Skip to content

Dynasofie – Národ-Stát II

Březen 4, 2017
by

Imperativní zákony se u jednotlivých společností nápadně odlišovaly a každopádně ve svědomí veřejnosti natolik zakořenily, že není ani myslitelné, aby byla společnost bez nich vůbec možná či přípustná. Na ukázku, jak tvárné je lidské schvalování, posuďte toto:  Tolerance vůči drogám může být v různých společnostech zcela opačná, kdy může mít užívání v jedné kultuře úplnou společenskou akceptaci, ale v jiné může vest k uvěznění. Jídla konzumovaná v některých zemích se v jiných považtují za odporná. Některé primitivní kultury nepřikládaly kanibalismu váhu. Většina společností světa je patriarchálních, avšak na Karibském ostrově Isla de Mujeres se vnímá pravidlo žen zcela přirozeně. Existují polygamní i monogamní společnosti, kde jsou to obvykle muži, kdo mají několik manželek, avšak existují rovněž polyandrické společnosti, kde mají ženy více manželů. Některé národy praktikují dohodnuté svatby, což je praktika považovaná na Západě za vážné omezování osobní volby. V Africe u dvaceti národů rodiče trvají na ženské ‚obřízce‘ svých mladých dcer. Morální zákon má dokonce sílu ohnout naši instinktivní podstatu, jako je srovnávání sexu s nemorálností v monoteistických kulturách, což je zcela odlišné od uvolněnějšího postoje vůči sexu u nekřesťanských a nemuslimských národů. Kámasútra byla východoindická náboženská doktrína  četného sexu, jež po sobě zanechala takové sochařské práce, že Mahátma Gándhí chtěl jejich chrámy zničit. Naše západní odsuzování homosexuality by ve starověkém Řecku vypadalo nemístně. Ve starověké Chaldeji byl chrám místem obchodu a prostituce. Gladiátorské zápasy byly v dobách Říma běžné, avšak dnes by se jako civilizovaná forma zábavy netolerovaly. 

Že by dvě společnosti mohly mít takto rozdílné morální pohledy na předurčení jedinců, dokazuje, že dokonce názory na život a smrt nejsou v tom, jak jsme jako lidé utvořeni, pevně vtisknuty. Pokud by byl jako prostředek trestu smrti zavedeno ukřižování, mohli bychom si pomyslet něco o zmatku moderního světa, přesto ve starověkém světě existovalo a tisíce touto strašnou smrtí zemřely. Předkolumbovští Středoameričané praktikovali hromadné lidské oběti. V Japonsku se považuje sebevražda již dlouho za otázku cti, jak tomu bylo i ve starověkém světě, nicméně v západních zemích se vnímá jako tragédie. Nehledě na vysokou hodnotu filosofického myšlení řecko-římského světa žádný filosof té doby nekritizoval otroctví. Ani nemohli, protože na něm byla starověká civilizace založena; Římská říše byla říší otrokářskou, a znovu vidíme rozporuplnost morálních standardů ve svědomí věřejnosti, které se může různit od přijímání v jedné až k pobouření u jiné. V epoše před vynalezením automatických motorů byly určitě ekonomické tlaky k udržení otrokářství významné, ale to časem nedokázalo být soupeřem morálních požadavků rané Církve. Přesto trvalo celé věky, než tato praxe zanikla, a tlak byl stále přítomen, jak dosvědčuje americký Jih. Konfederační armády houževnatě bojovaly, aby zachovaly jižanský „způsob života“, stejně jako armády Unie bojovaly, aby jej zničily. Problém Sovětského svazu spočíval v jeho vládě, která se pokoušela působit zároveň jako imperativní i regulativní orgán: vedle navrhování regulativního zákona, stejně jako u vlád v jakékoliv zemi, byla tato politika formulována v rámci marxismu-leninismu, a praxe onoho ekonomického systému se povýšila na morální status.  Zde spatřujeme nebezpečí, pokud se imperativní a regulativní moc nachází v jedněch rukou, nicméně to dokládá, jak se morální autorita ve společnostech liší, a ačkoliv ji lid každé společnosti pokládá za správnou, spravedlivou a přirozenou, je naučena a ne zvolena. Taková je podstata sociální filosofie a náboženství; tam, kde se akceptuje, se její učení přijímá za vlastní do té míry, že vjemy se formují a lidé jsou spíše motivováni zevnitř než na základě nařízení či legislativy. Místem, kde tento případ neplatí, je moderní Západ. Morálně nejednoznačné problémy, jimž Západ dnes čelí a jež většinou zůstávají bez řešení, zahrnují potraty, trest smrti, eutanasii a gamblerství. Tyto otázky nelze v moderní společnosti uspokojivě zodpovědět, protože mimo Církev neexistuje žádná skutečná autorita, na níž by se apelovalo, a pokud se na onu autoritu apeluje, předpokládanou odpovědí je dogmatická úzkoprsost, která nemůže ani žádný respekt vzbuzovat. Tyto záležitosti vzbuzují nejvášnivější diskuse, pokud jsou nařízeny zákonem v demokratických shromážděních, a schválené zákony jsou všeobecně neuspokojivé, někdy  dočasné, protože morální problémy nemůže vyřešit většina, náležející pod imperativní zákon. Když se autorita onoho zákona zhroutí, uvrhne to společnost do zmatku.

Je tedy zřejmé, že jakýkoliv společenský podnik, od basebalu po úhrnný společenský kolektiv jako celek vychází ze souboru pravidel, které nemusí být stanoveny, o nichž se nehlasuje a které zavádí příroda, zvyk, ekonomika či instituce, ovšem takovým způsobem, že je jedinec přijme za své. Regulativní zákon ovládá akci, imperativní zákon ovládá myšlení. Lidé mohou odmítat tyto pravidla přijmout, ale jakmile se jednou přijmou, veškerá autorita nad nimi mizí. Pokud je instituce zavádí prostřednictvím indoktrinace, jedná se o instituci autoritativní. Společnost, stejně jako všechny tvořivé snahy, vyžaduje pro své trvání strukturu, a právě toto lpění na pravidlech takovou strukturu poskytuje, bez ohledu na svobody, jichž lid požívá. Pokud je hlavní odpovědnosti vlády fungovat jako pokračování společnosti, musí mít prostředky k vytváření takového imperativního pravidla, a jak je tomu v případě jakékoliv filosofické instituce, musí být prostředky rovněž autoritativní. Měla by se však věnovat péče tomu, aby se absolutismus nezaměňoval s totalitářstvím. Sovětský svaz byl pod komunistickou stranou totalitářský, byl pod totální kontrolou sovětské společnosti, kdežto katolická církev je absolutistická v otázce morálního přesvědčení, přesto mohou být katolické země, jako např. Francie, svobodné a demokratické. V tomto posledně zmíněném smyslu se obhajuje absolutismus, což není protikladem k potřebě a touze po demokracii v každodenním vládnutí národů. Pokud je hlavním smyslem osvícené vlády mít trvalou a rozvíjející se společnost, musí samozřejmě podporovat demokracii. Současně nemůže ignorovat lekci dějin, že společenská ideologie a její instituce mají pro rostoucí společnost životní důležitost, což zase vede k uvědomění si potřeby imperativní autority. Závěr je paradoxní, ale nelze mu uniknout.

Uznávajíce duální podstatu požadované vlády, můžeme spekulovat o structuře oné organizace, jež musí oddělovat regulativní a imperativní zákon. Dokonce i pod absolutistickou vládou, při navrhování a zavádění domácí sociální a ekonomické politiky, a při vynucování zákovů své legislativy by demokratický režim fungoval, nicméně přirozěně vyvstává otázka: pokud se má vyvinout nová civilizace, přirozeně se očekává, že její ideologické instituce budou skýtat pokrok lidské myšlenky, nicméně jaké instituce na moderním Západě by mohly být zárodky budoucího morálního směřování? Tradičně to bývala Církev, pro racionální filosofii bychom však mohli uznat instituce, které se již uznávají jako vrchol raconálního myšlení, vysoké školy. Fungují nejen jako sídla vzdělanosti, ale i jako sídla odbornosti, jež nyní nesčetnými způsoby ovlivňují politiku státu, a vysoké školy rovněž ovlivňují myšlení nejbystřejší mládeže státu, což znamená, že již fungují jako sídla imperativní authority. Rozšířit onu autoritu na etiku není nepřiměřená spekulace. Pokud se vzdělávací systém stane napříč národem zcela integrovaným systémem od prvních let až  po nejvyšší tituly na vysoké škole, systém zaujme pozici agitátora věrnosti určitému typu smyslu života, který civilizaci charakterizuje. Důsledkem by byl národ, jenž se neoddává nějakým myšlenkovým fantaziím, ani byznysu či sportu nebo různým radovánkám dekadentní kultury. Ani by se nejednalo o národ oddaný Člověku v humanistickém smyslu, ale místo toho rozkvětu lidského potenciálu. Jeho vzdělávací systém by fungoval jako původce imperativního zákona, vyhlášeného tím, co bychom mohli nazvat Imperativní radou, tvořenou nejnadanějšími mozky, které může národ nabídnout, mozky vybranými, ne volenými, napříč vrstvami vzdělávacího systému. Namísto předpisů z mystických představ neomylnosti, získaných z Nebe, by se předpisy Imperativní rady předkládaly s matematickou jistotou.

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: