvykem se setkáváme od Přední Asie (u Tróje) přes Egypt a Španělsko a i na druhé straně Atlantiku v Severní Americe, Brazílii a Argentině (srv. Much, 1907, s. 28). Keramická rakev bývá často zdobena lidskými tvářemi, a proto se jí někdy říká urna s lidskou tváří. Podobné nálezy se často nacházejí poblíž megalitických památek (menhirů, dolmenů, tumulů a kromlechů).“

„Zdá se, že starořeckou délkovou míru stadion znali na obou stranách Atlantiku. Zajímavé je, že pyramidový loket odpovídá 1/400 stadia a používal se jako „neolitická míra v Odrách (západní Prusko) a jako antická míra v Řecku (Pechys)“ (Meier, 1999, s. 511). Základem uspořádání (hvězdných cest) ve střední a západní Evropě je použití stadia. Goslar Carstens zjistil, že pohanské svatyně a šlesvicko-holštýnské a skandinávské kostely budované s první irskou christianizací vzájemně dělí posvátná vzdálenost, vycházející na 30, 60 a 120 stadií (Carstens, 1982, s. 20). Že nositelé megalitické kultury používali při svých stavbách megalitický yard a megalitický loket, je od doby výzkumů Alexandra Thoma (1967) nepopiratelné. Albrecht Kottmann (1988, s. 7) zkoumal jednotky měr u Egypťanů, Řeků, Féničanů, na Maltě a na Krétě, a když se zbavil všech pochybností o obvyklých standardizovaných mírách používaných ve Středomoří, porovnával je s mírami indiánských staveb v Americe. K velkému překvapení se tamější délkové míry shodovaly s mírami používanými ve středomořském prostoru. Srovnávání starých systémů délkových měr, jež jsou také základem starých staveb a hvězdných cest, jsou zajímavými úkoly, které přesahují možnosti této knihy. ‚Možnost, že budou na dvou místech země vyvinuty stejné jednotky míry, musíme vyloučit jako nanejvýš nepravděpodobnou‘ (Kottmann, 1988, s. 229). Pouze příležitostné návštěvy námořníků nemohly vést k trvalému přenášení měrných jednotek. Muselo existovat spojení přes Atlantik, jež přenos usnadňovalo – například Grónský most jako pevninský most mezi Severní Amerikou a Evropou.“ (s. 150)

„Pro rané kontakty s Amerikou však existují i další důkazy. V Pompejích lze vidět nejen vyobrazené zvíře podobné jedině plesiosaurovi, ale také ananas pocházející z Ameriky. Již před 2000 lety byly v Číně známy burské oříšky pocházející z Ameriky a v jižní Indii byla nalezena socha, jak drží v ruce kukuřičný klas. Podle ortodoxního názoru přinesl kukuřici do Evropy jako první Kolumbus. Kukuřice byla však ve Starém světě známa již dříve, v Anglii jako welsh corn (waleská kukuřice, waleské žito), v jiných zemích jako turecké nebo egyptské žito, zatímco v Egyptě jí říkali syrské proso. Již Petr Martyr popisuje ve své knize De Orbe Novo (1511-1530) kukuřici, jež rostla poblíž španělské Sevilly. Roku 1538 odlišil lékař a botanik Jacob Theodor – protože bylo tehdy módou dávat si latinská jména, byl také zván Tabernaemontanus – po taxonometrickém zkoumání turecké žito od kukuřice, importované v 16. století nově z Nového světa. Pěstitelé změnili genové složení kukuřice v Americe údajně již před 7000 lety (BdW, 20. 3. 1999). Kukuřice pocházející z Ameriky byla známa také v Indii, jak dokumentuje profesor dr. Carl L. Johannessen (University of Oregon – Johansson/Parker in Economic Botany, 43/1989, 164-80). Existují alespoň tři v kamení zvěčněná vyobrazení kukuřice z doby hójašálské dynastie v Indii (1300-1346). Záhadou jsou rovněž vyobrazení slunečnic ve staroindických chrámech 12. a 13. století (Johannessen, 1998). Slunečnice totiž pocházejí ze Severní Ameriky a byly tam již před změnou letopočtu pěstovány s různými druhy dýní a černého bezu. Dostala se kukuřice z Ameriky přes Indii nebo přímou cestou přes Atlantik? Přivezli snad kukuřici na svých lodích arabští a/nebo féničtí námořníci? Na mayské stéle na Náměstí míčových her v Chichén Itzá (Yucatán) je vyobrazen vousatý muž semitského vzhledu. Keramická soška z Tres Zapotes má plnovous a pokrývku hlavy typickou pro fénické (foinické) mořeplavce: určitě nejde o indiána. Byla nalezena při vykopávkách nejstarší americké kultury, olmécké. V Tres Zapotes (Mexiko) byla rovněž nalezena hračka, která je namontovaná na čtyřech kolečkách. Avšak indiáni prý nikdy kola nepoužívali. A protože byly podobné hračky nalezeny na více místech, naskýtá se možná otázka, zda tolik žádané zboží, mezi něž určitě patřily i hračky, nenechaly v Americe jako předmět výměny fénické lodě. Byly exotické plody a rostliny přepravovány jen z Nové světa do Starého? Nikoli, jsou i opačné případy. Již Jacques Cartier (1491-1567), jehož objevům může Francie děkovat za své nároky na Kanadu, nalezl na východním pobřeží Ameriky jablka a vinnou révu. Verrazano píše o pomerančích a mandlích na sever od Floridy a Kolumbus o rebarboře na Hispaniole. Všechny tyto rostliny ovšem pocházejí ze Starého světa. Kdo přivezl tyto rostliny před Kolumbem přes oceán?“ (s. 18-9)

Heyerdahl (1983, s. 376-8): „Naštěstí zachovali bdělí španělští kronikáři základní podrobnosti mexických dějin, včetně ústních zpráv. Kombinujeme-li je s historickým projevem na uvítanou, který pronesl sám aztécký kněžský král Montezuma ke svému hostu a pozdějšímu dobyvateli Hernandu Cortezovi, máme hodnotnou informaci o tom, jak tento kulturní národ, vyspělý v astronomii a oddaný historii, soustavně udržoval také svou tradici. Psané i ústně tradované texty zdůrazňují, že Španělé nepřišli do Mexika přes Atlantik jako první. Jak Aztékové na vysočině, tak Mayové na pobřežních pláních odvozovali svůj původ od civilizovaného národa, který připlul od východu jako Španělé, usadil se na pobřeží a uzavíral sňatky se starším lidem, který tu už byl usídlen. Tento starší lid žil do té doby v neorganizovaných malých skupinách a potravu sbíral v lesích; neznal zemědělství, neměl městská společenství, chrámy, písmo ani astronomické znalosti. Aztékové, Mayové ani ostatní civilizovaná společenství Střední Ameriky a Peru, jež s nimi sdílela stejnou víru, nepovažovali přivandrovalce z druhého břehu oceánu za cizince. Ačkoli je vždy popisovali jako potulné skupiny učitelů, vštěpující místním národům kult slunce a různě aspekty kultury, a ačkoli byli početně slabší než nevzdělaný lid, jemuž přinesli požehnání civilizace, považovali je přesto – alespoň kněžské rodiny a vládnoucí třídy – za rod, od něhož odvozovali svůj původ. Kněží, kterým nerostly přirozené vousy jako oslavovaným předchůdcům, si jak v Mexiku, tak v Peru často nasazovali falešné.

Živé slovní, písemné i umělecké popisy těchto starých kulturních heroů jako bílých vousatých lidí učinil na Španěly hluboký dojem; dík svému tělesnému vzezření se jim podařilo zmocnit se dvou nejmocnějších vojenských říší tehdejšího světa – státu Aztéků a Inků. Avšak na rozdíl od Španělů byli tito kulturní heroové na pozadí domorodého amerického umění a tradic od Mexika do Peru znázorňováni v turbanech, dlouhých volných oděvech a sandálech a v ruce nosili místo zbraní cestovní hůl a předměty připomínající spíše breviář. Španělé se proto domnívali, že jejich významní předchůdci byli semitští misionáři a po nějakou dobu zakládali na počest těchto domnělých návštěv poutníků ze Středního východu náboženské řády – svatého Tomáše v Mexiku a svatého Bartoloměje v Peru.

Tyto nesmírně důležité tradice a hieroglyfické zprávy v omezené, avšak souvislé oblasti Střední Ameriky od Mexika do Peru jsou mnohem starší než historické dynastie Aztéků a Inků. Na archeologickém umění lze dokázat, že se vztahují k nejstarším začátkům vysokých kultur Střední Ameriky. Mezi nejstarší zpodobnění lidí v původním Peru, a to jak na vysočině, tak v oblasti raných Čimuánců na severním pobřeží, patří sochy a keramické figury těchto vousatých kulturních heroů v charakteristických oděvech, jak jsme je popsali výše. Také Olmékové na pobřeží Mexického zálivu, považovaní za zakladatele mexické civilizace, zanechali na obrovských monolitech, dovlečených daleko z hor do tamějších bažin, své autoportréty, které mimořádně realistickým způsobem zobrazují dva kontrastující fyzické typy. Jeden má charakteristickou negroidní fyziognomii, druhý pak semitské rysy s dlouhým vousem. Tyto olmécké osobnosti portrétované v dešťovém pralese dodržují tradiční pouštní módu dlouhých volných oděvů a sandálů. Proč zakladatelé mexických civilizací zanechali na stélách v bažinaté krajině u La Venty, kde břehy omývá proud z Maroka, takové podivné reliéfy, nikdy hlasatelé teorií o místní evoluci pořádně nevysvětlili. O teorie předkládané obhájci difúze nebyla nikdy nouze. Dnešní Indiáni v mexické džungli, stejně jako jinde v tropických dešťových pralesích, raději chodí naboso a nosí perineální pásky, bederní roušky nebo vůbec nic, protože turban a dlouhý oděv se zadrhává o lesní podrost a sandály se lepí v bahně.“

Heyerdahl (1974, s. 184): „Mayové, Aztékové a Inkové projevovali tuto čest [božské pocty] celkem obyčejným lidem. Od Indiánů se odlišují většinou jen vousy, bradou a bílou pletí. Nepřiletěli, přišli jako poutníci přes pralesy v pláštích, sandálech a s berlami v rukou, a naučili praobyvatelstvo psát, stavět, tkát a ctít Slunce jako nejvyššího boha. Nejstarší američtí vypravěči historie je provázejí od prvního přistání u Mexického zálivu až po hornaté kraje Aztéků, na pralesem porostlý poloostrov Mayů a dále přes tropické lesy na jihu Střední Ameriky. Indiáni v celé říši Inků – od Ecuádoru po Peru a Bolívii – vyprávějí všude to navlas stejné: že kulturu jim přinesli bílí bradatí muži, co se pod vedením slunečního krále Kon-Tiki Virakoči usadili nejdříve na Slunečním ostrově u jezera Titicaca.“

„Plavovlasí bradatí muži … objevují se ve všech legendách, souvisejících se starými americkými kulturami od Mexika po Peru. Po celé tropické Americe, všude, kde jsou pyramidy a kolosální sochy jako zříceniny z dávných časů, slyšeli Španělé, že nejsou prvními bílými lidmi s bradkami, co se přeplavili přes Atlantik. Legendy vyprávějí o učitelích stejného vzezření jako Španělé, kteří naučili kočovné předky Indiánů stavět cihlové domy a bydlet ve městech, vršit pyramidy a psát na papír i kámen. (…) Španělé tyto legendy využili k dobytí Mexika i Peru, jenže je nevymysleli oni. Tisíc let před příchodem Španělů vyráběli američtí umělci z Mexika i Peru keramické figurky i kamenné sochy bradatých mužů. Dříve než se Vikingové začali plavit po Atlantiku, Mayové malovali bílé muže se zlatými loknami v námořním boji při atlantickém pobřeží Mexika.“ (s. 179)

„Co se vlastně událo v Mexiku a Peru předtím, než se Kolumbus objevil v Americe? Či snad nevzdělaný člověk doby kamenné z arktické tundry vlastnoručně zasel semeno toho všeho, co Španělé našli? Anebo snad jeho potomci už jednou stáli na břehu a vítali neznámé mořeplavce, kteří přeplavili Atlantický oceán bez zpátečního lístku, hádám někdy za časných věků …? (…) Opět a opět mi přicházely na mysl stejné myšlenky. Pokud se staré americké civilizace vyvinuly lokálně v Mexiku nebo Peru, museli by archeologové najít místa, která svědčí o různých stupních tohoto vývoje. Ale kdekoli se našlo středisko civilizace, ať už v Mexiku nebo v Peru, vždy se při vykopávkách ukázalo, že tato civilizace se sem dostala už v naskrz vyspělé formě a tu se vyvinula jen do lokálních variant. Dokazatelný začátek se nikde nenašel.“ (s. 14)

„Plavovlasí vousáči, kteří stavěli pyramidy a uctívali slunce, a určitě tedy nebyli Vikingové, se objevují ve všech legendách starobylých amerických kultur od Mexika po Peru. Všude v tropické Americe, kde leží pyramidy a kamenní obři – zanechaní v ruinách jako památka na zašlé časy – se Španělé dozvídali, že už před nimi přišli přes oceán jiní vousatí muži. Legendy podrobně vyprávěly o učitelích, vzhledem podobným Španělům, kteří se kdysi objevili mezi domorodými Indiány, naučili je stavět domy z hlíny a bydlet ve městech, budovat pyramidy a psát na papír a kámen. Jinými slovy, o bílých vousatých mořeplavcích se předpokládalo, že splynuli s původním obyvatelstvem a společně s ním položili základy zdejších kultur.“ (s. 154)

Bancroft shrnuje obecnou podobnost všech kulturních hrdinů v indiánských legendách (1874): „Všichni jsou popisováni jako bílí vousatí muži, obecně bývají oblečeni do dlouhých šatů; objevují se náhle a tajemně na scéně …, ihned pozvedávají místní lid učením užitečných řemesel a ornamentálních umění, dávají jim zákony, mají je k bratrské lásce a dalším křesťanským hodnotám, a zavádějí mírnější a vyspělejší formu náboženství; jak dokončí svoji misi, mizí stejně záhadně a neočekávaně jako přišli; a nakonec jsou zbožněni a drženi ve velké úctě vděčným potomstvem.“

Na jiném místě Bancroft píše, že v Peru jsou četné neurčité tradice o osídleních nebo národech bílých lidí, kteří žili odděleně od ostatních obyvatel země a byli nositeli pokročilé civilizace.

Schoch a McNally (2004, s. 110): „Rovněž mytologické důkazy svědčí o tom, že už před příchodem Španělů bylo ve Střední Americe přítomno více ras než jedna. V Popol Vuh se popisují první předci jako ‚černí i bílí, lidé mnoha vzezření a mnoha jazyků.‘“

Krendělev a Kondratov (1986, s. 49): „Španělští conquistadoři zničili pozoruhodné a svébytné kultury Střední a Jižní Ameriky. Civilizacím Inků a Aztéků však předcházely daleko starší kultury. Kdo je vytvořil? O tom se vypráví pouze v legendách a ústních tradicích. V legendách se vytrvale opakuje, že monumentální stavby, sochy a kyklopské hradby byly vytvořeny tajemnými lidmi s bílou pletí, plnovousem a světlými vlasy.“

Thompson naznačuje, že prvními budovateli vyspělé civilizace byli v Novém světě dlouholebí bílí lidé – snad tedy nordického či kromaňonského (nebo možná mediteránního) typu (1971, s. 55): „Ve Starém světě to možná byli Egypťané, ale ze všeho, co víme o obyvatelích Nového světa, byli zde prvními staviteli a astronomy dlouholebí lidé bez jakékoli stopy po zahnutém, zobákovitém nose.“

Verril nalezl přes 40 shod mezi kulturou Sumeru a starého Peru. Fergusson tvrdil, že mezi civilizací Sumeru a civilizací náhorní plošiny Mexika existuje na 298 shodných aspektů.

Rovněž mezi jazyky amerických indiánů a jazyky starých civilizací Orientu a Středomoří bylo nalezeno mnoho pozoruhodných podobností a dokonce i shod:

sekyra – sumersky – bal; Araucanianové – bal

volavka – sumersky – lak lak; Quechuaové – llake llake

tábořit, ležet – sumersky – lul; Quechuaové – llu llu

slunce – staroegyptsky – anta; Araucanianové – anta

vysoké hory – staroegyptsky – andi; Quechuaové – andi

kněz, kouzelník – hebrejsky – bileam; Mayové – balaam

král – arabsky – melek, hebrejsky – melech; Aymarové – malku

domov – řecky – oikos; Guarani – oko

dýchat – řecky – pnéu; Klamathové – pniw

mrak – řecky – omíchlé; Aztékové – mixtli

motýl – latinsky – papilio; Aztékové – papalo-tl

(Krušina, 2000, s. 231).

Zřejmě šlo o více mužů a více kulturních vlivů ze Starého světa, které potom v legendách splynuly do představy jedné migrace bílých mužů vedených jednou tajemnou postavou, jen se u jednotlivých skupin indiánů liší jeho jméno. Schoch a McNally (2004, s. 117): „Podíváme-li se pod povrch středoamerických a jihoamerických příběhů o kulturních hrdinech, začne nám být ještě více zřejmé, jak bohatá byla směsice vlivů, jež dala vzniknout velkolepým civilizacím Nového světa. Quetzalcoatl, Votan, Kukulcán, Iztamná a Viracochové mají nepochybně původ ve skutečných osobách, ale ústní tradice sjednotila podrobnosti jejich individuálních životů a vytvořila z nich samostatné mytologické postavy. Například Con-Tiki Viracocha v sobě obsahuje tři spřízněná božstva. Viracocha je incké jméno jejich bílého vousatého boha slunce. V předinckých dobách byl podobný bůh znám podél peruánského pobřeží jako Con a v horských oblastech And jako Tiki.“

V každém případě je zjevné, že už pro svoji shodu a četnost u odděleně žijících skupin Indiánů se jeví věrohodnými a potvrzují, že Střední a Jižní Amerikou procházely dávné migrace bělochů na určitém stupni civilizace, kteří zde vyvíjeli civilizační aktivitu a někteří asi usilovali o pozvednutí indiánských kmenů. Civilizační působení na místní indiánské obyvatele se však setkávalo i s neúspěchy (jak se o tom zmiňují ve svém výkladu Heyerdahl a Schoch), což potvrzuje tezi, že zde došlo ke středu dvou odlišných ras s odlišnou mentalitou a odlišnou měrou vloh pro utváření vyspělé kultury. A už dlouho před příchodem Evropanů tyto staré kultury zjevně upadaly s tím, jak z nich původní bílý civilizátorský element mizel.

 

 

 

 

Advertisements
komentářů 6 leave one →
  1. Roman permalink
    Červenec 16, 2017 20:37

    Opravdu fascinující. Také mě zajímá ta neznámá civilizace bílých lidí, kteří, jak se zdá měli obrovský vliv na formování civilizace. Doufám, že současní bílí lidé mají s těmi z minulosti dost podobného.

  2. Červen 15, 2017 12:36

    Andreos: Přišla Vám má zpráva? Nechci s tím otravovat, ale jelikož jste už delší dobu neodpověděl, napadá mě, že by mohl nastat nějaký zádrhel v komunikaci, třeba mail skončil ve spamu?

  3. Andreos permalink
    Červen 12, 2017 21:27

    Děkuji za uznání. Byla to docela dřina dát to dohromady a sepsat.

  4. Lesnichodec permalink
    Červen 7, 2017 09:40

    Velký dík za podobne texty! Hltal jsem i všechny předešlé ‚seriály‘. V českém jazyce podobný text nemá zcela jistě obdoby. Taktéž mnohokrát děkuji za úchvatné zdrojovani, ktere tento text staví na ryze akademickou úroveň.

  5. Publius permalink
    Červen 5, 2017 15:32

    Velice zajimavé. Dobrá práce Andreosi.

  6. Červen 5, 2017 01:08

    To vypadá zajímavě. Těším se na další díly.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: