Skip to content

Novopohanství

Leden 12, 2017

Úryvek z diplomové práce Pavly Jirgalové „Neopaganismus“ z roku 2010. Kompletní verze ke stažení zde v naší Knihovně.

Neopaganismus je označení pro jeden z proudů nových náboženských hnutí, který bývá často dáván do spojitosti s hnutím New Age. Tento termín opět není nijak jednoznačně ohraničen. Celkově lze říci, že se jedná o souhrn náboženských aktivit, které se snaží navázat na starověká nebo středověká pohanská náboženství. To jsou ta náboženství, která jsou neopaganisty považována za původní v oblastech kde později došlo ke christianizaci. Podle neopaganistů byla právě tato náboženství přirozená pro obyvatele žijících v různých částech Evropy a vycházejících z rozdílných kulturních tradic. V dnešní době ovšem nemáme důkazy pro to, že by některá z těchto náboženství christianizaci přežila a máme o nich spíše jen zlomkové informace. Termín pohan (z latinského paganus, tzn. vesničan, venkovan) byl původně používán Římany pro jiná než římská náboženství a ve středověku byl převzat katolickou církví, která takto označovala nekřesťany, protože se v naprosté většině případů jednalo o vesničany, neboť na venkově se křesťanství šířilo pomaleji a původní náboženské tradice se tu udržely nejdéle. V tomto významu mělo slovo pohan negativní zabarvení. I přes toto negativní zabarvení se mnoho neopaganistů dobrovolně označuje za pohany právě z důvodu snahy vymezit se vůči křesťanství. Mnohdy se také jedná o snahu poukázat na to, že pohanské náboženství je to, které je původní a starší než křesťanství.

Zdroje dnešního neopaganismu

Dnešní hnutí, která se označují jako neopaganistická vycházejí z různých tradic. Existuje mnoho proudů například čarodějné skupiny, skupiny navazující na nordické tradice, keltské skupiny, nové šamanské směry atd. U některých skupin je těžké určit počátky a období vzniku neboť tvrdí, ţe navazují na mnohdy velmi staré původní tradice a i z tohoto důvod raději sami sebe označují za pohany spíše než za novopohany, protože nerozeznávají rozdíl mezi starými a dnešními pohanskými náboženstvími. Tvrdí, ţe mezi starověkými náboženstvími a jejich dnešní vírou je kontinuita, která nikdy nebyla přerušena. Zdroje dnešních neopaganistů jsou velmi různorodé. Ronald Hutton v knize Paganism Today uvádí:

„V průběhu mého studia starodávného pohanství v Británii, jsem identifikoval čtyři přímé linie spojující souhrn této víry se současností: vysokou rituální magii, `hedge´ čarodějnictví, celková milostná zápletka křesťanských staletí s uměním a literaturou starověkého světa, a lidové obřady.“

Vysoká rituální magie se podle něj soustředí na sesílání a vyvolávání nadpřirozených sil pomocí rituálů a speciálních předmětů. Její základy lze nalézt ve starém Egyptě, později ve Španělsku za nadvlády Arabů a nakonec pronikla i do pozdně středověké křesťanské společnosti. Až do období 17. století se jednalo spíše o jednotlivce praktikující rituály, ale především ve viktoriánské době začaly vznikat organizované skupiny a řády. Mezi nejznámější řády patřily Rosekruciáni, Řád svobodných zednářů (Freemasons), Řád Zlatého Úsvitu (the Order of the Golden Dawn) a Ordo Templi Orientis. Tyto skupiny také prvně začaly používat termín craft, který přebírají i dnešní novodobé čarodějné skupiny.

Hedge čarodějnictví je termín používaný pro magii, kterou praktikovali různé kořenářky a léčitelky či léčitelé. Tito jedinci měli zvláštní schopnosti, vyznali se v bylinkách, přírodních léčivech a v kouzlech. Literární zmínky se o nich objevují v 19. století a to především v lidové tvorbě. S dnešními neopaganistickými skupinami nemají příliš společného, protože vždy působili spíše jako jednotlivci. Ani není příliš mnoho záznamů o nějakém systému věr nebo nauk, který by následovali. Přesto na ně mnoho dnešních neopaganistů odkazuje a využívá prvky lidové magie, které se právě objevují v literatuře a lidovém vyprávění.

Křesťanství samo si určité prvky z pohanských tradic udrželo. Jedná se především o prvky pocházející z helénistického světa. K návratu k helénistickým tradicím došlo především v 18. a 19. století. Vliv měla i průmyslová revoluce, která v Anglii vedla ke stěhování obyvatel z venkova do měst a to mělo za následek ztrátu vztahu k přírodě. Ve snaze tento vztah napravit se někteří začali obracet k přírodním božstvům jako například k řecké bohyni Gaia, která představovala samotnou zemi nebo řeckému bohu přírody Panovi.

V 19.století se také celkově zvýšil zájem o lidovou slovesnost a vyprávění. Mnoho autorů se inspirovalo staršími tradicemi a porovnávali je na základě nově zjištěných vědeckých faktů (archeologické nálezy, biologická evoluce apod.). Mezi nimi například Sir James Frazer (1854-1941), který napsal knihu The Golden Bough (Zlatá ratolest), ale který se ke starým náboženstvím stavěl spíše negativně. Dalším autorem byl Jules Michelet (1798-1874), který roku 1899 publikoval knihu La Sorciere (Čaroděj), kde popisuje staré pohanské čarodějnictví, které je podle něj zdrojem radosti, volnosti a demokracie. Americký autor Charles Godfrey Leland (1824-1903), který roku 1899 publikoval knihu Aradia, také ovlivnil mnoho pozdějších badatelů. Kniha popisuje tajnou čarodějnou společnost, která měla údajně fungovat po celá staletí v oblasti Toskánska. Na jeho práci navázala Margaret Murray, která roku 1930 vydala svou knihu The God of the Witches. Mezi další významné osobnosti, které ovlivnily vývoj neopaganismu patřily Aleister Crowley a Gerald Gardner.

Celkově lze tedy říci, že mezi hlavní zdroje inspirující vznik neopaganismu a i jeho pozdější vývoj patří především esoterické a okultní směry vznikající v 19.století. Dále romantismus 18. a 19.století, který se vracel k lidové tvorbě a přírodě a další směry jako nacionalismus nebo antropologie. Nacionalismus sebou přinesl především pojetí národa a i dnešní neopaganismus se snaží navázat na původní kulturu předků a nalézt kořeny jednotlivých kultur a národů. U antropologie se  jednalo především o průzkum původních kultur a také zkoumání šamanismu.

Hlavní znaky neopaganismu

I když se jednotlivé neopaganistické tradice mohou výrazně lišit, existuje několik základních znaků a principů, které u většiny z nich najdeme. V prvé řadě se jedná o vztah k přírodě. Neopaganismus propaguje pozitivní vztah k přírodě, snahu v ní znovu nastolit harmonii a mnoho skupin se i ekologicky angažuje. Hlavní je představa spojení člověka s přírodou a její posvátnost, která se vztahuje i na samotného člověka. Většina slavností je spojena s vegetačním cyklem a střídáním ročních období.

Dalším společným znakem je subjektivní a individuální přístup. Jen málokterý neopaganistický směr má jasně vyčleněná pravidla, představy nebo dogmata. Neopaganismus je většinou polyteistický, málokdy se ale setkáme s představou jediného správného boha jak je tomu u monoteismu. Subjektivnost se pak odráží především vtom, že každý následovník si může z různých prvků vybrat ty, které mu nejvíce vyhovují. Dochází tak často ke spojení různých tradic, které původně na sebe žádnou návaznost neměly a nebo k jejich transformaci tak, aby vyhověly danému neopaganistovi.

Neopaganistické skupiny a směry, stejně tak jako většina nových náboženství, hojně využívají média (v dnešní době především internet) pro získávání informací a komunikaci s ostatními, podobně zaměřenými jedinci. I přesto, že existují jedinci, kteří preferují praktikování obřadů a uctívání v soukromí, většina neopaganistů se sdružuje do skupin. Tyto skupiny nemají jen náboženskou funkci, ale i společenskou. Mnoho slavností je spojeno nejen se samotným rituálem, ale jedná se také o setkání lidí z různých oborů a různého zaměření, kteří si vyměňují informace a zážitky.

Definic a vymezení může být tedy mnoho. Například autorka Prudence Jones v knize Paganism Today uvádí, že tři hlavní aspekty neopaganismu jsou:

a) polyteismus a rozeznávání různosti božstev

b) vnímání materiálního světa jako zjevení boha (theophany) , nedochází tedy k oddělení člověka, božstev a přírody, ale vše se prolíná

c) rozeznávají ženskou část božství (většinou v podobě bohyně)

Pohanství tedy podle autorky zahrnuje různé světové tradice včetně těch vycházejících například ze šintó nebo hinduismu a nejen předkřesťanské evropské tradice. Naopak nelze do pohanství zahrnout ty tradice, které tuto definici nenaplňují. Autorka uvádí: „Náboženství, které neakceptuje to, že božství se může projevit i v ženské podobě není, na základě této definice, pohanské.“

 

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: