Skip to content

Dynasofie – Národ-Stát III

Duben 21, 2017
by

Byly by tudíž na místě dvě větve národní vlády: demokratická shromáždění představující regulativní autoritu, v níž by spočívala aktuální moc a řízení, a Imperativní rada zajišťující ideologické vedení, aby se v národní vládě dosáhlo rovnováhy mezi řádem a chaosem, kterou vyžaduje dynamická společnost. Protože nedemokratický charakter Imperativní rady ji činí kontroverzní, je v pořádku prošetřit, co mohou její některá opatření znamenat. Vždy je však třeba pamatovat na to, že imperativní zákon nezahrnuje energické prostředky k jeho implementaci; spíše by měl přinášet význam odbornosti a rozumnosti, protože funkcí Imperativní rady musí být přesvědčení a to prostřednictvím racionální argumentace a jeho ho zavedení do vzdělávacích systémů. Nemělo by se brát na lehkou váhu schopnost přesvědčení formovat společnosti.

Pouze prostřednictvím morálního přesvědčení a učení podnítil v baskických provinciích Španělska jediný slabý kněz Jose Maria Arizmendiarrieta největší a nejúspěšnější družstevní korporaci světa, aniž by se vůbec onoho rozvoje účastnil osobně. Feministické hnutí v Americe obecně pozvedlo úroveň povědomí ohledně potřeby rovnosti mezi oběma pohlavími, dokonce až na úroveň změny anglického jazyka.[1] Zdálo by se, že pro národ neexistuje nic zásadnějšího než jeho národní charakter, přesto školy a média zformovaly názory Američanů a Kanaďanů tak, aby přijali ‚multikulturalismus‘ jako de facto národní politiku. Ve Spojených státech ani Kanadě se nikdy nepořádaly volby ani referendum ohledně politiky tolik nepřátelské vůči integritě bílých národů, presto byla přijata, a to díky přesvědčovací mašinérii. Ať tedy kritikové Imperativní rady netvrdí, že dnešní společnost je oproštěna otěží imperativní kontroly.

Autoritu Imperativní rady je třeba rozšířit pouze na vzdělávací systém, což dostačuje k vedení společnosti po osvícených cestách. Každému studentovi by se vštípilo nejen chápání vesmíru, ale ponaučení ze starých chyb o úpadku našeho dnešního Západu by zaručilo, aby se ony chyby již neopakovaly. Neposledním případem, kde by se tato směrnice aplikovala, jsou socioekonomické ideologie. Vedou nás k víře, že demokracie jde ruku v ruce s kapitalismem, musíme se však podivovat, jak demokratický a na lidi orientovaný systém existuje tam, kde bohatí mohou legálně vyhýbat sdílení daní, kde z důvodu rostoucích mezd dochází k úniku kapitálu do cizích zemí, kde existuje import konkurenční levné pracovní síly namísto domácích pracovníků, plně profitujících z rozvoje dlouhodobé práce, kde se může objevovat masová nezaměstnanost, kde se vládní politika podřizuje průmyslovým zájmům, kde je zdraví ohroženo ukvapeným výzkumem, kde se přichází o život kvůli známým konstrukčním vadám, kde jsou občané považováni jen za něco o málo více než konzumní zvíře, jímž se manipuluje. Nejméně etické je, že velké korporace činí rozhodnutí, která se dotýkají celkové ekonomiky státu, a tato rozhodnutí se činí na základě vlastního zájmu, ne na základě toho, co je nejlepší pro blaho celku. Kolik se toho má vyrobit a jaké mají být ceny výrobků, zda se má investovat do nového odvětví, kolik investic se má vložit do množství zaměstnávané pracovní síly – všechno jsou to rozhodnutí, z nichž jsou pracovník i občan vyloučeni. Je naprostou pravdou, že soukromý kapitalismus je s demokracií neslučitelný. Pracovník-konzument nakonec nemá nad svým blahem vůbec žádnou kontrolu.

Problém kapitalismu spočívá v nevyhnutelnosti systému hromadit. V soutěživém systému, kde si jsou všichni soutěžící sobě rovni a na trhu nepožívá zvýhodněnou pozici, se přesto vyskytnou vzruchy, které zapříčiní neočekávanou výhru alespoň jednoho soutěžícího, a to z důvodu lepší prozíravosti, důvtipu, či prostě jen šťastnou náhodou. Tito šťastnější podnikatelé pak mají šanci svůj business rozvíjet na úkor jiných firem, protože v konkurenčním boji je velikost jednoznačně výhodou. Když jeden či několik výrobců zásobuje velký podíl trhu, mohou ekonomiky v měřítku masové produkce vzniknout při redukovaných nákladech, což umožňuje vyšší zisk. Zisk plodí zisk; tam, kde malá firma musí žádat o financování u bank a splácet úroky, velká firma se může financovat interně. Zisk umožňuje průmyslový výzkum a patenty, které jsou pro malé firmy na trhu nedostupné. Prostřednictvím nákladných reklam, které si malí výrobci nemohou dovolit, mohou velké firmy ovládnout více trhu. Některé nové produkty vyžadují obrovské investiční výdaje na výrobu, které si mohou dovolit jen velké firmy. Diverzifikací, jak je tomu v případě konglomerátů, tj. korporací, které vyrábějí  škálu nesouvisejících produktů, mohou být ztráty v jednom odvětví vyrovnány příjmy v jiném, což poskytuje velké firmě větší jistotu.

Systém alternativní vůči korporátnímu kapitalismu se může rozvíjet v podobě pracovních družstev, které se tam, kde se zavedla, úspěšně osvědčila, tudíž takové hnutí nelze považovat pouze za idealistické či utopické. Rozvoj se neomezuje na jednu zemi, objevuje se v Kanadě, Itálii, Francii, Anglii i Rusku, ve většině případů pracovní vedení převzalo upadající business. Ve Spojených státech se pracovní vlastnictví nejnápadněji projevuje v podobě plánů vlastnictví zaměstnaneckých akcií (ESOPs), v nichž společnost buď odvádí daňově odpočitatelné příspěvky z nových výnosů svých akcií do svěřeneckého fondu svých zaměstnanců, nebo  se použije hotovost k nákupu existujících podílů.

Nehledě na systém, který nahrazuje privátní kapitalismus, je jasné, že Imperativní rada nemůže zůstat stranou praktikované ekonomické filosofie, ačkoliv by neměla podíl na aktuálních záležitostech státu. Na ukázku jeho diktátorství poslouží konkrétní příklad. Hlavní vada moderního kapitalismu je obchodní cyklus, ekonomika, v níž se jako na horské dráze střídají velké zisky s velkými ztrátami, a která po několika letech růstu střídá v letech následujících nezaměstnanost a bankrot. Existují dvě příčiny. Jednou je přirozený cyklus, který kdysi započatý v mechanizované ekonomii udržuje přirozený průběh, dokud není trh uspokojen a poptávka snížena. Časem se tento cyklus zklidní, jestliže ekonomii nenaruší negativnější a umělý cyklus vyplývající z dichotomie mezi ekonomií reálné produkce a ekonomie peněz. „Horko“ začne případně být, jestliže musí vzrůst úrokové sazby, aby se potlačila inflace. Tato rozdílnost je projevem částečného rezervního systému, který má původ u anglických zlatníků ze sedmnáctého století, kteří půjčovali svým zákazníkům více bankovek na vklady ve zlatě, než dokázali pokrýt aktuálním množstvím zlata ve svých trezorech. Vada systému byla odhalena již dávno, naneštěstí lidmi, kteří zveličovali „lichvářské“ jmění, což jen sloužilo k tomu, aby záležitost ukázali v ideologickém světle a odradili od seriozního zvážení reformy.

Obecně nejhlasitější kritika se týká toho, že banky vytvářejí peníze „z ničeho“, což znamená, že půjčky lze realizovat v mnohonásobně vyšším objemu vkladů, které tvoří jejich rezervy. Při vkladu 1,000$ a poměru rezervy 5%, banky případně půjčí 19,000$.  Z vkladu 1,000$, se 5% čili 50$ drží jako rezerva a 950$ se půjčí, což jsou nové peníze, protože systém má nyní 1,950$. 950$ vložených na jiný účet tvoří základ pro novou půjčku, takže znovu 5% čili 47.5$ se drží jako rezerva a 902.50$ se půjčí. Při tomto postupu až do posledního dolaru 950.00$ + 902.50$ + … bude konečný výsledek 19,000$.  Jedná se tedy o systém bank a veřejnost, který generuje nové peníze a který se ruší, jakmile se půjčky splatí. Jedná se o podvodný systém v tom smyslu, že klade úrok na nové peníze. Úrok na stávající peníze je stejně morální jako nájem placený za půjčku stroje, avšak úrok na nové peníze je úrok splácený za něco, co formálně neexistuje a co bylo vytvořeno čistě za účelem dluhu.

 

[1]  Jako v případě změny ‚man‘ [muž] u slov jako ‚chairman‘ na ‚chairperson‘ [doslova předsedající osoba] navzdory zakončení koncovkou ‚woman‘ [žena].

Reklamy
One Comment leave one →
  1. Andreos permalink
    Duben 24, 2017 15:29

    Tato série článků je docela podnětná a zajímavá, ovšem jako se dalo čekat, opět je zde ono obvyklé sklouznutí k úplně nesmyslné kritice svobodné ekonomiky. A potažmo zase je zde těžko pochopitelné přesvědčení že nějaká ústřední Rada Moudrých bude schopna ekonomiku řídit k „lepším zítřkům“.
    Kapitál uniká do zahraničí ne kvůli kapitalismu, ale proto, že doma pro podniky není nastavené příznivé podnikatelské prostředí. Stačí ho udělat příznivým – třeba zrušit daně pro podniky a omezit byrokracii spojenou s podnikáním – a nebudou odcházet.
    Masová nezaměstnanost se objevuje ne kvůli kapitalismu, ale kvůli:
    1. špatné hospodářské politice zhoršující podnikatelské prostředí jako vysoké daně a moc regulací (méně podniků schopných vytvářet pracovní místa vzniká, více jich zaniká a ty stávající si nemohou dovolit zaměstnat tolik lidí);
    2. nedostatečně kvalitní populaci, kde jsou a.lidé, co práci prostě nehledají, a b.je nedostatek schopných a inteligentních lidí, kteří by mohli vlastní podnikatelskou aktivitou nějaká pracovní místa vytvořit.
    Korporace ze své podstaty činí to, co logicky každý podnik- snaží se o zisk a rozvoj – a tím prospěje svému národu, byť nepřímo, nejlépe – čím více vydělá, tím více rozmnoží bohatství celého národa, tím více vytvoří pracovních míst, případně, pokud jde o nějakou korporaci v hi-tech, může něčím přispět i v oblasti technického pokroku. Nevím, co je myšleno po pojmem „blaho celku“. To do podnikání nepatří, ovšem národnímu celku stejně prosperující podnikání usilující o zisk, i když nepřímo, prospěje nejlépe.
    Opravdu nechápu, jak by rozhodování o strategii podniku, investicích atd. mohlo být svěřeno někomu bez odpovídající kvalifikace nebo dokonce občanům, kteří s tím podnikem nemají nic společného. O tom logicky rozhodují ti, kterým o tom náleží rozhodovat – majitelé, kteří podnik založili a/nebo manažeři s odpovídající kvalifikací. Ani velké korporace nemívají svými rozhodnutími až tak zásadní vliv na ekonomiku celého státu, v každém případě nás však historie poučila, že je lepší, když tato rozhodnutí činí samy korporace s lidmi dostatečně kvalifikovanými a motivovanými, než aby je činil stát skrze nějaké byrokraty a plánovače.
    Když je nějaká firma úspěšná a expanduje do podoby velkého podniku, tak na tom není nic špatného, o důvod více, proč by se mělo národu hospodářsky dařit. Jsou typy podnikání, kde ani není možné podnikat jinak než ve velkém. Ale stejně tak existují i podnikání, kde jsou efektivnější malé firmy. Není důvod se obávat, že vše pohltí pár pár chamtivých korporací.
    Družstevní forma podnikání moc nefunguje, proto se také nikde příliš neprosadila. Občas se někde snad může ukázat jako funkční, celkově se však nejeví reálnou alternativou. (Něco o tom myslím psal Holman ve své Ekonomii.)
    Svobodná ekonomika sice vykazuje určité cykly, pokud však není příliš zatěžována, celkově vykazuje růst a vede k prosperitě. Mnoho krizí a poklesů v minulosti navíc způsobily státní intervence, event. vedly k prodloužení krize – jako když v roce 1929 krizi stát změnil na Velkou, když se snažil udržet zlatý standard. Kromě toho s hospodářským rozvojem a rozvinutím přiměřené a rozumné státní regulace jsou krize stále mírnější a pro lidi stále snadněji snesitelné.
    Vázat měnu na zlato nebo cokoli je nesmysl, jen další zbytečná a svazující státní regulace, která přispěla k zesilování hospodářského cyklu a k prodloužení hospodářských krizí. Samozřejmě měna může být krytá, ale obecně nějakou sumou drahých kovů, drahokamů, surovin atd., ne však pevně vázaná na něco.
    Někteří bohatí sice opravdu mohou změnit občanství kvůli vysokým daním, ale obecné tvrzení, že bohatí se masově vyhýbají placení daní, je nesmysl. Všude jsou více zdaňováni lidé s vyššími příjmy více a všude jsou to lidé ze střední a vyšší vrstvy, co hlavně platí vše, co stát zajišťuje.
    Jak uvádí třeba Buchanan: „V roce 2013 jedno procento nejbohatších Američanů zaplatilo 38% procent všech daní. Zato 50% občanů ve spodní polovině pomyslné příjmové tabulky (polovina národa!) se na daňové zátěži podílelo pouhými třemi procenty.“
    V každém případě opět platí, že než se zamýšlet, jak „ty bohaté“ (ale de facto stejně stát nadměrně daňově vysává všechny, i chudé), co nejvíce oškubat, bychom se především měli zamýšlet nad tím, jak zkrotit a zeštíhlit věčně nenažraného a zadluženého státního Otesánka.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: