Skip to content

Dynasofie – Národ-Stát I

Leden 22, 2017
by

Dynasofie si klade za úkol být více než jen intelektuální konstrukce. Nyní se k ní doplní naděje, naděje v národ. Cílem Dynasofie je vyčlenit ze Západního světa národ lidí, kteří ji chápou a přejí si její koncepty dodržovat. Z trosek Západu se vybuduje nová civilizace, s novou etikou založenou na racionálním vnímání vesmíru. Protože racionalita předpokládá vyšší stupeň mozkové obratnosti než nácvik mýtické a mystické víry, její lidé se dle této kvality sami vyselektují. Samotný úkon přijetí vytřídí ze souhrnné masy ty, kteří dokážou racionálně uvažovat o širších aspektech své existence. Její základy budou, tak jako u jakékoliv civilizace, spočívat v náboženství a náboženství lze definovat jako věroučný systém charakterizovaný nadějí ve spásu prostřednictvím věrnosti víře. Bez naděje není náboženství. Nadějí Dynasofie je: vyčlenit z oné rasy, jež je nejprogresivnější, pokud jde o civilizační dovednosti, národ sestávající z lidí předurčených k tomu, stát se předvojem lidstva. Pokud se její následovníci budou věrně držet jejích principů, je toto předurčení nevyhnutelné.

Po uznání tohoto předpisu se naše pozornost musí obrátit k typu národa, který by Dynasofie vytvořila. Úvaha nad dějinami světa naznačuje, že její vládu nelze omezit na věnování se tomu, co bývají obvyklé zájmy vlády, jmenovitě: udržet mír, stanovovat zákony  na vynucování ochrany jednotlivců a regulaci obchodu, poskytovat služby a pomáhat ekonomicky strádajícím. Vláda omezující se na tyto funkce sama nemá vládu nad konečným osudem společnosti, který zahrnuje, tj. nad důležitějšími, lidskými silami pohánějícími civilizaci.

Moderní svět je důkladně naočkován názorem, že Církev s Stát by měly být odděleny, avšak všechny civilizace mají počátek a vyrostly v dobách, kdy chrám byl od vlády prakticky neoddělitelný. Právě oddělení sociální ideologie od společných životních záležitostí podkopává konstrukční pevnost společnosti, což nakonec ústí v její kolaps. Nepřátelství vůči náboženství v moderní politice vychází z tradičně mytologické formy náboženství, jejich doktrín bylo dosaženo božským zjevením. Bylo by samozřejmě absurdní a nebezpečné, aby toto náboženství pojímala nějaká vláda nebo nějaká vláda byla pojímána takovým náboženstvím, protože všechna byla ukována v érách nevědomosti a důvěřivosti a i nadále zrcadlí onen zrod. Pokud nelze víru podpořit rozumem, musí ji podpořit nátlak. Toto by s menší pravděpodobností platilo pro racionální filosofii,vyjádřitelnou na lepších základech než na omezených a subjektivních dogmatech.

Nehledě na to, jak racionální může filosofie být, strach z kombinace Církve a Státu pramení z podstaty morálního zákona: je autoritativní. Církev nemá sklon formulovat politiku na základě obecného zájmu, ani vatikánský koncil nevybírá papeže na základě všelidového hlasování mezi světovou populací římských katolíků. Desatero přikázání nebylo určeno volbami. Jinak tomu nemůže být ani s morální filosofií, protože ačkoliv si lidé vybírají doktrínu, kterou přijmou, doktrína samotná je zjevena duchovním nebo vyhlášena na základě ověření či pochopení a nelze ji vystavit vrtochům veřejnosti. Nemůžeme nechat morální principy určovat hlasováním a stále očekávat, že zůstanou morální. Dle Zákona regrese by degenerovaly. Z doktríny odvozené zákony jsou proto autoritativní a takovou musí být i organizace, jež je zavádí. V moderním světě by bylo možné si myslet, že Církev v zásadě nenásleduje zvyky své komunity, jako v případě změny politiky v Anglikánské církvi roku 1992, kdy povolila kněžství i ženám, či liberalizace přijímání rozvedených a znovu sezdaných katolíků v Německu, ačkoliv jsou takové sňatky v Písmu striktně zakázány (Mat. 19: 9).  Takové příklady jen demonstrují konflikt církevní politiky s rozumem v osvíceném věku a jsou přesně tím typem příkladu, který ukazuje potřebu racionality v sociální filosofii.

Právě sociální filosofie poskytuje společnosti strukturu a přesouvat odpovědnost za její uplatňování na rozmary veřejného svědomí znamená podřizovat národ téže hrozbě sociální dekadence, jež proměnila všechny minulé civilizace v prach. Problém se točí ohledně podstaty dvou hlavních druhů zákona, který vyžaduje každá společnost: regulativní a imperativní, kdy regulativní se obvykle odvozuje z imperativního. Regulativní zákon je typ, jenž spojujeme s demokratickými shromážděními, vzniklými na základě hlasování, a zahrnuje zákony řídící záležitosti jako obchod či udělování povolení. Rozdíl mezi oběma typy zákona lze vidět na baseballu:

Každý hráč baseballu ví, že po třech dobrých strajcích jde pálkař ven. Mohou se vyskytnout mezi hráči rozdílné názory, zda konkrétní hod byl strajk či ohledně jakékoliv hry, takže se pro hladší průběh vybírá rozhodčí. Rozhodčí uplatňuje pravidla, ale nevytváří je on ani hráči. Rozhodčí tedy působí jako regulativní autorita a díky té funkci by bylo moudré, pokud by každý tým měl při jeho výběru svůj hlas, výběr se učinil na základě znalosti hry a nestrannosti vůči oběma stranám. Tato potřeba kontroly  regulátorů ze strany účastníků je obsažena v podstatě regulativní autority. Nicméně každý hráč se pravidlům podřizuje, aniž by je zpochybňoval nebo před každou hrou vymýšlel pravidla nová, aby rozhodoval, řekněme, že pálkař by měl mít čtyři odpaly místo tří. Samotná pravidla byla přijata jako zvyk, a protože ona pravidla se musí dodržovat, aby se jednalo o baseball, o nichž se nehlasuje, autorita zvyku ohledně hráčů je něčím více než jen regulativní. Samozřejmě, že hráči by si mohli vybrat jinou hru, třeba kopanou, avšak jakmile si zvolí, musí se podřídit pravidlům. Pokud se hráč nepodřídí a tyto pravidla porušuje, jedná nemorálně.

 

Reklamy
komentářů 10 leave one →
  1. xxx permalink
    Březen 28, 2017 11:11

    Podoba je jakžtakž známa, generace žijící v době našich pradědů či prapradědů udělaly velký kus práce. Pokud to někdo není schopen rozpoznat a vnímat ve fragmentovaném stavu, tak to prostě není pro něj.

  2. Jiří permalink
    Březen 26, 2017 10:00

    V případě, že by náboženství mělo hrát ve společnosti větší roly. Tak je otázka jaké by to mělo být a jakou by mělo mít podobu. Celkově by v článku popsané mohlo být základem nového pojetí národů, států a následné překlreslení geopolitické mapy Evropy. Protože v takovém státě by natom byli dobře pouze ti, kteří mají podobný pohled na věc.

  3. Březen 4, 2017 13:24

    Bohuslav Svatoš: Jak myslíte.

  4. Bohuslav Svatoš permalink
    Březen 4, 2017 02:38

    a ; Naděje – cokoli udělám = zmáčknu spoušť bouchačky abych ustřelil květák nepřítele, dělám to s nadějí, že to vyvolá nějaký efekt. To je pointa naděje a tam, kde je naděje, je i perspektiva změny. Kdo se naděje zřekl, zřekl se i moci změnit svět kolem sebe.

  5. Únor 25, 2017 10:31

    Bohuslav Svatoš: Od jisté doby si nezaznamenávám odkazy ani autory jednotlivých myšlenek, takže sorry. Ale dalo by se odkázat i na vaše články, tam jeden z rozdílů zřejmě popisujete.

  6. Bohuslav Svatoš permalink
    Únor 24, 2017 00:32

    a; Můžete prosím pěkně, trochu více obnažit pointu tohoto výroku? … Ti Sumerové byli, aspoň ve své nesemitizované fázi, vedeni úplně k něčemu jinému nežli gotičtí křesťané. Jsou to v jádru velmi odlišné světy, velmi odlišná náboženství, s naprosto jiným pečetidlem a tudíž i motivací… Jaká tedy byla motivace nesemitizivaných Sumerů? A čím se ideově lišili ti semitizovaní od původních nesemitizovaných? A ta pečetidla byl by nějaký odkaz čí výklad?

  7. Únor 22, 2017 20:39

    Wolfe, díky za odkaz. O trochu upřesním své stanovisko. Všiml jsem si, že autor píše o důležitosti náboženství, to mu neupírám. Registruji i hlavní směr jeho sdělení. Ale mám vlastně problém s obsahem pojmů.
    Kupříkladu civilizace. On má na mysli tu dnešní, masovou. Proto píše o zápalu a nadšení jako o důvodech vzniku vyspělých kultur. Ovšem já mám tendenci jí nesnášet. Mám raději civilizaci tradiční. Rozdílů mezi těmito pojetími je přitom spousta, jak z hlediska symboliky, tak ucelenosti, zaměření a konec konců i schopnosti vnímání. Nemá cenu se o nich rozepisovat, Ty asi víš, o jaké jde. Z nich pak vyplývají další rozdíly, a to v názorech na strukturování společnosti. Jsem na straně těch, kteří tvrdí, že dnes protěžovaný materialismus a vše, co z něho pochází, nemá mít ve společenských strukturách ani v myšlení žádné důležité místo. Zkrátka chci, aby civilizace byla skutečnou civilizací, aby přetrvala věky a aby každá její součást byla na svém místě. Když říkám věky, tak tím nemyslím jen několik století (jako ta jeho gotika) nebo dokonce několik desetiletí či jednu až dvě generace (viz příklady politických hnutí, které tam uvádí).
    Civilizace by navíc neměla být tvořena jednostranně– tj. pouze z racionalistů (i když ti, po kterých autor volá, jsou spíš pragmatici….o to hůř pro něj). Vyselektovat racionalisty znamená použít pouze určité typy lidí a to na získání plného rozsahu civilizačních dovedností nestačí. Jim prostě určité schopnosti chybí, to je dané asi biologicky. Ale to už autor neřeší…Nebo možná řeší, ale já už nemám sílu to znova číst. Skladba příkladů, které uvedl, vypovídá spíše o tom, že žádnou plnohodnotnou civilizaci budovat nemíní. Ve skutečnosti míří jen k vyvolání další módní vlny, které se dnes odehrávají v rychlém sledu, i když samozřejmě připouštím, že dřív trvaly déle (opět např. gotika). Masa se na těchto vlnách ráda veze, ráda si užívá. I dnes vládnou zážitkoví lidé a on správně předpokládá, že by u nich uspěl.Pokud tedy bude dosti zručný… Ale to, co z této „metody“ vzejde, věky nepřetrvá.
    Ještě k naději. To je jeden z pocitů, které přeci zastírají jasný pohled. Je jako droga, jen napodobitelka skutečnosti, zvláště pokud je přehnaná či nesplněná. Doufat, upínat se k něčemu, navíc znamená nespoléhat se čistě na sebe. A to je stav, který pro mě není snesitelný.

    Staří Řekové před nadějí varovali a věděli proč. Např.:

    „…ten, kdo nadějí se živí,
    nedělá nic, jen život vyhlíží,
    a tak škodí své duši.“

    A co že je to za lidi, které živí ?

    „Důvěřivá naděje živí všechny ty,
    kteří marně se štvou a čekají,
    že přijde ten den a obrátí se roky…“

    Mimochodem, když si přeložíš jméno Pandóra, možná Ti vyjde „žena přání“ nebo „marná naděje“ nebo něco takového. Právě pro svoji schopnost udržovat nešťastníky, neměla mít naděje vliv na osud lidí a měla zůstat zavřená „na dně sudu“, jakožto „nejzákeřnější ze všech strastí“.

    Autor samozřejmě nemá na mysli jiné náboženství než to, které je nadějí apod. kontaminováno. To, které je plné modlení a vzývání. Pro podporu svých argumentů si dokonce dovolil vypůjčit i sumerské „černé hlavy“ (to je jejich vlastní název a nemá nic společného s černými vlasy nebo negrovskými rysy). V tomto je směšný… Ti Sumerové byli, aspoň ve své nesemitizované fázi, vedeni úplně k něčemu jinému nežli gotičtí křesťané. Jsou to v jádru velmi odlišné světy, velmi odlišná náboženství, s naprosto jiným pečetidlem a tudíž i motivací.

  8. Leden 31, 2017 15:06

    a:
    Pro lepší pochopení autora doporučuji přečíst předchozí kapitolu z knihy o Dynasofii:
    https://sarmatia.wordpress.com/2015/09/06/dynasofie-podstata-a-upadek-civilizace-iv/

    Mj se tam o důležitosti náboženství v rané civilizací píše:
    „Při pohledu na nejranější fázi jakékoliv vyspělé kultury se národy ještě nezpevnily a manifestace masového hnutí v nacionálním smyslu není možná, nalézáme však na této nejranější úrovní intenzivní propojení s náboženstvím. Samozřejmě, duchovní víra bude produkovat odlišné dopady na společnost, než politická ideologie, která produkuje dopady více ztotožněné s pokrokem, avšak nejranější fáze cyklu vyspělé kultury se nevyznačuje materiálním rozvojem. Dnes nejznámější takovou epochou je středověk, kdy se budovaly gotické katedrály a dbalo se o náboženské umění, které mělo za následek mistrovská díla renesance. Stejně je tomu u všech vyspělých kultur, ať už při vztyčování zikkuratů, pyramid či chrámů: projevy nejvyšší kultury nesou náboženskou pečeť a krom toho, že je naplňuje umělecká krása, mají obvykle masivní velikost, což dává najevo zapojení velké pracovní síly a proto naznačuje zaangažovanost lidu.“

  9. Bohuslav Svatoš permalink
    Leden 24, 2017 00:18

    a – Rozumářské žvásty? Nějak mi tento výrok smrdí poněkud negerskou primitivitou, kterážto nad rozum – sebereflexi – staví opojení afektovaného ducha, rozumem nikterak nekontrolovaného. Tato „skvělá“ vlastnost je typicky vlastní rozhodně nikoli studeným psím čumákům černouškům, a ano z těch opravdu plnohodnotnou civilizaci nevytvoříme.

  10. Leden 22, 2017 23:03

    To je celkem omezený pohled, řekl bych. Nebo se jedná rovnou o rozumářské žvásty ? Racionalita je dobrá leda tak pro studené psí čumáky a z těch plnohodnotnou civilizaci nevytvoříte. Nemluvě o motivaci k udržování takové civilizace.
    No a náboženství založené na „naději ve spásu“…Už jen ty samotné pojmy, naděje a spása, smrdí pasivitou na sto honů….

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: