Skip to content

Árijský věk

Duben 13, 2017
by

Závěr z knihy Ivo T. Budila Od prvotního jazyka k rase, vydané roku 2002 nakladatelstvím Academia.

Idea orientální renesance se zrodila v posledních desetiletích osmnáctého století, kdy se Západ snažil zachytit pramen orientální moudrosti a poezie tryskající prostřednictvím děl členů Královské asijské společnosti. Důraz byl kladen na revitalizační potenciál hinduistického poetismu a sanskrt jako primordiální jazyk. Přechod od jezuitské učenosti k nadvládě vzdě­lanců ve službách Východoindické společnosti způsobil v přístupu badate­lů určitý posun od původního univerzatismu k národnímu partikularismu. Informace přicházející z Kalkaty do Londýna byly zpracovávány a zobec­ňovány v Paříži, kde je získávali i vzdělanci z německo jazyčných zemí. Klíčovými osobnostmi tohoto zakladatelského údobí byli William Jones, učenec a básník v jedné osobě, který se máíem stal prorokem a světcem, „gentleman“ Antoine-Léonard de Chézy a „systematický snílek“ Friedrich Schlegel.

Proměna orientální renesance v politické hnutí, které osudově pozna­menalo západní historii v devatenáctém a dvacátém století, se uskutečnila prostřednictvím konfrontace podnětů přicházejících z Indie s dlouhodoběj­šími tématy intelektuálního, duchovního a politického života Západu. Byla to především diskuse o prvotním jazyce, kterým údajně hovořilo lidstvo na počátku dějin. Většina myslitelů středověké civilizace sdílela tezi, že primordiálním jazykem Adama a Evy byla hebrejština. Během renesance a v prvních staletích raného novověku se zrodil „lingvistický nacionalis­mus“, vznášející nárok na posvátný status pro různé partikulární hovorové jazyky. Významní myslitelé přelomu sedmnáctého a osmnáctého století jako Giambattista Vico nebo Georg Wilhelm Leibniz „lingvistický nacio­nalismus“ ironizovali (aniž ho zcela potlačili), a vytvořili tím prostor pro příchod velké a osudové jazykovědné syntézy zrozené díky intenzivnějším kontaktům Evropy s Asií, jímž byla koncepce árijské (indoevropské) rodi­ny. Archaický jazyk hypotetických Árijců (Indoevropanů), za který byl vesměs pokládán sanskrt, se ocitl vůči tradiční hebrejštině v postavení sku­tečného „alternativního jazyka ráje“, primordiálního jazyka západní civili­zace, od kterého se odvíjel alternativní příběh zrodu Západu vůči biblické tradici. Napětí mezi sanskrtem a hebrejštinou bylo výrazným tématem in­telektuálního a obecně kulturního života západní společnosti devatenáctého století.

Orientální renesance, která koncem osmnáctého století vznikla na zá­kladě přímé intelektuální a duchovní konfrontace mezi Velkou Británií a Indií, byla záhy na britských ostrovech zadušena vlnou evangelikánského revitalismu a utilitarismu. Její vedlejší produkt, vize jednotného árijského (indoevropského) společenství, byl nicméně shledán nosným pro kon­strukci moderní identity západní civilizace. Idea árijské solidarity nalezla v Evropě půdu připravenou expanzí germánských kmenů v raném středo­věku. Vzpomínka na germánské dynastie raného středověku, projevující se jako skrytá nostalgie po nadvládě Germánů na troskách římského impéria, se nalézala v pozadí ideologického a rasového germanismu v jeho nejroz­manitějších historických podobách. Germanismus byl implicitně přítomen v etnické teologii již od raného středověku, teprve ale sekularizace a nacio­nalistická partikularizace etnické teologie umožnila jeho transformaci do rasové árijské ideologie. Obranné sebeuvědomění předrevoluční aristokra­cie, jež byla nepřátelská vůči národu, se spojilo s árijstvím, jež vyplynulo z orientální renesance, fyziologickým vymezením rasy a rasovým výkla­dem revoluční a občanské války, která na přelomu devatenáctého a dvacá­tého století rozvrátila kontinent. Marně se badatelé typu Friedricha Maxe Míillera snažili udržet koncept árijského lingvistického společenství v mezích osvícenského univerzalismu. Árijskou rasovou teorii v její vrcholné podobě tak vytvořil historický souběh romantismu, orientální renesance a francouz­ské revoluce.

Nutným předpokladem triumfu rasové teorie na půdě etnologie a antro­pologie bylo především zpochybnění logocentrismu biblické tradice a zá­kladní teze biblické antropologie, že etnická rozmanitost byla primárně historicky podmíněna diferenciací jazyků. Pouto mezi etnologií a filologií, které vycházelo ze starozákonní tradice, bylo nahrazeno neblahou aliancí mezi fyziologií a psychologií, jež poskytla teoretickou oporu pro rasový esencialismus. Základním kritériem pro vymezení rasy se staly fyzické atributy, které byly uvedeny do úzkého vztahu s mentálními dispozicemi.

Mnozí osvícenští myslitelé, kteří zdůrazňovali prvořadý význam přírod­ních věd pro studium mentálních schopností člověka (a v hojném poctu se přikláněli k polyfyletismu), k tomuto vývoji bezpochyby přispěli. Rasové myšlení bylo od počátku inherentně hierarchické (tento aspekt byl konec­konců pravou příčinou jeho vzniku), přičemž ohodnocení populací vychá­zelo z jejich dědičných fyzických a psychických dispozicí. Prestiž jazyka v etnologických studiích evropského kontinentu s výjimkou humboldtovské školy neustále upadala; jazyk se stával pomíjivým akcidentem, který měl o povaze lidského společenství mnohem nižší vypovídací hodnotu než jeho fyzické vlastnosti. Rozluka mezi etnologií a filologií byla dovršena průnikem biologických metafor do antropologické terminologie v důsledku „darwinistické revoluce“ v šedesátých letech devatenáctého století. Odpor, jenž kladli „vědě o rase“ na počátku dvacátého století Franz Boas a jeho žáci, vycházel do značné míry z přesvědčení o těsném sepětí jazyka a kul­tury, které americká kulturní antropologie zdědila z tradice německého romantismu (a nepřímo tedy z biblické antropologie).

V době, kdy se étos orientální renesance vyčerpal a árijská idea byla ve filologii zdiskreditována, ovládla árijská ideologie fyzickou antropologii. Nedůslednost pň rozlišování mezi lingvistickými, etnickými a somatickými kategoriemi způsobila, že árijská (indoevropská) iingvistická rodina po­stupně splynula s biologicky vymezenou rasou. V době, kdy se Ferdinand de Saussure, Emile Durkheim, James George Frazer, Franz Boas a Sigmund Freud rozhodli tuto problematiku neutralizovat a postavit základy svých disciplín mimo árijskou ideu, pronikly již její ohlasy vně akademic­kého prostředí a v podobě extremistické rasistické ideologie se staly niči­vou sociální silou. Árijská rasová teorie se stala inspirací pro nejvýraznější výzvu modernitě a nejzávažnější pokus o vyvrácení důsledků francouzské revoluce především díky svému příspěvku k permanentnímu sváru mezi nároky univerzalismu a partikularismu. Stálé napětí mezi univerzalismem a partikularismem představuje trvalý nosný příběh Západu. Pokud má par­tikularismus vzdorovat nárokům univerzalismu a být pro něj vážnou hroz­bou, musí si přisvojit a využít pro své účely jeho mobilizující (pseudo)religiózní étos. Takový vztah osudově spojil marxismus a fašismus a poté komunismus a nacismus.

Tvůrcům rasového učení šlo především o vytvoření ideologie odolné vůči Jedu demagogických nauk“, která by zaštítila partikularistickou revoltu proti revolučnímu a liberálnímu univerzalismu moderní doby. Podařilo se jim to mnohem úspěšněji než tvůrcům svaté aliance. Mimo rámec rasové teorie usilovali o totéž konzervativní myslitelé Joseph de Maistre a Louis de Bonald, kteří odsoudili tržní hospodářství, oběh peněz, industrializaci a urbanizaci. V teorii rasy se odrážela na jedné stra­ně snaha dodat předsudku živenému nejbanálnější xenofobní animozitou metafyzické kvality, na straně druhé úsilí ukázat dějiny jako permanentní degeneraci podstaty. Povinnost „péče o rasu“, která byla vnucována s nalé­havostí náboženského instinktu, přeměnila původně ryze soumračně fatalistické rasové učení v aktivistickou ideologii. Partikularismu se tak prostřed­nictvím rasové ideologie naskytla možnost sladění s přírodními vědami.

Ve své vrcholné fázi dospělo rasové učení k identifikaci židovství jako smrtonosné esence modernity; Židům byl přiřcen „talent projektovat nere­álné socialistické a ekonomické mesiášské říše bez ohledu na to, zda při­tom zanikne celá naše namáhavě vytvářená civilizace a kultura“. Ernst Nolte poznamenal, že Adolf Hitler znal Gobineaua a Chamberlaina jen povrchně, ale přesto je lze právem pokládat za jeho učitele. Nacistický vůdce „neopustil jimi položený základ, nikdy se nevzdálil od atmosféry, kterou oni vytvořili“ . Jak Ernst Nolte dále ukázal, Hitlerova doktrína instinktivně skloubila dva fatalistické a bytostně pesimistické proudy protiosvícenského myšlení, křesťansko-spiritualistický směr (například Josepha Marie de Maistreho a Louise de Bonalda) a antikřesťansko-naturalistický směr (ve Francii zastoupený Arthurem de Gobineauem a Georgesem Vacherem de Lapougem), do dynamického a mimořádně agresivního poli­tického aktivismu, který jako „element smrti“ odpovědný za rozklad a zánik národů označil „židovskou rasu“.

Bylo by nicméně velkým omylem pokládat učení o rasách jako hybné síle historie za pouhou patologickou anomálii, krátkodobé vykoíejení západního ducha při jeho cestě za velkým Osvícením. Ve skutečnosti před­stavovali Cabanis, Courtet de Ulsle, Disraeli nebo Gobineau integrální sou­část vývoje evropského myšlení a výraz jeho snahy uchopit za proměnlivou, znepokojivě prchavou a pomíjivou dějinnou látkou stabilní konceptuální esence, v nichž se skrývá klíc k výkladu historie. Antropologické pojetí dějin, které rasová teorie poprvé nastolila, předznamenalo dehistorizaci společenských věd, jež se završila především prostřednictvím strukturalismu ve druhé polovině dvacátého století. Pouze obava z intelektuálního skandálu nám může zabránit v tom, abychom označili Arthura de Gobineau za předchůdce Clauda Lévi-Strausse nebo Feraanda Braudela. Z výše zmíněného hlediska existují určité analogie mezi jednotou krve a ducha, která je charakteristická pro rasové učení, a hlubokými mentálními struk­turami sociální a kulturní antropologie nebo longue durée francouzské historiografické školy Annales. Ve všech těchto konceptech šlo o snahu vědeckého rozumu uniknout historickému času.

 

 

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: