Skip to content

Kult předků

Září 26, 2016
tags:
by

zpc49bvy-dubovc3bdch-listc5af1„Ačkoli byla nenávist ke křesťanům a podhoubí pověr u Ránů silnější než u jiných Slovanů, přece vynikali i mnoha přirozenými dobrými vlastnostmi. Byli totiž velmi pohostinní a rodičům prokazují povinnou úctu. Nikdy byste u nich nenašli žádného nuzáka ani žebráka. Jakmile někdo z jejich řad buď zeslábne nemocí, nebo sejde věkem, je svěřen péči dědicově, u něhož má být opatrován se ctností. Země Rujanců jinak oplývá plodinami, rybami a zvěřinou. Hlavní město té země se nazývá Arkona.“

Helmold z Bosau – Kronika Slovanů

Teoreticky můžeme své předky rozdělit na dvě skupiny, a to na velmi malou skupinu předků, s nimiž máme většinou bezprostřední zkušenost (rodiče, prarodiče, praprarodiče) a na nesrovnatelně širší skupinu předků, s nimiž jsme nikdy neměli možnost se setkat a kteří symbolicky představují pokrevní linii až do dob, které jsou od našeho věku vzdáleny o více než celá staletí, tisíce či desetitisíce let.

Zatímco s první skupinou našich předků ve většině případů prožijeme určité pasáže svého života – čili sdílíme s nimi, a oni s námi, svůj čas, který určuje povahu této interakce, s druhou skupinou se nikdy nesetkáme. Bylo by však nemoudré domnívat se, že nemáme žádný vztah s touto druhou skupinou předků. Interakce mezi námi a druhou skupinou našich předků je poněkud jiné povahy. Jestliže první skupina předků má přímou vazbu na naše pojetí mezilidských vztahů a naši vlastní osobnost, pak druhá skupina přímo ovlivňuje nejen nás – jako jednotlivce – ale celé skupiny lidí či národy.

Zaměřme se tedy na druhou skupinu našich předků, ti totiž souvisí s tzv. kultem předků. Možná by někoho napadlo, proč vlastně uctívat předky, se kterými jsme se nikdy nesetkali, které jsme neznali a o kterých někdy – na první pohled – vlastně nic nevíme.

Kult předků je poměrně hluboká pokrevně – duchovně zakořeněná úcta k těm, kteří tu byli před námi. Samozřejmě, kdybychom měli možnost cestovat v čase a setkat se s těmito dávnými lidmi, kterých má každý jedinec ve svém rodokmenu doslova tisíce, možná bychom zjistili, že mezi tisícovkami těchto předků se nacházejí i jedinci, se kterými bychom možná ani nechtěli mít nic společného, odsuzovali bychom jejich chování či názory, nebo snad i životní styl.

Avšak v kultu předků je podstatnější vnímat především celek. Nic není takové, aby se to líbilo všem a někteří z tisíců našich předků by možná nebyli zrovna obdivuhodní, ale o to v kultu předků nejde.

Interakce mezi námi a kultem předků je dána především dílem a činy. Neuctíváme naše předky, protože je známe osobně. Uctíváme je, neboť známe jejich odkaz.

Díky našim předkům máme možnost žít – a pro většinu uctívačů je dost možná právě toto nejsilnější motivací. Díky našim předkům ale nemáme jen svůj život, nýbrž také jeho kvalitu. Že žijeme v přenádherném kraji (v Evropě), že máme svou kulturu, svou slavnou historii, že víme, od jakých lidí odvozovat svůj vlastní původ, a tím tedy najít své vlastní místo ve světě, to jsme nedostali zadarmo, nespadlo nám to do klína z nebes.

Patříme k lidu, který vytvářel ty největší říše, k lidu, který s neuvěřitelnou odvahou expandoval do všech koutů Země, k lidu, který je ze všech nejtvořivější, k lidu, který za sebou nechal monumentální stavby, sochy, malby, hudební skladby, literární díla, výrobky nejvyšší kvality od nejzručnějších řemeslníků, k lidu, jehož součástí byli nejslavnější filosofové, dramatici, vědci, objevitelé, vojevůdci, umělci, stavitelé, vojáci, hrdinové.

A tito všichni se po celá tisíciletí podíleli na budování naší kultury a evropského ducha. Evropští bojovníci navíc mnohdy bojovali proti hordám, jež se hrnuly do Evropy, aby si ji přivlastnily. Díky obětem těchto cenných životů našich předků dnes můžeme žít s kulturním dědictvím, které nám patří.

Toto je podstata interakce mezi námi a našimi předky, jsme s nimi duchovně spojeni, propojeni díky kulturnímu odkazu, který nám zanechali a jehož jsme nedílnou součástí.

V životě člověka nehraje roli pouze přítomnost, ale – samozřejmě – též minulost a budoucnost. Zatímco minulost je dána, budoucnost je plná možností, a snad právě proto se řada lidí snaží hledět dopředu a vysnít si tu svou „lepší“ budoucnost. Zájem o minulost většině dnešních lidí přijde nepodstatný, ale moudrý člověk pochopí, že život se sice vždy odehrává v přítomnosti (a tak je třeba se k němu do jisté míry stavět), avšak nějak plyne, někam jde. A aby člověk věděl, kam jít – a aby tam také došel, měl by vědět i odkud jde a čeho je součástí. Nemysleme si, že náš život je nějak významnější než dávno vyhaslé životy našich předků. Vždyť ti jsou a vždy budou součástí našich vlastních osobností. Jsou mrtví, ale už dávno předurčili naše životy a my předurčujeme životy těch, kteří přijdou po nás.

Zapomeňte na názor, že úcta k předkům je dávno vyhaslým slovním spojením.

Z hlediska časové linie jsme sice právě na výsluní času, ale na každého z nás (na naši dobu i náš věk) jednou dopadne stín, tak jako dopadl na ty, kteří zde byli před námi. 

Jsme jeden lid napříč časem. A uctíváme-li své předky, uctíváme současně také sebe a život sám.

Článek pochází ze souboru Rutharových úvah s názvem Zpěvy dubových listů, který si lze stáhnout zde.

Advertisements
One Comment leave one →
  1. xxx permalink
    Září 26, 2016 21:50

    No vida, docela slušný potenciál… jak po literární, tak po hudební stránce. To se v českém prostředí málokdy vidí.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: